Přírůstky

   

Přírůstky

Profesor prospal devatenáct hodin a probudil se jen díky tomu, že mu do stanu svítilo škvírou odpolední slunce. Hned, jak vylezl ze stanu narazil na poručíka. Toho právě potřeboval, jelikož se mu přes noc rozležel v hlavě nápad na přizvání dalších odborníků a potřeboval jeho pomoc. Poručík mu jen řekl, že takhle v podvečer už nic zařizovat nebude a sdělil mu délku profesorova spánku. Pak zkoprnělého profesora odvlekl k majorovi a  cestou přibral Honzu s Majkou. U majora dostal najíst a teprve potom mohl vyrukovat se svým plánem:

„Nejdřív nějaké vysvětlení pro naše hosty, Majku s Honzou. Jak víte, byli jsme dlouhou dobu pod machometánským útlakem. Jako v každé zemi, co dobyli, jejich první starostí bylo zničit vše, co jen připomínalo výzkum a vědu vůbec. V Praze to odnesla staroslavná Karlova univerzita, učenci byli vyhnáni a budovy buď zbořeny nebo přebudovány na skladiště. Podařilo se zachránit jen zlomek věcí, hlavně knih. Jediná přípustná kniha byl jejich Korán, vše ostatní padlo za oběť ohni. Sice vznikala ohniska vzdělanosti, hlavně okolo vyhnaných profesorů, ale i ty byly dříve nebo později musulmany objeveny a rozkotány. Několik ohnisek přežilo jen jako tajné spolky s přísnými pravidly i tresty. Bohužel, bylo to nutné, lidská žvanivost je prevít. Po osvobození vyšly tyhle spolky na povrch a začaly postupně obnovovat vzdělanost národa.“

Profesor upil vína a pokračoval:

„Jeden takový spolek je v městě Kolíně, strategicky umístěném na řece Labi. Sám jsem byl jeho členem. Vede to tam profesor Mlejnek, který také zastává funkci vědeckého rady. Ten by pobyt tady potřeboval jako sůl, je stále zahrabaný v nějakých vlhkých sklepeních plných prachu a zbytků knížek, které ještě nezničila voda nebo potkani. I pro obě jeho manželky…“

Majka mu skočila do řeči:

„Cože?! Jaké manželky? On je snad musl, ehm, musulman?“

Profesor pobaveně zavrtěl hlavou:

„Nic takového, profesor Mlejnek je Čech, pravý ateista! Musíte si uvědomit, že po válce zbylo hrozně málo mužů. Navíc, je to omezeno tím, kolik manželek dokáže muž uživit a každá další manželka musí mít souhlas všech původních členů domácnosti. Přivést další ženu může kdokoliv za stejného předpokladu. Mám dokonce dojem, že celkový počet manželek je omezen na čtyři, aby nevznikaly harémy.“

Na Majce bylo vidět, jak si oddechla. Profesor pokračoval ve výkladu:

„Navíc mají ženy prakticky stejná práva jako muži. Samozřejmě nepůjde žena kácet dřevo do nevlídného lesa a ani muž se nedá na vyšívání. I když, existují vyjímky… Kde jsem to… Aha. Takže jsem chtěl požádat pana poručíka spolu s několika vojáky o doprovod do Kolína a pak zpátky i s panem profesorem Mlejnkem.“

Poručík jen pokrčil rameny a prohlásil, že on je připravený kdykoliv, takže ho major pověřil přepravením profesora do Kolína.

Jen co profesor s eskortou odjel, zmizeli z tábora i Majka s Honzou. Pouze major znal pravý důvod, ostatním musela stačit krycí historka o tom, že ranhojička potřebuje doplnit zásoby bylinek a Honza ji nechce nechat pobíhat po lese samotnou.

Důvod byl ovšem úplně jiný. Například lákavá představa vany plné horké vody s voňavou pěnou, která se nacházela v chalupě vedlejšího světa. Také bylo vhodné se sem tam na chalupě ukázat, aby nevznikl mylný dojem opuštěnosti. Sice ve stodole na vejminku bydlel staříček, hned vedle měl kovárnu Petr, ale náhoda je svině…

To, že mají návštěvu, bylo zřejmé už z dálky. Ze zápasiště ze stodoly znělo řinčení, výkřiky ženské i mužské a sem tam zaúpění. Pohled do stodoly odhalil prapodivný výjev. Na mlatě stál Zjizvený Kuba se svým jedenapůlručním mečem, oblečen jen v lněných kalhotách neurčité barvy a kožené vesty na holém těle. Proti němu stál drobný mladíček, sotva dvacetiletý, vymóděný do apartního džínového oblečku. To by nebylo tak hrozné, ale mladíček třímal okovanou dvoumetrovou jasanovou tyč a zle Kubovi zatápěl. Okolo mlatu sedělo porůznu několik lidí, mezi kterými se vyjímala dívčina oblečená skoro stejně jako mladíček na mlatě a také stejně ozbrojená. Právě se skláněla k Markétě, která si nechávala říkat Xena. Markéta se na dívenku křivě usmívala a držela si mokrý hadr na bouli na hlavě. Chválabohu, žádná krev. Zrovna v ten okamžik se ozvalo plácnutí, jak mladíčkova hůl zlehka narazila na Kubovo stehno. Kuba zvedl ruce a prohlásil, že nestíhá a že se vzdává. Teprve teď ostatní zaregistrovali Majku s Honzou, kteří se opírali o veřej vrat.

Honza se hned zajímal, co to odchytili za podivnou dvojku. Z šera stodoly se vynořil šéf šermířů Vašek Netopýr a hned hlásil:

„Je to podivné, ale v Liberci je nějaký magnet na šermíře a podobné zjevy. Tahle dvojka jsou sourozenci Volfovi, sami si říkají Vlčata. Před měsícem se přistěhovali do Liberce k babičce, rodiče se halasně už přes rok rozvádějí a oni u toho nechtějí být. Osmnáct jim bylo, tak se sbalili a odjeli. Natrefili na nějaký náš plakát, přišli ke klubovně zrovna v okamžiku, kdy jsme se chystali jet sem. Tak jsme je naložili, stavili se u nich doma pro hole a od té doby tady dostáváme jeden výprask za druhým. Mimochodem, holka se jmenuje Magdaléna a klukovi dali jméno po nějakém vzdáleném dědovi Richard.“

To už Magdaléna s Richardem stáli u nich a obdivně zírali na Majčino a Honzovo oblečení, načež Magdaléna drcla loktem do bráchy a prohlásila:

„Zírej! Tenhle ohoz jsme měli mít, když jsme se šli představit!“

Richard se ale jen tak nedal:

„Hele, Magi, kdo to mohl tušit? Přece jsme se šli jen podívat, kde bývají. Přijít o půl hodiny později, tak se mineme.“

Pak se otočil k přihlížejícímu Honzovi a obdivně dodal:

„Ale máte to tady parádní. Tiše závidím!“

Honza se jen pousmál:

„Domluvte si tady s Vaškem nástup a můžete tady být pečení vaření. A teď nás prosím omluvte, máme za sebou únavnou cestu a těšíme se na sprchu.“

Otočil se a následoval Majku, která již kráčela k chalupě.

K večeru všichni až na Kubu odjeli. Ten seděl na lavičce a přimhouřenýma očima hleděl do neurčita. Honza si přisedl a nadhodil:

„Jsi nějaký zádumčivý. Co se děje?“

„Hmm, jak to říct. Štve mě celý svět. Už jsem zase nezaměstnaný, ve firmě proběhla reorganizace a já byl první na řadě. To víš, nedostudovanej kluk z děcáku nemá moc šancí. A jak to vypadá, Vladěna mi brzo dá kopačky, už si začíná stěžovat na to, jak vypadám. Na celém těle jizva vedle jizvy…“

Kubovi se říkalo Kuba proto, aby se odlišil od šéfa advokátní poradny Jakuba. Fyzicky byli velmi odlišní. Kuba byl mohutný chlap, celý zjizvený. Nebylo to od karate ani od juda, které skoro celý svůj život cvičil, až to dotáhl na mistra. Příčina byla zcela prozaická. Naprosto začátečnická skalka, bohužel extrémě erodovaná. Pod Kubou se utrhl chyt, takže sjel po skále z necelých tří metrů, ani se neodřel. I dopad by ustál, kdyby se mu pod nohy nepřipletl ten ulomený kousek skály. Jednak si vyvrátil kotník, jednak ztratil rovnováhu. Další problém byl, že skalní práh, kam dopadl, byl jen půl metru široký, porostlý mechem a hned vedle byla nehluboká roklinka, zarostlá prakticky vším, co má trny. Akáty, plané růže a ostružiny. Do toho vpadl Kuba po hlavě. Předloktími si chránil tvář a oči, takže téměř neviděl, kam padá. To byla první fáze. Druhá byla v tom, jak se z toho křoví dostat. Nahoru to nešlo, stěny byly moc příkré. Kuba marně vzpomínal, na kterou stranu je cesta ven kratší. Nakonec se pustil jižním směrem, tam by měla být i lesní cesta, kterou se sem dostal. Jak sám později říkal, naprosto ztratil přehled o čase, jen šel, rozhrnoval a roztrhával trnité chuchvalce. Škrábance přibývaly, nešlo se všemu vyhnout. Pak klečel v kaluži na lesní cestě a opatrně si oplachoval ruce plné trnů, aby pak pokračoval stále dál a dál. Na té cestě to málem vzdal, bylo horko, slunce pálilo, potil se, pot štípal v ranách, zbytky trika nesnesitelně dřely, ale sundat nešlo, jak bylo krví přilepené k zádům. Pak zaslechl přibližující se zvuk motoru, ze zatáčky vyrazil lesnický teréňák a smykem u něj zabrzdil. Vyskočili dva chlapi, pomohli mu na korbu a vyrazili zpátky. Další vzpomínky má Kuba matné a přerušované, hlavně proto, že lesáci do něj nacpali prášky proti bolestem, ale místo vody je musel zapít vodkou. Prý jim to poradili doktoři pro rychlejší nástup utlumení bolesti. Pak vyjeli z lesa na nějakou okresku, tam se před ně zařadili policajti s majákem a sirénou a hnali se dál. To už zabraly prášky kombinované s alkoholem, takže přestup z tereňáku do záchranářské helikoptéry, stojící na parkovišti před jakousi hospodou, vnímal jako ve snu. Probudil se po týdnu.

Kuba měl kliku jako Brno. Sluncem rozžhavené skály dělají skvělou termiku, kterou využívají piloti kluzáků. Velice nízko nad lesem zkoušel nadšenec kluzák s pomocným motorem poháněným energií z fotovoltaiky na křídlech. Ten zahlédl Kubu, padajícího ze skály do křovinaté rokle. Rychle udělal kolečko okolo skály, ale nikde nikoho neviděl. Napadlo ho, že tam ten člověk někde leží se zlomenou nohou. Začal žhavit rádio, potichu si nadával, že toho půlku věcí zapomněl. Pak vylezl Kuba z křoví. Při pohledu na krvavou hroudu začal pilot jednat automaticky a vyřvával výzvu na všeobecném kanále. Ozvali se mu vojáci z blízké základny. Vychrlil na ně souřadnice a co se to dole děje. Ověřili si ho na jiném kanále a začali zařizovat záchrannou akci. Vojáci měli prioritu, takže se jim podařilo sehnat lesáky, kteří byli jen pár kilometrů od míst, kde se nehoda stala. Lesáci našli Kubu tam, kde to pilot popsal, poslední kilometr jeli po krvavé stopě. Dali o tom zprávu, že je to skutečnost, takže vojáci poděkovali pilotovi a ať se někdy staví sepsat protokol, zburcovali leteckou záchranku a policajty, aby dělali lesákům cestu k vrtulníku.

Ne všechny škrábance se zhojily beze stop. Přes veškerou snahu v některých zůstaly nečistoty, některé zhnisaly a někde museli doktoři rozříznout kůži, aby se dostali k zadřeným kamínkům a kouskům dřeva a trnů. Když se v nemocnici prohlížel v koupelně ve velkém zrcadle, přepadaly ho z jeho vzhledu chmurné myšlenky. Ty ale čile zaháněly sestřičky, medičky a sem tam i návštěva kamarádů. Navíc mu dlouhý pobyt v nemocnici přinesl nečekané plus – přestal kouřit. Ten týden v umělém spánku mu pomohl překonat nejhorší abstinenční příznaky, pak už to bylo snadnější. Později začal pod dohledem rehabilitační sestry cvičit, zpočátku opatrně, s ohledem na jizvy. Jeho kůže už nebyla tak hladká a poddajná, ale nakonec se rozhýbal. Po propuštění z nemocnice byl ještě půl roku doma a už po týdnu se příšerně se nudil. Pak zahlédl plakát vystoupení šermířů, na kterém byl dodatek, že hledají další členy. Šel se na vystoupení podívat a zaujalo ho to. Odchytil šéfa souboru, který se zpočátku lekl, co mu ten zjizvený kolohnát chce, pak porozuměl a přijal ho do souboru. Za dva roky se Kuba vypracoval na šermíře, který zvládne jedenapůlruční meč jednou rukou, o palcátu a podobných zbraních nemluvě. Pak se potkal s Honzou, rok strávil u Lamberských rytířů a když se ti rozpadli, zamířil do světa. Nakonec se setkali v Liberci u tamějších šermířů, k nimž ho dotáhla Majka. Teď sedí s Honzou a Majkou na zápraží jejich chalupy a vedou chmurné řeči. Nakonec se Honza tázavě podíval na Majku a ta řekla:

„Kubo, ty bys potřeboval pořádný zápřah. Třeba cvičit skoro stovku chlapů, takovou malou středověkou armádu ve světě, kde neexistují palné zbraně.“

Kuba se na Majku zmateně podíval, ale to už pokračoval Honza:

„Představ si cibuli. Představ si, že existuje mnoho světů a ty světy jsou poskládány vedle sebe jako vrstvy v cibuli…“

Ten večer šli spát velmi pozdě. Do Kuby jako kdyby někdo nalil kýbl životní síly a kýbl optimismu. Ne někdo. Honza s Majkou. Kamarádi. To byla pro něj výzva! V prostředí, kde záleží na tom, co člověk umí a ne, že je to sirotek z děcáku, na kterého koukají přes prsty! Nakonec odpadla Majka, pak začal zívat Honza. Kuba si šel lehnout do stodoly do sena, jak si to tady navykl. Ještě dlouho trvalo, než usnul.

Druhý den ho Honza s Majkou odvlekli vedle k sousedům. Tam narazili na staříčka, jak cosi řeší s Petrem. Petr při pohledu na Kubu zajásal, a už ho tahal na dvůr ke zkušebnímu špalku. Tam ležel meč, nad kterém srdce znalce zbraní zaplesalo. Skoro dvouručák, lehce namodralá čepel, masivní záštita, dřevěný jílec obšitý kůží a velká mincová hruška. Petr ho vzal, vrazil Kubovi do ruky a šel pro poleno. Kuba meč obhlížel, klepal na čepel, zkoušel ostří a pak s ním zkušebně mávnul, prostě láska na první pohled. Pak ho Petr obrátil ke špalku, na kterém napříč leželo tlusté poleno. Kuba na Petra chvíli tázavě koukal, pak se rozkročil, procvičil si ramena, zvedl meč nad hlavu a ťal. Kusy přeseknutého polena odlétly daleko stranou a meč se zabořil do dubového špalku. Jak Kubovi, tak i Honzovi div nevypadly oči. Kuba opatrně vypáčil meč ze špalku, ale pak mu ho sebral Petr s tím, že ho hned dostane zpátky, ale musí mu přizpůsobit pochvu. Anebo by chtěl skončit jako Conan nepřemnožitelný?

(Pro vysvětlení: Existuje povídka, kdy se obnažený meč připlete Conanovi mezi nohy a od těch dob mluví Conan fistulkou…)

Pak se Kuby ujala Majka se Zdeničkou, ze které se stala vrchní návrhářka a šička dobových oděvů. Po několikahodinové proceduře vypadal podobně jako Honza ve vedlejším světě, ale trochu víc uválený a potrhanější. Toho dne šli spát brzo, druhý den bude náročnější.

Chvilku před polednem stáli už před trhlinou. Honza se podíval na Kubu, který se chvěl jak plnokrevný kůň na startu, pak mu chlácholivě položil ruku na rameno:

„Klid, žádnou paniku. Pokud bys chtěl couvnout, máš poslední možnost!“

Kuba se křivě pousmál, zavrtěl hlavou a naznačil Majce, že Dáma první. Majka ho v trhlině požádala, ať se kouká ven, pak přišla chvilková závrať a byli někde jinde. Vypadalo ta jako umělá jeskyně. Jak vysvětlila Majka, je to ochrana proti několika zdejším příliš zvědavým jedincům. Honza mezitím průzory zkontroloval okolí a pokynul, že mohou jít. Teprve venku Kubovi došlo, že je skutečně někde jinde. Krajina se diametrálně lišila od klidného údolí. Pokácené stromy, rozrytá země, zbytky ohniště…

Pak je Honza pobídl, že k ležení je ještě kus. Dorazili do zmatku, jelikož těsně před nimi dorazila malebná kavalkáda, skládající se ze dvou profesorů, dvou manželek jednoho z nich, tří roztomilých dcerušek, o kterých matinky prohlásily, že je nenechají doma samotné napospas všem chlapům v okolí, několika sloužícími obého pohlaví a velkého žebřiňáku s ještě větší hromadou Naprosto Nezbytných Věcí.

I v samotném táboře byly vidět změny. Přibyly dvě roubenky, jedna pro rodinu profesora Mlejnka, druhá, větší, pro majora se sluhou, profesora Mahlsteina a kuchyň. Vše to zbuntovali chlapi z jednotky, když se dozvěděli, jaká má přijet vzácná návštěva. A jelikož nevěděli, co by na to říkal major, vzali to přes jeho sluhu, starého kaprála. Ten přišel k majorovi a prohlásil:

„Pane majore, chlapi si myslí, že byste se měl přestat povalovat a šel jim ukázat, jak a kam mají postavit roubenku pro rodinu profesora Mlejnka. O něj přímo nejde, ale ženskou část rodiny by nikdo neměl nutit spát v houni na zemi…“

Major se zasmál, vylezl ze stanu, svolal mužstvo a pak už to běželo jako na drátku. Jak byli rozjetí, postavili i obydlí pro majora, profesora a kuchyň. O kus dál bylo vidět rozestavěný lazaret, kde bude působit i bydlet Majka s Honzou. Všem bylo jasné, že hlídat takový objev bude dlouhodobá záležitost, tak se snažili o co největší pohodlí.

Honza se uvelebil na pařezu s tím, že chvíli počkají, až ten největší zmatek pomine. Stalo se to celkem brzo, bylo vidět, že profesor Mlejnek drží rodinné otěže pevně v rukou. Rodina už byla nastěhovaná, žebřiňák i s volským spřežením se otáčel ke zpáteční cestě, když se z lesa vynořil Honza s Majkou a Kubou. Tábor utichal, všichni se k nim otáčeli, major dokonce vyšel zpět z roubenky. Ty dva vpředu přece znají, je to Honza s Majkou, ale kdo je doprovází? Impozantní postava, o půl hlavy převyšující Honzu, široká ramena a všude na odhalené kůži jizva vedle jizvy. Prostě, už od pohledu rváč k pohledání. Prošli tábor až k majorovi, za zády postupně narůstající chvost zvědavých vojáků. Honza se zastavil, vypjal se do pozoru a zameldoval:

„Pane majore, poslušně hlásím návrat k jednotce.“

Major se jen ušklíbl a zeptal se:

„A koho jste to přitáhl?“

Honza se jen tak nedal:

„Pane majore, rád bych vám představil svého přítele, učitele a rádce Kubu. To je ten muž, který mě učil používat meč. Jen tak na okraj, s vypětím všech sil se mu dokážu ubránit maximálně pět minut.“

Od vojáků se ozval užaslý šum. Všichni měli v paměti Honzův souboj s poručíkem a pár dalších ukázkových soubojů.

Major jen přimhouřil oči a pátravě se podíval na Honzu:

„A co když ho vezmu do stavu místo vás?“

Kuba postoupil vedle Honzy a  vypjal se do celé své majestátnosti, až musel major zaklonit hlavu. Honza se bezstarostně usmál:

„V tom případě bude potřebovat pomocníka, který se bude věnovat těm horším…“

„Dobře. Ve vašem případě jsem měl šťastnou ruku, doufám, že ani teď neprohloupím.“

Kuba zapadl do role staršího výcvikového kaprála, jako by se pro ni narodil. Ze všeho nejdříve si ověřil znalosti mužů, a to tím nejjednodušším způsobem – nechal je na sebe útočit. Někteří do něj bušili, jako hluchý do vrat, jiní na to šli techničtěji. Nikomu se však nedařilo Kubu nějak vážněji ohrozit. Konec tohohle zkoušení si nenechal ujít nikdo, měl to být ukázkový souboj Honzy proti Kubovi. Taky že jo. Seky mečem občas připomínaly kovové blesky, jiskry létaly na všechny strany, řinčení mečů bylo ohlušující. V ten okamžik se všechny tři dospívající dcery profesora Mlejnka do Kuby zamilovaly! Zatím jen platonicky, ale všechny doufaly, že k reálnému naplnění dojde také.

Po tomto souboji si major pozval Kubu na neformální pokec. Jen tak mezi řečí major prohlásil, že docela věří tomu, že byl Kuba Honzovým učitelem, ale rozhodně to nebylo na tomto světě. Kuba sebou škubnul, major se jen ušklíbl a prohlásil, že on umí zachovat tajemství. Pak už jen dodal, aby se měl Kuba na pozoru, že muži občas nováčky zkoušejí. A aby, pokud možno, nikoho nezabíjel. Kuba mu to slíbil.

Došlo k tomu hned další den. Kuba právě prohluboval studánku, která přestávala stačit vojenskému táboru, když tu po něm skočili čtyři největší rváči. Nikdo pořádně nevěděl, co se stalo, ale rváči leželi v různých polohách okolo Kuby, někteří lapali po dechu, jiní dělali opatrnou inventuru kostí a zubů.

Nyní již přispěchal major s poručíkem a hned se zajímali, co se to vlastně stalo. Místo Kuby odpověděl Honza:

„Právě jste viděli mistrnou ukázku bojového umění Jemné ruky. Dřív nebo později by na to stejně přišla řeč, takže dnes večer u společenského ohně povypráví Kuba svůj životní příběh.“

Ten Honza s Kubou pilovali ještě na chalupě před odchodem k puklině. Večerní oheň byl takový slavnostnější, byli přítomni všichni členové domácnosti profesora Mlejnka, dokonce i majorův starý sluha si dal říct. Kuba seděl na kládě mezi Honzou a majorem, a když se šum hlasů utišil, začal vyprávět:

Táta byl voják, máma markytánka. Dětství prožil ve vojenských táborech. Pak byl vojenský tábor po prohrané bitvě vydrancován, ženy znásilněny tak brutálně, že většina nepřežila. Byla mezi nimi i Kubova matka. Sám Kuba, když se pokoušel matku bránit, dostal mečem naplocho přes hlavu. To byl první jizva. Všichni ho považovali za mrtvého, tak ho nechali ležet uprostřed mrtvol. Probral se v noci chladem a odpotácel se ze zničeného tábora do lesa. Tam žil několik následujících let. Lovil zajíce do oka, prakem veverky a bažanty, z kožek ulovených zvířat si šil oděv. Pak ho jednou odchytil hajný a dovlekl ho před lenního pána.

Pán byl dobře naladěn, vyposlechla si Kubův příběh a rozhodl, že tento človíček je ideálním společníkem pro jeho rozmazleného syna. Snad od něho ten jeho fracek něco pochytí. Jelikož si byl vědom povahy svého syna, vydal přísný zákaz zasahovat proti Kubovi, pokud to přikáže jeho syn. Kuba se tak dostal k vynikajícímu vzdělání. Koexistence vznešený syn a lesní tulák se ukázala životaschopná. Idylka skončila v okamžiku, když lenní pán zjistil, že dcera jeho nejoblíbenější konkubíny, na kterou si dělal zálusk, je s Kubou v jiném stavu. Uznal sice, že si na ni nevyhradil nárok, skutek však již byl dokonán. Kubovi se dostalo doporučení na pár let se vydat na zkušenou do světa…

Kuba moudře uposlechl, osedlal koně, naplnil sedlové brašny zásobami, rozloučil se a odjel. Toulal se světem, jako průvodce karavany se dostal do Orientu, pak s další karavanou pokračoval dále na východ. Pil kumys v mongolských jurtách, spal s ženami i dcerami, které mu, poslušni svých zákonů pohostinnosti, Mongolové nabídli. Všichni byli spokojeni. Pak se na žádost pastevců, kterým něco pustošilo stáda jaků, vydal hledat škůdce. Objevil ho tím nejhorším možným způsobem, propadl se do brlohu samice sněžného leoparda s mláďaty. Samici s vypětím sil zabil, mláďata od sebe odkopal a krváceje z mnoha ran se pokusil odplazit co nejdál. Dál měl temno.

Probudil se u šamana v jeho jurtě. Léčení bylo zajímavé. Šaman dával svým manželkám i dcerám sníst různé bylinky, které zapíjely množstvím vody. Močit chodily do jedné nádoby, jejímž obsahem šaman podrápaného a pokousaného Kubu poléval. Tři nejmladší dcery, které byly ještě panny, měli jediný úkol – olizovat Kubu po celém těle a to co nejčastěji. Ač to znělo podivně, zabíralo to.

Další způsoby léčby Kuba s ohledem na přítomné dámy vynechal.

Téměř uzdravený Kuba dostal od šamana popis, jak se dostane k člověku, který ho zavede dále do hor do kláštera, kde ho dají pořádně do kupy. Šaman ho dostal z nejhoršího, vyrval ho smrti z náručí, ale uzdraven ještě zdaleka není. Kuba našel svého člověka a spolu putovali výš a výš do hor. Ač bylo v údolích parné léto, nezřídka se stávalo, že se probouzeli v závějích sněhu. Poslední den se sněhem prodírali. V okamžiku, kdy si Kuba myslel, že lehne a už nevstane, se za zákrutem cesty objevilo údolí. Zjevení jako z pohádky. Kuba s průvodcem stáli po kolena ve sněhu a zírali na prosluněné stráně s hloučky jaků, sem tam skupinka chýší, potok končící v jezírku uprostřed údolí, ve kterém se spokojeně čvachtal houfec dětí.

Průvodce se rozloučil. Prý kdysi provedl něco špatného a tak má přístup do údolí zapovězen. Kubovi ho bylo líto, ale zároveň obdivoval jeho sebeovládání. Pomalu sestupoval do údolí, okolo jezírka s dětmi, mezi kterými zahlédl i několik téměř dospělých dívek. Dál po cestičce podél potoka ke klášteru, který se tyčil na konci údolí.

V klášteře strávil dva roky meditacemi, cvičením a tréninkem bojových umění. Nejvíce ho zaujalo umění Jemné ruky. Posledního půl roku trávil nejvíc času v kovárně vedle přírodního jevu, díky kterému bylo v údolí příjemně. To ho opat vedl po mnoha schodech, jeskyněmi, průrvami stále dolů, až se ocitli v  obrovské prostoře, v jejímž středu se majestátně valila řeka lávy. Tam bylo království podzemních mnichů, kteří již po mnoho generací nespatřili denní světlo. V kovárně na břehu té žhavé řeky ukuli podzemní mniši meč, který od té doby nosí. Ukáže ho zítra za denního světla.

Kuba dovyprávěl. Z ohně také už zbyla jen žhavá hromádka. Posluchači se postupně probírali z opojení, pomalu se zvedali a odcházeli spát. Kuba si přes sebe přehodil houni a také se chystal se ke spánku. Obě matinky rozhodně zakázaly nesmělý návrh dcerunek, že by Kubovi dělaly společnost, aby se tady sám nebál. Během chvilky Kuba osaměl.

Ač Kuba vyčistil studánku, vody se stále nedostávalo. I major se ušklíbal nad bahnitou příchutí ranní kávy, a to kuchaři ještě nezačali ani vařit oběd. Vyslal proto na všechny strany skupinky vojáků, ať prozkoumají větší okolí na zdroje vody. Kuba s Honzou samozřejmě nesměli chybět, a právě oni narazili na poklad. Major už měl zapsánu polohu několika dalších studánek, když k němu přišli:

„Asi půl kilometru na jihovýchod je malé údolíčko, ve kterém je bahnisko. To napájí malý potůček, který druhou stranou odtéká. Vypadá to, že odtok byl už kdysi dávno zahrazený. Kdyby se hráz opravila a vylepšila, byl by z údolíčka vynikající zdroj vody. Kdybyste mohl uvolnit pár chlapů se sekerami a lopatami, dali bychom to do kupy.“

Major zapřemýšlel, pak řekl:

„To o bahnisku mi hlídka hlásila, ale že to byl rybník se nezmínili. Za trest budou tvořit základ stavební skupiny, pár dobrovolníků určitě najdete také. Odchod, tu hlídku vám sežene poručík.“

Ochotných rukou se nabízelo dost, nedostávalo se nářadí, hlavně seker. Ze všeho nejdřív si všichni šli prohlédnout dané místo. Tam si chlapi nechali ukázat, kde Honza vidí tu neexistující hráz. Když jim ji předvedl, poněkud schlípli. Honza potom rozdělil úkoly a sám se zapojil do práce. Bylo nutno vyčistit odtok od různého nepořádku, kamenů, větví a bahna. Jedna skupina se domluvila a začala přinášet klády z hromady po vyklízení roklinky.

Na druhý den byl hotov lazaret a oprava hráze se pořádně rozjela. Honza narýsoval, kam až bude sahat voda a přikázal vyklučit stromky a keře v dané oblasti. Kuba zatím vyměřoval uložení klád a jejich zatloukáni do dna. Další skupinka míchala hromadu jehličí, bahna a suché země, až se Kubovi líbila hustota směsi. Samozřejmě, neobešlo se to bez vtípků, že se obrovi udělalo špatně, popřípadě že dotyčný řečník měl dnes ráno přesně takovou, akorát voněla jinak. V půlce odpoledne se už hráz rýsovala, těsnící hmota byla napajcována na klády položené napříč, prostor budoucího jezírka byl prost stromků a keřů, takže Kuba zavelel k uzavření díry ve spodku hráze, kterou doposud vesele bublal potůček. Poslední kus polena byl na svém místě, zaplácnut těsnící hmotou. Všichni pomocníci si posedali okolo budoucího rybníčku a sledovali Kubu, jak se bos, jen v plátěných kalhotách brodí v rozrůstající se louži a sem tam plácne do hráze travnatý drn. Nakonec se Kuba rozplácl v už dost velké louži, slastně zachrochtal, prohrábl si vlasy a vylezl na pevnou zem. Během následujících hodin, až do soumraku, jeho příkladu následovalo čím dál víc vojáků. Podle přibývající vody odhadl Kuba, že bude rybník plný okolo poledne dalšího dne. Při té příležitost obešel studánky a prameny, které by mohly rybníčku dodávat vodu, a trochu je prohrábl. Pravděpodobně to mělo lepší účinky než čekal, protože rybníček byl plný už ráno. Ten den dostali dobrovolníci speciální úkol: Až si kuchaři naberou čistou vodu, bude v rybníce aspoň jeden muž a bude vířit bahno. Na nechápavé pohledy vysvětlil, o co jde. Když bude v těsnící hmotě malá dírka, tak z ní bude čistá voda strhávat další částečky a díra se bude zvětšoval. Naopak, bahnitá voda se nečistot zbavuje, ty se usazují na dně i v různých škvírách, dírkách a prasklinách, čímž hráz vlastně ucpávají. A to je přece účel!

Ani profesoři nezaháleli. Profesor Mahlstein se pochlubil okolnostmi nálezu dřevěného pouzdra, luštěním zápisu i hledáním označeného místa. Pak ozřejmil problémy při nalezení vlastního vchodu do úkrytu a luštění hádanky u prvních dveří. Přiznal prozatímní neúspěch při otevírání druhých dveří a pak nápad, že by na to nemusel být sám. Profesor Mlejnek průběžně žasl, divil se a napětím nedýchal, to když mu Mahlstein líčil, jak z blbosti strčil do zámku malíček a tam ho cosi chňaplo a nechtělo pustit. Pak sestoupili do úkrytu, prošli první uzávěrou do skromně osvětlené chodby. Hlídající voják na požádání rozsvítil více lamp, až byla chodba dokonale osvětlená. Profesor Mlejnek se podivoval jasným kresbám, ale jeho očička už šmejdila po podrobnostech. Bylo vidět, že je zkušený výzkumník, protože téměř okamžitě nalezl několik kreseb, které by mohly souviset s mřížkou nakreslenou u dalších dveří.

Tak to šlo několik dní, pak se od roklinky ozvalo jásání. Páni profesoři našli všechny podklady na vyluštění druhé hádanky. O něco déle jim trvalo nalezení funkční mřížky. Nalezl ji profesor Mlejnek, který si protahoval namožený krk. Mřížka byla umístěna nad kovovými dveřmi ve výši téměř čtyř metrů. Ještě půl dne museli profesoři vydržet, tak dlouho totiž trvalo postavit pevné lešení, aby uneslo člověka a nespadlo. O trochu rozruchu se postaral Honza, když navrhl na práci s mřížkou Majku, jelikož váží nejmíň, profesora Mahlsteina nevyjímaje. Profesoři chvilku zírali, pak se podvolili. Nakonec stála Majka na lešení, pod lešením stáli Kuba s Honzou jako první pomoc, pokud by se dělo něco nepatřičného a v půlce chodby oba profesoři. Zbytek zvědavců vykukoval zpoza prvních dveří. Majka volala na profesory, co kde vidí, profesoři se přehraboval v papírech a volali zpět na Majku, co má kde zmáčknout. Pak se ozvalo jemné zacinkání, pár dalších mechanických zvuků a kovové dveře se začaly pohybovat. Nikoliv však do strany, jak všichni očekávali, ale začaly se zasouvat do podlahy. Pak to zadunělo, jako kdyby na něco narazily a dveře se zastavily. Oblý vrchní konec zůstal trčet půl metru nad podlahou. Za dveřmi byl veliký, kulatý sál s vypouklým stropem. Ze sálu vedly krátké zamřížované chodbičky s policemi u obou stěn. Na policích krabice, jedna vedle druhé. A uprostřed stropu bylo slunce nebo alespoň něco, co se slunci podobalo. Zářilo to úplně stejně… Výsledný dojem kazilo poleno, postavené na výšku kus od vchodu, na polenu pak kus šedivého papíru zatížený obyčejným kamenem.

Oba profesoři se už už hrnuli dovnitř, ale byli odchyceni Kubou s tím, že nejdřív půjde on, jelikož je nejvíc postradatelný a díky výcviku v klášteře je víc pohotový. Sice chvilku reptali, ale hádejte se s někým o hlavu větším a silnějším než oba dohromady. Sledovali Kubu, jak opatrně překračuje dveře, ujde dva kroky a pozorně se rozhlíží. Pak zase kousek, už je u polena, tam se sehne a zkoumá zblízka vršek polena, papír i kámen. Kámen opatrně nadzdvihne, stejně opatrně vezme papír a kámen položí zpátky. Kuba čte, co je napsánu na papíře, vraští nad tím čelo. Pak se už volnějším krokem vrací ke dveřím a gestem přivolává profesora Mahlsteina, aby mu potvrdil, co je na papíře napsáno. Profesor málem rejdí nosem po papíře, dává za pravdu Kubovi a ten ho posílá i s papírem k netrpělivě přešlapujícímu profesoru Mlejnkovi. Kuba se otáčí vlevo a mizí za stěnou. Není pryč tak dlouho, jak se ostatním zdá. Již normálním krokem přijde ke dveřím, překročí je, sedne si na oblý vršek, usměje se na Majku a řekne:

„Takže, dámo a pánové, právě se nacházíme na kraji pokladnice znalostí všeho druhu. Dopis v pouzdře neuváděl tak zcela pravdu. Jistě, byl tady úkryt vzdělanců, ale ti tady byli jen z jednoho jediného důvodu: rozšifrovat zde uložené písemnosti. Jsou tu obytné prostory, ložnice a společný sál. V něm je další hromádka popsaných listů papíru, letmo jsem nahlédl. Toto místo je tam popsáno jako pobočný archiv Univerzity v Atl Antisu. Víte někdo, o co se jedná?“