Téhož dne, kdy v ranním rozbřesku přijímal Santanueva přísahu svých bojovníků, vstával Mike ve své horské chatě velmi časně, pojedl jenom čaj a černý chléb s máslem a požádal Setiho, aby mu pomohl osedlat koně. Černocha tato prosba velmi překvapila, neboť Mike málokdy jezdil na koni a bylo známo, že s krajní nechutí. Ale Seti nebyl oprávněn posuzovat Mikovy nápady a tak koně osedlal a přihlížel, jak pán vyjíždí.

Mike zamířil k východu, k průsmyku, pod nímž chata ležela. Dostal se tam velmi rychle, zastavil a hleděl dolů, kde pod roztříštěnými skalami začínal zelený koberec stepi, pokrytý teď po podzimních deštích skoro souvislou vrstvou pestrých květin. Mike měl rád pohled na step po deštích – bylo to jediné období, kdy step miloval a proto se dnes vydal, aby se do ní ponořil a zmizel v ní jako kapka v moři – sám se svými myšlenkami.

Starý valach stejnoměrně klusal po stezce dolů, blíž a blíž ke květinovému koberci. Mike si prohlížel strmé skály, na nichž však tu a tam rostly drobné, leč nádherné kvítky hor, protěže, hořce a řada jiných skalniček, které mu všechny připomínaly vzdálený domov. Pak si zaclonil dlaní oči a pozoroval orla, vznášejícího se ve výšinách nad horami, které po něm nesly jméno. Pták plachtil ve výšce hrdě a bez oddechu několik hodin.

„Létáš si,“ oslovil ho Mike svou rodnou řečí, které tak málokdy používal, „Létáš si ve výšce, beze strachu ze všeho pozemského! Létáš nade vším, nad zlobou, láskou, strachem, vášněmi. To vše jsi nechal na zemi a nahoře, tam ve výšce, máš s sebou jenom svou neohraničenou svobodu. A na mne hledíš jako na odporného červa, který je na zemi pouze proto, aby ji hyzdil svou ohavnou přítomností... Jsi velký a pohrdáš mou malostí...“

Pták se koupal v nekonečné modři a ani mu nenapadlo zaobírat se myšlenkami člověka, který sjížděl po strmé horské stezce.

„Najdeš si družku stejně svobodnou a hrdou jako jsi sám! Až přijde čas, zplodíš s ní malé orly, kteří budou mít vlastnosti svého otce i své matky... pyšné malé dravce!“

Sněžný leopard irbis, přebíhající okolo, jej pozdravil domnívaje se, že podivná slova v cizí řeči patří jemu. Mike roztržitě odpověděl a raději už nemluvil.

Dostal se na úpatí hor, které prudkou změnou přecházely do téměř úplné roviny. Chvíli váhal, ale potom pustil koně do rychlejšího klusu a nakonec do cvalu. Sotva se sice držel v sedle, ale vítr ovívající mu tvář mu byl nevýslovně příjemný a tento blahý pocit byl silnější než jeho strach.

Teprve když se dostal dosti daleko do hor, zvolnil a dal koni možnost kráčet, kam sám bude chtít. Zabýval se nyní jen krásou kolem sebe, prohlížel si snad každý kvítek, kolem kterého jel a opájel se nádherou toho, co mu bylo přáno vidět.

„Pane, Ty, který jsi tohle všechno stvořil! Jenom málo z nás smí být účastno krásy, kterou jsi nám daroval. Jenom nemnohým je dopřáno vidět a cítit Tvoji mocnou ruku. Já jsem z nich – a děkuji Ti za to, Pane.“

Dlouho mlčel, než s pohledem upřeným vzhůru vyslovil:

„V nekonečné stepi pod nekonečným nebem cítím Tvoji dlaň, můj Pane. Dal jsi znovu zasvítit slunci, které mi již svítit nemělo. Zachoval jsi mi život ve chvíli, kdy jsem byl smířen s jeho ztrátou. Snad jsou Tvé záměry se mnou jiné, snad jsem ještě nesplnil vše, co mám splnit na tomto světě. Byla už chvíle, kdy jsem měl zemřít – ale jsem živ. Snad po mně ještě něco žádáš, ale nevím, co to je. Tvá ruka se mne dotýká ve chvílích, kdy to nečekám, ale neničí mne, proto ani já nemohu a nechci zemřít. Zklamal jsem ve všem a svou neschopností zničil vše, co mne mohlo potěšit; ale dostanu-li další úkol, splním jej a ponesu tíhu svého života, dokud ji ze mne Tvá milosrdná ruka nesejme...“

Chvíli hleděl mlčky na nekonečný obzor.

„Převeliké jsou mé hříchy, ó Pane! Vše, čeho jsem se dotkl, se změnilo na prach a popel. Přináším neštěstí všem, se kterými se stýkám. Kdykoliv jsem se měl zachovat jako hrdina, nenalezl jsem sílu a stal se zbabělcem. Utekl jsem vždy přede vším, čemu jsem měl hrdě čelit. Ve chvíli zkoušky se mé ruce chvěly bázní a já zaprodal i svoji čest, abych si zachránil život. Ztratil jsem čest. Hloupostí jsem prohrál lásku. Neštěstím ztratil vlast. Zbyl mi jenom život, který je k ničemu mně i mým bližním. Co jsi mi nechal, Pane, mimo nenávisti k nepřátelům? Stepní lišky se mi vysmějí, uslyší-li můj příběh! Příběh člověka, který ví, co mají dělat druzí, aby byli šťastni, ale sám nikdy nedokáže vlastní štěstí dostihnout, vzít do dlaní...“

A opět byl chvíli sám se svými myšlenkami.

„Nestěžuji si, Pane, já sám jsem příčinou svého neštěstí. Já sám zničil svůj život – Tebe neviním z ničeho. I v poslední vteřině svého života budu věřit, že jednou, někdy jindy a někde jinde, budu snad šťastnější...“

Pohlédl k obzoru, kde vyvstal pozvolna na obzoru štíhlý prst osamělé skály, o níž sice odjakživa slyšel, ale u které nikdy neměl co pohledávat. Neboť to byla Skála Milenců, kam jezdili mladí lidé sdělovat svým drahým nejtajnější záchvěvy srdce a dávat svou lásku jako dar těm, jež milují...

Znal tu pověst o kruté víle, která svou necitelností přivedla do zoufalství mladého pastýře, který ji náhodně spatřil při koupání a zamiloval se do ní. Celá léta ji hledal, hrál ji teskné písně na svoji píšťalu, prosil ji, ponižoval se a škemral, ale její srdce zůstalo kamenné. Až nakonec zemřel ve stepi a když se jeho duše vznášela k Pánu, prosil, aby láska, kterou nesměl dát své vyvolené, byla dána všem, kdo milují. A tehdy mocný pouštní džin proměnil bezcitnou vílu ve skálu. Máš-li kamenné srdce, buď raději celá kamenem... Nyní tam víla od věků do věků musí sledovat, jak se milují mladí lidé. Ale ta pověst nakonec není beznadějná: jestliže se jednou její bezcitné kamenné srdce zachvěje a zahoří láskou, bude vysvobozena...

Mike zastavil koně. Chvíli hleděl na tu skálu a šeptal nějaké jméno, pak se jeho tvář zkřivila bolestí a on otočil koně a prchal z těch míst...