Probuzení
Probuzení
Mláďátko poprvé otevřelo oči v okamžiku, kdy do nory zasvítil jeden z posledních paprsků slunce. Nepřipravené oko vyslalo do mozku poplašný signál, že něco není v pořádku. Doposud téměř spící mozek byl nucen naráz projevit zvýšenou aktivitu, takže zazmatkoval. Na jeho popud vydalo mláďátko bolestný kvil, rozléhající se klidným podvečerem. Teprve potom si mozek uvědomil svou roli a začal urychleně zkoumat zděděnou paměť. Narazil při tom na téměř zapomenutý rudimentální1 smysl a jak zkoušel všechno možné, podařilo se mu jej aktivovat. Pro hibernované vědomí, na které byl smysl napojen, to znamenalo drsné probuzení. Trvalo jen pár zlomků sekundy, než se zorientovalo.
Čas se zpomalil, až se táhl jako med lesních včel. Zkoumající smysly zaznamenaly nepřítele, vyburcovaného kvilem mláděte. Rázem byla situace jasná – mládě je spojnice, která musí být za všech okolností uchráněna. Matka mláděte, vracející se do nory, se na neslyšný příkaz obrátila, chvíli větřila a pak se skokem vrhla do stěny křoví. Další dva skoky a už se řítila na nepřítele. Ten v posledním okamžiku pozvedl ostrý kus kamene na klacku, který se zabodl matce do hrudi. To jí však nezabránilo mocným stiskem čelistí rozdrtit krk nepřítele.
Protože by mládě bez matčiny péče zahynulo, na další neslyšné povely se z blízké smečky oddělily dvě březí samice a v doprovodu tří nejsilnějších samců se vydaly na krátkou cestu k noře. Zbytek smečky se dostaví později, není kam spěchat.
O několik dnů později seděl lovec Ngoma ve stařešinově chatrči a vykládal zážitky z tak násilně přerušeného lovu:
„Tsavo zaslechl jakýsi zvuk, o kterém tvrdil, že tak pláče malý lev. Šel se podívat, co to je, doprovázel ho mladý Kwo. Ten za půl hodiny přiběhl, celý vyděšený, až byl strachy skoro bílý. Vykládal, že na Tsava z křoví vyskočila lvice, naprosto bez obvyklého vyzývavého řvaní. Tsavo stačil jenom nastavit svůj ostěp a zabodnout ho lvici mezi žebra. Ta však naprosto nereagovala, tlapou si přidržela Tsava a prakticky mu rozdrtila krk, že hlava visela jen na pár kouscích kůže. Pak se lvice, stále bez jediného zvuku, rozhlédla po mýtině, udělala dva kroky ke strnulému Kwoovi, načež padla k zemi, jako by si její tělo teprve teď uvědomilo, že je mrtvé. Když nás dovedl na místo, namísto dvou těl bylo vidět jen dva kopce z černých a rezavých mravenců, společně likvidující obě těla, ač to jsou normálně nesmiřitelní nepřátelé. Když si všimli naší přítomnosti, neprodleně na nás zaútočili.“
Ngoma odmotal z lýtka kus hadru, čímž odhalil díru v lýtkovém svalu o velikosti malé pěsti. Pak pokračoval:
„Měli jsme štěstí, že jsme narazili na potok, jinak by nás mravenci sežrali zaživa. Mladý Kwo má sežrané prsty na levé ruce, jak se mravence pokusil shodit z těla a ani ostatní na tom nejsou líp. Poslední, co jsem viděl, byla pětice lvů a lvic, jak se nenuceně procházeli mezi mravenci a ti jim uhýbali z cesty. Celé to místo je jakési podivné, ani ptáček nepípne, jako by bylo začarované. Pokud to tam chcete zkoumat, klidně, ale beze mě...“
A čas běžel dále. Mláďátka se střídala, rudimentální smysl nabýval své původní funkce, takže Vědomí sílilo. Na Zemi se mezitím nenápadně rozlézala nákaza, na kterou Vědomí zpočátku nereagovalo. A pak bylo najednou už téměř pozdě.