Piráti
V tom rozhovoru pan Macák jen mlhavě naznačil, že objevů bylo víc, než bylo zveřejněno. Některé byly jen upřesnění a lepší využití již objevených, někde to bylo jen rozšíření možností, ale některé byly utajeny v zájmu Imperia. Například, až dosud byl svět přesvědčen, že ochranný štít lze vygenerovat pouze na nějaké síťce. Petr Stahl však za pomoci Yoma vyzkoumal v technických databázích možnost generování pole prakticky kdekoliv, stačilo mít příslušný počet zářičů. Pole vzniklo v průsečíku svazků paprsků. Tvar byl omezen na kruh až elipsu, ale to na většinu použití stačilo. Dalším zařízením byl rezonanční zářič. Určitě znáte všelijaké figurky, které po vystavení světlu ve tmě svítí. Tomu jevu se říká luminiscence. Rezonanční zářič dokázal vybudit a detekovat více materiálů, které normálně luminiscenční nejsou, například hliník či zlato.
Některé objevy již byly používány v praxi. Loděnice v polské části Imperia již začaly vyrábět revoluční pohonný systém pro lodní dopravu. V podstatě to byl šestimetrový válec o průměru jeden metr. Na jedné straně masivní špice s malým odporem, na druhé straně natáčecí tryska. Pár zamřížovaných otvorů hned za špicí a dva pásy zamřížovaných děr okolo válce ve vzdálenosti jeden metr od špice. To nejzajímavější bylo uvnitř. První metr za špicí tvořil miniaturizovaný MHD generátor včetně bloku akumulátorů, nutných k jeho rozběhu. Vstup chlazení přes otvory u špice, výpusti v přepážce do další části. Do té také ústily otvory v pásech. Tam se také průměr zužoval do roury o průměru půl metru a končící v natáčecí trysce. Ve zbylém prostoru bylo všechno ostatní zařízení a další bloky baterií. Ve vzdálenosti třetiny délky odpředu i odzadu byl metrové pylony, které sloužily k připevnění na trup lodě. Přes přední pylon procházely komunikační a řídící kabely. Co vyvolávalo prvotní úžas u všech, kdo pohon viděli, bylo, že roura byla naprosto prázdná. Jak to fungovalo? Jednoduše. Na začátku roury bylo vygenerováno silové pole, které se pohybovalo dozadu, k trysce, kde bylo zrušeno. A nebylo jedno, když první odjelo metr od začátku, bylo na začátku vygenerováno další. Rychlost pohybu polí byla nastavitelná a tím i hnací síla. Samostatnou kapitolou byla ochrana a zabezpečení takové pohonné jednotky. Celý obal byl dvojitý, v milimetrové mezeře byla síťka silového pole, která ale nezakrývala otvory, ale mřížku ano. Samozřejmě, spotřebovávalo to energii, proto tolik akumulátorů. Pro případ, že někoho napadne si počkat, až energie dojde, je tady autodestrukce v okamžiku, kdy kapacita akumulátorů klesne pod setinu procenta. Při ní se explozí výbušniny zničí veškerá elektronika, MHD generátor, akumulátory a nakonec i generátor silového pole. V návodu na použití bylo zakázáno pohonnou jednotku rozebírat či nechávat ji delší dobu bez externího nabíječe, ale známe lidi…
Šest takových pohonných jednotek bylo připevněnu na trup vyřazené fregaty, loď samotná byla upravena pro sedmdesát členů posádky a padesát vědců. Energii dodával zdvojený MHD generátor. Sklady plné potravin, vody a ostatních potřeb umožňovaly dlouhý pobyt na moři. Výprava měla objet Zeměkouli, čímž by se pořádně otestovaly pohonné jednotky při dlouhodobém zatížení. Přece jen, v laboratoři nejde nasimulovat vše.
Start výpravy provázely protesty ekologických organizací ze zemí okolo Baltu, kterým někdo nakukal, že energii bude vyrábět jakýsi pofidérní atomový reaktor. Dokonce se výpravě postavila do cesty rybářská bárka, kterou ekologická organizace Děti Země koupila za peníze sponzorů. Když už to vypadalo, že loď do bárky narazí a tím ji zlikviduje, bárku imperiální námořníci pomocí silového pole jemně odstrčili z cesty. Ekology, kteří z bárky vyskákali v předtuše nárazu, nechali ve vodě, třeba vychladnou a dostanou rozum. Další ekology, tentokrát v rychlém člunu, nechala loď daleko za sebou, když zvýšila rychlost. A to ještě neplula maximální rychlostí, tu budou zkoušet v Atlantiku, Baltské moře je jen větší louže.
Rychlostní zkoušky dopadly na výbornou. Loď dosáhla rychlosti přes sedmdesát uzlů, což je víc než dvojnásobek rychlosti amerických letadlových lodí třídy Nimitz. Tyto moderní lodě jsou poháněny dvojicí atomových reaktoru a dosahují rychlosti přes 30 uzlů, což je asi 56 kilometrů za hodinu. Anglii výprava obeplula širokým obloukem přes Atlantik, aby se nemusela prodírat přeplněným průlivem La Manche. V Gibraltarském průlivu ji zastihla zpráva, že navzdory mezinárodním úmluvám jí Egypt nepovolí proplout Suezským kanálem. Bylo to flagrantní porušení Konstantinopolské smlouvy z roku 1888, která prohlásila Suezský průplav za neutrální území a zaručila volný průjezd všem zemím v době míru i války. Posádka to přijala s humorem a přejmenovala výpravu. Nový název zněl Po stopách starých plachetnic a plán cesty byl upraven tak, že obeplují Afriku a do Indického oceánu se dostanou okolo Střelkového mysu. Známější Mys Dobré naděje není totiž nejjižnější bod Afriky…
Plánovaná zastávka na Madagaskaru byla odvolána, když se zjistilo, ze na něm propukly náboženské třenice. Náhradou byla možnost navštívit ostrov Mauricius. Pro posádku to byl báječný týden na pevné zemi, pro techniky to byla možnost udělat kompletní prohlídku lodě ze všech stran, i pod vodou. Byly dokoupeny potraviny, vyměněna pitná voda v tancích a mohlo se plout dál, nejdříve na Cejlon, nyní Srí Lanku a pak podél Sumatry k Austrálii.
Stalo se to druhý den po odplutí z Mauricia, těsně před západem slunce. Zpoza západního horizontu, prakticky ze slunce se vynořily tři rychlé nafukovací čluny plné černochů, kteří cosi vykřikovali a mávali zbraněmi. Kapitánovi se to celé nějak nezdálo, před měsícem oznámili Indové, podporovaní Čínou a Ruskem, naprosté vyčištění moře od Somálských pirátů. Nesrovnalostí si povšiml i druhý důstojník a hned upozornil kapitána:
„Podívej se pořádně na prostřední člun. Ti černoši se od těch ostatních trochu liší, i to oblečení nejsou žádné hadry. Navíc, když se pořádně podíváš, u kormidelníka sedí dva muži a strašně nenápadně granátometem na míří na krajní čluny. Jejich osazenstvo se také stále na prostřední člun ohlíží.“
Kapitán lapidárně zhodnotil situaci:
„Nojo, máš pravdu. Vsadím se, že kdybychom zlikvidovali ten prostřední člun, ty krajní se urychleně otočí a zmizí.“
Druhý důstojník se usmál:
„Uděláme to jinak. Orámujeme prostřední člun poli, zlikvidujeme jim motor, pak si je přitáhneme a vyslechneme. Vsadím boty, že to jsou američtí vojáci. Pro jistotu bych vypustil Včelu, ať na to dohlíží z výšky.“
Kapitán už mluvil do vysílačky a vydával rozkazy. Za můstkem se odklopila střecha přístavby a vykoukl letoun. Skutečně připomínal včelu, až na barvy. Dvě velká vypouklá okna vepředu, krátká křidélka s podvěšenými zbraněmi a na zádi podivná krátká špičatá trubice. Hned po vzletu Včely se od ní zablesklo, prostřednímu člunu zhasl motor a začal černě kouřit. Navíc to vypadalo, že narazil do nějaké průhledné překážky. Ostatní dva čluny také zastavily a se zájmem pozorovaly potíže prostředního člunu. Černoši v něm zahájili palbu jak na loď, tak i na ostatní čluny, ale bez žádaného účinku. Osazenstvo jednoho krajního člunu začalo jásat, pak jeden z nich vytáhl megafon a lámanou angličtinou spustil:
„Prosím, omluvit nás. My ne piráti, my rybáři. Ráno přijít do vesnice vojáci, US Navy, nahnat nás do člun a mířit na nás. My museli hrát pirát! Zbytek voják ve vesnici a na veliká loď. Prosím Imperium, vy pomoc my…“
Na to reagoval kapitán slovy:
„Vida, Imperium je už známé i v takovém… rusuturu, jako je Somálsko. Nemůžeme nechat ty chudáčky, aby jim Amíci ubližovali. Vypusťte i Vosu, kdyby se tady ometala nějaká jejich loď.“
Pak se obrátil na druhého důstojníka:
„Vezmi si megafon a běž se dohodnout s těmi Somálci, ať nezmatkují.“
Tentokrát se otevřela paluba na zádi a vylétl další letoun. Oproti Včele byl o polovinu větší, křidélka měla o několik trubic víc, trubice na zádi vypadala jako zasouvací do trupu a měla navíc dvojici manipulátorů v místě, kde má normální vosa přední nohy. Vosa okamžitě nabrala výšku a začala prozkoumávat moře pod ní. Za chvilku od její posádky došlo hlášení:
„Vypadá to, že Somálci mluví pravdu. U pobřeží kotví americký torpédoborec, okolo něj se rojí motorové čluny. A ano, klasika, na pobřeží hoří domorodá vesnice. Standardní postup amerických vojsk…“
Včela mezitím nalétla na uvězněný člun. Z megafonu v trupu se ozval hlas:
„Jménem Impéria. Za napadení lodi v mezinárodních vodách vás zatýkáme za pirátství. Postup již dozajista znáte z dob, kdy jste zkoušeli přepadnout Českou republiku. Pro ty, co neví, to znamená, že zbraně nahážete do vody a sami se svléknete do spodního prádla. To, co svlečete, naházíte do vody také. Jedině tak si můžete zachránit život. Máte na to deset minut, pak vám prostřílíme váš člun a nebudeme hledět na to, jestli v něm někdo sedí.“
Odpovědí byla smršť kulek, cvakavě se odrážející od trupu letounu. Jediná odpověď byla, že se letoun trochu naklonil a pak se od něj mírně zablesklo. V jednom plováku vznikla malinká dírka, kterou syčel ven vzduch. Vedle sedící černoch na ni okamžitě přitiskl palec, ale bublinky vedle plováku prozrazovaly, že průstřel je i na druhé straně. Navíc si všiml, že i ten plovák není tvrdý stlačeným vzduchem, ale připomíná spíš měkkou houbu. Začal pokřikovat na kormidelníka, že člun už dlouho nevydrží, torpédoborec trčí někde u pobřeží a on rozhodně nechce zemřít. Kormidelník už hodnou chvíli nastavoval vysílačku na různé kanály, sprostě u toho nadával, pole však bylo nepropustné. To vše zachytával citlivý mikrofon, zvuk se nahrával a také posílal na výzkumnou loď. Jedna z několika parabolických antén se natočila k obloze a ke komunikační družici začaly proudit obrazová i zvuková data nejen ze Včely, ale i z Vosy. Zvlášť malebně se rýsoval torpédoborec na pozadí hořící vesnice. Přičinlivá družice to okamžitě odesílala do velké antény Imperiálního zpravodajství. Tak se kapitán torpédoborce, John Jamie Stuart, dozvěděl o selhání mise tím nejhorším způsobem – přes televizní zpravodajství na štábu a zprostředkovaně depeší mohutně naštvaného generála zodpovědného za misi. Proto také hned hlásila posádka Vosy kapitánovi, že se torpédoborec chystá k urychlenému vyplutí. Kapitán se rozmýšlel jen chvilku. Ještě se dotázal, jestli je torpédoborec ještě stále v somálských výsostných pobřežních vodách. Po souhlasné odpovědi vydal rozkaz:
„Jelikož nás obyvatelé Somálské federativní republiky požádali o pomoc proti agresorovi, nařizuji toto: Zničte agresorovi lodní šrouby a kormidlo, aby se nemohl hýbat. Agresor tak zůstane na místě pro případnou vyšetřovací komisi.“
Vose stačilo jen dostat se za záď torpédoborce a jen kousek nad hladinu, protože šrouby a kormidlo jsou schovány pod trupem. Paprsek se šikmo zařízl do vody, chvilku tam kmital, voda vřela a chuchvalce páry stoupaly nad záď. To už hlásili ze strojovny, že se něco někde zadřelo, síla od motoru očesala převodovky a samy motory jsou na odpis. Prostě, dál se nejede, tedy nepluje.
Od Včely se opětovně ozval megafon:
„Jménem Imperia. Upozorňuji, že právě uplynula polovina z vyměřeného času. Dále si vás dovoluji upozornit, že záchrana se nekoná, neboť váš torpédoborec měl blíže nespecifikovanou poruchu hnacího ústrojí, takže trčí hluboko v somálských výsostných pobřežních vodách a nemůže se hnout.“
Černoch, stále držící palec alespoň na jedné díře, rezignovaně pokrčil rameny a začal si přetahovat přes hlavu černé hadry, naprosto ignorujíc kormidelníkův řev. Navíc, v okamžiku, kdy se kormidelníkovi objevila v ruce pistole a začala se pohybovat k rebelantovi, práskl odněkud ze člunu výstřel. Kormidelníkovi odletělo temeno hlavy, načež se zhroutil na sedadlo. Svlékání hadrů se rozšířilo na celý člun. Toto se do zpravodajství nedostalo, ale záznam jel stále.
Druhý důstojník se již dohodl se Somálci. Ti se uklidnili a jen sledovali striptýz v posledním člunu. Nejdéle to trvalo mužům, kteří původně seděli u kormidelníka. Ostatní jim museli pohrozit fyzickým násilím. Ukázalo se, že měli důvod nesvlékat se. Oba byli chodící zbrojní sklad, ale jelikož na ně mířilo několik útočných pušek, vše nakonec šlo přes palubu. Pak se zbraní zbavil i zbytek posádky. Jako by se čekalo jen na to, člun se dal do pohybu. Bez motoru, kormidla, příď zvednutou na vlně. Posádka člunu zírala dost vyděšeně. Člun nakonec zastavil pět metrů od spuštěného provazového žebříku. Z letounu zazněl poslední pokyn:
„Jménem Imperia. Těch posledních pár metrů přeplavete a po jednom budete na pokyn vylézat na palubu. Přece jen vám nevěříme natolik, abychom vás nechali všechny naráz vtrhnout na palubu.“
Podle několika zklamaných obličejů byla obava oprávněná. Posádka v mezičase upravila jeden prázdný záložní sklad na vězení. Do dveřního otvoru navařili technici otevírací mříže, do rohu místnosti umístili dva chemické záchody a sprchový kout. Místo lůžek umístili přes třetinu místnosti silové pole nízké intenzity, takže bylo měkké a pružné. Pro nedostatek času byl znázorněn okraj pole jen čárou na podlaze. Každý příchozí vězeň na to dost zíral a musel být strážci poučen, co a jak. Jak přicházeli další a další, ti zase pro změnu zírali na kamarády, povalující se jen tak ve vzduchu kousek na podlahou.
Prázdný člun skončil neslavně. Na Včele se několikrát zablýsklo, zasyčela pára a když se rozplynula, po člunu nebylo ani památky. Pak se loď v doprovodu dvou zbylých člunů vydala k pobřeží Somálské republiky, čluny dle domluvy v zákrytu za lodí na ochranu proti možným útokům zmrzačeného torpédoborce.
Nejdříve se k torpédoborci dostala Vosa, zatímco Včela už mířila ke svému hangáru. Vosa tím v praxi vyzkoušela další technologii, která nebyla zveřejněna. Ač visela ve vzduchu na dosah od palubního rychlopalného kulometu, ten na ni nereagoval. Kapitán, naštvaný ze ztráty pohyblivosti, vypěnil. Zvedl palubní telefon, vytočil číslo na střelecké stanoviště a začal řvát:
„Sakra, co je tam s vámi? Spíte nebo co? Proč nestřílíte?“
Odpověď byla v podobném duchu:
„Střílet? A na co? Na radaru nic nemáme! Nemáte tam nahoře halucinace?“
Kapitán se raději podíval z okna. Bylo tam! Nepřátelské létající zařízení, odhadem padesát metrů od lodi. Jakoby se na ně díval přes horký vzduch, obrys byl nějaký neurčitý a vlnil se. A jakoby sledovalo kapitánovu činnost, pomalu přeletělo nad loď, kde zůstalo trčet deset metrů nad můstkem. Byl to brilantní tah, tam bylo kvůli různým střeleckým úhlům prakticky v bezpečí. Jediné nebezpečí hrozilo, kdyby se někdo vydrápal na pozorovatelnu, ale zase neexistovala žádná přenosná zbraň, která by letoun mohla ohrozit. Proč trčí zrovna tam bylo kapitánovi jasné za chvíli, kdy se v dohledu objevila loď výpravy. Velící důstojník střeleckého stanoviště tentokráte nezaváhal. Loď byla označena jako nepřátelská, proto vydal rozkaz k palbě. Jako první se k lodi otočil rychlopalný rotační kanónek, ale vystřelit nestačil. V okamžiku, kdy se svazek hlavní roztočil, od letounu nad můstkem se zablesklo. Svazek hlavní zasvítil bílým žárem a vlivem rotace se rozstříkl po okolí. Kapitán opětovně vypěnil. Zvedl palubní telefon, vytočil číslo na střelecké stanoviště a začal řvát:
„Okamžitě přestaňte střílet! Viděli jste, co udělali s kanónkem? Já nechci přijít o všechny zbraně.“
Odpověděl mu vzteklý hlas:
„Tak si to sakra rozmyslete! Nejdřív máme střílet, teď zase ne…“
Loď mezitím doplula na kilometrovou vzdálenost, kde zůstala stát. Všichni čekali, co se bude dít, kapitán s důstojníky dokonce vylezl na vnější ochoz můstku. Když se z výšky od toho podivného letadla ozval hlas, všichni sebou škubli, na toto připraveni nebyli:
„Jménem Imperia. Máme na lodi ve vězení několik vašich vojáků, kteří na nás zaútočili v převlečení za somálské piráty. Vy to jistě víte, toto říkám jen pro upřesnění do přímého přenosu zpravodajství.“
V kapitánovi Stuartovi hrklo. Oni to vysílají přímým přenosem! Honem si zakryl tvář, ale nakonec uznal marnost toho počínání. Kamera s teleobjektivem jistě jeho obličej již dávno poslala do světa. Hlas mezitím pokračoval:
„Obyvatelé Somálské federativní republiky nás požádali o pomoc proti agresorovi, který zničil jejich vesnici a donutil je dělat piráty, aby se mezi nimi ztratil útočný oddíl. Jejich lest však byla odhalena a vojáci zatčeni. Je teď na vás, pro jaké řešení se rozhodnete. Můžete tvrdit, že jste tady náhodou a …“
Hlas zmlkl. Letadlo vyrazilo prudce vzhůru, právě včas. Z několika míst na lodi k němu zamířilo několik protiletadlových, ručně odpalovaných raket. Daleko však nedoletěly. Od letadla se několikrát zablesklo a rakety zmizely v oblaku ohně a kouře. Další záblesky mířily do míst, odkud se táhly kouřové čáry vypuštěných raket. Těch raket bylo přichystáno víc, na několika stanovištích došlo k výbuchům, jinde se objevil kruh rozpáleného kovu. Žádná další raketa už nevzlétla. To už ale kapitán neviděl, řítil se na můstek k palubnímu rozhlasu:
„Okamžitě přestaňte střílet. To je přímý rozkaz. A přiveďte mi sem toho blba, který tohle trapné představení nařídil!“
Střílet už asi neměl kdo a čím, ale k překvapení kapitána mu přivedli kuchaře. Dlouho se nedivil. Doprovod vytáhl kuchaři z pod košile psí známky, přetáhl mu řetízek přes hlavu a podal je kapitánovi a tím, ať si je pořádně prohlédne. Jeden štítek byl poněkud tlustší a vypadal jako rozkládací. Po chvilce na způsob otevření přišel a pak se nestačil divit. Ve štítku byl složený kus speciálního papíru, na kterém byl rozkaz náčelníka generálního štábu, který stavěl jeho držitele nad kapitánovy pravomoci. Kapitán se podíval na kuchaře, ten ale hleděl do země a zarytě mlčel. Kapitán proto rozkázal, ať ho odvedou do palubního vězení, tam si kuchař počká, až dorazí vyšetřovací komise. Na odchodu se kuchař pootočil ke kapitánovi s poznámkou, že bude zanedlouho venku:
„… protože nás doprovází jedna z ponorek Tichomořského loďstva. Její kapitán má …“
Co kapitán ponorky má se už nikdo nedozvěděl. Letoun trčící nad můstkem se prudce pohnul, sletěl až skoro k hladině u mateřské lodi a tam vypálil ze všech zbraní přímo do vody. Do vzduchu se vznesla oblaka páry a u lodi vyrostl sloup zpěněné vody. Letoun se posunul o dvě stě metrů a opětovně vypálil do vody. Tentokrát to nebyl sloup vody, ale velké množství bublin. Letoun opětovně zaujal své místo nad můstkem. Ostatní sledovali, jak se za bublinami se vynořila věž ponorky s viditelně dopředu nakloněným trupem. Za chvilku se ponorka ukázala v celé své kráse, kterou hyzdila velká díra na přídi ponorky, zhruba v místech, kudy se odpalují torpéda. Kapitán torpédoborce se otočil ke zkoprnělému kuchaři:
„Co jste to říkal o kapitánovi ponorky? Jak se tak koukám, tak má v ponorce parádní díru. Je otázka, jak dlouho bude mít ještě tu ponorku. Každopádně má kliku, že je v tom případě můžeme vzít na palubu. A už se mi kliďte z očí. Pánové z eskorty, konejte svou povinnost.“
Jeho zástupce ho už chvíli gesty upozorňoval, ať se jde podívat. Jedna z televizních obrazovek na můstku ukazovala Imperiální zpravodajství. Tam právě asi už po několikáté ukazovali, jak posádka letounu viděla situaci pod sebou. Nejdřív to byl pohled na oceán, torpédoborec a výzkumnou loď. Pak se výhled přepnul a bylo vidět podstatně více. Oceán se změnil na jemnou mlhu, obě lodi se změnily na duchovitá tělesa a o kus dál byla vidět ponorku vypouštějící torpédo proti výzkumné lodi. Pak se vše na chvilku změnilo na rozmazanou šmouhu. Nový pohled ukazoval rychle se blížící torpédo, několik bublinkových přímek k němu a pak podmořský výbuch. Další šmouha a příď ponorky s otevřeným torpédometem, odkud vykukuje čumák dalšího torpéda. Další bublinkové přímky, další výbuch, trochu ztlumený tělesem ponorky. Z díry vyrazily velké bubliny, pak se záběr rozšířil, jak letoun stoupal. Téměř na hranici viditelnosti byly matně vidět dvě další ponorky, poklidně se vznášející vedle sebe. Podle komentátora to byla jedna ruská a jedna čínská, které se připluly podívat, co to Američané zase provádějí. Překvapením však nebyl konec. Na věži americké ponorky bylo špatně zamalované číslo, které ji identifikovalo jako ponorku SSN - 690 jménem Philadelphia, která byla ale podle oficiálních zpráv vyřazena a sešrotována v roce 2011. Komentátor si neodpustil zlomyslnou poznámku, že dotyčný, co má tohle na svědomí, se určitě potí až na prodloužených zádech.
Po shlédnutí zpráv si kapitán Stuart povzdechl:
„Takových miliard dolarů nacpaných do vojenského výzkumu a nic. A pár státečků z Evropy má takové vymoženosti! Silové pole, laserové zbraně, antigravitační letadla, nový neslyšný lodní pohon… A ještě způsob, jak zprůhlednit oceán, to je asi to nejlepší! Já snad budu muset i s lodí emigrovat do Imperia, abych z toho také něco měl.“
Jeho zástupce strnul. Kapitánův nejoblíbenější film, The Hunt for Red October, pojednává o kapitánovi nejmodernější ruské ponorky, který i s ní chce emigrovat do USA, by pro něj mohl být skvělou inspirací. Kapitán se ušklíbl a uklidnil zástupce, že to je jen slovní cvičení, tajné služby by ztrpčovaly život jeho příbuzným. Navíc by se mezi posádkou našel nějaký uvědomělý člověk, který by tomu na poslední chvíli zabránil. Ostatně, většina amerických filmů tak končí, že?
Přerušil ho telefon. Volali spojaři, že ponorka jim odeslala šifrovanou depeši, jen co ji šifranti rozluští, bude informován. Netrvalo to dlouho, a z telefonu se ozval hlas spojovacího důstojníka:
„Máme přímé spojeni s kapitánem ponorky. Chce s vámi mluvit, přijmete hovor?“
Kapitán už tušil, oč se bude jednat, tak si jen povzdechl:
„No tak mi ho dejte…“
V telefonu luplo, zachrastilo a ozval se unavený hlas:
„Haló, je to kapitán Stuart?“
Kapitán Stuart neurčitě zachrčel. Hlas v telefonu pokračoval:
„Byli jsme napadeni při plnění mise. Žádám o poskytnutí pomoci a o ochranu před nepřítelem. Přemístěte se k nám, budete dělat štít. Naše ponorka je neschopná plavby.“
Kapitán Stuart chmurně odpověděl:
„No, na ponorku, která byla před pár lety sešrotována, se držíte skvěle. A co se týče napadení, u nás nahoře to vypadalo jinak. Štít vám dělat nebudu…“
Z telefonu se ozvalo zavřeštění:
„To je odmítnutí pomoci, půjdete před vojenský soud!!!“
„Kdybyste mi neskákal do řeči, tak byste se dozvěděl o zničeném pohonném ústrojí, o kormidlu nemluvě. Teď očekávám omluvu za vyhrožování.“
Dočkal se akorát cvaknutí, jak protějšek přerušil hovor. Po chvíli se znovu ozvali spojaři, že kapitán ponorky se shání po vrchním kuchařovi, ale ten je nesehnatelný. Kapitán Stuart jim přikázal přepojit hovor na něho. V telefonu zaskřípělo a pak se zval hlas:
„No konečně! Hele, Stanley, mám problém s tím vaším kapitánem, nemohl bys ho nějak eliminovat?“
Kapitán Stuart se chystal vybouchnout, nakonec se ovládl a odpověděl:
„Stanley vám nepomůže, nechal jsem ho zavřít za porušení rozkazu kapitána. Máte ještě něco na srdci?“
Telefon ztichl, ale byl slyšet dech na druhé straně. Nakonec kapitán ponorky krotkým hlasem odpověděl:
„Kapitáne Stuarte, já se omlouvám za svá neuvážená slova jak před chvílí, tak i teď. Věc se má tak, že jsme až po krk v problémech. Tato ponorka měla být sešrotována, nakonec ji uchovali pro tajné operace. S tím je už konec, při explozi v torpédovně se špatně uzavřela bezpečnostní přepážka a voda zaplavila i jednu kajutu mužstva. Zůstalo tam několik mužů, další přepážka pomalu povoluje a praská a hlavně netěsní. Pokud nevydrží, zbývá už jen jedna přepážka do velitelského sálu. V ten okamžik budu muset vydat rozkaz k evakuaci ponorky.“
Z telefonu se ozval skřípot trhaného železa následovaný tlumenou ranou.
„No, už je to tady. Zkusíme se k vám nějak dostat. Pozdravujte doma. Sbohem.“
Kapitán Stuart vyhlédl z okna můstku. Díra na přídi již nebyla vidět, celá příď byla pod vodou. Dělo se ale i něco jiného. Vedle poškozené ponorky se začala vařit voda a vystupovat věž další ponorky. Kapitánův zástupce vytřeštil oči:
„To je, ehm, sakra, nejnovější ruská ponorka! Třída Borej! A tahle vypadá na K-550 Alexandr Něvskij, jedna ze dvou v jejich tichomořské flotile!“
Kapitán Stuart také valil oči. Proti poškozené ponorce to byl obr – o třetinu delší, o třetinu širší, a hlavně na hřbetě šestnáct poklopů na raketových šachtách. Na její palubu vybíhali námořníci, natahovali lanové sítě, po kterých se dalo vyšplhat na její palubu. Nahoře na věži stál její kapitán a megafonem se dohadoval s důstojníkem na věži potápějící se ponorky. Ten nakonec pokrčil rameny a zakřičel rozkaz na námořníky na trupu. Ti se vrhli do moře a plavali k ruské ponorce. Ruští námořníci jim pomáhali na palubu a vodili je na širší záď, kde bylo i víc místa. Jako poslední, poté, co zkontroloval, jestli už všichni odešli, ji opustil její kapitán. Málem to nestihl, poslední věc, co udělal, bylo otevření všech lodních přepážek a poklopů. Vytřeštil oči na ponorku vedle, ale nezaváhal, skočil do vody a několika mocnými tempy byl u ní. Chytil se lanové sítě právě včas, aby ho vír od jeho bývalé ponorky nestáhl pod vodu.
Tak, co teď. Posádka potopené ponorky je zachráněna, ale je tady problém s jejím předáním na torpédoborec. Věc vyřešily imperiální stroje. Torpédoborec pomalu spouštěl kotvu, Vosa ji uchopila do manipulátorů a pomalu, kymácivě ji vlekla k výzkumné lodi. Tam ji pomalu spustila na záď, kde se vhodně zaklínila. Výzkumná loď zabrala a torpédoborec se pomalu hnul z místa. Pomalu byl dovlečen do blízkosti ruské ponorky, pak Vosa shodila jeho kotvu do vody. Zbytek cesty torpédoborec doklouzal. Nakonec zůstal stát jen malý kousek od ruské ponorky. Teď bylo na něm, spustit lanové sítě, po kterých námořníci po pár tempech mořem vylézali. Ruská posádka sklidila sítě, pak se muži otočili k americkému torpédoborci, vypjali se do pozoru a zasalutovali. Kapitán Stuart a jeho pobočník salutování opětovali. Rusové opustili palubu a jejich ponorka se začala pozvolna zanořovat pod vodu.
Čluny se Somálskými rybáři mezitím odpluly ke břehu, kde se probírali zbytky spálené vesnice. Doprovázela je Včela, to kdyby se tam schovával nějaký hrdinný Američan. Jeden tam nebyl, byla jich tam pětice, na kilometr vzdálené pasece hlídali ženy a děti rybářů. Byli velmi překvapeni zjevením Včely a rozkazem, aby se okamžitě vzdali. Jeden pozdvihl útočnou pušku a vypálil na letoun. To neměl dělat. Včele se nestalo nic, naopak se od ní blesklo a střelec se skácel s děravým kolenem. To už na paseku vybíhali rybáři. Zbylá čtveřice pochopila, že se něco zvrtlo a honem zdvihali ruce k nebi. Somálci by si na nich rádi zchladili vztek, ale nad nimi visel ten podivný letoun. Proto Američany jen odzbrojili, svázali a hnali je před sebou na pláž. Tam už čekal člun z torpédoborce. Jiný člun odvážel zajatce z imperiální výzkumné lodi, to vše pod dohledem kamer. Tato závěrečná část byla vysílána přímým přenosem, pro pobavení zbytku světa a ponaučení Američanům.
Po takových událostech by byla další cesta až neskutečně nudná, nebýt tajného poslání výpravy. Od Šrí Lanky měla cesta vést okolo Sumatry a Jávy k Austrálii. Okolo ostrovů Jáva, Bali, Lombok a dalších by měl ležet takzvaný hřbitov lodí. Několik jich v minulém století objevil německý hledač pokladů Tilman Walterfang. Jedním z objevů byl vrak arabské lodi, ve kterém našel 60 000 kusů porcelánu, zlata a stříbra z období čínské dynastie Tang (617 až 907). Loď patrně směřovala na velkou svatbu do Arábie. Tento poklad Tilman prodal do Singapuru za částku přes 30 miliónu dolarů.
Jen málo lidí vědělo vše o levém prostředním motoru výzkumné lodi. Vypadal stejně jako ostatní, také stejný byl. Podrobný průzkum upevňovacího pylonu by našel vlasovou škvíru, obepínající část dna lodi. Ta se dala odklopit a objevila se malá, dvanáctimetrová ponorka poháněná právě tímto motorem. Uvezla čtyři lidi a pár tun nákladu. Nechyběly ani mechanické ruce, nastavitelné světlomety či zařízení na zprůhlednění oceánu. Nejdůležitějším zařízením však byl rezonanční zářič, pečlivě nastavený na zlato. Trup byl zpevněn obligátní mřížkou s generátorem silového pole. To vše bylo napájeno z MHD generátoru z motoru. První zkouška byla ještě v Atlantiku, druhá na cestě ze Šrí Lanky k Sumatře. Pilným cvičením dosáhli námořníci i vědci krátkých časů uvolnění i zaparkování ponorky.
První pořádný nález zaznamenala výprava na cestě mezi zbytky sopky Krakatoa a ostrovem Sangiang v Sundském průlivu. Původně chtěli vědci zkoumat stav mořského dna po ničivé explozi v srpnu roku 1883, ale náhodně spuštěný rezonanční zářič zaznamenal jiskřičku, paradoxně směrem ke zbytku sopky, ač by tam nemělo mimo lávy nic být. Po chvilce plavby dospěla ponorka k neširoké trhlině. Rezonanční zářič začínal rozpoznávat jeden velký kus a okolo něj několik menších, navíc nehluboko pod okrajem trhliny, v dosahu manipulátoru a jeho kamerových světel. První záběry vyrazily všem dech. Z lávové stěny trčel podlouhlý zlatý nuget tvaru krystalu. Do užaslého ticha pronesl jeden vědec:
„To se mi snad zdá! Do dneška jsem byl přesvědčen, že krystalové zlato se v přírodě vyskytuje jen v několikamilimetrových kouscích!“
Rozhořela se odborná diskuze, kterou přerušil strojník, řidič ponorky:
„Pánové, co s tímto kusem? Vzít sebou nebo to tady nechat?“
Chvilka dohadování, nakonec padlo rozhodnutí vzít sebou, pokud se to podaří vypáčit ze stěny. Nesmírně pomalu a opatrně manipuloval strojník s mechanickým pařátem, až se mu podařilo zlatý krystal pevně sevřít. Jakoby čekal zrovna na tuto dobu, krystal se uvolnil ze stěny i s kusem lávy. Ponorkou to zahoupalo, ale pařát ho držel pevně. Ani ho nedávali do komory, ale pluli přímo k lodi. Tam se na chvilku vynořili, pár techniků v neoprénu uvázalo krystal lany a nákladní jeřáb ho vytáhl na palubu. Vědci z ponorky pomohli pilotovi urychleně zaparkovat a pak už spěchali, aby si mohli zblízka prohlédnout úlovek. Od jeřábu přicházel technik a kroutil hlavou:
„Je to nějaké lehké, než aby to bylo celé ze zlata, jeřáb to zatížení skoro nepoznal. Mě to spíš připadá jako krycí zlatá vrstva na nějakém kontejneru.“
Vědci se po straně šklebili, co asi má technik za halucinace. Po chvíli si však mysleli, že halucinace mají oni. Zlatý krystal pozvolna měnil tvar, stále se víc a víc zaobloval a odpadávaly od něj kusy lávy. Během hodiny z něj byla téměř dokonalá dvoumetrová koule, jen v místě dotyku s palubou byla zploštělá. Tak už zůstala, nereagovala na nic, jen se v případě možného poškození obalila silovým polem. Vědci umístili kouli do skladiště s tím, že ji pořádně prozkoumají doma, navíc pluli do více obsazených vod. Tam měli důležitější věci na práci. Pluli právě v Balijském moři mezi ostrovem Bali a Kangeánskými ostrovy. Tady museli snížit citlivost rezonančního zářiče, aby nehlásil každou malou hromádku zlatých mincí, jimiž bylo dno doslova poseto. I po snížení citlivosti zbylo dost cílů, ale vévodila tomu ne jiskřička, ale skvrna na zobrazení výsledků ze zářiče. Ta se vyskytovala třicet kilometrů téměř přesně na jih od mešity Masjid Al-Musyawarah, ležící na ostrově Pulau Tobototobu. Množily se dohady, jestli to nemá nějakou souvislost, to ale popírala vzdálenost. Na místě byli k večeru, tak jen stabilizovali polohu a ve výzkum budou pokračovat ráno.
Druhý den bylo mírně pod mrakem, což bylo ponorce naprosto jedno, slunce stejně nedosvítí hlouběji než dvě stě metrů, kdežto dno tady bylo v hloubce okolo sedmi set metrů. Na palubě probíhal meteorologický a hydrologický průzkum, takže měla ponorka dokonalé krytí. Posádka ponorky byla pro tento sestup mírně očesaná, hloubka ponoru byla hodně velká, i když se ke kritické hranici dvou kilometrů ani nepřiblíží. Na samotném dně byl v místě zlaté skvrny jen nevysoký kopeček, ze kterého trčely dva podivuhodně zachovalé stěžně i s ráhny a zbytky plachet. Zachování pomohla skoro dokonalá tma, teplota okolo tří stupňů Celsia a málo kyslíku ve vodě. Přesto však přítomné vědce znepokojoval fakt, že stožáry jsou příliš daleko od sebe, jako kdyby to byl obří trojstěžník a zachovaly se pouze krajní stěžně. Pak jim došlo jednoduché vysvětlení – v kopečku je pohřbeno více lodí, tomu odpovídá i zlatá skvrna, na kterou zářič reaguje. Pomalu s ponorkou obeplouvali kopeček, když se poněkud změnil tón akustické výstrahy rezonančního zářiče. Kopeček byl téměř na kraji přeťat menším zlomem. Přes tento zlom se hnal mořský proud vířící zrníčka písku. Ty vyleštily věc trčící z kopečku do nebývalého lesku. Pilot se s ponorkou otočil k lesklému místu a zapjal i boční reflektory. Obraz získal na plasticitě. Chvíli zírali na povědomý tvar. První to došlo pilotovi:
„To je ponorka! A moderní, z oceli! Proto se to tak leskne… Co se s ní stalo?“
Pak se ozval jeden z vědců:
„Připluj k ní trochu blíž, ale více zleva. Mám pocit…“
Nedořekl, ale usadil se k ovládání mechanických rukou. Jedna z nich zašátrala pod trupem, na obrazovce z kamery klepeta se objevilo několik předmětů. Klepeto vytáhlo článkovanou kovovou hadici a zamířilo ji na návěj písku na levém boku ponorky čouhající z pahorku. Zabzučelo čerpadlo a z hadice vytryskl proud vody, až se ponorka začala trochu stáčet. Pilot ji automaticky srovnal a pak už jen zíral. Nebyl sám. Proud vody vířil písek, bahno a kal, které odnášel mořský proud k pahorku. Pomalu se objevoval rozervaný bok ponorky. Velká díra ale vypadala podivně, jako by se něco dralo ven z vnitřku ponorky. Výbuch torpéda vypadá jinak, tady nebyly pláty oceli roztříštěné, ale vyhnuté ven, až praskly. A určitě to nebylo nic malého, díra byla velká přes třetinu ponorky. Vědec ovládající trysku s vodou ji trochu pootočil ve snaze zjistit, kam až díra sahá, náhle však sjel velký kus písčitého pahorku, jak byla narušena jeho statika. Odhalil nejen vršek ponorky, ale i další záhadu – právě přes hřbet ponorky byla usazena středověká galeona. Její kýl byl zabořen do trhliny táhnoucí se přes hřbet ponorky. Zaražené ticho přeťal hysterický smích:
„Budeme přepisovat dějepis! Plachetnice zdevastovala ponorku kapitána Nema! Nebo Leonarda daVinci! Třeba tam ještě sedí za kormidlem…“
Pilot se natáhl a pootočil jedním ventilem. Zasyčelo to a kabinou se přehnal závan čistého vzduchu. Raději ještě překontroloval analyzátor ovzduší, který ale hlásil vše v pořádku. Přitom přejel očima o monitor kamery průzkumného drona. Nelenil a obrátil se k vědcům:
„Hele, Pjotře, neblbni. Podívej na Jorgena, jak to bere klidně. Navíc, nemáš náhodou kurs ovládání pohyblivého příslušenství naší ponorky? Ať už jsi u ovládání drona!“
Pjotr si poposedl, cvakly přepínače a rozzářila se orientační obrazovka.. Stiskem dalšího se uvolnil malý strojek. Několik natáčecích vrtulek, pár reflektorů a hlavně citlivá kamera. Rychle dorazila k děravé ponorce, trochu se zakymácela v mořském proudu a přitom udělala první měření:
„Hele, ten mořský proud má jen tři stupně Celsia… Kdo by to řekl, v tropickém moři.“
Další zastávkou byl okraj díry. Dron, poslušen programu, zaplul za vychlípený plát a stále měřil intenzitu řídícího signálu. Po několika vteřinách vyplul zpátky a odeslal naměřená data na ponorku. Tam projely analyzátorem, který potom na obrazovce ukázal graf utlumení v závislosti na frekvenci signálu. Pjotr pokýval hlavou a zapnul automatické dolaďování signálu. Nic už nebránilo průzkumu vnitřku ponorky.
Na první potíž narazili hned u díry. Jakoby něco zabraňovalo dronu vplout do díry. Naštěstí nebyl odpor příliš silný, stačilo trochu zvednout výkon. Následující záběry přinutily Pjotra přepnout výhled na velkou obrazovku. Ponorka měla dva trupy v sobě spojené lesem mohutných pružin. Ty tu teď potrhané trčely do prostoru. Záhadou však byla neexistence další díry jako pokračování té venkovní. Sice byl vnitřní trup všelijak pokrčen, ale žádná velká díra. Navíc to vypadalo, že tady byl vnitřní trup promáčknutý. Ať to tedy bylo cokoliv, tady se to shromáždilo a pak vyrazilo přes trup ponorky ven. Co to mohlo být zač?
Další průzkum odhalil jednu z cest, kudy se to sem dostalo. Vypadalo to, jako by se pružinami něco protlačovalo a zanechávalo za sebou pokřivenou tunelovitou cestičku. Dron do ní opatrně vklouzl. Po pěti minutách opatrné plavby se objevil otvor ve vnitřním trupu. Pjotr se nenechal strhnout a nejdříve do něj zamířil reflektory. Zlatě se zablýsklo a objevil se potrhaný zlatý balón. Pjotr ztuhl a pak zašeptal:
„Není to bráška toho, co jsme ho vytáhli kus od Krakatoy?“
Pilot jen zíral, ale ozval se Jorgen:
„To asi nebude Nemo nebo daVinci. Spíš něco z kosmu… Já bych to tady zahrabal a udělal pořádnou výpravu s pořádným vybavením. My jsme jen průzkumníci, pamatujte na to!“
Ostatní na něj zírali jako na strašidlo, ale pomalu jim docházelo, že má pravdu. Na tento průzkum měli naprosto nedostatečné prostředky. Pjotr udělal poslední snímek ve vysokém rozlišení, pak opatrně vymanévroval s dronem zpět do volného moře. Výzkumná ponorka se mezitím vzdálila o hodný kus proti mořskému proudu a když se dron přiblížil, začala manipulátory rozhrabávat dno. Pomáhal proud vody z hadice, který usměrňoval písek a bahno do mořského proudu. Netrvalo dlouho a nález překryly závěje písku. Ještě jednou ponorka sestoupila k místu nálezu, tentokrát držela v klepetu kus sítě, v němž byl zabalený kulatý zlatý balon. Ještě chvilka hrabání a pak zmizel i on. Na místě zůstal akorát poziční maják.