22.listopadu řekl Joe Sidovi, když mu přinesl do pokoje oběd a jako jindy u něj chvíli poseděl: „Tak ti řeknu, hochu, že se o tobě u šéfa těžce diskutovalo. Některý tě chtěli odprásknout...“

„Pořád nevím, co proti mně mají! Jo, ta střílečka u Ploskáče byla trochu drsná, ale nechápu, že kvůli pár poldům...“

„Tys to ještě furt nepochopil? Poldové jdou většinou s náma, máme u nich spoustu svejch lidí! To, že tě balili, byla jejich chyba, ne tvá! Naši by tě byli snadno a rychle vytáhli ven! Byl to jakejsi druh zkoušky nebo co. Chápeš, co tím myslím?“

Sid nevěřícně potřásl hlavou. „Byl bych vzal roha, kdyby mě nepostřelili. Ale nemoh sem utíkat s prostřelenou nohou, to snad uznáš! Pak ovšem chápu, že se to pánům šéfům nezdá – ale mohli mě snad informovat, než na mě ušili takovou boudu, ne?“

„Naštěstí teď na to hodně rychle zapomenou. Nevím přesně, o co jde, ale povídá se, že vybouchla nějaká velká akce a budou potřeba pořádně ostrý hoši, aby to srovnali...“

Víc ovšem Joe neprozradil a snad ani nevěděl, tak šel Sid toho večera spát klidně a probudil se nezvykle brzy ráno tím, že s ním někdo třásl. Když otevřel oči, spatřil před sebou šéfova pistolníka s tikem na oku.

„Co je?“ ptal se Sid rozmrzele.

„Vstávej,“ štěkl na něj chlapík zostra, „A obleč se! Pojedeme!“

„Já jsem marod, kašli na mě...“

„Po tom je nám ho!“ objasnil svoje stanovisko pistolník, „Seš jenom škrábnutej a válíš se jak stará ku! Oblíkej se!“

Sid mu vyhověl. Zranění na noze bylo již v lepším stavu, rozhodně mohl chodit, jen trochu pokulhával. Stáhl si lýtko pevným obinadlem a byl přesvědčen, že je zase v pořádku.

„Kolťák a všechnu bagáž si vem s sebou! Sem se už nevrátíš! A na koksařskou partu zapomeň, budeš mít nový, lepší šéfy!“

Sidovi přejel po zádech mráz – tohle mohlo taky znamenat likvidaci. Ale to by ho snad přece nežádal, aby si vzal zbraň! Sid se rozhodl prodat se co nejdráž a šel za svým strážcem. Celý svůj majetek měl v báglu, nepříliš nacpaném.

Pistolník jej vezl opět šéfovou limuzínou, dosti neznámými ulicemi, až zastavil před policejním palácem. V Sidovi hrklo, ale muž se vyklonil z okénka a něco řekl policajtovi, stojícímu před strážnicí. Ten pokynul Sidovi, aby vystoupil.

„Tak si jdi s ním, on už ti poví. Ahoj, a hodně štěstí...“

Sid vzal svůj batoh a šel za strážníkem, který si jeho na policejní poměry poněkud originálního vzhledu ani příliš nevšímal. Prošli chodbou, pak strážnicí a po schodech vystoupali do třetího patra. Strážník zaťukal na dveře, na nichž byla nějaká vizitka, ale Sid přečetl v rychlosti jen začátek: „Vyšetřovací skupina, vrchní komisař...“

Onen vrchní komisař byl dosti sympatický, trochu připlešatělý chlapík s brýlemi, který jim vyšel vstříc a pokynem ruky propustil policajta. Sida si pozorně prohlížel.

„Netušil jsem, že jsi tak mladý! Ale snad to půjde, uniforma zakryje všechno...“

Sid se zatvářil velice vyjeveně.

„Je pravda, žes to byl ty, co proved tu přestřelku u Ploskáče? To umíš tak dobře střílet?“

„Já... střílím jenom velice nerad...“

„Tak tohle podepiš!“ vrchní komisař přistrčil Sidovi jakýsi papír a pero. Sid jej vzal a užasle četl:

„Přísaha člena pořádkové policie republiky Arminské.“

Sid zvedl hlavu od papíru a pohlédl udiveně na komisaře. „Co to má znamenat? Já mám bejt policajtem?“

„To pochopíš, chlapče. Podepiš to a nežvaň zbytečně. Potřebujem tě právě na tomhle místě!“

Sid vzal pero a chystal se podepsat.

„Počkej. Jak že se to jmenuješ?“

„Sidney Harker. Ale papíry nemám...“

„Napiš Hawker. Harker je takový nějaký divný jméno... jako kdybych ho už někdy slyšel. Vydáme ti papíry na Hawkera.“

Sid bez odmluvy podepsal jménem, které mu bylo nařízeno. Pak vrchní komisař sebral papír a řekl: „Tak hochu, od teďka jsi poručíkem policie a mým pobočníkem. Možná už víš, že jsem vrchní komisař Henry Le Ducque, první náměstek pana prefekta Torrey Grahama. Budeš mi dělat osobní stráž. A na tamto radši zapomeň!“

Sid se nad tou bleskurychlou změnou gangstera v policajta ani nestačil dost podivit. Le Ducque ho předal starému dozorčímu, který vybral ve skladu docela novou uniformu s nárameníky poručíka a Sid se převlékl, načež se šel ukázat svému šéfovi.

„Skvělé, hochu!“ pochválil ho Le Ducque, „A teď pojď, musíme hned na jednu akci. Dva kolegové zmizeli včera z povrchu světa a my nevíme kam. V podezření je jeden velice šikovný mládenec z Kasby – Pedro Santanueva...“

Takže za hodinu už vystupoval zbrusu nový poručík se svým velitelem po schodišti Santanuevova domu. Přijímal je Féri, který se sice trochu podivil, ale nedal najevo nic zvláštního. Také Pedro, který je opět přijal ve svém slavnostním sále, se při pohledu na Sida nepřestal tvářit hrdě a neprojevil žádný údiv.

„Jsem vrchní komisař Le Ducque, a tohle je poručík Hawker, můj asistent. Nechtěl jsem tě rušit zrovna teď, když oplakáváš svého otce, ale... povinnost především...“

„Co si ode mne policie přeje?“ ptal se Santanueva rezervovaně.

„Komisař Bellmarch, který vyšetřoval vraždu tvého otce, je nezvěstný. Od včerejšího rána, kdy odjel, údajně k tobě za účelem dalšího vyšetřování, jej nikdo neviděl, ani jeho inspektora Bucka. Nevíš, co se s ním stalo?“

„Včera tady nebyl nikdo od policie,“ potřásl hlavou Pedro, „Komisaře Bellmarcha znám, ale včera jsem ho neviděl.“

„To je smutné. Ve městě se množí případy nenadálých zmizení, nebo dokonce vražd, při kterých oběti zůstávají ležet na ulicích. Mrzelo by mne, kdyby byl obětí těchto vrahů také nešťastný Bellmarch... byl to můj přítel!“

Původně chtěl Santanueva předat dalšímu vyšetřovateli všechny důkazy o vině včetně usvědčujícího doznání, které podepsal Bellmarch před smrtí. A byl by to udělal, kdyby průvodcem vrchního komisaře nebyl právě Sid. Ale to, že se agent nasazený ke gangsterům změnil zčistajasna v policistu, jej ve spojitosti s Bellmarchovým napojením na zločince varovalo, aby si prozatím nechal svoje vědomosti pro sebe.

„Odpusťte, prosím... Pan komisař Bellmarch zabavil pro účely vyšetřování jisté množství zlata a několik drahokamů, které byly volně uloženy v otcově psacím stole v kanceláři, asi tak za deset tisíc dolarů. Objevil je předevčírem večer, když tady vyšetřoval. Znamená to snad, že tyto věci... zmizely s ním?“

V Le Ducquových očích bleskl plamínek zájmu. „Kde to bylo? Mohl bych se tam podívat?“

Santanueva jej vedl do pracovny, kde byl ve zdi zabudovaný trezor, zapečetěný prozatím úředními pečetěmi. Také na dveřích byly pečetě, ale zlomené.

„Kdo to zlámal?“

„Pan Bellmarch. Přijel dost pozdě a říkal, že pro zjištění některých skutečností o vrazích musí zjistit něco v pracovně. Prohrabal tenhle stůl...“ Pedro otevřel nejspodnější šuplík, kde se nacházely pouze zmačkané papíry, v nichž bylo zřejmě předtím něco zabaleno, „Vzal odtud tátovo zlato, který měl připravený ke zpracování. Otec někdy nechával takový věci přes noc ve stole, když neměl místo v trezoru...“

„Prohledej ty papíry, Side! Co je to za systém pokladny, Pedro? Umíš ji otevřít?“

„Ne. Zřejmě budu muset sehnat odborníka na kasy, aby ji otevřel. Nebo snad bude návod v tátový závěti, pokud nějakou měl. Zatím jsme nic nenašli...“

Sid prohrabal všechny zmačkané papíry, ale nenašel nic.

„Dobrá, půjdeme. Můžeš se zatím pokoušet otevřít tu pokladnu a kdyby ti to nešlo, zavoláme naše specialisty. Na shledanou a děkujeme...“

Až do vozu Le Ducque posupně mlčel, ale když dosedl na sedadlo vedle Sida a poručík nastartoval, vybuchl: „Ten syčák! Věděl jsem vždycky, že je Bellmarch svině, ale nečekal jsem, že taková! Chápeš to, Side? Asi ne, viď, ty nevíš, o co jde! Bellmarch měl něco s těma grázlama, co zabili starýho klenotníka, a asi měl na kluka spadený proto, aby mohl vybrat starýmu kasu! Uznej Side, seš taky ještě kluk: mohl tenhle hošík sestavit armádu, schopnou válčit s náma i koksařema? Ten holomek Bellmarch zařídil jeho likvidaci, ale něco v tom zahaprovalo a oddělali jenom starýho! Bellmarch sebral co se dalo, a utek jak malej kluk! Jakpak může bejt slušnost mezi lidem, když nejsou slušný ani policajti? Křivák mizernej...“

„Poslyš, Henry, a co my vlastně jsme? Jsme poldové nebo gangsteři? Já tomu furt nerozumím...“

„Můj milej, vyložím ti to jasně. Jsme poldové, dokavad se nám nenaskytne nějakej lepší kšeft. Potom můžem bejt případně i něco jinýho. Třeba z koksu, ve kterým jsi ty dělal, jdou dost slušný penízky. Jistě uznáš, že je lepší mírně řízená zločinnost, ze který jdou prachy, než živelná, ze který nejde nic.“

Sid pochopil, jaká idea vede tyto skvělé gentlemany. Jeho nový šéf se k němu naklonil a řekl spiklenecky: „Ale nemysli si, že se všemi můžeš jednat tak na rovinu! Je nás moc, co nevědí nic o tom, co se děje. Hlavně drž zobák před Torrey Grahamem – ať si ten pitomeček honí svoje dlouhovlasý kluky a nám dá pokoj...“

Sid pochopil. Jediné, co mu zůstalo nejasné, bylo, proč si ho vlastně Le Ducque vybral jako pomocníka. Pochopil až za dlouho: Le Ducque měl strach, z kolegů, z gangsterů i ze Santanuevy, proto si vybral skvělého pistolníka, který nemá doposud vřelé kontakty na nikoho ve městě. Le Ducque zastával v hierarchii tohoto města čelné místo, ale Sid doposud nevěděl, jaké.

Hypotéza o Bellmarchově zmizení se potvrdila, když policie našla v příkopu u Kingtownské silnice mrtvého inspektora Bucka. Byl střelen odzadu, zblízka a s největší pravděpodobností ze služební pistole komisaře Bellmarcha.

Santanueva pracoval pečlivě.