V Adamově původním útočišti nastal čas zázraků. Za všeho nejdřív Brian vystoupil v televizním zpravodajství. Úžas všech však vyvolal Adam, nenuceně sedící v druhém křesle. Mnozí si ho pamatovali a pamatovali i jeho nedobrovolné zmizení. Nejdříve představil Adama jako koordinátora projektu Poslední přesun. Připomněl důvod Adamova nedobrovolného odchodu a Adam pak stručně doplnil následné události. Pak nastínil dohodu s Brianem o opuštění stávajícího útočiště a přesunutí se do lepších prostor a jak to bude probíhat. O výstavbě tunelu se zmínil jen okrajově, víc času věnoval praktickým věcem, jako co si vzít sebou, váhové omezení příručního zavazadla na 50kg, což ale nebrání tomu, naskládat ostatní majetek do kontejnerů, které se budou stěhovat poslední. To už se ve studiu začala vzmáhat vřava. Interkomy se různým zvoněním dovolávaly pozornosti, a tak Brian s Adamem vyhlásili, že nyní budou odpovídat na otázky. A aby v tom nebyl zmatek, tak na lince 999 sedí několik operátorek, které budou sloužit jako prvotní filtr. Co nebudou vědět ony, teprve se postoupí dvojici A+B. Litujeme, ale ostatní linky budou ignorovány. Současně bude v elektronických novinách na místní síti neboli v Místní Drbně publikován rozšiřující se článek o tomto tématu. Doporučujeme nejdříve přečíst si článek, ať se neptáte na už známé věci. Dále doporučujeme horkokrevným, aby se nepokoušeli dobývat se do studia. Děkujeme a ptejte se…
A+B odpovídali už skoro hodinu, když se vyplnila Brianova předpověď ohledně horkokrevných obyvatel. Nejdřív zakolísala světla ve studiu, pak se ozvala hromová exploze, výkřiky a střelba. Brian ještě stačil říct:
„To je dobře, že jsme tu jen my dva a vše jede přes automatiku…“
Do studia vtrhlo několik zakuklených postav a zmateně se začaly rozhlížet. Nikde nikdo, akorát bzučící kamery a za stolečkem sedící Brian s Adamem. Jeden z nich, pravděpodobně vůdce, se rozkročil, namířil na ty dva brokovnici a zařval:
„Jménem místního občanského komitétu jste zatčeni. Soud bude proveden neprodleně. Vztyk a nastavit ruce na pouta!“
Adam se pousmál a prohlásil:
„Teda, Briane, vy tady máte i cirkus? Takovýho šaška aby člověk pohledal… Prý občanský komitét. Příteli, jdi se i s ostaníma šaškama bodnout. Nás zadržet nemůžeš! Briane, zamávej do kamery divákům a půjdeme…“
„Nikam nepůjdete, jste zatčeni!“
„Myslíš, že ne? Tak sleduj!“ Adam taktéž zamával na kameru a pak se s Brianem v křeslech rozplynuli. Vůdce zlostně zařval a začal vztekle střílet do opuštěných křesílek. Stačil však vystřelit pouze dvakrát, než se mu brokovnice zasekla. Jako kdyby se mu rozplynul uzávěr. I ostatní potkala tatáž nehoda, takže stáli bezbranní proti jednotce bezpečnosti, která právě vstoupila.
„Konec zábavy! Jak jste to říkal Brianovi? Napřáhnout pacičky pro pouta? Tak fofrem!“
Vysvětlení bylo v Drbně. Jelikož Brian něco takového očekával, seděly v křeslech pouze dva hologramy. Adam navíc seděl doma, v 5000 kilometrů vzdáleném útočišti. Krásná ukázka rozvinuté technologie!
Další dny přinesly vzrušující události. Nejdříve se ze všech možných úkrytů a tmavých koutů vynořili porouchaní a blázniví roboti. Spořádaně se odvlekli do velkého prázdného skladiště, které mělo sloužit jako nástupiště pro přesun. Spolu s nimi se tam shromáždil dav lidí a sledovali, co se bude dít. Jestli se objeví Brian s Adamem, mávnou kouzelnou hůlkou, otevřou se nádherné dveře s průchodem do ráje. Nedělo se nic. I za dalších pět hodin se stále nic nedělo. Dav už notně prořídl, zůstalo jen několik dětí a i ty pomalu ztrácely trpělivost. Snad právě proto byla jejich snaha odměněna.
Během několika minut zmizela kovová stěna a byla obnažena holá skála. Ve skále se začal rýsovat asi pětimetrový kruh, který se jakoby propadal do skály. Nejdivnější na tom bylo to, že materiál jakoby mizel. A bez hluku, prachu a podobných věcí, které děti znaly z filmů o výstavbě. Prostě záhada!
Téměř současně začala stavba přepravních vozidel, V Drbně bylo nakresleno, jak to bude vypadat. Základ byl desetimetrový modul s uličkou uprostřed. Na každé straně uličky bylo po dvou sedadlech. Uprostřed byly proti sobě dva hygienické kabinety, vedle nich dveře. A to vše na třech otočných dvounápravových podvozcích. Spojeno do vlaku s dvaceti jednotkami, napájeno a řízeno z lokomotivy, která jela jako první.
Děti byly téměř u všeho. Napjatě sledovaly počátek stavby tunelu, nemohly chybět ani při stavbě přepravních modulů. Z hromady porouchaných robotů vyjel jeden či více kusů, dojel na určené místo a tam se pro ně nějakým záhadným způsobem přeměnil na kus vozidla. Takové využití nanobotů v praxi neznal nikdo v krytu. Na neustálé otázky typu A nemůžou se ti roboti vzbouřit? už odmítal odpovědět s tím, že je vše popsáno v Drbně. Pak přišel ten slavný den, byl to desátý od začátku prací. Byl hotov jak tunel, tak první souprava. Mnohým se to nezdálo. Za deset dní udělat 5000 kilometrů tunelu skálou? Nemožné! I to bylo v Drbně vysvětleno. Začínalo se na padesáti místech zároveň. Některá místa uprostřed trasy sice započala poněkud se zpožděním, než se tam nanoboti dostali, o to delší byly úseky blíže okrajům.
Takže tunel byl hotov, teď šlo o pořadí odcházejících. Adam již na začátku dohodl, že nejdříve pojedou nemocní, pak rodiny s dětmi, mladší dříve, s nimi část mladých mužů. Jednak budou tvrdě pracovat při vykládce, jednak budou tvořit záložní skupinu, kdyby něco selhalo. Muži jsou přece v útočišti žádaným artiklem… Potom samotné ženy a nakonec muži. Náklad bude odesílán průběžně, když bude volný koridor. Na tomto základě vznikla jedna ze základních otázek: Co s vlaky, co dojedou do cíle? Odpověď byla překvapivě jednoduchá: Jak byly vlaky sestaveny, tak se i v cílovém prostoru rozeberou na jednotlivé suroviny. Dá se to chápat jako dar nových osadníků útočišti. Nebýt jich a jejich technické vyspělost, bídně by zahynuli…
Brian byl požádán jak Adamem, tak i bábinkou Helenou, aby přijel mezi prvními. Jako zastupující šéf měl dohlížet na pořádek, takže vylezl z prvního modulu, který dojel do cíle. Za ním pomalu vystupovali ostatní cestující. Různě se protahovali, jak byli po dvanáctihodinové cestě rozlámaní. To už k nim mířily zdravotnice, každý musel projít prohlídkou, aby nováčci nezavlekli do útočiště nic nebezpečného. Jakmile měl Brian prohlídku za sebou, jal se organizovat zmatek. To už ho odlovil Adam, představil mu bábinku Helenu jako představitelku tohoto útočiště. Pak zavolal šéfku zdejších bezpečnostních sil, se kterou bude Brian spolupracovat a představil je vzájemně. Brian se vyděsil, protože šéfka byla krasavice vysoce převyšující standarty, které doposud znal. A to mu Adam ještě prozradil, že je pro ni něco jako Bůh, protože sledovala, jak si Brian vede ve starém útočišti a učila se podle něho. Proto s ulehčením sledoval, jak z dalšího vlaku vylézá mimo jiné i mladíci z bezpečnosti. Zavolal si jejich vedoucího, ukázal mu zdejší šéfku s tím, že ji bude poslouchat a ignoroval přitom jeho vyvalené oči a čelist na zemi. Pak zanechal nebohé mládence jejich osudu a šel se zeptat Adama a bábinky, jestli by se nenašel nějaký tichý kout, že už mele z posledního a funguje pouhou setrvačností.
Briana uložili do volné ošetřovny a na dveře pověsili ceduli »Nerušit«. Bohužel, jeho odpočinek trval jen něco přes šest hodin. Přiběhl mládenec od bezpečáků těsně následován zdejší bezpečačkou. A že je nějaký problém s příchozími, jeden vlak je odstavený, lidi uvnitř zabarikádovaní a mají tam prý i nějaké raněné. A chtěj mluvit jen s Brianem, toho že znají nejlíp. Takže šli Briana zase probudit. Dostal podpůrnou injekci a prohlásil se za schopného služby.
Z odstaveného vlaku vylezl chlap jako hora, chvíli lomcoval Brianovi s rukou a pak oba vlezli zpět do vlaku. Za chvilku se vynořil Brian, kývl na Adama a bábinku a gestem je pozval do prvního vagónu. Téměř všechny sedačky chyběly a místo nich na provizorních lůžkách leželi lidé. Zavázané hlavy a končetiny, sem tam chybějící ruka či noha. Brian začal vysvětlovat, co se mezitím dozvěděl od toho obřího chlapa.
„Další vlaky nepřijedou. Tento je poslední a odjel jen díky tomu, že se do něj podařilo nacpat všechny, kteří ještě odjet chtěli. Pamatuješ na toho troubu, který zaútočil na televizní studio? Ten se prohlásil diktátorem. Začal roztrušovat fámy, že vlaky odvážejí lidi jen kus, asi 30 kilometrů a tam je likvidují. Je přece nemožné v tak krátké době postavit 5000 kilometrů tunelu. A na nanostroje nevěří, žádného neviděl na vlastní oči… Podařilo se mu ukecat posledních pár stovek lidí, většinou starších a zkusili zabránit odjezdu posledních vlaků. Bohužel si mysleli, že v mašinách jsou řidiči. Svůj omyl pochopili v okamžiku, kdy se naložený vlak rozjel bez ohledu na lidi před vlakem. Takže to diktátor vyřešil odstřelením začátku tunelu a likvidací rozestavěného vlaku.“
Mezitím bábinka, se svolením Briana i hromotluka, zavolala na pomoc zdravotnice. Ty se hned začaly činit, některé hned na místě, těžší případy dobrovolníci odnášely na ošetřovny. Jedním odnášeným byl i Brian, který sice nebyl zraněn, ale uspán, aby si trvale nepoškodil zdraví.
Takže se nám tehdy podařilo zachránit jednašedesát tisíc lidí. Tři lidi ještě i přes výtečnou léčbu zemřeli. Nanostroje v tunelu i v druhém útočišti jsme uspali, sem tam je vzbudíme a zkontrolujeme situaci. Diktátor stále vládne, ale stádečko se mu tenčí. Staří umírají a noví se nerodí.
Zato zde propukla populační exploze. Téměř každá žena má minimálně jedno dítě. Přelidnění ale nehrozí, kapacita Domova, jak se nyní říká našemu útočišti, zdaleka není zaplněna.
Také naše rodina se rozrůstá. Jak by to řekla bábinka, jsem nyní skutečný Otec Rodu. Nikdo z rodiny, od manželek grácií po pravnoučata mi neřekne jinak. Bábinka zesnula v klidu ve spánku, když jí bylo 197 let. Další genetické výzkumy ukazují, že já bych se mohl dožít i dvěstě padesáti let. Takže bych se mohl dožít i úplně posledního přesunu, a to z Domova na zemský povrch. Radioaktivita je téměř všude už v normálu, průzkumné výpravy už ani nenosí ochranné masky. Pokusy s kultivací rostlin a vypouštěním zvířat probíhají bez problémů.
Pátrání po ostatních přeživších útočištích skončilo nezdarem. Stále probíhá, nanostrojům je jedno, jak dlouho pracují, ale naděje nalézt další útočiště spadlo pod miliontinu procenta. Jsme tedy, nepočítaje Diktátora a jeho partičku, poslední živí lidé na Zemi. Anebo první, jak se to vezme.
A jako bonus se přece jen po nárazu komety změnil úhel natočení zemské osy, takže místo nehostinné Antarktidy máme mírné pásmo.
Již se těším ven…
#