Iron-city přivítalo Jackie Therlowa hrozným vedrem a ještě strašnějším hlukem a zmatkem po ulicích, příkře kontrastujících s klidným a důstojným Kingtownem. Příliš se na nádraží nezdržoval a vypletl se z hlavní třídy mířící k centru, aby se dostal do ulic klidnějších, kde se hodlal vyptat na cestu do Kasby.

Byl v Iron-city třikrát, pokaždé tam ale přijel koňmo z džungle a byl veden Danem nebo jiným členem smečky, takže neměl tušení, kde je vlastně nádraží a kterým směrem se lze dostat k Červenému mostu a jiným místům, kde se vyznal. Soudil, že je někde na severním břehu, to znamená, že se teď nachází na území Gold Stepa. Vyptávat se nějak na Santanuevu mohlo taky znamenat nepříjemné komplikace.

Kingtownští kluci jsou hrdí na svou demokracii ve smečkovém zřízení; téměř každá ulice nebo škola či jakákoliv jiná organizace má svou nezávislou smečku, kterou si dle vlastního uvážení sestavuje a rozpouští zcela nezávislý náčelník. Ale po pravdě řečeno, všichni obdivují pevné Ironské smečky Gold Stepa a Santanuevy, které mají rozděleno město a bojují podle jednotné vůle svých náčelníků, bez ohledu na mínění členů. Již bydlištěm zapadá každý do některé ze zón, stát mimo není dosti dobře možné. Roger ten model chválil, ale většina prostých bojovníků odsuzovala diktátorské sklony obou velitelů. Takže Jackie právem očekával, že se co nejdříve střetne s nějakým projevem nadřazenosti domácích vůči cizinci.

Když cestuje velvyslanec Rogera Monroese k cizímu, ne zcela spřátelenému náčelníkovi, oblékne si na to bílou košili, texasky s třásněmi a mokasíny co možná nejkřiklavějších barev. Tesák si nepověsí na krk, ale na opasek, a svoje dlouhé zlaté vlasy si nechá načesat do složitého účesu u holiče na Victory, který za ten měsíc velice proslul jako hrdinný zastánce věci arminské cti a prvotřídní odborník. Takže Jackie vypadal tak nádherně, že muselo být na první pohled jasné, že je to osobnost vážená.

Tím víc jej překvapilo, že dva kluci, kteří se vynořili zpoza jednoho rohu, rozcuchaní a odění jen do kožených zástěrek na úzkých opascích, sebou ulekaně trhli, když jej uviděli. Pak jeden skočil k Jackovi, otevřel zprudka nejbližší dveře a vstrčil ho dovnitř. Oba usedli na schody před domem, jeden vylovil z váčku na opasku kostky a počali hrát nějakou hru, zcela jí zaujati. Jackie nechal pootevřené dveře a pozoroval je škvírou, aniž ovšem protestoval, neboť nebyl zcela na hlavu padlý. Ale nedělo se nic, jenom dvojice policajtů přešla kolem rázným vojenským krokem.

Kluci delší chvíli hráli svoji hru s kostkami. Konečně je starší shrábl, vrátil do váčku, otevřel dveře a pokynul Jackovi, aby vyšel. Jackie se tvářil velmi nechápavě. Mladší kluk ho chytil za jednu splývající kadeř, bolestivě mu s ní trhl a štěkl:

„Pitomče nevopatrnej!“ a bez dalšího vysvětlení se otočili a rozběhli se pryč rychleji, než se jich stačil na něco zeptat. Jackie zůstal stát na ulici, potřásal hlavou a nechápal nic. Nakonec si řekl, že to byl asi nějaký vtip, a kráčel dál původním směrem. Ale zřejmě jej odhadl dost špatně, neboť se ještě víc zapletl ve spleti ulic. Jako na smůlu nikoho nepotkal – byl by se spokojil i s tou policejní hlídkou, ale nebyla v dohledu.

Konečně se odhodlal a otázal se dívky v červené sukénce, asi tak velké jako byl sám, která na něj hleděla s obdivem: „Mohla bys mi říct, jak se dostanu k Červenému mostu?“

Dívka polkla překvapením bonbón, který cucala. „Ty chceš jít takhle k Červenýmu mostu?“

Jackie se bleskurychle přehlédl a neshledal na sobě závad. „A proč ne?“

„To se nebojíš Torrey Grahama? Jestli tě chytnou jeho lidi, ostříhají tě, víš to?“

„Z tvýho Torrey Grahama mám strach jako z loňskejch záplav! Jsem ochotnej vpálit do něj tolik olova, kolik ho jenom unese!“ ujistil ji hrdě, „Jenom mi řekni, kde ho najdu!“

„Ty chceš zabít městskýho velitele policie?“ vytřeštila oči.

„Co? Von je to šéf policajtů?“

Dívenka se rozhlédla, uchopila Jacka za rukáv a rozběhla se po ulici. Běžel s ní, příliš se nevyptávaje, až proběhli průjezdem a ocitli se na úzkém, starým haraburdím naplněném dvorku. Tam otevřela dveře dřevěné kůlny a oba se posadili na složené dříví.

„Ty seš z Kingtownu, žejo? A to vůbec nemáš šajna, kdo je Torrey Graham? Novej policejní prefekt, dali mu to teprv někdy o prázdninách. Je moc přísnej a mění všecky zákony...“

„A to ho ještě nikdo jako takhle to?“ udělal Jackie posunek.

„On je hrozně zlej!“ potřásla hlavičkou, „A nechává stříhat naše kluky, když je chytne! Je na to prej zákon...“

„Houby s mákem a ne zákon! Ale... viděl jsem dva kluky, měli vlasy a policajti jim neublížili...“

Dívenka se spiklenecky zasmála a přitáhla si Jackovu hlavu blíž ke svým ústům, aby mohla ještě tišeji špitat: „Oni zatím chytaj jen bohatý! Kdo je chudej, toho nechaj! Ale v tomhle ohozu by tě hnedka drapli! To víš, policajti jsou taky naše lidi, ale poslouchat musejí...“

V tu chvíli Jackovi došlo, proč ho ti kluci tak čiperně odklidili z cesty, a pocítil náhlou naléhavou potřebu jim za jejich pohotovost poděkovat. „A to se ještě nikdo nevzbouřil?“

„Je jenom jeden člověk, kterej se ho nebojí! Santanueva, kazik Kasby. Ale ještě si to nerozdali, Graham se zatím Kasbě vyhýbá! Je tam na něj moc dobrejch borců...“

„Jdu k Santanuevovi! Můžeš mně říct, jak se tam dostanu, aby mě nechytli? Musím se Santanuevou mluvit!“

„Myslela jsem si to. Seš děsně odvážnej... a opravdu chceš zabít Torrey Grahama?“

„Zatím ne,“ usmál se, „Nedostal jsem rozkaz...“

„Páni... Koho poslouchaj nindžáci jako seš ty?“

„Jak jsi poznala, že bych byl nindža?“ stáhl košili z ramene a ukázal jí monroesovský znak. Dívka vyjekla překvapením.

„Hele, převlíkni se! Musíš vypadat jako normální kousek od nás! Přihodím ti zástěrku po bráchovi, je mu už malá. Čekej!“

Vyskočila a odběhla pryč. Jackovi napadlo, že by ho taky mohla prozradit nepřátelům, ale byla tak milá a přátelská, že tuto myšlenku hned zavrhl. Taky se za okamžik vrátila a položila před něho úzký kožený opasek s ušpiněnou a potrhanou zástěrkou z kůže, na okrajích roztřepenou dlouhým používáním.

„Takhle to nosej kluci! Mokasíny musíš taky sundat, naši kluci choděj bosí. A vlasy si stáhni dozadu, takhle krásnej účes by tě mohl prozradit, zvlášť u Červenýho mostu...“

„Co se to děje s mostem?“ ptal se, zatímco se svlékal.

„Grahamovci zakázali válčit na mostě. Ale kluci se tam ještě občas servou, a když na ně padnou chlupáči, naskáčou do řeky. Ale pár jich chytili, to je jasný...“

„A co? Udělali jim něco?“

Začervenala se a řekla zahanbeně: „Ostříhali je...“

„Kde si mám nechat ty hadry? Můžu tady?“

Složila pečlivě jeho oblek a schovala do staré skříně v rohu kůlny. Jackie si zatím zacvakl přezku na boku řemenu a prohlížel se s mírným despektem. Dívka ho odzadu chytila za vlasy a pomáhala mu je rozcuchat – ačkoliv ten účes stál půl dolaru, Jackie se tomu jenom vesele smál.

„Stejně vypadáš hrozně úpravně a pansky! Všecky kluci z Kingtownu vyhlížejí tak nafoukaně?“ Otočila se, sáhla na rouru od kamen a pak přejela dlaní Jackovi po obličeji. Ten se opět bouřlivě rozesmál a rukama si rozšmudlal špínu po tváři.

„Tak, teď to snad bude dobrý! Tak padáme!“

Vyběhli na ulici – teprve tam se znovu pořádně podívala na svého společníka a rozmrzele protáhla tvář. „Tohle tetování musí ale taky zmizet!“

„To bych teda rád věděl, jak! Leda po smrti, s kůží...“

„A to by se nedalo něčím zakrýt?“

„Nevím. Možná, že by to šlo, ale... zatím půjdem...“

A šli, jak dívka Jacka vedla. Zjistil, že ulice Iron-city jsou ještě mizernější než v Kingtownu, hlavně pokud se týká čistoty. Dokonce byly tu a tam velké napolo vyschlé louže a jedna dosti se svažující ulice měla povrch pouze z měkkého rozježděného bláta.

„Hele,“ řekla dívka, „Nedalo by se to tímhle zamáznout?“

Jackie pohlédl na blátivou cestu s mírným odporem. „Jo – leda takhle...“ Nadskočil a pleskl sebou do rozbředlého bláta, až špinavá voda vysoko vystříkla. Dívka se rozesmála a Jackie se v blátě dvakrát převalil jako čuník. „Tak co, je vidět tetování?“

Ale dívka se smála také, až se prohýbala, nemohla odpovědět. Jackie udeřil šikovně dlaní do bláta, až jí stříklo na červenou sukýnku, ona se rozesmála ještě víc a pleskla vedle něj do bláta chodidlem. A tak ji Jackie strhl na zem a oba, smějíce se, na sebe stříkali a ohazovali se blátem. Nešetřil ji, napálil jí hrst bláta do obličeje i do černých vlasů, ona mu klekla na prsa, přitlačila hlavu do bahna a mazala mu vlasy co nejvíc. To si nemohl nechat líbit; převalil se na ni a chvíli se prali, docela doopravdy, protože měla slušnou sílu a hbitost. Ale přece jenom ji přemohl, zůstal na ní ležet a funěl jí do tváře. Smála se – měla krásné šedozelené oči. Pak se přestala bránit.

„Stejně jseš bezvadnej kluk...“ řekla tiše.

Jackie se vyděsil a chvíli nevěděl, co dělat. Potom vykřikl: „A za mnou!“ a počal se co mohl nejrychleji kutálet středem bláta ze svahu. Dívka ho následovala, dokud se rychlým otáčením neunavila, pak si lehla na obrubník a se smíchem oddechovala.

„Teď už mě nepozná nikdo,“ liboval si Jackie, „Ale kdyby mě tak viděl Roger! A projdu vůbec takhle k Santanuevovi?“

„To nech na mně! Všecky kluci choděj co nejšpinavější a nejotrhanější... tak je nikdo nemá za náčelníky!“

Vstali a Jackie šel poslušně se svou průvodkyní dál. Červenému mostu se vyhnuli, přešli přes jiný, a Jackie zjišťoval, že kluci které potkává, skutečně vyhlížejí jako chovanci místního chudobince: oškubaní, špinaví, někteří s divně okudlanými vlasy připomínali na první pohled utečence z trestaneckých táborů – a na druhý pohled to potvrzovali.

Konečně došli na kraj jedné z ulic, užších než ostatní a podivně zakřivených, které vybíhaly ze široké okružní třídy. Dívka ukázala nahoru na kopec, kde se objevovaly bizarní střechy a nejrůznější podivní architektonické útvary.

„Tady začíná Kasba, to je Santanuevovo území. Tam už bych ti nebyla nic platná – musíš jít sám. Ať se ti to povede...“

„Kde tě najdu?“

„Budeš-li chtít, najdeš mě! Cestu přece znáš!“

„Aspoň jméno mi řekni! Najdu si tě...“

„Jak se jmenuje ta, co v Knize soudců zpívá vítěznou píseň?“

„Deborah?“ zarazil se, a ona se rozesmála:

„Tak ať zahynou všichni nepřátelé tvoji, ó Hospodine, tebe pak milující ať jsou jako slunce vzcházející v síle své...“

zazpívala hebrejsky, blýskaje očima – pak mu dala zlehka pusu na tvář a vzápětí se ztratila v nejbližší uličce. Jenom její smích ještě chvíli slyšel, jak se za ní díval.

A jak za ní hleděl, pocítil poprvé v životě John Jacques Frederick, vikomt de Therlowe, že je mužem a rytířem, že přišel do tohoto města, aby bojoval nebo zahynul. Překvapilo ho to, ale rázem z něj spadl všechen strach. Pochopil, že jej dotekem dívky jménem Deborah svírá ruka Boží, a že jeho akce nemůže dopadnout jinak než vítězně.

Kráčel pokud možno rychle a bedlivě se rozhlížel; kolem něj byly staré oprýskané baráčky, většinou stísněné a vylepšené nejrůznějšími úpravami orientálních slohů. Jackie měl smysl pro architekturu, tak se mu to pitoreskní stavitelství zdálo velice malebné, leč zcela nevhodné k bydlení.

U jedné z kašen na malém náměstíčku spatřil kluka, který seděl na obrubě kašny a melancholicky hleděl do prázdna. Jackie k němu přistoupil a řekl tiše a jasně: „Chci mluvit se Santanuevou! Nevíš, kde bych ho našel?“

Chlapec po něm bez zájmu přejel očima a pak ukázal hlavou někam nahoru, do další uličky. Jackie šel tím směrem, ale dostal se zase jen do dalších a dalších uliček. Pomalu mu to začínalo připomínat Aurrgharr. Potkal dva kluky, když se jich zeptal na Santanuevu, neodpověděli a zmizeli beze slova v jakémsi průjezdu, kam za nimi nechtěl chodit. Stejně tak jiný, který seděl na zemi v uličce a spravoval postroj na svého koně, ukázal jen mlčky uličkou dál a na veškeré Jackovy otázky tvrdošíjně mlčel.

Bloudil tak dosti dlouho po uličkách, náměstích a parčících se zakrslými borovicemi japonského původu, a stále nebyl ani o píď blíže cíli, než v Kingtownu. Opatření policie zřejmě ubralo všem jakoukoliv chuť pomáhat kolemjdoucím.

Najednou zaslechl zvučný hlas: „Ty prý hledáš Santanuevu!“

Jackie se zprudka otočil. Ze stínu uličky vyšli pomalu dva kluci, první vysoký a silný, druhý spíš útlý a slabší. První měl pouze zástěrku, druhý legginy a kazajku a na hlavě čelenku z barevných papouščích per. Oba měli po boku pistole.

„Ano, hledám Pedra Santanuevu.“ Jackie si opatrně prohlížel oba velitele. V uličce za nimi postřehl další stíny.

„Co mu chceš?“ ptal se velký chlapec.

„Nesu mu vzkaz od svého náčelníka.“

„A to je?“

„Sir Roger baron z Monroesu, Velký komthur Černé Lilie.“

„Co vzkazuje donu Pedrovi sir Roger?“

„Vzkazuje to Santanuevovi! Kdo jsi ty?“

„Říkají mi Féri a jsem jeho válečným náčelníkem. Pedro není doma, já jsem nejvyšším velitelem Kasby v této chvíli.“

Jackiemu nebyl tento nafoukanec moc příjemný, ale vyřídit svoje poslání musel. „Jedná se o hraběte von Crosse.“

Velitel pohlédl úkosem na svého společníka a ten téměř nepozorovaně pohnul víčky. A v té chvíli věděl Jackie, kdo je tady velitelem.

„Můžeš nám dokázat, že jsi ve službách barona z Monroesu?“

Jackie přikročil ke kašně a omyl si bláto z ramene. Pak ukázal oběma náčelníkům vytetovaný monroesovský znak.

„V pořádku,“ řekl Féri, „Pojď s námi!“

Vydali se rychlým krokem ulicemi – za ně se připojili čtyři kluci s puškami ledabyle přehozenými přes ramena, nicméně i tato němá hrozba mohla být dost účinná. Zabočili někam mezi zahrady a konečně otevřel Féri branku ve zdi a všichni prošli dovnitř. Přes zahradu se dostali do domu a zastavili u malého bazénku.

„Můžeš se vykoupat,“ řekl Féri, „Pak budeš přijat.“

„Pedro Santanueva se tedy vrátil?“ ptal se Jackie bez ironie.

„Přijme tě princezna Asthra, jeho sestra.“ Féri usedl na kmen umístěný jako lavička u vyhaslého ohniště a mlčky čekal, až se Jackie umyl. Druhý náčelník někam zmizel, strážci rovněž.

„Kde je náčelník?“ ptal se Jackie, když vylézal z vody.

„Jel se podívat na stáda. Někdo nám je krade.“

„Proto všichni nosíte zbraně?“

Féri neřekl nic. Byl to dobrý podnáčelník, mlčel, sledoval hosta a vyčkával, až bude mít co dělat. Zbytečně se neangažoval.

Vstoupili do domu a vyšli po schodech do prvního patra. Když pak prošli do jídelny, spatřil Jackie na čelní stěně velký erb Černé Labutě, rodový znak Santanuevů.

Dveře ve zdi se otevřely a vstoupil druhý náčelník. Jenže teď to byla krásná, asi čtrnáctiletá dívka. Jackie pocítil velký komplex méněcennosti, když ji spatřil, a pomyslel si, že snad Roger, stejně starý jako ona, by se jí mohl rovnat, ale nikdy ne on sám. Byla oblečena do vyšívané suknice, spadající až ke kotníkům a na boku sepjaté řemínky, a velkého náhrdelníku z kovových řetízků, který jí sahal od krku až po ramena a prsa. Na hrudi měla uprostřed náhrdelníku připnutou dýku se zlatou rukojetí. Černé vlasy neměla spletené do copů jako dívky s dlouhými vlasy, ale v krátkých odstupech sepjaté širokými zlatými a stříbrnými sponami do dvou pramenů, které jí padaly na záda. Vpředu měla ve vlasech zasunutu perlovou čelenku s briliantem, který se oslnivě leskl.

„Vítám tě u nás, bratře! Řekni tedy, co chceš...“

Jackie ochotně a rád vysypal vše, co věděl – princeznina tvář se zachmuřila, když to vyslechla.

„Ubohý Mike! Samozřejmě mu poskytneme pohostinství, ale ne zde, je tu ještě nebezpečněji. V horách máme malou chatu, tam se jistě zotaví, nemyslíš, Féri?“

„Nebylo by lepší počkat na Pedra?“

„Poslechne mne. Seti!“

Dveře se otevřely a vstoupil černoch jen o málo mladší než Asthra. Dívka mu něco tiše řekla nejasným kdákavým nářečím, jemuž Jackie nerozuměl, načež černoch odpověděl, otočil se a odešel.

„Můj bratr se vrátí. A teď se pojď najíst, jistě máš hlad...“

Jackie šel. Snad že měl hlad, snad byla Asthra tak dobrá kuchařka (přiznala, že vaří sama, když matka nemá čas), ale jídlo které dostal, mu chutnalo jako hostina. Sotva si dokázal pamatovat názvy všech podivných pokrmů.

Při obědě odložila Asthra svoji princeznovskou nádheru a stala se z ní holka jako každá jiná. Koupali se v bazénku na zahradě a hráli tenis s úzkými proutěnými raketami s dlouhou rukojetí, jaké Jackie jen těžko dokázal zvládnout. Asthra se smála jeho neforemným pokusům a on se rovněž smál, jako by ani na světě nebylo nic smutného.

K večeru se Asthra ztratila a Jackie zůstal sedět na terase – k jeho velkému údivu přišla Asthra odzadu ze zahrady, oblečená opět do klukovských šatů a s rudým šátkem na hlavě, uvázaným tak, aby cípy visely podle tváře.

„Co tady děláš?“ zeptala se zhrublým hlasem. Teprve tehdy pochopil Jackie, že má před sebou náčelníka Santanuevu, jemuž je sestra velice podobná. Ale než mohl něco vysvětlit, objevili se za jeho zády další, v jejich čele maličký bojovník v indiánském kroji s ručnicí obitou stříbrnými hřebíky. Jackie jej znal, byl to Paul Fox, hrdina od Čistých pramenů, Tasker's farm a řady jiných bojů. Mimo těžké kulovnice tahal s sebou vojenskou ručnici a revolver s perleťovou hlavní. A ještě jeden mu byl znám: Joy Maszlányi z Indiopolisu, který před měsícem přinesl Rogerovi zprávu o statečném chování holiče z Victory street.

Ale už přibíhala i Asthra a rychle vysvětlila Pedrovi, co se zatím dohodlo. Pak už mluvil jen Paul Fox, který líčil Asthře a Férimu, jak zastřelil jednoho lupiče koní, zřejmě bělocha a člena bandy, která bohužel uprchla. Jemu patřila ta vojenská puška i revolver a Paul byl na svou kořist velice pyšný. Podle Asthry už má pušek doma tři desítky.

Jestli oběd Jackovi chutnal, potom na večer připravila Asthra přímo hostinu. Pomáhalo jí s tím několik dalších dívek, ale vrchní velení si ponechala dona Elvíra, její matka. Hostiny se zúčastnili všichni Santanuevovi podřízení náčelníci a různí význační bojovníci z jeho družiny, takže Jackie chvílemi propadal různým komplexům. Pro jistotu mlčel a odpovídal jenom, když byl na něco tázán.

Ani to nebylo prosto nebezpečí. Jak mohl odpovědět například na tuto otázku: „Roger Monroes je vinen všemi nesnázemi, které nás postihly v poslední době! Proč nezabránili Monroesové, aby se Alwin dostal k moci? To on dosazuje na velitelská místa lidi jako Torrey Graham!“

„Volbu Herberta Alwina si přálo mnoho význačných lidí!“ zkusil se Jackie vykrucovat, „Vládce jim jen vyhověl, nic víc. Mimoto Alwin tvrdil a tvrdí, že dokáže zavést v Arminu pořádek. Nechtěl bych, aby sis myslel, že mám proti němu averzi pro ten případ se zvony, ale nevěřím Alwinovi a myslím, že je ničema.“

„Kdyby nebyl, nechtěl by dát zabít Mika!“ řekla Asthra.

Pedro Santanueva zamyšleně okusoval velkou kost. „Jaké ty máš vůbec svěcení?“

„Jsem rytíř Černé Lilie.“

„Roger je tuším nějaká vyšší šarže...“

„Velký komthur. Zasedá ve štábu. A jeho duchovní učitel je Clarence Whigg, který zastupuje velmistra...“

„Jak by se postavila Černá Lilie k možnosti ustavení nové lóže? Poslala by nám třeba duchovního učitele, který by nás vedl?“

„To nevím... nemohu mluvit za celou Lilii...“

„Vyřiď to tedy Rogerovi. Ať rozhodne...“

Jackie obíral veliký vinný hrozen a uvažoval. „Možná, že by to Lilie udělala, kdybys... měl hodně bojovníků.“

„Kolik?“

„Nevím... Tak padesát nebo víc...“

Santanueva se usmál. „Chceš vidět moji sílu? Dobře – zítra ti ukážu, že bych mohl v případě vyšší potřeby přivést Alwina k rozumu třeba sám! Ať se ho bojí třeba celý Armin i svět – ale rod Santanuevů se ho bát nebude!“

Jackie sklopil oči a raději se nedíval na tu smečku rváčů, která se kolem nich vesele bavila. Jenom ho napadlo, není-li třeba právě Santanueva tím třetím esem, o kterém mluvil von Cross.