Problémy
Vypadalo to, že Adam přijde o domácí klid a pohodu, bábi ho však vyvedla z omylu.
„Ano, chceme tě tam osobně, ale domu se vzdávat nemusíš. Nanostroje právě staví soukromou linku od stanice výtahu, kde ji připojí k metru. Druhý konec ukončí v místě, kde si to budeš přát. Já bych doporučovala někde ve sklepě. Je to na tobě, ty musíš dát svolení.“
Adam neváhal ani vteřinu.
„Třetí skladiště vlevo od schodů je téměř nevyužité, aspoň bude dobrý přístup. A bylo by možná dobré vyměnit dveře do chodby za nějaké pořádné, nikdy nevíte, co se může stát.“
Adam tím narážel na pokus o atentát, naštěstí neúspěšný. Jedna žena se chtěla pomstít poslednímu muži za strádání, jimž byla vystavena. Bohužel se už nikdy nedozvěděli, co to mělo být. Adam si z celého extempore pamatoval akorát ječící rozcuchanou a otrhanou ženskou, jak se vyškubla gráciím a s nožem v ruce se vrhla na Adama. Ten ucítil prudkou bolest v břiše. Pak mu výhled zaclonil nejstarší Joeův syn, mohutné zařvání ukončené kviknutím, jak byl též bodnut, a následoval odporně mlaskavý zvuk lidského těla velikou silou rozplácnutého o stěnu.
Takže nyní stál s ostatními před velkou obrazovkou a čekal na první obrazy vnitřku. V minulých dnech proběhl průzkum okolí útočiště a tak Adam vcelku jistě odnavigoval mikrokameru k cíli. Cíl měl být kanceláří šéfa bezpečnosti.
Konečně se kamera proklubala přes všechny vrstvy a miniaturní objektiv vykoukl ze stěny. Adam očekával cokoliv, od šéfa pohodlně rozvaleného v křesle po nahou sekretářku malebně rozprostřenou po stole. Na tento obraz připraven nebyl. Stůl tam byl, nahá sekretářka na něm také. Tím podobnost končila. Stůl byl rozštípnutý úderem, který rozporcoval i sekretářku. Ta navíc neměla pravou ruku a místo hlavy cosi připomínající meloun po zásahu tříštivou kulkou. Krvavé cákance na stěnách, začouzený strop a místo dveří otvor, z něhož trčely pokroucené zárubně. Vzápětí se v tom otvoru cosi mihlo a vzápětí do dveří vstoupila postava. Všichni v sále zalapali po dechu. Představte si malého, nahrbeného skřeta, půl tváře zjizvené, po levém oku zůstala pouze prohlubeň. Levá strana těla byla také všelijak znetvořená, rameno níž, levá ruka připomínající pařát.
„Mutanti zaútočili na útočiště!“ zavřeštěla jakási labilnější technička a ostatní se také začínaly plašit a křičet.
„Neječte!“ zařval Adam a když konsternovaně utichly, pokračoval již normálním hlasem: „To není žádný mutant, to je Brian, jeden ze zástupců šéfa bezpečáků. Na vzhled nekoukejte, když byl malej, převrhl na sebe hrnec s vařící polévkou. Je to snad nejchytřejší člověk v útočišti. Už od mala byl geniální, možná při tom poúrazovém šoku překročil nějakou mez… Je možno se s ním nějak spojit?“
„Určitě, audio od něj je provozuschopné okamžitě, opačně bude audio hotové do pěti minut. Holografické obrazové spojení do hodiny.“
Brian mezitím došel k pomlácené kartotéce, otevřel prostřední zásuvku a zdravou rukou tam s něčím manipuloval. Najednou se vedle kartotéky otevřela neviditelná dvířka a odhalila skrytou místnůstku. Brian si slyšitelně oddechl, zamumlal k sobě něco jako »Aspoň tohle ještě funguje.« a zmizel uvnitř. Dvířka zaklapla a stěna byla opět celistvá.
Než stačil Adam zadat příkaz k přesunu mikrokamery, již se obraz změnil. Brianova tajná místnost vznikla přestavbou osobní koupelny šéfa bezpečáků. Přes vanu byla hozena prkna, na nich ležela matrace, polštář a přikrývka. Místo pračky tam byla lednice, na ní plynový vařič. Jediné, co zbylo z původního vybavení byl sprchový kout a záchod.
To už na něj mávla technička, že může mluvit a Brian ho uslyší. Teda, pokud není hluchej, že…
„Ahoj Briane, co se to tam u vás, sakra, děje!?“
Brian sebou leknutím škubl a bábinka Helena tiše poznamenala k Adamovi:
„Ty jsi úplně blbej, vždyť z toho šoku mohl mít smrt! Musíme toho chudáčka dostat sem, tady ho dáme do pořádku, bude jako novej!“
„A o co se teď asi snažím, co?“ a pokračoval zase k Brianovi:
„Člověk na pár let vytáhne paty z baráku a hned je z něho kůlnička na dříví…“
Brian předvedl paměť lepší jako slon:
„Adame! Jsi to ty! Poznávám tě po hlase! Kde jsi? My jsme tě už pochovali, když jsme tě jeli po půl roce zkontrolovat a nenašli jsme tě!“
„Briane, to je na delší povídání. Máme dost času? Jak jsi tam v bezpečí? A co se tam sakra děje?“
„Jen v krátkosti: vzpomínáš na potížistu Borise? Jo? Tys byl proti němu beránek. Tak tentokrát to přehnal. Co udělal? Přeprogramoval uklízecí roboty, někde se asi seknul a roboti začali jako odpad odnášet a likvidovat dětské hračky. Problém byl, že se časem něco pokazilo nebo do toho dál zasahoval a roboti začali likvidovat vše, co bylo menší než čtvrt metru. A pak přestali rozlišovat mezi předměty a živými tvory. To jsme už zasáhli a Borise zavřeli. Bohužel, při pokusu centrálně vypnout roboty jsme přehlédli jeho malou blbou pastičku a centrála vyhořela. V důsledku toho někteří roboti explodovali. Jeden vybuchl vedle. Hanička je po smrti, šéf leží na intenzivce. Boris je už taky po smrti, toho zlynčoval dav naštvaných lidí. Teď pořádáme hony na zbylé roboty… No a někteří zvláště naštvaní lidi pořádaj hony na nás, prý jsme měli zasáhnout dřív. Takže jde pomalu vše do kopru. Nic nestíháme, natož uklízet mrtvé. Ještě tak měsíc a útočiště bude neobyvatelné…“
Adam oznámil Brianovi, že se ozve za chvíli a pak se obrátil k bábince Heleně:
„Tak jsme to slyšeli. Co s tím teď? Já osobně bych sem přestěhoval všechny, co budou chtít, ale i já jsem tu pouze host…“
„Už dávno nejsi host. Máš tady rodinu, dům, i toho syna jsi mnohokrát zplodil. Ještě zasadit strom a budeš dokonalej! Teď vážně. I já bych je sem nastěhovala, místa máme habaděj. Vidím jen jeden problém: Jaký lidi si sem nastěhujeme? My tu žijeme bez násilí, v klídku, dokonce se kamarádíme i s opicemi. Jak to přijmou příchozí? Do člověka nikdo nevidí…“
„Tak tohle nevím. V prvé řadě bych se spolehl na Brianovo hodnocení daného člověka. Vidím ještě jeden problém – jak je sem dopravit? Pět tisíc kilometrů není za rohem.“
„Poslouchej, Adame, kolik vás v tom vašem krytu bylo?“
„No, původně to byla soustava krytů vlády Argentiny s kapacitou 5000 lidí na 10 let. Pak se při rozšiřování prostor narazilo na jakousi chodbu, která tam neměla co dělat. Na druhém konci se nacházel veliký úkryt obhospodařovaný několika tisíci lidmi. Měl to být úkryt pro boháče, vybudovaný v letech Studené války, ať to bylo cokoliv, a neustále rozšiřovaný.“ Adam se odmlčel a bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. „Bohužel, z celého kursu Historie mě nejvíc zaujala sličná asistentka přednášejícího dědka. Co si vzpomínám, po sloučení byla kapacita komplexu nějakých 53 tisíc lidí, jelikož se boháčům nepodařilo dostat se do svého krytu. Když jsem byl odejit, bylo nás přes 62 tisíc lidí.“
Bábinka se uchechtla nad slůvkem odejit a Adam měl ještě připomínku:
„Nějak jsme zakecali problém přepravy, Máme míň než měsíc, podle toho, co říkal Brian.“
„Přeprava není problém, stačí naprogramovat nanostroje, aby udělaly tunel. Stačí malej, schémata velkokapacitních dopravních prostředků máme uloženy v databázích. A když se domluvíme s Brianem, můžeme použít jeho roboty jako základní stavební materiál. Odhaduji to na tři týdny.“
„Tří týdny příprav?“
„Ne, tři týdny komplet. Navíc, jak budou lidi odjíždět, bude se prodlužovat doba přežití zbytku. Tak co, dáme se do toho? Zavolej Brianovi!“