Cheywonnah měl v plánu přesvědčit Santanuevu, aby napadl plantáže okamžitě nebo v nejlepším případě během týdne. Ale Pedro nebyl touto možností nijak nadšen a radil spíše vyčkat. Ghívar, který se šestého ledna sešel, jednal dlouho a nedospěl k žádnému rozhodnutí, neboť každý z náčelníků radil něco jiného. Gold Step dokonce doporučoval spojit se s tajnou policií v Kingtownu (ač patřila Alwinovi) a nechat akci na starosti jí. Nakonec vyřešila vše senzační zpráva, kterou přinesl rychlý posel od lorda Swallowstarra: prototyp létajícího křižníku Stříbrný šíp byl dokončen a přeje-li si Santanueva, může být zítra přítomen slavnostnímu vzletu. Pedro si přál být nejen přítomen, ale osobně na svém letadle letět, přestože Kewin a Step soudili, že se Rayovo letadlo při startu rozsype a zabije celou posádku. Všechny překvapil Cheywonnah, který klidně prohlásil, že je ochoten letět s Pedrem, ačkoliv zatím nepoužil žádného dopravního prostředku mimo svou pouštní plachetnici.

Druhého dne se tedy měla celá náčelnická rada sejít za městem a vyjet k továrně – což se stalo. Cheywonnah nad něčím ráno úporně přemýšlel, a když jeli na koních tím směrem, zeptal se Santanuevy: „Poslyš, tvoje letadlo může letět všude? I nad Otevřenou dlaň? I nad poušť?“

„Ovšem – ale přistát zřejmě moct nebudeme!“

„Nevadí. Co když poletíme nad plantážemi? A co když si prohlídneme, jak vypadají?“

„To by byl dole pěknej rámus! Víš, jak by se polekali, kdyby viděli takovýhle letadlo?“

Cheywonnah se usmál. „Já už viděl letadlo. Jedno nad námi letělo. Není nic strašnýho. Kus železa visí ve vzduchu.“

„No dobře. Tak tam zaletíme!“

V dosti veselé náladě dojeli k továrnám. Kluci se všichni hned rozběhli k nádhernému stříbřitému trupu, obhlíželi ho a divili se – až na Cheywonnaha, který došel rovněž, zaťukal na pancíř ukazovákem a řekl: „Poletí. No a co?“

Zřejmě si vůbec nedovedl představit, jak by co mohlo létat, ale když to řekl Pedro, bylo pro něj zcela normální, že poletí tenhle doutník s křidélky na koncích. Kdyby to Pedro tvrdil, věřil by, že bude létat i bačkora.

Lord Swallowstarr byl nevyspalý a unavený, ale šťastný. „Chceš hned letět, Pedro? Raketoplán je připraven. Poletím-li já a ty, můžeme vzít ještě jednoho pasažéra...“

„Dobrá, tak poletí Cheywonnah. Hned první let bude bojový, Rayi, poletíme pátrat po banditech ve stepi.“

Ray byl sice poněkud překvapen, ale pokrčil rameny: „Dobrá – vlezte si dovnitř!“

A sám začal vystupovat první po provazovém žebříku. Pedro lezl za ním a Cheywonnah naposledy – byl zvyklý šplhat po konstrukci pouštních větrníků a nedělalo mu to problémy. Při vlézání do kabiny mu Pedro pomohl a Cheywonnah se položil do křesla na záda, s nohama zaháknutýma pod okrajem sklopeného sedadla. Kabina byla malá a sotva se do křesel vešli. Pedrovi se to nelíbilo, ale Cheywonnah to zřejmě považoval za přirozené a Swallowstarr jako konstruktér byl na vyřešení svého letounu patřičně hrdý.

Příklop se za nimi zasunul. Teď už viděli ven jenom okénky z olovnatého skla a polokulovým skleněným příklopem nad pilotní kabinou. Sklo bylo dle Raye zaručeně neprůstřelné, ale mělo tu nevýhodu, že vyhlíželo přes všechnu péči stále jako špinavé. Naštěstí bylo přes ně vidět a tak nebylo důvodu ke stížnostem, nebyl-li člověk zrovna šťoura a hnidopich.

„Připoutejte se,“ řekl Ray, „Budeme startovat...“

Stiskl knoflík na řídící desce a někde za zády kluků se ozvalo temné, výhružné hrčení motorů. Pedro si zapjal pásy na břiše a pomohl Cheywonnahovi, který byl sice také ochoten, ale nevyznal se v mechanismu přezky. Ray zatím sledoval číselníky a signální obrazovky svých přístrojů, a zdálo se, že je spokojen.

„Nepoletíme daleko, jen malý zkušební okruh a vrátíme se na základnu. Upozorňuju, že asi nebudeme moci nikde přistát... tedy dokonce ani nouzově...“

„Padáky tady nějaké máš?“ zajímal se Pedro.

„Ne, nebyly na ně peníze. A stejně bychom se v případě poruchy už z letadla nedostali...“

„No, to je tedy pěkná létající rakev! Jestli se něco stane, utrhnu ti ještě před smrtí obě uši...“

„Těžko! Jakákoliv porucha způsobí výbuch směsi v nádržích. Tím bychom dostali ohromný náraz, protože plášť se neroztrhne a všechno by šlo do trysek. Možná bychom získali některou kosmickou rychlost a uletěli do vesmíru. Pokud by ovšem vydržela vnitřní stěna kabiny, ta za námi. O čemž pochybuju. V tom případě by letěla do vesmíru jenom ta kostra, vnější pancíř. Ostatní by se... slisovalo...“

Pedro majestátně pokynul hlavou. „Aha jo. No tak startuj.“

„Už se na tom pracuje.“ Ray vší silou cloumal jakousi pákou a reguloval její polohu dle údajů na číselníku. Konečně uznal věc za dokonalou a stiskl červený knoflík na řídící desce. V té chvíli hučení zesílilo a změnilo se v pekelný řev. Cheywonnah i Pedro pocítili strašnou tíži ve všech údech, hučení v hlavě a bolest v čele a spáncích. Pedro nedokázal pohnout ani prstem ruky nebo nohy, pak zaslechl dlouhé nepříjemné hvízdání v uších a před očima se mu objevily červené kruhy. Posléze na chvilinku ztratil vědomí – posledním jeho vjemem byla samolepka Rampy MacKváka z Disneyových kačerů, nalepená na Rayově přílbě. Rampa se škodolibě šklebil a Pedrovo tělo lisovala strašná, smrtící váha do křesla, z nosu se mu spustila krev... a pak najednou nepříjemné pocity ustaly a když znovu otevřel oči, viděl okénky, že letí nad stepí. Pouze hřmot a vytí motorů neustávalo, ale počítal s tím, že to tak bude celou cestu.

Ohlédl se na Cheywonnaha – stepňák se klidně usmíval a zdálo se, že považuje startovní obtíže za něco docela přirozeného. Pedro slýchal o podobném startu pouze v reportážích o vzletu kosmických lodí a soudil, že by i otrlé piloty dokázaly podobné pocity ošklivě vyvést z míry. Jenom polodivoký kluk ze stepi zřejmě neměl o létání žádné vědomosti a pokládal takový start za zajímavou zábavu.

Letěli nad městem – Pedro poprvé viděl Iron-city z výšky a divil se velice, jak to bludiště ulic a náměstíček vyhlíží. Dostali se i nad Kasbu, ale Ray nechtěl slétnout příliš nízko z obavy, aby tlaková vlna, kterou vytvářel, nerozbila příliš mnoho oken. Přeletěl nad městem a sledoval tok Rybnaté řeky až ke břehu moře, kde se nacházela Rossa Blanca. Nad vesnicí při letu mírně zakýval malými šípovitými křidélky na konci trupu na pozdrav Asthře, která jistě stála někde před chatou své babičky a dívala se na podivný, fantasticky vyhlížející stroj.

Potom Cheywonnah položil Rayovi ruku na rameno a ukázal na sever. Ray poslušně změnil směr. Pedro se několikrát pokoušel se s ním domluvit, ale pro hřmot letadla si nerozuměli. Cheywonnah věděl, že se nemohou slyšet a tak jen ukazoval.

Zakrátko zmizelo Iron-city na jižním obzoru a pod nimi se rozkládala Větrná step. Cheywonnah přitiskl tvář ke sklu a pozorně hleděl dolů, neviděl však nic. Ukázal mírně na východ a pak pozoroval obzor a občas dával Rayovi menší pokyny, dokud se na horizontu neobjevily jakési tmavší tečky.

„Továrna!“ zařval Pedrovi do ucha.

Santanueva ukázal Rayovi, aby sestoupil níž. Při přeletu nad továrnou pak položil stroj poněkud na jednu stranu a všichni si prohlíželi malé domky, stojící mezi palmami a zelenými porosty. Nad celou oázou se točily větrníky. Bylo tu asi pět větších stavebních komplexů, vždy jedna dílna a k ní přiléhající ubikace dělníků. Na dvou stranách stály dřevěné strážní věže. Z jedné z nich se vysunula proti letadlu hlaveň kulometu, ale zda strážný střílel nebo ne, nedalo se zjistit.

„A teď k plantážím!“ přikázal Pedro, „Veď, Cheywonnahu!“

Cheywonnah mlčky ukázal k severovýchodu.

„Co tam je?“ ptal se Ray, otáčeje se k Pedrovi.

„Otrokáři! Plantáže hašiše!“

Ray zlobně stiskl rty a položil ruce na svoje řídící páky. Za chvíli se na obzoru objevily koruny palem a točící se větrníky a rychle se blížily.

„Pozor!“ křikl Ray. Stiskl nějakou páku a letoun, řvoucí jako divoká šelma, sklonil hrot k zemi a padal jako kámen dolů, přímo na okraj oázy. Jenom kousek nad korunami palem prudce vybral otáčku a šlehaje oheň z trysek, řítil se nad plantážemi. Viděli, jak muži hlídající dělníky střílejí z pušek i samopalů, kulky jim bubnovaly po plášti, ale Ray se jenom usmíval – věřil svému pancíři. Teprve když byli daleko za oázou, zvedl příď letounu zase vzhůru a stoupal do výšky. Když se mu to zřejmě zdálo už dost, vypnul motor a odklopil řídící desku.

Najednou nastalo zvláštní, mrtvé ticho. Kluci nevěděli, zda ještě letí nebo stojí na místě. Pedro se zeptal: „Co je?“

„Nic. Letíme, všechno v pořádku. Jenom mi v tom něco pořád chrastí. Nemáš šroubovák?“

„Proboha, jestli spadnem...?“

„Neboj – tak aspoň nůž...“

Zavrtal Pedrovou dýkou ve spleti drátů, dostal ránu proudem a počal hrubě nadávat. Pak se navíc řízl o ostrou čepel a nakonec zavřel s povzdechem kryt. „Je to dobrý – ale to přetížení bylo větší než jsem čekal. Budeme muset udělat nějaký trenažéry pro piloty. Takový, jako mají kosmonauti. Zařídíš to, Pedro?“

„No – jestli doletíme? Proč vlastně nejde motor?“

„Když jsme dost vysoko, můžu ho vypnout. Až se dost zbrzdíme o vzduch, zas ho zapnu, ale zatím klesáme jenom velmi zvolna. Co jsi říkal tomu, co se stalo v oáze?“

„Jestli jim zůstalo jedno okno celé, považuju to za neúspěch! Ale horší je, že budou vědět, že po nich někdo jde. Ještě, že nemáme žádný označení!“

„Právě jsem chtěl malovat labutě na trup. Ale když jsi přijel, odložil jsem to až po přistání...“

Pedro se krátce zasmál, pak zas zvážněl. „Cheywonnahu, na ty na plantážích nebudeme stačit sami. Kdysi jsi říkal, že máte přátele z ostatních stepňáckých osad. Můžeš je přivést? A potřebovali bysme několik plachetnic...“

„O příštím úplňku jich přijede sedm. Víc jich není. A s nimi všichni bojovníci, které máme...“

Potom už mluvit nemohli, neboť Ray zapjal motor. Letěli už nad výrobnami a dole rozeznávali stany, v nichž se zrodil jejich první a prozatím jediný Stříbrný šíp.