Uvnitř
Konečně to ve dveřích cvaklo. Řádky s piktogramy zmizely a nahradil je nápis:
Vstupní kód je:
226510271603
Tento kód je platný 24 hodin 00 minut od tohoto okamžiku a je funkční pro průchod oběma směry této propusti.
Pod tím byla obvyklá prohlubeň a v ní, pro změnu, numerická klávesnice. Již se chystal zadat kód, ale proběhl jím záchvat paniky. Kde má bágl? Aha, tady, vedle dveří. Má skutečně sbaleno vše? V nervózních posledních hodinách mohl přehlédnout nějaké instrukce… Snad bude vše v pořádku. Pro jistotu navštívil záchod i koupelnu a přitom se jen tak mimoděk pokoušel vzpomenout si, co mu ten kód připomíná. Pak si vzpomněl, viděl to v útočišti každou chvíli! Rok, měsíc, den, hodiny a minuty. To už je tolikátého? Co byl tady bez placky tabletu ztratil přehled o čase. Uklidněn obrátil svou pozornost zpět ke dveřím.
Po zadání kódu se zprvu nic nestalo. Než ale stačil začít zmatkovat, zasyčel stlačený vzduch a za tiché hučení hydrauliky se dveře začaly otevírat. Po chvíli již viděl dovnitř. Byla tam! Chodba, kterou se dostane dále. Musel se zhluboka nadechnout, protože napětím téměř nedýchal. V chodbě se pomalu rozsvítilo nepřímé osvětlení, které tak tak zahnalo tmu. Prošel dveřmi, které se začaly pomalu zavírat. I na vnitřní straně dveří byl podobný podsvícený nápis, ale místo údaje 24 hodin 00 minut tam bylo napsáno 23 hodin 53 minut. Na chvilku pocítil touhu otevřít dveře a podívat se, jestli se změnil i původní údaj, ale překonal se. Obrátil se tedy zpět do chodby a utrpěl šok. Neutrálně šedé stěny končily asi po dvaceti metrech plochou rostlé skály. Téměř násilím se donutil ke klidu. Popošel pár kroků a ulehčeně si oddechl. Zatracený optický klam! Kombinace šedých stěn, nepřímého osvětlení a skály napříč chodbou dávaly dohromady představu slepé uličky. Pouze při pohledu z větší blízkosti se daly rozeznat obrysy dalších dveří. Na stěně vedle nich slabě zářila podsvětlená numerická klávesnice. Tak proto byl v prvním nápisu zvolen termín propust. Několikeré dveře sloužily pravděpodobně jako vyrovnávač tlaku, proto i ty první dveře syčely!
Dveří bylo nakonec pět. Poslední komora propusti byla o něco větší a vybavenější. Neodolal a na chvilku si sedl na polstrovanou lavici. Využil toho k rychlému občerstvení, pár soust a trochu vody. Pak odhodlaně přistoupil k posledním dveřím, vyťukal kód, dveře se otevřely a… a svět zmizel v mlze…
Za dveřmi bylo vidět jen pár kroků profilované podlahy ochozu, nejasně ještě zábradlí a to bylo vše. Teprve teď mu došla nevinná poznámka z Wiki, že dóm útočiště je tak velký, že má svoje vlastní počasí. Takže ne mlha, ale mrak. Je vlastně jedno, jak to pojmenuje, ale ztížilo mu to situaci. Jak a kde má hledat ten výtah? Jak vypadá? Nebude mokrá podlaha ochozu klouzat? Jak takhle uvažoval, zaslechl sílící hučení a ucítil na tváři závan větru. Vida, UI dala pokyn, spustily se ventilátory a rozfoukávaly mrak, aby v něm příchozí nebloudil. Už bylo vidět nejen celý ochoz, ale o pár metrů vlevo i kabinu výtahu napůl schovanou ve výřezu sloupu.
Výtah byl sám o sobě další div. Šachta výtahu nemířila přímo dolů, ale obtáčela sloup po šroubovici. Z ochozu viděl jeden a půl závitu, zbytek se ztrácel v mraku. Mezi výtahem a ochozem byla jen necelý milimetr široká mezírka. Zesílené zábradlí v místě vstupu do výtahu se otevíralo přímo do tělesa výtahu, tvořeného kombinací stříbřitého kovu a skla, při centimetrové síle prakticky nerozbitného. Jelikož bylo vrstvené a jednotlivé vrstvy různě pokovené, dala se přivedením elektrického napětí měnit jeho průhlednost. Toho hned využil a zneprůhlednil podlahu. Byl to přece jen tísnivý pocit pádu… Výtah se pohyboval levitací mezi třemi kolejnicemi, uložených v trojúhelníkové formaci, aby nemohl vypadnout mimo trať.
Ovládací panel hned vedle vstupu naznačoval, že není nutno sjet až dolů. Na stylizovaném sloupu bylo vidět několik stanic. Přímo pod mrakem byla první a ikona oka naznačovala výhled. Okamžitě si představil osmisetmetrovou rozhlednu. Další stanice byla umístěna v polovině sloupu a ikony znázorňovaly sprchu, příbor a postel, takže asi ve wiki zmiňovaný »Hotel Na půli cesty«. Poslední stanice byla těsně nad povrchem a mělo to být asi kontrolní stanoviště.
Jelikož neměl žádnou představu o rychlosti výtahu, rozhodl se zastavit se ve všech stanicích. Z horní se porozhlédne, v prostřední se občerství, přespí a čilý dojede druhý den dolů.
Dotykem na stanice naprogramoval zastavení a pak odhodlaně stiskl ikonu se zelenou šipkou dolů. Odměnila ho krátká animace, jak si sedá do křesla a zapíná si bezpečnostní pás. Ještě ztlumil výhled, aby ho to nemátlo, pak se pohodlně usadil a zapnul si pás. Melodická znělka ohlásila odjezd.
Vůbec netušil, kdy se rozjeli. Kabina se pohybovala naprosto bezhlučně a bez otřesů. O rychlosti sestupu svědčil jen pocit, že je balónek a vznášet se u stropu mu brání jen zapnutý pás.
Zajímavé bylo, že vůbec necítil odstředivou sílu, vždyť prakticky stále objíždí sloup. Mělo by ho to tlačit na stěnu! První možnost, co ho napadla, bylo, že kabina se naklání, aby vyrovnávala přetížení. Pak ho napadla další možnost – inerciální zařízení. To by ale znamenalo, že vývoj tady předběhl okolní svět. Doma o tom četl jen ve scifi. Ale asi to nebude úplně dokonalé, to by se neměl vznášet v křesle držen pouze pásem. Jak tak nad tím dumal, tíže se postupně navracela. To, že zastavili, poznal jen podle melodické znělky a otevřených dveří, ze kterých na něj dopadalo sluneční světlo. Tak na tu lampu jsem taky zvědavý, pomyslel si. Sebral bágl a vyšel ze dveří.
Oslněn záplavou světla letmo zaregistroval další ochoz, zábradlí a nad ním řadu oken. Zvědavě přistoupil k zábradlí a zkusil vyhlédnout z okna. Nechtěně přitom zavadil o ovládání průhlednosti. Najednou byl celý ochoz křišťálově průhledný, dokonce i to zábradlí, kterého se držel. Měl pocit propadání se. Pak mu přišla, ač nezvána, na mysl kacířská myšlenka: Ochoz nebyl ze skla, ale z nějakého silového pole, které si teď vypnul…
Probral se ve výtahu, vklíněný mezi zadní stranou sedačky a stěnou. Vůbec si nepamatoval, jak se tam dostal, měl totální výpadek paměti, zkrátka okno. Co okno, přímo výkladní skříň! Nyní si v klidu přehrál, co se vlastně přihodilo a hned si vynadal do idiotů. Silové pole! Co ho to napadlo za blbost? V celé wiki nebyla o tomto útulku o silovém poli ani zmínka! A to naprosté popření bezpečnostních zásad! Dokonce i doma se muselo vše nebezpečné několikrát potvrzovat, tak tady to tak muselo být tuplem. Prostě zazmatkoval, překvapení a leknutí z opticky zmizelého materiálu můstku, panika přerostlá v panický atak…
Takže druhý pokus. Letmé nahlédnutí přes dveře výtahu potvrdilo trvající naprostou průhlednost ochozu. Poněkud nepatřičně se vyjímal bágl, trůnící na ničem kus od dveří. Rozumově to chápal, ale bylo to až směšné. Rozkročil se ve dveřích, pro jistotu se přidržujíc dveřního madla. Pomalu zvedal oči od země. Výhled byl skutečně ohromující. Čistý vzduch, pár cárů mraků, ideální dohlednost, kam až to šlo. Lesíky, louky, pár potoků a jezírek. V zeleni umístěno několik shluků budov. Ve vzduchu ptáci, na zemi zvěř. Poněkud znepokojivé bylo, že nezahlédl jediného člověka. I ty budovy působily omšelým dojmem. A dokonce zahlédl jednu zřícenou střechu! Vylezl ze dveří, aby se podíval k základně sloupu. Ignoroval průhlednou podlahu, mysl měl zaplněnou něčím jiným.
Přijímací stanice se zdála být vcelku v pořádku. A někdo vyšel z jedné budovy! Chvilkovou úlevu přerazilo trpké zklamání. Jen opice. Rozhodl se zrušit původní plán a sjet okamžitě až dolů. Co se tu, sakra, stalo? Kam zmizeli lidé? Nebo se někde ukryli kvůli nějakému neznámému nebezpečí? V tom případě… Musí si dávat větší pozor, co podniká!