Probuzení
Probíral se dlouho a obtížně. Jako by ho něco drželo mimo svět, nechtělo ho pustit. Horší bylo, že si na nic nevzpomínal. Uvědomoval si pouze, že se stalo něco důležitého.
Stále upadal do nevědomého spánku, ale periody bdění byly delší a delší. Stále sice nic neviděl, nedokázal otevřít oči či pohnout byť jen prstem. Ale slyšel! Slyšel zvuky, jako by stál sám uprostřed davu. Uprostřed davu na nádraží, kde všechny vlaky mají zpoždění, čekárny jsou plné a všichni něco nesouvisle vykřikují. Uprostřed davu na náměstí, těsně před příchodem oblíbeného politika. Uprostřed roje včel, kterým někdo zatřásl s úlem. Pak, v jednom okamžiku, si na vše vzpomněl.
Byl v Arše, záchranném člunu lidstva. Ta letěla od zničené sluneční soustavy, kterou zpustošil podivný návštěvník z mezihvězdného prostoru. Ten se nakonec vypařil i s většinou sluneční soustavy při pokusu spolknout malou černou díru, doposud ukrytou ve Slunci. Pak přišla vlna smrtící radiace po výbuchu trpaslíka, následovaná něčím, co bez problémů prošlo neprostupným pancířem. To něco provedlo s Archou...co?
Pokusil se pohnout, otevřít oči, cokoliv, ale svaly nereagovaly. Pak zkusil zakřičet, ale neslyšel nic jiného než šum mnoha hlasů. Pokusil si vzpomenout na hlasové příkazy, ovládající počítače, ale při pokusu je použít ucítil tak strašlivou bolest hlavy, že z toho omdlel.
Druhé probuzení bylo mnohem příjemnější. Přes skloplastový poklop hibernátoru uviděl nepřímo osvětlená žebra podepírající strop. Zkusil se podívat na vedlejší sarkofág. Přes bolest svalů uviděl, že je otevřený. Něco zaškrábalo na druhé straně jeho sarkofágu. Hlava už šla otočit lehčeji. Zahlédl manipulátor úklidového robota, jak rejdí po průhledném poklopu. Za robotem viděl zbytek hibernátorů, všechny byly otevřené. To ho zarazilo. Co se sakra stalo? Robot znovu zaklepal na poklop, čímž přitáhl jeho pozornost k čmárání manipulátoru po pokopu. Pak v pohybu rozpoznal písmeno, slabé zhoupnutí připomnělo prastarý znak pro mezeru. Čekání na zaklepání, které asi označovalo začátek zprávy, si krátil vzpomínáním na děje po výbuchu ve sluneční soustavě. Vlastně by se měl válet po zemi, vždyť s ostatní posádkou seděl před monitorem!
Trvalo šest opakování zprávy, než ji celou rozluštil:
„ahoj Romane ty jediny jsi prezil kolaps systému po zahadne vlne po vybuchu slunce nastesti te uklidovy robot dokazal ulozit do hibernace a zapnout automatiku a pak teprve zkolabovat ostatní z posadky jsou mrtvi nezname castice pronikly pancirem a poskodily několik pameti a dva z peti pocitacu pameti jsou nastesti zalohovany v pevne fazi nevime kde jsme nevime jak dlouho jsme byli mimo lodni cas ukazuje nesmyslne udaje pocitac uz mesic porovnava oblohu s katalogem hvezd uspesnost nula podarilo se nám rozchodit rizeni atmosfery lodi a spustit tve pomale buzeni ze staze vice az budes venku nespechej mame veskery cas který potrebujeme“
Ještě stále byl napojen na hibernátor. Ten ho krmil přímou výživou do krve, v umělé ledvině zbavoval krev odpadních produktů a v příhodný čas ho mírně masíroval a trénoval pohyby. Pak nastal čas opustit výživu krví a přejít na normální stravu. I když... První sousto, podané umělohmotnou hadičkou do úst, byla jakási sladká kašička. Ani nepoznal chuť. Pak už to šlo líp. Z tekutin poznával nějakou šťávu chutnající po pomerančích, broskvích a jiných druzích ovoce. Sladká kašička byla nahrazena mixovanou stravou, poznal rýži, brambory, nějaké maso. Malé dávky byly postupně zvyšovány. Pak, asi jako odměnu za dobré trávení, se na konci kovového táhla objevila miska se zákuskem. V okamžiku, kdy po něm sáhl a strčil si ho do úst, usoudil hibernátor, že je Roman již natolik v pořádku, aby se postaral sám o sebe mimo hibernátor. Krátce zabolely rány po odpojených hadičkách, naposled ho skropil jemný deštíček, ovanul suchý horký vzduch a pak se zvedl poklop. Roman nedůvěřivě začenichal. Nic necítil, jen chladný vzduch se vzdálenou vůní jakoby po bouřce. Vzpomněl si na útržek školení o recirkulaci vzduchu: Vzduch se dezinfikuje ozónem, ozón se vzápětí vyplaví ze vzduchu studenou vodou a tím se i nastaví vlhkost vzduchu...
Ve skříni vedle hibernátoru nalezl jednoduchou kombinézu z umělého papíru. Na to, jak dlouho na něj čekala, byla velmi pohodlná. Nebo byla vyrobena k příležitosti opuštění hibernátoru? Udělal si mentální poznámku, tohle ho zaujalo.
Přesun na velitelský můstek byl přesně stejný, jak si jej pamatoval z dob nalodění. Vyjít ze spánkového sálu, sedm kroků doleva a do výtahu. Měkký rozjezd, měkké zabrzdění. Dveře výtahu se otevíraly přímo na můstek. Roman vytřeštil oči. Můstek byl zalit temně rudým světlem nouzových lampiček. Vzápětí pocítil, jako kdyby ho někdo praštil klackem přes nos. Ucouvl do výtahu, praštil rukou do zavírání dveří a pak už klečel na všech čtyřech a zvracel.
Naštěstí dveře od výtahu těsnily dobře. Roman sjel o patro níž, kde byly sklady všeho možného a také jeden ze skladových terminálů. Ve skladu byl pořádek, terminál také naběhl bez problémů, akorát se někam ztratilo křeslo. Roman se chvilku nad terminálem hrbil, pak si vyjel seznam, co je v tomto skladu. Vybral si vhodnou krabici, dotlačil ji k terminálu a jakž takž se na tvrdé ploše usadil.
Zrovna přemýšlel, jak dát nahraným osobnostem na vědomí, že je u terminálu a ochotný komunikovat, když se na obrazovce objevil nápis:
Ahoj Romane. To je dost, ale je to v pořádku. Jsi jediný reálně živý na této skořápce. Něco málo už víš, něco jsme vyzkoumali zase my. Ty můžeš buď psát, nebo použít vestavěný mikrofon. V klidu nám skákej do řeči, my to rozpoznáme. Pro začátek, chceš shrnutí nebo se ptát hned?
„Povídej, co jste zatím zjistili. Já si naposled pamatuji, jako by na mě seděl slon a přitom mě obracel na ruby.“
Tak jo. Při explozi slunce, černé díry a bílého podtrpaslíka se vygenerovalo jakési exotické záření, něco jako širokospektrální smrtelný výkřik. Ten výkřik prošel kermitovým pláštěm, jak by tam nebyl. Ty jsi své pocity popsal teď, pro nás to vypadalo jako celkový zkrat a kolaps systému. Naštěstí neodcházely komponenty naráz, ale postupně. Tak se nám podařilo za cenu odpojení několika pamětí instruovat úklidového robota, aby tě uložil k zimnímu spánku. Chvála konstruktérům, stázový hibernátor má vlastní automatiku, stíněnou mimo jiné i tradičním olovem. To zabránilo poškození elektroniky. Pak jsme vypnuli, co se bezpečně dalo, a nechali jsme jet jen jedno jádro. To nás mělo vzbudit přesně za sto let. Pravděpodobně ale utrpělo neznatelné poškození, které jsme přehlédli. To jsme ale objevili až po probuzení. Jádro sice jelo, ale ztratilo veškeré vyšší programové vybavení, takže sloužilo jen jako koordinátor těch několika senzorů, které přežily.
„Počkej, jak jste se tedy probudili?“
K tomu jsme se právě dostávali. Gravitační senzor vyhlásil poplach, neboť ve směru letu zaměřil gravitační anomálii. Jádro nastartovalo celý systém s požadavkem na podrobnější kontrolu. Tím jsme se probudili i my.
„A co ta anomálie?“
Nakonec se ukázalo, že senzor sice měří, ale ne přesně ve směru letu. Odchylka byla 13,75°, takže anomálie ležela úplně mimo naší dráhu.
„Jak dlouho jsme tedy byli mimo? Psali jste, že lodní čas ukazuje nesmyslné hodnoty.“
Jo, to jsme psali. Tehdy to platilo. Podrobně jsme prozkoumali celý systém reálného času. Ty nesmyslné hodnoty jsou správně. Pokud už nesedíš, tak si sedni a něčeho se chytni. Vypadá to, že jsme byli mimo asi 387 miliónů let. Neseklo to s tebou?
„No... Skoro.“
Takže ty sluneční soustavy, ke kterým jsme letěli, jsou pradávná historie. Podle směru, kterým jsme letěli, času a naší rychlosti bychom měli být v galaxii MGC5128. Toto ti asi nic neřekne, ale obecný název je Centaurus A. Je to poněkud podivná galaxie, vypadá to, že se kdysi dávno srazila spirálová a eliptická galaxie a vznikla tahle čočková galaxie.
„Počkej, něco jsem kdysi zaslechl... Neříká se jí také Caldwell 77?“
Jo, to je ona. Vůbec se nedivíme gravitačnímu senzoru, tady se děje houf věcí... Jen tak mimochodem, jak se zatím rozhlížíme, už jsme prolétli dvěma oblastmi s zcela jistě umělým elektromagnetickým zářením.
„Umělým? Tím myslíš rádio, televize a tak?“
Ano. Bohužel jsme neměli kapacity na podrobnější zkoumání. Právě proto potřebujeme tebe. Je tady práce jak na kostele, hromady a hromady oprav. Něco zvládneme sami, ale musíš nám zprovoznit alespoň dva opravárenské automaty.
„Už se těším... Hele, co se stalo na můstku? Pokud tam někdo umřel, proč to smrdí doteď?“
Ehm, jak to říct. Ne všichni jsme tady psychicky v pořádku. V těch chvílích po našem probuzení tady byl neskutečný zmatek. Než jsme obnovili pořádek, porušené osobnosti si hrály. Ono taky, když máš polovinu intelektu v poškozené paměti... Jeden takový vypnul stázi malého pobočného skladu potravin k jídelním automatům na můstku. Dalšímu hračičkovi se podařilo zkratovat osvětlovací panely v půlce lodi. My jsme měli z počátku hromadu práce uchránit tebe a tvůj hibernátor. Jsi totiž naše jediná naděje na nastolení skutečně normálního stavu. Přes polovinu kapacity nás normálních stále odčerpává hlídání těchto poškozených osobností.
„Dobrý, stačí. Děkuju za život. S čím mám začít?“
Není zač. Jsou dvě priority: Můstek a paměti. Souvisí to spolu, z můstku je k pamětem prioritní přístup. Takže se ve skladu, ve kterém sedíš, oblékni lehký skafandr a běž zkusit rozchodit nějaký terminál na můstku, ať jsme ti blíž. Až budeš mít hlad, tvůj hibernátor jede v pooperačním režimu, takže ti bude ještě chvíli sloužit jako postel a jídelna.