Velký úklid
„Nejhorší je to podivný červenavý přítmí“, myslel si Roman, když podle svých vlastních priorit nejdříve opravoval světla na můstku. Nebylo to tak hrozné, jak myslel, šlo jen o ohořelou izolaci dvou kabelů, které se vzápětí dotkly kovové konstrukce. Elektrický oblouk dokonal dílo zkázy. To Roman řešil nejdéle. Bez energie není světlo ani napájení opravárenského terminálu, kde jsou uloženy plány lodi včetně elektrických rozvodů, takže Roman musel sundat hromadu stěnových panelů, až po drátech došel k místnímu rozvaděči, pak k sektorovému a nakonec k upálenému drátu v hlavní rozvodnici. Zpět do skladu, kde už měl rozdělanou bednu s materiálem, najít vhodný kus drátu, izolaci a příchytky, pak zpátky k hlavní rozvodnici, najít hlavní vypínač, vypnout ho, opravit drát, zapnout vypínač a s ulehčením sledovat, jak se světelné zdroje rozsvěcují. Ve výtahu se úlevně upřel o stěnu a málem usnul. Přece jen toho bylo na první den moc. Do hibernátoru ani tak neulehl jako do něj upadl.
Další dny byly naplněny pernou prací, ale při dobrém světle to šlo líp. Pak zjistil, že lodní hudební knihovna přečkala všechna peripetie bez poškození. Naprogramoval si průřez klasikou, od Floydů přes Deep Purple, Suzi Quatro až po jeho nejoblíbenější Queen. Později se přistihl, že pracuje v taktu s hudbou a potichu si prozpěvuje, že My všichni jsme šampioni a uvědomil si, jak nadčasově to právě teď zní – přečkat skoro 400 milionů let, uletět za tu dobu skoro 14 milionů světelných let...
To už měl uklizený smradlavý můstek. Po lodi se už pohyboval jen v kombinéze, potravinové automaty na můstku byly opětovně naplněny, takže už jedl jako normální člověk a mohl konečně vypnout hibernátor. Sice ho občas v malé ložničce vedle můstku přepadl pocit osamění, ale ten rychle zahnal tichou vzpomínkou na ty, kteří nepřežili. Také práce už měl podstatně méně, zprovoznil všech šest opravárenských automatů, dokonce jednoho venkovního, který ani nevyjel z garáže přístupné zevnitř lodi. Ten už kontroloval stav kemitového pancíře i motorů. Všechny nalezené závady byly natolik banální, že je opravil sám. Teď ho čekala nejchoulostivější práce – zkontrolovat a rozchodit vypnuté počítače a paměti. Pro povzbuzení vyhrabal ve videotéce slavný film 2001:Vesmírná odysea a pustil si neméně slavnou scénu, v níž David Booman odpojuje počítač HAL9000. Puštěno pozpátku a bez zvuku to připomíná Romanovi jeho zítřejší úkol.
Zabralo to týden perné a nimravé práce. Neustálé sprchování a převlékání se do čistých oděvů bylo na zblbnutí. Pro sebe si vrčel, že si měl nechat narůst žábry, když je teď furt ve vodě... Naštěstí, i sebevíce otravná práce jednou skončí. Teprve po skončení se Roman začal zajímat, co dál. Nejdříve s překvapením zjistil, že ztratil přehled o čase. Vždyť opravami strávil pět měsíců!
Nyní se mohl Roman dorozumívat s nahranými osobnostmi odkudkoliv. Stačilo začít mluvit do vzduchu a vždy se někdo ozval. Zjistil, že si velmi oblíbil dívčí hlas, asi proto, že v reálu žádná žena nebyla v dosahu a v dohledné době ani nebude. Jednou brzy po ránu se na Jiřinku, jak hlas nazval, obrátil s otázkou:
„Dobré jitro, Jiřinko. Jak to jde? Já měl nějaký divoký sny, že jsem musel hned po ránu pod studenou sprchu...“
Divil by ses, ale i my máme občas divoký sny. Sice to nejsou takové, jako ty tvoje, ale občas se nám zdává, že máme opět tělo.
„To by chtělo nějakého biologa výzkumníka, který by vypátral možnost si takové tělo naklonovat.“
Postup je znám, ale máme velmi málo lidského pokusného biologického materiálu.
To bylo pro Romana překvapení.
„Tím chceš říct, že mít více materiálu, stvořili byste mi ženu? Já asi začnu psát novou bibli: Na počátku byla loď a v ní On a Ona. On byl Roman a Ona... “
Na bibli teď zapomeň, máme jiný problém. Jak už víš, minuli jsme dvě pravděpodobně osídlené civilizační oblasti. Teď široko daleko nic není, ale trochu vlevo od trasy letu se vyskytuje nějaká nepravidelnost. Je určitá možnost, že je umělého původu. Potíž je v tom, že cesta k té nepravidelnosti bude trvat skoro dva roky. Jednak by to byla na tebe velká psychická zátěž, nemluvě o spotřebě jídla. Nechceš tu dobu strávit v hibernátoru? Teď už ne ve stázi, ale jen v hlubokém zimním spánku.
„Teď jste mě zaskočili. Co ale můžu dělat, žejo. Pomalu bych se unudil... Jste si jistí, že to tu bez dozoru ty dva roky vydržíte?“
Ano, díky tobě máme už trojnásobné zabezpečení. Neočekáváme nějaký závažný problém. Navíc jsme dostatečně daleko od možných zdrojů ohrožení. V klidu jdi spát, já se o tebe postarám.