Test
Bylo na co zírat. V mělké prohlubni byla napsána jediná věta v různých jazycích:
Pod nápisy byly obrysy lidských rukou. Vzkaz byl jasný: polož ruce na obrysy a něco se stane. Pochybovačný hlásek v hlavě varoval před různými nepříjemnými překvapeními, ale opičí zvědavost zvítězila. Přesto se obrysů dotkl jen na chviličku, a to i jen levou rukou. Nápisy zmizely a nahradila je obrazovka. Polekaně ucukl rukou a vše se vrátilo do původního stavu.
Odložil bágl, protáhl se, protřepal ruce a byl připraven. Odhodlaně přitiskl dlaně na obrysy. Na začátku animace byl jednoduchý návod na ovládání kurzoru. Šedý kroužek reagující na pohyby rukou do stran nemohl být nic jiného. Potvrzením bylo zatlačením do stěny. Navedl kroužek na blikající šipku dole a zatlačil. Náhle mu vytanul na mysli prastarý vtip:
- Kolik policistů si znečistí trenýrky u dveří s instrukcí Tlačte?
- Pouze tolik, kolik umí číst!
Jeho mysl si s narůstajícímu stresem poradila po svém. Obrátil pozornost zpět k obrazovce. Obsah byl jasný. V tabulce seřazeny názvy jazyků, každý v tom svém. Rozeznal angličtinu, ruštinu, němčinu, rozsypaný čaj byla asi čínština, kudrdlinky pro změnu arabština… Vybral si ten svůj a zase šipka. Na další obrazovce se objevilo něco, co znal ze školy, neboli test znalostí. Otázka a několik možných odpovědí. Musí vybrat tu správnou. Dole obligátní šipka. Nadechl se a začal vzpomínat na správné odpovědi. Bylo jasné, že tento test připravovali lidé. Jak by to také mohl být jiný? Přes pár falešných poplachů se žádná mimozemská civilizace neobjevila…
Pomalu ho začínaly bolet ruce, když otázky zhasly a nahradila je animace – chodba, na jednom konci ukončená tlustou čárou, u ní stojí postavička před jakýmsi čtverečkem. Od postavičky běží šipka zpět do chodby, kde je nakreslena další čára, tentokráte červená. Maně se ohlédl do chodby. Z podlahy, asi pět metrů od něj, právě vyjíždí ostře červený práh, u něj na stěnách blikají červená světla. Jsou dvě možnosti. Buď uspěl a pustí ho to dál, nebo neuspěl a má vypadnout o kus dál, aby při jeho likvidaci nebylo zničeno nějaké zařízení. Rozhodl se důvěřovat neznámým tvůrcům. Za chvilku po tom, co si stoupl za červený práh ucítil vibrace a slyšel zvuk rozbíhajícího se motoru. A potom… Potom se konec chodby s trezorovými dveřmi začal pomalu šinout k němu, až se zastavil těsně před prahem. Zvuk motoru zesílil, přidalo se hučení a blok se začal zdvihat a mizet ve stropě. Než zmizel úplně, stačil zaregistrovat pár detailů. Blok byl necelých pět metrů dlouhý. Vypadal jako složený z několika kusů, každý další dál od něho byl menší. I veřeje tomu odpovídaly. Několik zúžení, každé s mohutným plastovým těsněním. Teple bílé světlo zvalo dále. Že by slunce? Blbost, kdoví, jak hluboko pod zemí je.
Za veřejemi pokračovala chodba, vpravo i vlevo odbočovaly krátké chodbičky ke dveřím. Nejdřív jim nevěnoval pozornost, pak ho piktogram na jedněch upoutal. Aby ne, znázorňoval vanu se sprchou. Další dveře, talíř a lžíce. Pak postupně kniha, postel, ještě jedna postel, klasický doktorský kříž a nakonec v čele masívnější dveře s podivnou ikonou – něco jako půlkruh rozdělený dvěma svislými čarami na poloviny. A mimo tyto poslední dveře na všech normální kliky!
Jediné, co postrádal, byl záchod. Ten asi přehlídl někde vepředu. A skutečně, byla to hned první dvojice. A opět, dámské a pánské. Použil svoje a zamířil zpět k masívním dveřím v čele. Jen se k nim přiblížil na metr, jakoby zprůhledněly a zobrazily hromadu piktogramů. Chvíli je studoval. Několika vodorovnými pruhy byly rozděleny na sekce. Každá začínala sluncem napůl s měsícem. Asi označení dne. Začalo mu docházet, že dnes se už nikam nepohne, neboť jedním z prvním znaků byly sprcha a záchod. A opakovaly se i v dalších sekcích. Jak to tak sledoval, splnit všechny instrukce zabere skoro týden. Chvilku přemýšlel, co asi zbylo z potravin v kuchyni, pak si vynadal. Již dávno byly velmi trvanlivé potraviny zbaveny vody, zmražené a uchovávané v kapalném dusíku.
Tak jo, ubytuje se a pak to tu prošmejdí…