Město
Cestu si Adam naplánoval ještě v informačním centru na stanici. Existuje správní centrum celého útočiště, tam by měly být archivy, vědecká i občanská knihovna, všelijaké úřady a podobně. Bylo ve dvou třetinách cesty od stanice k okraji, uprostřed lesoparku rozprostírajícího se mezi dvěma tratěmi metra. Informační centrum mělo pro tuto oblast nějaké omezení, na informace bylo skoupé a v režimu Vivo se skoro nedalo přiblížit. Který úředník by se taky nechal špehovat při svém konání, že?
Na první podraz narazil na nástupišti. Měly tady být sloupky na výběr, kam chce člověk jet. Podle toho se seskládával vlak. Nejmenší možná jednotka vlaku byl vozík pro 6 lidí. Prázdné vozíky zůstávaly ve stanicích. Takže, sloupky tam byly, dokonce s jakousi mapou a tmavou obrazovkou, ale ať hledal sebedůkladněji, nenašel žádné ovládací prvky. Naštěstí se to vyřešilo náhodou, když vstával z podřepu a opřel se o sloupek seshora. Celá vrchní plocha sloupku byl dotykový senzor, něco jak mívaly kdysi v pravěku notebooky. Zadal, kam chce jet a za chvilku k nástupišti přifrčelo něco jako futuristická plechovka – zkosená čela, tónovaná skla, stříbřitá barva. Nasedl, vybral si pohodlné sedadlo a po chvíli se vůz rozjel…
Na infotabuli se přiblížila stanice, kde měl vystupovat. Nachystal se, vůz zpomalil, ale nezastavil. Projel stanicí, aby vzápětí odbočil do úzkého bočního tunelu. Vzápětí se na infotabuli objevil omluvný nápis: „Omlouváme se, hlavní vchod do správního okrsku je dočasně uzavřen. Budete přesměrován k funkčnímu služebnímu vchodu.“
Služební vchod vypadal úplně přesně jako ostatní stanice, jen byl asi poloviční. Vystoupil z vozíku a zmateně zíral na podlahu pokrytou spletí různobarevných čar. Pak teprve, přesně podle úsloví »Chceš-li něco skrýt, pověs to na nejnápadnější místo«, zahlédl informační ceduli s vysvětlivkami, kam jaká čára míří. Chvíli ji studoval a začínal se bavit. Co si také jiného myslet o nápisu »Sklad odložených opic«? Nebo »Úložiště nechtěně ztracených osobních pomůcek«? Copak by někdo něco ztrácel chtěně?
Pak našel, co chtěl. Archiv I, barva oranžová zelená, Archiv II, barva fialová hnědá. Pak ještě o kus dál ještě Speciální archiv, barva šedá a bílá – připravte si doklady umožňující přístup.
Adam si vybral první možnost a sledoval vybranou čáru. Co chvíli zastavil, aby nechal odpočinout očím, konajícím nezvyklou práci. Po několika odbočkách se zastavil u schovaného schodiště s výtahem. Šipka v barvách čáry ukazovala dolů a připojený nápis hlásal, ať se přesune na 3. podzemní podlaží. Jízdu výtahem nechtěl riskovat, co kdyby uvízl mezi stanicemi. Možná by ho zachránil zase nějaký inteligentní opičák, jako byl Joe ze stanice. Pustil se tedy po schodech. Stěny schodiště byly vyzdobeny obrázky, fotkami a sem tam nějakým nápisem. Občas se pousmál obsahu, občas kroutil hlavou.
Byl už téměř ve druhém suterénu, když se v pozadí hryzající červíček provalil do popředí pozornosti. Šokován se posadil na schod. Jak to, že všem nápisům rozumí? Vždyť ve stanici nahoře i ve výtahu byly také nějaké nápisy, ale byly naprosto nečitelné. Písmenka rozeznal, smysl ani zdaleka. Takže jak to, že teď ano?
Byl by na těch schodech trčel dlouho, ale najednou zhaslo světlo. Adam se v šoku vymrštil ze schodu, na kterém seděl, nějak to ale neodhadl a šlápl do prázdna. V posledním okamžiku se mu podařilo zachytit se zábradlí. Stejně cítil, že se pomalu převažuje dopředu, když se světlo opět rozsvítilo. Stál v groteskní poloze, Jednu nohu na schodě, druhou nakročenou do načatého kroku. Ve světle se okamžitě zorientoval a opatrně se stabilizoval. Zábradlí se ovšem nepustil, co kdyby… Znovu začal přemýšlet nad jazykovým problémem, když světlo opět zhaslo. Právě zvedal druhou ruku, aby se rozpačitě podrbal, když se znovu rozsvítilo. Nový úkaz ho rozptýlil natolik, že přestal neúspěšně bádat a začal věnovat pozornost okolí. Upoutalo ho jakési mihotání pod jedním ze svítidel. Prozkoumal ho a našel důvod zhasnutí světel. Obyčejný pohybový spínač. Jak tak seděl na schodech a nehýbal se, světlo zhaslo. Pohnul se, rozsvítilo se. Jako doma, v málo používaných chodbách.
Ale byl tady z jiných důvodů. Pokračoval tedy k archivu. Po dalších schodech a několika chodbách se ocitl před úplně obyčejnými dveřmi. Jediné, co jim chybělo, byla klika nebo cokoliv, pomocí čeho by se daly otevřít. Vystresován dveře nakopl, až ho noha zabrněla. Byl za to odměněn stařeckým hlasem zevnitř:
„No jo, vždyť už jdu…“