Dole
Výtah sice dorazil do přijímací stanice, ale dveře se neotevřely. Na informačním panelu blikal nápis »Čekáme na obsluhu. Pokud se do 30 minut obsluha nedostaví, otevřete dveře ručně. Do té doby jsou dveře zablokovány!« a pod tím popis, jak dveře otevřít. Zatímco pročítal návod, změnilo se 60 na 59. Takže, podle poučky Je-li zobrazena časomíra, ubíhá čas tři až pětkrát pomaleji se připravil na dlouhé čekání. I ta poučka byla nakonec velmi optimistická, posledních pár minut se vleklo až neuvěřitelně pomalu.
Adam si náhle vzpomněl na opici, kterou viděl vycházet ze stanice. Co když je jich tam víc? Budou útočit, když jim prakticky vleze do hnízda? Urychleně zprůhlednil celou kabinu výtahu a ulehčeně si oddechl. Nikde nic a nikdo, navíc za dveřmi výtahu byla jen krátká chodbička osvětlená stropními panely. Z ní teprve vedl východ dále.
Konečně se dveře pomalu otevřely dokořán. Průhledné stěny výtahu ho však nemohly připravit na to, co zasáhlo jeho čichové buňky. Zápach, smrad, puch… Kolika slovy se dá popsat, co cítil. Až se mu z toho obracel žaludek skoro naruby. Chvilku myslel, že pozvrací stěnu vedle dveří výtahu, ale nutkání překonal. Navíc naskočila skrytá klimatizace a začala do chodby vhánět čistý a svěží vzduch. Nevolnost přešla jako mávnutím kouzelné hůlky.
Pokusil si vybavit, co to vlastně cítil. Fekálie, starší i zcela čerstvé. Moč a jí nasáknuté věci. Zatuchlina dlouho nevětraného prostoru. Zapařená tráva. Co bylo zajímavé, žádné zkažené potraviny, žádné hnijící maso, zkyslé mléko. Nic takového. Dalo by se říct, čistě přírodní věci.
Dveře do dalších prostor měly malé zamřížované okénko. Zvědavě jím pohlédl zrovna v okamžiku, kdy z druhé strany nakoukla zvědavá opičí tvář. Nebyl si jistý, kdo zaječel víc!
Adam stěží popadal dech, téměř nevěnoval pozornost okolí. Posléze ho udivila činnost opice na druhé straně dveří. Mávala rukama, všelijak kroutila a proplétala prsty v téměř známých pohybech. Už věděl, co to je, ale zatím si to pořádně neuvědomil. Pouze si vzpomněl na palcové titulky v archívních novinách:
Vědci naučili šimpanze mluvit znakovou řečí!
Opice zvládá až 200 slov!
První interview s opicí exkluzivně v našem deníku!!!
Pozoruhodný objev – opice se učí znakovou řeč navzájem!
Blesk dnes: Planeta opic se blíží! Nezodpovědní vědci…
Netřeba dál vzpomínat. Pozorně se zahleděl na opici. Nyní již jen klidně stála a pozorovala ho. Zkusil vyznakovat tu jedinou frázi, kterou, díky častému používání, znal dokonale: OPAKUJ PROSIM! A dodal ještě POMALU PROSIM.
Pak, že zvířata nemají mimiku. Tato opice se pousmála a začala pomalu znakovat: TY PAN. JA PODRIZENY. JA STRAZCE STANICE. JA JOE. TY PAN. HODNE DLOUHO ZADNY PAN. DLOUHO ZADNA PANI. TY JIT DAL. JIDLO NENI, ZKAZIT SE A VYHODIT. JA JOE MIT RADOST. PAN JIT DAL. PAN NEZLOBIT NA JOE, ZACHOD BYT ROZBITY. DLOUHO ZADNY PAN NA OPRAVA…
To už seděl v pohodlném křesle u stolku v společenské místnosti. Rozhovor probíhal značně klopýtavě, občas si nerozuměli, spoustu věcí musel popisovat oklikou.
Když ho od rozhovoru začaly bolet ruce, přerušil Adam debatu o možnostech, jak dlouho je HODNE DLOUHO a pokračoval s tím, že je unavený, ospalý, má hlad a potřebuje si odskočit. Joe pouze zopakoval fráze JIDLO NENI, ZKAZIT SE A VYHODIT a ZACHOD BYT ROZBITY, pak se ušklíbl a gestem zval Adama dále do stanice. Ten si ještě zašel pro batoh a pak následoval Joea.
Koupelnu tvořil sprchový kout s napevno zabudovanou sprchou a malou příčkou oddělený záchod. ZACHOD BYT ROZBITY ukazoval Joe. Na vnější pohled nebyla vidět žádná porucha. Popošel blíž a zarazil se. Co si pamatoval z pár hodin výuky „Drobné opravy v domácnosti“, tak vodovodní ventily měly ustálenou tradici – páčka ve směru trubky označovala otevřený ventil. Tady byla páčka u nádržky napříč… Natáhl se a zkusil páčkou pootočit. Kupodivu, otočila se bez problémů. Koupelnou se rozezněl známý zvuk napouštěné vody. Zaznakoval ZACHOD TED NEBYT ROZBITY. Rozesmály ho Joeovy vyvalené oči, div mu nevypadly. Pak se Joe vzpamatoval a odešel. V momentě byl zpět a nasadil do držáku roličku toaletního papíru. Pak odešel a nechal Adama, ať se osvěží.
O hodinu později našel Joea v malé ložničce, právě dokončil úklid. Okno zářilo čistotou stejně jako čerstvě povlečená postel. Ovšem při pohledu na stolek pod oknem málem vypadly oči jemu. Na nerezovém podnosu hrdě trčela zaprášená zelená láhev známého tvaru. Téměř nábožně ji zvedl, lehce otřel prach a strnul. Podle roku sklizně bylo 66 let staré! Takže v tom roce ještě žili ve zdejším útočišti lidé. Co se však s nimi stalo? Co znamená Joeovo HODNE DLOUHO ZADNY PAN, DLOUHO ZADNA PANI? Začne tedy se zjišťováním, ale až zítra. Dnes udělá degustaci šampaňského, pak zaleze do postele…