Vysvětlování
Dveře zajely bokem do zdi a na prahu se objevila bělovlasá stařenka. Patrně čekala někoho jiného. Leknutím se až zapotácela a stěží ze sebe vypravila:
„Kdo… Kdo jste? A jak… Ehm… Jak jste se sem dostal? Proboha, nejste Vy nakonec zvenku??? Víte co, nestůjte tady jako solný sloup a pojďte dál…“
Adam vstoupil do světlé a vzdušné místnosti. Bůhví proč si archiv představoval jako ponurou místnost s řadami zaprášených polic, na kterých jsou bez ladu a skladu narovnány hromady papírů, krabic a podobných věcí.
Místnost vypadala jako dlouhodobě užívaná, a to asi tou starou paní. Byly vidět pokusy o zútulnění prostředí, na okně (okně? Tady v podzemí? Na to se musím zeptat!) záclonky, místo uniformního kancelářského stolu zde byl kulatý proutěný, nechyběly pohodlné židle a polohovací křesílka. Stařenka na chvilku zmizela ve vedlejší místnosti a při návratu nesla tác s konvicí kávy, hrníčky, miskou s cukrem a smetanou. Vše postavila na stoleček a pohodlně se usadila na křesílko.
Mile se na Adama usmála a spustila stavidla výmluvnosti. Adam se zmohl jen sem tam na pokývnutí či drobnou poznámku. Zhruba povídala asi toto:
„Vy jste určitě zvenčí. Tady tak mladej nikdo není. Skutečně! V celém tomto útočišti je nás asi dvě stovky dožívajících. Mě je něco málo přes sedmdesát a jsem tudíž asi nejmladší. Nejstarší má 127 let. Cože? Ne, muži tu žádní nežijí. Ti dospělí to schytali naplno, ti mladší postupně, jak dospívali. Co se to tady stalo? To je dlouhý povídání…“
Historie to byla stará jako lidstvo samo. Když dohotovili toto útočiště, přestěhovali se všichni zúčastnění i s rodinnými příslušníky primárním tunelem, který pak zablokovali. Sepsali jakousi Ústavu, ve které zaručovali rovnost všech lidí bez rozdílu víry, barvy či národnosti, prostě základy Ideálního Státu. A tak si žili v klidu a míru, děti se rodily, staří umírali, výzkumníci bádali, jak život co nejvíc ulehčit… Vše bylo v pohodě, až jednou během jediného dne zemřeli všichni Japonci. V následujících dnech těžce onemocněli všichni, kdo měli aspoň jednoho japonského rodiče.
Propukla panika. Šířily se fámy, že to je způsobeno kumulací radioaktivity ze dnů Hirošimy, Nagasaki či Fukušimy. Další verze tvrdily něco o útoku mimozemšťanů, lidí ze sousedních starých útočišť či o vzpouře domestikovaných opic. Pravda však byla mnohem horší. Původní příchozí s sebou přinesli rozpracované výzkumy, které hodlali v podzemí dokončit. Proč ne? Měli připravené laboratoře, stačilo se nastěhovat, zapojit přístroje a jelo se dál. Samozřejmě, tajili před ostatními detaily, ale že jde občas o hubu, nebyla žádná tajnost. Vše se začalo hned vyšetřovat.
Vyšetřování ještě ani nezačalo, když se nemocní začali uzdravovat. Bylo to však podivné uzdravování. Všechny ženy přežily, ale vypadaly jim vlasy a místo nich jim na hlavách začal růst krunýře jako želvám. Zmenšila se nebo úplně zmizela prsa a po úporných křečích a krvácení vypudily dělohy. Muži dopadli hůř. Starší upadli do kómatu, ze kterého se již neprobudili. Mladší sice kóma přežili, byli však sterilní. Šourek i penis seschly a odpadly.
Vyšetřování bylo zdlouhavé a složité. Nakonec se zjistilo, že Japonci měli dva druhy laboratoří. Jedny pěkně na očích veřejnosti, kde vynalézali věci zpříjemňující život v útočišti. Za těmi se velmi tajně schovávaly hodně nepřístupné laboratoře, kde se bádalo o tom, kterak Japoncům velmi prodloužit život. A také, jak ostatním národům ten jejich zkrátit. Jinými slovy, podraz. Přesněji řečeno, virus, který unikl z laboratoří a lidi v útočišti nakazil.
Nezbylo než všechny tyto laboratoře vydezinfikovat ohněm, zavalit a přístupy k nim zatavit. Při té příležitosti prozkoumali i ostatní laboratoře, včetně několika utajených. Naštěstí nikde nenalezli nic tak nebezpečného. Všichni ochotně spolupracovali, vyděšeni uplynulými událostmi. Nakonec sestavili výzkumný tým, který měl prozkoumat, co ještě může tento virus natropit. Zatím se zdálo, že se vytratil…
Tak uplynulo dvacet let. Výbor pro studium japonského viru stihl vydat pouze tři zprávy. První se týkala nakažených a uzdravených žen. Krunýř, co jim rostl místo vlasů, začal tloustnout a omezovat mozek, až všechny zahynuly po masivním krvácení do mozku. Druhá zpráva pouze suše konstatovala, že uzdravení muži vyhynou, jelikož nemají šourek ani penis, takže se nemohou rozmnožovat. Třetí zprávu výbor nikdy nedokončil, na veřejnost pronikly pouze útržky a zvěsti o překážkách ve vyšetřování. Krátce poté výbor sám sebe rozpustil.
O to víc ohromující bylo zjištění, že virus nezmizel, pouze se transformoval a usídlil se u mužů ve varlatech. Ničemu nebránil, pouze občas likvidoval samčí spermie. Pomalu se měnilo složení obyvatel, začínaly převažovat ženy.
Po dvaceti letech od aktivace japonského viru se už rodily jen ženy. Vědci, později už jen vědkyně, zkoušeli všelijaké postupy, včetně genové terapie, jak zabránit vyhynutí mužů. Vše nadarmo. Drobnou naději přinesly spermie uchovávané mimo lidské tělo, mikrochirurgicky upravené jako mužské. Naděje zhasla po prvním úspěšně donošeném a porozeném chlapci. Vypadal sice jako krásné miminko, uvnitř to byl příšerný zmetek. Srdce poloviční oproti normálu, jen jedna plíce a ledvina, játra přes půl břicha na úkor tenkého střeva, nicotný žaludek a anus přestěhovaný nad penis s chybějícím svěračem. Navíc chyběla varlata, byl oddělený hrtan a hltan, takže šlo dýchat pouze nosem atd. K dalším podobným pokusům už nikdo nenašel odvahu.
Obyvatelé útočiště tedy zrušili veškerý výzkum toho problému a soustředili se na několik hlavních oblastí – prodloužení věku, hibernace, kryotechnika a zvyšování inteligence vybraných primátů. Nalezli účinné techniky čištění organizmu, takže mohli organismus vyladit natolik, že se délka života prodloužila na 190 let. Také výzkum hibernace přinesl nové výsledky. Praktické testy dokázaly člověka zchladit na teplotu tekutého dusíku a znovu oživit do plnohodnotného stavu. V tomto stavu je nyní 99,9% populace útočiště, bohužel, samé ženy. V době uvolnění do normálního provozu nebyl na živu ani jeden muž. Strážkyně občas několik žen dehibernovaly, aby udržely kontinuitu výzkumu.
Největší průlom zaznamenaly při zvyšování inteligence opic. Stali se z nich věrní a milí společníci, podávající pomocnou ruku tam, kde se již nedostávalo lidských rukou. S tím také souviselo Adamovo zázračné učení se jazyka, kdy zničeho nic porozuměl nápisům. Vědkyně vyvinuly učící automaty, které opice používaly na svá mláďata. Inteligentní opičák Joe z výtahové stanice takový několikrát spustil na Adama, protože vcelku správně předpokládal užitečnost takového učení.
Takže stav ke dnešku vypadal následovně: Žije, či spíše dožívá několik stovek žen, zbylých nyní 99% spí studeným spánkem, útočiště pomalu přebírají inteligentní opice.
A do toho všeho vpadne mladý muž jménem Adam Adams, tohoto času ve funkci průzkumníka. A jeho jedinou starostí je odpověď na urgentní otázku:
„Proboha, co když jsem to chytil taky???“