2.-7. října: Jenom čest
|
2.-7. října: Jenom čest
|
Mountain Walley je snad nejopuštěnější vesnice v horách na jihu. Téměř po celé období dešťů odříznuta od světa sněhovými lavinami, je vlastně jen táborem horníků, dobývajících tam v nejtěžších podmínkách wolframovou rudu. Tato ruda se odváží jen v obdobích sucha, kdy sníh roztaje. V „zimě“ se kupí na haldách uprostřed domků se silnými stěnami, nepořádně rozhozených v úzkém nevlídném údolí, aby byly co nejlépe chráněny před větrem. Pošta sem přijíždí jednou měsíčně, ale i tak je nadšeně vítána, neboť přináší pozdravy od přátel, noviny za celý měsíc, zásoby tabáku, whisky a jídla. Jinak zprostředkovává spojení se světem pouze rádio a to vysílačka z Tigerstownu, neboť normální rádiové vlny se do údolí jen těžko dostanou. Nemluvě už o televizi, která tam jenom šumí a nedá se vyladit.
I v této vesnici jsou však děti. Kluků dohromady dvanáct, všeho stáří. Nejstarší Pietro byl náčelníkem a tou dobou mu táhlo pomalu na čtrnáctý rok. Toho dne, kdy přijela pošta, byli všichni ve škole, ale očekávali ji dost napjatě, byla to předposlední nebo i poslední pošta před obdobím dešťů. Takže když se ozvalo troubení postilionské trubky, všichni rázem vyskočili a chtěli běžet k oknu.
„Pomalu, pomalu!“ krotil je učitel, „Není proč spěchat! Pošta je ještě dost daleko, ne?“
Děti se o překot oblékaly. Ve třídě nosily jen plátěné kalhoty a teplé košile, ven se nosily kožešinové legginy a kazajky s kapucí, stejné pro kluky i holky. Kvůli kapucím byli chlapci i dívky na krku přistřiženi, což působilo dost podivně.
V serpentině se objevil jezdec na těžkém huňatém koni, táhnoucí za sebou na laně první pár šestispřeží. Za koňmi se jel bachratý neforemný vůz na vysokých kolech, kdysi dávno natřený na modro. Vozka sedící na kozlíku z plna hrdla vytruboval veselé fanfáry a koně, kteří pocítili blízkost teplé stáje a voňavého sena, přidali do kroku a vytáhli vůz po kostrbaté cestě až na náměstí, přesněji na plácek před kostelem.
Všichni, kdo právě nebyli v šachtách, se shrnuli kolem vozu. Postilioni, vědomi si své odpovědnosti, vyvolávali jména a rozdělovali zásilky. Velkou radost vyvolalo několik kovových beden obsahujících filmy – stejnou radost měli i z balíku novin, z nichž jednoho se ujali kluci a odvlekli do školy. A když rozdílení pošty skončilo a všichni se vrátili zas do budovy, rozřízl Pietro slavnostně provazy a rozbalil balík. Pak bral jedny noviny po druhých, zběžně prolistoval a podával dál. Dokud nevzal do ruky výtisk skoro měsíc starého Psího štěkotu, oficiálního Dogstownského zpravodaje.
Nyní budu muset trochu odbočit a alespoň krátce se zmínit o systému vydávání novin v Arminu. Tedy, právo vydávat noviny má každý, kdo je gramotný a má příležitost získat dostatečný počet čtenářů, aby nezkrachoval. A vydává je každý, kdo má toto právo. Takže se tisk dělí na téměř oficiální Hlas Arminu, několik dalších ctihodných listů jako Times nebo Kingtown Herald Tribune, přesné kopie svých vzorů ze světa. Potom listy jednotlivých lidských národností, stran a spolků, jako například Černá Lilie, vydávající do nedávna občasník téhož jména. Také šelmy mají právo vydávat si noviny – především Tygří řev pánů z Aurrgharru, který vychází denně, Psí štěkot vycházející obden, Leopardí rozhledy, většinou týdeník a Quiroqův tiskový orgán Černá hvězda, která vychází příležitostně. Mimo to je v povědomí čtenářů také list Medvědí tlapa, který však nevyšel už tři roky pro trestuhodnou lenost vydavatelů. Čím dále na sever Arminu, tím méně vážně jsou tyto listy brány. Ale moje osobní mínění je, že je užitečné se občas dozvědět, co o nás soudí naši přátelé.
Takže Pietro měl nyní v rukou Psí štěkot, mimořádné vydání, což byl jistě důvod k údivu – a na první straně četl:
|
„BARBARSKÉ CHOVÁNÍ LIDSKÉ SPOLEČNOSTI!
JAK DLOUHO JEŠTĚ BUDEME MLČET?“ |
Pietro to raději přečetl nahlas. Byla to tklivě až dojemně sepsaná reportáž o Enkrově odjezdu z Arminu, což psi z vřelého přátelství považovali za neodpustitelnou křivdu – korunou reportáže bylo toto otřesné prohlášení:
|
„Našemu bratru bylo ublíženo! Smísili jsme svoji krev s jeho ve společném boji. Jako on chránil nás, budeme teď my chránit jeho! Tisíce psů Arminu a světa stojí pevně a neochvějně za naším bratrem a jsou ochotny začít třeba válku, aby jej zachránily!
Kdy už se odhodlá náčelník našeho bratra Enkry, Roger Monroes, aby si zbraní za naší pomoci vynutil svaté právo náčelníka, které mu dle našich deset tisíc let starých zákonů přináleží? Kdy už se rozjedou pluky arminských válečníků do zemí Onoho světa, aby tam zavedly pořádek a mír mezi lidmi? Věříme, že ani jeden pes nezůstane zpět v našem heroickém boji za právo a svobodu – a vítězství bude patřit nám!“ |
Pietro zůstal poněkud vyjeven z tohoto prohlášení.
„To snad...“ řekl někdo, „To tedy už asi je válka!“
„Proboha,“ lekl se Pietro, „A my tam nejsme! Co si o nás budou ti dole myslet? Tohle jsou všecko starý noviny, co když už se chystá vojsko? Nezbejvá nám, než tam rychle jet!“
„No... nás dvanáct to snad nevytrhne...“
„Čumáci věřej, že ani jeden bojovník...“
„Tak to se nedá nic dělat! Jdeme do boje!“
Jenže právě v té chvíli vstoupil do třídy učitel, a když mu Pietro předložil dotyčný článek, pečlivě si jej pročetl a pak se zeptal: „No a co? Co chceš dělat?“
„Samozřejmě se přidáme k osvobozovací armádě!“ prohlásil Pietro pyšně, „A věříme, že budeš souhlasit...“
Učitel krátce, nerozhodně pokýval hlavou. „Bylo by zajímavé se dozvědět, co si o tom myslí třeba Quiroqa. Pokud vím, sedí stále ještě v Orlím hnízdě. A to by neseděl, kdyby tu byl jenom náznak naděje na možnou válku...“
Pietrovo válečnické nadšení rázem ochladlo.
„A co Aurrgharrší tygři? Jejich patroly jezdí po horách, jako by se nic nedělo. Nemyslíš, že by to vypadalo jinak, kdyby se chystali k nějakému výpadu proti lidem? Neznám zvyklosti v hlavním městě, zvlášť ne ty novodobé – ale kdyby mělo k něčemu dojít, jistě by to už dávno ohlásili...“
Pietro to všechno rád uznal – usedl na lavici a chvíli přemýšlel. „Snad by bylo dobré přece jen zjistit, co se děje! Zajet třeba do Kingtownu a poohlédnout se tam! Sjel bych tam sám, dovolíš-li mi to...“
Učitel potřásl hlavou, chvíli přemýšlel a pak se usmál: „Jeď, Pietro. Ale vrať se brzy a v pořádku...“
Pietro vážně sklonil hlavu až k zemi. „Vrátím se, pane.“
Na Nábřežní třídu jezdilo hodně nejrůznějších náčelníků i bojovníků a tak tato třída viděla už mnohé fantastické postavy. Takže shrbený jezdec na malém kosmatém koníku s dlouhou srstí vyvolal sice trochu zájmu, ale ne příliš. Byl oblečen jenom do modrých džínů s prodřenými koleny a roztřepenými konci, které se normálně zasunovaly do vysokých shrnovacích bot, ale teď byl bos, pro značné vedro, panující v Kingtownu. Na sedle za ním byly řemenem připoutány ostatní součásti oděvu, včetně kožešinové kazajky s kapucí. Pietro měl tvář a částečně i tělo zhnědlé, avšak ani ne tak od slunce jako od větru a mrazu. Jeho na krku přiříznuté vlasy vyhlížely barbarsky. Na sedle měl položenou ručnici s krátkou hlavní, u boku revolver a sekerku s malou motyčkou na druhé straně, jakou nosili kovkopové.
Zpěvavým tigerským nářečím se vyptával na Rogera. Kluci mu ochotně ukázali ostrovní srub. Pietro přebrodil, ale to už stála celá smečka na břehu a pozorovala ho, jak se blíží. Seskočil, podal otěže Leslie Therlowovi a řekl: „Přicházím ti nabídnout pomoc, Rogere Monroesi!“
Roger se zatvářil nezvykle hloupě a zmateně, na svou vyhlášenou chytrost. „Jakou pomoc? My nic nepotřebujeme!“
„Nezlob se na mne, pane! Jsem z chudé vesnice z hor a teprve nedávno k nám došla zpráva, že snad se chystáte k válce...“
„Nechystáme se k žádné válce! Proč bychom to měli dělat?“
„Není snad jeden z vás zajat? V Anglii?“
„Ty myslíš Enkru. Ale to přece nejde, odvezl ho tam jeho otec a podle současnýho právního řádu na to má právo. Nelíbí se nám to, ale nemůžem nic dělat. Ptal jsem se svýho advokáta.“
Pietro potřásl hlavou. „Podle zákonů, které vládly v dobách Arminského Impéria, patřili bojovníci od doby, kdy mohli začít bojovat, do doby kdy sami zakládali rodinu, smečce vedené náčelníkem. A na té smečce záleželo, co se s nimi stane.“
Roger si odkašlal a kousal se do rtů. „Právo smečky... já vím, ale... není to už trochu staré?“
„Řídí se podle něj naši sousedé. Tygři, psi, leopardi, všichni. Vy víte, co máte dělat. Já jsem jen chudý horský lovec a vy máte všechno, co chcete. Nemohu se divit, že se vám nechce prosazovat svá práva. Říkáte, že to není možné, tak je to asi pravda. Víte i to, co já nevím. Jenomže já, kdyby byl některej z mých bojovníků zajatej, bych projel celej svět, abych ho chránil. Vy snad nemusíte. Máte zlato a já – jenom čest.“
Pak se ten kluk s prachem stovek mil na špinavých nohou zase otočil a šel zpátky ke svému koni.
„Počkej!“ řekl Roger, „To si zodpovíš pěstně!“
Pietro se otočil. „Nebojuji se zbabělci a zrádci!“
„A já zas nediskutuji s blázny!“ uzavřel Roger a zasmál se.
Pietro nasedal. V té chvíli k němu přistoupil Jackie Therlowe a zachytil ho za udidlo. „A kdyby ten boj začal – šel bys s náma?“
„Přijel jsem kvůli tomu. Mám dvanáct pušek.“
„A odkud vlastně jsi? Jak se jmenuješ?“
„Pietro – z Mountain Walley. A ty?“
„Jackie Therlowe. Kdybych vyhlásil válku, vzkážu ti!“
„Ty? Ty sám?“ Pietrovi se to nějak moc nezdálo.
„Já a jedna holka z Iron-city. Psala mi o tom. Možná vezmem ještě nějaký další kamarády...“
„To je pořád ještě málo. To projedem...“
„Enkra byl můj nejlepší kamarád. A taky já mám jenom čest...“
Pietro mu podal ruku, upracovanou a ztvrdlou jako kámen. Potom pozdravil kývnutím ruky ostatní a rázně vehnal koně do řeky.