V Paříži nebyla jediná vločka sněhu, zato všechno, co si teplomilná dívka zásadně nepřeje: lezavá zima, studený vítr a sem tam taky déšť, bolestivě šlehající rovnou do tváře. Jeane si přitáhla límec teplé bundy, nahodila bágl a snažila se proklouznout mezi davem na letišti Orly, aniž by si jí kdokoliv všiml. Nesmyslná snaha, Orly je obrovský komplex, ve kterém se dá bloudit dlouhé hodiny, a spousta lidí to taky dělá. Jeane šla podle šipek a dostala se k východu, zůstala stát před letištěm a rozpačitě zírala.

„Taxi, slečno?“ oslovil ji chlap černý jako bota a téměř dvoumetrový. Usmíval se.

„Ano. Do hotelu Hilton.“ odpověděla. Pomohl jí uložit bágl, usadila se a taxikář vyrazil.

Jeane se rozhlížela a snažila se pamatovat si cestu. Zvyk z Arminu, vždycky vědět, kde jsem. A být vždy připravená k boji.

Někdo jim najel do cesty a černoch si ulevil vzteklou nadávkou. Ve své mateřštině.

Jeane se zasmála.

„Promiňte, slečno.“ řekl francouzsky.

„Já se jenom smála.“ řekla v jeho řeči, „Opravdu vypadal jako tlustý nosorožec.“

Na jeho tváři se objevil údiv. „Ty rozumíš řeči našeho kmene?“ zkusil to.

„Znám několik jazyků. Ale nevím, který kmen to je.“

„Zakoré. Francouzské Kongo. Už dlouho jsem nemluvil...“

„Nevadí. Zkus zpívat, co tě v dětství učila máma...“

Skutečně začal zpívat; pěstmi při tom bušil do přístrojové desky jako do bubnu.

„Kdo ty jsi? Nejsi černá, ale ani úplně bílá...“

„Jsem bílá, jenom opálená. Ostrovanka. Slyšel jsi někdy o Arminu?“

„Čarodějka? Umíš se proměňovat v leoparda?“

Rozesmála se. „Asi jako ty jsi lidojed!“

„Moji předkové opravdu jedli lidi!“

„Moji předkové byli čarodějové.“

Smáli se a zpívali; zapamatovala si melodii a zkoušela mu pomáhat. Když dorazili k hotelu, skoro jí to bylo líto.

„Ráda jsem tě poznala, bratře. Kolik platím?“

„Od sestry z bratrského kmene peníze nevezmu! Ale popřej mi štěstí!“

„Ať tě chrání všichni dobří bohové...“ usmála se, ale on zvážněl.

„Dobří bohové zůstali doma v Africe. Tady jsou všichni zlí a nepřátelští.“

„Tvoji dobří bohové jsou tam, kde jsi ty. Jsi griot – máš právo je přivolat a žádat jejich ochranu. Přestaň se bát, zpívej svoje písně a buď šťastný.“

„Ty uctíváš boha křesťanů, že? Vyřiď mu, prosím, aby na nás nebyl zlý.“

„Bůh není zlý k nikomu, bratře. Chrání tebe, a chrání i tvoje bohy. Všichni jsme jeho děti...“

„Měj se dobře, čarodějko. Ať se splní poslání, za kterým přicházíš...“

Usmívala se, když jeho taxík zmizel v dálce. Poprvé v životě jednala za svůj národ. Nic na tom nemění, že je jí šestnáct let.

Recepčnímu se ovšem moc nezamlouvala. Nevypadala jako běžný host jejich hotelu.

„Prosím, bydlí tady slečna Monroesová? Daniela Monroesová...“

Recepční nahlédl do počítače. „Nikoliv. Nikdo toho jména.“

„Ach... možná paní Whiggová? Pán a paní Whiggovi...“

„Ani toto jméno není v seznamu našich hostů!“ jeho hlas přestal být milý.

„Je to moje sestra... počkejte!“ Chvíli hledala po kapsách a pak našla náprsní tašku s kreditkami a fotografiemi. Jednu vytáhla. „Tato dáma...“

Na fotografii byly obě a ještě nějaký kluk. Recepčního však zarazilo, že obě dívky byly nahoře bez a hruď jim kryla pouze girlanda z květin. Jestli měly něco dole, nebylo vidět.

Recepční měl vycvičenou paměť na obličeje. „Ach, paní Lenormandová? Ano, bydlí u nás i se svým manželem. Vy tvrdíte, že jste její sestra?“

Pravděpodobně neměl důvěru k lidem, kteří netuší, jak se jejich sestra jmenuje. No dobře, tak za koho se asi vdala.

„Mohl byste mě u ní ohlásit? Sestra Jeane.“

Odvrátil se, zvedl telefon a chvilku do něj mluvil. Pak řekl: „Počkejte chvilku, slečno.“ Zamyslel se a dodal: „Prosím.“

Jeane čekala. Aspoň si postavila bágl a rozepjala bundu. Nebyla pod ní nahá.

Otevřely se dveře výtahu a vyrazila z nich sestra Dany. Tedy... někdo hodně jí podobný, ačkoliv její oblečení a účes...

„Jeane!“

„Dany!“

Padly si do náruče. Obě naráz začaly mluvit, ale Dany hned přestala.

„Až nahoře. Pojď, budeš bydlet u mě!“

„Jestli se tam vejdu?“

„Najala jsem celé apartmá. Tam by se srovnalo dvacet lidí...“

Jeane nahodila na záda bágl, ale Dany ji pleskla přes ruku. Kývla na liftboye, ten přiběhl a ujal se zavazadla. Šly za ním do výtahu. Jeane si ho prohlédla, Dany mu nevěnovala víc pozornosti než stěnám.

„Nebude mít Clarence nic proti tomu...?“

„Celý den lítá po městě a vyjednává. Ani si nevšimne, že má v posteli o jednu holku víc.“

„Co když si nás ve tmě splete?“ zašklebila se Jeane.

„To by se ti tak líbilo, co?“

Vystoupily z výtahu. Liftboy jim zavazadlo nevynesl, ale kývl na etážového vrchního, ten dal pokyn nějakému dalšímu sluhovi a ten teprve bágl odnesl. Dany mu za to dala nějakou minci.

„Zvykej si, že tě obsluhují. Jsi dáma!“

Ona dáma zcela jistě byla. Byla oblečená do něčeho neurčitě fantastického, vlasy se jí nahoře zkrátily, zato přibyla vínově rudá chocholka a proužky jiného odstínu v dlouhých kadeřích po stranách.

„Vypadáš parádně!“ ocenila Jeane.

„Zato ty jako utopená myš. Neboj, postaráme se. Zavolám kadeřníka...“

„No, počkej... je dost...“ Jeane udělala gesto.

„Nevím, jakou má kastu. Ale umí krásně česat. To mi stačí...“

Jeane vzdychla. „Jsem zmrzlá jak polárkový dort. Můžu se vykoupat?“

Dany se rozesmála. „Jednou provždy: jsi v luxusním hotelu. Můžeš cokoliv, stačí jen kývnout a každý tě bude obsluhovat. Jsou tady kvůli tomu. Koupelna je tadyhle. Můžeš vyzkoušet všechny ty pěny a voňavá mýdla...“

Jeane se svlékla a rozhlížela se, kam by pohodila svoje oblečení.

„Hoď to na zem. Zavolám sluhu, ať to uklidí.“

Jeane vytáhla plastikové desky. „Zatím si přečti tohle. Ať vidíš, proč jsem tě přišla hledat. Začali nás brutálně pomlouvat.“

Desky byly plné výstřižků z novin. Některé stránky tu byly celé.

„Prostuduju si to, než se vykoupeš.“

Jeane dokončila svlékání a zamířila do koupelny. Jen se ještě zarazila:

„Proč se jmenuješ Lenormandová?“

„Ty cestuješ pod vlastním jménem?“

„Nemám jiný papíry než vlastní.“

„Doporučuju urychleně zajistit. Lepší být opatrný než riskovat.“

„Ještě že bydlíš tady. Kde bych tě hledala, kdybys odjela?“

„Na Vánoce chceme jet lyžovat do Alp. Možná do Chamonix...“

Jeane vlezla do vany a pustila si tak horkou vodu, jak snesla. Pak na sebe chvilku cákala různé voňavé vodičky, až vytvořila pořádnou pěnu. Zanořila se až po nozdry a s rozkoší se nechala prohřívat.

Dany četla rychle. Než se Jeane nabažila té rozkoše, už vstoupila a vklouzla za ní do vany. To už Jeane byla v hravé náladě, tak se chvilku kopaly nohama a cákaly na sebe pěnu. Už dávno se pořádně neservaly, tak se zkusily navzájem utopit. Praly se, dokud je to nepřestalo bavit. Koupelna ovšem vypadala podle toho, ale Dany to nedělalo těžkou hlavu. Leda že připustila teplou vodu.

„Takže bulvár na nás zaútočil. Vypadá to na koordinovanou akci.“

„Bezpochyby.“

„Jsme zcela nemorální mrchy, které střídají milence, pořádají orgie a ve sklepě mají mučírnu. Když je někdo navštíví, natáhnou ho na skřipec a týrají, dokud z něj neteče krev. A všechny sexuálně zneužívají, holky i kluky.“

Jeane zkřivila rty. „V každém dalším čísle přidávají horší a horší věci.“

„Co na to veřejnost?“

„Pár kamarádů mi už volalo, proč jsme je taky nepozvali. A každej, kdo přijde, chce vidět tu mučírnu.“

„Budeme muset nějakou zřídit. Dáme to za úkol bráchovi, je na to odborník.“

„Roger je protivnej jako hlídač v parku. Má starosti. Taky si myslí, že to je dělostřelecká příprava před útokem.“

„Myslíš, že chystají nějakou žalobu?“

„Jestli sis nevšimla, pohlavně jsme zneužily spoustu kluků pod osmnáct let. Holky jsme mučily tak dlouho, až se nechaly znásilnit od našich milenců...“

„Aha. Mají nějaké věrohodné důkazy?“

„Mabel už obvinili. Nechali se slyšet, že mají řadu protokolů. Zatím jí žádné neukázali, ale byli dost protivní.“

„Mabel prý zkazila i nás dvě. Vyštrachali fotky z nějakýho mejdanu...“

„Žádnej problém. Sama jsem jich rozdala stovky, ani nevím komu.“

Rozesmály se. Dany jí cákla do ksichtu vodu, ale nepokračovaly ve rvačce.

„Co řekne Clarence, až to uvidí?“

Dany se zatvářila. „Zkusil na tebe někdy něco?“

„A co bys dělala, zmlátila mě do krve?“

„Já ho miluju, Jeane! Co hezčího bych mu mohla dát jako dárek, než strčit mu do postele svoji nejmilovanější sestřičku?“

„Seš bestie!“ „Jenže on by asi nezajásal. On je velice... odměřený. Uvidíš sama. Ani nevím, jestli bude ochotný se milovat před tebou. Se mnou, pochopitelně. Že má nárok na všechny moje kamarádky včetně tebe, to mu radši ani neříkej.“

Jeane se zamyslela. Vypadala vážně. „Chceš s ním mít dítě?“

„Kdyby se nám to povedlo, budeme mít svatbu v katedrále, oddávat nás bude arcibiskup a ty budeš velet družičkám, který mi ponesou vlečku. Budeš mít bílý krajkový šaty, stříbrnou korunku a žezlo s hlavicí, ze který budou sršet jiskřičky. Vrchní družička, vyhovuje? Mabel bude velet Leopardí gardě... Kolik dní by se hodilo držet oslavy, stačí týden?“

Jeane se zasnila. Dany taky. Objaly se a chvilku brečely.

„Jsme moc melancholický a málo pijem. Máš hlad? A chuť na šampaňský?“

Než Jeane stačila cokoliv říct, Dany sáhla pro telefon.

„Přineste nám tak tři flašky šampaňskýho! Toho, co posledně. A velkou obloženou mísu. Jo, jsme v koupelně...“

„To nemyslíš vážně!“ zaváhala Jeane.

Dany jen mávla rukou. „Stejně o nás píšou, že jsme lesby. A mají hezkou fotku, jak se spolu válíme po trávníku. To jsme se sice asi praly, ale...“

„Neříkají, že jsme lesby. Píšou, že jsme zpustlý mrchy, který zkoušejí všecko.“

„A nemají snad pravdu? Nikdy jsme se nemazlily? Akorát jsme se nenechaly fotit, to je pravda...“

Jeane se rozesmála.

Někdo vstoupil do apartmá, dveře koupelny se otevřely a vstoupil mladý číšník se třemi lahvemi ve stříbrném kyblíčku. Za ním strkala servírka servírovací stolek s velkou stříbrnou mísou plnou dobrot. Nikoho z nich nezarazilo, že dámy jsou ve vaně, i když číšník si je pozorně prohlédl. Podle obličeje byl trochu arabského původu, snad Alžířan nebo Tunisan. Dany si všimla jeho zájmu, ve vaně vstala a vybírala si něco z mísy. Číšníkovi málem vypadly oči.

Jistě už viděl nějakou nahou ženu. Ale určitě ne tetovanou po celém těle.

Konečně ho napadlo říct: „Můžu uklidit ty papíry vedle?“

„Opovaž se na ně sáhnout a zlámu ti prst! Mám je na práci...“

Když si ji lépe prohlédl, pochopil, že by to dokázala.

„Bude se mu v noci špatně spát...“ smála se, když odešli.

Stolek byl akorát tak velký, aby na něj pohodlně dosáhly. Jedly a zapíjely to šampaňským. Jeane rozhodně nebyla na takovou svačinu zvyklá.

„Co když se opiju a budu dělat výtržnosti?“

„Kvůli tomu se tahle dobrota pije.“

„Co uděláme?“

„Vyhlásili nám válku. Tak budeme bojovat.“

„My dvě?“

„Cesta z Arminu až sem je dlouhá. Pochlub se rovnou, cos vykoumala, a nehrej si na hloupou.“

„No – přemejšlela jsem. Ale nic chytrýho mě nenapadlo. Leda že byste se měli urychleně vrátit.“

„Což nejspíš uděláme. Ale rozhodne o tom samozřejmě Clarence.“

Válely se ve vaně, popíjely šampaňské a spřádaly plány. Občas se přehrabovaly v dobrotách na míse a hledaly, co by jim ještě zachutnalo.

„Měly bysme sepsat všecky kamarády, který s náma do toho půjdou.“ uvažovala Dany, „Poslat jim zprávu, svolat je...“

Jeane lezl šampus do hlavy víc, než očekávala. „Pitomost. Potřebujem čarodějku.“

Dany už taky mysl nefungovala nejbystřeji. „Jakou čarodějku? Na co?“

„Když máme svolat armádu, chce to jednotnej postup. Telepatický spojení.“

„Nesmysl.“

„Za císařství to fungovalo.“

„Za císařství fungovalo víc věcí, co dneska jsou už jenom pohádka.“

„Ale proč? Protože jsme se toho vzdali! Zahodili jsme dar, kterej... no!“

„To je smutný, ale co s tím chceš dělat?“

„No prostě vycvičit nový čarodějky! Najít nějaký schopný holky a poslat je na Atanor. Třeba se to povede...“

„Víš o nějakejch, co by do toho chtěly jít?“

„Tak na rovinu: šla bys do toho ty?“

„Nejsem panna. Už dávno a ty to dobře víš.“

„Valérie taky nebyla.“

„Valérie byla ovšem geniální.“

„A protože byla geniální, někam všechny svoje poznatky zapsala. Celej problém je v tom zjistit kam a najít to.“

„Poklady Atanoru hledalo už tisíc lidí. Zpravidla bláznů.“

„Protože poklad Atanoru není zlato ani drahokamy, ale vědění.“

„Což ty samozřejmě najdeš levou zadní.“

Kromě slovní komunikace mezi nimi probíhala ještě jiná; obě moc dobře věděly, o co se hraje a jak. Byly princezny a dobře znaly své povinnosti.

Princezna musí být krásná, chytrá, zbožná, tělesně zdatná, aktivně vystupující proti každé formě nespravedlnosti a zla. Kdo chce být předním politikem, musí mít rodinu, která mu zjednává patřičné renomé. Leon Monroes byl ministr, takže byl jmenován Vládcem, ale podléhal schválení parlamentu a vždycky byly v dohledu nějaké volby, takže bylo účelné být populární. Všechny Monroesovy děti plnily svoje povinnosti naprosto dokonale. Sporný bod byl v tom, jaké představy mají starousedlíci a jaké přistěhovalci.

Dokud byly Dany a Jeane maličké, nebyly problémy. Byly roztomilé a kam přišly, tam zdobily. Ve škole prospívaly na výbornou; ani nemohly jinak, zdědily univerzální vzdělání. Sportovaly dobře a rády, nedosáhly sice žádných medailí, ale ve všem byly dobré. Když se o nich psalo v novinách, každý je chválil a nikdo jim nemohl nic vytknout.

A potom začaly dospívat. Zopakujme si: měly být zbožné a bojovat proti zlu. V tomto bodě se názory veřejnosti hrubě liší. Podle přistěhovalců kdokoliv, kdo se dozví o nějakém zločinu, to má okamžitě nahlásit policii a dál se do věci neplést. Policista je policistou od chvíle podepsání pracovní smlouvy do jejího ukončení, a v tomto období má plnit úkoly dle přání nadřízených. Jakákoliv osobní iniciativa je krajně nežádoucí.

Podle starousedlíků je každý bojeschopný občan příslušníkem ozbrojených sil Impéria. Právně od narození, reálně od chvíle, kdy je schopen udržet zbraň a má matné ponětí, co s ní dělat. Pokud se dozví o zločinu, má právo a povinnost jej vyšetřit a potrestat viníky. Pokud na to sám nestačí, požádá kohokoliv dalšího, aby mu pomohl. V krajním případě všechny kamarády, o kterých ví. Pro případ, že by o legálnosti jejich zásahu nastaly jakékoliv pochybnosti, ve vhodné chvíli zopakují sborem nahlas přísahu věrnosti Bohu, císaři a státu ve znění, které si pamatuje ten nejbystřejší. Komu se zodpovídají? Bohu, císaři a státu. Za Boha hovoří nejvýše postavený člen řádu Templářů. Za císaře a stát nejvýše postavený státní hodnostář, což může být tentýž. Například náčelník smečky.

Praktický příklad: Babičce Strawberryové ukradne nějaký zlotřilý lump rádio, odnese je do zastavárny, za utržené peníze nakoupí heroin a zfetuje se jako prase. Babička Strawberryová zajde na policii, kde s ní sepíší protokol, ale nic dalšího s tím neudělají. Babička pláče a stěžuje si každému, koho potká. V krajní nouzi to řekne i sousedovic dcerce, která chodí ještě do školy, ve volném čase pobíhá pomalovaná leopardími tečkami a cvičí s kamarádkami bojové techniky. Holka se svěří velitelce, instruktorce a všem dalším; tím se krádež rádia stane záležitostí Leopardí Gardy.

Holky v tečkovaných tričkách projdou zastavárny a prozkoumají veškerá rádia, která najdou. To správné obvykle najdou v některé nejbližší. Majitel zastavárny, ničemný přistěhovalec, se s nimi odmítne bavit o čemkoliv. Holky ho mučí tak dlouho, dokud se nepřizná, od koho tu věc koupil. Za trest a jako varování, aby příště nekupoval kradené věci, mu zastavárnu zapálí a varují ho, že příště to bude horší. Potom najdou ničemného feťáka, který už částečně vystřízlivěl a teď hledá, co by ukradl, aby sehnal peníze na další dávku. Holky ho chytnou a mučí a mučí a mučí. Kroutí s ním absťák, blije, podělává se. Čím víc trpí, tím víc je to baví. Jíst mu nedávají vůbec, pít jen čistou vodu a minimálně. Říkají tomu detoxikace a může to trvat tak dlouho, až ho zbaví všech škodlivých látek. Během té doby vypoví všechno co ví, o všem a na každého. Tak se taky dozvědí, ve kterém baru se dají drogy koupit. Pochytají dealery, odvlečou na vhodné místo a tam mučí a mučí. Majitele baru zmlátí, bar vypálí. Při té příležitosti rozmlátí taky hernu v sousedství, protože se o ní někdo zmínil. Pokud je do věci zapleten někdo ze slušného starobylého rodu, varují ho, aby do čtyřiadvaceti hodin situaci vyřešil, jinak ho prásknou stařešinovi. Obvykle provede sebevraždu. V průběhu akce se dozvědí o řadě zločinů, které s tím možná souvisejí a možná taky ne, ale vyřeší je rovněž. Výsledkem je klid a pořádek v celé čtvrti, kde sice zmizí nějaké zastavárny, herny, bary a podobné podniky, ale taky ji opustí narkomani, dealeři, zloději, prostitutky, pasáci a jiná verbež. Zato přibude nazdobených děvčátek v tečkovaných tričkách a kluků s dlouhými hřívami v tričkách pro změnu pruhovaných jako tygr.

Takhle by situace měla vypadat. Nevypadá? Policie totiž nerada vidí amatérské zásahy Leopardí a Tygří gardy. Je snad správné, aby se zločinci daleko víc báli gardistů všeho druhu, než skutečných strážců zákona? Ještě méně vyhovují podnikatelům, kteří nemají tak docela čisté svědomí; a nejméně politikům, jejichž voliči jsou přistěhovalci.

Od princezen Monroesových nikdo nežádal, aby udržovaly pořádek po ulicích a honily lumpy. Žádalo se od nich, aby tomu velely. Očekávalo se, že po skončení akce pozvou zvláště zasloužilé gardisty a za rachotu bubnů a svitu pochodní jim předají příslušná vyznamenání. A jak se sluší, po vyhodnocení uspořádají brutální mejdan, který nikdo nepřežije ve zdraví. Je pochopitelné, že pozvání na jejich mejdan je potvrzením vznešené kasty i pro přistěhovalecké holky, které někdo sebral na ulici a zařadil do služby. Od té chvíle mají rovněž právo na titul princezny a stávají se trestajícím andělem Hospodinovým.

Realita je taková, že gardistů není tolik, aby z nich šla hrůza na dálku. Ale už začínají zvedat hlavy a chystat se. Taky ne všichni bezbranní občané už vědí, na koho se obrátit. A policie... totiž, zásahy gard jsou nelegální. Aby fungovaly, musí mít tichou podporu oficiálních složek. Může důstojník policie přísně potrestat velitelku gardy, když s ní bydlí? Ano, může ji před milováním surově zmrskat bičíkem, ale ona jeho taky. Když ukáže holkám krvavé pruhy na zadečku, obdivují ji a škemrají, aby je příště přibrala do hry.

Toužily Dany a Jeane po divokých rvačkách? Jistě ne tolik jako třeba Zuzanka Albertová, ale boji se nevyhýbaly. Dany bylo osmnáct a už začínala přemýšlet, za koho se vdát. Clarence Whigg byl přesně ten správný, neměl sice vznešené předky do desátého kolena, ale splňoval veškeré požadavky a dalo se očekávat, že získá významné postavení v církvi i ve státě. Jediné, co mu mohla vytknout, byly příliš přísné mravy a neochota zapojovat se do divokých mejdanů, ale to ho určitě odnaučí, až spolu budou žít. Jeane bylo šestnáct a právě procházela obdobím, kdy považovala za nutné vyspat se aspoň jednou s každým, komu to od útlého dětství slíbila. Tedy, většině to už splnila, teď docela s chutí lovila a nebylo jí proti mysli spojit se i se zcela nevhodnými partnery.

Podle zákona má princezna právo vyspat se, s kým chce. Otázka je, zda se může s každým z nich pochlubit kamarádkám. S chlapci s čistou kastou a slušnou pověstí klidně, ale... existují kluci bez kasty, s mizerným morálním profilem, různí cizinci a tak, o těch si holky povídají leda v noci pod peřinou a radši šeptem. Třeba ani nemusejí být špatní, jen o nich nic neví. Jako třeba ten černý taxikář z Francouzského Konga, nebo ten číšník, co přinesl šampus. S takovými se princezna sice může pomilovat, ale prozradit to smí jen několika nejlepším kamarádkám a ty si ještě musí zavázat přísahou, že to neprozradí. Ony to taky řeknou jen nejlepším kamarádkám, a pohrozí jim, že jestli to vykecá, ustřihnou jí cop. Až se tyhle věci začnou jednou vyřizovat, hádejte, jak budou vypadat?

Teď právě Jeane s brekem líčila sestře, jak byl ten černoch veliký a krásný, a co by si s ním mohly užít, jestli i jiné jeho rozměry jsou tak nadnormativní. Přidala vzpomínky nějaké kamarádky, která strávila půl roku v humanitárních sborech v Africe, pomáhala léčit domorodce a při té příležitosti ty nejhezčí svedla. Potom bohužel nastala kmenová válka a bylo nutno dostat odtamtud alespoň děti, které ještě nebyly schopné boje. Při tom zjistily, že jim došlo pití.

Dany si samozřejmě zavolala o novou dávku. Přinesl je opět ten samý číšník, který se líbil Jeane, takže tentokrát se z vany zvedla ona a zůstala tak, dokud si ji důkladně neprohlídl. Chvilku to vypadalo, že zapomene na svoje povinnosti a skočí za ní do vany, ale ovládl se a v klidu odešel. Holky se ještě dlouho chechtaly a jak je obvyklé, začaly se při tom kočkovat. Lechtání přerostlo v dráždění, to ve rvačku a ta zase v dráždění, a nechaly toho jen když se musely napít nebo připustit horkou vodu. Při tom vymýšlely, co by si ještě provedly.

Jeane obdivovala účes Dany, jak sestřih, tak výrazné barvy.

„To je maličkost,“ odvětila Dany, „Zavoláme toho... Jerôma a za chvilku budeš vypadat ještě líp. Ani tě doma nepoznají.“

„Aha. A má ten... Jerôme dost čistou kastu, aby na mě mohl šahat?“

„Ty seš pitomá! Před chvilkou ses chtěla nechat zprznit nějakým černochem a teď si budeš vymejšlet, jestli na tebe smí sáhnout kadeřník?“

„No ale co když se mě na to někdo zeptá?“

„Tak ho pošleš do prdele, ne? Klidně jim řekni, že je bez kasty – a co?“

Jejich rozhovor je podáván dost plynně a souvisle. Ve skutečnosti už takový dávno nebyl, zato promíšený oboustranným smíchem.

„Ty seš fakt hrozně krásná, Dany! Všecko ti tak sluší...“

„Ale dyť tobě taky! Seš moc hezká holka – a máš ten – mladistvej půvab!“

„Já vím. Vypadám jako nějaká třináctka.“

„Nesmysl. Je ti šestnáct a vypadáš na patnáct – co chceš víc?“

Jeane se hluboce zamyslela, pokud toho byla schopna. A napila se na kuráž.

„Jednou bych se chtěla ostříhat dohola.“

„To neříkej přede mnou! Víš, že tě miluju!“

„Celá se oholit. I obočí a všude... jako čarodějky...“

„Ještě chvilku provokuj a já... blbost! Nejdřív se musíme předvést kámoškám doma, v novejch účesech nás ještě nikdo neviděl. Ale potom... jednou v noci si tě vychutnám, nejlíp až budeš hodně ožralá...“

„V životě už nebudu tak nalitá jako teď!“

„Cha! To jsem říkala už tolikrát... zkrátka, jednou se probudíš a nebudeš mít na hlavě ani chloupek...“

„Ty mrcho! To ti oplatím!“

„S tím se přirozeně počítá.“

„Seš zákeřná bestie!“

„Ty taky. Radši přemýšlej, koho si ještě vychutnáme...“

Rozchechtaly se a začaly se zase mazlit.

Jeane ze všech sil přemýšlela, co ještě sestře provést.

„Hele, kdyby se ti náhodou chtělo čurat, nemusíš kvůli tomu vylejzat z vany. Já jsem se vychcala do vody taky...“

„Ty potvoro!“

Vrhly se na sebe a začaly se tvrdě rvát. Tloukly se pěstmi, škubaly si vlasy, ale hlavně se snažily podržet té druhé hlavu pod vodou, dokud se pořádně nenapije. Rvaly se tak dlouho, až jim došly síly.

Pak došly k názoru, že je třeba vanu vypustit a osprchovat se. Dany vstala a rozhlédla se kolem sebe. „Tady je ale binec!“ konstatovala.

„Máma by nás seřezala, kdybysme tohle udělaly doma!“ souhlasila Jeane.

„Kašli na to, však oni to ukliděj,“ mávla Dany rukou. Pak se natáhla po telefonu. „Zeptejte se mistra Jerôma, jestli bude mít chvilku čas... no, přijela mi sestra. A moc se těší, jak se na ní vyřádí... Za půl hodiny? Bezva!“

„Ale já jsem ještě nedala souhlas!“ upozornila Jeane.

„Nikdo na něj není zvědavej. Když bude nejhůř, tak tě uvážu k židli. Osprchuj se a vem si něco na sebe. Tady nikdo nechodí nahej, hambářko!“

„A co máš na sobě ty, že seš tak chytrá?“

„Právě si beru župan. Hotelovej, takže si ho můžeš vzít domů. Já v něm budu dělat parádu třeba i na Nábřeží...“

Mistr Jerôme byl nafintěný mladík, hovořící nasládle protáhlým hlasem, avšak ani zdaleka nebyl gay, pouze se domníval, že tím vyvolá v dámách větší důvěru. Doprovázely ho dvě slečny, jedna strkala umyvadlo na mytí vlasů s helmou na sušení, druhá servírovací stolek s různými nástroji.

„Oh, Mon Dieu!“ zděsil se, „Co jste si to udělala s hlavou, slečno?“

„Trochu jsme se kočkovaly se sestrou,“ vysvětlila, „Doufám, že to nevadí!“

„Samozřejmě to půjde napravit,“ vzdychl, „Děláte takové věci často?“

„Často a rády. Mohla bych slíbit, že si budu dávat na účes pozor, ale já dost lžu a svoje sliby zásadně neplním!“

„Ano, ano,“ vzdychal mistr Jerôme, „Slečna má nádherné vlasy... ale tak hrozně zanedbané? Smím se zeptat, kdo vám o ně pečoval až doposud?“

„No – kamarádky.“ přiznala Jeane podle pravdy.

„Ano, na to to vypadá.“ souhlasil.

Potom jí vlasy umyl bez ohledu na to, že byly ještě mokré od sprchování. Než se vysušily, prohlížel Dany a trval na tom, že to chce znovu umýt a přečesat. Holky došly k názoru, že ho to asi baví, tak se nechaly. Dokonce Dany trochu ostříhal, tedy mával jí okolo hlavy nůžkami a občas ušmikl několik milimetrů, kde co přečnívalo. Jeane se chechtala, měla o stříhání docela jiné představy.

Potom se věnoval jí. Během toho jí došlo, že nechat o sebe pečovat je docela příjemné; zkrátil jí hřívu, vytvořil účes dle vlastních představ a namatlal na vlasy několik barev, mezi nimiž vynikala červená, modrá a zelená. Když se viděla v zrcadle, rozbrečela se.

„Měly bysme se nechat vyfotit,“ navrhla, „Nebo nám nikdo neuvěří... Tohle bych si nechala dělat častěji. Víš co? Budu chodit k holiči každý měsíc a pokaždý se nechám zkrátit tak o tři palce, dokud bude co. Co ty na to?“

Dany souhlasila, dokonce to přeložila mistru Jerômovi. Byl polichocen.

Ovšem taky trochu překvapen, protože když se chtěla vidět (zrcadlo bylo přes celou stěnu), svlékla si na to župan a zůstala docela nahá. Nezdálo se, že jí to nějak vadí. Jemu taky ne, už viděl nahé ženy.

„Že bysme si nechaly ještě odborně oholit čičinku?“ zeptala se Jeane, naštěstí arminsky.

„Dej pokoj! Seš nalitá jako zvíře!“

Mistr Jerôme si taky všiml, že dámy jsou poněkud intoxikovány, ale byl příliš dobře vychován, než aby si toho všímal.

„Kdyby bylo čehokoliv zapotřebí, klidně mě zavolejte!“ usmál se a odešel.

Jeane se točila před zrcadlem. „Jsem krásná, opilá a unavená.“ konstatovala, „Ještě by to chtělo nějakýho hezkýho kluka, ale nic není dokonalé. Budeme si muset vystačit samy...“

„Ty můj chudáčku opuštěnej!“ pohladila ji Dany opatrně po vlasech.

A tak se stalo, že když Clarence pozdě v noci došel do hotelu, nalezl ve své posteli spát dvě dívky místo jedné. Neprobudil je, vlezl si k nim, povzdychl si a spokojeně usnul.