Příznaky
John Cormick měl sen. Byl mladý, bez peněz a potřeboval se dostat z východního na západní pobřeží USA. Nejdřív zkoušel stopovat, ale moc se mu nedařilo, za den ujel necelých sto kilometrů. Až ten poslední šofér mu zastavil u zastrčené koleje s tím, že tu občas staví nákladní vlaky jedoucí dlouhé štreky. Sotva děda ve Fordce odjel, přisupěl vlak s uhlím a zastavil. John na nic nečekal a vydal se podél vlaku dozadu, až našel brzdařovu budku. Vypadala nepoužívaně, na zemi se válely nějaké hadry, což ale John uvítal, aspoň nebude sedět na tvrdé podlaze. Pohodlně se usadil a čekal. Nikdo nepřišel, zato se vlak rozjel. Drcání na spojích kolejnic uspávalo. Najednou se ozval rachot, s Johnem se třásla zem, až se z toho probudil. Nechápavě zíral na trámový strop nad sebou. Toto není brzdařova budka, kde to je? Pak se probudil úplně. Byl ve svém srubu kousek od zátoky West Thumb jezera Yellowstone v Yellowstonském národním parku. Tak vedení parku odměňovalo zasloužilé strážce parku, kteří parku zasvětili celý život a stěhování do města by je asi zabilo. Postavilo jim srub na místě, kde si řekli, tedy pokud to nebyla přísně chráněná lokalita. Strážce zůstal v parku, měl svůj důchod, ale stejně obcházel svůj revír, jestli se někde nedějí nějaké nekalosti. Takové, jako teď. Rachot zvenčí neustával a srub se klepal tak, že se ze stropu snášel jemný prach.
John Cormick urychleně vstal, jednou rukou popadl oblečení, druhou rukou boty a rychle vyšel ze srubu na krytou terasu. Normálně z ní byl pohled na svažitou loučku, která končila ve vlnách úzké zátoky. Loučka však byla v polovině přehrazena pomalu se plazící masou hlíny, bahna, kamení a polámaných kmenů. Odtud pocházelo dunění a skřípění, ale třesoucí se země měla původ v něčem jiném. John se urychleně oblékl a vyrazil na vyhlídku nad jezerem. Průchod lesem nebyl vůbec jednoduchý, mnoho stromů bylo popadaných, země zvlněná. Pohled z vyhlídky vyrazil Johnovi dech. Tam, kde dřív bylo šest kilometrů vodní hladiny k poloostrovu na druhé straně, nyní zívala šestikilometrové díra. Průliv do jezera Yellowstone byl zabarikádovaný hromadou kamení a bahna. Zátoka vypadala, že celé dno kleslo o padesát metrů. Uprostřed byla ve dně velká trhlina, ve které mizelo několik kamenných proudů podobných tomu, co se plazilo před srubem. Tak nějak si John představoval peklo, až na jeden důležitý detail – z trhliny nezářil žádný rudý přísvit ani nestoupal páchnoucí kouř. Nějaké záblesky sice bylo vidět, ale ty měly naprosto nezvyklou barvu, byly jedovatě smaragdově zelené.
John Cormick byl jeden z mnoha lidí, kteří sledovali pozoruhodné barevné divadlo. Jinde to bylo horší, například u gejzíru Old Faithful. Ten tryská pravidelně každých 92 minut a stříká vařící vodu do výše okolo čtyřiceti metrů. Ten si dnes udělal šestihodinovou přestávku, po které vychrlil něco, co vypadalo jako vařící tekuté zelené želé, navíc velmi žíravé. Tam bylo také nejvíc obětí na životech, zpráva o stávkujícím gejzíru se bleskem roznesla a každý v dosahu se na něj jel podívat. Jinde nebyly úkazy tak nebezpečné, i když, jak se to vezme. Největší povrchový diamantový důl na světě, půl kilometru hluboká a přes kilometr široká jáma u ruského města Mirnyj byla zespodu přes dno osvícena prudkým zeleným světlem a všechny stroje na skalnatém dně se zabořily půl metru do skály jako do bahna. Podobně to vypadalo v Utahu, v povrchovém dole Bingham Canyon o rozloze devět kilometrů čtverečních a hloubce 1200 metrů, kde se těží měď, zlato, stříbro a molybden. Lom v jednu chvíli vypadal jako smaragdové jezero. Po vymizení úkazu se zjistilo, že z dolu zmizelo vše ze železa, po automobilech zbyly skla, gumy a elektrické rozvody včetně baterií. Důl Vojtěch v Příbrami, který se proslavil tím, že jako první překonal v roce 1875 svislou hloubku jednoho kilometru, byl v roce 1981 uzavřen nasypáním zátky. Ta se toho dne bez jakéhokoliv hluku vypařila, když z dolu vyrazil sloup smaragdového světla. A nakonec, jako třešnička na dortu, se změnila střední hodnota gravitačního zrychlení na povrchu ze známé hodnoty na 9,81 m/s2 na 9,75 m/s2. To způsobilo obrovský poprask mezi vědci v různých vědních oborech, rázem přestaly platit mnohé fyzikální tabulky, naopak tlouštíci si libovali ve snížené hmotnosti, i když jen o pár stovek gramů.
To byly viditelné příznaky čehosi tajemného. Ty neviditelné se projevily několikaminutovým celosvětovým výpadkem veškerých komunikací. Celé radiové pásmo bylo zahlceno elektronickým burácením, někde slabým, postupně zesilujícím směrem k místu na Zemi, které bylo nejblíže Měsíci. Tam nastávaly i další jevy, mnohdy smrtící. Prakticky všechny zapnuté elektronické spotřebiče se měnily na hroudu spečeného žhavého materiálu, od které se vznítily další, hořlavé. Vzniklé požáry nikdo nehasil, všem autům explodovaly autobaterie takovým způsobem, že do půl metru od nich nezůstalo nic než tekoucí kov. Hasiči dopadli ještě hůře. Kdo měl kevlarovou přilbu, tomu se prakticky usmažil mozek, kdo měl kovovou, ta se mu do hlavy propálila. Obyčejní lidé dopadli stejně, zemřeli poměrně bezbolestně usmažením mozku. Přežilo pouze několik osob, které měli mozek nějakým způsobem uchráněn, například se nacházeli v masivní kovové hmotě. Jmenujme místního opilce, který pracoval v pivovaře jako vymývač kvasných tanků a který se v jednom takovém právě nacházel. V pohodě dospával noční deficit spánku, takže na zachránce, kteří ho probudili, zíral dost vyděšeně.
Všechny jevy mimo radiového měly společné jedno – čím byla událost od Yellowstonského národního parku dále, tím byla slabší. To vše pečlivě zaznamenali jak profesionální výzkumníci, tak i amatérští pozorovatelé. Jejich poznatky byly prezentovány na urychleně jmenovaném podvýboru pro tajemné záležitosti OSN. Pak se s různými tajuplnými projevy roztrhl pytel. Tentokrát to nebylo UFO, ale lidé hlásili podivuhodné úkazy, mnohdy dokládané videi či fotkami. Mnoho bylo nezřetelných či rozmazaných, mnohé záběry byly dodatečně upravené, několik však při důkladném prověřování obstálo. Jedna z nich ukazovala zvíře doposud existující v pohádkách či filmech – tříhlavý drak ladně plachtící oblohou. Pikantní u těchto záběrů bylo, že byly pořízeny kamerou zaznamenávající účinnost střelby a byly doprovázené protokolem o poškození letounu, ve kterém se psalo o působení velkého žáru. Vojáci ovšem odmítli komentovat něco, co považovali za nevhodný žert. Události dalšího dne však přesvědčily i je. Prezidentský vrtulník s prezidentem i jeho rodinou se poklidně snášel na Jižní trávník Bílého domu, když se náhle ocitl uprostřed hejna ohnivých dráčků. Podívaná to byla úchvatná, každý dráček velikosti kočky domácí zářil jinou barvou. Dráčci však vpád vrtulníku do hejna považovali za nepřátelský akt, rozlétli se do stran, pak vytvořili okolo stroje kruh a začali po něm plivat malé plaménky. Kovové stěny vrtulníku začaly pomalu žhnout, okna se začala tavit a hroutit se. Pilot na nic nečekal a urychlil klesání, čímž sice dostal kabinu pod kruh dráčku, ale za cenu toho, že se začínali trefovat do vstupů vzduchu do turbín. Z jedné vyrazil plamen, vrtulník se zapotácel a ztěžka dopadl z metru na trávník. Pak, jako mávnutím kouzelného proutku, vše okolo vrtulníku zmizelo a na modré obloze svítilo washingtonské slunce. To vše probíhalo před zraky mnoha stovek lidí, kteří postávají u plotu Jižního trávníku v naději, že spatří prezidenta či jeho rodinu. Proto měl každý po ruce mobil nebo i kameru, takže případ podrobně zdokumentovali.
Poslední případ měl komickou příchuť. Řidiči New Yorského metra jsou zvyklí na ledacos, toto však přesáhlo meze. Řidič linky číslo tři právě podjížděl Central Park, když se tunel metra pár stovek stop před vlakem změnil na kamennou sluj osvícenou lucerničkami, ve které strnulo několik malých postav v kamizolkách, s krumpáči v rukách a každá s plnovousem až do pasu. Řidič na to bez hlesu zíral, ale vtlučená automatika fungovala mimo mozek. Pravá ruka praštila do tlačítka nouzového zastavení, levá zapnula rychlou kameru k zaznamenání událostí. Než si řidič stačil uvědomit, co vlastně vidí, sluj zmizela. Po celém incidentu zbylo jen sedm vteřin záznamu a malý bronzový špičák zaražený přesně mezi světla prvního vagónu.