Deutschland, Tag Null
Na základě zkoušek nového pohonu výzkumného plavidla i jeho ponorky se začala stavět pořádná výzkumná ponorka. Projektanti byli asi fandové filmů Star Trek, protože ponorka vypadala hodně jako kosmická loď Enterprise – oválný placatý trup, nad zadní částí zdvojený motor, vždy v třetině šířky napříč. Na spodku trupu byly dvě přechodové komory, klepeta manipulátorů a dvě malé, jednomístné, průzkumné miniponorky. To vše doplňovaly rozvody vzduchu, vztlakových nádob a podobně, vše obalené trubkovým rámem. Pro plavbu na hladině měla ponorka dvě menší motorové jednotky zabudované v trupu. Místní si už zvykli na podivný tvar, o to větší rozruch způsobila ponorka proplouvající průlivem mezi Dánskem a jeho ostrovy na své cestě na místo zkoušek severně od Islandu. Byla to dost odlehlá oblast, na zkoušky jako dělaná. Drobnou nepříjemnost znamenala základna NATO blízko Keflaviku, všichni ale doufali, že po posledních událostech si Američané dají na Imperium pozor a obloukem se mu vyhnou. Další výhodou byl ostrov Jan Mayen, téměř ve středu oblasti. Ten měl za sebou také pohnutou historii.
Objevili ho pradávno Vikingové, dokonce na něm měli osadu u jednoho z jezer. Pak byl dlouho klid, i když ho různí mořeplavci zahlédli, tak ho jen nějak pojmenovali a zapomněli na něj. Teprve rok 1614 se také považuje za skutečně doložený rok, kdy Evropané navštívili právě ostrov Jan Mayen. Tehdy sem zavítal i Holanďan Jan Jacobs May van Schellinkhout. Jeho první důstojník zakreslil ostrov do mapy a pojmenoval ho po svém kapitánovi. Toto jméno už ostrovu zůstalo. Nějak si přitom nepovšiml několika rybářských osad, ve kterých žili islandští rybáři. V roce 1922 se ostrov pokusilo anektovat Norsko. Obsadilo ostrov, pranic nedbaje protestů islandských rybářů. Málem se mu to povedlo, nebýt tvrdošíjnosti jednoho z členů islandského parlamentu, Althingu. Ten využil sporu Anglie a Norska o Severní a Norské moře a zároveň přítomnosti anglické bitevní fregaty, kotvící v Reykjavíku. Domluvil se s kapitánem, který v tom viděl báječnou příležitost bodnout soupeře do zad, nalodil se s několika dalšími Islanďany a nechal se zavézt do Norska. Vylodil se pozdě večer na předměstí Bergenu, což je druhé největší norské město, tam zapíchl do země harpunu a prohlásil místo za součást Islandu. Provazem vyznačil území, postavil stan a očekával věcí příštích. Ráno nejdřív připluli z lodi kapitán a první důstojník coby pozorovatelé, po deváté hodině dorazil z města i četník. Chvíli poslouchal Islanďana, jak mu líčí zabrání neobydleného území pro Island, pak se rozhodl to přenechat povolanějším. Za hodinu se objevil starosta s několika radními, doprovázený vojáky ze zdejší posádky. Prvotní starostův nápad, vyhnat cizince silou, ztroskotal na přítomnosti anglické bitevní lodi na moři a anglických důstojníků na břehu, bavících se nenuceně s Islanďanem. Chvíli kroutil hlavou nad provazem, nataženým okolo několika stromů a keřů, pak ho rázně překročil. Vzápětí byl požádán o pas, neboť vstoupil na Islandské území. Chvíli se pokusil vysvětlit Islanďanům, že to takhle nejde, jen tak si přijít a zabrat kus území. Už to vypadalo, že bude mít s vysvětlením úspěch, pak se věc zadrhla na tom, že není dostatečně kvalifikovaná osoba, neboť je jen starosta a Islanďan je člen islandské vlády, takže ať hledí sehnat někoho z vlády, nejlépe ministra zahraničí. Ministr zahraničí skutečně druhého dne přijel, vysvětlil Islanďanovi, že existují nějaké mezinárodní zákony, které zakazují obsazování obydlených území a je tedy třeba, aby Islanďané vyklidili pozice. Naběhl si tak na vidle, jelikož se ho Islanďan zeptal, proč tedy Norsko tyto zákony nedodržuje. Následovala ministrova odpověď, že tyto zákony Norsko samozřejmě dodržuje a proč se ptá? To už i Angličané přistoupili blíže a pozorně sledovali, jak Islanďan popisuje obsazení ostrova Jan Mayen Norskem bez ohledu na to, že je obydlen islandskými rybáři a i právně přísluší Islandu. Ministr si chvilku hrál na duhu, pak ujistil Islanďana i Angličany, že to je nějaké nedorozumění, že se poptá v hlavním městě a dá vědět. Dopadlo to, jak mělo, Norové se s mezinárodní ostudou stáhli z ostrova a Island opustil těch pár akrů u města Bergen.
Američané však opětovně začali dělat problémy. Jednostranně vyhlásili oblast severně od Islandu za uzavřenou z bezpečnostních důvodů. Tentokráte pohořeli. Imperium se vytasilo s písemnou smlouvou o pronájmu oblasti, uzavřenou mezi Imperiem a Islandským parlamentem Althingem. Ta jí dávala právo provádět provozní testy nové ponorky a zároveň popírala právo kohokoliv dalšího používat tuto oblast bez souhlasu Islandu a Imperia. Přisadila si Ruská federace, která byla požádána Imperiem o dohled nad dodržování této smlouvy. Její Severní flotila již byla na cestě. Se zaťatými zuby se USA podřídily, což jim nebránilo si stěžovat, že nelze jen tak obsadit kus moře pro své účely. Když americký zástupce v Radě bezpečnosti OSN chtěl rezoluci na toto téma, vyvolalo to akorát u mnohých diplomatů záchvat smíchu. Posléze toto prohlášení bylo zapsáno na čelném místě v neoficiální knize stupidních výroků.
Účast Severní flotily RF měla mít i praktickou stránku. Flotila disponovala i ponorkami a dvě z nich měly specifický úkol – zkoušet sledovat novou ponorku a naopak, pokusit se ji setřást a uniknout jí. Samozřejmě beze zbraní. K tomuto účelu byla na velitelskou loď flotily, těžký atomový raketový křižník Petr Veliký, umístěna několikačlenná mise Imperia včetně aparatury, jejíž součástí byl i přístroj na zprůhlednění moře, který po skončení mise již na lodi zůstane jako neocenitelný pomocník pro plavbu v Arktidě. Přístroj byl proto upraven tak, že se led označí ostře fialovou barvou.
Zájem o možnost vyslat pozorovatele projevilo víc zemí, takže na ostrově Jan Mayen vyrostlo sekundární pozorovací stanoviště, kam proudila data z primárního stanoviště na ruské lodi. Ta se zobrazovala na několika rozměrných obrazovkách ve velkém stanu. Okolo nich se tísnily skupinky armádních i civilních pozorovatelů. A bylo na co koukat. Parádní kousek provedla ponorka hned na začátku. Klasickým způsobem sestoupila do hloubky padesáti metrů, tam provedla něco jako stojku na čumáku a velikou rychlostí zmizela v hlubině. Sonary lodí i ponorek neměly šanci. Během půl hodiny byla zpátky, v jednom klepetu svírala půlmetrovou plechovou značku, jednu z těch, které tam lodě Severní flotily naházely jako doklady o přítomnosti na dně. Předmět v druhém klepetu vzbudil oprávněnou pozornost. Dokládal tím důvod, proč Američané tak trvali na uzávěře oblasti. Kamera jednoho z potápěčů, oblečeného v teplém neoprénu, aby v ledové vodě nezmrzl, najela zblízka na bok kónického předmětu a na obrazovce se ukázaly zbytky namalované americké vlajky – kus modrého podkladu s několika bílými hvězdami a bílo červené pruhy. O účelu nemohlo být pochyb, což dokazovala další, líp zachovalá kresba. Všichni poznali černo žlutý mezinárodní symbol pro radioaktivitu. Podle velitele ponorky toho bylo na dně více, nejen zbraně, také jedna robotizovaná miniponorka, taktéž s americkou vlajkou, která pravděpodobně uvízla v bahně při hledání hlavice, o všelijakých zbytcích ani nemluvě. A než se pánové domluví, ponorka si mezitím udělá kolečko u hranic oblasti. Za sedm hodin byla zpátky, plechové značky navlečené na laně a přivázané k bezpečnostnímu rámu. To musel udělat člověk, takže minimálně jeden zkušební výstup z ponorky proběhl.
Mezitím se pánové domluvili, i když poněkud jinak. Výzkumná ponorka se po zkouškách vydá svojí cestou a Impérium zkonstruuje speciální úklidovou ponorku. Ta nebude potřebovat tak velkou cestovní rychlost, zato bude mít za kabinou speciální klecovou nástavbu na nasbírané předměty, takže bude vypadat jako podmořský náklaďák. Zůstane v majetku Impéria a kdo to bude potřebovat, ten si její služby zakoupí. Už nyní si je zamluvila Islandská republika, když viděla, co vše se válí na mořském dně okolo Islandu. Pro Imperium to bylo jednoduché řešení, mohla použít upravené plány nákladní ponorky, která se stavěla pro plán Zlato pro Německo. Když se totiž osamostatnilo Bavorsko a vstoupilo do Imperia, požadovalo zpět své zlato, které spolu s ostatními vložilo do Německého spolku. Neúspěšně. V průběhu studené války byla polovina německého zlatého pokladu dána do úschovy USA. Studená válka pominula, ale USA zlato nevydalo. Prý ho má, ale nehodlá to dokazovat a vracet až možná časem. Při jednání Imperia v Německu ohledně bavorského zlata to neoficiálně přiznal i německý kancléř. Německo by rádo vstoupilo do Imperia, ale USA ho drží pod krkem jednak díky německému zlatu a tím, že po válce prakticky neodešly, ale začaly stavět základny pro trvalý pobyt. Z toho vyplynula tajná dohoda, že se tajně přemístí několik lodí s pokladem do německých vod a tam se slavně objeví. Neoficiální šéf Imperia, pan Macák hodlal postoupit ještě o krůček dále. Mezi nalezenými loďmi bude i jedna americká, potopená v začátcích války, která bude mít v trezoru pár set prutů nacistického zlata. Tím okamžikem budou mít konspirační teoretikové žně – Co to Amerika dodávala Hitlerovi, že za to platil zlatem?
Ač se to zdá nepravděpodobné, stavba nákladní ponorky probíhala v italském Trieste, v místní firmě Cantieri Riuniti dell' Adriatico, která se specializuje na ponorky. Celá tato oblast se již viděla v Imperiu, za což bojovala italská tradicionalistická strana Liga Severu. Ta má mezi lidem obrovskou podporu, což se projevuje právě u takových příležitostí. Jejich vzorem bylo právě Bavorsko, které se dokázalo odtrhnout od Německé spolkové republiky. Sice s malou podporou Imperia, ale Imperium je tady na severu populární a je jen prakticky pár kilometrů daleko. V době, kdy probíhaly zkoušky nové ponorky u Islandu, probíhala i zkušební plavba nákladní ponorky Středozemním mořem. Část posádky tvořili i Italové, kteří byli u vytržení nad možnostmi ponorky. Samozřejmě, že se Imperiální námořníci předváděli. Pomocí rezonančního zářiče našli první vrak, dopluli k němu, pomocí průhlednosti ukázali vrak i jeho okolí a pak pomocí manipulátorů sbírali jednotlivé mince, ukazovali do kamery a vraceli na místo, aby je později mohli Italové slavně objevit.
Oboje zkoušky dopadly na jedničku. Nákladní ponorka vysadila v noci Italy na nábřeží v Trieste a odplula směrem k Atlantiku. Výzkumná ponorka našla všechny plechové značky, párkrát se ještě schovala před ruskými ponorkami, aby se o chvíli později zjevila jako duch za nimi. Severní flotila zamířila k Murmansku, výzkumná ponorka zamířila do Atlantiku, kde na ni již čekala nákladní ponorka. Začala jim nudná práce s mapováním mořského dna na výskyt požadovaných vraků. Samozřejmě, do map a pamětí počítačů se zadávaly všechny zajímavosti, na které narazily.
Za nějaký čas uvedla jedna z vysokých škol v Hamburku, Univerzita Helmuta Schmidta, přelomovou práci doktorandů a výzkumníků z katedry historie. Z mnoha zlomků sestavili Almanach ztracených lodí a jejich osudů od středověku po současnost. Práce nikdy nevyšla tiskem, jednak by byla obsáhlejší než Ottův slovník naučný, jednak z důvodu utajení polohy posledního spočinutí mnoha lodí před nenechavými prsty hledačů pokladů. Naopak, německé organizace měly mít přístup k Almanachu, ale pouze za podmínky účasti vědců z některé univerzity jako archeologického dohledu. Pro všechny případy doprovázelo každou takovou výzkumnou loď vojenské plavidlo. Němečtí výrobci lodí měli žně. Stavěly se hlavně výzkumné ponorky, nejvíce však upoutané batysféry.
První nálezy na sebe nenechaly dlouho čekat. Západně od ostrova Helgoland byly nalezeny pozůstatky tří vikingských lodí, potopených následkem vzájemné srážky za bouře. Napovídaly tomu zlámaná vesla a probořené boky. Napomohlo tomu i přetížení lodí, neboť byly vrchovatě naloženy zlatem, pravděpodobně z loupežné výpravy v Anglii. Vzhledem k důležitosti nálezu uzavřela německá vláda přístup k místu včetně bezletového prostoru. Brzy následovaly další nálezy. Převládaly vikingské lodě, ale objevovaly se i lodě moderní, potopené ponorkami či letadly, popřípadě najetím na minu. Tak byla objevena i nenápadná americká obchodní loď, pohřešovaná z doby těsně po začátku války. Tady narazili potápěči na záhadu. Loď byla prakticky rozervána výbuchem torpéda, ale mezi troskami se objevil pozoruhodně zachovalý, téměř neporušený sklad. To by ani nebylo tak podivné, něco je odolnější, ale pozoruhodná byla konstrukce vchodu. Připomínal vchod do trezoru včetně zámkového kola, navíc jak na dveřích, tak na stěně vedle nich byly navařeny kroužky, kterými byl provléknut tlustý drát, který byl následně zkroucen a opatřen pečetí. Na pečetích se střídala nacistická svastika a americký orel bělohlavý ze státní pečetě USA. Po prvních fotografiích pečetí, uveřejněných snad ve všech novinách světa vyhlásila německá vláda informační embargo. To vydrželo jen tak dlouho, než byl ten kus trupu vyzvednut na palubu výzkumné lodi, pod dohledem kamer podrobně prozkoumán a nakonec otevřen. Obsah skladu byl natolik závažný, že se našlo několik cest, kudy se informace dostala do novin.
Pan Macák si mohl spokojeně mnout ruce, ale jen v soukromí. Veřejně se přidal k mnoha světovým politikům, žádajícím dotčené státy o vysvětlení. Sklad totiž obsahoval řadu plechových beden, opětovně zapečetěných americkou pečetí. Mnoho beden obsahovalo zlaté destičky označené německou říšskou orlicí s hákovým křížem, znakem to nacistické Deutsche Reichsbank. Každá bedna se zlatem byla navíc zajištěna tak, že při neautorizovaném otevření explodoval granát, který byl obložen několika plechovkami s nápisem Zyklon-B. Naštěstí se na to přišlo před otevřením první neporušené bedny. Už se neví, kdo s tím přišel první, ale za pár dnů už ve všech novinách řvaly palcové titulky: Co to Spojené státy dodávaly Hitlerovi, že za to platil říšským zlatem?
Němci prohlásili, že nemají co skrývat a okamžitě zpřístupnili své archivy nejen svým, ale i zahraničním vědcům, s jedinou výjimkou – vědci z USA neměli k archivům přístup. Navíc, každý musel podepsat prohlášení, že nepostoupí výsledky své práce Američanům. Svět očekával podobné gesto od Američanů, kteří by se tím mohli zbavit podezření, ale byl krutě zklamán. Mluvčí Bílého domu prohlásila, že proběhne pátrání v dokumentech, které jsou ale základem bezpečnosti USA, takže k nim budou mít přístup jen ti vědci, kteří jsou Američané a prošli tou nejdůkladnější bezpečnostní prověrkou. Těch bylo v celých USA jen asi jeden a půl tisíce, takže se hledání mohlo velmi protáhnout.
Národy světa na tuhle aroganci reagovaly po svém. Jelikož už delší dobu nebyly USA důvěryhodné, hlavně od pokusu o Pražský Majdan, nyní si pod sebou podřízly větev úplně. Jako první to na půdě OSN předeslala Kuba. V červenci 1903 byla po dlouhé americké okupaci sepsána dohoda mezi Kubou a USA, upravující pronájem námořních a uhelných stanic v Guantanámu a Bahía Honda. Od roku 1959, po úspěchu Fidelem Castrem vedené kubánské revoluce, se Kuba snaží tuto smlouvu vypovědět, naráží však na hradbu arogance. Už toho má tak akorát dost, proto tady přede všemi vypovídá onu smlouvu a žádá o pomoc s prosazením tohoto úkonu. Dává tímto USA lhůtu jednoho roku ode dneška, pak požádá svět o pomoc s násilným vyklizením území.
Následovalo Japonsko, které se dlouhodobě snaží zbavit se americké letecké základny Kadena na ostrově Okinawa. Další byl Island, který vypovídá smlouvu na leteckou základnu USA u Keflaviku. Ostrov Guam, který je veden jako americké autonomní území, ale nemá status amerického státu, tudíž žádná práva, se chce osamostatnit a zbavit se letecké základny USA. Pak přichází bomba dne. Německo uvaluje moratorium na jakékoliv smlouvy s USA, týkajících se americké přítomnosti v Německu. V praxi to znamená, že ode dneška není žádná nová nebo prodloužená smlouva a Američany platná. Staré smlouvy doběhnou a nebudou prodlouženy. Smlouvy, ve kterých není uveden termín ukončení, budou zrušeny bez náhrady, neboť neodpovídají mezinárodnímu právu ani dobrým mravům.
Američané také zareagovali po svém. Jelikož se podle nich stala OSN organizací nepřátelskou USA, vojensky obsadila budovu OSN v New Yorku a vyhostila všechny diplomaty. Navíc v kancelářích zůstaly všechny dokumenty, vojáci nedovolili nikomu nic odnést. Svět strnul v šoku. Něco takového si netroufl udělat ani Hitler. Následný úder odstartovalo Imperium. S okamžitou platností prohlásilo nad svým územím bezletovou zónu pro jakékoliv americké letadlo včetně Američany pronajatých. Samozřejmě si z toho Američané nic nedělali, oni jsou přece nejmocnější! Doplatil na to Boeing letecké společnosti PanAm, letící z New Yorku do Istambulu s mezipřistáním ve Frankfurtu. Chvilku po přeletu hranic, prakticky u města Cheb, se z vnitrozemí přihnal letoun typu Vosa. Usadil se letadlu na hřbetě, manipulátory se chytil křídel a bez ohledu na výkon motorů letadla ho táhlou zatáčkou obrátil do protisměru. Těsně před hranicí letadlo pustil s upozorněním na nouzovém kanále, který všichni povinně poslouchají, že toto bylo první varování, po kterém už následuje jen střelba. Otřesený kapitán zamířil zpátky do Frankfurtu. Mocně toužil po sprše a výměně spodního prádla. To už se k Imperiu přidávaly i ostatní země, jako první Rusko s Čínou a Indií. Německo, jak už bylo v ráži a cítilo podporu mnohých zemí, stanovilo pravidla bezletové zóny tak, že americká letadla mají povolen start a let nad územím Německa jen v tom případě, že konečný cíl letu je mimo území Německa. USA se pomalu, ale jistě dostávaly do izolace.