Katastrofa
Zprovoznění pultu zabralo nějaký čas, ale povedlo se. Dokonce se našel standardní konektor pro externí zálohovací jednotku, do níž už nahráli celý obsah pultu, všelijaké logy, ale i lodní deník, ten dokonce několikrát. Nastal čas prozkoumat obsah deníku. Záznamy byly některé dokonalé audiovizuální, některé psané, něco bylo i v rychlosti namluvené. Kromě časomíry existovaly záznamy o okolních podmínkách mimo pancéřovanou schránu. Ta samotná tvořila i dalšíma dvěma záložní kontrolní stanoviště projektu.
Samotný projekt byl odezva na dlouhodobý výzkum stabilizace atmosféry. Planeta Dlaebori byla menší než jejich rodná planeta, ale byla pro kolonii líp přizpůsobitelná než ta třetí od Slunce. Atmosféra musela být neustále dotována, naštěstí potřebné plyny pro výrobu atmosféry byly lehce dosažitelné v atmosférách plynných obrů. Přesto to byl problém, se kterým se muselo počítat. Několik laboratoří a výzkumných pracovišť nad tím bádalo, ale řešení, zatím jen teoretické, napadlo vědce při výzkumu získávání energií. Ten prvotní nápad byl jednoduchý:
„Nahraďte železo v jádře něčím těžším, zvýší se gravitační konstanta pro tuto planetu, čímž se zmenší únik lehčích plynů atmosféry.“
Skvělý nápad, ale prakticky nevyužitelný: Elementární transformace plynů také potřebovala energii, ale pro prvky těžší než železo, jako je zlato nebo olovo, se elementární transmutace mohou přirozeně vyskytovat pouze u supernov. Když se začnou spojovat těžší prvky, uvolňuje se z každé fůzní reakce podstatně méně energie. Reakce, které produkují prvky těžší než železo, jsou endotermní a neschopné generovat energii potřebnou k udržení stabilní fúze.
V energetické laboratoři totiž vynalezli nový typ reaktoru, který při stejné velikosti a trochu pozměněných vstupech generoval o dva řády více energie než normální. Navíc, přímo v aktivní zóně reaktoru se mohla rozběhnout i elementární transformace na prvky těžší než železo. Při předvádění to demonstroval vědec pomocí železné kostky. Reaktor jel prakticky na volnoběh, vrchní vědec vložil do otvoru kostku, pořádně zašrouboval poklop a stlačil malou nenápadnou páku. Přítomní měli dojem, že se reaktor rozsvítil a z výstupního otvoru vytekl do připravené nádoby cákanec zlata. Jak říkal vrchní vědec, šlo by vyrobit i olovo, ale zlato je technologicky nejjednodušší postup. A teď si představte třetinu železného jádra planety nahradit zlatem!
Teorie byla ověřena, teď ještě prototypový pokus v měřítku 1:1. Ten byl proveden z bezpečnostních důvodů v budované šachtě pod jižním pólem. Prototypový pokus proběhl bez závad, bylo možno přistoupit ke ostrému provozu. Tehdy se objevil malý zádrhel – ozvali se ekologově, že by provoz mohl ohrozit ledovou čepičku se zásobami vody. A navrhují tu sedmnáct kilometrů vysokou sopku ležící prakticky na rovníku. Ústí šachty bude dostatečně vysoko, aby při nějaké nehodě nedošlo k nehodě na povrchu, popřípadě se provozní šachta automaticky zavalí. A u jižního pólu navrhují udělat záložní velín. Šéfové Projektu byli pro, tak se tak stalo.
Slavnostní spuštění bylo určena na Nový rok, který se každoročně slavil na počest příletu kolonistů na planetu. Od příletu se totiž datoval kalendář, byla to standardní procedura při zakládání kolonií. Konvertor byl spuštěn a kdesi dole, na kraji planetárního jádra, pomalu pracoval. Počítalo se s tím, že první pozorovatelné výsledky se začnou objevovat po roce práce konvertoru, ale příznaky, že se dole něco děje, se začaly projevovat již po půl roce. Celou planetu zachvátily mikrogravitační otřesy. S tím se také počítalo, je to mírnou nehomogenitou jádra, trvá to delší dobu, než se směs dokonale promísí. Vrásky na čelech vědců způsobil fakt, že mikrootřesy měly stoupající amplitudu. Zatím to bylo daleko od nějakého problému, mikrootřesy se možná časem stabilizují. Nebo také ne. Čidla hlásila větší nehomogenity v jádře, vypadalo to, že se zlato nerozptyluje po celém prostoru, ale dělá zvětšující se masu kovu, něco jako jádro v jádře. Zlaté jádro nebylo umístěno v gravitačním středu planety, ale nepravidelně okolo něj kroužilo. Tím způsobovalo stále větší poruchy gravitačního pole.
Při poradě šéfů projektu se zástupci vědců bylo přijato rozhodnutí, že se konvertor na chvíli vypne, udělají se nějaká měření a na jejich základě se rozhodne, co dál. Stala se však nemilá věc, konvertor na příkaz k vyplutí kašlal a jel dál. Zkusili ho odříznout od vstupních plynů, které byly zapotřebí k výrobě energie pro fůzní proces a které volně proudily šachtou. Během hodiny bylo v šachtě vakuum, ale konvertor jel dál. Podle vyzařování dokonce zvedl výkon na dvojnásobek, jako by ho plyny předtím brzdily. Zkusili obnovit dodávky plynů, bez úspěchu. Nakonec padlo rozhodnutí, že konvertor ohrožuje planetu a proto musí být zničen trogytem.
Tady se překladatel zarazil, požádal o přerušení přehrávání s tím, že musí nejdřív vysvětlit jeden výraz. Obrátil se k obecenstvu a spustil:
„Zdroje koherentního záření už znáte, říkáte mu laser. Existuje však i následný přístroj, který dovede odeslat úzký svazek elementárních sub-částic, které mezi sebou ve svazku nepůsobí. Působí však mezi sebou při působení svazku na cílové těleso. Reakce vysvětlovat nebudu, ani je moc neznám, nemám na to vzdělání. Zajímavý je výsledek. Po vcelku krátké době působení přechází ozářená část do neurčitého stavu a následně do směsi hmoty a antihmoty. Ta spolu explozivně reaguje za vzniku světla, tepla a houfu všelijakého záření. V devadesáti procentech to znamená zničení cíle. Pouze při extrémně velkém objektu to znamená zničení jen jeho části. Pochopili všichni? Ano? To jsem rád.“
Trogyt byl sestrojen v krátkém čase a vynesen na oběžnou dráhu. Chvíle manévrování a zdánlivě strnul na synchronní dráze přesně nad sopkou. Dohadování, jestli použít sérii krátkých impulsů nebo jeden dlouhý ukončil zvláště silný náraz gravitační poruchy, na malý zlomek sekundy vážili všichni dvojnásobek normální váhy. Trogyt byl spuštěn v automatizovaném režimu, pro začátek bude působit každou stou sekundu, pak padesátou, třicátou atd. Frekvence se bude prodlužovat a zvyšovat, dokud se účinek nezmění na trvalý.
V lodním deníku byly vizuální záznamy, doplněné občasným komentářem. Na obrazovce to vypadalo, že je Olympus Mons spojen s kosmem tenkým, oslnivě zářícím drátkem, po kterém občas sjede malá kulička. Rychlost a počet kuliček se pomalu zvětšovaly. Na krátký čas problikl záběr na nějaké měřící přístroje, všechny byly na standardních hodnotách. Několik minut se nedělo nic důležitého, potom se obraz roztřásl. Chvilkový pohled na měřící přístroje – mnohé byly na koncovém dorazu, do toho jakési drnčení, blikání světel, asi alarm. Trvalo to necelou sekundu, pak se vše zklidnilo. Na obrazovce, sledující paprsek, však již nebyl rovný stříbrný drát s kuličkami, ale pokroucený výboj podivně fialové barvy. Kuličky zářily pro změnu ostře zelenou barvou a odlétávaly od výboje do okolí, kde explodovaly.
Z doprovodné zvukové stopy se ozvalo zaúpění, následované burácením, celá jednotka se silně otřásla. Jako zázrakem zachovaná obrazovka ukazovala zvláštní jev – jako by se celá sopka vysouvala nad povrch. Pak se z nebe vyřítila planoucí jiskra a prudce vlétla do vrcholového kráteru. Ještě okamžik, a obrazovka zhasla. Komentátor v Centru se chvíli dohadoval s kolegy a pak se otočil k obecenstvu:
„Dle mých kolegů v tomto okamžiku záznam končí. Dále následuje chaotická změť dat s občasnými fragmenty. Tuto směs teď kolegové musí prosít a nalezené fragmenty oddělit. Bude to piplačka, až to budou mít, ozvou se. Tímto děkuji za pozornost, uvidíme se u dalšího promítání.“
Jedna věc byla nyní jasná – pozemšťané nemají v zániku kolonie prsty. Jednak ještě neexistovali, jednak záznam ukazoval, že se kolonie zničila sama nevyzkoušeným vědeckým postupem. Chvíle volna do dalšího přenosu se probíraly podrobnosti součinnosti a spolupráce mezi všemi zúčastněnými se zvláštním zřetelem na Zemi. Ta byla v tuto chvíli ta nejdůležitější, jelikož ležela prakticky uprostřed mezi třemi ostatními společenstvími. Dole na zemi se blížilo datum všelidového plebiscitu, který měl rozhodnout o tom, jestli se Země stane prakticky středem vesmíru nebo tuto poctu odmítne a půjde si vlastní cestou. Většina předpovědí se klonila k první variantě. Ještě že se lidstvo zbavilo obav z všelijakých vetřelců a nepřátelských mimozemšťanů, kteří touží si lidstvo podmanit, zotročit. Na to téma bylo natočeno mnoho filmů, hlavně v bývalé USA. Filmů o přátelských mimozemšťanech bylo jako za krejcar uranu…
Plebiscit nakonec dopadl dobře, pro to, aby byla Země jmenována Galaktickým středem vesmíru, ke všem ostatním to má přibližně stejně. Nesmírně populární byla průpovídka, k jejímuž autorství se hrdě hlásili Češi (kdo také jiný, že?): Buďme rádi, že ta díra je pupek, ne rusutur.
Po následných poradách bylo rozhodnuto, že se Návštěvnické centrum přebuduje a rozšíří, takže vznikne Galaktické centrum. Trochu zmatků vyvolala potřeba společného názvu celého seskupení, ale titul Velké Imperium byl již obsazen. Název Galaktické Imperium byl jednak dlouhý, jednak není vyloučeno, že se v naší galaxii nenacházejí větší říše. Byly na to téma sáhodlouhé debaty ve všemožných fórech a diskuzních skupinách. Nakonec probublal na povrch název MAGI, což byla jednak zkratka českého názvu Malé Galaktické Imperium, jednak všeobecně známá značka kdysi dávno v Imperiu vyráběného ochucovadla jídel. A dobře se pamatovala.
Pak se opět ozvali výzkumníci z Marsu, že už roztřídili tu změť dat, extrahovaly fragmenty a jsou připraveni je prezentovat. Ale musí upozornit, že je to jen pro silné povahy, je to drsné… A bylo. Hned na začátku byla předvedena marsovská krajina před pokusem zahustit jádro. Stromy podivných tvarů, modrozelená tráva, sem tam potůček nebo rybník. Malé vesničky a velké správní centrum… Pak byl střih a opakování posledního děje – pokroucený výboj podivně fialové barvy, ostře zelené chuchvalce odlétávaly od výboje do okolí, kde explodovaly a jako by se celá sopka vysouvala nad povrch. Pak se z nebe vyřítila planoucí jiskra a prudce vlétla do vrcholového kráteru. Obrazovka zčernala, ale vzápětí se ukázal další děj. Z kráteru tryskal jasně rudý proud, který téměř vzápětí mizel v klokotavých mračnech. Také celý svah sopky byl více skloněný, někde ještě pomalu stékala láva. Celý kopec byl nyní znatelně vyšší, dle mínění odborníků z lodi o třetinu. Další záběr, kamera snímala bývalo úrodnou rovinu pod sopkou. Z mračen se sypal žhavý rudý písek, který ji celou pokrýval. Kde narazil na něco hořlavého, tam na chvilku blikl skomíravý plamínek, který téměř okamžitě zhasl. Pohled na měřící přístroje ukazoval, proč se tak děje. Atmosférický tlak byl nyní poloviční a stále klesal, obsah kyslíku klesl z 17% na nynějších 9% a taktéž klesal. Byl to vskutku úděsný pohled. Do toho zněl komentář překladatele:
„Nikdo neví, co se tam dole stalo. Vidíme jen katastrofální výsledek. To, co tryská z kráteru, je kovové jádro, většinou železo téměř ve varu. Podle toho, co známe, se takto žhavé železo explozivně slučuje s kyslíkem z atmosféry, vznikají železité a železové kysličníky červené barvy. Když je v lokálním měřítku vyčerpán kyslík, železnatý kation jeví výraznější sklon ke tvorbě komplexů s dusíkatými ligandy, což také zapříčiňuje pokles atmosférického tlaku.“
Dalších záběry ukazovaly různá místa na Marsu. Oživení v sále vyvolal obrázek Marsu z oběžné dráhy Deimosu, ani ne na rudnoucí Mars, ale pohled na část jakési struktury na nižší oběžné dráze. Mnozí si vzpomněli na prosvětlování a zkoumání hlubin pod povrchem v rámci bádání po katastrofě v Mundaringu. Mimo armádních hraček byl pod skalním masivem objeven kovový útvar, který se podobal vesmírné stanici s oběžným kruhem. Teď hleděli na něco, co bylo buď totožné nebo to silně připomínalo. To vyvolalo odezvu i u výzkumníků, kteří požádali o podrobnosti. Nakonec byl na druhou obrazovku promítnut snímek ze Země. Nyní už nebylo pochyb, oba předměty vypadaly stejně. Nyní už zbývala jediný typ otázek – byla ona struktura záchranný člun, opouštějící umírající Mars a hledající záchranu na jiné planetě? Nebo katastrofa zasáhla i do oběžných drah, takže struktura opustila své místo u Marsu a vydala se bloudit soustavou, dokud si ji nepřitáhla Země? A bylo přistání na Zemi pohodové nebo katastrofické? Přežil někdo? Pokud ano, jak se to projevilo na vzniku lidstva jako druhu? Další stovky otázek se řadily do fronty… Osádka průzkumné lodi se posléze dohodla se Zemí, že v tomto případě naváží podstatně užší spolupráci. Z Velkého Imperia přiletí houf odborníků a připojí se k těm pozemským. Čeká je dlouhé společné bádání…