Nazítří ráno měl Jackie připravenu u lůžka uniformu ze zeleného sukna, nepravidelně žíhanou hnědými a žlutými skvrnami. Rychle se oblékl a pospíšil na snídani, kde ke svému údivu zjistil, že všichni jsou oblečeni do stejných oděvů, včetně Asthry. Náčelníci odjeli ještě v noci, zbyli jen Féri a černoch Seti, který jim připravil také koně. Opět projeli zahradami, zakrátko se dostali do džungle a beznadějně v ní zmizeli – nebýt druhých, Jackiemu by dělalo potíže se v ní vyznat. Teprve když se dostali na nějakou širší cestu, setkali se s Paulem Foxem. Na rozdíl od ostatních si ponechal svůj indiánský oděv.

„Tohle všechno je náš kraj,“ vysvětloval Jackovi, „Máme pár tisíc koní a pár desítek tisícovek dlouhorožců. Dá to práci všechno uhlídat... a zloději jsou pořád drzejší...“

„Komu to všechno vlastně patří?“

„Smečce. Kmenovému svazu Santanuevů.“

„Koukal jsem včera na ty šperky, co nosí Asthra...“

„Na tom není nic divnýho, táta je klenotník. Vypůjčila jsem si je z kolekce, kterou připravil pro vánoční výstavu...“

„A svýho něco máš?“

„Něco taky... ale potřebuju vůbec něco?“

Dostali se opět na okraj džungle a jeli podél břehu řeky směrem k horám. Jackie hádal, kam vlastně jedou, ale nic mu zatím nenapadalo. Chápal jen, že jsou dost daleko od města.

Konečně narazili na dvojčlennou hlídku – měli stejné uniformy doplněné ještě šátky, uvázanými po způsobu nindžů, takže bylo vidět jen jejich oči. V džungli je téměř nebylo vidět – až když poznali svého náčelníka, objevili se a dali mu na vědomí, že jsou na stráži.

„Rád bych tě požádal, Jacku Therlowe,“ řekl Santanueva, „Abys odpřisáhl, že neprozradíš nic z toho, co teď uvidíš.“

„Přísahám, že nic z toho, co uvidím, neprozradím nikomu, vyjma sira Rogera z Monroesu, případně nejvyššího sboru Černé Lilie, pokud mi k tomu dá rozkaz...“

„To je v pořádku. Těm můžeš podat hlášení, jsou zasvěcení. Jinak tvá povinnost mlčení trvá do doby, než se to rozhlásí samo, lhostejno, jak. Rozumíš?“

Jackie mu podal ruku a Santanueva ji stiskl.

Pak jeli dál, po prosekané cestě podél břehu řeky. Přebrodili a vykoupali se při tom, pak se hnali dále stepí, až proti nim vyvstal oblak prachu, z něhož se pozvolna vynořil oddíl jízdy. Dva jezdci se oddělili a vyrazili směrem k nim. Jeden vypadal normálně, ale druhý byl dospělý muž oblečený v jakési kazajce s našitými sumkami na náboje, místo širokého klobouku měl chlupatou beranici a po boku zakřivenou šavli s rukojetí vykládanou slonovinou. Zarazil svého bělouše s namodralým grošováním těsně před Santanuevou, pozdravil bičíkem a Asthře se ještě navíc uklonil. Jackie si povšiml jeho šikmých tatarských očí a poznal, jaké je asi národnosti.

„To je Artjom Jusupov,“ představil Santanueva, „Náš velitel výcviku jízdy a nejlepší jezdec, jakýho znám.“

„Kníže Artjom Timurovič Jusupov,“ uklonil se velitel, „Moje služba vašemu Blahorodí...“

„Jak jde výcvik, Artjome?“

„Výcvik jde! Ale jídlo nejde, vodka nejde, peníze nejde! Já budu zlobit, když ne peníze včas!“

„S prodejem dobytka budou potíže, nějaká banda nám krade dobytek. Možná si budeš muset trochu počkat...“

„Ty zloději – to moje věc?“

„Kdyby to byla tvoje věc, nezapomněl bych na tebe s odměnou! Byl bych moc rád, kdyby ses po nich podíval...“

„Co budu? Učit tvý jezdce, hlídat tvý krávy! Co ještě?“

„Nemyslím, abys přímo hlídal. Ale kdybys někoho podezřelýho viděl, abys ho nenechal běžet!“

„Kdybys vidět podezřelýho, uříznout hlavu podezřelýho. A co?“

„Tak je to v pořádku. Děkuju...“

„Světlo slunce pořád ozařuje Tvoje Výsost.“ řekl Artjom, pozdravil bičíkem, otočil koně a odcválal ke svému oddílu.

„Každý z mých bojovníků prochází předepsaným výcvikem,“ řekl Santanueva, „Tohle je součást jezdeckého výcviku, Artjom je nejlepší cvičitel toho... chm, džigitovky. Moji bojovníci budou umět skvěle jezdit!“

„Kde jsi k němu přišel?“

„Živil se v cirkuse jako krasojezdec. Jeho rodina má kdesi na Kubáni sedm tisíc čtverečních verst pastvin, čtyři zámky a milión koní. Jeden jeho strýc se kdysi pokusil zajet domů podívat se, v jakém je to stavu. Odsoudili ho jako špióna, ještě dneska kácí stromy na Sibiři...“

Pokračovali v jízdě – narazili na silnici a jeli po ní až k dřevěnému mostu, za nímž pokračovala do džungle. Sjeli z cesty a pěšinkou dorazili do tábora, ve kterém převažovala vojenská áčka, jen mírně ošumělá. Tak pečlivě vedený tábor Jackie ještě neviděl. Jedinými obyvateli byly hlídky; velitel oznámil Santanuevovi, že většina bojovníků je na střelnici, takže Pedro rozhodl dojet tam za nimi.

Konečně zaslechli střelbu z pušek i revolverů a zakrátko se před nimi objevila dřevěná bouda. U ní Santanueva zarazil koně, sesedl a uvázal ho k dřevěné tyči. Ostatní to udělali po něm, vyjma Paula Foxe, kterému stačilo k uklidnění koně jen poručit, aby setrval na místě. Jackovi se Paulův vraník s bílou lysinkou na čele velmi líbil, byl zřejmě nejlepší z přítomných koní.

Dřevěná bouda byla prázdná a sloužila zřejmě jako zbrojnice. Výstřely se ozývaly odněkud z lesa, kam vedla vyšlapaná stezka. Po ní se dostali na mýtinu s pečlivě udusanou půdou, kde střelbu trénovalo asi třicet kluků. Velitelem byl rovněž již dospělý muž, vytáhlý chlapík s energickou bradou a kovbojským stetsonem. Nosil revolvery po obou bocích a vypadal drsně.

„Harry Webb, náš nejlepší expert na střelbu. Harry, tenhle mládenec z Kingtownu se přišel přesvědčit, jestli naši kluci trefí na sto metrů stodolu, tak mu to předveď...“

Harry několikrát přežvýkl gumu v ústech, pak líně ukázal prstem za sebe. „Vycházím z názoru, že nejdůležitější věcí při střelbě revolverem je přesnej postřeh. Je potřeba bejt připravenej bez závad a okamžitě trefit cokoliv, co je potřeba. Pilným cvičením se to dá zvládnout.“ Aniž dal najevo nejmenší vzrušení, chmátl po revolveru, střelhbitě se otočil a přímo od boku napálil tři kulky do malého terčíku, zavěšeného asi stopadesát metrů daleko. Pak zasunul zbraň zase na místo a huhlal:

„Hlavní důraz kladu ve shodě s některými odborníky na přesnost střelby z pušky s dlouhou hlavní. To je základ – nic nepomůžou ty moderní sapíky a jiný blbosti. S dobrou flintou se postavím kterýmukoliv samopalníkovi, nebo i deseti.“

„A už jsi to někdy dělal?“ zeptal se Jackie.

Harry Webb chvíli váhal, jestli mu má odpovědět. Potom znovu přehodil žvýkačku na druhou stranu a řekl: „Jo.“

„Předveď, jak ovládáš dlouhou pušku.“ řekl Pedro.

Harry zatím otočil hlavu a sledoval, jak střílejí kluci. Teď se obrátil opět k velitelům. „Dobrej střelec musí zasáhnout cíl i z nezvyklejch pozic. Vestoje nebo vleže, v chůzi nebo běhu, jízdě na koni, skoku nebo třeba pádu. Račte sledovat...“

Vzal ručnici a zkontroloval ji. Rozběhl se, o kousek dál zakopl o kořen a udělal salto nosem dopředu. V okamžiku pádu vyšla z hlavně rána, a když někdo doběhl pro terč, mohli všichni vidět zásah téměř ve středu. Jackie ho obdivoval, ale Harry potřásl hlavou: „Dokázal jsem to už líp! Blbě střílej amatéři, profíci zasahujou první ranou. Eventuálně každou ranou, šest ran, šest mrtvejch. Kdo to nedokáže, nepřežije.“

Vrátili se ke koním a pokračovali jinou lesní cestou.

„Vážně je tak dobrej na střelbu?“ ptal se Jackie, „Nebo jenom kecá a machruje?“

„Nekecá. Dokonce by si s ním o jeho střeleckým umění pár lidí rádo popovídalo. Ovšem to je v jiný zemi a měl jiný jméno.“

„Myslíš, že byl doopravdy nájemnej střelec?“

„Nemyslím, že nájemnej. Tomu se říká... terorista. Cvičil různý mladý kusy, který měly spory s vládou. Nebo vládama, nevím. Ale těm vládám se to moc nelíbilo...“

Později se stezka tak zúžila, že museli postupovat v řadě za sebou. Jacka napadlo, že by se takové místo velmi hodilo pro nějaký přepad, pro jistotu se začal rozhlížet okolo sebe. V té chvíli mu skočil ze stromu na záda někdo v maskovací uniformě nindži a strhl ho k zemi. Jackie se ho dokázal zbavit, vyskočil na nohy a zaútočil současně s ním. Zasáhl ho chodidlem do hrudi, ale vzápětí zaútočil další, o hlavu větší a šikmooký. Vymetl s Jackem okolní křoviska, potom na něj klekl a nasadil mu dva prsty na ohryzek, takže se Jackie raději vzdal. Všiml si, že stejně dopadli i všichni ostatní náčelníci.

Jeden z útočníků krátce hvízdl a všichni zastavili boj. Jackie vyskočil na nohy a sledoval, jak tři nindžové stáhli svoje kukly a pozdravili Pedra úderem pěsti do dlaně ruky. Také je Pedro představil: Japonec Moto Yasaku, Korejec Tai-pok-son a arminsky vyhlížející mladík Charry.

„Jak se zdá, můj vznešený pane,“ řekl Moto Yasaku tónem velice uctivým, „Ještě jsi stále nezvládl vznešené bojové umění natolik, aby byl tvůj trojctihodný život v bezpečí...“

„Aby ses nedivil,“ řekl Santanueva, „Stejně, měli jste nás přemoci jediným útokem! Dali jste nám dost času, abysme se dostali ke zbraním, to kdyby se stalo v boji...“

„Mluvíš, jako kdyby sis to chtěl rozdat...“ šklebil se Charry.

„Malá rozcvička rozhodně neuškodí...“ řekl Pedro, „Ale je nás málo... Leda každej za sebe a proti každýmu!“

Moto Yasaku si prohlédl přítomné, přistoupil k Jackovi a zabodl šikmé oči do jeho tváře. „Vyznáš se v boji?“

„Chodím do řádové školy v Kingtownu.“

„Kdo je tvůj mistr?“

„Jadžó Šivasuka. Ale i jiní nás učí...“

Nindža kývl zlehka hlavou. Pak se ohlédl na Paula a ušklíbl se nad jeho oblekem; ale ten už se hbitě převlékal do stejné strakaté uniformy jako druzí. Nějací nindžové jim odvedli koně, jiní už předvídavě mizeli v křovinách nebo korunách stromů. Jackie si upravil kuklu stejně jako Pedro, Asthra a ostatní.

Pedro tleskl a Asthra se vzápětí vrhla na samuraje Yasaku, zatímco Féri na Korejce. Další průběh nemohl Jackie sledovat, protože na něj zaútočil jeden z nindžů – Jackie si toho všiml dřív a stihl jeho útoku předejít, potom ale radši vyšplhal na nejbližší strom a skákal z větve na větev. Totéž ovšem dělali i jiní, a každou chvíli na Jacka někdo zaútočil. Obvykle byl Jackie bit jako žito, ale některé z mladších se mu podařilo přemoci. Všichni dodržovali zásadu, že jakmile byl někdo poražen a neměl možnosti obrany, zanechal boje a úderem do země to přiznal, takže jeho protivník přestal bojovat a šel si hledat jiného. Jackie měl také výhodu, že byl menší a nikdo po něm nešel – až nakonec se dostal na prostranství před pagodou, poněkud omšelou a zarostlou křovím. Na nádvoří se odehrál poslední boj – několik nindžů území bránilo, další se snažili proniknout dovnitř. Boj trval skoro půl hodiny a Jackie se do něj nevrhal tak nadšeně, jako mnozí jiní. Nakonec byli všichni tak potlučení, že se nemohli ani pořádně hýbat – tak zastavili boj a odložili kukly.

„Přestávka!“ svolil Moto Yasaku.

Jackie se svalil vedle Asthry. Viděl, že dívka bojovala stejně tvrdě jako ostatní a nijak se neulejvala. Taky podle toho vypadala – Jacka napadlo, zda i Deborah by se vrhala do soubojů se stejnou energií a lhostejností vůči bolesti a nebezpečí.

„Co ty,“ zamrkala na něho, „Seš živej?“

„V podstatě.“

Jackie svůj stav nerozváděl, neboť ho zaujalo něco jiného: jeden kluk měl nesmírně zvláštní účes, vyholenou hlavu s krátkým hřebínkem vlasů trčícím nahoru.

„No a co? U vás snad chlupodravci neřáděj?“ ptal se Paul, který si k němu sedl z druhé strany.

„No... ale takhle?“

„Jasně, že ne! Chytli ho fízláci a nechali mu udělat bělošskej účes podle Grahamovejch předpisů. Takhle si to nechal upravit, protože se aspoň může ukázat před kamarádama...“

„Ne, že bych tě chápal...“

„Copak u vás neplatí zákon o účesech? Torrey Graham vydal takový nařízení, že bojovnickej účes nikdo nesmí nosit. A všichni ti všiváci se nechali zblbnout a odmítají stříhat jinak než po bělošsku!“

„Naši vědí, kde je jejich místo. A když vás neposlouchají – proč jim nepředvedete menší Ku-Klux-Klan?“

„A co to je?“ ptal se Féri.

„Seš blbej! Přeci americká organizace proti černochům!“

„U nás znamená Ku-Klux-Klan menší opravu vnitřního zařízení směrem k nule. Chápeš, co tím myslím?“ A že Paul nechápal, Jackie ochotně vysvětlil: „To se vezme židle a praští se s ní do zrcadla. Nebo se jí ulámou všecky nohy a zbytkem se roztříská ta jeho sbírka smradlavejch vodiček... No a tak se pokračuje, dokud majitel nepochopí svý podřízený postavení v tomto hmotném světě a nerozhodne se pro život v kvalitě dobra...“

„Nebo dokud nemá z kvelbu kůlničku na dříví, co?“

„Někdy to dopadá i tak...“

„To by znamenalo vyhlásit Grahamovi válku!“ řekla Asthra.

„To už mi včera jedna holka říkala. Trpíte tím tady všechny?“

„Ty by sis to nechal líbit?“

Jackie pokrčil rameny. „Já si tu připadám jak blbej! Přišel jsem včera, ohozenej jako že chci ke dvoru náčelníka tak významnýho jako Santanueva. Potkal jsem jednu holku a ta mi vynadala do blbců a donutila mě se převlíknout a zamaskovat. Pak přijdu k vám, vy vedete divný řeči a chystáte se na válku. Já fakt nevím, co si mám myslet...“

„A co si teda myslíš?“

„No... zatím to vypadá spíš na tu válku.“

Asthra si vyměnila pohledy s ostatními. „No... nepleteš se.“

Jackie obrátil oči k nebi a rozhodil rukama.

„Pojď se vykoupat. Jak to vypadá, za chvíli bude jídlo...“

Ke koupání sloužila řeka, ve které vyhloubili tůň a postavili přehradu z velkých kamenů, aby se tam dalo plavat. Jackovi udělalo radost, když si mohl vyprat špinavý nindžovský oblek a také se sám umýt. Při koupání došlo k menší rvačce, ale nikdo nepoužíval tvrdší metody, takže vše v rámci zábavy. Jackie přesto neodolal a když ho kdosi napadl, předvedl obranu podle toho, co se učil ve škole.

Kluci ho obklopili a začali vyzvídat: „Hele, ty seš prej Jackie Therlowe, žejo? Ty se znáš s tím Enkrou Westonem?“

„Je to můj nejlepší kamarád. Ale teď je zrovna v Anglii...“

„My víme. Poslali ho pryč za trest.“

„To ne. Odvezl ho jeho táta. On je trochu...“

„Blbost. My víme, jak to bylo, nemusíš nic zatloukat!“

„Tak schválně!“

„Enkra začal bejt nebezpečnej, tak ho museli ulejt do ciziny! Toho jeho fotra přivolali agenti, aby ho odvezl...“

„Jaký agenti?“

„Alwinovi, to snad je jasný, ne?“

Jackie se zatvářil pochybovačně, ale kluci zářili:

„A ta tvoje demonstrace se zvonama? Myslíš, že jsme blbý?“

„Já si to nemyslím...“

„Ale ty seš blbej! Tos nemoh dát vědět, abysme to začali zaráz? To už by nás nesoudili, to bysme soudili my!“

„Co blbneš...?“ zarazil se Jackie.

„Chceš zapírat, že to bylo povstání? No, jenomže se nepovedlo! My tě chápem, bylo to narychlo...“

„Jděte do kélu, panstvo! Nebylo to nic, co si myslíte!“

„A proč jsi teda přišel vyjednávat?“

Jackie neřekl nic. Nebylo to zapotřebí, věděli všechno.

„Přišel jsi jako vyslanec lorda Rogera. Uděláme státní převrat, sesadíme Alwina a Torrey Grahama utopíme v řece! Kdy to začne?“

„Nevím. Nic nevím a neptejte se tak blbě!“

„To je jasný, musí se to pořádně domluvit... ale co myslíš? Jsme dobrý? Povede se nám to?“

„Není nás na to trochu málo?“

„Hele, zatím je nás tady ve městě přes tři sta vycvičenejch nindžů! A dalších tisíc se hlásí do výcviku, jenomže nemáme čas školit všecky! Až budem vycvičený a dostanem mistrovský pásky, tak to půjde, ale...“

„To chci vidět, kdo tobě dá zasvěcení!“

„Schválně, kdo ho dostane dřív, jo?“

Jackie doufal, že se začnou hádat mezi sebou, ale mýlil se.

„Ty hele, ukážeš nám to?“

„A co?“

„Nedělej blbýho. Přece kočičí styl!“

„Nemám páru, o co jde.“

„Kočičí styl kung-fu, kterej vymyslel tvůj kámoš Enkra!“

„Enkra nic nevymyslel a už vůbec ne žádný kung-fu! Musel bych to vědět, jsem s ním skoro pořád!“

„Nechceš, jo? Je to tajný, jenom pro templáře?“

„Blbost! Vůbec nic neexistuje!“

„Tak hele, koukej!“ Jeden z kluků si zjednal kolem sebe místo a pomalu předvedl několik úderů proti imaginárnímu soupeři. Nové a zvláštní na tom bylo, že svíral prsty jako kočičí drápy a sekal rukama jako tlapami. Taky hrdelní výkřik, který vyrážel při útoku, působil jako kočičí mňoukání. „No tak, jakej jsem?“

„No... dobrej...“

„Tak teď ukaž něco ty!“

Jackie se tvářil velice nešťastně. Předstoupil a předvedl pár úderů, jaké se učili v řádové škole, a snažil se neudělat si moc velkou ostudu. Všichni pozorně přihlíželi a šeptem si vyměňovali poznámky. Někteří to začínali i zkoušet.

„No... nic moc.“ komentovali nakonec ti zkušenější.

„Jsem vám to povídal, ne?“

„A ten Enkra je lepší?“

„Rozhodně. Učitel říká, že je výbornej...“

Kluci si vyměnili pohledy a krčili rameny. „Pošle nám Roger někoho, kdo umí dělat opravdu špičkový kung-fu?“

„V Kingtownu málokdo umí to, co dělá Moto Yasaku...“

„To je fakt. Mistrů je teď málo...“

„Nevadí. My už to propracujem sami...“

V pagodě začal někdo bušit do gongu. Jackovi spadl kámen ze srdce, kluci se vrhli ke svým oděvům a strojili se. Taky si oblékl hedvábný oblek, který už dost proschl, a pospíšil s nimi. Z pagody znělo troubení lastur.

Chrám pocházel z císařských časů a byl zasvěcen Buddhovi, jehož socha stála v čele chrámové místnosti. Oltář, který byl postaven u jeho nohou, patřil obvyklé kombinaci božstev, většinou na fotografiích. Byl tu Ježíš i Nrsimha-dév, ale také fotografie císařské rodiny, císař Charry a císařovna Diana a maličkým princem Lerou ve stáří asi pěti let. Pokud k chybám v uctívání jednotlivých podob Boha mohli mít námitky kněží, připomínání císaře a císařovny jako svatých byla provokace politická, což si Jackie s potěšením uvědomil. Také náboženská příslušnost účastníků programu byla různá: Moto Yasaku zen-buddhista, Santanueva katolík, Jackie sám tušil, že je původně baptista, v současné době ale vlivem řádové výchovy neviděl mezi jednotlivými náboženskými směry rozdílu.

Všichni přítomní se nahrnuli do chrámu, poklonili se Božstvům a zaujali svá místa, dokonce ve vyřízených řadách. Jackie se chtěl vmísit mezi dav, ale byl poslán do předních řad, kde byl Santanueva, Asthra a jiní. Samuraj Moto Yasaku se dokonce převlékl do slavnostního kimona a měl s sebou i svoje meče. Také Santanueva měl katanu, i mnozí další. Jackie vyrozuměl, že přítomní nosí zasvěcené zbraně, takže je mohou brát i do chrámu. On sám si nebyl jist – doma by se zeptal Rogera, ale tady se rozhodl dělat, co bude druhým připadat normální.

Pudžárí měl šafránové roucho a vaišnavský tilak na čele, zpíval brahmánské mantry a zhruba dodržoval předepsané zvyklosti. Kromě aratiku prováděl také obětování prasádam, posvěceného pokrmu. Jackie si počínal jako ostatní a bylo mu trochu líto, že se víc nevyzná v asijských zvyklostech. Po ukončení bohoslužby pak bylo rozdáváno vegetariánské, nesmírně chutné jídlo.

„Tak jak se ti líbí naše středisko,“ ptal se Santanueva, „Máte už něco podobného u vás v Kingtownu?“

„Zatím to nikoho nenapadlo...“ povzdychl si Jackie.

„Přijímáme jenom dobrovolníky. Zatím jsme jich vycvičili asi tři stovky, ale další se nám hlásí. Dokonce i z druhé strany, od Gold Stepa. Taky jim vadí, že se tam nic nedělá...“

„A proč doktor Hector Gold nezasáhne?“

„Gold je guvernér, ale Torrey Graham velitel policie, je jmenován ministerstvem přímo z Kingtownu. Opováží-li se guvernér něco proti němu namítat, mohlo by se stát, že na to doplatí.“

„Takže ty jseš jedinej, kdo se ho nebojí?“

„Těžko říct, že se nebojím. Jsem kníže Kasby. Grahamova zloba se zatím zastavila před branami mého města. Ale jestli se dotkne mého území třeba jen prstem, vyláme si zuby...“

„Nesmíš mu ublížit, dokud on neublíží tobě?“

„Jak vidím, také to víš. Rozuměj, tahle hra nemá tak jednoduchá pravidla jako u vás v Kingtownu. Mám vojáky, ale nemám zbraně a nemám střelivo. Nemám peníze. Možná osobně vypadám bohatý, ale ve skutečnosti to není tak slavné. Těch pár tisíc kousků dobytka, které se nám podařilo vypěstovat za ty dva roky, by praskly na nákup ručnic pro všechny. A mnoho nás není bohatých, aby si mohli dovolit koupit výstroj vlastní. Tyhle uniformy jsme si dali ušít z hedvábí z vojenského výprodeje a obarvit. Pušky jsou každá jiná, některé ještě pamatují válku. Koně máme dobré, ale počítám, že máme značné dluhy u Reortů a těžko je budeme moci zaplatit, kdyby si řekli. Máme taky dvě děla, která nám prodali Reorti, podle Paula jsou udělaná ze šrotu. Nemáme loďstvo, nemáme letectvo, nemáme motorová vozidla. Jsme zatím jenom maličká soukromá armáda, možná lepší než jiné, ale chudá a téměř bezbranná. Viděl jsem před časem takový film, něco z první světové války, bylo tam použití plynu. Víš, co by se stalo, kdyby někdo pustil plyn na moje nindži? Teď snad už chápeš, proč nemohu a nechci nic dělat. Není pro to ještě doba...“

Jackie to chápal. „Co tedy bude s Mikem? Co mám vyřídit Rogerovi? Vezmeš Mika k sobě, než se aspoň trochu zotaví?“

Santanueva se mírně usmál. „Dnes večer vyrazí deset jezdců pod vedením tvým a Paula Foxe do Kingtownu. Přijedou na Monroes, vyzvednou Mika a převezou ho sem. Už jsem všecko vymyslel – když se Mike nemůže sám hýbat, sestrojíme mu na jednoho koně visutá nosítka, do kterých ho položíme. Už na nich dělají a večer tady budou. Ty pojedeš hned odtud, do města se vracet nebudeš. Co tam máš, to ti pošleme, neboj se. Koně dostaneš od nás, jsou cvičení k dlouhým a rychlým jízdám. Však víš, co se říká o mém létajícím oddílu, jiný kůň by jim těžko stačil. Bude to trochu divoká jízda, ale to tobě určitě nevadí. Paul tě povede méně známými cestami, nikdo o tom nebude vědět a Grahamovci ani nesmí.“

„Děkuju...“

„Vyřiď Rogerovi, že jsme tady a čekáme na jeho zavolání. Řekni mu, co jsi viděl, a o čem jsme jednali. A dej mi zprávu...“

Jackie se uložil ke spánku už teď odpoledne, stejně jako Paul a jeho deset jezdců. Za soumraku byli probuzeni a vybaveni vším možným, taky spoustou jídla. Asthra osobně slíbila vyhledat dívku Deborah a poděkovat jí za pomoc.

„To nebude problém! Dám jí jedny svoje náušnice, takový pěkný... Jaký jsi říkal, že má oči?“

„Takový šedozelený... moc hezký!“

„To budou teda nejlepší smaragdy. Zařídím to. Takže ty nám tady balíš holky, bratránku?“

„Proč bratránku?“

„To ani nevíš, že jsme příbuzný? Moje babička Olívie byla z rodu Baarfeltů, a tvoje babička taky...“

Asthra mu dala pusu na tvář. Za chvíli na to vyrazilo dvanáct jezdců i s nákladními koňmi ke Kingtownu. Jeli nazí, ale měli s sebou zástěrky i plavky, aby předstírali podle potřeby ten správný původ. Každý měl u sedla zavěšenou ručnici a v brašně pistoli; jen Paul nosil svou těžkou kentuckou kulovnici se stříbrnými hřebíky před sebou na barevné pokrývce, nahrazující sedlo. Jackie uvažoval o všech hrdinských činech tohoto náčelníka a představoval si, že jednou bude taky tak slavný. A možná se o tom dozví i ta holka, co si zpívá hebrejské žalmy...

A chápal, že Černá Labuť Santanuevů je ptáček nebezpečnější, než si kdo myslí...