Sláb je člověk bez koně.

 Mongolské přísloví

Když toho dne přijel Santanueva po dlouhé době opět se podívat na Mika, nevyšel mu nikdo vstříc, ačkoliv obvykle se na zavolání objevoval Seti. Pedro tedy vstoupil dovnitř a když nikoho nenašel v hale ani v Mikově pokoji, vystoupil po schodech na střechu, přiléhající jako terasa ke svahu, do něhož byla chata zasazena. Když vstupoval, slyšel jasně jakési řinčení a jakmile vysunul hlavu nad úroveň terasy, spatřil Mika a Setiho, kteří na sebe vzájemně doráželi rapíry. Mike stál jako obvykle na místě, jen málokdy udělal krok stranou, dopředu či dozadu, zatímco černoušek poskakoval jako koza. Přesto se Mike stačil, jak Pedro viděl, ubránit všem útokům. Nebylo to samozřejmě nic těžkého, Seti nebyl dobrým šermířem, ale v průběhu boje udělal i jeden výtečný výpad, kterému jej Mike asi naučil. Ve chvíli, kdy se Pedro dostal až k nim, vyrazil Mike prudkým úderem rapír ze Setiho ruky a odmrštil jej Pedrovi k nohám.

Pedro pochopil výzvu, sebral zbraň a postavil se Mikovi. Koutkem oka viděl, jak Seti sňal obličejový chránič a otíral si čelo hřbetem ruky. Pot se z něj jen lil, ale široce se usmíval, jak už tak černoši umějí.

Mike jako obvykle neútočil, tak Pedro musel zaútočit sám. Několik jeho ran Mike suverénně odrazil, pak jedna skončila v obličejovém chrániči, další se lehce dotkla paže a nakonec Pedro odhodil všechen soucit a sekl hrotem rapíru Mika do chrániče krku. Teprve pak hrabě vzdal a šel si odpočinout na terasu při okraji střechy. Santanueva se mu jen smál.

„Ztratils všechen cvik! Kdybych se jenom trochu snažil, rozsekám tě na kousky! A tos mě kdysi učil šermu a já se vztekal, když jsi mě dráždil a nedal mi ani příležitost k ráně! Jsi opravdu tak dobrej šermíř, nebo jsem já byl tehdy tak mizernej?“

„Naučil ses být lepší než já,“ oddychoval těžce Mike, „A já to pozapomněl. Možná, že se budu muset zase cvičit...“

„K čemu? Snad se nechceš vyrovnat mým nindžům? Na získání bojovnické slávy jsi přišel snad trochu pozdě, ne?“

„Třeba abych bránil svůj život! Četl jsi poslední poštu? Ach, ty nevíš, včera přijel posel z Aurrgharru. Moje farma začíná být poutním místem nejrůznějších lumpů. Dva nedávno moji tygříci zakousli. Nemohu se ubezpečovat, že mě chráníš, musím se o svoji obranu starat vlastními prostředky...“

„Moje práce je hrozně těžká! Prosím tě, kolik zločinců je v mým městě? Ať se hnem kamkoliv, narážíme pořád na nový! Mám pomalu dojem, že jich je víc než všech obyvatel dohromady!“

„Zabíjíš, nebo jenom dáváš výstrahu?“

„Zabíjím ty, který výstrahy neuposlechnou.“

„A poslechlo jich hodně?“

„Teď už jo. Dostal jsem zajímavou informaci, někde jsou prý tajný plantáže, na kterejch se pěstuje hašiš, ale nikdo neví, kde to je. Někde je taky továrna, kde se hašiš zpracovává, je k tomu zapotřebí dost složitý zařízení, jak jsi povídal, ale ta továrna jako kdyby se propadla do země! A když slyším Sidovy zprávy od policie, je mi do breku! Co jsme komu udělali tak hroznýho, že se proti nám spikli policajti s banditama? Copak lidi opravdu nemůžou žít v míru, bez válek a vraždění?“

Mike se zahleděl směrem k Iron-city, ačkoliv z něj mohl vidět jenom kouř z komínů. „Ty jsi policie, Pedro. Ty jsi teď guvernér, ty jsi prefekt, ty jsi zákon. Zákon jsem já a dal jsem ti právo bít nepřátele zákona. Přijde chvíle, kdy poznáš, že tahle ochrana není zbytečná a není marná. Pojedu brzo do Kingtownu, a tam se ukáže, kdo z koho! Jenom co budu zdráv...“

„Vzpomněl sis, co víš o Alwinovi? Říkal jsi několikrát, že o něm něco víš, ale že jsi zapomněl...“

„Ano, když mě přepadli, myslel jsem na něco, co mi ten večer řekli, ale nemůžu si vzpomenout. Alwin má nějaký hřích, tajný hřích... ale jaký?“

„No tak na to už nemysli! Budeme myslet na jiné věci. Pojď, proberem operační plány na večer...“

Za ranního rozbřesku rozhodl se Mike vyjet si opět. Se Setiho pomocí osedlal hnědého valacha a vyrazil směrem ke stepi. Tentokrát se nezdržoval bezcílným blouděním a jel stále na východ, směrem ke Goldlandu, kde se na počátku dějin Arminu těžilo zlato, a kde se mělo nacházet bájné Zlaté jezero, v němž žil Zlatý drak, děsící ještě dnes malé tygříky. Mike znal téměř všechny pohádky tygrů, leopardů i ostatních, ale o téhle soudil, že to tak docela pohádka nebyla a že někde v pustých horách mohou být ještě docela slušná naleziště zlata. Jenže území patřilo psím a vlčím smečkám a prospektoři by byli brzy zahnáni nebo úplně zničeni. Navíc byla těžba státem zakázána, alespoň na místech, kde není kontrola. Občas se tam sice objevil nějaký nadšenec s lopatou a krumpáčem, ale s tím si už dovedli poradit pastevci Paula Foxe, kterému toto území po předcích náleželo.

Až téměř do poledne klusal kůň rovnoměrně a vesele. Okolo poledního zastavil Mike u orvaného stromu, jediného na celé stepi kam až oko dohlédlo, uvázal hnědáka, ulehl pod strom do trávy a usnul spánkem spravedlivých. Takto spal asi do třetí, kdy se probudil a rozhodl se jet zas nazpět, aby byl včas v chatě k večeři. Povstal tedy a upravil koni jeho postroj.

Mike obvykle nasedal na koně dost obtížně. Postupem času se všichni jeho přátelé naučili pomáhat mu alespoň tím, že drželi koně za uzdu. Nejraději nasedal ze židle nebo nějaké zídky, nyní musel nasednout ze země, což mu působilo trochu obtíže, tak koně raději odvázal od stromu a odvedl si ho k většímu kameni opodál. Tam teprve nasedal; jenže valach, zvyklý na mnohem lepší jezdce, se dal okamžitě do klusu, dřív než se Mike pořádně usadil v sedle a jelikož nepočítal s Mikovými dodatečnými pokusy najít pohodlnou polohu, polekal se, zařehtal a jezdce shodil. Mike dopadl na zem dost tvrdě, zahekal, ale otěže nepustil; takže nasedl znovu a tentokrát se mu podařilo usadit se včas.

Vyrazili na západ, kam mířilo také slunce. Mike vylovil ze sedlové brašny placku čapáti a počal pomalu, rozvážně žvýkat, rozhlížeje se po stepi. Když dojedl, chtěl si sáhnout pro novou, jenže přezka sedlové brašny se nějak zasekla, a jak jí cloumal, položil si otěže na sedlo před sebe, otočil se a zapomněl dávat pozor na cestu. Kůň právě vyšel na mírnou vyvýšeninu a jelikož před ním bylo vyschlé koryto nedávno vyryté deštěm, přeskočil je, jak byl zvyklý. Mike to zpozoroval pozdě; jeho ruka hmátla do prázdna a v příští chvíli už padal na zem. Levá noha mu vyklouzla ze třmene, pravá však zůstala viset a kůň, poplašený výkřikem, ho chvíli táhl za sebou. Pak Mike narazil hlavou na nějaký kámen a ztratil vědomí.

Když se probral, nemohl si dost rychle uvědomit, kde je a co tady vlastně dělá. Namáhavě se posadil a ujistil se, že má všechny kosti celé. Pak se rozhlédl a spatřil svého koně pást opodál. Hlava ho nesnesitelně bolela, ale doufal, že to spraví douškem vody z polní láhve, visící u sedla. Povstal a namáhavě se belhal k valachovi – jenže ten, když viděl svého pána kráčet tak zvláštním způsobem, zařehtal a poodběhl, zřejmě v blahé naději, že se s ním pán bude honit. Byl to Santanuevovský kůň, skvěle vycvičený, jenže pro jezdce, který mu stačil. Mika nosil podruhé či potřetí a snad o něm neměl příliš valné mínění. Mike nestačil zjistit, jakým signálům tento kůň rozumí. Tiché mlasknutí, tlumené písknutí nebo frknutí nosem řeklo těmhle zvířatům víc než křik či změť příkazů. Možná něčemu z toho rozuměl i tento kůň, ale Mike se vždy o jezdecký výcvik zajímal pouze teoreticky. Takže několikrát zaklel a začal koně stíhat. Kůň byl ovšem v nesnesitelně hravé náladě, tak odbíhal vždycky, když jej už jeho pán téměř držel. Jednou se Mikovi podařilo dokonce chytit jej za dlouhé žíně ocasu, zapřel se nohama a bránil mu v útěku. To se ovšem zvířeti ještě nestalo a tak vyděšený kůň vyhodil. Kopyto zasáhlo Mika doprostřed prsou a on vyhekl a klesl na zem.

Hnědák stál chvíli opodál a přemýšlel, zda si s ním jeho jezdec jen tak hraje nebo co vlastně zamýšlí... Pak si dodal odvahy, přiblížil se a několikrát se dotkl měkkými nozdrami a pysky Mikovy hlavy. Očichal celou jeho postavu, šťouchal pána nosem, dokonce vzal jeho hlavu za vlasy do zubů, nadzvedl ji a zase pustil, ale Mike se neprobral. Do nozder mu vnikl nepříjemný, slaný pach krve. A tak se hnědák nakonec dovtípil, že jeho pán je mrtev. Strašlivě se polekal – pamatoval si, že po něm kopl a věděl, že jeho cvičitelé jej za neposlušnost vždy odměňovali švihnutím bičem přes hřbet. Nyní se obával, že dostane ještě víc a tak dlouze, smutně zaržál a když ani to nepomáhalo, rozběhl se k západu, směrem k domovu. Pořád ještě si spojoval představu bezpečí vždy a především se stádem, v němž vyrostl a věřil, že tam jej trest nemůže zastihnout...

Mike se probral, když se už stíny prodlužovaly. Vlastně se prodlužoval jen jeho stín, neboť široko daleko nebylo nic, co by mohlo stín vrhat. Napřed se sháněl po koni a když jej nikde nenašel, usoudil, že snad jenom odběhl a co nevidět se vrátí. Netušil, že kůň není vrah, aby se vracel na místo činu. Měl také žízeň a hlad, bolela ho hlava i hrudník. S trpkostí si uvědomil, že měl přece jen přijmout Setiho doprovod. V poslední době vždy jezdil sám, teď se mu to vymstilo.

Vydal se pomalu pěšky směrem k západu. Čím dál obtížněji odháněl myšlenku, že kůň utekl navždycky a definitivně, že ho už těžko uvidí. Pak si uvědomil, že pokud se hnědák vrátí do své stáje, jistě si Seti všimne, že přiběhl bez jezdce a vydá se po stopách. Určitě Mika najde, na prázdné stepi je každý člověk zdaleka vidět. Taky ho napadlo, že by mohl vystřelit na poplach, ale neměl u sebe zbraň, jeho revolver zůstal v brašně u sedla. Po pravdě řečeno, měl u sebe jenom lovecký nůž, zápisník a tužku, peněženku s dvěma a půl dolarem pro případ, že by nějakým zázrakem narazil na potulného obchodníka. Neměl nic k jídlu ani k pití, zato mu bylo pořádně zle a bolelo ho celé tělo.

Slunce se pomalu kutálelo k západu a na východě za jeho zády vycházely první hvězdy. Pak slunce zapadlo za rozeklané štíty hor daleko na obzoru a rychle, jako vždy v tropech, se snesla noc. Mike neměl hodinky ani jinou možnost měřit čas a neuměl jej odhadnout, jako bojovníci. Mohl by usuzovat podle pohybu Měsíce, ale bylo novoluní a noc byla tmavá až na hvězdy, kterým nerozuměl. Jejich svit stačil sotva na to, aby si viděl pod nohy a neklopýtal o kameny.

Šel dlouho, možná několik hodin, a počala jej rozechvívat zima, neboť step rychle chladne i v těchto krajích. Na chvíli si odpočinul vsedě na zemi a pak, orientujíc se podle jasně viditelného Jižního Kříže, pokračoval v cestě.

Kráčel tak téměř celou noc, stále pomaleji a s většími obtížemi. Před svítáním nakonec na chvíli usnul vyčerpáním a spal, dokud slunce nevylezlo nad obzor. Potom se probral zimou a rozhlížel se, kolik vlastně ušel. Ke své hrůze zjistil, že hory jsou stále stejně vzdálené, že se přiblížily jen o docela malý kousek a step kolem něj je stále stejně nekonečná. Zmocnil se ho stejný pocit, jaký zakoušejí cestující po moři nebo poušti, že totiž stojí na místě uprostřed nekonečného prostoru a ani trochu se nepřibližují svému cíli. Bedlivě prohlížel obzor, ale nenašel nikde ani nejmenší stopu života. Ba ani záchrannou výpravu, do které vkládal všechny naděje. Rozhodl se jít dál, stále vpřed směrem k západu. Kdyby jel na koni, byl by tam ostrým klusem do poledne, ale při chůzi pěšky nemohl dost dobře doufat, že se tam dostane dřív, než podlehne žízni. Slunce nad ním nemělo porozumění pro jeho situaci a sálalo vedrem jako vždy předtím i potom.

Několikrát odpočíval. Při jednom odpočinku se mu udělaly před očima mžitky a když se probudil, hádal, že byl dlouhou chvíli v bezvědomí. Povstal a kráčel dál, ale nohy jej nechtěly nést, co chvíli mu kolena podklesla a on se svalil na zem. Stále častěji při každé zastávce upadal do krátkého bezvědomí, a i když šel, byla to jen mechanická činnost jeho nohou, která se děla bez jakékoliv součinnosti unaveného mozku.

Jednu chvíli se mu zdálo, že vidí na jižním obzoru postavy nějakých jezdců. Rozběhl se k nim, mával rukama a křičel z posledních sil, ale pak zakopl, upadl na zem a znovu omdlel. Nebylo to na dlouho – zdálo se mu, že se na chvíli probral a viděl nedaleko skupinu mužů se stádem koní, ale když zvedl hlavu, omdlel znovu. Pak se probral zas a viděl čisté modré nebe a siluety dvou mužů, kteří se nad ním skláněli a jeden z nich mu hmatal po prsou. Neviděl jim do tváří, neboť je měli zakryté šátky a širokými krempami klobouků.

„Ještě je živej...“ řekl jeden z nich.

„Dlouho nebude. Ustup kousek...“

Mikovi se zdálo, že muž vytáhl z pouzdra po boku jakousi blýskavou věc. Druhý mu zatím vytáhl z kapsy peněženku.

„Dva a půl doláče! Hadrář nějakej...“

První chlap si prohlížel Mikův nůž. „Koukej, co je na tý střence! Zlatem tepanej tygr na zadních packách... a má dva vocasy, to je přeci blbost...!“

„Tak to není žádnej žebrák, když má takovej nůž! Nech si ho, Franku, třeba ti přinese štěstí...“

Muž zvaný Frank pracně vyrval z Mikova opasku pochvu a zavěsil si ji k pasu. „A teď rychle, do večera je daleko...“

„Nemám ho...“ udělal první posunek směrem k revolveru.

„Nech ho, zajde sám! Slunce se postará. Jedem...“

A pak slyšel Mike už jenom dusot kopyt a upadl do bezvědomí zase. Jeho poslední myšlenkou bylo, že je to snad už opravdu naposledy...

Pozdě odpoledne oživla krajina opět jezdci. Tentokrát jich bylo víc než deset a byli to většinou Armini, nazí a vyhublí kluci s vlajícími dlouhými vlasy na otužilých stepních koních. Jenom jeden z velitelů byl chlapík v bílém haiku, s chlupatou čepicí na hlavě. On to byl, kdo si povšiml daleko na stepi ležící podivné skvrny a upozornil ostatní. Všichni se tam rozjeli, ale první dorazil muž v chlupaté čepici a kluk menší než všichni ostatní, ale zcela zřejmě jejich velitel.

„Já toho znám! On kamarád! Žejo, Paule?“

„Mike!“ odplivl si kluk, „Do psí boudy... žije?“

Muž sklouzl k ležícímu. „Žije! Pomoci mu?“

Dva kluci nadzvedli Mika do sedu. Malý velitel zatím prohlížel něco na zemi. „Artjome, podívej se! Peněženka!“

Muž tam otočil svoje šikmé oči. „Peníze tam? Nebýt peníze, být zloději. Jasný, ne?“

„Není tu nic! A je dost daleko... stopy tady jsou! Vypadá to, že to jsou ty, co je honíme, Artjome!“

Artjom si pečlivě prohlédl šlápoty. „Paul nemýlí. Dobrej on stopař, ale... tohle moc lepší. On žije, on probere, on promluví. Já krk dám, on promluví. Vezmem s sebou, on poví, kdo zloději.“

Kluci zatím lili Mikovi do krku vodu s kořalkou – ještě, že ji Artjom vozil všude s sebou. Mike hltavě pil, až ho Artjom zarazil posunkem. „Nedávat pít! On bude žít i bez toho. Čím víc teď vypít, tím hůř bude. V poušti nikdy zbrkle pít...“

Jeden z kluků naložil Mika před sebe na koně a všichni vyrazili k jihu, odkud přijeli. „A co ti tam?“ ptal se Paul.

„Oni utekli,“ zasmál se Artjom a jeho šikmé oči se roztáhly ve směšné čárky, „Šejtán odnesl. Už neuvidíme.“

„A co naši koně?“

„Já jít, sám hledat. Uvidíš, Paule, najdu koně!“

„Jen abys to dokázal...“

„Já dobrej, uvidíš. On poví, co bylo!“

A jezdci letěli cvalem, dokud se na obzoru neukázal lesík a na jeho okraji několik vysokých špičatých stanů zvaných týpí.

V Paulově táboře okamžitě započali s oživovacími pracemi. Artjom nalil Mikovi do hrdla značnou dávku vody a Mike ji ochotně spolykal, nicméně neprobral se ani, když do vody přidali vodku. Když mu dali napít kořalky čisté, rozkašlal se, ale zůstal v podivné letargii, o níž se Paul vyjádřil, že je podobná zimnímu spánku hlodavců. Artjom mu masíroval spánky a tváře i čelo a nakonec hrudník, ačkoliv to nebylo třeba, dýchal bez potíží a srdce bilo pravidelně. Ale Mike se neprobudil ani do večera. To už se Artjom vzdal a s obličejem velmi ztrápeným usoudil, že zřejmě učinil nějakou chybu a nemocný zemře.

Paul Fox nebyl sdělením nijak potěšen. S prudkostí sobě vlastní obvinil Artjoma, že je osel a poslal rychlého jezdce do kolové vesnice stepních negrů, kteří žili opodál a pásli tam stáda svého dlouhorohého vyzáblého dobytka. Jejich šaman konal pro Paula různé lékařské práce jako spravování zlámaných kostí, opravy zubů, zkaženého žaludku a jiných poškozených částí těla. Paul tedy soudil, že by mohl pomoci i v této věci.

Šaman se dostavil ještě během noci. Přijel na vyhublém ošklivém mezku, který vyhlížel, že každou chvíli padne, ale nosil ho spolehlivě, dokonce dosti rychle. Šaman sám byl starý děda s velmi šedivými vlasy a s úctyhodným, tři centimetry dlouhým vousem, což je na černocha co říct. Na rukou i nohou měl velké mosazné kruhy, občas střídané pruhy barevné izolační hadičky, což působilo trochu komicky, na krku půl kila amuletů a na hlavě přílbu z krokodýlí kůže s korunou pštrosích per. Obličej měl pomalovaný a nesl si s sebou čarodějný kožený vak a veliký buben, na který se obvykle doprovázel při čarování. Artjom, odchovanec evropské civilizace, si ho prohlížel velmi nedůvěřivě, ale Paul Fox jej znal delší dobu a věděl, že některé černochovy schopnosti nelze jen tak přehlížet.

Šaman pečlivě prohlédl a ohledal nemocného, nechal si od Paula a Artjoma vysvětlit, kde byl Mike nalezen a co se s ním zřejmě dělo. Pak pokýval hlavou: „Ano, já rozumím. To se stává...“

„Ale co mu je?“ ptal se Paul, „Bude žít?“

„Bude. Proč by nežil? Bude žít, jako kdyby nežil.“

Artjom potřásal nevěřícně hlavou nad černochovými výroky, ale Paul už věděl, jak ze starce odpovědi páčit. „A co s ním teda máme dělat?“

„Ať nám poví, co se stalo.“ rozhodl stařík.

„O to se pokoušíme už dlouho, ale je v bezvědomí!“

„Právě proto promluví. Kdyby byl při vědomí, neřekne nic.“

„A co teda máme dělat?“

„Nic.“ černoch si prohlížel Mika, pokyvoval hlavou a mručel. Trvalo to velmi dlouho, Artjom se tvářil stále nedůvěřivěji a nakonec si na znamení protestu zapálil cigaretu.

„Ty... zafuněj kouř sem!“ černoch odhrnul Mikovi oční víčka. Artjom zašilhal překvapeně po Paulovi, ale pak se sklonil nad Mikem a vyfoukl kouř přímo do očí nemocného. Oční bulvy sebou trochu škubly, i ve tváři bylo znát, že mu to není příjemné.

„Dobré...“ zasmál se černoch a Artjom zaznamenal, že má ještě ke všemu zuby spilované do hrotů, „Dobré, on bude vidět! On viděl co bylo, řekne, všechno poví! Zvedněte ho!“

Podle jeho pokynů zvedli Paulovi kluci Mika do sedu a podložili ho stočenými pokrývkami, aby tak zůstal. Zatím šaman prohrabával svůj vak a hledal v něm několik špinavých kořínků a nějaké sušené rostliny. To vše dal Paulovi s rozkazem, aby z toho byl připraven odvar. Paul to okamžitě předal kuchaři smečky.

Černoch usedl na zkřížené nohy proti Mikovi, položil si buben na kolena a počal bubnovat a prozpěvovat dlouhou, neobyčejně protivně znějící monotónní píseň. Kluci odcházeli a přicházeli, aby zjistili, že se stále nic neděje. Uplynula už asi hodina, Artjom byl dvakrát pryč a tiše si klel, ale nikdo jeho kletbám nerozuměl a on sám je nehodlal překládat. Potom najednou přišel jeden z kluků a tvrdil, že se Mikova víčka na chvíli pohnula. Artjom se tedy vrátil, ale viděl, že Mike leží nehybně, podepřen polštáři a dekami, a šaman sedí proti němu, bubnuje a zpívá. Po černé tváři stékaly praménky potu a rozmazávaly jeho pomalování, ale neustával.

Najednou se Mikova víčka zase pohnula a pak rozevřela. Neřekl nic; jako žába fascinovaná hadem hleděl strnule kupředu na tvář šamana, který jej bystře pozoroval. Mike pohnul hlavou, pak i tělem a nakonec se zvedl z pokrývek a seděl zpříma. Černoch počal komíhat tělem ze strany na stranu a Mike to po něm po chvíli opakoval, až se kýval přesně jako zrcadlový odraz černochových pohybů. Zdálo se dokonce, že i jeho prsty se pohybují v rytmu šamanových úderů na napjatou kůži posvátného bubnu. Šaman zvyšoval tempo úderů, současně se stále rychleji kýval a Mike přesně napodoboval jeho pohyby. Až najednou černoch ustal s bubnováním a Mike klesl zpět na stočené pokrývky a znehybněl.

„Jeho duše kráčí okolo. On je s námi a není s námi. Pozvu jeho duši sem mezi nás.“ šaman se obrátil k Mikovi a řekl mu: „Gwona-el-gawarahí ga gura ma ka satsé-kawa?“

Mikovy rty se pohnuly. Řekl sotva slyšitelně: „Éh... kwa tsa oghura.. kawaé?“

Paul, Artjom i někteří jiní se domnívali, že jej dobře znají. Teď znejistěli, neboť neměli tušení, že by rozuměl šamanovu nářečí. Mnozí měli univerzální vzdělání, ale právě proto věděli, že černoch hovoří jazykem, který do univerzálky nepatřil.

„Vzácný duch bílého muže přišel mezi nás do tohoto stanu. Ptal jsem se jej. Je naživu a cítí se dobře. Ptejte se!“

To už Artjom nevydržel a otázal se nářečím svého rodného aulu: „Miku, poznáváš mě? Víš, kdo jsem?“

A vzápětí obdržel pomalou, ale zcela s jistotou pronesenou odpověď v jazyce, který neslyšel od dětství: „Jsi Hadží Artjom ben Timúr z rodu Jusúf-bejova, esaul basmačů.“

„Jak je možné, že rozumí a mluví v řečích, kterým normálně nemůže rozumět?“ ptal se Paul s očima navrch hlavy.

„To nemluví on. To mluví jeho duše.“ usmíval se šaman, „On neví, že jeho duše mluví. Naše duše rozumí všechno. Proto on mluví jako já a tento muž.“

„A můžu se ho zeptat? Co se ti stalo, Miku?“

„Spadl jsem s koně. Udeřil jsem se do hlavy. Pak mne kůň kopl, když jsem ho chytal. Asi utekl, už jsem ho neviděl. Šel jsem k horám a omdlel jsem.“ Celé toto souvětí bylo proneseno bez nejmenší citové účasti, jako by Mike mluvil o osudu někoho cizího. Po celou dobu také hleděl přímo před sebe, prakticky na stanovou stěnu, neboť pořád ještě ležel na pokrývkách.

„Ty viděl bandity, který ukradli koně nám?“ ptal se Artjom, kvůli ostatním raději arminsky.

„Viděl jsem muže s mnoha koňmi. Nevím, kolik bylo mužů a kolik koní. Dva mne prohlíželi a rozhodli, že zemřu. Vzali mi peníze a dýku. Řekli, že musejí spěchat a odjeli na sever.“

„Na sever?“ Artjom se rozčíleně obrátil k Paulovi, „Na severu žádný život! Žádný lidi, nikdo nežije tam! Nesmysl!“

„Zapomínáš na stepňáky!“

„Tohle ne stepňáci! Stepňáci žádný zloději! Oni oblečený běloši – takovej nesmysl! Co oni povídali, Miku?“

Mike lhostejně memoroval celou rozmluvu obou mužů. Když skončil, chtěl se jej Paul vyptávat dál, ale šaman jej zarazil.

„Jeho duše moc unavená. Je třeba odpočinout. Jeho duše se vrátí do těla a bude žít. Dejte vypít odvar...“ Dva Paulovi kluci dali Mikovi k ústům kotlík, černoch mu přejel dlaní po čele a řekl: „Pij!“ Mike poslušně dlouhými doušky vypil polovinu kotlíku – pak mu šaman položil opět dlaň na čelo a Mike pomalu ulehl.

„Tři dny bude spát. Pak se probudí a bude žít. Pak já přijdu.“ Aniž se šaman rozloučil, vstal, vyšel ze stanu, nasedl na svého mezka a zmizel v temné noci.

„Pojedu po stopách k severu!“ řekl Artjom, „Se mnou pět tvých bojovníků! Ostatní tady zůstat, Paule, nejít za námi! Na severu smrt! Já severu nebojím, já smrt už viděl do ksichtu! Ty zůstaneš tady, Paule. Až najdu bandity, já vrátím...“

Za úsvitu skutečně vyjel s pěti bojovníky, dobře zásobeni potravinami a hlavně vodou. Paul a jeho kluci je vyprovázeli až velmi daleko – a obávali se, zda je ještě někdy uvidí...

Artjomovi jezdci překypovali optimismem, když vyjížděli od špičatých Paulových stanů. Ale po dvou dnech cesty vyprahlou stepí bez nejmenšího stínu ztratili všechen elán a když večer uléhali přímo na zem, přikryti jenom vlastními plášti a s koňmi uvázanými k Artjomově píce, proklínali zloděje, kteří je nutí bloudit takto po pustých severních krajích. Ani ráno to nebylo lepší a jen s vypětím sil se přinutili pokračovat dál k severu. Pastvy pro koně bylo ještě dost, nedlouho předtím skončilo období dešťů a tráva dosud nestačila všechna zcela povadnout. Ale tůňky a potůčky vyschly a museli se spokojit s vodou, kterou vezli s sebou. I té dostali většinu koně.

Asi k polednímu počala se obloha pozvolna zatahovat mraky a vál silný vítr, který přinášel od severu písek a prach. Artjom mu říkal samum a doporučoval zahalit si tvář šátkem, což také všichni učinili. Pokračovali v cestě až do večera, kdy rozbili tábor a očekávali, až vítr utichne. Artjom si pro sebe tiše klel, neboť samum smazal i poslední stopy, podle nichž se doposud řídili. Předtím nebyly moc zřetelné, teď po nich nezbylo nic.

Ráno byl vítr o něco slabší a k desáté hodině ustal téměř docela. Ale kluci upozorňovali, že vody je již pomálu a další cesta by byla vyloženou sebevraždou. Artjom je vyslechl, přičemž neustále bloudil očima po obzoru. Nakonec potřásl hlavou na znamení nesouhlasu a ukázal rukou k obzoru. „Vidět tam malá černá tečka? Být palma. Být oáza, být lidé! Tam pojedem podívat!“

„No, ten kousek nás nezabije... Tak jedem!“

Vyrazili tím směrem. Zakrátko vyrostl před nimi na obzoru palmový háj, korunovaný několika otáčejícími se větrníky na čerpání vody. Artjom dokonce tvrdil, že tam vidí nějaké budovy.

„To je snad fata morgána!“

„Nesmysl! Podívej tam, uvidíš!“

Pobídli koně a zakrátko se dostali do větší blízkosti oázy. Kluci si pamatovali na Santanuevovo vyprávění a zdálo se jim, že se dostali nějakým zázrakem až ke stepňácké vesnici. Udivovalo je jenom, že je tak blízko u okraje stepi.

„Není stepňáci!“ krotil je Artjom, „Oni běloši! Jedou sem!“

Ukázal na trojici jezdců, která se oddělila od oázy a blížila se jim naproti. Viděli bílé obleky a široké klobouky těch mužů, ale také ručnice v pouzdrech u sedel. Artjom pozvedl ruku na pozdrav a naznačil, že přicházejí jako přátelé. Současně dal pokyn, aby sňali s tváří šátky. Jinak byli oblečeni jen do šedých plášťů, přehozených přes hlavu na způsob arabského haiku, Artjom do bílého kozáckého kroje s chlupatou čepicí na hlavě. Ačkoliv se podobné ustrojení mohlo zdát civilizovanému člověku podivné, obyvatel stepi by se nad ním nepozastavil.

Trojice jezdců dojela do jejich blízkosti, tam muži zastavili, uchopili do rukou pušky a velitel zakýval na Artjoma, aby přijeli blíž. To se také stalo a dojeli k sobě asi na dvacet metrů – to už kluci měli samozřejmě také v rukou zbraně.

Tři cizinci byli běloši, jeden s mírně mulatskými rysy ve tváři. Jeden nosil vousy, druzí dva nevábné strniště. Všichni tři se tvářili dost nevraživě – příčinu uhodli kluci hned, jakmile velitel promluvil: „Jestli jste ta banda, co nám včera ráno poničila plantáže a ukradla tři koně, tak jste sem neměli ani jezdit!“

„Nic my neukradli!“ potřásl Artjom hlavou, „Ani tu nebyli!“

„Taky si myslím,“ řekl druhý muž, „Tamto byli běloši! Simon říká, že vypadali skoro jako my! Víš to přeci...“

„Přesto je to dost nepříjemné. Co tu tedy chcete? Nemáme moc času, ten vítr nám dost uškodil...“

„Jsem Artjom Timurovič Jusupov! Já honím lupiče, oni nám ukradli koně a utekli s nima pryč!“

„Ty jsi Rus?“ zarazil se velitel.

„Kazach!“ vypjal se Artjom hrdě.

„Výtečně,“ řekl mulat, „To bude mít inženýr Garmančuk radost! On je Ukrajinec, to je skoro krajan...“

„A vy tady co děláte?“

„Jsme vědci. Já jsem inženýr Bronby, tohle můj zástupce doktor Smithson a Ellis je strážce plantáží. Zkoušíme tady pěstovat zemědělské kultury na poušti, jak vidíte tam dál. Máme skvělé výsledky! Tebe, Artjome Timuroviči, by to mohlo zajímat, jsme si jistí, že se nám podaří zúrodnit tuhle step! Jen kdyby nám naši práci neničily bandy, které se občas objevují a kradou, nač přijdou! Odpusťte, přátelé, měli jsme vás za bandity! Ale teď vás zvu do našeho výzkumného střediska!“

Ukázal rukou směrem k budovám, otočil koně a vyjel k nim. Kluci pospíšili za ním. Artjom se pozorně rozhlížel okolo, ale oáza vyhlížela skutečně velmi vědecky, dřevěné baráky a stany připomínaly Santanuevovu továrnu. Na okraji oázy se potloukalo pár lidí vesměs se zbraněmi v rukou, ale když všichni jezdci dojeli, pomalu zbraně odkládali a tvářili se dost přívětivě.

„Je to v pořádku!“ křičel inženýr Bronby, „Tohle jsou přátelé! Nechte toho, můžete jít zase do práce...“

Dojeli před největší barák, zřejmě sídlo vedoucího.

„Pozoruju, že jste dlouho na cestě! Nechcete se napřed vykoupat a trochu se občerstvit?“

Přesně to Artjom i kluci chtěli. „Vy tu máte i koupelnu?“

„Sha! Dokonce bazén jako v královským paláci! Chceš do něj hodit, kluku?“

Považovali to za plané vychloubání, ale když vstoupili dovnitř, skutečně nalezli po straně malý bazének, podobný jako se nachází ve všech velkých domech, dokonce včetně vonných solí, namíchaných do vody. Bronby i Smithson odložili ručnice a mulat je někam odnesl. Kluci měli pušky s sebou, teď je odložili, svlékli se a nedočkavě naskákali do bazénu. Artjom se choval důstojněji: pečlivě se svlékl, složil celou svou nádhernou výbavu a teprve pak sestoupil po schodech do vody, nabral ji do dlaně a omyl si hlavu. Nato zafrkal do vody nosem, sestoupil až na dno bazénu a počal se pomalu, důkladně omývat. Byl vychován v představě, že vodou je nutno šetřit a na arminské způsoby si nikdy nezvykl.

Bronby a Smithson stáli nahoře na okraji bazénu a usmívali se. Zřejmě nebyli zvyklí, aby někdo vychutnával dobrodiní jejich vodní nádrže tak rozkošnicky jako tito mladí Armini. Artjom pohlédl na ně vzhůru; jeho přimhouřené šikmé oči zaznamenaly, že na Bronbyho dýce se nachází malý zlatý brouček, který mohl také být tančícím tygrem. Artjom si nejasně pamatoval, že o takové věci slyšel. Vystoupil z lázně a kráčel po strmých schodech nahoru, upíraje stále zrak na Bronbyho dýku.

„Něco se ti na mně nelíbí?“

„Moc líbí! Tvoje dýka! Mohl bys ji ukázat?“

Bronby se zatvářil překvapeně, vytáhl dýku a podal ji Artjomovi. Kazach ji popadl, prohlédl si rukojeť a zvedl znovu oči k inženýrovi.

Hleděl přímo do tmavého ústí pistole. A Bronbyho tvář se už ani trochu neusmívala.

„Jseš trochu moc zvědavej, muži! Vy všichni jste hrozně moc zvědavý! Kdo je moc zvědavej, bude brzo starej. Nebo umře...“

Artjom se rozmáchl dýkou – ale Bronby vystřelil a pak ještě dvakrát. Dýka vyklouzla Artjomovi z prstů, v šikmých očích se objevil úžas a pak mu nohy podklesly a věrný Kazach se pozpátku zřítil se strmých schůdků do vody, která okamžitě zrudla jeho krví...