Mike se probudil po třech dnech, v nichž ležel jako mrtvý, zabalen do Paulových přikrývek. Přesně jak udal starý černoch, otevřel po třech dnech oči, rozhlédl se po pomalovaném vnitřku týpí a potřásl hlavou, jakoby něco těžko chápal.

„Miku!“ řekl Paul radostně, „Konečně ses probral!“

„Zdá se, že nejsem mrtev. Opět nejsem mrtev... Bůh si zřejmě nepřeje, abych zemřel. Musím tedy žít...“

Ulehl do přikrývek a zase usnul. Ale když se probudil, najedl se a dostal veselou náladu, při níž vypravoval Paulovým klukům celé dobrodružství na prérii. Bojovníci, zvyklí na každodenní jízdy, naskakování na koně v běhu a chytání a krocení vzpurných zvířat, se tomu smáli, až se stan otřásal, a Mike si věren svému zvyku ještě navíc přidával různé žertovné podrobnosti a prokládal svoje vyprávění příhodami jiných lidí, které někde zaslechl, nebo si je vymyslel, až kluky bolela břicha smíchem a váleli se po zemi.

Desátého prosince konečně vstal z lůžka a vyšel s Paulem na obhlídku hospodářství. I předtím se ploužil po táboře, ale nevzdaloval se příliš od stanů, jako by se bál nějakého náhlého záchvatu. Teď prohlásil, že mu nic není a že by mohl, kdyby chtěl, vsednout na některého z Paulových koní a vrátit se sám přes step do horské chaty. Kluci to považovali za vtip a vychloubání a Mike sám to nemyslel vážně, neboť se mu u Paula líbilo a chtěl ještě nějaký čas využívat jeho pohostinnosti.

„Miku,“ řekl Paul, když se dostatečně vzdálili od tábora a ujistil se, že nikdo je nesleduje ani neposlouchá, „Slyšel jsem, že radíš Pedrovi – mohl bych se taky já na něco zeptat?“

„Samozřejmě! Ale já nejsem tak chytrý, jak se o mně roztrušuje! Nevěř, že ti budu k něčemu užitečný...“

„Máš rád zlato?“

Mike přejel prstem po Paulově zlatém náramku na paži. „Takové? Rozhodně bych nenosil na ruce zlatý kruh o takovéhle váze...“

„Běloši mají rádi zlato. Ty také – nebo ne?“

„Zlato... Mám ve svém domě mnoho věcí ze zlata. V Santanuevově dílně jsem viděl kila zlata, stříbra, platiny, spoustu drahokamů a perel. Pomáhal jsem je Estébanovi oceňovat. Ale nikdy jsem po ničem z toho nezatoužil. Proč?“

„Víš, kde se zlato nachází?“

„Hlídají je v horách malí zemní skřítkové. Alespoň to tvrdí hledači pokladů. Skřítkové jsou slepí, vidí jen zlato, které jim září. A zlaté srdce, pokud je má ten který prospektor. Jenom takovému svoje zlato vydají...“

Paul se krátce zasmál. „Na všechno odpovíš vtipem nebo nějakou pohádkou. Ale vážně – já vím, kde najít zlato! Našel jsem je!“

„Předpokládal jsem to.“ dotkl se Mike jeho náramku.

„Mohu ti říct, kde je!“

„Můžeš. Ale... nech si to radši pro sebe. Čím míň lidí o tom ví, tím lépe. Já taky vím, kde je zlato, kdybych je někdy potřeboval. A klidně ti to povím: je v Aurrgharrských chrámech a svatyních, zakopané v zemi nebo uložené někde v bludištích, v nichž se sice vyznají Pruhovaní, ale nikdy lidé. Kdybych potřeboval, stačí je požádat. Věřím, že by mi je dali.“

„To říkáš ty! Pravda je, že momentálně zavřeli Zlatou bránu a hrozí smrtí každému, kdo do posvátného města vstoupí! Něčím se rozzlobili – snad dokonce tím, že je ministr vnitra kritizoval jako zločince...“

„Pro to se rozzlobili leopardi, pokud vím. Ale já žiju na jejich území, jsem jejich přítel. Snad by na mne nebyli tak zlí jako na jiné. Pokud se Pruhovaní rozhněvali, je to proto, že se nedodržuje závěť bývalého Vládce, Chief Tigera Ghirry. Ten ustanovil, že žádný náčelník, který byl přítomen jeho smrti, nesmí být sesazen z funkce. A byli tam i Leon a Roger Monroesové. Když potom sesadili Leona, rozzlobil se současný Chief Tiger Garn a vyhlásil nad Alwinem klatbu.“

Paul Fox potřásl hlavou. On sám se setkával s kočovnými Reorty, se psy a vlky, ale o zvycích a složitých názorech pánů opevněných měst na jihu neměl mnoho povědomosti. „Chci se jenom zeptat, zda mám o tom zlatě říct Santanuevovi. Nebo snad někomu jinému?“

Mike se zastavil, opřel o hůl, kterou mu Paulovi kluci dali a chvíli uvažoval. „Santanueva by je uměl použít. Od dětství je zvyklý se dívat na zlato, nemělo by ho tedy zaslepit. Člověk se sice mění s dobou, ale myslím, že Pedro je dobrý. Řekni mu, že víš o zlatě, ale neukazuj místo, kde se nachází. Ale nikdy a za žádných okolností neprozrazuj úkryt zlata bělochům!“

„Taky jsem si to myslel!“

„Přišli by sem v celých hordách! Mnohem víc než ti prospektoři, co se sem občas dostanou a rozkopávají tvoje hory, aby se s pár uncemi prachu odplížili do svých krčem. Přišli by se stroji, zničili vegetaci, vylovili všechnu zvěř, pobili by tvoje bojovníky a roztloukli hory na prášek. Nikdy neříkej o zlatě bělochům, byla by to smrt pro tebe i pro tvoji zemi...“

Paul potřásal hlavou a přemýšlel. „Proč vlastně lidé tak milují zlato?“

Mike se opět na delší chvíli zamyslel. „Slyšel jsi někdy o zlatém jedu?“

„Ne. To je zase nějaký... příběh?“

„Je to reortská pověst. Podle ní vyrábějí lidé ze zlata jed, který přidávají do jídla svým dětem. Je jako droga – kdo ho nikdy neokusil, netouží po něm, ale kdo si zvykl na zlato, chce je, vyžaduje je, touží po něm! A je ochoten kvůli zlatu zabíjet. Zlatý jed zničí v lidech vše dobré, co v nich náhodou bylo. Zničí každý dobrý a správný lidský cit a ponechá jen ubohou tělesnou schránku, ovládanou touhou po zlatě...“

„To říkají Zlatohřívkové. Co říkáš ty, Miku?“

„Že mají pravdu. Jenom s tím rozdílem, že není nutné zlato pojídat. Stačí je vlastnit, mít je uzamčeno v truhlici nebo v trezoru a kochat se bohatstvím, které máš. Ale zaslepuje a ohlupuje stejně jako jed...“

Paul se rozhodl: „Neprozradím naleziště! Jenom Santanuevovi – a tobě, chceš-li je znát...“

„Nechci. Taky já byl v dětství přikrmován tím jedem. Také mně bylo řečeno, jakou cenu má bohatství. Ale potom se stala jedna věc: chvíle, kdy jsem byl sám proti světu a v té chvíli by mi nebylo nic platné sebevětší bohatství. Tehdy jsem pochopil, že moc nespočívá ve zlatě.“

„A v čem tedy?“

„V poznání. V situaci, kdy rozumíš smyslu věcí.“

„Duchovní nauky Templářů?“

„Začal jsem je studovat. Později i vysvětlovat. A našel jsem přátele. To je velice důležité. Když máš jistotu, že ve chvíli, kdy zvedneš zbraň, tě podepře přátelská ruka – pak už se nikdy nemáš čeho bát...“

Paul si povzdechl. „Nikdy jsem se nebál zvednout zbraň! Když jsem byl malý, lovil jsem ve stepi králíky. Pak jsem lovil kozorožce v horách a nakonec zabil orla. Pak jsem se ocitl tváří v tvář zlému člověku. Zjistil jsem, že to není o nic těžší než ulovit nějakou kořist...“

„Vím. Tys nikdy nepoznal, co je bezmocnost. Vždycky jsi měl dobrého koně a pušku, většinou i bojovníky nebo spřátelené náčelníky, kteří ti mohli přijít o pomoc. Tobě se nestává, že jsi na pokraji smrti, když tě náhodou shodí kůň. Ale já? Koně, které dostávám, nedokážu ani zkrotit – i ta zvířata se posmívají mojí neobratnosti. Z pušky střílím tak, že se mi kořist směje a prchá beze strachu – a kdybych se pustil do osobního souboje, dokázal by mne zabít kterýkoliv tvůj bojovník. Tak je to, Paule.“

„Ty jsi někdy lovil nějakou zvěř?“

„Když bylo zapotřebí, tak ano. Vím co myslíš, že nesmíme zabíjet. Nesmíme, ale stejně to někdy děláme, když to považujeme za potřebné. Člověk jen málokdy dělá to, co je správné.“

„I ty děláš někdy něco nesprávného?“

„Pořád. A když si to uvědomím, stydím se za to a snažím se to napravit. Většinou to už nejde...“

„Myslel jsem si, že takové pocity mám jenom já!“

„To nejsou pocity. To je pravda. Podívej se, velký mudrc možná dokáže moudře a realisticky hodnotit činnost druhých, ale jakmile zatouží realizovat svá přání a touhy, chová se stejně pošetile jako ten nejzaslepenější ubožák...“

Paul otevřel doširoka oči.

„Všichni jsme jako děti. To je lehké pochopit, ale nejtěžší je realizovat, že ani ty, ani já nejsme dospělí...“

„Ale... jak z toho potom ven?“

„Nevím. Nedá se nijak. Jen počkat, až zestárneme a dostaneme rozum. A radovat se z toho, že ten čas ještě nenastal, protože dělat hlouposti je velice krásné...“

Paul si povzdychl. „Povídej mi ještě o mečích!“

„Meče jsou různé, Paule. Především se všechny zbraně dělí na zasvěcené a nezasvěcené. O nezasvěcených nemá cenu vůbec hovořit. Používají se jenom k tréninku. Zasvěcené zbraně jsou vzácné a kdo má nějakou takovou, jistě si jí váží...“

„Mám taky nějaké takové zbraně...“

„První katany přinesl do Arminu kníže Yamanaki, který byl prvním samurajem císaře Charryho. Když nastala potřeba, aby se dal do práce, začal uvažovat, jakou práci by mohl vykonávat, aniž by tím utrpěla jeho knížecí čest. Přišel na to, že jediné co může dělat jsou zbraně, tak vyrobil několik mečů pro členy dvora. Pak v tom pokračovali jeho synové, vnukové a další příbuzní a členové jejich klanu.“

„Ale meče, které používali za císařství, nebyly katany!“

„Právě. Katany v pravém smyslu slova dělal jen Yamanaki a jeho synové. Později se začal vytvářet nový typ meče, který je kombinací všeho možného. Každý je jiný a těžko říct, jaká je to zbraň. Nejfantastičtější dělal Juan Santanueva, Pedrův dědeček. Ten, co ho popravili za války...“

„Kdysi se El Torro hádal, že Pedrův kord není stejný jako ten jeho, Pedro že má katanu. Co to znamenalo?“

„El Torro byl hlupák, ale měl výjimečně pravdu. Koš Pedrova kordu je evropský, ale ocel Juanova. A tvar... těžko říct. Není to kord, není to katana. Je to zkrátka Zbraň.“

„Mohl bych i já nosit něco takového?“

„Nejen, že mohl. Musíš. Jsi náčelník a pokud vím, rytíř Pedrovy Černé Labutě. Možná dokonce komthur...“

„Ano, jsem. Dokonce mi Pedro řekl, že kdybych chtěl někdy založit vlastní lóži, nebude nic namítat.“

„Pedro je velmi moudrý...“

Paul chvíli uvažoval, pak mu v očích zablýskalo. „Ve většině věcí ti nemůžu pomoct, ale jedno pro tebe můžu udělat! Chovám docela pěkná stáda koní. Jednoho z nich si můžeš vybrat, a já ti ho docela a speciálně pro tebe vycvičím! Bude to koníček, který tě bude poslouchat na mrknutí oka!“

„Mám dost špatné zkušenosti se skvělými koníčky. Ale přesto bych byl šťastný, kdybys mi skutečně mohl dát takový dar. Podle Artjoma existuje tatarské přísloví: Muž bez koně je jenom půl člověka. V některých chvílích je to pravda...“

Vydali se pomalu okolo lesíka, na jehož okraji stál tábor. Většina Paulových koní byla momentálně ve stepi, ale i tady se menší stádo popásalo na tvrdé stepní trávě.

„Tak kterého bys chtěl? Dívej se dobře – můj hřebec měl nedávno hezkou klisničku, s tamtou naryšavělou kobylou! Ano, to hříbě, co běhá za ní. Je krásně černá a já bych ti ji vycvičil... Ne? Tak támhle ten bílej hřebeček, je z nejlepšího chovu, ale nepovedl se, narodil se bílý a pro boj v džungli by hrozně svítil mezi listím! Dal bych ti ho, ty se přece neschováváš. Už ho kluci trochu krotili, je dost klidný, právě pro tebe... Nebo by se ti líbila tamta hnědka? Tak tu bych ti neradil, je spřízněná s mojí milovanou Lucy a zdědila po ní svoje vrtochy. Někdy se snaží být vrcholně nespolečenská, vyhazuje a kope a kouše jako krokodýl... Nechám ji pro někoho drsnýho... a tam ten černoušek?“

Mike si Paulovy řeči všímal jen částí pozornosti – prohlížel si koně, které mu Paul ukazoval, ale hlavní díl pozornosti věnoval jinému koni, o kterém Paul nic neříkal. „Co je tam ten šedák? Který se drží pořád na okraji stáda?“

Paul se trochu zamračil. „Ach, ten... No, dal bych ti ho, ale varuju tě před ním, Miku! Není to arminský kůň a nemá náš výcvik. Je to cizinec, Američan. Dokonce ani moc do stáda nezapadl, mám ho tady už dost dlouho a ti ostatní se s našimi koňmi shodli docela dobře. Je krásný, viď? Chtěl bych ho na chov, ale on tomu, jak se zdá, nechce rozumět. Krátce řečeno, každou klisnu, po které se jenom podívá, mu někdo přebere. On se totiž dost nerad pouští do soubojů kopyty a zuby a většinou ustoupí bez boje. Škoda, rád bych tu měl pár jeho potomků, ale ony se ty naše holčičky o něj taky moc nezajímají...“

„Je mi tím sympatický! V tom případě bychom si mohli dobře rozumět. Kde jsi k němu přišel?“

„To bylo za bojů o Taskerovu farmu. Dole na jihu. Patřil plukovníkovi toho destrukčního pluku, suď Bůh, co tady chtěli. Někteří tvrdili, že udělat sabotáže v průmyslu, jiní že chtěli vykrást Aurrgharr. Zkrátka, toho šedáka jsem zdědil já a myslel, že to bude skvělej kůň. Ale ten plukovník ho zkazil! Šedák je moc klidnej, nemá dost života, dost ohně! A nikdy samostatně neuvažuje! Nedokázal by tě vynést z bitvy, kdybys byl raněný a taktak se na něm držel! Spíš by tě shodil a pletl se tam a byl by zabitej sám...“

Mike si prohlížel koně a o něčem úporně přemýšlel. „Má podobný osud jako já. Taky je vyvržencem společnosti a tápe mezi bílými a Arminy. Kdybys mi ho dal, porozuměli bychom si. Chceš-li mi udělat radost, dej mi ho, Paule!“

Paul se chvíli nerozhodně usmíval. „Jsi někdy velice zvláštní, Miku. Ale když chceš...“ sáhl do váčku na opasku, chvíli se v něm přehraboval a vytáhl maličkou píšťalku na řetízku. „Tohle je na přivolání. Neslyší na žádné jméno, přiběhne jenom za zapískání. Ty to neslyšíš, je to... nějaký ultrazvuk nebo co. Jestli ji ztratíš, už ho nikdy nepřivoláš...“

Mike vzal píšťalku, malý kousek stočeného plíšku s jazýčkem uprostřed, a foukl do ní. Šedák zvedl hlavu, otočil se a odběhl od stáda. Na příští hvízdnutí přiběhl k nim, zastavil se na útěkovou vzdálenost a prohlížel si je velkýma očima.

Mike našel v kapse zbytek chlebové placky a nabídl mu ji na otevřené dlani. Kůň očichal jídlo i ruku a jemně si pysky vzal, co mu patřilo. Pak se nechal pohladit a vzít za ohlávku.

„Je to krásný kůň... opravdu mi ho dáš?“

„Je tvůj.“

„Děkuji. Kdybych ti mohl něčím udělat radost, Paule, neváhej a řekni mi to!“

„Ale já mám všechno, co potřebuju! A naučím tě ještě něco, co tenhle koníček umí...“ Paul sebral ze země větvičku a švihl jí koně přes kolenní klouby předních nohou: „Klekni!“

Šedák pomalu, s trochou obtíží poklekl na přední nohy jako v cirkusu. Nedělalo mu to zřejmě radost, ale byl k tomu vycvičen. Paul na něj vyskočil, pleskl ho po krku a kůň se rychle postavil na všechny čtyři.

„Takhle se na něj nasedá! Jako na velblouda! Ale to už uměl, když jsem ho dostal! Kluci to s ním zkoušeli a připadá jim to moc legrační!“

„Mně ne! Přesně tohle jsem potřeboval, víš přece, jak těžko vylézám na koně! Tímhle darem jsi mi dal to nejcennější, co jsem mohl dostat, Paule: soběstačnost!“

„Tak zůstaň tady a cvič si ho! Za čtrnáct dní si snad na sebe zvyknete! Mám trochu špatné svědomí, vybral sis koně, který mně na nic není, ale jestli bude k užitku tobě...“

Mike se usmíval. Přitiskl tvář na líci koně a vdechoval jeho vůni. Šedák se také usilovně snažil nabrat co nejvíc jeho pachu, zřejmě už mu začalo docházet, že tohle je jeho nový pán. Mike ho hladil po nozdrách a měkké hubě a šedák stříhal ušima a tvářil se velice blaženě.

„Budu potřebovat cukr... hodně cukru a chleba a všelijakých pochoutek.“ zamyslel se Mike, „Budu muset polichotit tvým holkám, aby mi pro něj schovávaly různé dobroty. Můj koníček se musí mít dobře...“