Jak to bylo s rušením autobusů
Po objevení antigravitace, spolu s kombinací nových akumulátorů a vyztužených materiálů to začalo jít s klasickou dopravou z kopce. Spalovací motory mizely jako jarní sníh, o něco déle se držely hybridy, nejdéle vydržely auta čistě na elektřinu. Vlastně celé odvětví lidské činnosti, starající se o dopravu lidí i materiálů, dostalo mohutný impuls. Nejdříve se montovaly nové zdroje energie do klasických dopravních prostředků, tudy ale cesta nevedla. Musel přijít úplně nový koncept. Jeho výsledkem bylo osobní vznášedlo. To mělo vystřídat tramvaje, trolejbusy i autobusy. Základem byla jednotka, tvarem připomínající placatější prosklený kvádr. První prototypy měly ještě kola pro případ potřeby. Vstup uprostřed z boku. Pro přepravu větších skupin byl sestaven vláček z požadovaného počtu jednotek, hlavně na delší tratě. Novým sportem, hlavně mladých, bylo testování, kolik se do základní jednotky vleze lidí. Pravidelně vyhrávali Japonci, díky větší ukázněnosti i subtilnější postavy. V Evropě bylo nejdále konsorcium automobilek Mercedes, Volkswagen, Fiat a Opel. Jejich jednotky již jezdily ve zkušebním provozu v menších městech německé části Imperia.
Samostatnou kapitolou bylo ovládání těchto jednotek. Samozřejmě, pomocí jednoduchého panelu se dalo vozítko řídit i zevnitř, ale urychleně se řešilo centrální ovládání. Počítačový komplex byl obvykle v nejvyšší budově v centru, v posledním patře. Počítače, operační systémy a řídící software se budoval prakticky za běhu, jinak to ani nešlo, simulace neodhalí vše. Poněkud pikantní byla účast Microsoftu, ten nabízel specializovaný systém, Embed Windows, který jede v devadesáti procentech bankomatů. Mnohým z výběrové komise se před očima promítla situace, kdy člověk spěchá, trčí před bankomatem a najednou modrá smrt – modrá obrazovka s výpisem paměti a předpokládaná chyba, na které to vše zhavarovalo. Nejvíce to byla neošetřená výjimka, neboli chyba programátora, že nezabudoval do systému všechny možnosti. Spíše jen ze zvědavosti postoupil Microsoft do užšího výběru, kdy měl předvést svůj výtvor v praxi. Po týdnu, po třech hromadných haváriích a škodě pět milionů Solidů odstoupil z výběrového řízení raději sám, prakticky hodinu před doručením výpovědi ze strany zadavatelů. Navíc se ukázalo, že si pořádně neprostudoval zadávací podmínky a tudíž neplatí jeho licenční podmínky, kdy prakticky za nic nemůže. Když byl Microsoft po několika soudech donucen zaplatit, původní škoda pět miliónů Solidů plus smluvní pokuta jeden milion Solidů byla zvýšena úroky z prodlení na sto čtyřicet milionů.
Placení cestovného probíhalo jednoduše. Do otvoru k tomu určeného vložil cestující svůj identifikační doklad, na mapě nebo v seznamu si vybral cílovou stanici a počet cestujících. Platba a počet cestujících ve vozidle musel souhlasit, jinak se jednotka odmítala pohnout.
Spolu s náhradou prostředků hromadné přepravy probíhalo přestrojení u všech tří složek Integrovaného záchranného systému. Jako první dostala nové dopravní prostředky zdravotnická záchranná služba. Ta už měla jisté zkušenosti s leteckou záchrannou službou, provozovanou vrtulníky. V mnoha nemocnicích vyrostly přistávací plochy, heliporty, prakticky hned vedle emergency. Tyto heliporty zůstaly zachovány, ale sanitní vozy i vrtulníky nahradilo sanitní antigravitační vznášedlo, odvozené od vládního speciálu. Akorát místo zasedačky byl operační sál, kde mohly probíhat zákroky od porodu po operaci srdce. Tato vzdušná sanitka, jak zněl lidový název, nepotřebovala téměř žádnou přistávací plochu, klidně zůstala viset půl metru nad zbořeništěm. Některé obytné kabinky se změnily na ordinace a sklad lékařského materiálu, některé zůstaly pro odpočinek zdravotnického personálu.
Jen mírnou modifikaci vozítka pro přepravu osob potřebovala policie, ale vozidlo pro hasiče se muselo vymyslet úplně znovu. Nějak se musely srovnat cisterny s hasebními látkami, někam se musela uskladnit výstroj i výzbroj. Úplně nové bylo speciální vybavení. To v sobě zahrnovalo výrobu kapalného vzduchu a jeho frakční destilaci k oddělení složek. Tekutý dusík byl výborným hasebním prostředkem k hašení elektroniky i ropných produktů. Pokud se použil jako jemná mlha, dokázal uhasit požár i značného rozsahu. Totéž v menší míře dokázal i stlačený kysličník uhličitý. Kapalným kyslíkem se plnily tlakové lahve pro autonomní dýchací okruhy požárníků a pro místní autonomní systém, protože celé vozidlo se dalo hermeticky uzavřít, takže mohlo hasit z míst nikdy předtím nedostupných. Poškození žárem, ohněm a spalinami bránilo silové pole, z něhož vystupovaly jen konce hasicích zařízení. Nesmírnou oblibu si proto hasiči z Imperia získali při hašení požárů na ropných polích. Zbylý kyslík se vypouštěl do ovzduší, samozřejmě mimo ohnisko požáru. Přesto se při dalším vývoji došlo na to, jak využitkovat kapalný kyslík při požárech. V místech, kde stavební konstrukce byla nehořlavá a hořelo prakticky jen vybavení, stačila dávka tekutého kyslíku ke dvěma věcem: Nejdřív zchladila prostor a poté, co kyslík změnil skupenství, v jednom zášlehu shořelo, co shořet mohlo. Používalo se to hlavně v situacích, kdy hořící předměty bránily záchraně osob v nyní nedostupných místech.
Dopravní policie a dodržování předpisů
Jeden policejní odbor potřeboval speciální vybavení. Tím odborem byla dopravní policie. V dobách předgravitačních byly osobními dopravními prostředky automobily s motorem na spalování uhlovodíků. Sice se konaly četné pokusy s jinými druhy pohonu, do normálního provozu se však dostaly jen některé. V zemích Jižní Ameriky byl oblíbeným druhem pohonu alkohol. Stačila na to jen mírná úprava motoru a rostliny pro výrobu alkoholu rostly na jinak nepoužitelných kusech země.
V Evropě se s přibývajícím počtem automobilů stávala doprava pomalejší a nebezpečnější. Centra větších měst bývaly historické čtvrtí, kde byly ulice projektovány pro chodce, jezdce na koních a káry tažené dobytkem. Nyní měly tyto ulice pojmout čtyřproudovou vozovku, pokud nepočítáme místo pro tramvaje a chodce. Znamenalo to bourat historické budovy nebo vyhnat automobily z centra měst a nahradit je nějakým druhem veřejné dopravy. Proti bourání byli většinou památkáři, historici a odbor cestovního ruchu. Proti vyhánění automobilů z centra byli ti majitelé aut, kteří zde bydleli nebo podnikali. Mnohé obchody navíc potřebovaly pravidelné zásobování. Někde to řešili tunely a automatizovanou přepravu zboží, jinde ulice prostě zastřešili a na takových střechách byla pěší zóna.
Samostatnou kapitolou bylo dodržování dopravních předpisů. Řidiči se stávali agresivnější, vždyť na co si člověk kupoval auto za nehorázný prachy, když už půl hodiny trčí v koloně stejně postižených, a ani neví, co se vpředu stalo. Pak obvykle toho nejvíc naštvaného napadlo použít vyhrazený pruh pro hromadnou přepravu, záchranku a podobně. Vzápětí ho následovali další a během chvíle bylo zablokováno vše. Městská hromadná dopravy přestávala být využívána, protože se rychlostí nelišila od kolon aut, které ji obklopovaly. Lidé v havarovaných vozech umírali, protože se k nim nedostaly záchranné služby. A mezi tím projížděli cyklisté, kteří měli svůj svérázný výklad dopravních předpisů.
Draze postavené cyklostezky zely prázdnotou, nejčastější výmluvou byl odkaz na to, že má cyklista silniční galusky a nebude si je ničit na dlážděné cyklostezce. Ještě horší byli motorkáři, bezohledně se prodírající mezi stojícími auty. Sem tam došlo ke střetu, výsledek byl většinou poškrábaný bok auta a oblak kouře ze spáleného benzinu. Stíhat tyto skupiny dost dobře nešlo, policejní auto uvízla po pár metrech, navíc se nevešlo tam, kde motorka nebo kolo projelo bez problémů. Pokud už na volné silnici ke stíhání došlo, končil motorkář havárií, když nezvládl svůj rychlý a výkonný stroj. Kdysi se proto používala i zkratka DDO – dobrovolný dárce orgánů. Po haváriích nových silných motorek již žádné použitelné orgány ani neexistovaly, proto se na zkratku pomalu zapomnělo.
Na blokování nejvíce doplácela městská povrchová kolejová doprava, tramvaje, v Brně šaliny, ve větších městech i příměstská vlaková doprava. Vlakové přejezdy byly většinou chráněny závorami, což ale mnohé neodradilo. Stavět závory a plůtky pro tramvaje nešlo, z toho plynoucí zacpané křižovatky byly nepřekonatelnou překážkou. Je znám i památný výrok jedné přírodní blondýny, který potvrzoval všechny vtipy o nich: To se mi nemohl ten tramvaják vyhnout, když viděl, že mu stojím na kolejích? Když se dostala k moci Strana rozumu, konečně se začalo něco dít. Byla přijata novela zákona o pozemních kolejových komunikacích, ve které se pravilo, že v případě nehody kolejového vozidla s nekolejovým nese vinu vždy protistrana. Časté námitky, že by řidič i s autem rád odjel, ale nebylo kam, následovala otázka, proč tam vůbec jel, když nemohl bezpečně projet. Byl to první zákon z mnoha, který cílil přímo proti přemnoženým automobilům.
Nové objevy vedly k novému vybavení, nové vybavení začínalo zvládat i problémové skupiny auto, moto i cyklo. Nejhůře to nesli motocyklisté. Dříve stačilo prosmyknout se mezi dvěma auty a pak jen přidat plyn, aby zmizel z dohledu. Nyní se policajti přiřítí vzduchem, člověk ani nestačí rychle se někam zdekovat. Výkonný počítačový systém se drží motorky jako klíště a policajti nahoře jen čekají, až bude vhodné hodit po něm lepkavý tenisák. To byla zvláště odporná vymyšlenost používaná policajty. Byla to chlupatá koule velikostí připomínající tenisák. Na rozdíl od něj se neodrazil, naopak pevně přilnul k podložce. Po chvíli z něj vyrazily šlahouny, které se začaly obtáčet okolo místa, kde byl přichycen. Bylo jedno, jestli je to noha, ruka nebo kostra motorky. Pokud se šlahoun dostal k točícímu se kolu, nastala proměna špičky šlahounu na zahnutý hák, ostrý jako skalpel, který se snažil prorazit pneumatiku. Obtočení již stojícího kola bylo jednoduché. Zcela jiná situace nastala, pokud se šlahoun dostal ke krku nebo k hlavě. V tenisáku musel být nějaký řídící čip, protože se šlahoun zploštil a pevně objal krk a helmu. Nešlo pak pohnout hlavou a přes průzor pouze slabě prosvítalo tlumeně zelené světlo. Navíc, k dokonání potupy motorkáře, tenisák intenzivně barvil okolí přichycení, policií oblíbené barvy byly ostře zelená, oranžová a fialová. Barvy obsahovaly i pachovou složku, takže byl motorkář cítit, jako kdyby mu povolily svěrače.
Samozřejmě, byly činěny pokusy ze strany motocyklistů, jak se tenisáku vyhnout nebo se ho zbavit. Byly vymýšleny kombinéza napuštěné olejem nebo jiným mazivem, aby se tenisák neměl čeho chytnout. Problém byl, že nikdo nevěděl, na jakém principu lepící tenisák funguje. Žádný motorkář se nikdy nedostal k tenisáku, aby ho prozkoumal. Ve skutečnosti obsahoval tenisák mikrogravitační generátor, která působil přitažlivou silou přímo na povrch, na kterém tenisák ležel. Přitažlivá síla odpovídala podkladu. U těla to bylo 10 až 15G, u plechu, skla a podobně se zvyšovala síla na 25G. Na kostře motorky byla použita síla až 50G.
Ještě hůř dopadli cyklisté poté, co vstoupil do hry inovovaný Zákon o pohybu po veřejných komunikacích. Zákon nerozlišoval, jestli se k pohybu po veřejné komunikaci používá auto, motocykl nebo jízdní kolo. Zvláštní kategorii si vysloužili pouze chodci. Cyklisté tím pádem padli do stejné kategorie jako ostatní vozidla a začala pro ně platit povinná registrace. Každý bicykl musel mít konkrétního vlastníka a byla mu přidělena registrační značka, která musel být viditelně umístěna tak, aby nešla bez nástrojů vyměnit.
Jemnější dělení na typy vozidel bylo až v dalším oddíle zákona. U aut a motocyklů se toho moc nezměnilo, hůř dopadli cyklisté. Ti měli absolutní zákaz jízdy po chodníku a přechodech pro chodce. Totéž platilo pro silnici tam, kde ve stejném směru existovala cyklostezka. Na provinilce se používal modifikovaný lepkavý tenisák. U cyklisty byla větší pravděpodobnost přichycení se na holou kůži, takže nešlo použít gravitační upevnění, proto šlahouny vyrazily ihned po dotyku. Když nalezly vhodnější umístění než lidská kůže, tenisák se bleskově přesunul na dané místo a tam se pořádně uchytil. Pokračování bylo stejné jako u motocyklistů. Navíc, v obou typech tenisáků byl i zdravotní čip, který sledoval tělesný stav zasažených. V případě potřeby nebyl dotyčný transportován na policejní stanici, ale do nejbližšího zdravotnického zařízení, zároveň s příslušným upozorněním o situaci.
Zajímavá byla přeprava provinilců. Policisté přistáli někde poblíž, vytáhli ze zavazadlového prostoru stříbřitý, rudě pruhovaný kulovitý předmět velikosti medicinbalu. Jeden odklopil vršek, objevila se malá obrazovka a klávesnice. Po zadání příkazu vystoupil míč do výšky dva a půl metru a vysunul ze spodního otvoru zajišťovací popruhy. Ty byly upevněny na provinilce i s dopravním prostředkem. Spony zacvakaly, policista na palubní desce zmáčkl speciální tlačítko a míč se dal do pohybu. Vystoupal do výše deseti metrů, aby nikde závažím nenarazil a odlétl směrem k zadané policejní stanici.
Podobná procedura se odehrávala u automobilů, které svým umístěním představovaly překážku a ta musela být odstraněna. Míč se změnil na dvoumetrový doutník, popruhy byly také masívnější a auto nebylo přemístěno na policejní stanici, ale na záchytné parkoviště. Výjimku tvořily automobily, zabrané jako předmět doličný.
#