Plamen šlehl Asthře až do tváře, když se dveře otevřely a dovnitř vnikl vítr. Dívka ucukla a pohlédla ke dveřím. Byl to Pedro. Nevstala a nešla mu vstříc, mlčky se opět odvrátila k ohni planoucímu před jejím obličejem ve velké tepané bronzové míse na třech nožkách. Pedro také neočekával přivítání – došel k sestře a usedl naproti ní. Pak hleděl přes plameny na její tvář a velké něžné oči, široce rozzářené a hledící někam do prázdna.

„Co pořád děláš s tím ohněm?“ zeptal se po chvíli.

„Nic. Jen se tak na něj dívám. Jen tak...“

„Vidíš tam něco?“

„Mám dojem, že vidím. V ohni je něco krásného, tajemného... snad to jednou pochopím. Mám dojem, že mne poznává a rozhoří se silněji, když k němu přistoupím.“

Pedro vstal a přistoupil k ní. Také vstala, on ji vzal za bradu a hleděl jí mlčky do očí. Počínal se pomalu vytahovat a byl asi o pět centimetrů vyšší než ona, ačkoliv předtím si byli výškou téměř rovni.

„Co je s ním?“ ukázal palcem ke dveřím.

„Spí.“

„Probudil se?“

„Ne. Celý den se neprobudil.“

„Už osmý den, co je u nás. Dala jsi mu pít?“

„Vodu s vínem. Pil, ale neprobral se. Kaši nespolkl.“

Pedro přistoupil ke vnějším dveřím a hleděl do noci. Jeho sestra opět přisedla k ohni.

„Proč to děláš? To tě naučil on, viď?“

„Ne. To já sama.“

„Strašně jsi se změnila...“

„Ty taky, Pedro. Jsi kníže.“

„Snad. Ale z tebe se stala princezna. Moje ségra byla hloupá káča, rozmazlená, drzá... teď už taková nejsi. Zdá se, že pro tebe je vládnout obvyklá práce. Připadá mi, že ti naše situace není vůbec divná, že je pro tebe... normální.“

„Nevím. Snad jsem jiná. Taky dáváš rozkazy a víš, že se splní.“

„Zatím jsem nedal žádný skutečně důležitý rozkaz. Všecko, co jsem udělal, vymyslel Mike. Já jenom provádím, co mi řekne. On je skutečným pánem mé smečky...“

„A přece by se na jeho rozkaz nepohlo ani stéblo. Přeješ si snad, aby zemřel – abys byl pánem jenom ty?“

„Ne! Vím, že všecko, co se stalo, bylo zatím k mému prospěchu! On z toho neměl nic. Jenom ty a já.“

„A smečka.“ řekla a usmála se do ohně.

Pedro nervózně přešel po místnosti. „Osm dní je u nás! Předtím cesta a pobyt na Monroesově zámku – a za tu dobu ani jednou nenabyl vědomí! Myslíš, že zemře?“

„Ne, nemyslím. Ale mýlíš se – občas se probouzí.“

„Tak? A co dělá? Řekl ti něco?“

„Nadává mi. Chroptí – a proklíná.“

„Proč? Co ti říkal?“

„Nevím. Neumím jeho řeč tak dokonale, abych rozuměla sprostým slovům. Ale pamatuju si, co říkal, když ho shodil kůň.“

„Zřejmě to neplatí tobě. Snad ještě těm, co mu ublížili. Možná ani neví, že je u nás...“

„Možná. Ale občas se rozhlíží – musí vidět srub.“

„Ještě tady nebyl. Je to nová chata, dostavěli jsme ji nedávno – to přece víš.“

Ta chata byla rozlehlá stavba ze dřeva a kamenných kvádrů v soutěsce Orlích hor, otevřené dolů směrem k Iron-city a k moři, které odtud za jasných dnů bylo vidět jako úzký stříbrný proužek na obzoru. Byla to přesná kopie stavby, která tu stávala před tisíciletími a jejíž plány vypůjčil Mike v Aurrgharru. Téměř celou ji postavili kluci. Pedro a Asthra stáli ve vstupní hale, Mikův pokoj byl hned první nalevo vedle vchodu.

„Mohl bych ho vidět?“

Asthra vytáhla z ohně žhavý uhlík a zapálila malou olejovou lampičku. S tou potom přistoupila ke dveřím a otevřela je.

„Večer mu bývá vždy nejhůř. Hází sebou a nadává. Ale v noci se uklidní a je mu nejlépe. Noc mu prospívá...“

Mike ležel na visutém lůžku, ne však síťovém, ale z prken, spojených v jakousi kolíbku. Visela na silných řetězech na háku, zabudovaném ve stropě jako lůžka dávných šelem. Vedle lůžka spal v houpací židli černoch Seti, který však okamžitě vstal, když Asthra otevřela dveře.

Pedro přistoupil k lůžku a posvítil si na Mikovu tvář. „Zhubl, velice. Vypadá špatně...“

V té chvíli se oči nemocného otevřely a Mike něco řekl, ale nebylo mu rozumět. Pedro se nad ním sklonil. „Miku! Slyšíš mě? To jsem já...“

„Pedrito mío...“ zachrčel Mike, „A Asthra?“

„Jsem tady. Klidně lež, Miku, jsi v bezpečí...“

„Pít...“ Asthra okamžitě podala misku s vodou smíchanou se silným španělským vínem. Mike několikrát polkl, pak opět klesl na tvrdý žíněný polštář.

„Víme, co se ti stalo,“ řekl Santanueva, „Byl to Alwin, že ano? Rogerovi lidé nám všecko řekli...“

„Alwin...“ řekl Mike tiše, „Něco... o něm vím...“

„A co to je?“

„Nevím. Ten večer... něco mi řekli. O Alwinovi. Co to... bylo?“

„Nevím,“ řekla Asthra, „Bylo to dobré – nebo zlé?“

„Bylo to... důležité...“ potom se mu oči zase zakalily a zachrčel už jen: „...ráno...“ a opět ztratil vědomí.

„Co se mohl dozvědět?“ ptal se Pedro, „Nic než to, že je Alwin ničema. A to stejně všichni víme!“

„Možná, že právě kvůli tomu měl zemřít! Snad si vzpomene...“

„Ráno se probudí a řekne nám to. Půjdu teď spát, Seti. Vzbuď nás, až bude třeba...“

Když první ranní paprsky slunce dopadly na omšelé kvádry chaty, vešel Seti nehlučně do ložnice a položil Asthře ruku na čelo, takže procitla. „Zdá se, že se probouzí. Půjdeš?“

Asthra probudila Pedra a všichni společně sešli do Mikova pokoje. Seti podložil nemocnému velkou žíněnou podušku, aby byl v téměř sedící pozici. Asthra otevřela okno, takže když Mike otevřel oči, viděl oknem dolů do širého kraje, porostlého zelenou změtí džungle.

Mike zprudka vydechl a zasípal – pak se otočil k Asthře a mírně se pousmál. „Tak jsem u vás... Kde to jsem?“

„V chatě v Orlích horách,“ řekl Pedro, „Víš přece...“

„Vím. Nemluv zbytečně. Brzo zase omdlím. Mnoho jsem přemýšlel po tu dobu, co jsem nemocen...“

„Vždyť stále spíš...“ namítla Asthra.

„Přemýšlím i v bezvědomí. Poslouchej mne, Pedro – je třeba znemožnit Torrey Grahama. Dokázat, že je k ničemu.“

V Santanuevových očích to zablýskalo tajnou radostí. „Jak? Co mám udělat?“

„Kolik máš vycvičených bojovníků?“

„Pětsetšedesát,“ řekla Asthra, „A dalších sto ve výcviku...“

„To už je síla. Tak poslouchej! Hlavní důvod, proč Torrey Graham vydává svá nařízení a podniká razie, jsou pašeráci drog. Arminský zákon, jak víš, nezakazuje výrobu a vývoz drog, jenom jejich šíření na území státu. To znamená, že je potřeba pochytat všecky dealery, kteří rozšiřují drogy po městě.“

Santanueva potřásl nevěřícně hlavou. „O to se policie snaží už léta, a marně...“

„Policie nezmůže tolik jako tvoji kluci. Vy přece máte zprávy, kdo kšeftuje s drogama! Můžete chodit svobodně i do hospod a jiných míst, kde se vyskytují koksaři...“

„Jak to? Jako co?“

„Se džbánkem. Tátovi pro pivo. To nevyvolá žádný údiv. Občíhnete si lidi, který obchodujou s koksem a jednoho dne, ještě líp jedný noci, je tvoji kluci rychle a bez hluku schytají. Umíte přeci přemoct člověka napadením odzadu, ne? Pak ty darebáky poskládáte guvernérovi před palác úhledně svázaný, a bude to v suchu.“

Tváře mu zrudly a oči mu divoce jiskřily, jako by se trochu uzdravil. Ale Asthra, která měla jisté zkušenosti, chápala, že je to jenom zdání. Také se najednou vztyčil a obličejem mu projela křeč, pak klesl dozadu. Pedro a Asthra k němu přiskočili, ale viděli jen, že znovu upadl do bezvědomí.

„To je tedy opravdový úkol,“ řekl Pedro, „Skutečný, důležitý úkol, téměř boj! No dobrá, vyzkoušíme si, co moji nindžové dokážou! Až se to stane, ať se Torrey Graham těší!“

Santanueva dobře chápal Mikovy úmysly. Od té rozmluvy dostal každý z drobných agentů, procházejících městem a prodávajících omamné jedy, svůj stín. Ulicemi města začali pobíhat kluci, vyzbrojení kostkami na hraní, s nimiž posedávali před vraty hospod i soukromými dveřmi a soustředěně něco hráli – ale jejich oči bystře pozorovaly, co se okolo nich děje. Mnozí měli malá kapesní zrcátka, kterými si dávali signály třeba přes celou délku ulice. Do Santanuevova domu přibíhaly pořád nějaké spojky, Asthra a Deborah zaznamenávaly všechno, co se kdo dozvěděl, na listy papíru.

Po pěti dnech se rozrostl počet dívek, které v Santanuevově paláci čmáraly po papírech, vařily čaj a vegetariánské chuťovky a projednávaly, který kluk se jim líbí víc a který míň, ale také se už počala jasně rýsovat celá struktura organizace, ba zjistily i odkud asi drogy pocházejí a kdo je hlavní distributorem. Ale o to se Santanueva nezajímal, jeho úkolem bylo pochytat drobné agenty, kteří prodávali jed přímo na ulicích města. Výrobci a zpracovatelé drog nemohli být stejně potrestáni, neboť z hlediska zákona nebyli vinni. Nicméně jejich jména byla řádně zapsána do seznamu, a ten pečlivě uschován pod odtrženým prknem v dřevěném obložení Asthřina pokoje.

Když byl Santanueva přesvědčen, že celá síť je dokonale vystopována (aniž si kdo čeho všiml), dal konečně příkaz k akci. Přišlo to pozdě večer, skoro v noci – na každého z těch dobráků se náhle vrhli dva nebo tři kluci, strhli je k zemi a spoutali dřív, než mohli udělat poplach. K většině přepadení došlo v temných uličkách – nebylo to ani tak těžké, neboť překupníci tmu měli rádi a vyhledávali ji.

Válečná kořist patří vítězům. Zatčení nepotřebovali ani svoje revolvery, kapesní samopaly a nože, ani peníze, které inkasovali od nešťastníků, kterým drogy prodávali. Pedro potřeboval všechno.

A tak bylo té noci více než padesát drobných agentů s drogami v poutech dopraveno do guvernérského paláce.