Návrat

   

Návrat

Majce se ráno z vyhřátého pelíšku vůbec nechtělo. Petr byl v noci hodný, starostlivě se k ní stále otáčel zády. Asi se moc nevyspal, protože Majka měla divoké sny a stále se v posteli mlela. Nyní ale už byla vzhůru a zrovna přemýšlela, kam Petr zmizel. Dveře zaskřípěly, pak se otevřely a v nich stál Petr s plným tácem v rukách.

„Major nás prohlásil za své osobní hosty, takže se každý snaží přetrhnout, aby nám vyhověl. Tady nám kuchaři posílají menší snídani, nějaké placky, med, horké kafe a studené mléko. A až se nacpeš, máme se ohlásit u majora, pojedeme se podívat k puklině.“

Netrvalo dlouho, jen co Majka spořádala hromadu placek s medem, klepali na dveře majorova pokoje. Major von Ulman tam nebyl sám, u stolu seděl poručík, který je včera objevil. Za ním stál majorův sluha a měl ruku položenou na poručíkově rameni. Major se pousmál a řekl:

„Včera jsem zapomněl představit pár lidí, tak to musím napravit dnes. Pan poručík, který vás našel a poslal za mnou do tábora, se jmenuje Johannes Neimann. Navzdory německému jménu je to Čech jako poleno, stejně tak tvrdý. Můj sluha je můj bývalý kaprál, který mě jako novopečeného důstojníka dostal na starost. Zhostil se výchovy na výbornou, díky němu jsem, co jsem. Vzal jsem si ho jako sluhu po jeho zranění, když ho chtěli propustit pro špatný zdravotní stav. Jeho jméno je stejné, jako jeho syna, Johannes Neimann. Ano, právě tohoto.“

Všichni se usmíval, jen Majce to nedalo a zeptala se:

„A co ten musulman, na kterého jsme narazili a kterého Petr zneškodnil?“

Majorovi ztuhl úsměv na rtech:

„To je naše skoro národní ostuda. Na moravsko-slovenském pomezí žil už delší dobu nějaký Polák maďarského původu jménem Jerzy Janosz Cziss. Pásl ovce a ve volných chvílích přepadával pocestné, hlavně ty bohaté. Po obzvlášť výnosných přepadech zapadl do nějaké krčmy a hostil celou dědinu. Protože si na jeho jménu vesničané lámali jazyk, říkali mu Moravský Jánošík. Jednou to neodhadl a skončil v osmanském zajetí. Podle všeho naprosto otočil, přijal islám a stal se z něho fanatický Alláhův bojovník.“

Odmlčel se, zahleděl se do neurčita a pokračoval:

„Je to mor a zhouba lidstva, ten islám. Kam musulmani vpadli, ze všeho nejdříve zabíjeli učence a vzdělance, protože věda je prý proti jejich učení… Za celou dobu musulmanské nadvlády jsme nepostoupili o krůček vpřed, spíše o dva dozadu. Jediným ostrůvkem vzdělanosti široko daleko je Akademie v Pitěru a i tam se zabývají prakticky jen vojenstvím a ranhojičstvím, aby vojáka rychle vrátili do boje. No nic, pojedeme. Umíte jezdit ne koni? Pokud ne, dám zapřáhnout kolesku, ale ta lidmi děsně hází…“

Proti jízdě na koni nikdo nic neměl, i tak hostům dali postarší flegmatické valachy, takže u pukliny byli během chvilky. Petr seskočil, Majka z koně sklouzla jak užovka, ani nepočkala jako správně vychovaná žena na podanou ruku. Okolí vypadalo jako po nájezdu divokých prasat. Stromy a keře rozštípány, vedle skály hrubé ohniště, skála sama očazená. Uvnitř pukliny naházené větve, na nich cáry jakýchsi hadrů. Smrdělo to tam hrozně. Byl vlastně div, že si při příchodu na tento svět nezlámali nohy. Popraskaná skalní stěna však vypadala v pořádku.

Petr se pokoušel vytahat větve a nepořádek, major mu poslal několik vojáků na pomoc. Díky tomu byla puklina během chvilky čistá. Někdo zapálil na ohništi oheň, takže znečistěné větve a hadry končily v něm. Mužstvo se na majorův rozkaz vrátilo do tábora. Majka s Petrem a major s poručíkem a profesorem osaměli. Majka se chytala promluvit, ale Petr ji předběhl:

„Pánové, mám malou prosbu. To, že je tady nějaký průchod někam jinam by se mělo dozvědět co nejmíň lidí. Starosti mi dělá ten poručík, jak se… jo, Fučík. Kdyby tady začal pátrat, mohl by to být problém…“

Major se jen usmál:

„Konečně mohu spojit příjemné s užitečným, zvláště když mi včera nahrál na smeč. Pojede hlídat ujgurské pastevce sobů. S ním si starosti nedělejte.“

Konečně se dostala ke slovu Majka:

„Pánové prominou, musíme se s Petrem na něčem důležitém dohodnout.“

Poodešli o kousek dál a Majka spustila:

„Petře, těm lidem musíme pomoct! Já znám z našeho světa, co je islám za svinstvo. Nevím, jak u vás, ale u nás je to středověká civilizace! A ten major je hrdý, ten si sám neřekne!“

Petr ji přerušil:

„Také jsem nad tím uvažoval a jsem pro. Ale jak to provedeme, zatím nemám tušení. Ale nejdřív se musíme vrátit. Nejlepší bude k nám, tam to určitě bude vypadat jako rozkopnuté mraveniště a Zdenička to tam bude řídit. A jak jsem poznal Honzu, bude taky u pramene.“

S tím se vrátili k ostatním. Petr se mírně pousmál a začal se loučit.

„Pane majore, poručíku, profesore. Bylo mi ctí se s vámi setkat. My se teď pokusíme o návrat. Pokud se nám povede, že ano. Něco mi však říká, že se rozhodně nevidíme naposledy. Tady slečna Majka má zase tušení, že by se profesor dal ke stáru na cestování a objevoval poztrácené vědomosti…“

Major se usmíval, poručík jim zasalutoval a profesorovi se vlhce zaleskl zrak, což napravil mocným troubením do kapesníku. Petr zalezl do pukliny, následován Majkou. Těm zvenku se to jevilo, jako kdyby se skála trochu otřásla, puklinu zaplnila šedivá mlha. Ta se rychle rozplynula, ale v puklině nikdo nebyl. Profesor jen zamžikal a vypadal otřeseně. Major ještě chvíli zíral na skálu, pak se otočil na své společníky:

„Pánové, musíme tvrdit jednu věc – ti dva byli špioni generálního štábu. Vůbec jsme se s nimi neměli potkat! Každý, kdo se o nich jen zmíní, riskuje oprátku. Takhle to budeme prezentovat, že to byla tajná operace. Jasný?“

Každý si to sumíroval v hlavě, takže chvilkové zjevení se postavy v puklině, zkoušející opětovný přechod, vůbec nezaregistrovali.

Návrat se podařil, ale ani jeden místnost u pukliny nepoznávali. Původně jen stroze osvícená místnost nyní tonula v jasu, podél stěn byly stoly s počítači, záznamovou a vyhodnocovací technikou. Na puklinu samotnou mířilo několik kamer, reflektorů, dokonce bylo vidět dlouhý čumák termokamery. Kus od pukliny byla fosforeskující žlutí nakreslena tlustá čára. A všude spousta lidí.

Když se Majka s Petrem vynořili z pukliny, sál na okamžik ztichl. Pak se rozlehl udivený šum, který přešel do výkřiků. Několik lidí se dokonce rozběhlo. Pak zazněl z amplionů zesílený dívčí hlas:

„STOP! Kdo překročí perimetr, dostane ode mě facku! A druhou od Honzy!A utište se!“

Petr se usmál:

„Celá Zdenička…“

Zdenička na druhé straně amplionů ztlumila hlasitost:

„Ahoj Petře, ahoj Majko. Prosím, zůstaňte ještě chvíli stát, musíme dokončit kontrolní měření. Pro výzkumníky: Prosím o následné kontrolní měření, pateronásobné, s odstupem pěti vteřin. Teď!“

Část davu se vrhla ke kamerám, další část k počítačům, uprostřed osaměla trojice postav – Zdenička, Honza a lektor, který prováděl nácvik přechodů. Po půl minutě, po pěti měření čilý ruch utichal. Zdenička už normálním hlasem zavolala na Petra s Majkou, že můžou přijít. Každý se vrhl do náručí svému protějšku, dámy dojatě popotahovaly, pánové měli taktéž vlhko v očích, ale mužně to překonávali.

Od počítačů se ozval hlas:

„Měření jedna až tři jsou shodná se základním do dvacátého desetinného čísla, čtvrté měření má první odchylku na sedmém desetinném místě a páté měření je prakticky zahlcené šumem.“

Zdenička se tím směrem otočila a téměř uctivě poděkovala všem, kdo se podíleli na měření a vyhodnocení. Pak se otočila k Petrovi a s hraným hněvem zavrčela:

„Ty jeden, já tady schnu na placičku a ty si mezitím užíváš se sousedkou!“, načež se mu opětovně vrhla do náruče, statečně polykajíc slzičky. Majka s Honzou se drželi v náručí, nevnímajíc svět okolo, takže poslední dějství obstaral lektor. Obrátil se na vědce, nechal si ukázat výsledky měření, bodovými reflektory zvýraznit zaměřené kameny a na chvilku zmizel ze světa.

Později se všichni sešli v útulné zasedačce a nastalo hromadné vysvětlování. Petr na střídačku s Majkou popsali další vedlejší svět, pomalu se nořící z muslimské nadvlády. O majorovi von Ulmanovi, profesorovi Mahlsteinovi a o protivném Fučíkovi. Vyprávění o skopičinách mladého Vovky vyvolalo bouři smíchu. Zdejší sice jméno Uljanov znali, ale tady se utopil v řece Volze ve svých sedmnácti letech. Byla to svého času docela velká událost, proto vešla do kronik. Vovka tady přivedl do jiného stavu rozkošnou čtrnáctiletou dceru gubernátora Simbirské oblasti a utopil se, když nedostatečně ustrojen prchal z jeho sídla v patách s pronásledovateli se psy.

Lektor vyprávěl, co se dělo tady, když vyhlásil stav nouze. Že se Majka s Petrem ocitli někde jinde byla jediné možné vysvětlení. Otázka zněla, kam. Ze všeho nejdřív pořádně zdokumentovali trhlinu a rozložení prasklin. Totéž udělali i v Honzově světě a pak obrázky porovnali. Zjistili jen několik bezvýznamných změn, čímž odpadla jedna hrozba, totiž že tam někde bude jiný vzor. Pak začali měřit, jak se chová skála před, během a po přechodu. Proto bylo tolik kamer s různými filtry namířeno na puklinu. Zjistili zajímavé věci. Při odchodu se stisknuté kameny vrátily do rovnovážného stavu během dvou vteřin po přenosu. Při příchodu začaly vibrovat kameny, které určovaly adresu, odkud jde přechod. Vibrace začínaly půl vteřiny před příchodem a pak postupně vymizely. Délka doznívání vibrací závisela na přepravované hmotě, čím byl přepravovaný objekt masívnější, tím byly vibrace větší a déle doznívaly. Další zkoumání ukončil příchod nezvěstné dvojice, ale v plánu byl vývoj programu na vytipování možných dalších adres. Sice to už nemá absolutní prioritu, ale ten vývoj bude pokračovat, možná až do sestrojení automatizovaného průzkumníka, který by zmapoval dostupné světy.

Další bod programu byl o možné pomoci vedlejšímu světu. Všichni se shodli, že by to bylo zapotřebí, otázka zněla, jak a čím. Vrhnout tam veškerou vědu by skončilo katastrofou. Padaly různé návrhy, co vybrat, pak se lektor na chvilku omluvil a zmizel. Během čtvrt hodiny přišel zpět, následován bělovlasým starcem. Zdenička jen vyvalila oči a velice uctivě zašeptala:

„Pane profesore…?!“

Lektor pana profesora představil:

„Dovoluji si vám představit pana profesora Michala Jankovce, administrátora Evropské Akademie, člena poradního sboru Velkého shromáždění, držitele mnoha cen a mimo jiné i mého prastrýce, proto jsem si dovolil ho přivést.“

Profesor se na všechny mírně usmíval, Zdeničce pošeptal něco, po čem dostala barvu vlčích máků, přivítal hosty od vedle, jak nazval Majku s Honzou. Pak se posadil a začal řeč:

„Něco již znám z oficiálních zpráv, něco z drbů, něco mi sdělil prasynovec Michal – ano, je pojmenován po mě – a očekávám, že se zbytek dozvím tady.“

Majka s Petrem vylíčili své dobrodružství a jejich rozhodnutí nešťastnému světu pomoci. Zdenička navázala výzkumem pukliny a Honza doplnil neshody o tom, jakým způsobem pomáhat. Profesor naslouchal, dělal si tužtičkou poznámky do malého notýsku. Poněkud se zachmuřil při zmínce o islámu a jeho dobytí tamější Evropy. Po ukončení vysvětlování chvilku přemýšlel, listoval notýskem a pak začal:

„Úplně na začátek bych chtěl ozřejmit jednu věc. Budu tady mluvit o jistých neveřejných informacích, prosím, nešiřte je dále.“

Rozhlédl se po posluchačích a pokračoval:

„Známé světy za puklinou nejsou nyní dva, ale tři. Objevení prvního světa bylo nutno z bezpečnostních i psychologických důvodů bezpodmínečně utajit. Jednalo se o vyspělý svět obývaný bestiemi. Jinak se to nedalo nazvat. Také tam měli něco podobného islámu, nesmírně kruté náboženství pohrdající životy obyčejných a nevyvolených lidí. Měli vědu za nástroj Šajtánův, který lidi odvrací od modliteb a svaté knihy, sepsané jejich prorokem. Nenápadně se různě stěhovali do okolních států, tam se usadili, množili se jako kobylky a vysávali sociální systém. Až jich bylo dost, začali se bouřit proti normálním lidem, začali vymáhat právo na respektování jejich náboženství a podobně. Někde byli v přesile, tak útočili zákonnou cestou, jinde to byly krvavé srážky. Nejhorší bylo, že část původního obyvatelstva je podporovala proti svým. Pak si zbytek světa uvědomil, že jim zbývá jen několik území, obklopené mořem nenávistného náboženství. V tu chvíli, jako by se probudili. Nastaly obrovské čistky, všichni přistěhovalci museli země opustit. Ti se bouřili, vláda povolala armádu a nařídila rozdat ostré náboje. Tehdy se několik následovníků jejich proroka rozhodlo spláchnout zbytek nevěřících jednou ranou. Obsadili několik základen s nukleárními zbraněmi, nějak přeprogramovali cíle a rakety odpálili. Ne všude to vyšlo podle jejich představ. Stála proti nim ta nenáviděná věda. Několik raket explodovalo při vypouštění, několik odlétlo na původní souřadnice a většinu zbytku sundala protibalistická ochrana. Odvetný útok srovnal se zemí největší sídla a nejposvátnější místa jejich náboženství doslova odpařil z povrchu zemského. Pak se probudily nedostatečně vypnuté obranné počítače a začaly odpalovat zbylé rakety. To byl konec. My jsme měli kliku, že jejich puklina byla v úzké zakroucené rokli, kam se nedostalo přímé záření a ani moc spadu. Navíc jsme v tom bludišti našli provizorní bunkr s popisem událostí, proto tohle všechno víme.“

Profesor se odmlčel, otřel si čelo a pokračoval:

„Z tohoto objevu vyplynuly některé další události. Jistě si vzpomenete na učebnice historie a na zmínku o jediném meteoritu, který unikl vznikající Vesmírné ochraně a naprosto zničil Mekku a široké okolí? O hrdinné posádce raketoplánu, která se pokusila meteor odklonit z kolizní dráhy, ale vybuchl jim motor a oni shořeli v atmosféře? Nebyl by kus vody, docela mi vyschlo v krku?“

Dostal džbán s vodou, ledem a několika plátky citronu. Napil se, zamlaskal a pokrařoval:

„Krycí historka byla vymyšlena skvěle, skutečnost však byla úplně jiná. V Mekce tehdy probíhal Pan-Arabský kongres. Ten měl několik cílů. Jednak se měly všechny islámské státy spojit do jediného Alláhova státu. To by nebylo nejhorší. Pár let před tím byl navrhnut a začal být prováděl plán postupné plíživé islamizace světa. Na kongresu se měly domluvit největší islámské špičky na obrovské podpoře toho plánu. Samozřejmě, nic se neutají, a tak o kongresu i o plánech věděli vysocí představitelé tří největších států. Udělali si malou telekonferenci a shodli se, že tohle není to, po čem by bažili. Jeden stát dodal vyspělou techniku, druhý pořádné motory a třetí nosiče i s piloty, vše pod záminkou těžby nedostatkových surovin nejdříve zkušebně na Měsíci, posléze i na asteroidech. Hned druhý den odstartovalo z několika míst na zemi několik misí k Měsíci. Bylo to přesně na den měsíc před zahájením Pan-Arabského kongresu. Ano, na Měsíci se těžilo, vznikal obrazový materiál, jak vzniká první měsíční důl, úpravna, habitaty… Tohle vysílání mělo na Zemi obrovský úspěch. Na odvrácené straně Měsíce zatím vznikal Projektil. Ten tvořilo čtyři raketoplány pospojované břichy k sobě tak, že mezi nimi byl volný prostor. Ten se začal vyplňovat měsíční horninou, pomocí slunečních zrcadel přetavovanou na kompaktní tvar. Vše bylo baleno do matně tmavé folie, která zakrývala celý výtvor, čímž ho ve vesmírné noci činila neviditelným. Pak, v předvečer kongresu, se Projektil vydal k zemi. Samozřejmě, rozpohybovat takový kolos chtělo plný výkon oněch raketoplánů i dalších pomocných motorů. Úder na Mekku byl naplánován na druhý den kongresu, kdy mělo být oficiální zahájení spojené s modlitbou u Kaaby, což si každý řádný muslim neodpustí, takže i opozdilci spěchali, aby byli přítomni. Projektil už byl oficiálně objeven a veden jako uhlíkový chondrit, který by měl v atmosféře shořet. Pak začal haprovat jeden z motorů spojených raketoplánů, takže hrozilo, že Projektil svůj cíl mine. Byl proto povolán záložní raketoplán, který pod záminkou pokusu posunout objekt jinam ve skutečnosti projektil přesně zaměřil. Pak byly vypnuty všechny motory, trajektorie byla správná a o zbytek se postarají zákony balistiky a gravitace. Zbylá obsluha raketoplánů přestoupila do toho záložního, ten vyslal zprávu, že mu odešly motory a není schopen se od meteoritu odpoutat. Pak, kryt Projektilem, se pomaloučku polehoučku odplížil mimo viditelnou oblast.“

Profesor Jankovský už začínal chraptět, takže se odmlčel, napil se, vykloktal a dokončil vyprávění:

„Projektil dopadl na Mekku, čímž prakticky uťal islámu hlavu. Celý svět byl zhrozen událostí a začal pomáhat. Stovky a tisíce dobrovolníků i profesionálů se nahrnulo do arabských zemí, přivlekli stovky tun pomoci a pomáhali a pomáhali. Obyčejní lidé viděli, že to nejsou žádní žrouti novorozeňat, jak je líčí imámové. Islám začal odumírat. Navíc se objevila fáma, že zničení Mekky byl Alláhův trest za to, že se dotyční začali považovat za něco lepšího, odhodili příslovečnou pokoru a chudobu původních muslimů. Marně kazatelé štvali proti fámě, na to už byla příliš zakořeněná. Občas byl nalezen zvláště fanatický kazatel, jak se udušený válí v poušti se svázanýma rukama a chumlem listů z koránu nacpaným do krku. Časem takové oboustranné excesy ustávaly, muslimové se začali zařazovat do normální společnosti, ti odvážní konvertovali k jinému náboženství. Zlom pak nastal, když Češi postavili v Port Sudanu pivovar a vařili speciální pivo pro muslimy. Bez alkoholu, s příchutí fíků, datlí, medu. To vozili přes Rudé moře do Arábie. Arabům nesmírně zachutnalo, bylo osvěžující a bez alkoholu… Brzy byla v Rijádu slavnostně otevřena Česká pivnice. Muslimské pivo bylo hlavním podávaným nápojem, pro turisty však bylo k dostání i klasické pivo. Pak někteří Arabové ochutnali i to normální pivo a zjistili, že je účinky srovnatelné s palmovým vínem, takže ten démon alkohol není tak hrozný, jak tvrdí kazatelé. To byl jeden z posledních hřebíčků do rakve islámu.“