Výprava
Poslední kontrola před odchodem. V báglu jídlo a pití na pár dnů, dvě deky místo spacáku, nějaké náplasti, obvaz a dezinfekce. Poměrně zachovalý nůž nalezený v kuchyni. Pořádné boty. Vše? Ano, může vyrazit. Problém se zamykáním vyřešil dovřením okna a odnesením židle o pár metrů dál. Sice by tady nikdo neměl být, ale co kdyby…
Ještě jednou se vrátil pro důležitou věc - kompas. To když se rozhodoval, kterým směrem vyrazí… Zamířil jižním směrem, i ty hromady sutě tam vypadaly schůdnější. Prodíral se jimi pár hodin. Právě, když si říkal, že by to pro začátek stačilo, zaslechl nějaký zvuk. Jako kdyby se přesýpal písek v něčem kovovém. To mu vlilo nové síly do nohou. Rozhlédl se kolem a uviděl o kus dál podivnou konstrukci. Uzel z trubek jako dílo šíleného konstruktéra, až na to, že nejtenčí trubka měla v průměru asi tři metry. Celé to mělo tak deset metrů na výšku. Vyrůstal z toho tlustý komín mizející kdesi nahoře v narudlém oparu. Opatrně to celé obcházel. Už se vzdával naděje na pochopení, o co tu jde, když spatřil pootevřené ocelové dveře. Škvírou to v pravidelných intervalech mírně foukalo. Zkusil ty dveře otevřít o něco víc, jsa zvědav, co je uvnitř. Dveře se rozpadly na pár kusů a mrak rzi, který mu většinou skončil v očích. Po chvíli usilovného mrkání se začal rozkoukávat. Co to vlastně viděl? Černý otvor vedoucí… kam? Teď by se hodila baterka! Byla vůbec mezi výbavou? Byl si jist, že ne. Zkusil jen nakouknout mezi veřeje. Co je to tam na stěně? Vypadá to jako vypínač! Zkusil ho přepnout v tušení neúspěchu. Kupodivu, fungoval. Pomalu a váhavě se začaly rozsvěcet stropní panely. Ostré bílé světlo přímo řezalo v ještě zaprášených očích. Stál a zíral! Široká chodba se táhla asi dvacet metrů k dalším dveřím. Přibližně v polovině se chodba rozšiřovala do malého salonku - pár stolů se židlemi, tři křesla a u jedné zdi pohovka. Při tom pohledu na něj dopadla ochromující únava. Dopotácel se k pohovce, zaregistroval ještě funkční matraci a pak už v polospánku jednu deku pod sebe, jednu přes sebe. Usnul a ani mu nevadilo světlo…
Ležel na břehu moře, rukou objímal svou dívku, přimhouřené oči upřené do prostoru. Pomalu se snášel soumrak, když v tom se nebe rozzářilo. Jas nabýval na intenzitě. Už věděl, co se stalo. Nějakým způsobem zaspal a nestihl odchod do krytu. Obrátil se k dívce, ale zahlédl jen vytřeštěné oči a v pěně u úst rozkousnutou ampulku s jedem. Horečně začal hledat tu svoji, když tu náhle světlo zesílilo a…
Prudce se posadil na pohovce, zírajíc do světla ze stropního panelu. Srdce mu bušilo jako o závod a zpocený byl až na patě. Takovou noční můru ještě nezažil. Bylo známo, že mnoho lidí dalo přednost sebevraždě před životem v krytu. Toto v kombinaci s únavou a nezvyklým prostředím…
Adam seděl na pohovce a rozvažoval, co teď. Potřeboval akutně na toaletu, ale ven do prachu se mu až tak nechtělo. No, porozhlédne se tu, ještě to vydrží. Třeba najde něco civilizovanějšího než dva kameny vedle sebe, o odřeném zadku nemluvě. Měl štěstí. O pár kroků dále narazil na dvojici dveří označené známými symboly. Na malinkou chviličku zauvažoval, že z recese vleze do nesprávných dveří. Neudělal to. Správné dveře skrývaly poklad: pisoár, mísu a za rohem i sprchový kout. Voda sice tekla jen studená, malým čůrkem, ale při troše snahy se vše podařilo. Osvěžen na těle i na duši do sebe naládoval snídani, sbalil bágl a byl připraven na další dobrodružství.
Vydal se chodbou dále. Mimo už známé dvojice dveří na žádné dlouho nenarazil. Až za třetím rohem zůstal vyjeveně zírat. Chodba končila stěnou, v níž byly zasazeny mohutné dveře, vzhledem připomínající dveře od trezoru. Až na to, že byly naprosto hladké, ani stopy po klice nebo jiném otevíracím mechanismu. Nahoře u stropu ventilační mřížka, ze které foukaly poryvy vzduchu. Pod mřížkou bylo na zdi cosi napsáno. Z dálky to nepřečetl, tak přistoupil blíž. A opětovně zíral! Bylo na co.