Tohoto dne se odehrály dvě důležité rozmluvy. Jedna se stala v Kingtownu v paláci ministerstva vnitra a účinkovali při ní JUDr. Herbert Alwin a Humprey Delgad, který si audienci vyžádal.

„Dozvěděl jsem se velmi důležitou zprávu. Tygři mají v tom svém Aurrgharru nějakou slavnost. Prý se tam všichni sejdou, z celého Arminu, vyjma vojenské posádky.“

„To se stává. A co má být?“

„V tom případě se dá očekávat, že se stáhnou taky z Crossovy farmy. Měli bychom už konečně zajistit nějaké vyřešení té situace – je to moc dlouhé a napínavé a zaplatili to životem dva naši chlapi. Teď, když je tam ta stará čarodějnice sama, mohli bysme konečně farmu prohlídnout a vzít si, co potřebujeme...“

„Zapomínáš na černochy!“

„Na ty bude stačit menší ozbrojený doprovod. Vezmu s sebou pětadvacet chlapů z přepadovýho komanda. To by bylo, abysme nezmohli starou bábu a pár polodivokých negrů...“

Alwin chvíli mlčky přemýšlel a pak rozhodl: „Dobrá, Humprey. Ale prosím tě, žádné nesmysly! Svědkové a stopy nesmějí zůstat! Uvědom si, že to bude vyšetřovat tygří policie a ta dokáže najít všecko! Nerad bych, aby se tobě a tvým chlapcům něco stalo...“

A Humprey Delgad se povýšeně usmál: „Neměj péči, šéfe...“

Ke druhé rozmluvě došlo právě na Crossově farmě. Začala tak, že krásný, ohromný tygři velitel navštívil při večeři hraběnku a po několika složitých zdvořilostních frázích řekl: „Má duše je smutná až k smrti, že se musíme rozloučit, má paní! Bohužel budu muset se svými bojovníky odejít na slavnosti, které se pořádají v Aurrgharru!“

„Ale ovšem, jenom jdi! Netrvám nijak na tom, abyste mne chránili, to je přání mého syna. Nebojím se a věřím, že se mi nemůže nic stát...“

Pruhovaná šelma švihla huňatou oháňkou. „Tygři plní vždy, co přislíbili! Bez ochrany tě nenechám. Poprosil jsem svého přítele knížete Quiroqu, aby tu pro těch pár dní setrval a případné nepřátele odrazil!“

„Ale to nemuselo být! Přesto bych se ráda s knížetem seznámila, velmi mnoho jsem o něm slyšela od mého syna. Kdy přijde?“

„Právě se dostavil i se svými pěti bojovníky a prosí, abys jej milostivě přijala. Stačí poručit a vejde!“

„Že prosím!“ řekla hraběnka potěšeně, „Bude mi ctí uvítat Jeho Excelenci! Proč jsi ho nechal čekat?“

Tygr vyšel ze dveří a zakrátko se vrátil. V patách za ním vznosně kráčel mohutný jaguár s černou pláštěnkou na hřbetě a diamantovou hvězdicí zavěšenou na krku. Před hraběnčiným křeslem udělal dvornou poklonu, vyhlížející jako protahování, a zazpíval kňouravým, chraptivým hlasem: „Kníže Quiroqa si dovoluje padnout k tvým nohám, paní! Jsem přítelem tvého syna a velice mne těší, že se mohu stát i tvým přítelem...“

Hraběnka k němu vztáhla ruce a když povstal a přistoupil k ní, objala jej a po arminském zvyku položila tvář na jeho hlavu. Odměnil to zdvořilým zapředením.

„Můj syn si přeje, aby po dobu jeho nepřítomnosti byl na farmě neustále nějaký počet tygrů nebo jiných šelem. Já považuji toto opatření za dost zbytečné a nevěřím, že by se mohlo stát něco zlého, ale přesto ti děkuji, kníže, že tady chceš trávit svůj vzácný čas...“

Kníže Quiroqa udělal mírnou úklonu. Vzápětí se obrátil na tygra a jeho hlas už nezněl tak poníženě: „Jakto? Sliboval jsi mi, že se bude bojovat! Proč jsi mě sem tahal, když se nebude vůbec nic dít?“

„Chief Tiger se domnívá, že právě v době našich svátků dojde k útoku! Lidé snad budou přesvědčeni, že jsme odešli a farma je bez ochrany, proto zaútočí...“

„Ale já tomu nevěřím,“ řekla hraběnka, „Již jednou dostali za vyučenou a myslím, že si budou dávat pozor, aby se k mojí farmě ani nepřiblížili...“

„Tak co je?“ řekl Quiroqa netrpělivě, „Bude boj nebo ne? Co mám říct svým bojovníkům?“

„Domnívám se, že na mé farmě budou v bezpečí.“

Quiroqa na ni pohlédl s prostomyslným údivem a pak potřásl hlavou. „Moji bojovníci nestojí o klid a bezpečí! Dobrá, jsem přítelem Pruhovaných i Mika a zůstanu tady, ať se něco děje či nikoliv. Jsem potěšen tvým vlídným přijetím, paní, a dovol, abych ti představil svoje společníky...“

Aniž vyčkal, zařval a do salonu vstoupilo pět dalších jaguárů. I mnohého Armina by z toho ranila mrtvice, ale hraběnka se na ně jenom vlídně usmívala a tvářila se nadšeně.

„Toto je můj pobočník hrabě Wärëga,“ představoval Quiroqa, „Můj synek a druhý pobočník markýz Gunnarr, který se právě před nedávnem velmi vyznamenal v boji...“ markýzek byl tak potěšen chválou, že udělal zvlášť roztomilou poklonu. „Tito tři pánové jsou rytíř Gawon, rytíř Ghissair a rytíř Garrappon. Je nás sice jen šest, ale věřím, že vydáme za celou tvoji tygří posádku!“ dokončil kníže, pohlížeje spatra na svého tygřího přítele.

„Velmi mne těší, že vás poznávám,“ řekla hraběnka von Crossová, „Vítám vás na své farmě, jste mými hosty a celá farma je vám k disposici. Přeješ si předat klíče, kníže Quiroqo?“

Jaguár se ohlédl na tygra, aby se dozvěděl, co jsou klíče. Ale ten mu nepomohl, tak řekl pomalu a důstojně: „Ovšem, budu velmi rád...“

Tygr byl velmi ochotný; skočil, vytáhl ze zásuvky barokní šperkovnice vykládané slonovinou svazek klíčů a podal Quiroqovi, přičemž mu jimi zaštěrchal před nosem. Jaguár se po nich ohnal tlapou, chytil je a prohlížel s velkým zájmem. „Ach – co to je? K čemu je to dobré?“

„Tím se uzavřou dveře,“ vysvětlil tygr s potlačovaným smíchem.

„Dveře se zavírají na kliku!“ řekl Gunnarr, „Nelži!“

„Když mě zavřeli v Indiopolisu do klece, zavřeli to na podobnou věc!“ řekl hrabě Wärëga, „Zahoď to, bratříčku! To je proklatá a bídná věc! Nemám rád klíče!“ a obrátil se zády.

„Kdo se opovážil zavřít hraběte jaguárů do klece?“ ptala se hraběnka zcela vážně.

„Sha!“ prskl Wärëga, „Nelíbilo se jim, že jsem se popral s jedním člověkem! Chtěl mě zastřelit, chtěl moji kožešinu! Byl to námořník a musel jsem se s ním bít!“

„Řekni rovnou, že jsi ho zakousl!“ řekl rytíř Garrappon.

„A co má být? Proto mě přece nemuseli zavírat!“

Hraběnka nebyla tímto odhalením nijak překvapena. Jaguáři jsou drsný národ a podobné vzpomínky byly u nich na denním pořádku.

„Rozmyslel jsem si to,“ řekl Quiroqa, „Nepotřebuji ty klíče. Kdo je chce?“

Hraběnka natáhla ruku a kníže jí svazek klíčů předal.

„Budu si moci alespoň prohlédnout farmu? A rád bych věděl, kde budeme spát...“

„Kdekoliv. Vyberte si, kde vám to vyhovuje z hlediska bezpečnosti...“

„Tatí!“ zakňoural Gunnarr, „Mohu spát tadyhle?“ a ukazoval tlapkou na secesní pohovku v rohu, „Je to moc měkké!“

„Myslím, že můžeš. Ale nesmíš ji potrhat drápy, rozumíš?“

Gunnarr přikývl, vyskočil na pohovku a rozvalil se na ní. Péra jenom zavrzala a prohnula se pod tíží jeho těla. Gunnarr okamžitě vyletěl zase na zem a podezíravě vrčel. „Ono se to pode mnou propadlo! Ono se to houpe!“

„To všechny pohovky a postele,“ vysvětlil vzdělaně tygr, „To se nesmíte divit... kulturní šelma je na to už zvyklá!“

„No však právě,“ řekl blazeovaně Quiroqa, „Já bych se tomu nedivil!“ a zatvářil se tak zle, že si tygr další špičkování na jejich účet radši odpustil.

Hrabě Wärëga si zatím prohlížel velký starý obraz na stěně. „Kde je taková krajina?“

„To nevím, miláčku. Někde v Itálii.“ řekla hraběnka.

„Když nevíš, proč to tady máš?“

„Líbí se mi to. Připomíná mi to domov.“

„Je to krása! Ale proč je listí na stromech žluté a červené? Listí na stromech vždycky bylo a je zelené! Nebo dobře nevidím?“

„U nás na podzim listí žloutne a opadává. Tohle je podzimní krajina. Tady se to nepozná, většina stromů je zelená pořád. U nás se barvy během roku mění...“

„Hlupáku!“ kníkl kníže Quiroqa, „Vždyť tě to učili ve škole! Copak jsi všechno zapomněl?“

„Ach ano, vzpomínám si!“ řekl Wärëga a pospíšil si s nimi dál. Několik salónů prošli, aniž se jaguáři příliš divili, jenom zimní krajina na jednom obraze je na okamžik upoutala a při obraze troubícího jelena pod štíty Tater se dostali do sporu, jak těžké je takové zvíře ulovit. Gawon zakopl o koberec a natáhl se na naleštěných parketách jak široký tak dlouhý a hraběnka mu málem šlápla na ocas – ale jinak dopadlo vše dobře a jaguár se ani nerozzlobil na neposlušnou podlahu.

Konečně šli okolo jedněch dveří, které hraběnka neotevřela. Quiroqu to zaujalo a domáhal se vpuštění.

„To je koupelna. Tam se umýváme.“

„Tady je řeka?“ ptal se Gunnarr, „Za těmi dveřmi?“

„Tak to já tam skočím!“ liboval si Ghissair.

„Lidé mívají umělou řeku doma,“ řekl Quiroqa, „Víte to přece, tak se pořád tak hloupě nedivte!“ a hrdě vstoupil do koupelny, strčil nos do kachlíkové vany a prohlížel si ji s trochou rozpačitosti. „Tam přece má být voda! Proč tam není?“

„Tak si ji napusť!“ poradil tygr se smíchem, „Otoč kohoutem!“

Quiroqa natáhl tlapu a otočil jedním ze dvou kohoutů. Vstrčil tlapku pod proud vody, který z něj vyrazil, hraběnčino varování přišlo příliš pozdě. „Au! Co to? Voda se zbláznila a kouše!“

„Ale ne, jen ses opařil! A není ani tak moc horká! Podívej!“ hraběnka vsunula ruku pod proud vody a jaguáři ji okouzleně sledovali. Quiroqa kroutil nechápavě hlavou. „Musíš si vodu regulovat! Zkus to teď, snad bude pro tebe příjemná...“

Quiroqa s trochou nedůvěry vstrčil tlapku pod proud. „Podivné! Voda, která hřeje? Lidé umějí snad opravdu víc kouzel než my! Až budu mít čas, přijdu se sem ohřát do vody!“

„Tak se podívej sem!“ tygr ukázal do sprchového koutu. Kníže vstoupil a zahleděl se nahoru na děrované ústí, v té chvíli tygr pustil vodu a ta skropila Quiroqu od hlavy k ocasu.

Jaguár strašlivě zařval a bez nejmenšího váhání se vrhl na tygra. Ten byl na něco podobného samozřejmě připraven a přivítal ho tasenými drápy. Za okamžik už se obě ohromné kočky válely po podlaze, bojechtivě ryčely, prskaly, řvaly, kousaly, drápaly a tloukly se tlapami, až z nich chlupy lítaly. Hraběnka rychle ustoupila mezi dveře, markýz Gunnarr se chtěl protlačit kolem ní, aby svému otci pomohl, ale paní jej chytila za huňaté ucho a zakroutila mu s ním, až zakňučel; pak jej vytáhla zas zpátky na chodbu.

„Ty se do toho nepleť, miláčku!“ řekla mu něžně, „Oni si stačí sami! Jenom se pěkně dívej!“

Byla zvyklá na tygří rvačky, ač nikoliv v koupelně nebo vůbec celém obydlí, takže ji taková maličkost nemohla překvapit.

Jaguár byl sice o něco menší, ale mnohem rychlejší a šikovnější než tygr. Brzy se dostal nahoru a za chvíli již protivníka pevně držel a přinutil ho, aby se vzdal pod hrozbou zakousnutí. Tygr to samozřejmě rád a ochotně udělal, konečně oba považovali aféru jenom za žert.

Kníže Quiroqa povstal. Zřejmě se už uklidňoval a napadlo ho, že se chová nedůstojně svému věku a postavení. Ale hraběnka ho jemně pohladila po hlavě a řekla: „Miláčku, když se budeš chtít prát, tak laskavě na dvoře. To tady je koupelna, tady se budete jenom koupat. Jinak bych vás asi musela vyhodit z domu!“

„Samozřejmě!“ řekl kníže důstojně, „Tak slyšíte? Žádné rvačky v domě nechci vidět!“

Načež se vydali dál. Tygr se přitočil bokem k hraběnce a potutelně na ni zašilhal: „To je vztekloun, co? Já ho znám!“

„To je možné – ale tady se bude chovat řádně!“ řekla hraběnka a rázně pleskla přes hlavu markýze Gunnarra, který si lehl na zem a šmátral tlapou pod jednou skříní. Jeho koníčkem bylo chytání myší a domníval se, že by tam mohl nějakou najít. Nic proti tomu, ale skříň se nebezpečně zachvívala, jak do ní narážel a hrozila spadnout mu na hlavu. Uraženě se ohlédl, ale nechal si to nakonec líbit a utíkal za otcem.

K dalším incidentům už nedošlo a všichni se nadále chovali velmi důstojně. Quiroqa pečlivě prohlédl všechny místnosti a zdálo se, že se mu zamlouvají. Nakonec mu bylo představeno služebnictvo, které pečlivě prohlédl a očichal. Černoši a černošky to naštěstí přežili ve zdraví, ačkoliv se obávali, že si někoho z nich vybírá k přesnídávce.

Ke spánku se Quiroqa uložil na divan v Mikově pokoji pro případ, že by se sem někdo vloupal, Gunnarr na vybranou pohovku, Wärëga na peršan v pokoji pro hosty, neboť k posteli neměl důvěru. Tři zbývající spali mimo dům z důvodu hlídání.

Načež se tygří společnost rozloučila a odjela ještě té noci do Aurrgharru.

Když se hraběnka ráno probudila, zazvonila na komornou Mary a když přišla, ptala se: „Nu co, má milá – už se probudili naši hosté?“

Maryina černá tvář byla poněkud zešedivělá a rty se jí trochu třásly, když řekla: „Madam – probudili? Celou noc chodili po farmě, sem tam a pořád znovu! Mám dojem, že byl některý z nich pořád vzhůru. Já normálně spím, i když tu chodí tygři, ale tyhle šelmy? To bylo tu vrznou dveře, tu něco spadne! Mimochodem některý z nich se srazil se stolem a shodil vázu v salonu. Jinak se někdo dostal do komory na smetáky a kýbly, a jak se tam nemohl vyznat, všechno to na něj spadlo. Hrozně jsem se lekla, divím se, že to madam neprobudilo. Ten kocour utíkal jako beze smyslů, málem porazil květinový stolek na chodbě...“

„Ach ano,“ povzdychla hraběnka, „Budu je muset vyhodit z domu. Všimla jsem si už večer, že nejsou zvlášť zvyklí na domy...“

„Madam si nedovede ani představit, jak já se jich bojím! Tygři, to jsou aspoň rozumní, příjemní kocourci! Ale když se na mě podívá některý z těchhle těma svýma šikmýma zelenýma očima, myslím, že to bude má smrt! Ten v černé pláštěnce mě ráno sledoval, když jsem madam dělala snídani a všude strkal nos, jako když hledá, čím tě chci otrávit! Dala jsem mu mlíčko a v tu ránu byli všichni v kuchyni. Vypili dohromady víc než tři litry, potom si sedli do řady ke zdi a koukali, co ještě dostanou. Radši jsem odešla a šla za tebou, madam – nevím, co s nimi!“

Hraběnka potřásla bělovlasou hlavou. „Nu ano, to se dalo čekat. Tygříci taky nebyli tak vychovaní, když tu byli poprvé. Pomoz mi se obléknout, Mary! A přemýšlej zatím, co dobrého bychom jim udělaly k obědu. Oni asi nic neznají, chudáčkové – musíme je dobře krmit...“

„Myslím, madam, že mají nejradši syrové maso! Oni vyhlížejí i tak dost divoce...“

„Syrové maso mají každý den!“ odmítla hraběnka, „Víš co, Mary? Usmažíme jim řízky! To by jim snad mohlo chutnat!“

Mary si opět povzdechla. Přes všechnu svou šikovnost doposud nedokázala některé kuchařské speciality a řízky patřily mezi ně, takže většinou se vaření neobešlo bez hraběnčiny asistence. Ale dnes, kdy je dům plný podivných skvrnitých hostí, obávala se černoška, že vše bude ležet na ní.

Hraběnka se oblékla a vyšla do zahrady. Sotva se objevila mezi dveřmi, už se k ní přes záhonky hnal hrabě Wärëga, který objevil králičí klece a jelikož králíky rád, přemýšlel zatím bezúspěšně, jak jednoho získat. Hraběnka jej uvítala pořádným pohlavkem, až jaguár udiveně odskočil. „Do záhonku se nešlape! Chodí se po cestičkách!“

Hrabě Wärëga nebyl zvyklý dostávat pohlavky, zvláště ne když jeho srdce překypovalo vřelými city a touhou po králíkovi. Navíc se ještě na schodech za hraběnkou objevil posměváček markýz Gunnarr a tvářil se velmi posměšně. Hrabě Wärëga na něj zavrčel, hraběnka se otočila a rychle a obratně popadla Gunnarra za ucho. „Tebe jsem zrovna hledala! Kdo si brousil drápy na koberci v jídelně? To se dělá, co?“

„Au-aúú!“ zakňučel Gunnarr. Dostal z každé strany pohlavek a už mazal do zahrady.

„Po cestičkách, řekla jsem!“ vykřikla za ním hraběnka. Gunnarr se zarazil uprostřed skoku a pokusil se dopadnout do brázdy mezi záhonky. Zakopl při tom o pohozené hrábě, které tam nechal zahradník a spadl do záhonu růží, o něž si popíchal tlapky. Tak s kňučením uháněl mezi stromy, kde se cítil bezpečněji.

Hraběnka se vydala do kuchyně, kde Mary vyráběla kávu pod bdělým dohledem knížete Quiroqy. Pohladila jaguára po hlavě a řekla: „Ten čumáček tam nestrkej. Jestli chceš, tak já ti dám do talíře. Ale pozor, ať si nespálíš jazýček...“

Než to udělala, kníže to pochopitelně zapomněl a jazyk si samozřejmě spálil. Tvářil se vyčítavě a tak mu dala líznout medu, načež se zatvářil, že je ochoten spálit si jazyk častěji.

Potom se hraběnka přece jen slitovala nad skvrnitými ubožátky a poručila Mary udělat šlehačku, neboť dobře věděla, co kočičky kromě masa rády. Jaguáři se o šlehačku málem servali a Wärëga okamžitě nařídil Gawonovi, aby si zapamatoval, jak se šlehačka dělá a zajistil výrobu přímo v Orlím hnízdě. Potom je přesvědčila, že v potoce nad vodopádem kus v horách nad farmou jsou báječní pstruzi, takže se celá sešlost vydala na rybolov. Zůstal jen markýz Gunnarr, který měl popíchanou packu a dovolával se hraběnčiny lítosti srdcervoucím kňučením. Když dostal kousek čokolády, uklidnil se, lehl si na verandu před kuchyní a svědomitě hlídal.

Mary omyla a dala vařit kotel bramborů, zatímco hraběnka osobně porcovala telecí řízky. Tele bylo poněkud starší, ale hosté měli výborné zuby a nevadilo jim, bylo-li tvrdší. Hraběnka měla zkušenosti s tygry, že velmi měkké maso schlamstli najednou a hned se dožadovali dalšího. Gunnarr samozřejmě cítil maso na dálku, takže hned seděl u stolu a čekal na odřezky. Hraběnka trochu váhala, než jej zkusila krmit z ruky, ale jedl kultivovaně a opatrně stejně jako tygři. Nicméně nemohl se dočkat, počal zakrátko natahovat na stůl tlapu s ostrými drápky a pokoušel se něco sebrat bez dovolení.

„Dej pryč tu pacičku, nebo ti ji uříznu!“ pohrozila mu. Gunnarr packu okamžitě stáhl a po očku ji pozoroval – žena, která mu kroutila uchem a pohlavkovala ho, byla dle jeho názoru schopna všeho. Mimo to tušil, že s každým jejím opatřením proti zlobivým jaguárům souhlasí kníže Quiroqa a tak raději na chvíli kuchyni opustil, aby se rozhlédl po okolí. Vmžiku byl zpátky. „Jede k nám nějaký chlap! Rychle, mám ho zakousnout? Je to náš nebo nepřátelský?“

Hraběnka vyšla a zaclonila si oči rukou. „Utíkej za Quiroqou! Ať přijde blíž, ale v žádném případě ať se neukazuje na farmě! Nesmí vás být vidět, chápeš?“

Gunnarr moc nechápal, ale jaguáři jsou zvyklí napřed jednat a teprve pak přemýšlet, tak se rozběhl dozadu a přes hradbu po cestičce do hor.

Příchozí byl dle Mahdího zjištění obchodník se zcela bezcennými tretkami a hloupostmi, jací se toulají po horách a od kterých pocházejí mnohé ozdoby, jaké nosí tygři a leopardi. Tajným snem těchto traderů je objevit zakopané tygří poklady, dle ústního podání se to jednomu dokonce podařilo, ale nestačil už nikomu nic říct, neboť ho roztrhali sněžní pardálové někde nahoře na posvátném kopci Waganomanthu.

Hraběnka byla velice nadšena, že ho vidí a setrvala s ním v delším srdečném rozhovoru. Mimo jiné od něj koupila sadu jehel a několik cívek nití a dlouho a pečlivě si prohlížela a probírala jeho zboží. Muž se choval suverénně, jen občas se jeho oči ohlédly do zahrady nebo hlouběji do domu, jako by něco hledaly. Nakonec se zeptal přímo, zda tu nejsou tygři, kteří tady přece vždy bývají – hraběnka odpověděla s roztomilým úsměvem, že odešli na slavnost do Aurrgharru. Nato se podomní obchodník velice přátelsky rozloučil a odjel.

„Zdá se, že to byl skutečně podomní obchodník,“ řekl Mahdí, když muž opustil farmu.

„Ten?“ hraběnka se povýšeně usmála, „Kdepak! Byl to špicl, přišel zjistit, zda jsou tygři pryč. Mluvila jsem s ním o jeho zboží. Ten hlupák ani neví, co má jakou cenu! Kdyby se chtěl živit jako trader, do měsíce zkrachuje...“

To už přicházeli jaguáři. Wärëga hlučně přesvědčoval svého velitele, že se ten chlapík měl chytit a dostat z něj mučením, co ví a na co se jeho přátelé chystají. Quiroqa odpověděl, že je to nesmysl a že by potom bandité určitě nepřišli, tak hrabě zmlkl a raději se zajímal o chystané řízky.

Gunnarr sebral zatím v kuchyni všechny skořápky od vajíček, vynesl si je na ochoz a počal tlapkami honit po dlaždicích. To zaujalo i ostatní, včetně samotného knížete, tak si hráli také, dost ohnivě, neboť při tom porazili stojan na halapartny a předmětné zbraně jim spadly na hlavu, prohnali mladou komornou Betsy, která přicházela a lekla se, že se celá ta strašná smečka řítí na ni, a nakonec v zápalu boje přeletěl hrabě Wärëga přes zábradlí ochozu dolů na dvůr. Hraběnka, která to viděla oknem, se obávala, že si snad zlámal vaz, ale jaguár dopadl pružně na všechny čtyři a jenom prskal zlostí.

Brambory se už uvařily a Betsy dostala za úkol je oloupat. Mlsoun Gunnarr se chvíli ometal kolem ní a když se jemně bránila vydat mu oloupané brambory, shltl alespoň slupky, které mu velice zachutnaly. Quiroqa a ostatní se tomu divili, ale hraběnka autoritativně prohlásila, že ve slupkách jsou vitamíny. Kníže Quiroqa, který měl slabou povědomost, co to je, svým bojovníkům přímo nařídil podělit se o slupky a sníst je. Quiroqa se nebál ničeho kromě nemocí – od dob svých studií na kingtownské universitě věděl, že lidé vynašli něco jako vhodnou skladbu potravin a snažil se občas prosadit pojídání zeleniny na úkor syrového masa (zvláště nestačilo-li maso pro všechny nebo stačilo jen pro něho). Samozřejmě se svými skvělými znalostmi pochlubil hraběnce. Měla pro něj plné pochopení a poslala Mahdího na zahradu pro tři hlávky zelí, každou z nich rozsekl na polovinu a věnoval jednomu jaguárovi. Kocouři se tvářili dost nepřívětivě, ale na příkaz svého náčelníka a po jeho osobním příkladu odevzdaně zelí sežvýkali.

Když se dočkali oběda, snědli jej s chutí, ale hlad měli pořád. Quiroqa hodlal dokázat svému národu, že jeho kníže dovede jíst i příborem, a skutečně se o to pokusil, ke všeobecnému údivu. Dokonce ani nic nerozbil a nezpůsobil žádnou jinou škodu. Podle názoru Mahdího, který při hostině vykonával funkci hlavního stolníka, si počínal důstojněji a elegantněji než například Humprey Delgad.

Po obědě se všichni jaguáři natáhli na vyhřátý písek na hlavní cestě v zahradě a usnuli spánkem spravedlivých. Spali asi do tří hodin, kdy se zvedli a zmalátnělí spánkem zalezli do stínu, aby tam v siestě pokračovali. Dva z rytířů se při tom dostali do sporu o místo pod zelenou palmou, ale dokonce se ani nepoprali, vyřešili to smírně. Mahdí se zatím zabýval čištěním pušek a revolverů, jichž byl na farmě přiměřený počet, a prohlížel hradby. Hraběnka seděla na verandě v houpacím křesle a četla.

K večeru všichni jaguáři vstali a čiperně se dali do práce. Snesli svoje ručnice a revolvery, kopí a mačety, vše pečlivě vyčistili, nabili a nabrousili. Teď se nehádali ani neprali, ale o to vyhlíželi hrozivěji. Hraběnka zašla k nim, každého pohladila a pohovořila s ním. Pak se trojice rytířů vydala do hospodářského dvora, kde se uložili na vhodná místa, odkud mohli dvůr kontrolovat. Wärëga a Gunnarr vytvořili zálohu za ozdobnou mříží do zahrady. Quiroqa zůstal od setmění stále po boku paní. Odložil černý pláštík a zůstala mu jen černá stužka jako všem, zato ručnici si nosil v zubech a tesák na krku.

Na večeři dostali všichni obložené chleby včetně salámu, vajec natvrdo, uzeného a okurek. Jako zvláštní lahůdku jim Betsy namazala místo másla paštiku a otevřela krabičku olejovek, kterou vylízali úplně do sucha.

„Co mám dělat teď?“ ptala se hraběnka.

„Jako vždycky, jít spát. Po deváté se bude zhasínat, o desáté musí být na celé farmě tma. Jako vždy.“

„Myslíš, že přijdou?“

„Vím to. Slunce zapadalo do krve. Obzor byl celý rudý – poteče krev. Nebojíš se, má paní?“

„Nikdy jsem se ničeho nebála.“

O deváté přišel naposled hrabě Wärëga. „Všude je naprostý klid. Nic se neděje...“

„Dobrá. O desáté budem moudřejší,“ řekl Quiroqa, „Poslyš, bratře Wärëgo!“

Hrabě se otočil a hleděl mu vážně do očí.

„Nerad to říkám, ale kdyby se mi něco stalo, budeš vládcem jaguárů ty! Pamatuj si to, můj milý...“

Hrabě Wärëga se před ním mlčky sklonil. „Přeji si, abys žil déle než já, pane!“

„Děkuju ti. Mnoho štěstí v boji...“

Wärëga odešel, hraběnka zhasla a odebrala se do svého pokoje. Chvíli tam ještě seděla s jaguárem při světle večerní lampičky, potom ji zhasla na znamení, že šla spát. Tiše otevřela dveře, vyšla na ochoz a usedla do svého křesla.

„Odtud bude všechno dobře vidět,“ slíbil Quiroqa, „Měsíc bude svítit. Uvidíme na ně dobře.“

„Nebude vidět nás?“

„Ne! Měsíc je naším bratrem, nezradí nás. Byl původně jaguárem, ale zakousl posvátného ptáka Quetzala s peřím všech barev, protože věřil, že krásný pták musí mít také dobré maso. Ale nebylo zvlášť dobré a nechutnalo mu! Aby však úcta k těm ptákům zůstala zachována, odsoudili jej bohové, aby odešel na nebe a věčně tam bloudil, aby se jaguáři nikdy nedozvěděli, jak mizerné to maso je...“

„A jak jste se to tedy dozvěděli?“

„Ach – to ví Quantá Chilcox!“ Quiroqa spiklenecky zamrkal a ušklíbl se, „Ono se vždycky všecko rozkecá! Žádné tajemství se neudrží navěky...“

Hraběnka jej hladila po velké, plyšově hebké hlavě a starý kocour mírně, přátelsky předl. „Nevěřím, že jsi tak zlý, jak se o tobě povídá...“

„To uvidíš, až přijdou.“

Seděli tak víc než dvě hodiny. Hraběnka pomalu podřimovala a jaguár, opřen o její koleno, tiše mručel. Jen ve chvílích, kdy se probudila a zlehka ho pohladila po hedvábné srsti, zvýšilo se vždycky jeho mručení na hlasitost malého motoru a po krátké chvíli zase kleslo na normální stav.

Najednou se hraběnka zprudka probrala z dřímoty. Na chvíli netušila, co ji probudilo, ale pak postřehla, že jaguár nepřede. Seděl stále ve stejné pozici a hleděl široce rozevřenýma očima do tmy. Zdálo se jí, že postřehla v jeho očích zelené záblesky.

„Co se děje?“

„Jdou. Vidím je. Ty ne?“

Hraběnka si protřela brýle, ale ani tak nic neviděla.

„Ještě jsou daleko. Tam ty černé tečky...“ Vydal ze sebe tichounké, sotva slyšitelné zakničení. Od dvora přišla stejná odpověď, ale tu hraběnka neslyšela.

Teď bylo mrtvé, napjaté ticho. Ačkoliv se hraběnka opírala o Quiroqovu hlavu a občas ho pohladila, nepředl už a vypadal v měsíčním světle jako odlit ze stříbrného kovu. Jenom křečovité škubnutí oháňky čas od času dokazovalo, že je to živá a k boji připravená šelma.

„Jsou před ohradou. Někdo leze nahoru. U stájí a u brány...“

Na hradbě se objevila tmavá silueta. Nějaký muž se rozhlížel po opuštěném dvoře a pak se pomalu, co nejopatrněji sesunul na střechu stáje. Ačkoliv dle jeho mínění byl tichý jako pěna, přece bdělí strážci slyšeli škrábání bot na prknech střechy a byli jistě ve střehu.

Za prvními přelézali další muži. Mnozí měli samopaly připravené k použití, avšak poněvadž byl všude klid, ztráceli pomalu strach i ostražitost a chovali se klidněji. Quiroqa, který viděl všechno, je počítal. Nakonec napočítal šestadvacet mužů. Hraběnka se trochu polekala, neboť mezi útočníky a jaguáry byl příliš křiklavý nepoměr, Quiroqa však nedal najevo obavy.

Muži slezli do dvora a vydali se směrem k ozdobné mříži do zahrady. Dva z nich vstoupili do stáje, aby zjistili, neskrývá-li se tam někdo. Ve stáji byl rytíř Gawon a byl připraven – jakmile vstoupili dovnitř, omráčil jednoho z nich úderem tlapy, skočil na druhého a zahryzl se mu do hrdla dřív, než ničema stačil vykřiknout.

Když se první muži dostali k mříži, dal hrabě Wärëga tichý pokyn. V té chvíli vyletělo z různých úkrytů pět vrhacích oštěpů a každý z nich neomylně zasáhl cíl. Vzápětí zapráskaly ze stejných míst výstřely krátkohlavňových loveckých pušek. Několik mužů se okamžitě válelo v krvi.

V první chvíli podlehli překvapení, ale Delgad velmi rychle pochopil, co se děje a začal vykřikovat rozkazy na všechny strany. Vojáci se rozprchli do úkrytů a při tom bezhlavě stříleli po všem, co mohlo vypadat jako nepřítel. Noční vzduch prořízl strašlivý jaguáří válečný pokřik a současně se všichni jaguáři vyřítili na nepřítele. Wärëga a Gunnarr přeletěli nízkou mříž jediným skokem a jejich mačety a tesáky rozsévaly smrt všude kolem. Ani Gawon, Ghissair a Garrappon se nedali zahanbit. Dvůr se naplnil řevem a nadávkami, občas promíšenými střelbou, ale bylo dost tma a jaguáři viděli lépe než lidé, a byli rychlejší. Dvanáct mužů už padlo, ale na straně jaguárů byl také jeden mrtvý. To rytíř Garrappon se příliš zdržel při zakusování jednoho z vojáků, jiný muž na něj namířil a vypálil do něj dávku ze samopalu. Sice byl sám okamžitě zabit Ghissairem, ale stačilo to, aby se kníže Quiroqa rozhněval.

„Jdu tam!“ rozhodl, přeskočil přes zábradlí balkonu a z prvního patra dopadl do zahrady. Hraběnka viděla jen jeho stín, jak se vznesl před mříží do výšky a širokým skokem letěl do dvora. Jakýsi voják právě přelézal mříž. Přední tlapy jaguářího knížete jej zasáhly doprostřed prsou, muž zařval a padal dozadu. Než dopadl na zem, měl už hrdlo prokousnuté.

V té chvíli byl poraněn Ghissair a nebyl už schopen boje, takže se odplížil do bezpečí. Na bojišti zbyli jenom čtyři jaguáři a dva vojáci přelezli plot a nehledíce na hraběnčin zákaz šlapání po záhonech běželi k domu. Jenže ve vchodu byl ukryt Mahdí s opakovačkou, ta dvakrát šlehla a muži šli k zemi.

Bokem od hlavního bojiště se strojil nový útok. Delgadův poddůstojník využil zmatku na dvoře, obešel farmu a přelezl hradbu na boku. Hraběnka spatřila jenom neurčitý stín nahoře na ohradě, ale lekla se, že i tudy se snad blíží nepřítel. Vstoupila do Mikova pokoje, který byl hned vedle jejího, sňala se stěny ručnici a postavila se ke dveřím, opíraje se o veřej. Neviděla ani neslyšela nic než vřavu ze dvora, ale najednou spatřila, jak se dvě ruce zachytily okraje ochozu a pomalu se vytahovaly nahoru. Pak spatřila zlaté knoflíky a lesklou hlaveň samopalu zavěšeného na rameni, a v té chvíli stiskla spoušť. Zaduněla rána, neboť Mikovy pušky byly těžké a hlučné a muž, který právě natahoval ruku po kamenné konzoli sloupu, aby se lépe zachytil, vykřikl, pustil se a zřítil se do zahrady. Během pár sekund tu byl mladý černoch Saíd s puškou, ale ničema už byl mrtev.

Ve dvoře bylo již také skončeno. Výstřely ani bitevní vřava se odtamtud neozývaly, ale přesto se zdálo, že není dobojováno, neboť jaguáři otvírali bránu a vyjížděli na koních ven. Hraběnka vyběhla tím směrem.

Uprostřed dvora ležel na boku rytíř Ghissair a olizoval si ránu, z níž vytékala krev. Hraběnka k němu přiklekla.

„Co se ti stalo?“

„To nic... Jeli... za velitelem! Utekl přes hradbu...“

Humprey Delgad nebyl takový hlupák, aby setrvával na ohroženém místě. Když viděl, že farma je dobře bráněna, přelezl ohradu, skočil na svého koně a prchal. Markýz Gunnarr si toho povšiml a vydal se za ním – jakmile vyřídili zbývající muže, šli mu jeho přátelé pomoci. Nyní už se všichni řítili přes step směrem k lesnímu pásu.

Delgad věděl, že dostane-li se do lesa, bude mít částečně vyhráno. Ačkoliv jsou jaguáři lesní šelmy, budou muset přece jen postupovat pomaleji a opatrněji, a snad se Delgadovi podaří přesnou střelbou udržet je v uctivé vzdálenosti. Mimo to v lese existují nejrůznější úkryty a místa, která je těžké zasáhnout z krátkohlavňové jaguáří pušky se směšnými klikami nahoře a dole, jakou Delgad nikdy nedokázal pořádně ovládat. Teď se hlavně pokoušel utéci Gunnarrovi, který mu byl vytrvale v patách. Jaguár jel sice na koni jednoho z vojáků a kůň měl z ohromné šelmy na svém hřbetě hrůzu, ale Gunnarr byl výtečným jezdcem a dokázal koně vhodným způsobem uklidnit. Delgad po něm několikrát vystřelil z revolveru, ale ani jednou nezasáhl. A spásný les se přibližoval...

Najednou Gunnarr pevně sevřel otěže svého koně a vydal ze sebe podivný zvuk, znějící jako přidušené zakvílení, zvuk, který řezal do kostí a působil téměř fyzickou bolest. Delgadův kůň, napolo splašený neustálým pobízením ostruhami, poděšeně zařičel, zarazil se a vyhazoval, aby svého jezdce shodil. Delgad jej ještě jednou bodl do zakrvácených slabin a Gunnarr znovu zakvílel. Kůň udělal sérii divokých poskoků a podařilo se mu dostat Delgada ze sedla. Poručík udělal dva kotrmelce po zemi a rozplácl se široký jak dlouhý. Okamžitě vyskočil na nohy, vytáhl revolver a dvakrát střelil po blížícím se Gunnarrovi. Nezasáhl, a potřetí cvakla spoušť naprázdno. Delgad odhodil prázdnou zbraň, vytasil nůž a očekával jaguárův útok.

Delgad byl skutečný, pravý Armin, se všemi schopnostmi boje, jaké mívají bojovníci. Gunnarr na něj skočil přímo s koně a Delgad jej uvítal bodnutím, které ťalo markýze do boku, avšak tam sklouzlo a nijak vážně ho neporanilo. Gunnarr zařval vzteky, odskočil a vzápětí se na Delgada znovu vrhl. Byl však ještě mladý a nepříliš zkušený, takže Delgad v pravou chvíli padl na záda, nastavil šelmě nohy, nabral ji a přehodil přes hlavu daleko za sebe. Vzápětí vyskočil a seknul po jaguárovi – Gunnarr se zachránil jen rychlým převalením.

Delgad si všiml, že jaguárův kůň stojí opodál a že by mu snad na něm mohl utéci, neboť Delgadův hřebec zmizel v dálce, vyděšen k smrti Gunnarrovým vrčením. Svíraje nůž pevně v ruce, čelem k šelmě a zády ke koni, kráčel pomalu dozadu. Gunnarr se pomalu plížil k němu a v jeho velkých očích plál nazelenalý, strašidelný přísvit. Delgad měl všechny smysly ve střehu, byl připraven uvítat jeho skok přesným bodnutím, ale Gunnarr se jen plížil a neútočil.

Ve chvíli, kdy Delgad natáhl ruku po otěžích koně, zaječel náhle Gunnarr znovu, kůň ulekaně poskočil a odběhl stranou. Delgad pohlédl na jaguára a postřehl v jeho očích cosi jako sarkastický výsměch.

„Co chceš udělat?“ zeptal se, „Chceš mě zabít?“

„Chci tě živého. A dostanu tě, ať děláš cokoliv. Skočím na tebe a omráčím tě tlapou...“

V té chvíli skočil Delgad k němu a ťal jej po čenichu. Celý tento rozhovor zavedl kvůli tomu, aby odvrátil jaguárovu pozornost. Ale Gunnarr znal tyto triky – v pravou chvíli odskočil zpět a současně udeřil tlapou Delgada přes zápěstí. Delgad pustil nůž a Gunnarr jej kus odhodil, výsměšně se usmívaje.

„Vzdej se, človíčku!“

Delgad byl tvrdý chlap a uměl se bránit. Napřáhl hrany dlaní a zkusil si vzpomenout, co ho kdysi dávno naučili mistři karate. Stačil by jeden přesný úder do čenichu... Ale Gunnarr skočil, a Delgad se netrefil, zasáhl ho sice do hlavy, ale sám se zranil o jeho špičáky. Pak jej těžká tlapa udeřila do spánku a Delgad se pomalu svezl na zem. Gunnarr se ohlížel po koních – oba utekli, vyplašení jeho řevem. Byli to koně cvičení lidmi, kteří se báli jaguárů, a bylo by mu dlouho trvalo, než by je přivolal. Vyčkal proto u bezvládného Delgada, než se přiblížili jezdci knížete Quiroqy, kteří se po něm jeli podívat.

Když se vrátili, hraběnka již ovázala Ghissairovu ránu a teď s pomocí Mary ošetřila drobná zranění i ostatním. Garrapponovi už pomoci nemohla, a kníže Quiroqa řekl:

„Padl jako hrdina! Podle starého zvyku mu stáhneme kožešinu, a měli bychom ji uložit do chrámu v Orlím hnízdě. Ale mohu-li tě poprosit, rád bych ti ji nechal jako památku na tento boj v dnešní noci...“

„Budu jenom ráda...“ zaváhala hraběnka.

„Rytíř Garrappon byl zasvěcený bojovník, jeho povinnost nekončí smrtí. Bude i nadále chránit klid tohoto místa...“ slíbil Quiroqa a jeho oči zářily jako zlato.

Ráno, ještě než stačili jaguáři sklidit mrtvé, přijel na farmu muž na šedáku, s tmavými vousy a kulovnicí u sedla. Quiroqa byl na dvoře a hned se k němu radostně hrnul. A také hraběnka, když jej viděla z verandy, nechala všeho a šla mu vstříc.

Mike von Cross sesedl s koně a rozhlížel se udiveně po mrtvých, povalujících se na dvoře.

„Ach bože, Quiroqo!“ řekl nechápavě, „Tebe když člověk jednou za čas pustí do domu, vypadá to tady hned jako po bitvě...“