Jeskyně divů
Po profesorově vyprávění nastalo dlouhé ticho, které porušila Majka:
„Kdy to bylo? Říkal jste, že se to učí v dějepise… Který rok si píše dnes?“
Profesor se zamyslel a pak odpověděl:
„Který máme rok? Když já nevím, ono se to furt mění… Co na mě tak zíráte?“
Jak Majce, tak i Petrovi div nevypadly oči. Nakonec odpověděl Petr:
„Vy musíte být domluveni! Přesně takhle nám odpověděl profesor Mahlstein ze třetího světa, když se ho Majka zeptala na aktuální rok!“
Profesor se pousmál s tím, že v jeho věku ten čas letí jako splašený, takže toto úsloví bude rozšířené více. Pak však zvážněl:
„Letos je rok 2387, takže pád Projektilu na Mekku byl v roce, ehm, 2054. To je rozdíl, ejhle, přesně 333 let.“
Chvíli se už jen tak nezávisle bavili, pak profesor shromáždění rozpustil s tím, aby si každý představil, jak by mohla výpomoc dalšímu světu vypadat. A že se za pár dní ozvou. Oba Michalové odešli ke svým domovům, zbylá čtveřice zamířila do místnosti s puklinou, přenést se domů. Všichni se už velmi těšili do postelí, nejlépe do svých…
Major von Ulman balil. Jánošík byl odchycen pomocí té podivné dvojice z vedlejšího světa. Statek je opraven a změněn na malou pevnůstku, ve které zůstane poručík Johannes Neimann se svým oddílem, jen tak pro jistotu. Ostatní se odeberou do kasáren v Rovensku, pan profesor Mahlstein domů do Jičína a když to dobře půjde, tak koncem roku odejde major do výslužby. Bude si v klidu užívat bohaté renty ve vedlejším statečku, který svému milovanému veliteli zvelebili vojáci. Dobrovolně, nikdo je nenutil.
Major si ještě naposledy vyjel na koni, podívat se k puklině ve skále, která tak zasáhla do jeho života. Cestou přemítal, jak asi ta podivná dvojice dopadla, když se zarazil. I když poznával okolí, po puklině nebylo ani stopy. Jen skála s pár popadanými kameny u úpatí. Major chvilku zmateně jezdil po okolí, nakonec se vrátil ke skále. Ano, je to tady, poznává klády, na kterých seděl! Nakonec slezl z koně, došel ke stěně a zabušil na ni. Poctivá skála!
Pak se za ním ozval veselý hlásek:
„Divíte se, pane majore?“
Major se bleskurychle obrátil. Kousek od něj stála ta dívčina ze sousedního světa, jak si ona říkala… Majka. Oblečená jako nejobyčejnější venkovanka, vlasy zcuchané, ušmudlaný obličejík. Vedle ní chlap oblečený jako žoldnéř, za pasem pořádný meč, kudlu, přes to všechno špinavě zelený plášť, na nohou vysoké kožené ohrnuté boty, podle různých vypouklin schovávající v sobě několik dalších zbraní. Ten původní chlap to ale nebyl, na to by dal major ruku. Tak se jen usmál a odpověděl:
„Zajisté se divím, slečno Majko. Tady přece byla ta puklina, ze které jste s vaším tehdejším průvodcem vylezli. Kde je mu konec?“
„Petr je u své cácorky. Toto je Honza, můj muž před Bohem i před lidmi.“
Major se zarazil:
„Potkat ho kdekoliv jinde, vůbec bych si ho nevšiml. To je jeho normální oděv? To jste asi lhala, jak jste daleko ve vývoji před námi!“
Majka se dál klidně usmívala:
„Ale vůbec ne. Vy u vás nemáte lidi, kteří pro zábavu dělají něco jiného? Honzu baví hrát si na středověkého válečníka, se skupinou ostatních jezdí po světě a předvádějí, jak se tenkrát žilo a bojovalo.“
Major se zarazil:
„Ehm, ano. I král občas chodí mezi lidi jako obyčejný kmán. A když už jsme u toho, jak moc umí ovládat ten meč, co se mu plandá u pasu?“
Místo Majky odpověděl Honza:
„Což to zkusit, pane majore?“
Major se jen usmál a začal si rozepínat plášť. Honza také shodil vše, co by mu překáželo. Pak stanuli proti sobě a Majka jim šátkem odmávla začátek. Soupeři chvíli obcházeli okolo sebe, sem tam cvičně vyzkoušeli toho druhého. Po chvíli se major osmělil a začal útočit více na tělo. Ač se považoval za vcelku dobrého v zacházení s mečem, Honzův meč byl vždy tam, kam mířil. Pak se Honza nějak divně pootočil, majorův sek šel do prázdna a vzápětí major cítil jen lehké plácnutí zprava přes krk, následované plácnutím do levého boku. Major odskočil, svěsil meč a zvedl druhou ruku.
„Dost, stačí. Skutečně šermujete jen pro zábavu? Tady byste byl vyhlášeným šermířem široko daleko. Takhle mě nachytat. Jak jste to provedl? A co to máte za meč, vypadá masivně, ale vy s ním máváte jako s klacíkem!“
Honza se široce usmál:
„Ten zbrojíř ty meče taky dělá jen pro zábavu, jinak je to studovaný odborník na práci s kovem. A znáte ho, byl to ten, co se sem propadl s Majkou. A jestli chcete ukázat ten úskok, tak ten se dělá takhle…“
Za příští hodinu se toho major naučil víc, než za půl roku na kadetce. Nakonec toho pro únavu nechali oba, sedli si na povalený kmen k Majce a major se vrátil k původnímu problému – kam zmizela puklina.
Vysvětlení bylo jednoduché. Petrovi stále nešli z hlavy různí šťouralové typu bývalého poručíka, nyní vojína Fučíka a prosadil maskování. Puklina byla překryta falešnou stěnou z umělého kamene, věrně napodobující skálu. V té stěně je několik kukátek a tajné dveře. To proto, aby mohli občas proklouznout na tento svět, vždyť slíbili panu profesorovi Mahlsteinovi různé cestování a objevy. Kdepak je vůbec pan profesor, jak se má?
Major odpověděl, že se pan profesor má vcelku dobře, že se těší domů do Jičína, ale určitě by se ta cesta dala odložit, když jsou tu takoví vzácní hosté. Pak porozprávěl, jak ho jeho vojáci mají rádi a opravili a zvelebili stateček kousek od toho, kde major bydlel. A jestli by tam nechtěli chvilku bydlet, zatímco by pan Honza cvičil vojenský oddíl vybraných mužů pod vedením poručíka Johanna Neimanna. Majka s Honzou jen zírali. Chtěli se domluvit s majorem na nějaké historce, která by jim umožnila pobyt v blízkosti. Major se jen v duchu usmíval. Dobře ty dva odhadl! Navíc, jestli jim skutečně předají nějaké vědomosti! To by bylo slávy! Ale to musí jít přes profesora, on je větší odborník.
Pan profesor Mahlstein byl objevením Majky s Honzou překvapen, stejně tak poručík Neimann. Na toho učinil Honzův zjev velký dojem, takže velice rád podlehl nabídce cvičného souboje. Neunikl mu majorův úšklebek, ale nedbal ho. Major je vycvičen v poli, nezná žádné jemné finesy… O tom, že leckteré finesy nezná ani on sám, pochopil poručík během čtvrthodinky. Na Honzu se ale zlobit nemohl, ten vše zvládal s profesionálním klidem. Nesnažil se poručíka znemožnit, neposmíval se mu, podával mu ruku, aby mu pomohl vstát. Navíc se mu zdálo, že Honza neútočí naplno a že v jiném případě by byl poručík na kolenou během několika málo minut. Tou dobou se už okolo nich shromáždila skoro všichni muži z poručíkovy jednotky a se zájmem sledovali souboj.
Po skončení souboje se major krátce domluvil s poručíkem a vyhlásil, že je Honza ochoten trénovat ty, kteří si chtějí zlepšit své bojové umění. Jako první se hlásil poručík, hned po něm dvě třetiny jeho mužů. Zbytek se hlásil druhý den, jen co si nechali vyprávět o fantastickém souboji.
Major odložil o pár dní svůj odjezd, taktéž profesor. Dobře udělali. To odpoledne je pozvala Majka na malou svačinku. Krmě byla prostá, avšak výborně připravená. Největší překvapení přišlo po jídle. Jen co Majka sklidila ze stolu, položil na něj Honza svůj bágl. Chviličku se v něm přehraboval, pak vytáhl trubkovité pouzdro, které vypadalo jako ze dřeva. Z pouzdra vyklepal Honza potrhaný a ušmudlaný svitek. Chvíli jej držel v ruce a pak řekl:
„Slíbili jsme panu profesorovi cestování a objevy. K tomu se musí vázat nějaká věrohodná historka, nemůže jen tak z ničeho nic začít sypat objevy z rukávu. Tento svitek bude muset být objeven, ukazuje cestu k archívu vědeckých znalostí. Vy to tady znáte líp, kde by bylo vhodné ho objevit?“
Poté podal svitek profesorovi. Ten ho opatrně rozbalil, začetl se do něj, ukazoval si písmenka a tiše si šeptal. Pak svitek podal majorovi:
„Tento stateček má jakousi divnou studnu, vypadá jako napůl zasypaná. Možná by ji chtělo vyčistit. Ovšem, svitek musí být lépe zabalen, aby ho voda nepoškodila. Je to možné?“
Honza se na chvilku zamyslel, pak prohlásil:
„Pouzdro je ze dřeva. Škvíra by se mohla zamáznou smolou, pak pořádně zabalit do promaštěného hadru, to by mohlo vodu zadržet na dost dlouho.“
Major se zvědavě otázal:
„Dokážete to dostat dolů do závalu? Je tam ledová voda…“
Honza se jen pousmál při vzpomínce na svůj speleologický výcvik v Moravském krasu a přikývl. Naopak měl otázku k majorovi:
„Jak moc je studna vydatná? Aby vůbec šla vyčistit.“
Major si posteskl:
„Ta je hned suchá. Stačí akurát na jednu vanu a pak se musí půl hodiny čekat, než se zaplní.“
Honzovi to stačilo:
„Pouzdro umístím zítra v noci, pár dní to tam nechám usadit, takže čištění může začít za týden.“
Týden uplynul jako voda. Vojáci už měli za sebou pár lekcí výcviku. Honza je trochu mořil s teorií, jak se pohybovat, jak lépe držet meč, jak dýchat… Někteří sice reptali, ale když si vyzkoušeli, že jenom pokrčením ramen a přizvednutím loktů se mohou nadechnout o kus víc, takže nejsou hned udýchaní, reptání přestalo.
Z Majky se zatím stala zdatná ranhojička, ošetřující různé modřiny, naraženiny a odřeniny, takže byla také oblíbená. Pár vojáků sice mělo postranní choutky, ale při vzpomínce na Honzův souboj s poručíkem si nechali zajít chuť. Po pár dnech se Majka zmínila o problému s vodou, která stěží stačí na běžný provoz domácnosti. A že studna je něčím zasypaná a kdyby se našlo pár ochotných rukou, které by pomohly Honzovi s úklidem ve studni…
Další den odpadl výcvik, místo toho se konaly přípravy na čištění studny. Z několika klád vojáci sroubili velkou kozu, na kterou upevnili kladku na vytahování okovu se sutí. Několik ochotných paží vytahovalo ze studny jeden džber vody za druhým, až zbyla ve studni jen louže. Jako první se do studny nechal spustit poručík, který po vytažení popsal, jak to tam dole vypadá. Nějaké kameny, písek, trámy a polena… Ve studni se střídali muži malí vzrůstem, ale silní, kteří tam měli dost místa. Hromada materiálu kus od studny byla větší a větší. Pak se ze studny ozvalo volání o nějakém objevu, něco zabaleného a zašitého v mastném hadru, co zní na poklep dutě. K objeviteli se nechal spustit poručík, aby se podíval, co to je. Stejně museli vybrat ještě tři okovy kamenů a rozdrceného dřeva, aby nález uvolnili. A jako by to byla pověstná žába na prameni, po uvolnění podivného pouzdra to pod nohama zapraskalo, suť poklesla o půl metru a do studny se začala proudem valit voda. Poručík poslal v okovu svého muže nahoru i s pouzdrem. Prázdný okov přilétl vzápětí. Byl nejvyšší čas, poručíkovi už sahala ledová voda až k pasu a klepal se zimou jako osika. Nahoře na něj čekala Majka s dekou a horkým čajem, který se průběžně hřál v hrnci na plotně. Tento byl navíc vylepšen koňskou dávkou vodky. Tomuto nápoji se chemici v Pitěru hodně věnovali a podařilo se jim dovést ho skoro k dokonalosti. Poručík do sebe čaj obrátil jako hrnek vody, chvilku lapal po dechu a podle svědků mu z uší a nosu tryskala pára. Pak zavelel na uklizení nářadí a rozchod. Pouzdro pak nakázal odnést panu profesorovi, že ho prosí, ať s otevíráním počká na ostatní, on že se jde převléci do suchého. Hepčí.
Pan profesor rozhodl, že průzkum pouzdra bude probíhat v jídelně mužstva, je tam dost místa pro zvědavce i dost světla, protože je to rohová místnost. Počkal, dokud se nedostavil major s poručíkem a Honza s Majkou. Za napjaté pozornosti obecenstva rozstřihl mastný hadr. Pod ním byl další umaštěný hadr, tentokrát omotaný motouzem. Další stříhání, a objevil se kus polena, upatlaný od smoly. Podrobná prohlídka objevila úzkou škvíru poblíž jednoho konce polena. Škvíra byla plná zaschlé smůly. Profesor ji vydrápával šídlem, až narazil na dřevo. Zkusil pohnout oběma částmi proti sobě a měl pocit, že se pohnuly. Chvilku s nimi různě kroutil, pak se domluvil s poručíkem, který držel menší kus a profesor zkoušel kroutit zbytkem. Nějaké vůle tam byla, ale poručík neudržel menší konec, a proto zavolal jednoho za svých mužů, který býval kovářem a měl v rukách pořádnou sílu. Ten nyní držel menší kus, větším lomcoval poručík. Ozvalo se zaskřípání, zapraskání a poleno se rozpadlo na dva kusy. Jeden byl dutý, ten menší v něm seděl jako zátka.
Dutý kus podal poručík profesorovi. Ten nahlédl dovnitř a vyvalil oči. Požádal o kus plátna na přikrytí stolu a pak začal opatrně vysypávat obsah. Nejdříve vypadlo několik zlatých mincí, pak podivně tvarovaný železný klíč a nakonec umolousaný svitek papíru. Profesor ho opatrně rozbalil, chvíli do něj brejlil, pak si přivolal na pomoc majora. Potichu se nad svitkem dohadovali, zatímco ostatní seděli jako na trní. Nakonec major povstal, odkašlal si a začal mluvit:
„Našli jsme tady zajímavou listinu. Podle ní by kousek odtud měl být úkryt a v něm mnoholetá práce několika desítek vzdělanců, kteří ale nestačili kvůli musulmanskému vpádu vyjít se svými objevy na veřejnost. Zabezpečili proto úkryt a rozešli se do světa. Několik jich zůstalo poblíž, pro případ brzkého vyhnání musulmanů. Bohužel, léta ubíhala a musulmani tady byli pořád. Pak se jejich statek ocitl uprostřed nějaké šarvátky, takže zbyla jediná možnost: Měli pro podobný případ připravené pouzdro, do kterého by uložili popis cesty a klíč k úkrytu. Také se tu hovoří o nějaké mapě, ta ale v pouzdru nebyla.“
Major se rozhlédl po kruhu soustředěných tváří a pokračoval:
„Úkryt by měl být někde u skály nazvané Čertova ruka. Asi by bylo nejlepší, když to tam poručík Neimann se svými lidmi prozkoumají pod záminkou hledání stop po dalších vzbouřencích. Další podrobnosti sdělím zítra při ranním rozkazu. Zatím rozchod.“
Ranní rozkaz následujícího dne byl naprosto mimořádný. Poprvé nebylo třeba honit opozdilce, tahat je z postelí a podobně. Dokonce ani svolávání neproběhlo. Muži se trousili na dvůr dlouho před dobou rozkazu, mnozí v očích plamínky vzrušení. Tak nějak mimochodem se seřadili do tvaru, stáli a čekali na majora. Ten se skutečně za chvíli objevil, následován poručíkem, profesorem a Honzou. Poručík zavelel Pozor, major si stoupl na schůdky na verandu a začal:
„Jako první věc jsme po dohodě s poručíkem přijali pana Honzu do stavu v hodnosti výcvikového kaprála. Když už vás cvičí lépe bojovat, ať je to oficiální a něco z toho má i on.“
Mnoha mužům se na tváři objevil úsměv. Honza si rychle získal jejich náklonost. Nechoval se povýšeně, jak to mnozí cvičitelé dělají, pomáhal, měl s několika nemehly svatou trpělivost. Major pokračoval:
„Dlouho do noci jsme společně studovali starobylý svitek. Je psán směsí latiny, germánštiny a češtiny, to vše prokládané alchymistickými znaky. Zhruba na sever je skála, které se má říkat Čertova ruka. Při pohledu z dálky se prý podobá ruce, kterou čert vystrkuje nad povrch zemský. Pod ní je údolí a v něm skála, která na sobě nese znak alembiku. Pan profesor naštěstí nalezl ve svých knihách, jak takový znak vypadal. V jídelně visí několik papírů s nákresy toho znaku. Tento znak by se měl nacházet na skále ve výši deseti stop pod malým převisem. Takže hned po rozkazu odejde skupina deseti mužů pod vedením nového výcvikového kaprála, najde vhodné místo na polní ležení a začne s terénními úpravami. Ostatní připraví vše pro přesun na nové působiště a pro delší pobyt. Deset mužů zůstane strážit pevnůstku, dohodněte se sami. Vím o několika marodech a zraněných… „
Po snídani vybral Honza deset siláků, naložil je i sebe jako soumary a vyzbrojeni štábní mapou odešli. Podle ní to měl být kousek vzdušnou čarou, ale jestli nejste pták, tak vám to mezi skalami nepomůže. Samé obcházení skal, kopců, křovin, to se hned ze tří kilometrů stane dvanáct. Zbytek mimo devíti mužů, kteří měli zůstat strážit pevnůstku, začalo do jídelny snášet věci potřebné pro zbudování polního ležení. Profesor si přinesl tři knihy, nic jiného prý nepotřebuje. Po poručíkově opatrném dotazu, jestli hodlá v tomto oblečení i spát, se praštil do čela a odešel se sbalit pořádně. Nakonec mu musel pomoct majorův starý sluha. Chvilku před polednem byli sbaleni, vyfasovali od kuchařů komisárek, špek a uzené, pak se i ti sbalili a byli připraveni na cestu. Pocestuje se jim o něco pohodlněji, kuchyňské náčiní spolu s několika neskladnými kusy ponesou tři nákladní koně. Spolu s nimi cestovala i ranhojička Majka, které nikdo neměl to srdce naložit na záda plnou polní.
Naštěstí měl Honza báječný nápad. Vyhrabal u majorova sluhy kus ukořistěného musulmanského praporu, který ho zaujal jásavě zelenou barvou. Ten nařezal na proužky, které při pochodu vázal na stromy a keře podél vyzkoušené cesty. Hlavní voj se tudíž držel fáborků a nemusel si zdlouhavě vyhledávat vlastní cestu. Kuchaři s Majkou, cestující na konci, měli pak za úkol tyto fáborky sbírat, přece jen vypadaly nepatřičně a budily by pozornost. Pouze jeden jim unikl, ten ale jen tak nikdo nenajde. Mladý srnec doplatil na svou mlsnost, když si pochutnal na šťavnaté větévce. Cancour se zaklesl mezi zuby, nešel spolknout ani vyplivnout a při běhu mlátil nebohého srnce přes oko. Tak to aspoň líčili ti, co šli vepředu. Jen pro úplnost: Díky zelenému cáru byl srnec viditelný, proto byl brzy uloven a byl z něho báječný guláš.
Plynul již třetí den pobytu v táboře, ale požadovanou skálu se stále nepodařilo najít. Profesor se v tichosti zeptal Honzy, jestli neví, kde ta zatrolená skála leží, když už donesl ten svitek. Honza odvětil, ze jen dostal svitek a úkol vhodně ho umístit. Taky už ho to štve. Profesor zalezl do stanu a už snad posté četl text. Pojednou ho zaujal dosud opomíjený slovní obrat skála dole pod… Jak tak třímal před sebou v jedné ruce opis textu, ve druhé stránku mapy, viděl, že dole pod může znamenat na mapě i něco jiného než údolí. Pokud drží mapu svisle, severem nahoru, pak dole pod může být kousek na jih! Hned jak se vrátil major s poručíkem, spěchal je profesor s Honzou seznámit s novou teorií. Dle mapy bylo kousek na jih celé skalní město, tam by se daly najít stovky úkrytů! Major vyhlásil na odpoledne odpočinek, že mají novou stopu, ale hledání bude náročné.
Také bylo. Vojáci se rojili po skalním městě, sem tam někdo uklouzl, sjel po kameni nebo si o něj rozbil koleno či nos. Majka měla plné ruce práce, ale marně přesvědčovala ovázané, aby se nevraceli do skal. Všichni vojáci byli plni nadšení, alespoň se pořádně vyblbnou. I kdyby nic nenašli, tímhle prolézáním skal byl splněn nejeden klukovský sen. To nemohlo zůstat bez odezvy, těsně před polednem se ozvaly jásavé výkřiky. Znamení bylo nalezeno! V úzké roklince, napůl zaplněné směsí kamenů, klád a trnitých keřů. Jak později přiznali někteří vojáci, nikdo si tam nechtěl zlámat nohy, tak tam ani nelezli. Pak si přece jeden dodal odvahy… Vojáci začali upravovat přístup, protože pustit do té směsi profesora bylo hazardovat s jeho zdravím. Proto bylo také podrobnější zkoumání přesunuto na ráno. Dnes se k roklince postaví pořádná hlídka.
Nejen profesor nemohl dospat. Sotva se rozednilo, začaly se ze stanů trousit nedočkavci. A jelikož to major řekl jasně, že odchod bude až po snídani, měli kuchaři najednou houf pomocníků. Díky nim byla vydatná snídaně hotova během chvilky. Jediný, kdo zaspal, byl major. Toho vzbudil až opožděně troubený budíček. Major vystrčil hlavu ze stanu, očekávaje mátožné postavy, lezoucí ze stanů. Místo toho ohromeně zíral na muže, téměř připravené k odchodu. Opodál dojídali snídani poručík s Honzou a pár opozdilců. Kuchaři již měli díky pomocníkům umyté nádobí a náčiní. Ranhojička Majka seděla na kládě, houpala si nohou a kontrolovala obsah zdravotnického vaku. Pak si major uvědomil, že začíná být středem pozornosti. Mávl nad tím rukou, vrátil se do stanu a začal se urychleně oblékat. Na stan padl stín a ozval se hlas, že před stanem má snídani. Do toho se ozval profesorův hlas, který kohosi poučoval o nevhodnosti takové snídaně, neboť vřelá káva v kombinaci s plackou jde, ale naprosto se nehodí ke studenému naloženému solenému hovězímu. Raději vylezl před stan:
„To hovězí vemte sebou, bude se hodit. Já si v klidu vypiju kafe a za čtvrt hodiny vyrážíme. Spokojeni?“
Pro tohle ho jeho muži milovali a šli by za ním do pekla a zpátky! Choval se jako člověk, ne jako něco stojícího nebetyčně vysoko nad odpadem. I takové poznali…
Nebyla to ani čtvrthodinka a major už velel k odchodu:
„Do tvaru! Jídlo a houně pro hlídku máme? Tak pochodem v chod. Levá… Zrušit krok, spíš dávejte pozor na cestu, bude to klouzat.“
Ani noční hlídka nezahálela. Přes noc držela hlídky, vždy jeden z trojice spal, střídali se po dvou hodinách. Tak se to dalo vydržet, aniž by moc ochabla pozornost. Ráno zahnali spát toho, co byl vzhůru nejdéle, dva zbylí začali upravovat roklinku, ale stále jedním okem sledovali okolí, takže majora se zbytkem mužstva uviděli jako první. Patřičně na to zareagovali, pročež byli majorem pochváleni za bdělost a doporučeno, aby se najedli, zabalili do houní a šli také spát.
Došlí se rozdělili, siláci uvolňovali kmeny a kameny, méně silní je odnášeli mimo prostor roklinky, zbytek se různě prostřídával, dočišťoval uvolněný prostor, popřípadě se staral o kuchyňský oheň a pomáhal kuchařům. Ti to měli nejjednodušší. Nad oheň postavili velkou trojnožku, na řetěz pověsili kotel a vařili hovězí guláš. Majka odchytila Honzu, prošmejdili okolní les a vrátili se hromadou hřibů. Kuchaři zajásali, a dali se do práce – nakrájet houby, na pánvi na másle osmahnout kus cibulky, na ni houby, podusit a nasypat do guláše. Zakrátko se začala od kuchyňského ohně linout dráždivá vůně.
V tu dobu nastal v roklince rozruch. Ještě zdaleka nebyli na úrovni země, když narazili na pravidelně poskládané ploché světlé kameny. Zavolali profesora, ten se přihnal, podíval se na dlažbu a prohlásil, že je to jasně lidská práce, ať pokračují, ale dávají pozor na nepravidelnosti. Na ty začali přicházet celkem brzo. Mezi dlažbou z velkých kamenů se jakoby náhodně proplétaly cestičky z tmavých oblázků. Nakonec narazili na místo, kde se cestičky setkávaly. Z tmavých oblázků byl utvořen metrový kruh, v jehož středu trůnil vcelku pravidelný pětiúhelníkový kámen. Muži přivolali profesora, majora a zbytek velení a spokojeni se odebrali zdlábnout guláš, který jim již delší dobu voněl pod nos. Ať si láme hlavu profesor, od toho tady je…
Profesor si nejdříve těžkou hlavu nedělal. Vždyť stačí odhrábnou hrst valounů a přístup je zajištěn. Jenže ouha, valouny se ani nehnuly, jako kdyby byly k podkladu přilepené. Nemohl, chudák, znát technologii usazování kamenů do betonového lože, pomyslel si Honza, který si již domýšlel, co je mu divného na kamenné dlažbě. Nahlas však neřekl nic. Profesor tedy šel na kolena a začal pečlivě čistit kámen. Ostatní si sedli na neuklizenou kládu u stěny a cpali se gulášem z kameninových misek. Vyrušil je profesorův bolestný výkřik. Běželi se podívat, co se děje, a nalezli profesora klečet u kamene s rukou položenou na prostředek kamene. Vlastně ne, ve středu kamene zel malý otvor a z něj trčel profesorův levý malíček. Major pohlédl na profesora a zeptal se:
„Co jste tady vyváděl, propána?“
„Co by, zkoumal jsem ten zatrolený šutr! Uprostřed byl malý kamínek, který se mi podařilo vyviklat z té díry a tu jsem chtěl prozkoumat…“
Major jen kroutil hlavou:
„Jako malé dítě, do všeho strkat prsty. To vás nenapadlo, že by to mohla být klíčová dírka pro ten podivný klíč, co jsme nalezli v pouzdře?“
Profesor pokýval hlavou:
„No, napadlo, ale chtěl jsem to prozkoumat. Pak mě ten prst něco sevřelo… Moment!“
Profesor pomaličku vytáhl prst z díry a začal ho zkoumat:
„Už mě to pustilo. To je zajímavý…“
Major ho zarazil a poslal pro klíč. Honza ho měl doprovodit, aby si to přemýšlející profesor nezamířil, kam nemá. Za pět minut byli oba zpátky. Honza vedl profesora za ruku jako malé dítě.
Major bez okolků sebral klíč duchem nepřítomnému profesorovi, který stále zkoumal pochroumaný a špinavý malíček. Nařídil Honzovi, ať profesora usadí na kládu a vrátí se.
Všichni přihlíželi majorovým pokusům strčit klíč do díry a pootočit s ním. Klíč do díry vlezl jen třetinou délky a pak se zasekl. Honza to chvilku pozoroval, pak zašel do lesa. Vrátil se s tenkou větvičkou. Tou se pak chvilku šťoural v díře, pak si od majora vzal klíč a opatrně ho za stálého pootáčení zasouval do díry. Všichni slyšeli tenké cvaknutí, klíč poposkočil, ale dal se bez problémů zatlačit dále. Zbýval už jen kousek klíče, když se klíč zarazil o doraz. Klíč šel pootočit jen o malý kousek vpravo, zato vlevo se otočil skoro o celý kruh. To už přihlížel i profesor, který měl z větší dálky lepší přehled. Odstrčil jemně Honzu i majora, naklonil se nad kámen a zatáhl za klíč. Kámen se trochu nadzdvihl, ale profesor ho neudržel, takže zapadl zpět.
Pro změnu teď odstrčil profesora major, rozkročil se nad kamenem, chytil klíč a zabral. Kámen téměř vyskočil z díry. Major se zapotácel, ale rovnováhu udržel. Položil kámen vedle díry a zvědavě se zahleděl dovnitř. Nebyl sám, takže málem vrazil do ostatních. Díra byla vysypána drobným štěrkem, ze kterého trčel okraj kovové trubky. Ta byla prázdná. Poručík vzal hrst štěrku a hodil ji do trubky. Ozvalo se několik nárazů a nakonec zašplouchání. Profesor mezitím zkoumal kámen, který sloužil jako poklop. Přivolal si na pomoc Honzu a obrátili kámen vzhůru nohama. Kámen byl zevnitř vydlabaný a v dutině se nacházelo cosi, co nikdo nechápal – kus kovové trubky, ve které byl vsunut kus dřeva. I ostatní postávali okolo, jen profesor vyskočil na nohy s radostným výkřikem:
„To je ten správný klíč! Vy to nevidíte?“
Narážel jen na nechápavé obličeje, a tak pokračoval:
„Ta trubka a dřevo ukazuje, že do té trubky v zemi musíme strčit nějaký kmen, aby se něco stalo! Už chápete? Majore, změřte, jak ten kmen má být tlustý, vy, Honzo, zkuste nějak změřit, jak má být ten kmen dlouhý. Vy si určitě poradíte.“
Poradil. Na kus motouzu přivázal kámen a pomalu ho spouštěl do trubky v zemi. Nakonec profesorovi zahlásil dva a půl metru. Ten byl spokojen a spolu s majorem a poručíkem odešli hledat vhodný kmen. Určitě nějaký bude v té hromadě, co vytahali z roklinky. Netrvalo dlouho, a vojáci vedeni poručíkem donesli požadovaný kmen. Po chvíli dorazil profesor s majorem. Ten nesl lano, které upevnil kus od kraje kmene. Profesor vojákům vysvětlil, co mají s kmenem udělat a ti se pustili do práce. Dva umístili kmen na kraj trubky, další dva začali pomalu zvedat druhý konec. Major pomocí lana korigoval svislici. Když už to vypadalo, že kmen sklouzne do trubky, major lano přitáhl. Kmen se opřel o okraj a přibrzdil. Postupným povolováním a přitahováním lana docílil major, že kmen jen pomalu sklouzával do díry. Pak majorovi lano nějak proklouzlo a kmen vjel do trubky jako blesk. Ozvalo se temné zadunění, doprovázené skřípotem kamene o kámen. V koutku roklinky, kde skála tvořila převis, začala klesat kamenná dlažba. Nepravidelně, některé kameny sjely kousek, některé více, až utvořily schodiště k otvoru ve skále. Někteří vojáci se křižovali, většina ale propukla v jásot. Někteří se i pohnuli směrem ke schodům, když tu zaburácel majorův hlas:
„Stát. Ke schodišti se nikdo nepřiblíží na méně než pět kroků! Jako první nahlédne profesor, doprovázený Honzou. Doneste pochodně… Ne, pochodně ne. Doneste petrolejky, měly by být u kuchařů. Nechceme to tam podpálit.“
Vojáci se vrátili se třemi petrolejkami. Zapálili je, profesor s Honzo vzali každý jednu a zamířili ke schodišti. Opatrně našlapovali a slézali dolů. Po pěti minutách se vynořili. Honza raději vedl profesora, který byl údivem téměř mimo, pod paží jako malé dítě. Na světle se ale profesor rychle vzpamatoval:
„Majore, je to ono. Hned na začátku jsou vidět věci, až oči přecházejí. Teď ale máme problém – musíme to tady hlídat. Je to tady sice opuštěné, ale čert nikdy nespí. Já tady s Honzou počkám, necháte nám tady tak pět nejlepších vojáků a s poručíkem si vezmete na povel přestěhování tábora na louku před roklinkou. Nebudu klidný, pokud tady nebude houf vojáků!“
Major uznal profesorovy vývody, nechal Honzu, ať si vybere, jako výcvikový kaprál jistě ví o nejlepších a se zbytkem odklusali. Na místě zůstali i kuchaři, kteří měli většinu vybavení sebou.
Průzkum šel pomalu. Honza až obdivoval ty tvůrce z dalšího světa. To muselo dát přemýšlení! Tedy, pokud to není nějaká hra, kterou hrají tamější dětičky… Hned za kamenným schodištěm byla krátká, oválná chodbička. Ta končila plochou skalní stěnou. Teprve při bližším zkoumání bylo objeveno, že to není rostlá skála, ale cosi na způsob posuvných dveří. Daly se posunout vpravo o pár centimetrů, takže bylo možné zahlédnout pokračování chodby. Hned vedle dveří byla nádherná kresba živými barvami, znázorňující dvojici lidí, kteří cosi prováděli se čtvercovými kameny v mřížce. Kameny se ale dalo hýbat i ve skutečnosti, takže bylo nutné najít nějaké řešení. Na to nakonec narazil Honza, když si všiml v hromadě nakreslených poházených knížek jedné otevřené právě na vyobrazení mřížky s kameny. Ty byly poskládány tak, že uprostřed zel otvor. Na přesunování kamenů neměl trpělivost, takže řešení nechal plně na profesorovi. Po dvou dnech slavil profesor úspěch, podařilo se mu poskládat kameny přesně obrázku. Jak později říkal:
„Něco cvaklo a z otvoru uprostřed vylezl takový váleček z podivné hmoty, na konci vroubkovaný. Tahal jsem, nic. Tlačil jsem, nic. Pak jsem s ním zkusil otáčet. Na jedno stranu to šlo lehce, takže jsem motal a motal, až mi dřevěněly prsty. Pak jsem si všiml, že s každým pootočením se kamenná stěna o malinký kousek zasouvá do stěny. Šel jsem se podívat, ale ten zatrolený váleček se začal točit na druhou stranu a skála se zase zavírala. Naštěstí přišel jeden z vojáků, aby mě zavolal na večeři. Poslal jsem ho pro další a pak jsme točili a točili. Jakmile se skála zasunula do stěny, tak to cvaklo, váleček se zasunul, kameny zachrastily a srovnaly se do původního nastavení. Skála ale zůstala otevřená. Hned za ní byla další oválná chodbička, tentokrát vysoká a široká a celá pomalovaná. Ty barvy přímo zářily! A na druhém konci zase stěna, tentokrát kovová!“
Nakonec dorazil major, přikázal odtáhnout profesora na večeři, protože on by na jídlo zcela zapomněl. Nicméně, hned po večeři se profesor vrátil. Nástěnným malbám nevěnoval pozornost, namísto toho zamířil ke kovové stěně pátrat po dalším klíči k otevření. A skutečně tam byla podobná kresba jako předtím, jenže tentokrát skutečně jen namalovaná. Zobrazovala dvě mřížky, jednu čtvercovou vlevo, druhou úzkou vpravo. Ve čtvercích úzké mřížky byla kolečka, skoro všude bílé, ale někde tmavější, jakoby zamáčknutá.
Profesor si povzdechl. Takže zpět na začátek chodbičky a studovat malby. Na to by neměl být sám, kdyby se mu něco stalo… Náhle ucítil příšernou únavu. Vystoupal po schodech, odpotácel se do stanu a záhy o sobě nevěděl.