Zkáza Atl Antisu
Do užaslého ticha zazněl hlas profesora Mlejnka:
„Já… Já nevěřím! Vidím ty divy okolo, ale přesto nevěřím! Do teď byla pověst o Atlantidě brána jako pohádka, jako výmysl, představy učence a filosofa Plaigóna o ideálním státu! Já se zblázním! Vždyť to vidím na vlastní oči a když si loknu vodky na probrání, budu to vidět dvakrát!“
Profesor Mahlstein kývl na Majku, nebohého profesora Mlejnka chytili pod pažemi a odváděli z chodby. Bylo slyšet pouze Mlejnkovo bědování, Mahlsteinovo uklidňující brumlání a Majčino ujišťování, že malá štamprdlička vodky a pořádný spánek, to je to, co právě potřebujete, profesore!
Ticho po odchodu profesora přerušil až major:
„Tak, konec zírání! Všichni mimo pánů Honzy a Kuby odchod do tábora, přezkoumat zabezpečení, posílit ostrahu! A pošlete sem profesora Mahlsteina.“
Vojáci se spořádaně vrátili do tábora a major se obrátil k Honzovi a Kubovi:
„Pánové, předpokládám, že právě vy dva jste předurčeni k základnímu prozkoumání těchto prostor. Je to sice kamufláž, jak nám předat vědomosti ztracené díky musulmanské okupaci, musí to ale zůstat mezi námi. I přesto bych byl opatrný, na nic nesahat, pokud si nabudete naprosto jistí, co to udělá. Dejte se do díla, já jdu překopat zabezpečení. Bylo by blbé, kdyby se nám sem vetřel nějaký špion. Á, profesor Mahlstein. Profesore, pověřil jsem Honzu a Kubu počátečním průzkumem, doufám, že je budete doprovázet.“
Profesor jen udýchaně hlesl:
„Ano, právě proto sem tak klušu. Mlejnek spí, paní Majka mu dala vypít něco na spaní.“
Po majorově odchodu Kuba zasyčel Honzovi do ucha:
„O jaké kamufláži to major mluvil?“
Honza odpověděl nahlas:
„Nemusíš šeptat, pan profesor je poslední z místních, kteří ví, o co se jedná…“
Převyprávěl Kubovi mírně očesanou verzi o průchodu do několika paralelních světů, o tom vyspělejším a jak se ocitli Majka s Petrem tady. O muslimské okupaci a o snaze pomoci zaostalému světu tak, aby to vypadalo uvěřitelně, proto ta šaráda s Atlantským Archivem. Profesor doplňoval humorné detaily, třeba jak málem utopili poručíka ve studni, ze které dolovali pouzdro s popisem, co kde najdou.
Kuba na Honzu zíral jako na zjevení a pomalu mu docházelo, co vlastně ten nenápadný kluk dokázal. Jeho úcta k němu rostla. On sám by byl mimo z poloviny věcí, které musel Honza s Majkou ustát. A také, jakou nesmírnou odpovědnost na sebe Honza vzal, když ve snaze pomoci kamarádovi v potížích ho sem vzal. Kuba nakonec Honzu přerušil:
„Fajn, díky za vysvětlení. Řeknu ti, já bych to asi nezvládl… No nic, pustíme se do zkoumání? I profesor se už vydýchal…“
Ukázalo se, že základna není moc veliká. Z prvního kruhového sálu vedlo osm zamřížovaných chodbiček s plnými policemi. Dále tam byl průchod do podobné kulaté místnosti. Tady nebyly zamřížované chodbičky, ale výklenky se stolem a lavicí, vyrobené z jednoho kusu… Skály? Betonu? Plastu? Prostě studovna. A další chodbička, tentokráte do obytných prostor. Opět kulatá místnost s výklenky, ale místo stolů a lavic byly v každém výklenku dvě lůžka. Na nich zteřelé slamníky plněné senem a houně. Dva větší výklenky, v jednom byla kuchyně s krbem, umyvadlem a blokem uprostřed, který asi sloužil jako pracovní plocha. Poslední velký výklenek byl záchod a koupelna dohromady. Tam byla zajímavostí vana. Vypadala jako vytesaná ze skály, v nejnižším místě byla díra. A na stěně u vany nakreslené obrysy rukou – modrý a červený. Profesor zvědavě položil ruku na ten modrý. Kámen, na kterém byl obrys nakreslen se mírně zabořil do zdi, dole více. Ze vzniklé škvíry vytryskl pramínek vody. Studené. Profesor cukl rukou a kámen se vrátil na své místo. Pak opatrně zlehka zmáčkl ten červený. Kámen se pootočil jako ten druhý, ale nic nevytrysklo. Ze škvíry se ozvala série čvachtavých zvuků, bublání a zurčení. Nakonec, jakoby neochotně, začala zpoza kamene vytékat voda. Také studená. Kuba si klepl do čela, řekl Moment a odběhl. Za chvilku byl zpátky a vysvětloval:
„Netopíme, neteče teplá voda. Hned tady za zdí je kuchyňský krb. Když strčíte hlavu dovnitř a pozorně posloucháte, slyšíte jakoby tekoucí vodu v nějaké prostoře. Takže, aby tekla teplá voda, musí být v provozu krb. Vymazlené!“
Profesor se zarazil:
„Vyma… Co? Jak jste to říkal?“
Kuba se zarazil. Použil doma oblíbený obrat, který tady ale neměl souvislost. A tak jen řekl:
„Neřešte to, profesore. Tím jsem chtěl říct, že je to pěkně vymyšlené…“
K tomu nešlo už nic dodat a tak se všichni vrátili do druhého sálu. V jednom z výklenků byla malá hromádka šedivých papírů. Hned na tom prvním shora byl stručný vzkaz pro případné nálezce:
„Pro ty, kdož toto místo naleznou:“
Toto jest náhradní archiv University ve městě Atl Antisu. V dalších poznámkách jsou uvedeny podrobnosti, nyní jen stručně. Na celém světě jest několik takových archívů. Byly vybudovány pro případ nějaké katastrofy jako byla ta, která zničila domov a vlast zakladatelů města Atl Antisu. To jest jiná historie.
Město Atl Antis se nacházelo na ostrově Thera. Severní části ostrova dominovala vysoká sopka, o které se zakladatelé domnívali, že je již vyhaslá. Ta spadala na severní straně příkře do moře, ale na jižní straně ostrova se svah svažoval velmi pozvolně až na hranici moře. Právě na tomto svahu vyrostlo město. Minula staletí. Učenci na Univerzitě schraňovali Vědění, které bylo postupně doplňováno i v náhradních archivech. Žití ve městě bylo pohodlné, do každého domu bylo zavedeno korýtko s čistou vodou, která po použití odtékala podzemními kanály do boční zátoky. Některé paláce byly připojeny i na rozvod horké vody, která v pravidelných časech tryskávala ze země poblíž sopky. Pak jednoho dne, při konjunkci Uranuse s Neptunem, nastal příšerný hřmot. Ostrov se chvěl, lidé padali, neudržíc se na nohách. Ptactvo nebeské zmateně poletovalo, až téměř zakrylo oblohu. Hřmot náhle ustal a nastalo hrobové ticho. Jen zvolna se vrátil obvyklý denní ruch. Nic jiného vidět nebylo než to, že tam, kde tryskávala vařící voda jest nyní jezírko vřící vody a pronikavě smrdící po zkažených vejcích. Po několika dnech hlásili mořeplavci, že na severní straně vznikla úzká trhlina od moře až do poloviny svahu sopky.
Následně začaly být rozváženy do archivů poslední novinky. Bylo též navrhnuto několika váženými občany, jestli by nebylo lepší opustit město. Může to být katastrofa stejného druhu, před kterým utíkali zakladatelé města. Senát moudrých nakonec rozhodl, že se nejdříve pošlou výpravy do okolních zemí, kam by bylo nejlepší se uchýlit. Avšak někteří bojácnější občané toho využili, naskládali svůj majetek na lodě a odpluli spolu s výpravami. To byli ti, kdo přežili.
Nikdo přesně neví, co se na ostrově událo. Pouze z dálky bylo vidět sloupec kouře, později v noci zespodu osvícený rudým přísvitem. Pak bylo slyšet ohromující hřmot, vyvalily se obrovské vlny a sloup kouře nahradilo oslnivě žluté kopí, vržené do oblak. Posléze se zval zvuk, jako kdyby nějaký obr trhal tlustou mokrou látku. Zlaté kopí zmizelo, nahradil ho obrovský kopec vody s párou. Mezi tím probleskovaly obrovské rudé blesky. Z kopce vody vyletovaly obrovské kusy rozžhavených skal. Pak se kopec vody začal uprostřed propadat, ale o to víc narůstala velikost vlny valící se od ostrova. Vlna se řítila rychlostí splašeného koně, takže některé lodě dostihla na moři. Ty se pouze převrátily, chvíli se různě motaly ve vlnách a pak většinou vyplavaly na hladinu. Lodě u pevniny dopadly hůře, vlna je uchopila, nadzdvihla a odnesla daleko od moře, kde se většinou roztříštily po dopadu na zem.
Podstatně hůře dopadly okolní osídlené ostrovy, Parox, Naxos a Adamantas. Z některých vysoká vlna spláchla vše živé a nepřipevněné. Ostrov Kréta, kolébka Minojské civilizace byl nejdříve zasažen zemětřesením, které bořilo budovy. Obyvatelstvo v panické hrůze prchalo z města na pobřeží. Tam je však zasáhla následná vysoká vlna. To znamenalo prakticky konec Mínojců.
Teprve po mnoha dnech, až se moře i obloha vyčistily, se některé lodě odvážily k ostrovu Thera. Ke své hrůze nalezli pouze zbytky ostrova. Prakticky celý vnitřek ostrova zmizel ve vlnách. Pouze uprostřed se z malého kopečku, sotva vystupujícímu nad hladinu, vinul pramének štiplavého kouře.
To vše bylo rozepsáno na několika listech papíru, další důležitá informace byla však až na tom předposledním:
Do chodbiček chráněných mříží je vstup možný až po vyluštění rébusu v předcházející chodbičce, skoro na jejím konci. Mříž u první chodbičky je otevřená stále, stačí ji zatlačit doleva, pak téměř celá zmizí ve skále. Vyvarujte se však pokusů rozbíti mříž násilím! Jednak to nejde, jednak po chvíli vyšlehne blesk na všechny poblíž mříže! Nezabije, ale člověk na chvilku ochrne. Takto jsme přišli o bratry Bartoloměje a Mojmíra, neuposlechli varování, které krvavě rudě vystoupilo na stěně vedle mříže. Po té ráně bleskem opustili úkryt, když ho prohlásili za dílo ďáblovo. Snad ho neprozradí…
Zbytek papírů zaplňovaly filozofické úvahy, pozdravy následníkům a instrukce, jak zacházet s vanou. Práci s kameny odhadli správně, Honzovi však vrtalo hlavou, čím ucpávali odtokovou díru. V papírech to bylo napsáno jasně – použili poleno, které zarazili do otvoru a poté zase vyviklali. To poleno poté použil poslední z nich, aby na něm nechal zprávu u vstupu. Přežil ostatní, pohřbil je v okolních lesích vždy u paty nějakého statného stromu. O sobě napsal jen že:
„Oči se kalí, dech se stává trhaným, raději odejdu z úkrytu, abych zde nestrašil. Přeji následníkům hodně úspěchů. Matouš“