Scar
V létě toho zvláštního roku nebyla žádná okurková sezóna. Imperiální zpravodajství vždy něco našlo, co stálo za odvysílání, ostatní dvě velmoci, Rusko a Čína, některé zprávy přejímaly, jiné zase posílaly ony, prostě klídek a pohoda.
Čtvrtý člen spolku, USA, hrály svou roli zlobivého puberťáka, který si myslí, že je nejlepší, nejchytřejší, nejsilnější… Díky výpraskům za několik posledním lumpáren však Amerika padala stále hlouběji do bahna. Už ani neměla dost sil, aby nějak škodila. Alespoň si to všichni mysleli.
U severních hranic USA, na břehu Hořejšího jezera, stojí historická památka, Point Iroquois Lighthouse. Už nefunkční maják upozorňoval na mělčiny v okolí. Průvodce a správce tam dělá starší málomluvný muž s tvrdým výrazem ve tváři, který si nechává říkat Scar. Je na něm jasně vidět, že se k němu život nezachoval nejlépe. Co se tehdy událo dnes už ví jen on sám a několik vysloužilých policistů v Orlandu na Floridě. Scar tam svého času dělal policistu. Při jedné šťáře zastřelil snědého mladíka, který na něj zaútočil mačetou. Byl to jediný syn šéfa gangsterského gangu z Jacksonville, který byl v Orlandu na pracovní návštěvě. Šéf sliboval pomstu, ale Scar nad tím jen mávl rukou, Takových už bylo…
Pak se jednou vracel domů po směně. Nezvyklé bylo, že se všude svítilo. Raději přidal do kroku. Otevřel dveře do obývacího pokoje a tam uviděl manželku s dcerou. Seděly připoutány na židlích u jídelního stolu. Obě se po něm ohlédly, oči vytřeštěné děsem. Pak zazvonil mobil a přitáhl jeho pozornost. Mobil ležel na stole na hroudě něčeho špinavě šedého, do čeho vedly z mobilu drátky. Neschopen pohybu na něj zíral. Pak se před ním zablesklo. Výbuch ho vynesl z domu až doprostřed ulice. Probudil se po týdnu v nemocnici.
Zlomeniny se pomalu zahojily, horší byla psychika. Trpěl děsivými sny, chtěl utíkat manželce a dceři na pomoc, nohy měl jako z olova, popřípadě byl zabořen v písku, jak mozek stále nedokázal přijmout skutečnost. Pak se jednou stavil jeho nadřízený i se zástupcem. Policii ve spolupráci s FBI našla toho černošského pachatele útoku na něj a jeho rodinu. Šéf se jen zeptal, jestli chce být u zatýkání, jeden střelec navíc by se hodil. Navíc dostane výbornou opakovací kulovnici s optikou, která zůstala v policejním depozitu po profesionálním lovci, co měl tady smrtelnou autonehodu. Scar nezaváhal ani vteřinu. Dokonce podepsal revers, aby mohl jít domů. Tedy domů ne, na policejní ubytovnu.
V určený den dával šéf poslední informace a rady:
„Od zadních dveří je to k lesu pár desítek metrů, živým plotem má udělaný maskovaný tunel. Tam je na něj uchystáno překvapení, klubko žiletkového drátu. Bude to tam z lesa hlídat Scar, všichni doufáme, že bude platným členem.“
Scar jel na vlně adrenalinu, špatné sny zmizely jako proutkem. Na střelnici si vyzkoušel pušku a byl mile překvapen. Podruhé byl překvapen, když se u něj zatavil šéf, podíval se na výsledky střelby a jen tak mezi řečí tlumeným hlasem prohodil, že by bylo nejlepší, kdyby k soudu vůbec nedošlo, ještě by se to mohlo všelijak zvrtnout, například že je ten negr obětí systému a podobně. Mrkl na Scara a odešel. Scar měl o čem přemýšlet, pak se rozhodl – ten negr přes něj neprojde. Byl si jist, že toho negra šéf s ostatními jen vyplaší, aby si zvolil únikovou cestu. Také to tak dopadlo. Z domu se ozvaly výkřiky, výstřely a shrbená postava přeběhla dvorek přímo k díře v živém plotu. Výkřik bolesti a nadávky, jak se zapletl do žiletkového drátu, pak dva výstřely. Scar dodržel slovo.
Šéf mu pomohl ještě jednou. Vyšetřování prokázalo, že zbraň byla použita oprávněně, pachatel, nebezpečný psychopat, těsně před činem utekl při převozu z jednoho ústavu do jiného, s větší ostrahou. Pak seděli u šéfa v kanceláři a šéf se rozpovídal, že na severu Michiganu, skoro u hranic s Kanadou, je historický maják. Průvodce tam dělá jeho nejstarší syn, ten z prvního manželství. Moc ho to tam nebaví, široko daleko nic není. Syn by rád vypadl, ale musí za sebe sehnat náhradu. Tam by měl Scar klid, báječné prostředí, ryby, lesy, i tu kulovnici by tam využil. Scar si chvilku přerovnával věci v hlavě, nakonec kývl na nabídku.
Rok poté se šéf ukázal naposledy. Scar mu ukazoval nádherná místa v okolí a čekal, co ze šéfa vyleze. Dočkal se:
„Tak jsem se doslechl, že jsi vstoupil do té imperiální strany.“
Scar jen zamžikal. Nebylo to úplné tajemství, ale také nic, co by se vykřikovalo nahlas. Šéf však pokračoval:
„Neboj se, není to veřejným tajemstvím. Dotazoval se mě Výbor, jak to s tebou je. Nejsem v Orlandu jen policejní náčelník, ale i člen vedení strany. No nic, pochválil jsem tě.“
Šéf se odmlčel, chvilku pozoroval vodní hladinu a ptáky nad ní, bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Pak se nadechl a spustil:
„Pokud bys chtěl být něčím víc než jen člen strany, ze které si mnozí dělají legraci, měl bych pro tebe úkol.“
I přesto, že jsou USA za zdí, je zapotřebí, aby mělo Imperium pořádné informace. Něco se dá vypozorovat z ISS, něco ze satelitů, ale informace přímo od obyvatel jsou nejlepší. Je tady jeden podstatný problém – jak je dostat přes skořápku. Nikdo nechce po Scarovi, aby dělal špiona, potřebují komunikačního specialistu. Do Kanady je to přes Daltonův záliv jen necelé čtyři míle. Scar jen kroutil hlavou a nic nechápal. To má plavat? Nebo plout v lodi? A co ta opona, pustí ho? Bylo to však jinak. Do konstrukce majáku bude zabudován komunikační ultrafialový laser s pevně nastaveným zaměřením. Tento laser bude sloužit jen k vysílání, je prakticky neviditelný. Navíc, komunikační pulsy budou řádově v sekundách. Trochu problém bude, jak ke Scarovi dostat sesbírané informace. Nehodlá si Scar pořídit nějaké hobby, koníčka, třeba vytvořit sbírku obrázků obalů alb nějaké rockové skupiny? Do obrázku je možno zaklíčovat hromadu informací, které nelze běžným způsobem odhalit… Scar se úlevně rozesmál. Vůbec se mu nechtělo plavat v ledové vodě jezera. A koníčka už má, sbírá to nejlepší z díla paní Lee Krasner. To se zarazil šéf, kdo to prý je. Dostalo se mu vysvětlení, že paní Lee byla významná americká malířka, žena malíře Jacksona Pollocka, jejíž tvorba se řadí k abstraktnímu expresionismu. To se šéfovi líbilo, takže mu dal kontakt na Národní galerii umění ve Washingtonu. Prý tam bude mít něco vždy připraveno. A měl by si nechat na majáku opravit světla, doporučuje firmu ElektroDigi v blízkém městečku Brimley. Ale až za týden, aby se majitelé stihli nastěhovat a rozjet firmu.
Vše krásné vycházelo, Scar občas udělal v muzejním domečku výstavu reprodukcí slavných malířů, na kterou se sjížděli milovníci umění z daleka. Sem tam se nějaká milovnice umění zdržela i delší dobu, prostě pohoda, venkovská idyla. Pak jednou došlo expresní psaní z Národní galerie umění ve Washingtonu, DC:
Vážený pane.
Vzhledem k vašemu dlouhodobému zájmu o díla paní Lee Krasner mám pro vás speciální nabídku. Dostali jsme ke zdokumentování pět posledních obrazů. Některé jsou téměř hotové, jiné jsou ve stadiu náčrtu. Máme pro Vás vynikající reprodukce, ale vzhledem k vlně stávek pracovníků ve službách se je neodvažujeme poslat poštou. Ideální by bylo, pokud byste se pro ně stavil osobně, ideálně tento týden. S pozdravem…
Scar nelenil, zjistil si možnosti, jak se dostat do Washingtonu. Povzdechl si, že nemůže letět přímou čarou, to by musel letět přes kus Kanady a to vzhledem k oponě nejde. Ta sice sahá jen do šesti kilometrů, ale po špatných zkušenostech se ji žádné letadlo neodváží přeletět. No, co se dá dělat, poletí oklikou přes Indianapolis. Zavolal do galerie, ředitele nezastihl, tak mu nechal vzkaz, že přijede asi za den a začal plánovat cestu. Takže jak se dostat do Washingtonu. Od majáku musí autem, letiště tam není. Staví se v Brimley na policejním oddělení, že musí akutně do Washingtonu, tak aby kluci tam tak dvakrát denně zajeli, jestli se tam neděje nic nepřístojného. Kluci, pánové ve věku okolo čtyřiceti let, se zasmáli a slíbili to. Scar ještě vyslechl nářky nejmladšího policisty na soužení s tchyní, odpověděl mu čerstvým vtipem1 a pokračoval na letiště v městě Kincheloe. Na letišti si vyzvedl telefonicky objednané letenky od milé paní, občasné návštěvnice majáku s přespáním, políbil ji na rozloučenou a odletěl. Samozřejmě, cestou chytili bouřku, takže nestihli přípoj v Indianopolisu. Do odletu dalšího spoje zbývalo pár hodin, dlouho na čekání na letišti, krátce na návštěvu muzea 500 mil Indianopolis.
Konečně se dočkal, za další tři hodiny už vystupoval ze stanice žluté linky metra poblíž NGA. Ta poslední půl míle nestála za to, aby si vzal taxíka, byl rád, že se projde. V galerii se setkal s ředitelem, půl hodiny si povídali u něj v kanceláři. Pak se šli kouknout do restaurátorské dílny, jako každý návštěvník pouze přes skleněnou stěnu. Restaurátoři přivezli na vozíčcích pět pláten v různých stádiích rozpracovanosti. Scar zbystřil pozornost, přes ředitele si nechal přistavit jeden vozíček až ke sklu, sklonil se a pozorně ho zkoumal. Pak se obrátil na ředitele s tím, že mu ten náčrt připomíná dokonalejší verzi jednoho obrazu z rané tvorby paní Lee. Vzbudil tím docela rozruch, za skleněnou zdí se to začalo hemžit. Na promítací plátno byly promítnuty oba obrazy a začalo zkoumání. Po chvíli bylo jasné, že pan Scar má pravdu, nový obraz měl být rozšířením scény původního obrazu. To trochu odsunulo konečné zpracování reprodukcí, takže panu Scarovi bylo nabídnuto ubytování v jednom z bytů v technické části muzea, aby se nemusel trmácet do nějakého hotelu a tam platit nehoráznou sumu za přespání. Pan Scar s díky přijal. Přijal také pozvání ředitele, že zrovna dnes pořádá takový malý zahradní večírek s grilováním, nic okázalého, jen přijde pár přátel, budou popíjet pivo, kritizovat toho nešťastníka u grilu a nadávat na politiku.
Večírek se vydařil, ředitel Scara představil jako jediného pořádného znalce díla paní Lee, pracovníky jeho vlastního muzea nevyjímaje. Grilovaná ryba byla také výborná, pivo také ušlo. Ve volné chvilce mu ředitel ukázal svou pýchu, krásnou skalku napodobující vzhled čedičové hory zvané Ďáblova věž. I Scar ji znal z filmu Blízká setkání třetího druhu. Tam se také dozvěděl pravý důvod jeho přítomnosti zde. Jeden informátor odhalil něco velikého, jsou ale problémy s odesláním balíků dat. Komunikační kanál je v jeho případě dosti široký a rychlý, všechny ostatní se spoléhají na lodě a osobní předání. A až bude vybalovat reprodukce, ať dává bedlivý pozor, kde to bude dělat, nejlépe to bude v temné komoře2 s červeným osvětlení. Pokud to bude dělat na normálním světlem hrozí znehodnocení vnitřních prokladových listů, které seskládány na sebe podle značek zobrazí informaci. Sám ředitel přesně neví, čím jsou ty listy napuštěny, ale pokud se dodrží pravidla, je to bezpečné. Potom již následovalo rozloučení.
Ráno nafasoval Scar v muzeu bezpečnostní schránku z kompozitu, průvodní dokumentaci k jejímu obsahu a plán cesty. V něm mu bylo důrazně sděleno, aby nepoužíval nebezpečné cesty, například metro. Scar pokrčil rameny a poddal se osudu. Taxi, první letadlo, druhé letadlo, vlastní auto a poslední kus cesty domů. Stavil se v Brimley na policejní stanici, aby oznámil, že už je doma, takže už u něj nemusí hlídat. Na oplátku obdržel informaci, že hlídat ani nemuseli, jelikož se Marta zase jednou pohádala s celou rodinou, takže na majáku hlídá ona. Ovšem podle toho, co cestou v marketu kupovala, to vypadá, že se tentokráte hodlá zdržet hodně dlouho. Scar chvíli přemítal, jestli je to dobře nebo špatně, pak usoudil, že kvalitní jídlo i zahřátá postel mají co do sebe. Ještě z policejní stanice zavolal domů a když to Marta zvedla, oznámil jí, že do půl hodiny bude doma a čeká vřelé uvítání. Chvilku poslouchal nadšené štěbetání ze sluchátka, pak se usmál, položil telefon, rozloučil se a konečně se rozjel k domovu.