Archa
Na Slunce byl hrůzně úchvatný pohled. Z troposféry stoupal zužující se zakřivený sloupec sluneční hmoty, který po složité křivce mizel v oslňujícím, bílo-fialovém bodu, který oblétal slunce v prapodivných kličkách. Do toho bodu se nedalo podívat přímo nechráněným okem, to hrozilo oslepnutím. Archa proto neměla okna, a také proto, že by tvořila díry a slabá místa v kemitovém pancíři. Okna nahrazovaly velkoplošné obrazovky s velmi vysokým rozlišením. Ty měly také tu výhodu, že si člověk mohl výhled přepnout na libovolnou kameru. I na ty speciální, které snímaly frekvence mimo viditelný rozsah. Pohled na žhnoucí bod rentgenovou kamerou odhaloval podivnou strukturu: ostře svítící kroužek, uprostřed něhož bylo NIC. Ani černá, ani bílá nebo šedivá. Prostě ta barva, kterou člověk vidí slepou skvrnou v oku.
Začalo to před třiatřiceti lety. Astronomická observatoř na odvrácené straně měsíce zpozorovala nepatrné zvětšování jasnosti jednoho bodu ve sledované části oblohy, prakticky na sever od Slunce. K tomuto bodu se zanedlouho obrátilo i několik radio-astronomických parabolických antén. Ke všeobecnému překvapení se nejednalo u nějakou vzdálenou hvězdu, ale o cosi zatím neznámého, vzdáleného necelého jeden a půl světelného měsíce, což je prakticky na dvorku sluneční soustavy. Další podivnost byla rychlost tohoto objektu. V porovnání s rychlostmi kosmických těles se vyloženě loudalo. Dlouhodobé sledování a navazující výpočty oznamovaly, že objekt dorazí do sluneční soustavy za dvacet pět let, proletí jí a zase zmizí. Vzhledem k rozložení těles se nepředpokládalo nějaké ovlivnění.
Pomalu plynul čas. Dohled nad loudajícím se tělesem převzaly automaty a i těm stačilo zkontrolovat dráhu jen několikrát do měsíce. Pak, téměř na dvacáté výročí objevení, vypukl na severním nebi kosmický ohňostroj. Vypadalo to, že se objekt srazil s masivním shlukem temné negativní hmoty. Tento shluk unikl pozornosti díky svým podivným vlastnostem – pro záření průsvitný, pro pevnou hmotu téměř nepropustný, nulové albedo... Automaty se bleskově probudily, zaměřily daným směrem všechny své volné sledovací prostředky a začaly zaznamenávat kvanta dat. Následnou analýzou byly zjištěny ohromující údaje. Podle toho, jak prošel objekt shlukem, byla zhruba vypočítána jeho hmotnost. Byl to pro astronomy šok. Objekt vážil přibližně desetinásobek hmotnosti největší planety sluneční soustavy, Jupitera. Shluk ho zpomalil, takže do sluneční soustavy dorazí o tři roky později.
Údaje o hmotnosti a změně rychlosti vyburcoval vědce k aktivitě. K objektu bylo postupně vysláno několik sond. První sonda stačila vyslat půl vteřinový záznam, než byla zničena. I ten stačil. Okolo objektu se rozkládal rozsáhlý pás vražedné radiace, který navíc divoce pulsoval. Ve sluneční soustavě zavládla v odborných kruzích panika. Nyní již nešlo jen o nějaký průlet neznámého tělesa, ale co ten průlet natropí. Další sondy, více pancéřované, s dokonalejšími měřícími přístroji a pro jistotu pozorující objekt z větší dálky jen upřesňovaly získaná data. Tak byla zpozorována i mírně změněná dráha objektu, který nyní směřoval na setkání s Jupiterem. Co se stane potom, bylo velkou neznámou. Proletí objekt Jupiterem, jakoby tam Jupiter ani nebyl? Jak Jupiter změní dráhu objektu? Jak objekt změní dráhu Jupitera? Jakou škodu objekt nadělá v oběžných drahách ostatních planet? Pro všechny případy byl spuštěn Projekt Archa.
S nostalgií lidstvo vzpomínalo na primitivní pokusy o sestrojení myslících strojů. Dvacáté první a hlavně dvacáté druhé století znamenalo vytyčení hlavních směrů vývoje. Samozřejmě, bylo nutno probádat mnoho slepých uliček, než se nalezla ta správná cesta. Nyní, těsně před koncem dvacátého pátého století, nebyly už počítače jen nástrojem, ale pomocníkem a společníkem lidstva. A co víc, již v minulém století se konaly první z pokusů o nahrání lidského vědomí do upraveného stroje. Další pokusy již probíhaly za součinnosti lidských vědců i nahraných osobností. Není nad pohled z druhé strany a osobní zkušenost. Například se ukázalo, že lidský mozek je skladištěm s neuvěřitelným nepořádkem. Byl div, že si člověk občas na něco vzpomněl. Přenosem do hierarchické paměti stroje odpadlo devadesát procent balastu. Nováčci mezi nahranými osobnostmi tomu říkali lehká hlava.
Právě na principu nahrání osobnosti do počítače byl rozpracován a posléze spuštěn Projekt Archa. Z mnoha set vhodných planetek Atenovy skupiny byla vybrána ta nejvhodnější pro daný účel – průměr do 400 metrů, chondritový základ, blízkost k Zemi. Kosmické tahače dopravily planetku na oběžnou dráhu okolo Měsíce a tam se na nebohou planetku vrhly čety techniků. Laserové a plasmové nástroje formovaly planetku do podoby zvonu. Pak došlo na roztavení svrchní vrstvy. Vzniklá tavenina byla dotována různými druhy záření, prvky a sloučeninami, až vznikl půlmetrový kemitový pancíř. Na spodku zvonu začaly vyrůstat iontové a plasmové motory, nad horním koncem se tyčilo zařízení obrovského silového pole, sběrače mezihvězdného prachu, který bude pracovním mediem plazmového motoru, kdežto mezihvězdný vodík bude palivem. A konečně, uvnitř hmoty zvonu, na nejhlubším místě, pod sekundárním kemitovým pancířem, začalo růst srdce Archy. Nejmodernější počítač s obrovskou, mnohonásobně zálohovanou pamětí. Tam se měly nahrát osobnosti celé populace v případě, že dojde k nejhoršímu a bude skutečně hrozit kosmická katastrofa. Vědci zatím tápali, cože to vlastně přiletí na návštěvu. Na černou díru to bylo moc viditelné, na neutronovou hvězdu zase příliš lehké. Nakonec se shodli alespoň na názvu – rentgenový bílý super-trpaslík.
Ve dvacátém čtvrtém století byl již člověk medicínsky prostudován do poslední kapičky krve, s výjimkou toho, co činí člověka člověkem. Vědělo se, že mozek funguje na elektrochemickém principu, vzruchy neputují jen nervy, ale i přeskakují mezery mezi neurony. To bylo vše známé, ale kde sídlí ta osobnost, co dělá člověka člověkem a ne jen nějakou hroudou živé hmoty. Kde je to, co se označuje jako Duše, Id, Já...? Pomalu se na to docházelo oklikou přes počítače. Konstrukce pamětí od primitivních neohrabaných ferritových, přes polovodičové až po moderní holografické paměti. Rostla složitost, zmenšovaly se nároky na místo a požadavky na energii. Již existovaly paměti složitostí, obsahem a velikostí podobné lidskému mozku, přesto data v nich nahraná neukazovala žádnou osobnost.
Problémy při zkoumání byly obrovské. Experimenty na živých lidech byly tabu, které dodržovali téměř všichni. Ano, bylo několik šťastlivců, kteří dostali souhlas od pacienta, jeho rodiny a mohli zkoumat živý vzorek. Bohužel to byly osoby na kraji smrti, s nádory na mozku, sklerózou, Alzheimerem či drogami poškozeným mozkem, že takto získané výsledky nebyly valné.
Výzkum se pak rozdělil na dva proudy. Jeden začal zlepšovat nedestruktivní vyšetřovací metody mozku, až byl schopen odhalit sebenepatrnější záchvěv aktivity. Ten druhý proud začal zkoumat samotnou smrt. Co je to vlastně zač? Kdy nastává ten okamžik, kdy se ztrácí vědomí, osobnost se rozpadá a nastává zánik člověka navzdory tomu, že maso těla je zdravé? Po mnoha letech výzkumů se proudy spojily a bylo možno v reálném čase sledovat vznik i zánik osobnosti. První záchvěvy vědomí se začínají objevovat v dvacátém prvním týdnu normálního těhotenství. Vzniká specializovaná holografická síť, která se navenek vůbec neprojevuje. Její vznik a tvar je možno pozorovat pouze pozorováním vzruchů, které se v ní šíří. Největší změny jsou pozorovatelné do druhého měsíce po porodu, později se její vývoj téměř zastavil. Tato holografická síť se začíná rozpadat v okamžiku smrti člověka, kdy mozkovým buňkám dojde energie. To jsou jediné dvě možnosti, jak sledovat vznik a zánik osobnosti.
Na základě těchto pozorování byl možno sestrojit přístroj, který dokázal okopírovat lidskou holografickou paměť obsahující kompletní osobnost člověka a přenést ji do počítačové paměti. Dalším problémem byl přenos paměťového skladiště, kam si člověk ukládá vzpomínky a zkušenosti. Tato paměť až nápadně připomínala organizaci počítačové paměti: V přesně definovaném bodě byl vstup do rejstříku, kde teprve byly odkazy na místo uložená dané vzpomínky. Díky tomuto uspořádání bylo možné provést reorganizaci paměti a přenést skutečně jen to, co bylo v rejstříku. Vše ostatní byly takzvaně zapomenuté věci. Vědci byli dost dlouho v šoku, když zjistili, že zapomínání je pouze porucha rejstříku paměti...
Přenosové zařízení bylo zpočátku tak veliké, že zabíralo v nemocnici celý operační sál a ještě dvě menší místnosti. Jak ale postupovala miniaturizace, ze sálu se stal autobus, z autobusu dodávka a nakonec byl přístroj umístěn v elegantním kufříku a byl jednou ze základních pomůcek lékaře. Také s rozšiřováním informační holosítě, nástupci internetu, bylo možno nahrát člověka odkudkoliv. Nikdo už nemusel jezdit do většího města na specializované pracoviště.
Snímací přístroj měl zatím dva nedostatky. Byla to jednosměrná cesta, z člověka do stroje. Konaly se opatrné pokusy s vytvořením umělé lidské holografické osobnostní sítě, ale výzkum byl přerušen příletem trpaslíka ničitele. Druhy nedostatek byl v tom, že bylo možné přenést člověka pouze jednou. Zařízení pracovalo s vysokými kmitočty, pomocí kterých zvýraznilo dráhy určené k přečtení, a to několikrát pro kontrolu správnosti přečtených dat. Naneštěstí toto záření poškozovalo části mozku, starající se o provoz těla, takže po nahrání zůstalo jen tělo s poškozeným mozkem. Bylo to původně velké dilema, proto se původně přístroj používal jen v případě nevyléčitelně nemocných pacientů se zdravým mozkem. Nyní to však byla cesta, jak přežít zničení sluneční soustavy. Veliké dilema se změnilo na jednoduchou otázku: Zemřít nebo jen odhodit tělo?
Poslední dny do příletu... Prófa, jak si lidi pojmenovali trpaslíka na počest dávné pohádky, je viditelný pouhým okem jako ostře svítící bod, do něhož není radno dlouho zírat. Téměř všechny přístroje jsou zaměřeny k Jupiteru. V miliardách televizí je vidět zářící bod pomalu vklouzávající do Jupiterovy atmosféry. Pečlivě srovnané pásy mračen zuřivě klokotají. Z červené skvrny se stává červená šmouha. Po chvíli hlásí pozorovatelé zajímavý jev – Jupiter se nepatrně zmenšuje! Není to až tak veliká senzace, Prófova desetinásobná gravitace stlačuje převážně plynovou planetu. Pak Jupiter jakoby poskočí, vzápětí se jasně rozzáří. Automatické filtry okamžitě ztlumují jas, přesto mnoho sledujících osleplo. Bohužel, několik navždy... Potvrdila se teorie, že zvýšením hmotnosti Jupitera by mohlo zažehnout vnitřní termonukleární reakci.
O něco později vyklouzává Prófa z Jupitera, vlekoucí za sebou oblak plynů. Nyní nastává okamžik pravdy. Změnil Jupiter jeho dráhu? Napětí se stupňuje, ani není zapotřebí vzrušený komentář hlasatele. Ten se zadrhne v řeči a pak hlásí výsledky. Prófa byl Jupiterem odkloněn na novou dráhu. Nyní míří pod úhlem čtyřiceti sedmi stupňů směrem ke středu sluneční soustavy. Další měření ukazuje, že se dráha změnila z přímky na parabolu, takže Prófa opětovně protne rovinu ekliptiky.
Jupiter mezi tím poblikává, jak termonukleární reakce dohasíná. Již nemá tu správnou gravitaci, která by do reakce tlačila další vodík. Pak se zevnitř Jupitera prořeže oslnivý záblesk. Je tak jasný, že vyřadí dvě třetiny sledovacích prostředků. Před snímači ostatních se na místě Jupitera rozpíná řídký oblak plynu. Pouze snímače v kratším vlnovém pásmu stále vidí planetu, ale již to není obrovská plynová koule. Náhle osiřelé měsíce se zvolna odpoutávají od místa, kde kdysi trůnil plynný obr.
Nikdo nechápe, co se vlastně stalo. Vznikají různé hypotézy, od zásahu mimozemšťanů ukrytých v Prófovi až po teorii o tom, že to tady Jupitera prostě přestalo bavit a přesunul se jinam, popřípadě, že konečně dospěl... Nakonec, po složitém počítačovém modelování se na 83% potvrdila teorie o rozbití Jupiterova jádra z kovového vodíku a následným vzplanutím celého jádra v obrovské termonukleární reakci.
Nikdo netušil, že na povrchu Jupiterova jádra se po milénia usazují vločky uhlíku. Díky tlaku a teplotám ‚tam dole‘ se uhlík pomalu měnil z amorfního grafitu na krystalickou formu, lidově zvanou diamant. Rozbití Jupiterova jádra Prófou znamenalo roztříštění i této slupky. Následnou explozí jádra byly kusy diamantu vymrštěny do kosmického prostoru.
Jako první to na vlastní kůži zažil horník z pásu asteroidů. Při návratu ke své lodi se mu před očima něco zamihotalo a loď zmizela. Zůstalo po ní něco pokroucených trosek. Žádný výbuch, nic. Naštěstí jeho vysílačka dosáhla na základnu na Vestě, takže se zanedlouho přihrnula záchrana. Velitel sice nechtěl horníkovu tvrzení moc věřit, ale nakonec ho i s několika troskami naložil a předhodil výzkumu na Vestě. Vědci z výzkumu našli v troskách první kus diamantu tak, že se o něj pořezala asistentka, která skládala trosky na stůl. Vědci věc vyřešili za pomocí pancéřovaných rukavic od těžkého skafandru. Tak našli štěpinu širokou dvanáct centimetrů, dlouhou skoro půl metru, ale v nejtlustější části silnou jen tři setiny milimetru. Ta strana tvořila naprosto dokonalé ostří, teprve ve velmi velkém zvětšení bylo vidět nějaká úzká plocha. Ideální skalpel. A jelikož zvědavost kvete v každém věku, je od té doby vedoucí výzkumník bez půlky pravého ukazováku. Zkoušel, co se stane, když na ostrou hranu zatlačí prstem v pancéřové rukavici. Jak později říkal: Ani jsem nemusel moc tlačit a byli jsme bez prstu, jak já, tak poctivě pancéřovaná rukavice...
Po posledních událostech se začalo zjišťovat, na co vše se v případě Archy zapomnělo. Všichni brali Archu jako záchranný člun, který dopluje do bezpečí. Nyní se ukazovalo, že žádné dostupné bezpečí nemusí existovat, že je větší pravděpodobnost výskytu pustého a nevlídný břehu. Během několika týdnů v projektu Archy nezůstal kámen na kameni. Nové požadavky vyžadovaly jinak definovanou fyzickou podobu Archy. Kosmické tahače vyrazily pro novou planetku – průměr zůstal zachován, ale nyní bylo zapotřebí větší délka. Znovu byla na oběžné dráze okolo Měsíce opracována a znovu vytvořen kemitový pancíř. Tři motory byly umístěny sto metrů od konce ‚lodi‘, v šedesáti stupních okolo trupu. Mířily mírně do prostoru. Těch sto metrů kamene byla železná zásoba pracovního média pro případ nouze. Místo jedné dutiny s počítačem a úložištěm pod dalším pancířem bylo nyní vytvořeno více skladů. Bylo nutno vzít sebou základní materiály – kovy, polovodiče pro opravy i výrobu nových počítačů. Genetickou banku pro případ možného osídlení pustého světa.
V samotné špičce byla umístěna místnost s několika stázovými komorami pro živou posádku jako zálohu. Každá stázová komora měla dvojí funkci. Po dobu zrychlování to byl hibernátor, ve kterém se postupně zchlazovalo lidské tělo až na pár stupňů nad absolutní nulu. Teprve tehdy mohla přijít na řadu stáze. Hibernace zpomalovala životní procesy, ale teprve stáze dokázala díky speciálnímu poli veškerou činnost zastavit. Díky hibernaci mohl člověk spát a probudit se po několika tisících letech. Stáze byla o řád lepší, základní jednotka začínala na milionu let, teoretické maximum bylo dvanáct miliard let.
Plná skladiště potravin pro případ probuzení posádky, aby měla co jíst a pít, pro jistotu několik menších skladů potravin uložených ve stázovém poli. Úložiště několika univerzálních robotů a výrobních center. Obrovské knihovny, jak elektronické, tak i skutečných knih, ale vyrobených z téměř nezničitelného plastopapíru. Tisíce dalších maličkostí, na které se dříve pozapomnělo. Vše bylo redundováno minimálně třikrát a umístěno na různých místech. A neustálé kontroly, aby vše bylo správně a nyní se skutečně na nic nezapomnělo.
Další problém, který se vynořil: Kam letět? Bylo již známo několik stovek exoplanet, většinou vypočítaných, které se potvrdily pozorováním změn svítivosti jednotlivých sluncí. Nyní se soustředil zájem na hvězdy třídy G, jako bylo naše Slunce. V takzvaných obyvatelných zónách se našlo deset planet se spektrem vody. Navíc, nalezené hvězdy tvořily povlovnou křivku, takže nebude nutné zběsile poletovat vesmírem. Tam také zamířila původní Archa, osídlená stovkou nahraných dobrovolníků. Byl to zároveň konečný test, jak bude vypadat cesta její větší sestřičky.
Prófa obletěl sluneční soustavu a vletěl do Kuiperova pásu, kde působil jako pověstný slon v porcelánu. Když prolétl pásem, měl Prófa opět jinou dráhu a rychlost. Směřoval nyní jen kousek nad ekliptikou přímo ke Slunci.
Proud osobností nahrávaných do Archy prudce stoupl. I před tím se lidé pomalu trousili, ale teď vypadala situace vážněji. Proud dosáhl vrcholu v okamžiku, kdy Prófa vytrhl z oběžných drah hromadu asteroidů, které už nepoutal Jupiter, a vrhl ji proti planetě Mars. Země byla naštěstí o čtvrt oběhu před Marsem, takže lidé mohli sledovat katastrofu z první ruky. Mars se pod stovkami zásahů rozechvěl, pomalu opustil svou oběžnou dráhu a rozvážně zamířil ke Slunci. Země sice byl od Prófy dost daleko, přesto na ni měl vliv. Vysoký příliv zaplavil některé přímořské oblasti až do vzdálenosti mnoha kilometrů od pobřeží. Také některé činné vulkány zintenzivněly svou činnost. Supervulkán Yellowstone, ač mu lidé ve dvacátém třetím století řádně pustili žilou sérií kontrolovaných výbuchů v aktivních oblastech, opětovně zahrozil. Nejvyšší čas, aby Archa opustila rozpadající se sluneční soustavu a vydala se ke hvězdám. Motory zabraly, Archa se odpoutala od Měsíce a nabrala kurs k nejbližší soustavě s objevenou vodní planetou.
Ještě štěstí, že pozorovací přístroje pracovaly elektronickém režimu, být to ryze optický dalekohled, určitě by v tom návalu u něj byl někdo zmrzačen. Takto pracovaly přístroje se sdíleném režimu. Dostalo se jak na nahrané osobnosti, tak přes obrazovky i na těch pár členů živé posádky, pomalu se chystající odebrat se do studeného spánku, nejdříve do hibernace a potom, bude-li to nutné, i do stáze. Diváci se loučili s domovem, někteří vědci však stále sledovalo probíhající děj.
A bylo na co koukat. Jiskřičky planet opustily své dráhy a různě se motaly po soustavě. Slunce zářilo jasněji a jasněji, jak Prófa odsával svrchní chladnější vrstvy plynů. Opět mezi vědci kolovaly hypotézy, co se stane s vysávaným Sluncem. Nejpravěpodobnější se jevila ta, která počítala s podobným koncem jaký měl Jupiter. Až Slunce ztratí dost hmoty, vyhasne jaderná fůzní reakce. Jiná hypotéza hlásala, že Slunce bez vrchních vrstev atmosféry se začne roztahovat, až se rozplyne. Pravdu neměl nikdo. Existovala málo známá teorie, že uprostřed hmotných těles se ukrývá minimálně jedna černá díra, která se spolupodílí na vyzařování. Podle všeho, jedna z černých děr, schovaných ve slunci, zamířila k rentgenovému trpaslíkovi. Ten ji nestrávil, naopak se kořist pokusila sežrat jeho. Doposud jasně svítící trpaslík pohasl, nafoukl se a pak v podivném modrozeleném záblesku explodoval. Světelná koule, následující po výbuchu, se neochotně zastavila na bývalé orbitě Jupitera, pak začala pomalu splaskávat. Po Slunci, Prófovi a vnitřních planetách nezbyl ani prášek.
Po chvilce zaječel alarm, jak se Archa na chvíli ocitla v proudu tvrdého záření. Venkovní hodnoty přesahovaly smrtící hodnoty, ale kemitový pancíř držel pevně. Pak všichni, jak nahraní, tak i živí, pocítili podivný svíravý tlak. Ten sílil k nevydržení. Potom vše pohaslo a zmizelo.