Dvacátého třetího prosince ráno se Mike rozloučil s Paulem Foxem a jeho bojovníky a vyjel sám přes step směrem k Orlím horám. Za celou dobu, co byl u Paula, jej nepostihl žádný záchvat, nic ho nebolelo a se Šedákem se výtečně sžil, takže se neobával, že by mu cestování mohlo způsobit potíže. Paul měl trochu obavu, ale byl Armin a pevně věřil, že se nikomu nemůže nic stát, není-li to do nebe volající nešika nebo nezaviní-li si to sám svou hloupostí. Na rozloučenou věnoval Mikovi loveckou kulovnici a krásný revolver s perleťovou pažbou – ani si už nepamatoval, po kom ty zbraně zdědil.

Dvacátého čtvrtého prosince navečer vjížděl do ulic města Iron-city. Arminské obyvatelstvo slaví všechny křesťanské svátky a mnoho svátků jiných náboženství, podle složení společnosti. O Vánocích je pracovní volno, v každé rodině se pořádá slavnostní večeře s krocanem (nebo rybou, ale kapři se tam většinou nevyskytují) a v zámožnějších rodinách bývají rozsvěceny skutečné vánoční stromky, i jehličnaté. Tohoto večera bylo na ulicích pusto a prázdno, v osvětlených domech zářily tisíce svíček, ozařujících tiché město svým žlutavým svitem. Lidé seděli u štědrovečerních stolů, hovořili spolu a smáli se – nikdo si nevšímal osamělého cizího jezdce na šedáku, jehož kopyta klapala strašidelně pustými ulicemi.

Mike seděl v sedle trochu nahrben a rozhlížel se po oknech, která míjel. Usmíval se, pohled na cizí štěstí jej vždy potěšil, a myslil na vzdálený domov. Jak rád by byl v této chvíli na farmě pod štíty hor, které v měsíčním svitu vypadaly jako zasněžené a které mu v této noci dokázaly vždy dát alespoň iluzi jeho vzdálené studené země. Ale cesta tam byla dlouhá a Mike byl stále ještě psancem – psancem do té doby, než zemře jeho nepřítel, Herbert Alwin. I v tomto městě byli ale jeho přátelé. Kdo vlastně dneska večer sedí u večeře v tom domě v srdci Kasby? Don Estéban odpočívá v rodinné hrobce na hřbitově za městem. Dona Elvíra se odstěhovala do Rossa Blanky na břehu moře k manželově matce. Takže doma bude v nejlepším případě chladný a pomstychtivý Pedro a jeho stále tajemnější sestra, která tak překvapivým způsobem vyspívá v sice podivínskou, ale tím vábivější krasavici. Ani tito dva jeho nejbližší by asi nepochopili jeho touhu po domově, ba měli by tisíce otázek, na které Mike nemůže a nechce odpovědět. Proto čím později vstoupí do jejich domu, tím lépe pro něho i pro ně.

Mike přivřel oči a vzpomněl si na svůj sen, na to, jak bloudil bezcílně ulicemi cizího města. Ano, cizinec v cizím městě, to je můj osud, řekl si, rázně zaplašil všechny podobné myšlenky a zamířil směrem ke guvernérskému paláci. Nevěděl, co tam hledá – vzpomněl si na to, teprve když od paláce zabočil instinktivně k obchodnímu domu Garnowski. Tam přece stávaly od nepamětna vysoké ozářené jedle, okolo nichž se shromažďovali ti, kteří neměli kde být v tento nejslavnostnější večer roku. Pod rozzářenou jedlí stávaly toho večera stolky a židle a majitel obchodního domu hostil chudé i opuštěné – vojáky, policisty, obchodní cestující, námořníky a nádražáky, lidi, kteří museli i v tento den opustit pohostinný krb své rodiny. Ale dneska tam nebyly žádné jedle a celý prostor byl tichý a opuštěný. Nový guvernér zakázal tento zvyk z obavy, aby se Pod Jedlí neshromažďovaly nepřátelské živly. Mike to nevěděl – uvázal svého koně k zábradlí před obchodním domem, sesedl a vydal se pomalu, váhavě směrem k paláci.

Viděl, že z guvernérova paláce vystoupil muž a kráčel směrem k němu. Šel dosti rychle a v ruce nesl velkou aktovku, napěchovanou k prasknutí. Mikovi se zdála jeho silueta poněkud známá, ale nepoznal, kdo to je, ani když se obličej toho druhého ocitl na chvíli pod lucernou.

Ve chvíli, kdy se míjeli, pohlédli na sebe a Mike se ubezpečil, že toho muže skutečně nezná. Jenže sotva se ocitl o tři kroky dál, zarazil ho ostrý cizincův hlas: „Von Crossi!“

Mike se zastavil a udiveně se ohlédl na cizince. Ten stál s pravičkou založenou v bok, zatímco v levici svíral aktovku. Mika polil studený pot strachu, ale snažil se nedat to znát.

„Říkal jste něco, pane?“ ptal se.

„Ano, něco jsem říkal, pane hrabě von Crossi!“ z hlasu toho cizího muže čišela bezmezná nenávist.

„Mám dojem, že jste na omylu, pane! Já jsem Brian Dexter, lovec kožešin, a neznám jméno, které jste vyslovil...“

„Zhubl jsi a nechal sis narůst vousy, ale poznal jsem tě! Nedovedu pochopit, jak jsi se zachránil!“

„Nevím, o čem mluvíš...“

„Nemysli si, poznal jsem tě hned, jak jsem tě viděl! Byl jsem jedním z těch dvou, co šli s kapitánem tehdá v noci! A moc mě mrzí, že jsem tě neodstřelil jako psa, jak sis zasloužil! Teď mám možnost to napravit, ale potřebuju tě ještě živýho! Kapitán Werther i pan ministr se budou divit... Zvedni hezky ruce, kamaráde! Neboj se, vím, že k revolveru se dostaneš až za hodnou chvíli po tom, co tě budu moct prostřílet jako řešeto!“

V průběhu té dlouhé řeči se Mike choval velmi klidně a nepokusil se ani dosáhnout na svoji zbraň. Potom ale řekl: „Na Štědrý večer bys neměl takhle mluvit, kamaráde! Není to hezké! Já přece vím, že jsi rychlejší a lepší střelec, a půjdu s tebou...“ a současně učinil krátký, sotva postřehnutelný pohyb rukou, určený očividně někomu jinému a znamenající: „Ještě ne!“

Muž postřehl to gesto a vmžiku se mu rozbřesklo: Mike se tehdy nemohl sám hýbat, ale někdo druhý, kdo tohoto muže zřejmě stále sleduje, mu pomohl dostat se do bezpečí. Tentokrát je také nablízku, během jeho řeči se mu připlížil za záda a teď tam stojí připraven! Snad v příští vteřině...

Policista byl dobrý a přesný střelec. Rychleji než myšlenka sjela jeho ruka k opasku a skoro současně se otočil – a zíral do prázdné ulice. Mžikem pochopil, že jej Mike oklamal, jenže v té chvíli pocítil úder do zad a v uších mu zazněla rána. Ucítil bodavou bolest pod lopatkou – pistoli už v ruce neudržel, pustil ji a přitiskl si ruce na prsa, zatímco se znovu otáčel k Mikovi.

Von Cross stál tam kde předtím, s kouřící pistolí v ruce.

„Ty...“ vydechl muž, „Odzadu...?“

„Zpředu se střílejí jenom čestní muži. Zločinci se střílejí zezadu. Lituju, bratře – ale muselo to být...“

Muž klesl na kolena a hmatal po své zbrani. „Alwin tě... stejně...“ řekl a v té chvíli pistoli našel. Zvedal ji nekonečně pomalu, z posledních sil, a teprve když ji namířil, střelil Mike podruhé a muž se natáhl na zem.

Mike jej obrátil na záda, sáhl mu do kapsy a přečetl si jeho průkaz. „Anthony Wild? Co mi vlastně udělal? A co jsem udělal já jemu? Ten večer mne viděl poprvé, dneska podruhé v životě. A v obou případech mě chtěl zabít...“

Vzal mu z ruky aktovku a otevřel ji. S údivem zjistil, že je napěchována penězi, samými stodolarovými bankovkami, srovnanými do balíčků a převázanými páskou. Mimo toho tam byl už jen lístek a tři zásobníky do revolveru. Na lístku bylo napsáno:

„Potvrzuji, že jsem převzal od p. T.G. dne 24. prosince 19.. A$ 20.000,-“ a nečitelný podpis, zřejmě Wildův. Byla to kopie, originál měl asi ten druhý, který mu peníze dal.

Mike byl obeznámen s policejními praktikami natolik, aby věděl, že policie si nechává peníze, zvláště vyšší částky, posílat vždy jenom pomocí bank a pošty. Že by se vysílal osamělý muž ve svátek v noci, aby převzal dvacet tisíc dolarů od T.G., zřejmě guvernéra Torrey Grahama, nebylo podle jeho názoru normální. Mike tedy vzal lístek a schoval do své náprsní tašky. Aktovku s penězi nechal ležet na hrudi mrtvého a také jeho revolver ponechal na místě. Tušil, že tím vyšetřovatele uvede do mnohem většího zmatku, než kdyby to všechno sebral.

„Tak už mi zbývají jenom dva,“ uvažoval pro sebe, „Zvláštní – šlo to tak lehce...“

Vrátil se k zábradlí, nasedl na Šedáka a odjel...