Aelbi
Další probuzení bylo už příjemné, také ten zimní spánek nebyl tak hluboký jako ten před tím. Poklop hibernátoru se zvedl prakticky okamžitě, ve skříni čekala nová kombinéza. Roman si jídelního automatu na můstku vzal jen půllitr kakaa a pak pronesl do vzduchu:
„Dobré ráno, Jiřinko. Co je nového?“
Ticho.
„Haló, je tu někdo?“
Ticho.
„No tak, neblbněte! Nedělejte si ze mě srandu, už jsme velcí...“
Ticho. Vlastně ne, takový divný sykot. A zesiluje! Že by trhlina v lodi? Roman pocítil divoký nástup paniky... Pak otevřel oči. Slabý sykot pocházel z hadičky, kterou hnal hibernátor Romanovi do tváře okysličený vzduch. Poklop byl už otevřený a z venku zněl jasný Jiřinčin hlas:
Tak už vstávej, lenochu. Čeká tě trochu práce a pár překvapení!
Roman s úlevou přivřel oči.
„To byl ale blbej sen“, myslel si. „Nojo, mozek je ve fázi probouzení zvláště citlivý na podněty...“
Venku pokračovala Jiřinka v povzbuzujícím proslovu:
A ne, že zase usneš. Koukej ty oči otevřít a koukat okolo sebe!
Roman se musel pousmát:
„Nojo, už lezu. Mimochodem, víš, že není slušné šmírovat nahého chlapa v okamžiku, kdy se kulí z postele? Ještě bys mohla utrpět šok!“
Roman se oblékl a vyjel na můstek. Před otevřením dveří přece jen chvilku zaváhal. Snad to nebude jako minule... Pak odhodlaně otevřel. Můstek se utápěl v záři stropních svítidel, vzduch byl jako obvykle provoněn vůní vzdálené bouře, velká obrazovka ukazovala šedý měsíc. A za ním...! Roman vytřeštil oči. To je přece Země! Pak si všiml jiného tvaru kontinentů, slunce v pozadí také bylo více do oranžova.
„Jiřinko, to je ta nepravidelnost, kam jsme mířili po mém uspání? To slibované překvapení?“
Bohužel, ta nepravidelnost byl dva bílí trpaslíci kroužící po nepravidelných drahách okolo červeného obra. Raději jsme tě nechali spát, abys nebyl zklamán. Spal jsi dalších 450 let, toto je už několikátá soustava, předchozí byly nevlídné a pusté. U této jsme už z dálky zjistili přítomnost vody a kyslíku, tak jsme zde zaparkovali. Obíháme sedmou planetu, prakticky se schováváme mezi houfem měsíců. Z dálky jsme zjistili nějaké elektromagnetické vlny, ale s ubývající vzdáleností pomalu mizely. Teď je planeta němá, ale člověk nikdy neví. Budeš muset zprovoznit velký teleskop a parabolu velkého radaru, venkovní robot to sám nezvládá.
Roman se na to pořádně posilnil, oblékl si skafandr pro pohyb mimo loď a šel pomáhat robotovi s uvolněním zaseklých vrat k astronomickým přístrojům. Sice to znělo podivně, že by člověk pomáhal robotovi, ale mysli, co ho ovládaly už zhruba věděly, kde to vázne. Nebylo to až tak moc vážné, Roman musel pomocí úzkého sekáče odstranit zaseklý kus nějakého kamene. Ten byl nacpaný tak blbě, že bránil v nadzvednutí západky zámku. Stačilo pět minut práce.
Roman s robotem se postavili o kus dál. Roman se raději připoutal k vhodně umístěnému stojanu kamery. Velké dveře se začaly pomalu otevírat. Po jejich úplném otevření se z dutiny vynořil pětimetrový tubus teleskopu s průměrem skoro metr, provedl na úchytu pár cvičných pohybů, načež se zaměřil na planetu. Z druhého konce dutiny se vynořilo cosi, co připomínalo složený, ale zlomený deštník. Při pokusu otevřít parabolu radaru proběhlo lodí zaskřípání, načež se okraj deštníku téměř oddělil od pevné části. Pak se Romanovi ze sluchátek ozvala Jiřinka:
Pojď dovnitř, toto tak hned do opravy nepůjde. Nejdřív musíme prozkoumat, co se vůbec stalo a to zvládne robot sám. Ty se přijď podívat na krásné záběry.
Natěšený Roman netrpělivě přetrpěl proceduru návratu do lodi, hlavu plnou otázek. Co je vidět v teleskopu? Je tam život? A jaký? Na můstku už bylo útulné přítmí, ale na velké obrazovce byl jen pohled na hvězdnou oblohu. Roman se pohodlně usadil do křesla a pobídl Jiřinku:
„Tak mě už nenapínej a ukaž, co jste zjistili!“
Záběr byl perfektně ostrý, nicméně Roman jen zmateně zíral. Pak se se zamrazením zeptal:
„Co to je? Na co se to koukám? Snad to není...“
Se smutkem v hlase Jiřinka odpověděla:
Bohužel. Podle původních měření byla radioaktivita v ovzduší jen mírně zvýšená. Předpokládali jsme vyšší sluneční činnost, ne tohle. Odhadované stáří toho kráteru je šest set zdejších let, to je asi šest set dvacet našich standardních.
„Ale planeta z dálky vypadá zdravě!“
Planeta se, co to šlo, uzdravila sama. Další zkoumání teleskopem odhalilo život v oceánu, ale na pevnině jsou jen pláně trávy a lesy. Možná nějaký hmyz nebo drobní živočichové, z takové dálky nezjistitelní.
„Takže co dál? Zpět do hibernátoru a zkoumat dále?“
Ještě tady jsou ty utichající signály, nehybné a velké tepelné zdroje v oceánu, ale sopky to nejsou a pár dalších nesrovnalostí. Asi se pomalu přesuneme na oběžnou dráhu nad odvrácenou stranu jejich Měsíce a budeme planetu ještě chvilku pozorovat. Jak na odvrácené, tak na přivrácené straně jsou docela pěkné základny.
„Že by...?“
Ty se moc netěš. Nejdřív vzdálený průzkum, pak roboti, nějaký programátor zkusí do jejich sítě nasadit červa. Pak teprve se uvidí, co dál.
Přesun nad Měsíc přinesl zajímavé jevy. Jen co se loď usídlila na stabilní dráze nad měsícem, ožila bližší stanice. Zařízení, podobné soustavě antén, ale v dezolátním stavu, se několikrát pohnulo a loď několikrát přejel svazek záření. Vzápětí se podstatně zvýšil elektromagnetický šum, který doprovází práci počítačů. Ze stanice vzápětí vyrazil datový proud mířící směrem k planetě.
Roman napjatě čekal, co se bude dít potom. Hodiny a naděje, že by někdo přežil buď na měsíční základně nebo na planetě pomalu hasla. Též aktivita měsíční základny pomalu spadla na nulové hodnoty. Dle Jiřinky to bylo naprosto stejná útlumová křivka jako ta, kterou zjistili, když loď přilétala k soustavě.
Po chvíli začal Roman zívat. Zrovna, když se rozhoupával k daleké, asi pětimetrové cestě do ložničky, se najednou ozvala Jiřinka. Tón jejího hlasu přiměl Romana zbystřit, co Jiřinka vlastně říká.
Romane, urychleně se prober. Máme nové, vysoce zajímavé zprávy! Přece jen tady není tak mrtvo, jak se zdálo! Z planety dorazil modulovaný opakovaný signál!
Roman vyskočil z křesla, najednou čilý jak rybička:
„Jak jste poznali tak rychle, že je modulovaný a opakovaný?“
Poslechni si ho sám. Pouštím ho od začátku:
„bzt...bztbzt...bztbztbzt...bztbztbztbztbzt...bztbztbztbztbztbztbzt...“
Také Romanovi to trvalo jen chviličku:
„To je... To jsou prvočísla! Takže na planetě někdo přežil! Odkud to vysílají?“
Vysílání jde z jedné z velkých teplých skvrn v oceánu, přesněji z hladiny nad ní. Je tam něco, na co nedokážeme zaostřit, a co tam před dvěma hodinami nebylo. Vysílá to sled prvních jednadvaceti prvočísel. My odpovídáme dalšími prvočísly, jako že jsme pochopili a umíme pokračovat. Moment. Vysílač právě přešel na binární...
„Jako na dvojkovou soustavu? 0, 1, 2, 4, 8 a tak dál?“
Jo. Hele posaď se, dej si něco k jídlu, pusť si hudbu nebo si čti. Podle odezev právě přehodili konverzaci na počítač, teď to půjde rychle. Než bych ti vysvětlila, o co jde, už by to byla zastaralá informace. Budu tě průběžně informovat o pokroku.
„Nojo, co s vámi nadělám. Nechceš mi pustit nějaké pěkné záběry z teleskopu na hlavní obrazovku? Jen, prosím, žádné krátery...“
Jako odpověď se na obrazovce objevilo panoráma hor. V popředí zalesněné kopečky, pak strmé skály, vzadu majestátní štíty s vrcholky pokrytými sněhem a sem tam mizícími v oblacích. Roman, který kdysi dávno také lezl po skalách si jen povzdechl. Raději se šel podívat, co je v dnešní nabídce jídelních automatů. Jelikož výchozí suroviny byly stále stejné, i výsledky by měly být stejné. Dávní tvůrci však vybavili automaty omezenou inteligencí, takže občas něco nebylo, sem tam vyplavala z hlubin pamětí nějaká specialitka...
Dnes měl štěstí. Na malém displeji se skvěl nápis:
Dny mongolské kuchyně
Dnešní speciální menu
Předkrm:chušůr
Polévka: polévka s knedlíčky banš
Hlavní chod:nudlová směs cuivan
Zákusek: dezert boorcog
Nápoj: kumys nebo slaný mléčný čaj
Roman chvíli přemýšlel, jestli nebude dnes raději hladem, pak šel pátrat do lodní encyklopedie, co jednotlivé jména znamenají. Nakonec se rozhodl, že to zkusí, neboť jídla na obrázcích vypadala lákavě. Po obědě musel uznat, že to bylo výborné. Právě když vracel použité nádobí do otvoru pro recyklaci, displej problikl a ukázala se nová nabídka: Staří Mongolové vítali vzácné hosty speciálním pokrmem. Chcete si připadat jako vzácný host a tento pokrm ochutnat? Ano/Ne.
Příjemně naladěný Roman zmáčkl Ano, ve stroji to zahrkalo a ve výdejním okénku se objevil malý talířek, na kterém ležely dvě oční bulvy i s kusem očního nervu. Roman na ně fascinovaně zíral, takže si nápisu na displeji všiml, až začal blikat:
Staří Mongolové používali skutečné ovčí, jačí nebo kozí oči, čerstvě vyloupnuté z hlav. Nejsme barbaři, proto jsou tyto oči vyrobené z obarveného ovocného želé. Dobrou chuť!
Roman nakonec podlehl únavě a odešel si zdřímnout. Už dávno se neřídil lodním čase, naslouchal svému biologickému času. Když to občas sledoval, jeho čas souvisel s činnostmi, které vykonával a také s událostmi okolo. Když se nic závažného nedělo, byla perioda bdění a odpočinku vcelku vyrovnaná v poměru dva ku jedné, respektive v hodinách dvanáct hodin bdění na šest až sedm hodin spánku. Pokud se dělo něco atraktivního, jel na vlně adrenalinu, dokud neodpadl. O to déle potom spal.
I teď se vzbudil po šesti hodinách spánku naprosto svěží. I když měl chuť se ptát po novinkách hned, nechal si to až po ranní hygieně ke snídani. Dnes to bylo oblíbené kakao, k tomu pro změnu bavorské vdolečky, neboť předpokládal vyčerpávající den. Vypadalo, že Jiřinka jako zástupce nahraných osobností netrpělivě čeká na Romanův zájem o novinky. Ten ani nestihl dokončit první slovo a Jiřinka už hlásila:
Najedený, spokojený, schopný vnímat? Tak jo. Měli jsme tady docela dost práce, i když protistrana pomáhala ze všech sil. Nejdříve trochu statistiky. Do projektu Kontakt se zapojilo celkem 732 miliónů nahraných osobností, což je skoro desetina všech nahraných. Když jsi šel spát, začali jsme s vyšší matematikou. Přes noc jsme si vysvětlili a synchronizovali obrázky a videa, což je nutný předpoklad pro vytvoření slovníku. Jeden obrázek vydá za tisíce slov, u videa je rozdíl ještě markantnější, Takže jaký je stav nyní: Začínáme budovat vzájemný slovník. Přes nějaké nevrlé bručení anglofilů jsme jako pozemský jazyk zvolili češtinu. V porovnání s angličtinou je jednodušší a košatější. Mimochodem, tady neznají nahrané osobnosti, stále měli dojem, že se baví s velmi inteligentním počítačem. Jsou z toho dost na větvi, ale berou to jako výborný nápad, protože mají trochu problémy s přelidněním. Takže, pokud se dohodneme, bude to náš dar pro ně.
Roman jí skočil do řeči:
„A co oni: Mají nám co nabídnout?“
Právě jsem se k tomu dostávala. Ač žijí v moři, přesto mají na pevnině nějaké základny, hlavně v místech, která nebyla tehdy moc zasažena. Jsou totiž dost citliví na radioaktivitu. Pokud jsme to pochopili správně, je poškozuje už množství, kdy to člověk ani neucítí. Dál. Ten rozruch, co jsme sledovali při příletu, byla šestá expedice. Jednou za občas dají do kupy prostředky a vyšlou průzkumníka do blízkých slunečních soustav. Našli v jedné sluneční soustavě obydlenou planetu, ale nic inteligentního. Poslali fotky tamějších obyvatel a nějaké to video. Kdyby sis ten svetr, co máš na hrudníku, nechal narůst na celém těle, jako by ti jeden z nich z oka vypadl.
Roman se jen zašklebil. Hleďme, Jiřinka kouká, i kam nemá... Nahlas jen odsekl:
„Hezký. A což takhle nějaká reálná Jiřinka, ne jen hlas?“
Ehm. Ne. Podle zprávy z výzkumu, ti chlupatci jsou hermafroditi. Navíc snášejí vejce a jsou jen necelý metr vysocí. Ale tato výprava směřuje k místu, kde byla nějaké podivná elektromagnetická aktivita. Ale jestli chceš mermomocí nějakou samičku, máme tady nějaké fotky zdejších obyvatel. Jak sami upozorňují, za ty stovky let se přizpůsobili moři pomocí umělých úprav organizmu. Už jsi někdy viděl mořskou pannu?
Roman nápadně ožil:
„Naživo ještě ne, ukaž!“
Dostalo se obrázku Ariel, mořské panny z dávného kresleného filmu. Zrzavé vlasy, velké tyrkysové oči a mušličky jako podprsenka.
Tak máš smůlu, tady se nic takového nevyskytuje.
Pak se ale Jiřinka na Romanem smilovala a předvedla mu ten správný obrázek.
Roman na obrázek zíral, div mu čelist neskončila na podlaze:
„To jsou, ehm, samice? Kde mají chlapa?“
Tady je to trochu složitější. Mají tři pohlaví. Jestli jsme to pochopili správně, existuje matka, která poskytne nezralé vajíčko. Pěstitelka vajíčko přijme, nechá dozrát, aktivuje a nechá oplodnit samcem. Do porodu a chvilku po něm se ti dva o pěstitelku starají, pak ji opustí a jdou si po svém. Pěstitelka odnese čerstvě narozené mládě do společných jeslí a zařadí se do houfu ostatních pěstitelek, které se o společné jesle starají. Dál je to trochu složitější, máme v tom trochu zmatek.
Roman jen vrtěl hlavou. Tři pohlaví! Ale vypadají pěkně, holky, zvláště ta vlevo. Jiřinka mu musela číst myšlenky, protože dodala:
Jo, a to stvoření vlevo je samec. Musí být nejkrásnější, protože právě on ukecává ty dvě ostatní, aby měli mladé...
Roman chvíli rozvažoval, co bude dělat celý den, pak si však vzpomněl na Jiřinčino vypravování:
„Jiřinko, ty jsi říkala o nějakých fotkách a videu, co jste dostali od zdejších obyvatel. Můžeš mi říct podrobnosti, popřípadě mi to hodit na hlavní obrazovku?“
Ale to víš, že ano, Romane. Ve tvé osobní složce přibyla přihrádka Aelbi, tak si totiž místní říkají. V té přihrádce máš složky Fotky a Videa. U každé fotky a videa je stručný popis, co to je, čas, datum a místo... Přeji příjemné pokoukání, je na co se koukat.
Skutečně bylo na co koukat. Tisíce fotek, stovky videí. Roman se soustředil na historii, jak zaznamenanou, tak odhadovanou. Vývoj tady šel poněkud oklikami. Když už byly organizmy připraveny vylézt na souš, poměrně blízko explodovala nova a spálila vše, co se nacházelo na pevnině. Další pokus byl už úspěšnější, ale dlouhou dobu přetrvávala dvojdyšnost a nutnost porodu a počátečního vývoje ve vodě. Tehdy existovala jen dvě pohlaví, samice snesla houfec vajíček do vodního hnízda, samec je oplodnil a pak se oba střídali při hlídání a počátečním vývoji mláďat. Přibližně v té době začal vývoj specializované samice, která vodu nosila v břišním vaku, takže trojice získala pohyblivost. Vývoj šel vcelku klidně dál, bez větších výkyvů. Pak lékařské objevy, prodloužení života, narůstající přelidnění a návrat části populace zpět do moře, kde vznikla velká podmořská města. Pak byla mezera a historie pokračovala druhou výpravou. Romanovu to vrtalo hlavou a tak se obrátil na Jiřinku:
„Jiřinko, co se stalo první mezihvězdné výpravě? V záznamech je mezera, jsou zmínky až o druhé.“
Taky jsme se ptali. Zdejší říkají, že to je celosvětová ostuda a že se za to stydí. A že hodně záznamů z té doby bylo smazáno nebo znehodnoceno. Teď právě zkoumají všelijaké prastaré archivy a pomalu dávají do kupy, co se to tehdy vlastně stalo. Máme mít trpělivost, jde to pomalu, i když na tom dělá několik tisíc výzkumníků.
Roman jen přikývl. Najednou si připadal hrozně unavený. Pohled na hodiny mu sdělil, že prohlížením dějin cizí civilizace strávil přes třináct hodin. Unaveně do sebe nasoukal večeři a doslova odpadl.
Další den strávil prohlížením zbytku dokumentace. Pamětliv včerejšího zahledění se měl nastavený budík, který ho v dvouhodinových intervalech vytrhoval z prohlížení. To se pak vždy prošel po můstku, odskočil si tu na záchod, tu k jídelnímu automatu, Jiřinka se ozývala jen tehdy, když ji zavolal...
Třetí den se probudil, ale vůbec se mu nechtělo z postele. Při představě dalšího prohlížení záznamů ho brněly oči už předem... Ale co dělat? Kdyby byl v pořádku planetární člun, zaletěl by si třeba na zdejší Měsíc. Nyní znal příslušné kódy k oběma základnám. Pochyboval však, že by ho nahrané osobnosti pustily, na to byl pro ně příliš cenný.
V zadumání úplně přeslechl tichý šramot na chodbě, takže ho náhle otevřené dveře naprosto překvapily. V nich stál jeden z údržbářských robotů, v manipulátoru držel lehký skafandr a z můstku se ozýval Jiřinčin hlas.
Romane, co jsi prováděl? V ložnici je vypnutý palubní rozhlas!
Roman jen zíral:
„Já nic nevypínal! Jste si jistí, že vám neutekl a nepotuluje se tu nějaký nahraný šibal? A na co je ten skafandr?“
Žádný šibal, podle diagnostiky nás opustil zesilovač pro ložnici. Promiň, že jsme tě podezřívali. A ten skafandr... Máme tu žádost od místních. V té bližší základně by měla být záloha hlavního archivu. Bohužel, zrovna u nich není nikdo v takové fyzické kondici, aby bez útrap přežil přetížení při startu, pobyt v nízké gravitaci a pak další přetížení při návratu. Nebyl by problém někoho přizpůsobit, ale trvalo by to měsíc. Stejně by tu zálohu odvysílali nám, tak ať si ji vezmeme celou sami. Mělo by tam být vše o první výpravě a dění okolo ní. Pouze doufají, že je nebudeme soudit moc příkře... Asi se stalo něco hodně nepříjemného, když se za to stydí i po šesti stech letech. Ujmeš se toho?
Dokonale probuzený Roman právě vycházel ze sprchy a mířil k robotovi se skafandrem. Pak se zarazil a obrátil se na Jiřinku s úplně nevinnou otázkou:
„A jak se tam dostanu, když je náš planetární člun rozbitý? Anebo není?“
Člun rozbitý je, ale Aelbi nám posílají něco, čemu říkají vnitrosystémový přepravník. Obsluha je prý tak jednoduchá, že to zvládne i mládě. Nám poslali dokumentaci, právě ji studujeme.