Ptáci
Ptáci
Starý šaman Ngoma měl divoké sny. Téměř všichni členové jeho linie, táhnoucí se z pravěku, měli divoké sny o tom, jak se s nimi pokouší spojit Matka Příroda, ale díky omezenosti lidského mozku se jí to nedaří. Tentokrát to byl sen barevný, plastický a hlavní roli tam hrál šaman ze sousední vesnice, kterému se propojení už podařilo, takže se na Ngomovu vesnici žene stádo rozzuřených slonů. Vřískavé ječení jej nakonec probudilo, jen aby Ngoma zjistil, že tohle není sen. Za tenkou stěnou uklidňovala jedna z jeho manželek výsledek genetického pokusu, kdy Ngoma oplodnil jednu ženu, pak jejich dceru a nakonec i vnučku. Ostrý jekot se Ngomovi vrýval do mozku, takže byl nucen jednat. Vypotácel se z chatrče, odstrčil matku a silně stiskl dítěti nos. Ze zkušenosti věděl, že přidušené dítě zmlkne a bude od něj chvíli pokoj. Tentokrát se stalo něco navíc, jakoby mu někdo v mozku zařval Uhni. Ngoma poděšeně uskočil, z oblohy se rychlostí blesku snesl zoborožec2, který se usadil dítěti na hlavě. Dvě klovnutí do očních důlků, dvojí zakvedlání zobákem, rozhlédnutí se po okolí a poklidný odlet. Z výšky se ozval jeho skřek, který spustil lavinu. Z oblohy se řítil jeden pták za druhým, sedali na malé děti a opakovali činnost toho prvního. Zajímavé bylo, že ptáci útočili jen na malé děti, větší děti i dospělí neutrpěli žádný škrábanec.
Trvalo to jen několik minut, ale Ngomovi to připadalo jako věčnost. Po odletu ptáků se kolébavě rozběhl do své chýše, zpoza oltáře místního boha vytáhl zachovalý satelitní telefon a třesoucím se prstem vyťukal číslo. Vyzvánění trvalo další věčnost, ale pak to volaný zvedl a hned začal mluvit:
„To jsi ty, Ngomo? Horší chvíli sis vybrat nemohl, napadlo nás hejno zoborožců a zabíjejí nám děti klovnutím do hlavy...“
Ngoma se zmohl jen na povzdech:
„Tak u vás také, Mfaro... Bohové se na nás rozzlobili, už neděláme staré rituály, opičíme se po bílých mužích, kteří na nás hledí jako na odpad.“
Z telefonu se ozvalo:
„Ngomo, prober se, co to plácáš? Počkej, volá starý Sima, zkusím ho hodit do konference. Ahoj Simo, co se děje?“
„Bohové se zlobí. Poletují tady zoborožci a marabu3, sedají na děti a vyklovávají jim mozek přes oči. Zapomněli jsme staré rituály, neuctívali bohy tak, jak jsme měli.“
Mfara se v telefonu ozval, ale třásl se mu hlas:
„Simo, Ngoma říká to samé! Vy jste se domluvili, jinak to není možné!“
Simův hlas v telefonu zazněl veseleji, když slyšel Ngomovo jméno:
„Dobrý den, učiteli. Jak to vidíte vy? Já bych svolal sněm, někam daleko od té prokleté civilizace, a pokusil se odprosit bohy starým rituálem. Souhlasíte?“
Do toho vpadl Mfara:
„Starý rituál... To myslíte i s lidskými oběťmi? Řekněte, že to nemyslíte vážně! S tím nechci mít nic společného!“
Ngomův hlas zněl rázně:
„Sklapni, Mfaro, a poslouchej starší. Nechci poslouchat nějaké nářky. Já souhlasím se Simou. Ty si zatím vyber tvé dvě nejmilejší manželky... Drž hubu, toto je příliš vážná věc! Simo, poslouchej, svoláš sněm na další úplněk. Místo ti upřesním, ale nejvhodnější místo by byl asi Žleb rozdupaných. Jo, to místo, kde sloni tančili a připletla se tam ta lovecká výprava bělochů... Jak začali střílet, což slony akorát nasralo, takže sloni nakonec tančili na jejich kostech. Tam se potkáme. Pokud přijdeš dřív, budu rád, pomůžeš mi s přípravami.“
O událostech v tomto subsaharském regionu referovala CNN International4, jak jinak než jako o kuriozitě:
„Ptáci napadli děti v několika vesnicích. Podle svědectví prý vyzobávali mozek. Naši odborníci tvrdí, že při tomto způsobu obživy brzy zahynou hlady, kde nic není, tam ani pták nic nevyzobe...“
O dva dny později už reagovala jinak:
„Světoznámé floridské pláže se stávají jevišti hrůzných věcí. Zdivočelí rackové napadají malé děti bez ohledu na pohlaví či rasu. Dospělí jsou napadáni jen výjimečně, jen pokud své dítě chrání. Na takovou osobu se sesype chumel ptáků a drápy a zobáky ji zažene. Moment, dostávám zprávu z režie... Ano? Ano. Ne. Jistě... Vážení diváci, právě jsem dostal zprávu, že tentýž jev se vyskytuje na všech plážích naší milované vlasti. Naši experti odhadují, že zatím přišlo o život přes osm milionů převážně bělošských dětí do tří let věku. Vědci si zatím nejsou jistí, zda se jedná o přírodní jev zapřičiněný znečištěním nebo o nepřátelskou akci pomocí geneticky upravených ptáků.“
Nebyly to jen USA, ptáci útočili na děti na celém světě. Útoky začaly prakticky hodinu po úsvitu a končily během odpoledne, kdy už nebylo na koho útočit. A nebylo před útoky obrany mimo pevného útočiště. Pláže, parky, dětská hřiště, kdekoliv se objevilo nějaké malé dítě, bylo téměř okamžitě cílem útoku. Tak také přišel o vnučku prezident USA. Ta se v nestřežené chvíli vykradla na terasu, aby se podívala na ten houf ptáčků, hřadující na zábradlí. Tento útok sledoval prezident z okna, než však stačil jakkoliv zakročit, už bylo pozdě. Psychicky to neustál, takže vedení převzal viceprezident. Ten nelenil, vyhlásil stav ohrožení a pohrozil Rusku a Číně, aby okamžitě přestaly s útoky biologickou zbraní, jinak je vymaže z povrchu zemského. Nebral přitom na vědomí, že oba státy jsou postiženy stejně jako USA.
Prezidenti Ruska a Číny vydaly memorandum, že litují psychické a duševní indispozice, která postihla oba vrcholné představitele USA a doufají, že jejich nástupce bude už soudný člověk. Přesně podle jejich předpokladu, cholerický viceprezident vypěnil, načež mu praskla malá cévka v mozku, čímž nastalo masivní krvácení mezi mozkové pleny. Viceprezident skončil na VIP pokoji hned vedle prezidenta. Na rozdíl od něj s diagnózou apalický syndrom5, což je stav, ze kterého se ještě nikdo neuzdravil.
Šamanovi Simovi se ozval jeho učitel Ngoma už jen jednou. Upřesnil místo konání, Žleb rozdupaných, a podmínky pro hosty – tradiční oblek a samozřejmě nic moderního. Pokud se někdo chystá udělat si záznam na telefon, má smůlu, bohové si to nepřejí, mohl by přijít nejen o přístrojek, ale i o tělo. Tomu poslednímu sice Sima moc nevěřil, přesto nechal vypnutý telefon doma. Že udělal dobře mu pověděl pohled od vchodu do žlebu. Co si pamatoval, Žleb rozdupaných byla oválná pustá skalnatá kotlina, povlovně se svažující k jižnímu koutu, kde bylo pod nízkou skalkou malé jezírko. Jezírko i skalka zůstaly, celý zbytek mírného svahu se pozvolna měnil na amfiteátr. Stoupající řadu teras budovalo několik slonů, materiál jim k tomu nosily opice od šimpanze po gorily. Oválný prostor před jezírkem zůstával prázdný, na skalce samotné seděl pod plátěným přístřeškem sám Ngoma, obklopen několika lvy. Jeden z nich seděl naproti Ngomovi, něco na něj tlumeně vrčel a Ngoma mu tichým hlasem odpovídal.
Než se stačil Sima vyděsit, ucítil na ruce vlhký dotek. Automaticky pohladil hlavu, pak se teprve podíval, koho hladí. O nohu se mu opírala mladá lvice a právě začínala vrnět. V ten stejný okamžik se mu o druhou nohu opřelo druhé tělo a vrnění najednou znělo stereo. Na skalce se vztyčil Ngoma, zamával Simovi a posunky ho zval k sobě. Jen jestli mě kočičky pustí, zauvažoval Sima. Tlak na nohy ustal a obě lvice si způsobně sedly o kousek vedle. Sima se usmál a pak udělal věc, nad kterou žasl on sám nejvíc. Přistoupil ke lvicím a každou obřadně a opatrně pohladil. V hlavě mu přitom zazníval pocit Ano, tak je to správně.
Sima se vyškrabal na skalku a zarazil se. Zespodu to nebylo vidět, ale v útesu nad skalkou byla velká dutina. Dominantou byl houf žen v barevných úborech, které pletly košíky. Přesně takové, ve kterých nosily opice materiál na terasy. Mezi nimi sedělo na bobku několik šimpanzů, kteří pokoušeli napodobit ženy a vyrobit si svůj vlastní košík. Přestože měli čtyři ruce, zoufale jim to nešlo. Občas se nad nimi smilovala některá žena a podrobně jim ukazovala, jak se to dělá. Netrvalo dlouho a ozval se vítězný výkřik, jeden šimpanz začal poskakovat a ukazovat, že to zvládl. Pak se z kouta vynořila obrovská bílá gorila, jednou tlapou odchytila šimpanze, odkráčela ke kraji skalky a hodila ho do jezírka. Nikdo neprotestoval, nejmíň opičák, takže to byl zavedený rituál. Bílá gorila něco zavrčela do žlebu, na skalku se vyšplhal další šimpanz a zařadil se do houfu. Nejbližší žena mu podala hrst proutí a začala předvádět, jak z něj udělat košík...
Sima ucítil na rameni Ngomovu ruku, tak se otočil a uctivě se uklonil. Ngoma se na něj usmál, zavrtěl hlavou a promluvil:
„Neklaň se mi, nejsi o nic míň než já. Tady jsme si všichni rovni, všichni jsme děti Matky Přírody. Pojď se mnou, musím ti toho spoustu říct. A pro začátek tě naučíme, jak se domluvit s ostatními i Matkou.“
Ngoma odvedl Simu ke dvojici starých šedivých lvů, sedících proti sobě, usadil ho na bobek mezi ně, sám se posadil před něj a položil mu ruce na ramena. Pak ho upozornil, ať zavře oči, ničemu se nebrání ani nediví. Sima ucítil, jak se staří lvi přitiskli hlavami k jeho hlavě. Chvíli se nic nedělo, pak začalo představení. Sima měl pocit, že se vznáší někde v oblacích, ale pod zadkem stále cítil skálu. Pod sebou viděl z veliké výšky celý žleb, jezírko a pravděpodobně i sebe. Obraz najednou zmodral, pak zezelenal, proběhl všemi barvami duhy a možná i mimo ni. Při tom se obraz všelijak vlnil, prohýbal, poskakoval. Najednou viděl Sima z té výšky naprosto ostře, jakoby dalekohledem, ale bez přiblížení obrazu. Viděl malou škaredou jizvičku na své hlavě, nad levým uchem, jak jej málem zabila zlomená větev. Potom ucítil pálení v tom místě a jizvička se pomalu ztratila. Byl si jist, že tohle je skutečnost, a až procitne z transu, jizvička bude skutečně pryč. Pak se na chvilku obraz zakalil, a žleb byl najednou prázdný. Ne na dlouho. Objevili se v něm sloni, chodili se uklánět navzájem či chobotem poplácat. Najednou se mezi nimi objevily bílé tváře, které spustily střelbu. Naštěstí to nebyly moderní kulovnice, ale tehdejší novinka, puška předovka. Sima měl dojem, že troubení slonů slyší až nahoru. Skupinka vetřelců zmizela mezi šedavými těly, které pokračovaly ve svém rituálu.
Sloni zmizeli, zacelila se průrva ve skále a najednou byl žleb plný vody. Sima pochopil, že se zobrazuje dávná minulost. Jezírko zmizelo, zbyla jen díra ve skalním masivu. Okolo se táhly močály porostlé podivnými stromy. Plavuně, vzpomněl si na stránku přírodopisu. Pak jednu noc osvítil jasný bod na obloze, který dopadl na skalní desku. Deska se všelijak polámala, v té největší svítila žárem tekutého kamene díra, které se dnes říká Žleb rozdupaných. Pak se zrychleně promítl zbytek historie s jedním pozastavením. Po kamenné planině lezli podivní kovoví brouci, něco z planiny vykusovali, zůstávaly po nich rýhy ve skále. Občas některý brouk složil krovky, zatáhl nohy, pomalu se zvedl a zamířil směrem, kde svítil malý měsíček.
Pak bylo všemu konec. Sima se pomalu probíral, protahoval si zdřevěnělé nohy. Pomalu se otočil ke lvům a pomyslel si Děkuji. Oba lvi sklopili hlavy a Simovi se v hlavě ozvalo Není zač, rádi jsme pomohli... A pak se mu v mysli ozval sladký a svůdný dívčí hlas:
„Jsem ráda, že i ty jsi naslouchající. Vítám tě mezi mé družiníky. Přivítej se i s ostatními, nemusíš hned, času máš nyní na rozdávání.“
Sima si uvědomil, že klečí a z očí se mu řinou slzy štěstí. Trochu provinile se rozhlédl, ale Ngoma se na něj přívětivě usmál. Slova šla přímo, bez okliky přes uši:
„Nic si z toho nedělej, také jsem tak dopadl. Jak se jinak cítíš?“
Sima prozkoumal své pocity a odpověděl:
„Tak báječně jsem se necítil od šestnácti let. Plný životní energie a síly, že bych přepral i Kingkonga!“
Ngoma se usmál ještě víc:
„Životní silou neplýtvej, bude ti muset vydržet nejmíň tři sta let...“