Poručík Eustace Winslow byl ožralé hovado. Ba říkalo se, že je největším opilcem ve svazku Kingtownské policie. Mládí si odbyl jako honák na žírných pláních severu, potom se oženil a zplodil syna a dvě dcery se ženou značně hádavou a postupem let čím dál ošklivější. Dožil se osmatřiceti let a jeho syn patnácti, ale zůstal stále jen poručíkem, k velké nelibosti ctihodné paní choti. Nicméně služební postup byl jeho velkou touhou a toho dne uspořádal pitku se svými podřízenými v blahé naději na povýšení na nadporučíka. A této hodnosti by se byl dožil, kdyby se nebyl setkal s Gerdem Maloneyem.

Gerd Maloney byl naopak skoro už patnáctiletý kluk toho typu, jaký se líbí pubertálním dívkám. Mládí prožil na jihu a do Kingtownu přijel obhlédnout se po podnájmu, neboť mínil za půl roku navštěvovat v tomto městě gymnázium a pak právnickou fakultu university. Což by se bylo i stalo, kdyby se nebyl setkal s Eustace Winslowem.

Jádro sporu těchto dvou gentlemanů spočívalo ve zcela zanedbatelném názorovém rozdílu: Gerd Maloney měl dlouhé vlasy až na záda, navíc propletené barevným papouščím peřím na spáncích a na temeni, zatímco Winslow měl v kapse prováděcí pokyny JUDr. Alwina k zákonu o veřejném pořádku, že totiž žádný občan Arminu nemá právo takovéto vlasy nosit. Poručík Winslow se chránil ve střízlivém stavu tohoto nařízení uposlechnout, neboť si na prstech spočítal, že by mu to nemuselo být zdrávo. Ale teď byla jeho soudnost poněkud otupena vypitým alkoholem a tak když on a čtyři jeho policisté spatřili Gerda Maloneye, dal Winslow pokyn, aby ho obstoupili a namířili na něj svoje pistole. Pak mu mírně se chvějícím hlasem překoktal Alwinův zákaz, načež jej vyzval, aby se vzdal. Gerd, zvyklý na kanadské žertíky všeho druhu, nebral společnost přiopilých strážců zákona ani na okamžik vážně a považoval jejich výzvy za zvlášť rafinované pozvání na skleničku něčeho ostrého. Slezl tedy s koně, bez váhání jim vydal pušku a šel s nimi, aniž se vzpouzel. Po cestě jim dokonce stačil vysvětlit, co tady dělá.

Jenže na strážnici neztrácel poručík Winslow čas a všichni se vrhli na chlapce. Po kratším boji jej úspěšně přemohli. Ti čtyři strážníci, dva z Kingtownu, jeden z Ironu a čtvrtý odněkud ze severu, soudili, že tím legrace hasne, ale poručík, který už sotva koukal, trval na tom, že zajatce ostříhá. A přes varování svých mužů vzal nůžky na papír a provedl to. Nebyl naštěstí tolik opilý, aby mu vrátil zbraň – ale po exekuci vyhodil Gerda na ulici, svalil se na pryčnu a usnul.

Gerd zůstal chvíli nesmyslně stát uprostřed ulice a ještě šokován prožitými chvílemi horečně přemýšlel, co dělat. Jak jsme řekli, chtěl být právníkem a zajímal se o práva už teď, takže dobře znal a věděl, jaká jsou ustanovení pro takové případy, díky dobře fungující osvětové práci Černé Lilie. V tomto případě měl se přihlásit nejbližšímu náčelníkovi smečky a požádat ho, aby svolal ghívar, který by posoudil oprávněnost postupu Gerda a poručíka Winslowa a vydal o tom rozhodnutí. Pak se mohl Gerd se souhlasem této části veřejného mínění pokusit nějak obhájit svou čest před svými vrstevníky.

Takže se Gerd vydal bezcílně po ulici již opuštěné, neboť bylo pozdě večer. Teprve po dlouhé době narazil na jakéhosi kluka, který spěchal domů a málem se s Gerdem srazil. Lekl se ho strašně a chtěl snad utéci, ale Gerd jej chytil za krk a podržel si ho. „Počkej! Potřebuju okamžitě mluvit s tvým náčelníkem!“

Kluk měl nějakou vzdálenou povědomost o dění v Arminu. Po kratším váhání pochopil, co se mohlo stát, proto přikývl a řekl úsečně: „Počkej tady! Přivedu ho!“ a odběhl.

Gerd čekal přes čtvrt hodiny. Teprve pak se objevila skupina kluků, asi pět bojovníků. Náčelníkem byl zřejmě kluk s několika péry ve vlasech, vypadající skoro jako Indián a zřejmě nějaký míšenec, neboť měl ve tváři výrazně mongoloidní rysy. Mohlo mu být tak čtrnáct let a vyhlížel velmi autoritativně.

Když jim Gerd vstoupil do cesty, všichni se zarazili. Není divu, jeho vzhled byl přímo hrozivý. „Jsem Gerd Maloney a přicházím z Tigerského distriktu. Který z vás je náčelník? Přicházím si mu stěžovat na nepřístojné jednání v tomto městě a žádám, aby svolal ghívar, který posoudí jednání mé a jednání mých nepřátel a vynese nade mnou spravedlivý rozsudek!“

Náčelník několikrát naprázdno polkl. Pak řekl: „Ano, jistě. Jmenuji se Gaimo Petersen. Ano... no jistě...“ Pak zrozpačitěl a zřejmě nevěděl dál. Kursy Černé Lilie prošel, aniž se ho moc dotkly, a nevěděl si zřejmě rady.

„Obžalovaného je třeba postavit mezi dvojí kopí,“ poradil Gerd, „A proslovit formuli, že zpod těchto dvou kopí může odejít pouze očištěn nebo odsouzen!“

„Ach ano!“ vzpomněl si náčelník, „Tak pojď se mnou!“

Vydali se pomalu ulicí. Gaimo si bezúspěšně vzpomínal, jak se vlastně sestavuje takový ghívar. Nakonec se tiše zeptal jednoho ze svých bojovníků, ale Gerd to zaslechl.

„Ghívar se skládá z nejméně deseti nezávislých, plnoprávných bojovníků nebo náčelníků, znalých práv a povinností a vědomých si své odpovědnosti. Máš deset bojovníků?“

Gaimo měl sice víc, ale z nich nepokládal dostatečný počet za schopný usnášet se v tak důležité otázce. Usoudil, že v ghívaru by mohli zasedat maximálně ti, co jsou s ním. Bylo tedy třeba nalézt ještě dalších pět. Gaimo po poradě se svými vydal několik rozkazů a všichni odkvapili různými směry. Gerd si sedl na zídku jakéhosi rumiště, které bylo dočasným Gaimovým útočištěm a čekal. Gaimo seděl vedle něho a moc rád by se dozvěděl, co se vlastně stalo, ale Gerd tvrdošíjně mlčel.

První se dostavili dva kluci s oštěpy, které dal Gaimo přivolat – poté náčelník pronesl téměř bez chyb zatýkací formuli, kluci se s hrdostí postavili vedle Gerda a natáhli výhružně před sebe hroty svých kopí. Jeden přivedl černocha s mosaznými kruhy v uších a kůstkou v nose, další dva kluky v džínách se širokými klobouky. Pak přišli další se svými kamarády, až jich bylo deset, aby mohli zasedat. Mimo Gaimových bojovníků nebyli ostatní vzájemně nijak spřáteleni, jen ti v džínách patřili ke stejné smečce, ale s ostatními se příkře nesnášeli. Ke Gaimově smečce je poutaly vztahy spíše konkurenční, často se střetávali a byli si známí. Žádný z nich předtím v ghívaru nezasedal ani o ničem podobném neslyšel jinak než z kursů Lilie.

Gaimo zahájil tím, že zopakoval zatýkací formuli a požádal Gerda, aby předložil ghívaru svou při. Gerd povstal a krátce stručnými a výstižnými slovy objasnil celé dění tohoto večera. Kluci poslouchali dost vyjeveně a když Gerd dopověděl, nastalo trapné ticho.

Po chvíli řekl Gaimo vyschlými rty: „Má někdo nějaký návrh?“

„Já bych ho probod kopím!“ řekl černoch zbrkle.

„Koho?“ ptal se jeden z kluků v džínách.

„No – toho poldu!“ objasnil černoch, ale obličeje jeho spolusoudců se tímto návrhem moc nerozjasnily.

„No... já nevím!“ řekl Gaimo a byla zas dlouhá chvíle ticha.

„Von tam neměl lízt.“ usoudil jeden jeho bojovník.

„A co měl podle tebe dělat? Měl se bránit?“

„Měli bouchačky,“ připomněl jiný, „A byli vožralí jako svině. Byli by asi stříleli...“

„Je otázka, jestli by to nebylo lepší.“ řekl jeden cizí.

„Pro tebe, páč bys to nemusel rozhodovat!“ píchl ho jiný.

„Hele...“ řekl mluvčí, ale pak si radši nechal svoji odpověď na méně slavnostní chvíli.

„Co si o tom myslíš ty, Bruce?“ ptal se Gaimo kamaráda, který až doposud nic neřekl a ani se na nic neptal.

„Já nevím! Náčelník mi zakázal, abych se do čehokoliv pletl!“

„Blbče! Tak proč jsi sem lezl?“

„Copak sem věděl, vo čem se tady bude mluvit?“

„Celá ta vaše smečka stojí za starou bačkoru! A tímhle tomu ten váš pitomej náčelník nasadil korunu!“

„No, já jsem zvědavej, jak si poradí ten tvůj!“ řekl Bruce a nadále se zahalil do posupného mlčení.

Teď bylo chvíli napjaté ticho, které přerušil opět černoch: „Já bych ho probod kopím!“ potřásl hlavou, až kruhy v jeho uších zacinkaly.

Jeden z kluků projevil názor, že by bylo nejlíp nechat to na rozhodnutí Svaté Panně Marii z Guadeloupe, Patronce a Orodovnici jeho rodného Mexika. Gaimo jej poslal někam do krajin jižně od zad a kluk uraženě zmlkl.

Celému tomuto shromáždění očividně chyběl někdo, kdo by je rozumným způsobem vedl a dal jim správný impuls, někdo typu Rogera Monroese. Takto byly jejich dohady nepříliš fundované.

„Můj táta zná šikovnýho advokáta.“ navrhl kdosi.

„Ten teď chrápe!“ řekl Gaimo, „Konečně, zákony jsou nám teď pro kočku. Musíme soudit podle zvykovýho práva.“

„Aha...“ řekl jeden z jeho bojovníků ponuře.

„Vždyť to povídám, propíchnout ho kopím!“ opakoval černoch.

„Někdy taky pomůže uříznout mu hlavu a zabodnout do srdce osikovej kůl!“ řekl kluk, který se předtím dovolával Panny Marie, „To je nejlepší. Aspoň pak nechodí strašit...“

„To není špatnej nápad!“ vzrušil se černoch, „Ale... kde tady roste nějaká osika?“

„Nechte těch pitomostí!“ zarazil je Gaimo, „Napřed bysme si snad mohli ujasnit základní otázku: Je Gerd vinen nebo nevinen?“

„Nevinen!“ plácl černoch rychle.

„Já myslím taky.“ řekl Bruce. Pasivní rezistence ho zřejmě přece jen neuspokojovala.

„Ty teda moc nemyslíš!“ upozornil ho někdo.

Gaimovi kluci řekli po řadě „Nevinen!“ a po nich i ostatní.

„No vidíte, jak nám to pěkně jde! Teď už máme jasný, že je nevinnej. Ale co teď s tím?“

Po chvíli ticha řekl zas Bruce: „Nebylo by lepší se na to vykašlat a předat to vyšší instanci? Třeba Rogeru Monroesovi?“

„No, to je dobrej nápad!“ začal Gaimo, ale Gerd ho zarazil:

„Byl jsem postaven pod kopí! Mám právo na jasný a právoplatný rozsudek!“

„Nojo... ale my fakt nevíme...“

Gerdovi se jich zželelo. „Je tady jedna nepříliš závažná chyba! Totiž, v každém ghívaru by měla být aspoň jedna šelma. Tady není. Nebylo by dobré někoho ze Starých ras přibrat?“

Gaimovi zasvítilo v očích poznání. „Fajn! Kluci, sežeňte někde nějakýho tygra nebo něco!“

„Tady nikde žádný nejsou...“ řekl pochybovačně někdo.

„To je fuk! Proběhněte se okolo a přitáhněte nějakou šelmu, která bude vypadat soudně! A kvaltem!“

S touto přesnou a jasnou direktivou se kluci rozběhli ulicemi nočního Kingtownu. Bylo tu temno a téměř úplné ticho, ale černoch zaslechl odněkud klapot kopyt neokovaného koně. Rozběhli se tam.

Ulicí projížděl jezdec na strakatém koníku, nižším než byli tygří koně, ale podle těla zřejmě jejich příbuzný. Kluci usoudili, že je leopard. Blížil se k nim a tak mu zastoupili cestu.

„Bojovníku,“ oslovil jej černoch, „Mohl bys nám věnovat pár chvil svého vzácného času?“

„Rád,“ odpověděla šelma kňouravým leopardím přízvukem, „Bude mne těšit, bráškové. Co potřebujete?“

„Totiž... potřebujeme někoho, kdo by nám pomohl svou moudrostí a zkušenostmi vyřešit jistý problém. Chtěli bychom, abys zasedl v našem ghívaru a posoudil při kamaráda, jemuž se stala křivda...“

„Jsme stvořeni k tomu, abychom napravovali křivdy a bezpráví! Quantá Chilcox, náš praotec, nás stvořil ke vznešenému a krásnému úkolu pomáhat utlačovaným, mstít zločiny a bránit spravedlnost! Jsem potěšen úkolem...“

Klukům se zdála jeho řeč podivnější než obvykle, zvláštně afektovaná a s nebezpečným přízvukem, ale nevěnovali tomu žádnou zvláštní pozornost. „Mohl bys nám říct svoje jméno?“

„Ovšem,“ usmál se skvrnitý bojovník, „Markýz Gunnarr.“

Teprve teď sebou všichni trhli. Předtím jej pro tmu považovali za leoparda, až teď, po vyslovení šlechtického titulu, pochopili, že proti nim stojí jaguár.

„Ach,“ řekl černoch, „Můj pane...“

„Markýz Gunnarr z Orlího hnízda! Syn a právní poradce Jeho Výsosti knížete Quiroqy, potřebujete-li do nějakého zápisu celý můj titul...“

To, že je jedním z četných synů jaguářího knížete, nevyvolalo takový dojem jako to, že je jaguářím právníkem. Rozhodnutí jejich ghívaru bude mít platnost, o jaké se jim ani nesnilo.

„Následuj nás!“ černoch vzal jaguárova koně za otěže a zdvořile vedl směrem k místu porady. Gerd Maloney čekal netrpělivě na výsledek – byl zvyklý na šelmy, ale přece jen mu přeběhl po zádech mráz, když jeho nový soudce přistoupil blíž a spatřil na jeho hrdle zlověstnou černou stužku.

„Buď pozdraven a slunce pralesa ochraňuj Tvou Skvrnitost!“ oslovil jaguára dle předpisu, „Jsem rád, že jsi to právě ty, kdo mě má soudit...“

„Přísahám, že budu soudit dle spravedlnosti a práva, jenž nám odkázali předkové!“ řekl Gunnarr, „Předložte mi svoji při...“

Gerd pomalu zopakoval svoji výpověď. A v jeho srdci se stále více ozývaly zvláštní pocity, o nichž se předtím domníval, že by jich nebyl schopen. Před tímto skvrnitým pánem cítil zvláštní stud a úzkost, jakou před lidským ghívarem nepozoroval. Gunnarr na něj hleděl přimhouřenýma očima, napjatě poslouchal a nepřerušil Gerda jediným slovem, ale Gerd se díval na jeho krutou, zlou tvář a cítil, že se ocitá tváří v tvář věčnosti.

Pak skončil a markýz Gunnarr potřásl hlavou. „Naše zákony existují deset tisíc let! Nikdy předtím, než se objevilo zlořečené lidské plemeno, nebylo slýcháno, že by se rozumní tvorové tohoto světa trápili a soužili tak nesmyslnými způsoby, jaké jste si vymysleli vy lidé! Chápu, bojovníku, že tvá čest byla uražena. Ale přijmi moje nejhlubší ujištění, že si z hloubi své duše hnusím a ošklivím tyto mravy lidí!“

Jeho chraplavý, kňouravý hlas neprojevoval žádný cit – ani to snad nedokázal, ale pro Gerda zněl ten zvuk výstražně.

„Quantá Chilcox, praotec našeho národa, nám dal do vínku dobrotu a lásku ke všem živým tvorům světa! A náš Vládce kníže Quiroqa je nekonečně dobrý k nám i k lidem. I nyní osvědčí svou dobrotu a lásku a přivine tě na svoji hruď, aby ti v osamění stěn našeho Orlího hnízda dal zapomenout na urážku, které se ti dostalo – osvědčíš-li, že jsi toho hoden!“

„Co mám učinit?“ ptal se Gerd třesoucím hlasem. Podmínky jaguárů bývaly většinou dost tvrdé.

„Je třeba dokázat, že jsi bojovníkem a že dovedeš mstít čest, která byla poskvrněna. V této noci se stal zločin, tedy v této noci musí být i pomstěn! Správně by měli zemřít všichni, všech pět ničemů, kteří zneužili uniformy, již nosí. Ale kníže Quiroqa je nekonečně dobrý a nekonečné dobrotě učí i nás, svoje syny. Postačí tedy, když zemře jejich velitel, poručík... Winslow. Zabiješ toho muže a přijdeš ke mně. Já tě skryji pod svoji ochranu a odvedu tě do našeho sídla...“

Gerdovi se zachvěly rty. Ale Gaimo se ohradil: „Jestli ho zabije, bude stíhán pro vraždu...“

Gunnarr se k němu pootočil a zavrčel: „Neznám člověka, který by se odvážil stíhat chráněnce knížete Quiroqy! Žije-li, pak by udělal lépe, kdyby se nenarodil!“

Gerd Maloney povstal ze zdi, na níž seděl. „Nemám zbraň. Mou pušku mi sebrali!“

„Mohu ti půjčit revolver,“ řekl markýz, „Je v něm šest nábojů. Ještě něco?“

Nikdo neměl připomínek. Na jaguárův pokyn řekl tedy Gaimo: „Ghívar se jednomyslně usnesl: Gerd Maloney je nevinen a bude očištěn, až zabije poručíka Winslowa, nepřítele národa. Nechť jej provází požehnání Boží a přízeň všeho lidu...“

Poručík Eustace Winslow ulehl po vykonané exekuci na polní lůžko ve své úřadovně, aby se tam vyspal z opice. Čtyři jeho podřízení bystře pochopili, že tento žert se jim nemusí vyplatit. Chvíli seděli u stolu a dohadovali se, jak co nejlépe a nejúčinněji svalit případnou vinu na poručíka. Při tom jednak trochu vystřízlivěli, jednak se pohádali a nedošli k jinému závěru než k tomu, že poručík je hovado. To ovšem nebylo žádné tajemství a tak se rozhodli opatřit si alespoň dílčí alibi a tak tři z nich odešli, aby zmizeli na kritickou dobu z očí dozorčích orgánů a nadřízených. Čtvrtý, nejopilejší a původem seveřan, posuzoval poručíkův čin nejshovívavěji, i zůstal sedět v úřadovně a klímal, pokoušeje se vystřízlivět dříve než poručík.

Když se otevřely dveře a vstoupil Gerd Maloney, voják sladce dřímal – Gerd došel až před jeho stůl a štěkl na něj: „Vztyk, bažante! Chci mluvit s poručíkem Winslowem!“

Voják zděšeně otevřel oči. „Nežvaň a vypadni!“ řekl otráveně, „Poručík tu není!“

„Nelži! Říkám, že s ním chci mluvit!“

„A já ti říkám, abys šel do....“

Gerd Maloney vytáhl ruku z kapsy a namířil na policistu revolver. „Okamžitě zavolej poručíka Winslowa! A vůbec, svoji bouchačku dej sem! I s opaskem, ani na ni nešahej! Jste mi stejně ještě dlužný pušku!“

„Na žádnou nemáš nárok!“ vřískl muž, raději ovšem opasek odepínal, „Podle novejch předpisů nemáš vůbec co nosit zbraň...“

V tu chvíli se dveře za Gerdem otevřely.

Poručík Eustace Winslow byl sice velmi opilý – ale nebyl ještě zpitý do naprosté tuposti. Už jistou dobu cítil v útrobách jisté silné puzení – alkohol i jídlo, které pozřel, chtěly ven. Dokonce ho to probralo a on nějakou chvíli odolával nutnosti se zvednout a doklopýtat na záchod. Když se za slabými dveřmi ozval křik a hádka, poněkud vystřízlivěl a napadlo ho, že někdo si to s ním přišel vyřídit. Zvedl se z pryčny, odjistil revolver a otevřel dveře. Viděl Gerda se zbraní a strážníka, který říkal:

„A vůbec – ty mi nemáš co poroučet! Táhni odsud!“

Gerd ještě nikdy nezabil člověka – zvedl sice revolver, ale zaváhal. Winslow nezaváhal – vystřelil odzadu, Gerd se zarazil uprostřed pohybu, křečovitě sevřené prsty povolily a revolver spadl na podlahu. To už jej zasáhla druhá rána, pak třetí. Gerd Maloney, dobrý chlapec z jihu, klesl na zem. Když ho poručík obrátil, byl už mrtev. Padl jako muž se zbraní v ruce při obraně své cti, aniž poskvrnil svou duši vraždou jiného muže.

Poručík Eustace Winslow vystřízlivěl definitivně. Odpotácel se na záchod a tam ze sebe všemi otvory těla vyvrhoval všechny jedy, které do sebe dneska přijal. Potom se vrátil zpátky do kanceláře a společně se strážníkem uložili mrtvého chlapce do přístěnku ve dvoře. Potom začali pracně sepisovat protokol – mořili se s tím snad dvě hodiny, pak je zatkla Vládcova Gurkhská garda a odvedla oba výtečníky do vězení.

Černoch, nejobratnější zvěd ze všech členů ghívaru, pozoroval vše oknem. Okamžitě přinesl tu zprávu markýzi Gunnarrovi. Jaguár prskal jako kočka, když se doslechl o neslavném konci svého chráněnce. Pak, aniž se rozloučil s ghívarem, naskočil na svého koně a rozletěl se ztichlými uličkami přímo ke kasárnám Tygří Legie. Tam ještě všechno mimo hlídek spalo. Gunnarr vletěl do brány jako raketa a ještě než seskočil s koně, pořvával už rozkazy na pruhované vojáky. Vyletěl po strmých schodech do prvního patra, a vrazil přímo do doupěte tygřího plukovníka Wayrragha. Tento skvělý důstojník byl totiž z nějakého spletitého důvodu jeho příbuzným, jeho matka měla vzdálené jaguáří předky spřízněné s knížetem Quiroqou. Gunnarr probudil Wayrragha a počal na něj bez výstrahy zmateně chrlit celý příběh a všechny podrobnosti, jak ho právě napadaly.

Wayrragh přivolal pro jistotu svoje podřízené, zvláště majora Chirrgassa, příbuzného Vládcova osobního tygra. Pak pruhovaní a skvrnití gentlemani bleskurychle sestavili obratnou petici k Vládci, Chirrgass se vyřítil ven a jako vítr uháněl do paláce, aby ji předal osobnímu tygru sira Lery. Takže ji Vládce dostal k snídani, sotva se probudil, a okamžitě odeslal četu Gurkhů, aby poručíka i jeho vojáky zatkla a zavřela do vězení za účelem dalšího prošetření jejich viny. Potom sir Lera snědl kus šunky s vejcem a několik banánů, zapil to Golden Tiger Juicem, zašermoval si se svými gardisty, zaplaval si v bazénu, oblékl se a přijal ministra vnitra Herberta Alwina, který si mu přišel postěžovat na zatčení svých lidí Gurkhskou gardou.

„Ano,“ řekl sir Lera, „Je pravda, že jsem dal toho opilého pitomce zavřít do vězení. A je dokonce pravda, že ho tam ponechám, než ho pošlu do hor lámat kámen jako trestance. Máš proti tomu nějaké námitky, můj milý pane ministře?“

„To tedy mám! Poručík Winslow se nijak neprovinil proti stávajícím řádům a zákonům! Podle mých zpráv vykonal zákonné opatření proti mladistvému, porušujícímu zákon o veřejném pořádku, a v sebeobraně jej zastřelil, když se ho mladistvý pokusil zabít. Naopak vznáším obžalobu proti těm, kdo mu umožnili nezákonně se ozbrojit revolverem, který měl u sebe. Je na něm černá hvězda a soudím tedy, že patří jaguárovi!“

„Ano, i tak se to dá říct! Ale já to slyšel jinak. Tvůj důstojník ostříhal jednoho z poddaných, který se jinak ničím neprovinil, dokonce přijel právě z jihu, kde je takový vzhled a chování běžné. Ten kluk se cítil oprávněn pomstít svoji čest! Ale poručík Winslow ho zastřelil odzadu, zbaběle a nečestně!“

„Přesto musím trvat na tom, aby byl poručík Winslow okamžitě propuštěn! Věznit jej za přesné plnění rozkazu by byla nespravedlnost!“

Sir Lera si povzdychl, položil Alwinovi ruku na rameno a řekl mnohem mírněji: „Poslyš, Herberte, třeba jsem nespravedlivý, ale jsem příliš laskavý k tomu pitomci! Uvědom si, že do věci se zamíchali jaguáři v čele se samotným knížetem Quiroqou! To jeho syn dal tomu klukovi příkaz zabít Winslowa, a když se Quiroqa dozví, že se příkaz jeho syna nesplnil, dá tvého poručíka zabít sám! Uvědom si, že tím, že nechám toho osla bručet ve vězení, mu vlastně chráním život! Ano, dám ho zavřít na pět let na nucené práce, protože po pěti letech podle starých zákonů ztrácí poškozený právo na pomstu. Myslím, že je lepší pět let lámat kámen, než zemřít jaguáří tlapou!“

„Stane-li se to, a Quiroqa dá poručíka Winslowa zabít,“ řekl Alwin, „Pak přisámbůh, vydám zatykač na knížete Quiroqu!“

„Vydej si, co chceš – ale já ti ho nepodepíšu! A dobře víš, že na vládnoucího náčelníka kteréhokoliv starého národa musím vydat zatykač já! Nehledě k tomu, že musí být zbaven imunity a vůbec! Radím ti, nehraj si s Quiroqou – je to, jako by sis hrál s časovanou bombou!“

„Bojíš-li se ty těch skvrnitých koček, já se jich tedy nebojím!“ řekl Herbert Alwin a odešel.

Jakmile se skončila porada u plukovníka Wayrragha, vydal se markýz Gunnarr k nádraží a odjel prvním rychlíkem do Tigerstownu. Tam si vzal rychlého koně, k polednímu dorazil na Crossovu farmu, a k večeru už byl v Orlím hnízdě, kde padl na tvář před svým otcem a shromážděnou radou jaguárů.

„Co se ti stalo?“ ptal se kníže Quiroqa.

„Žádám, otče, aby mne ghívar soudil a odsoudil – neboť jsem byl přítomen smrti spravedlivého! V boji zvítězila nespravedlnost, a já tě žádám, abys potrestal vraha!“

„Mluv, synu!“ řekl kníže přísně.

Gunnarr si celou cestu připravoval svoji řeč, takže vysvětlil svému otci celou událost kromobyčejně jasně a plynně.

„Dobrá,“ řekl Quiroqa, když Gunnarr skončil, „Jednal jsi spravedlivě, markýzi Gunnarre – já i ghívar se s tebou ztotožňujeme! Muž jménem Winslow zemře, jak jen to bude možné. Vezmi si deset jezdců a vyjeď tam, kde jej ulovíš! A nevracej se, dokud nebude mrtev nebo mimo dosah naší tlapy!“

Markýz Gunnarr znovu padl na studené dlaždice a sklonil svoji velikou hrdou hlavu. „Děkuji ti, otče! Ten muž zemře...“

„Provázej tě požehnání Slunce džungle a síla Quantá Chilcoxe, můj synu! Nechť tě krev toho vraha očistí...“