Velký karneval v Rossa Blance začíná týden před úplňkem v lednu a končí právě v úplňkovou noc velikou slavností na plážích přilehlých k vesnici. Rossa Blanca je po celý rok malou opuštěnou rybářskou vesničkou, jejíž hlavní atrakcí je přístav, kde se překládá zboží z námořních lodí do říčních, a ty je vozí do Iron City. V tento týden se stane středem Arminu, počet obyvatel několikanásobně vzroste a každodenně večer se ještě zvyšuje. Místní samozřejmě nechají práce a vrhnou se na obchod a poskytování nejrůznějších služeb. Několik hotelů, které jsou během roku využity jen lidmi, kteří se koupou a sluní na plážích (a v Arminu takových není mnoho), jsou teď přeplněny cizinci. Mnozí lidé opouštějí svoje domovy a spí v zahradách na zemi, zatímco všechny pokoje pronajmou jako ubytovací místnosti pro hosty. V bezpečné vzdálenosti od moře, na pláži, vyrostou stanová městečka, a mládež často prospí celý den (neboť se žije v noci) přímo na zemi na městských ulicích.

Celý týden se tančí, zpívá, volí královny krásy, určuje nejlepší zpěváky, hudebníky, tanečníky, herce a estrádní kabaretiéry, žongléry, akrobaty, zaklínače hadů a zloděje, ovšem ty poslední jen v tajném hodnocení Ironské policie, která ve své většině přesídlí do Rossa Blanky za účelem vyhledávání a trestání dotyčných lumpů. A především, popíjejí se alkoholické nápoje, hlavně víno, whisky, třtinový rum a jiné dobroty. Během roku mnozí lidé považují pití alkoholu za činnost krajně odpornou a pro ně znevažující, ale teď je přece karneval a je možné si dopřát určitou dávku nechutností! Proto se mnozí vážení občané potácejí po ulicích, vyzpěvují nesmyslné písně, pokoušejí se hovořit o věcech, o kterých nemají ponětí ani za střízliva, nakonec upadnou a zůstanou někde ležet. Soucitní příslušníci Armády spásy je odvážejí na dvoukoláku na záchytná místa, kde je nechají vyspat, umyjí, nakrmí kmínovou polévkou zvláště odporné chuti a vypouštějí opět do prostoru.

Od půlnoci do svítání se v hlubokém soukromí provozuje i jiná činnost, ovšem o té není ničeho známo. V minulých letech býval karneval rájem obchodníků s drogami, neboť i mnozí starousedlíci, hrdí a nepřístupní, zaváhali a v rámci veselí okusili zakázaného ovoce. A někteří skutečně díky tomuto zakolísání drogám propadli.

Letos však při zběžném pohledu znalce podsvětí vyhlížel karneval daleko umírněněji. Z drogové organizace zbyly trosky, zloději a podvodníci velmi prořídli, dívky nevalné pověsti sice zbyly, neboť proti nim Santanueva nic neměl, ale jejich hrdinní ochránci zmizeli v nenávratnu jako první – právě tito muži se rekrutovali z největších zbabělců. Zdálo se tedy, že tentokrát bude udržování pořádku jednoduché. Ale Le Ducque se tomu vzpíral uvěřit, když jej Sid vezl po široké hlavní třídě vesnice, již teď kypící ruchem. Le Ducque se pečlivě rozhlížel, a povšiml si u jednoho rohu dvojice kluků s revolvery na opascích, kteří bedlivě sledovali ruch, a na druhé straně další dvojice, z níž jeden byl dokonce ozbrojen samopalem. Byly to nepochybně Santanuevovy hlídky. Na němý pokyn naznačil Sid rukama, že je všechno v pořádku.

Le Ducque si oddechl, když byli v úřadovně místní policie a velitel jim podával hlášení, šťasten, že může složit starosti na bedra pana prefekta.

Muž na šedivém koni, který potkal Le Ducquovo auto před policejním velitelstvím, pokývl hlavou, otočil koně a jel pomalu směrem k okraji vesnice, kde stála chatrč tak zchátralá a rozdrbaná, že ji většina hostí považovala za turistickou atrakci. Před chatrčí seděla na trojnožce tlustá ošklivá stařena s havraními vlasy prokvétajícími šedinami, napolo slepá a tvářící se jako ďáblova prababička. Vedle ní seděla na zemi dívenka v červenomodrozelených „domorodých“ šatech, rafinovaně všelijak pokroucených a sepnutých stříbrnými sponami. Jejím úkolem bylo uvádět ke stařeně zákazníky, aby jim mohla číst z ruky. Když jezdce spatřila, chtěla radostně vyskočit, ale jeho pokyn ji zarazil. Jezdec zastavil, sesedl s koně, přistoupil ke stařeně a položil jí ruku do dlaní, položených na kolenou. Aniž se na něj podívala, přejela mu prsty po ruce a pak hněvivě zvedla hlavu a zamračila se mu do tváře. „To jsi ty? Řekla jsem ti přece, že ti už nebudu věštit! Nic ti nepovím, rozumíš?“

„Odpusť! Chtěl jsem jenom vyzkoušet, zda poznáš čáry mojí dlaně. O tajemství, které jsi z nich vyčetla, nestojím, to víš!“

Stařena přejížděla prsty čáry jeho dlaně. „Dej mi ještě druhou ruku!“ zaskřehotala zostra.

Vyhověl a ona ji pečlivě zkoumala. „Dávej si pozor, mágu Amrile! Přijel jsi sem za nějakým účelem! Doplatíš na něj, ty nebo někdo tobě blízký! Dávej si na sebe moc dobrý pozor!“

„Co vlastně vidíš?“

„Vidím lásku krásné ženy! Ta láska tě může zničit, zahubit! Tebe nebo někoho jiného! Nevím, kdo na ni doplatí, ale pro jistotu si dávej pozor!“

Mike se vesele zasmál a vytrhl jí svoji dlaň. „To bych moc rád viděl dívku, která by mě chtěla! Zase si ze mě děláš legraci, Olivie. No, přeju ti do obchodů hodně štěstí. Kde je Pedro?“

Dívka Asthra si stoupla na špičky a dala se od něj políbit na čelo, jak měl ve zvyku. „Očekává tě. Pojď do domu...“

Mike uvázal koně k dřevěnému zábradlí před vchodem a vstoupil za ní dovnitř. Štíhlý černoch v rudé košili, opřený o kus dále o zeď a zdánlivě podřimující, něco zachrochtal a obrátil se na druhou stranu...

Za chvíli vyšel z barabizny Féri, odvázal Mikova koně a odvedl ho do stáje, která se nacházela o kus dále v zahradě za chatrčí. V té chvíli černoch povstal, rozhlédl se a potom se ledabyle odloudal do centra města.

Mike opustil chatrč až k večeru, oblečen do hedvábného pestrobarevného ponča, vojenské čapky a velkých tmavých brýlí, jaké nosili znalci hudby. Vrátil se ještě před půlnocí.

Ráno vyhlížela budova Kamenného divadla méně okázale a zářivě než večer, skoro tak omšele a šedivě jako mimo karneval. Uvnitř byl chládek, pusto a prázdno a napolo tma, neboť svítilo jen několik reflektorů na jevišti, kde úporně zkoušel jakýsi paťatý uřícený zpěvák zazpívat o lásce a při tom cvičit s mikrofonem, jak to viděl u nějakého svého vzoru. Místo velkého orchestru jej doprovázeli jen dva mládenci na kytary a ospalý negr na buben, i ti však vyhlíželi, jako by toho chtěli co nejrychleji nechat.

Mike chvíli mlčky hleděl na jeviště ze vzdálenosti předposlední řady, potom přešel dolů k jevišti, vystoupil nahoru, přešel přes scénu nevyhýbaje se příliš křepčícímu mladíkovi a zmizel v kulisách. Pro nezasvěcence to bylo neproniknutelné bludiště, ale Mike přešel bez rozmyšlení mezi nastavěnými praktikábly, nábytkem, rekvizitami i spuštěnými tahy, pohladil po nahém ramínku tanečnici, která si tu zkoušela svůj striptýzový part, a vlezl rovnou do zkušebního sálu pana dirigenta.

Momentálně nikdo nezkoušel. U piána seděl mladík s tmavými brýlemi a něco systematicky vybrnkával, bez melodie a beze smyslu, občas nahlížeje do ručně psané partitury a opravuje ji červenou tužkou. Když Mike vstoupil, ani se neobrátil:

„Říkal jsem přece, ať mi sem nikdo neleze!“

„Neslyšel jsem.“ řekl Mike neutrálně.

Mladík se při zvuku toho hlasu zprudka otočil a v jeho tváři se objevil údiv. Pak se podivil ještě víc, když Mika spatřil a nakonec potřásl hlavou a oběma pěstmi praštil do kláves. „Miku! Ty opravdu žiješ, nebo je to tvůj duch?“

„Doposud nestraším. Nevylučuju, že někdy budu, ale zatím jsem to já a nikdo jiný. Jak se máš, Johne?“

„Jak prosím tě ses sem dostal? Říkalo se přeci, že jsi zemřel, nebo se aspoň ztratil...“

„Byl jsem zemřen. Měl jsem být po smrti, podle plánu jistých gentlemanů. Ten večer, co jsme se naposled viděli, mě přepadli tři páni – jeden je ostatně už daleko mrtvější než já. Ale to tebe jistě moc nezajímá. Jak to, že nesloužíš vlasti?“

„Dostal jsem dovolenku! Od té historie se zvony na mě generál moc drží a kde může, tam mi pomáhá. Prý mě dokonce dá vyhodit z armády. Povýšili ho, to snad víš, ne?“

„Jo, to vím. A co děláš tady?“

„Jsem v organizačním výboru. Do poroty mě nevzali, protože mám svoje želízko v ohni...“

Mike k němu přikročil a položil dlaň na pažbu pistole. „Jestli jsi napsal Zamilovanou botu, tak si mě nepřej! To je nejpitomější text roku a nebýt toho, že ten ničema, co to zpívá, umí skvěle stepovat, propadlo by to okamžitě!“

„Tak bohužel, to jsem já nenapsal. Moje věci jsi na zahajovacím koncertě nemohl slyšet. Ale poslyš, jestli si chceš zazpívat, měl bych pro tebe skvělou písničku...“

V Mikovi hrklo a složil se na židli. „Zbláznil ses? Já a zpívat? Copak jsi nikdy neslyšel, jakej mám hlas?“

„Není horší než můj, a já přece zpívám! Je to pro tebe jako dělaný, poslouchej!“ John hrábl do kláves piána:

„Vím, že lásku víc nemám, vím a vracívám se tam

vím a vzpomínám, na cestě prašné, kde ztichly vášně...

Vím, že srdce zabolí, vím, a vyjdu do polí

vím a v okolí dál hledám stopy, to nepochopí...

Vím, že dívka se vdala, vím, víra mi zůstala

vím, že šeptala: Ty jsi můj navždy, ne sebevraždy...

Vím a vracívám se tam, vím, naději stále mám

vím a vzpomínám, na cestě prašné, kde ztichly vášně...

No řekni, není to skvělá věc?“

Mike poslouchal se zavřenýma očima. „No... bezvadný. A o čem to vlastně je?“

„Krucifix – copak ty jsi to vůbec nepochopil?“

„Ale jo. Docela dobrý, docela výstižný a trochu nepřesný v rýmech. Ale já zpívat nebudu, dobrovolně ani pod hrubým fyzickým nátlakem. Pro koho jsi ještě co složil?“

„Soutěžní písničky ti prozrazovat nesmím!“

„Já bych to stejně do večera zapomněl. Ale mohl bys mi aspoň prozradit, na kterýho koně jsi vsadil?“

„Na Figeona, Walmonta, Greggsonovou, a přidělili mi tu... jo, Margueritu Lembergovou. Ale o tu jsem se moc nedral.“

Mike vytáhl z kapsy program zahajovacího koncertu a podíval se na tužkou psané poznámky na okraji. „Aha. Oškubaný nemehlo, krákorá jako vrána a drží mikrofon jako prase kost. Potěš tě s ní Pánbůh. Kdo je to vlastně?“

„Myslí si, že je zpěvačka. Sice jen ona, ale i tak to stojí za to. Zní to jako skřivánek po záškrtu, co? A divil by ses, jinak má docela slušnej hlas...“

„Proč ho teda nepoužívá? Já slyšel jenom krákorání a viděl potrhlý poskoky. A šaty, o kterejch nemůžu s určitostí říct, nač jsou mimo vystupování. Ten její slušnej hlas bych rád poznal.“

„Ona totiž mermomocí chce zpívat veselý písničky. Ona se totiž snaží bejt moderní. Ona totiž chce bejt slavná...“

„Hm. Proto je tak nesmyslně ostříhaná?“

„To je teď prý móda. Nejnovější móda pro dívky. Nahoře ostříhat a nad ušima lokýnky až na ramena. Pitomej nápad, protože předtím byly v módě dlouhý vlasy splývající po temeni dozadu a nad ušima ostříhaný. Jak to dělají ty manekýnky, že jim to narostlo, to nemůžu pochopit.“

„Prosím tě, odkud máš ty vědomosti o účesech?“

„Od Marguerity. Ona to vykládá každýmu, takže jsem taky něco pochytil. Stěžuje si v jednom kuse, že by potřebovala, aby jí ty vlasy nad ušima dorostly a ty ostatní ne, až zase potom, až se změní móda a...“

„Mně se to zdá strašný všecko. A když tomu tak dobře rozumíš, mohl bys mi říct, jestli se to stříhá nebo škube, jako se škubou husy? Mně to připadá jako vyškubaný!“

„To se pižlá žiletkou! Žiletka se nasadí do takovýho hřebínku a sedne se před zrcadlo a šmiká a šmiká, až to vyhlíží podle přání majitelky – nebo dokud nedostane rozum a nevzdá to dobrovolně.“

„Šílený zvyklosti! Bůh mě ochránil, že se nestýkám se žádnými slečnami. Kde vzaly ty holky takový nápady?“

„Podle vzorů z různejch částí světa. Podívej se někdy na Američanky nebo Francouzky, uvidíš to samý v bleděmodrým...“

„Vyloženě pomoc! Ale když si ty husy myslej, že je to moderní, ať si to užijou. Ale teď mi řekni, jak to myslíš, že umí zpívat, když já jsem ji slyšel a vím, že neumí!“

John sáhl po magnetofonu a počal s ním manipulovat. Několikrát zazněl jiný úryvek písně, pak John odtáhl ruce a místností zněl konec nějakého odpudivého šlágru. Potom byla chvíle ticha, několik klapnutí a najednou příjemný altový hlas, zpívající jakýsi cizí šanson. Byl trochu zastřený a chraptivý, ale písnička byla tesklivá a mluvila o zklamané lásce, takže se hodil – zněl jako vzdálený táhlý zvuk vln rozbouřeného moře, občas vylétl do sopránových výšek jako křik racka, ale ve chviličce už zase měkce z hloubky hladil a houpal zmučenou a opuštěnou duši. Mike poslouchal mlčky, oči upřené z okna. Když píseň dozněla a John magnetofon vypnul, pohnul se. „Proč nezpívá tohle? S tím by to musela vyhrát!“

„Protože smutný písničky nejsou letos v módě. A kromě toho, je to nějaká lidovka, a lidovky vůbec v módě nejsou. Ona totiž naše Marguerita je vždycky přesně podle módy. Hučel jsem do ní jako Slovák do hodin, ale ona je tvrdohlavá jako osel...“

„Slova ona totiž a móda mají nějaký mystický význam?“

„Uhodls téměř přesně, jako bys ji znal.“

„Chtěl bych s ní mluvit. Myslím, že bych jí dokázal vysvětlit, jak hazarduje s hlasem, který jí Bůh dal. Vždyť s takovou písničkou, co zpívala včera, musí propadnout! Propadne, i když je to tvoje písnička – a právem!“

John s ním nepolemizoval. Raději zahrál několik nejnovějších písní, které v poslední době složil. Mike je vyposlechl, prohlásil všechny za mizerné a u některých vytkl ty nejhorší chyby. Ale vcelku byl spokojen a soudil, že by se při zpívání vhodným zpěvákem mohly stát úspěšnými šlágry. Inteligence posluchačů nebývá velká a co je blbý, to se líbí.

„Poslyš, tehdy večer, když mě přepadli,“ vzpomněl si, „My jsme předtím spolu seděli U Josefa, viď?“

„Jo. A byl jsi dokonce společenštější než je u tebe normální. Řekl bych trochu namazanej.“

„A ty jsi mi něco povídal, něco, co se ti stalo ještě v civilu. A s čím má něco společnýho Alwin!“

„No jasně! To o tom bankovním kontu přeci!“

Mike si sevřel čelo dlaněmi. „O bankovním kontu?“

„No víš snad, že jsem bankovní úředník, ne? Měl jsem na starosti taky jedno konto, označený heslem, číselným. Nevěděl jsem, čí to konto je, ale každej měsíc na něj chodilo deset tisíc dolarů, a o vánocích dvacet. Odtud, z Iron-city. Těsně než jsem nastoupil na vojnu, dal mi šéf napsat z toho konta výpis a dověděl jsem se i adresu toho chlápka, co mu to patří. A moc jsem se divil, že je to Herbert Alwin, ministr vnitra.“

„Ach... a ty prachy mu chodily poštou nebo jak?“

„Někdy poštou, někdy je přinesl zvláštní kurýr. Neznal jsem ho a ani jsem se o to moc nestaral, dokud jsem se nedozvěděl, komu to konto patří. Teprve pak mi vrtalo hlavou, na co potřebuje ministr takový tajný konto a odkud mu ty prachy jdou...“

„Tyhle vánoce mu dvacet tisíc nepřišlo! Shrábl je asi známý poctivec prefekt Le Ducque... A ten chlap je nesl z paláce samotnýho guvernéra... to teda znamená, že je to někdo z blízkýho okruhu Torrey Grahama! Zajímavá kombinace!“

„Vůbec ti nerozumím. Co to máš za detektivku? A vůbec, odkdy se pleteš mezi vysoký panstvo?“

„Zatím je řeč jenom o gangsterech. Vysoký panstvo přijde na řadu pozdějc... Vysvětlím ti to, až...“

Na chodbě zaklapaly vysoké podpatky a ozvalo se prudké a divoké zaječení, načež se dveře otevřely a dovnitř vpadla Marguerita Lembergová. Vyhlížela ještě strašněji než včera, krátce ostříhané vlasy měla nakadeřené, že vypadaly jako rozbouřené moře, a na sobě šaty, vhodné pouze pro účely reprezentace pěvecké hvězdy. Na stůl hodila krokodýlí hlavu, která se nárazem otevřela a prozradila na sebe, že je kabelka.

„Ahój!“ zavřeštěla, „Viď, že dlouho nečekáš!“

„Ani ne, slabou hodinku... Seznam se s panem von...“

„Říkají mi Mike.“ pravil von Cross, stoupaje Johnovi na nohu.

Ale Marguerita nebyla zvyklá si něčeho všímat. „Ahoj, Miku!“ zašveholila sladce a po způsobu arminských dívek nastavila rty k políbení. Ale Mike ji překvapil a políbil ji pouze na čelo.

„Johne, miláčku!“ zavlnila se, „Tak co, jak jsem se ti líbila včera při zahajovačce?“

Namísto Johna odpověděl Mike: „Dá se říct, drahoušku, že bys byla dobrá, kdybys jinak vypadala, jinak se strojila a zpívala tak, jako na Johnově pásku. S tím, co děláš, se mi zdá, že to projedeš na celé čáře.“

Dívka se bleskurychle prohlédla, co se mu na ní nezdá. Potom ohrnula nos a řekla: „A ty tomu rozumíš, nebo to říkáš jen tak?“

„Mike je veliký odborník,“ řekl John, „A dobře se zná s několika redaktory a televizními pracovníky...“

„Ale ne, vůbec! Hudbě a zpěvu moc nerozumím, jenom dovedu trochu vycítit, co se může líbit obecenstvu. Děvenko, jsi v pořádku, pokud se jedná o vzhled a vystupování. Ale jsi jenom kopie několika dalších. Nezaujmeš a obecenstvo tě přehlédne.“

„No proto! Už jsem se bála, že mě vypískají...“

„Nebylo by nic lepšího, než kdyby tě vypískali. Protože to by byl určitý druh zájmu a příště by na tvůj koncert přišli aspoň proto, aby si mohli od plic zahvízdat. Později by v tobě třeba někdo nalezl zalíbení a popularita by byla v suchu. Horší bude, jestli si tě nevšimnou, jestli zapadneš...“

„Tak ty si myslíš, že já neumím zpívat?“

„Ale jo! To, co má John nahrané, je nádhera. Takhle kdybys zpívala, musíš dokonce zvítězit.“

„Nesmysl!“ rozhodla se, „Ony totiž smutný písničky vůbec nejsou v módě! Holka, která bude dneska zpívat něco sentimentálního, shoří jako papír. Nemám zájem si utrhnout ostudu...“

Mike si zamyšleně hryzal rty. „Jak dlouho je ta móda veselých písniček? Už skoro rok, viď? Zakrátko se změní, Marguerito. Nechceš jednou udělat módu ty sama, svým hlasem?“

„I kdybych chtěla, nemám připravenou žádnou písničku, která by se hodila. On totiž program je už čtyři neděle pevně stanovenej a žádný změny se nepřipouštějí. Přijď dneska večer na soutěž a uvidíš, jak je všecky roznesu!“

„Připravím ti kapesníček, aby ses mohla vybrečet, až shoříš. Ale je mi tě líto, dítě, protože máš skutečně nádhernej hlas...“

Marguerita se vesele zasmála. Protože Mike odcházel, dala se ještě jednou políbit na čelo a pak začala pilně zkoušet.

Zpěvácká soutěž Rossa Blanky se skládá ze tří kol, dvou vyřazovacích a finále. Dnes se mělo odehrát první vyřazovací. Novináři, rozhlasoví a televizní reportéři i agenti gramofonových firem z Arminu i světa již od časného poledne pobíhali kolonádou a pokoušeli se odhalit často rafinovaně zamaskované vzácné hosty, kteří se sem sjeli. Ti se zas na oplátku rafinovaně poodhalovali a nechávali se fotografovat, dávali interview a pomlouvali svoje konkurenty, s nimiž se při eventuálním setkání nadšeně objímali a líbali. Slečny předváděly módní výstřelky, které sice nebyly k nošení, ale cenově stály za to, a tím, co odhalovaly, občas zdařile přestupovaly zákon o veřejné mravnosti. Novináři museli mít detektivní čich, aby v tom davu lidí poznali osobnosti důležité od zcela zbytečných. Tím se také stalo, že Mika v tomhle blázinci nepoznal nikdo.

Trochu vzrušení vyvolala černá limuzína s monroesovským znakem na dvířkách, která projela hlavní třídou a zmizela ve vile, obvykle Monroesům pronajaté. Aniž se zvědavcům podařilo zjistit, kdo z rodiny se dostavil. Novináři byli zastaveni ve vratech gorilou jen o málo menší, než byla Vládcova, která jim zdvořile sdělila, že sir Roger si nepřeje býti rušen a jeho sestry rovněž. Dovnitř se dostal jenom kluk v bederní roušce, který se na nic neptal a gorila ho pustila, považujíc ho za obyvatele domu.

Roger Monroes byl ve velmi špatné náladě. Pramenila z toho, že mu pod nosem a na bradě začaly vyrůstat řídké pokroucené rezavé fousky a on nevěděl, má-li je dle zvyklostí svého stavu oholit nebo podle zvyku současné mládeže si pěstovat plnovous. Současný příkaz módy se zakládal na názoru, že čím víc člověk vypadá jako chudák a vagabund, tím je modernější. Naopak lidé od dvaceti let nahoru se strojili, česali a holili moderně. Ale Roger se obával, aby nevyhlížel na svých patnáct let příliš starý.

Když cizí kluk se zaklepáním vstoupil do jeho pokoje, Roger se otočil a ptal se nevrle: „Co tady chceš? Kdo jsi?“

„Říkají mi Pedro Santanueva. A rád bych ti poděkoval za návštěvu tvého vyslance na podzim!“

Roger vyskočil a radostně k němu napřáhl ruce. „Ty? Viděl jsem tě před... no, už to budou skoro dva roky! Vůbec bych tě nepoznal! To je skvělé, že jsi tady, musíš mi dát pár rad do života!“

„Já? Vždyť já se právě k tobě jdu poradit, jak dál s tou mojí válkou proti gangsterům, jestli jsi o ní něco slyšel...“

„Jo, to taky. Mám vcelku přesné informace, děkuju ti. Já bych právě chtěl vědět, jak zmobilizovat něco podobnýho v Kingtownu. Ta banda tam mi dělá starosti, mám jich plný zuby...“

„Na to bysme se možná měli sejít ve větším počtu. A hlavně Mike by k tomu mohl mít nějaký připomínky...“

„Souhlas. Hodí se ti to zítra odpoledne? A nejlíp někde dál na pláži – tam nás nikdo nebude podezřívat...“

Večer byla celá Rossa Blanca rozzářena tisíci světel, takže na její obvykle temné a pusté hlavní třídě bylo větší světlo než ve dne. Dav lidí se vlnil sem a tam, hudební skupiny hrály přímo na ulici, lidé tančili, zpívali a popíjeli, podomní obchodníci nabízeli tretky a veteš, kořalečníci nápoje, tlustý černý kuchař na rohu prodával pizzu a cukrář naproti němu sladkosti se spoustou šlehačky. A nade vším dozírali z jedné strany Le Ducquovi policajti, z druhé ještě účinnější Santanuevovi kluci.

Půl hodiny před začátkem, tedy v půl osmé, se zkoncentrovala veškerá vřava před Kamenným divadlem. Pořadatelé, posílení vojáky a policisty, stěží udržovali klid a pořádek. Neustále přijížděla naleštěná auta prominentů, kteří měli vyhrazené lóže, postranními dveřmi přicházeli obyčejní smrtelníci do přízemí a novináři do druhého poschodí balkónu. Kousek stranou se ještě provozoval černý obchod se vstupenkami a Sid ve své policejní uniformě ty ničemy pořádně poplašil, když se mezi nimi objevil a pozeptal se, jak jdou kšefty.

Roger Monroes se svými sestrami Danielou Clarence Catherinou a Jeannettou Rosálií Beatou zaujal pochopitelně místa v lóži. Pedro a Asthra Santanuevovi jako chudší byli samozřejmě v přízemí. Mike se potloukal sem a tam, byl nahoře v novinářských kruzích a zašel i za jeviště, kde se organizační výbor pilně snažil zvládnout nejrůznější přání shromážděných hvězd a sladit je s programem předem vyhlášeným. Marguerita zářila jako malé sluníčko, neboť si do svých krátkých vlasů zasadila diadém s několika brilianty tak obrovskými, že jistě nemohly být pravé. V záři reflektorů na jevišti bude určitě vrhat světelné odrazy, tzv. „prasátka“ po sále. Jinak byla veselá, oblečená do rudě stříbrných pavučin dost odvážného střihu, takže když padla Mikovi kolem krku (střevíce měla na vysokých podpatcích, snad jí ujela noha), obával se, aby se ta lehká šlupka někde nenatrhla a neznemožnila jí vystoupení.

„Však uvidíš, že vyhraju! Ty bys mi nepřál ani trochu radosti!“

„Uvidíme. V každým případě si pamatuj: jestli zkrachuješ, jsem tu ještě já. Mohl bych ti pomoct nahoru!“

Marguerita mu vlepila mastnou pusu na tvář, po níž mu zbyla stopa po celý večer (a on ji raději nesmazal). Pak odstartovala vysvětlit svoje moudré myšlenky zase někomu jinému.

John byl upjat do slavnostního černého fraku, jaký se v Arminu používá jako uniforma funkcionářů všeho druhu, na klopě měl stužku nějakého vyznamenání. Vyhlíželo jako Stříbrný kříž, ale byl to jenom odznak Za zásluhy o hudbu, který uděluje gramofonová firma Kingtown Vox svým přátelům a příznivcům.

„Tenhle večer bude nějaká ostuda!“ prozradil mu šeptem.

V čem má ona předpokládaná ostuda kořeny, se Mike nedozvěděl, neboť Johna odvolal nějaký pán a něco s ním projednával. Mike tedy odešel a posadil se v přízemí na sedadlo pro pořadatele.

Začalo se sotva čtvrt hodiny po ohlášeném začátku, to znamená kromobyčejně přesně. Hned jako druhý vystupoval Walmont a sklidil bouři potlesku, stejně jako o dvě písně později Greggsonová. Potom byl rozpačitě přijat jakýsi mladík z Ameriky, a po něm už vystupovala Marguerita Lembergová. Zpívala docela obstojně, skákala jako baletka a snažila se přesvědčit publikum, že má hroznou radost z lásky nějakého hypotetického mládence, což se jí vcelku podařilo. Sklidila prostřední potlesk a odešla šťastná. Nějaký znalec dvě řady za Mikem prohlásil daleko slyšitelným šepotem „Nic moc!“

Poté následovala ještě jedna píseň a po ní přestávka, aniž se ohlašovaná ostuda zatím projevila.

O přestávce si někteří experti šli na terasu zakouřit, většina obecenstva zůstala v sále a diskutovala o úrovní zpěváků, které slyšeli. Mike se snažil vyzvědět, co si kdo myslí o Margueritě. Jeho předpoklad, že její umění zapadne, se potvrdil. Pocity z jejího vystoupení byly vcelku příznivé, ale nijak výrazné.

Před začátkem druhé poloviny přehlídky si Mike přesedl blíž k východu ze sálu. Ani dobře nevěděl, proč to udělal, ale domníval se, že odtamtud uvidí a uslyší lépe. Sedadla pořadatelů byla rozmístěna všude a lidé se přesunovali podle potřeby.

Světla v sále pohasla a na jeviště vystoupila dívka, úspěšně napodobující černé zpěvačky z New Orleansu, ač byla pouze mulatka. Mike poslouchal její celkem příjemný hlas bez zvláštního zaujetí. Najednou si povšiml asi třináctiletého kluka v bílé košili a manšestrových kalhotách, s tesákem po boku, který se snažil o něčem přesvědčit uvaděče. Když se mu to podařilo, vyběhl po schodech, kam mu pořadatel ukazoval.

Mike vstal a přešel mezi sloupy, ale nepozoroval už zpěvačku, nýbrž lóže na druhé straně. Slyšel, jak v jedné vrzly dveře. Byla to lóže Monroesů. Neviděl posla ani Rogera, kterému zřejmě zpráva patřila, ale povšiml si, jak se starší dívka náhle prudce zachytila okraje lóže a sklonila hlavu. Zdálo se mu dokonce, že zaslechl vzlyknutí.

Vyšel ze sálu a vystoupil po schodech k lóžím. Když otevřel, ležela na opěradle a ramena se jí křečovitě třásla, Jeane seděla nehybně jako socha a Roger byl nakloněn k ústům chlapce, který mu něco vysvětloval. Ohlédl se a nervózně kývl na Mika, aby zavřel a šel blíž.

„Co je?“

„Zabili Clarence Whigga!“ zasykla Jeane.

Mike prudce zhluboka vdechl. Slyšel nějaké nejasné dohady o Dany a Clarencovi, že se mají rádi a snad chystají svatbu, ale nechápal, proč by ho někdo měl zabíjet.

„Co jste dělali?“ chrčel Roger šeptem, „Co jste dělali, vy pitomci, vy zmetci, vy prasata... Dám vás vyhnat!“

„Milost, Svatosti!“ zasípěl kluk, „Hlídali jsme po ulicích, jak jsi nařídil, ale... zdá se, že to bylo marné! Když jsme k němu přišli, ležel ve svém pokoji na zemi. Bylo na něj stříleno z pistole i ze samopalu...“

Roger se ohlédl na Mika. „To jsou praktiky policajtů! Gangsteři střílejí většinou jenom jednou... Co myslíš ty, Miku?“

„Co měla policie proti Clarencovi?“

Roger zkřivil tvář. „Byl velkým komthurem Černé Lilie. Naší, ilegální Lilie! Alwinovci nás pronásledují jako škodnou...“

„Zničím tvého Alwina během měsíce! Rogere, neblázni s nějakými ukvapenými akcemi! Je jisté, že to byli policajti? Nemohli to být gangsteři?“

„Doufám, že víš o metodách policie a banditů dost z Ironu, aby ti mohlo dojít, že to mohli být obojí dohromady!“

Mike pohlédl dolů do sálu, kde už zpěvačka končila svůj výstup. V té chvíli zavzlykala Dany a vrhla se mu kolem krku.

„Miku, ty jsi jediný člověk, který může a dovede něco udělat! Pomohl jsi mladému Therlowovi, pomsti taky mne! Měla jsem Clarence ráda, rozumíš? Milovala jsem ho, a oni mi ho zabili, ti vrazi, ti odporní přivandrovalci, fízláci a...“

„Uklidni se, Dany!“ šeptal Mike a hladil ji po vlasech (jak přesně podle módy je měla načesány a ostříhány, Marguerita by se zbláznila závistí!) „Uklidni se! Lidé se dívají...“

Naštěstí dívčiny vzlyky zanikly ve všeobecném potlesku. Jen někteří lidé z novinářských míst otáčeli hlavy a pozorovali, co se to děje u Monroesů.

„Miku, odvedeš Dany domů?“ ptal se Roger, „Vem si moje auto!“

Daniela Clarence Catherine Monroesová se vší silou ovládla. Odstrčila Mika, křečovitě se smála a pravila se vší hrdostí svých osmnácti let: „Zůstanu tady! Jsem princezna a neprchám z boje ani v hodině bitvy! Chci vidět, co učiníš, lorde Rogere!“

Roger potřásl načesanou hlavou. Pak se obrátil k chlapci, který zprávu přinesl: „Okamžitě se vrať do Kingtownu a vyhlas pohotovost pro celou Černou Lilii. Výjimečný stav! Všechny důležité velitele bezpodmínečně střežit! Jestli se někomu něco stane, dám členy strážního oddílu ostříhat pro neschopnost, rozumíš? Ztratil jsem trpělivost s Alwinovými kreaturami! Vyřiď všem rytířům a komthurům, že se zrádci v řadách policie zúčtujeme hned, jak je dopadneme! Než se vrátím, ať jsou provedeny přípravy k volbám nového velkého komthura! Jinak ale zakazuji vlastní iniciativu při akcích. V případě napadení můžou střílet, ale zakazuju útočit! Jasný?“

„Jasný, komthure generále. Jen bych rád připomněl, že už zasedá Nejvyšší rada. Harky řekl, že prosadí tvou kandidaturu na místo velmistra...“

„Okamžik,“ vmísil se Mike, „Nevím, zda víte, že pro válečné doby obsahují stanovy řádu klauzuli, podle níž je možné volit mimo velmistra také komthura-diktátora, kterému podléhá po dobu boje celá armáda řádu. Jestli máte něco podobného taky ve svých stanovách, doporučoval bych využít...“

„Ano, pane!“ řekl kluk vyděšeně. Neznal Mika a i kdyby ho znal, těžko by ho poznal s vousy a ve společenském obleku.

„Souhlasím s Jeho Milostí,“ řekl Roger, „Vyřiď to Harkymu. A už jdi. A dávej si pozor! Peníze máš?“

„Ano, pane.“ řekl chlapec, otočil se na patě a šel.

Na jevišti zpíval známý a oblíbený Brian Harkness, ale nikdo z Monroesovské lóže ho nesledoval. Roger se obrátil dolů do sálu a zakýval na Santanuevu, který vzhlížel k němu. Pedro pochopil, povstal a plížil se pryč.

Mike položil Dany ruku na rameno, slabě stiskl a chtěl odejít.

„Počkej,“ řekl Roger, „Clarence tě jednou označil za svého duchovního učitele. Je to pravda?“

„Ano, je. Ale později měl ještě další...“

„Vím. Mohu tě poprosit, aby převzal jeho povinnosti a stal se mým guruem? Vím, že je to narychlo...“

„Ano. A okamžitě začínám tyto povinnosti plnit.“

Mike vyklouzl z lóže, na schodech se málem srazil s Pedrem, ale neřekl mu nic. Šel na svoje místo, kde již čekal Paul Fox.

„Co je?“

„Clarence Whigga zabili.“

Paul zamžikal očima a vydal se někam, kde seděli jeho kamarádi. Mike se opřel o sedadlo a sledoval, jak se hlavy lidí v sále k sobě naklánějí a diváci si šeptají nejnovější zprávu. Za okamžik se vrátil Pedro, naklonil se k hlavě svého rytíře Kewina a šeptal mu to. Ten to řekl Gold Stepovi, ten Kayovi a než Brian Harkness skončil svoji produkci, věděl to už celý sál. Potlesk po písni byl rozpačitý a neurčitý, jako by lidé ani nevěděli, o čem zpíval. Stejně tak další zpěvák nebyl uvítán bouří nadšení jako ti před ním, ale rozpačitým šepotem, jako by nikoho nezajímalo, co se vlastně na jevišti děje. Slavný Ames Figeon se skvělým songem Odpusť mi, lásko! téměř propadl a hluk a zmatek v sále se neutišil. Zadními dveřmi vklouzl John a ptal se Mika, co se děje. Výsledek toho byl, že dívka, která přišla po Figeonovi, byla bledá a roztržitá a zdálo se, že má stejně málo zájmu o produkci jako diváci.

Během jejího vystoupení zaznamenali nezvyklý zmatek dokonce i novináři na galerii a dozvěděli se, co se stalo. Někteří se hned rozběhli telefonovat svým redakcím, jiní se pokoušeli vyzvědět, kdo vlastně je ten Clarence Whigg.

Konečně Mike uznal, že ruchu a zmatku je už dost a kývnutím si přivolal Pedra: „Nezapomínej, že tohle ještě není oficiální zpráva! Zařiď, aby se všichni chovali normálně, včetně radosti a úsměvů! Musejí to zvládnout! Třeba jsou tu i fízlové...“

„V Iron-city nejsou fízlové, kteří dělají pro vládu – jenom pro gangstery! Ale něco udělám...“

Vydal několik šeptaných rozkazů a hluk a šum skutečně utichl. Rozhostila se napjatá, ostražitá atmosféra s křečovitými úsměvy a předstíraným nadšením. Mikovi to poněkud připomínalo manifestaci nebo plenární schůzi. Zpěváci na pódiu se činili co mohli, ale jejich snažení nebylo korunováno žádným zvláštním úspěchem. Když dozpívali a dala se do práce odborná porota, která měla vybrat sedm nejúspěšnějších do finále, byla druhá přestávka. Na první pohled se nelišila od předchozí, ale klid a dobrá pohoda byly ty tam. Santanuevovi střelci si převazovali přezky revolverových pouzder, hosté obhlíželi situaci a chystali se zmizet v případě, že by došlo k násilné diskusi mezi mládeží a policií. Policie, reprezentovaná Le Ducquem a jeho věrným pobočníkem Hawkerem, zůstávala neutrální a prefekt se staral o svoje záležitosti: snažil se rozpoznat, kdo z přítomných je vyzvědač Velkého šéfa.

Před vyhlášením výsledků opustili svoji lóži Monroesové. Dany byla smrtelně bledá, Jeane ji podpírala. Roger měl rty přísně stažené a levičku neustále položenou na jílci kordu. Po Monroesech se ztratili i další z Kingtownu, včetně Jacka, Kurta a Sonnyho, kteří byli také na představení.

Mike počkal na výsledek. Dopadl podle jeho očekávání, Marguerita nebyla mezi sedmi zpěváky vybranými pro finále. Tak jak Mike předpokládal, porota ji přehlédla a zdálo se, že nikdo ji mezi vybranými nepostrádá.

Mike spěchal za Johnem. „Poslyš, přišel jsem na to, jak prosadit Margueritu jako zpěvačku. Napíšeš mi píseň, smutnou píseň, která by zaujala lidi nešťastné nad smrtí tak skvělého člověka, jako byl Clarence Whigg.“

„Udělám to,“ slíbil John, „Hned zítra ráno...“

„Udělej to ještě dnes v noci. Slíbil jsem Dany, že pomstím jejího přítele. Slíbil a nesplnil jsem toho už hodně – myslím, že je na čase začít plnit svoje sliby...“

Stiskli si ruce a vyšli ze zkušebny. Mike kráčel k východu. V sále bylo už pusto a prázdno, většina lidí byla na ulicích a diskutovala o vraždě. Jen ve vratech stál bojovník opřený o veřej a když viděl Mika, zastoupil mu cestu. Byl to Féri.

„Pojď se mnou! Roger svolal ghívar...“

Ghívar se sešel za vesnicí na břehu moře, osvětleném jenom měsícem a hvězdami. Když tam Féri Mika přivedl, byli už shromážděni všichni, kdo tady něco znamenali. Předsedajícím byl Roger Monroes, který vyčkal, až se posadili do kruhu a řekl:

„Bratři! Svolal jsem vás, abychom se poradili o největším nebezpečí, které dolehlo na naši těžce zkoušenou vlast. Zlý vítr války, ničení a zkázy se blíží k našim městům a vesnicím. Ti, kdož jej rozpoutali, se domnívají, že je neodvratný. Ale kdo je jako my silný a statečný, nebojí se běsnění, nebojí se zkázy, nebojí se smrti! My dokážeme vzdorovat pohromě, vzepřít se moři nenávisti, utrpení a ponížení...“

Rozhlédl se po nich, nadechl se a řekl zpříma: „Svolal jsem vás, abychom se poradili o smrti Herberta Alwina! Je třeba, aby jeho život skončil!“

„Okamžik,“ řekl Santanueva, „Než budu jednat o tak důležité záležitosti, rád bych znal všechny přítomné jménem. Bohužel, některé neznám!“

„Jsem Roger, baronet z Monroesu, komthur-generál Černé Lilie a pověřenec pro ochranu bezpečnosti Arminu.“

„Jackie Therlowe, rytíř Černé Lilie.“

„Sonny Albert, rytíř Černé Lilie.“

„Kurt Diettermann, rytíř Černé Lilie.“

„Já jsem Pedro de Santa Nueva María Leon Careira y Alcatrez, kazik Iron-cityské čtvrti Kasba a velmistr Černé Labutě.“

„Jsem Féri, jeho první pobočník.“

„Samuraj Hašikara Ógura, pán soudního dvora dona Pedra Santanuevy a strážce Smrti tohoto soudu.“

„Stephen Fitzgerald Galahad Gold, náčelník smečky severního břehu v Iron-city, rytíř Černé Lilie.“

„Kay Graaneman, jeho pobočník.“

„Kewin Wulffssonn, jarl Vikingů a náčelník řádu Vlčí hlavy.“

„Joy Maszlányi, loďař z Indiopolisu.“

„Jimmy Zrzek Dixon, náčelník z Tigerstownu.“

„Van Thuan Tinh, Vietnamec, pěstitel rýže z Waterfall Lake.“

„Mahtha Wakallu, Núbijec, pěstitel bavlny z Waterfall Lake.“

„Paul Fox, pěstitel koní z Fort Fieldsu.“

„Cheywonnah z Větrné stepi.“

„Ahmad Josafat ben Alí Ramaz, Iránec, nyní v Onga-Orangu.“

„Hrabě Mike George von Cross, komthur řádu Blesků.“

Roger poslouchal jejich jména. „Nyní se známe, bratři. A já vás prosím, abyste spolu se mnou vytvořili čestný soud, který by posoudil vinu Herberta Alwina, ministra vnitra Arminu a dle jistých okolností muže, neštítícího se ani zločinu. Vy všichni jste čestní bojovníci, zavázaní přísahou své vlasti a Bohu, na kterých nelpí žádná vina ani hřích. Prosím vás, abyste zkoumali svoje svědomí a odpověděli mi po pravdě: Má některý z vás příčinu, aby nemohl v ghívaru zasedat?“

Mike chvíli mlčky hleděl do země, jako by se rozhodoval. Potom zvedl hlavu. „Ano, já.“

Všichni se zarazili, zvláště ti, kteří jej znali. Roger na něj pohlédl s největším úžasem a sotva sebral sílu k otázce: „Co ti brání, bratře?“

„Dluh krve, který jsem učinil a doposud nesplatil. Třem mužům na tomto světě dlužím smrt, a doposud jsem neučinil ničeho, abych jim ji daroval.“

„Míníš ty muže, kteří tě přepadli v noci v Kingtownu?“ zeptal se Roger ulehčeně, „To přece nic neznamená. Právě bojujeme proti nim – splatíš dluh v tomto boji...“

„Ne,“ řekl Mike vážně, „Je to starší dluh. Dluh, který vznikl jedné letní noci daleko na severu, v mé zemi, kde jsem tehdy žil. Ti tři muži byli také policisté a z důvodů, které byste těžko pochopili, vydali jisté rozhodnutí. Na základě tohoto rozhodnutí mi provedli to, co Eustace Winslow Gerdu Maloneyovi.“

Nastalo mrtvé ticho. Pak řekl samuraj Ógura: „Bylo tvojí povinností je zabít. Znáš práva a zákony, dle samurajského kodexu jsi měl obětovat jejich životy...“

„V té době jsem neznal samurajský kodex ani zákony.“

„Počkej,“ řekl Roger, „Použili násilí?“

„Ne. Podřídil jsem se jejich rozkazu.“

„Ach,“ Roger se mrzutě ušklíbl, „Pohrozili ti aspoň zbraní?“

„Ne, otevřeně mi zbraní nepohrozili. Měli pistole, ale vyhrožovali mi jen „prostředky“, které mají k disposici.“

„To by se dalo uznat jako ohrožení zbraní!“ řekl Gold Step.

„Proč jsi se nebránil?“

„Měl jsem strach. Byli tři, ozbrojení a každý z nich silnější a šikovnější než já. Bál jsem se jich.“

„Je lépe padnout než být zneuctěn!“ sykl jedovatě Ógura.

Mike na to neodpověděl – aniž kdo jiný.

„Netušil jsem...“ řekl Roger Monroes.

„Vím. Ale obrátil jsi se na mne jako na gurua. Máš právo vědět, že tvůj duchovní učitel se kdysi zachoval jako zbabělec.“

„Clarence Whigg to věděl?“

„Ano, vyprávěl jsem mu to.“

Opět bylo delší dobu ticho.

„Bylo by dobré znát mínění knížete Quiroqy.“ řekl Jimmy Dixon. Byl z Tigeru a jaguáry osobně znal.

„Quiroqa je daleko.“ řekl rozmrzele Santanueva.

„Mýlíš se, bratříčku,“ zaslechli tichý, sametově měkký kňouravý hlas, „Quiroqa je tady a prosí, abyste jej vlídně přijali a nehoršili se proto, že se proplížil mezi vašimi hlídkami. Nevím, je-li noc tak tmavá nebo moje kožešina tak nenápadná, ale přišel jsem za vaše záda a vy jste mne neviděli. Zdravím vás, bratři!“

Jaguár stál několik kroků od nich, zřejmě se zvedl ze země, po níž se připlížil. „Přišel jsem do Rossa Blanky za svými přáteli, a viděl jsem je odcházet. Jaguár nevidí tak často pohromadě tolik vznešených a statečných bojovníků, proto jsem vám chtěl složit svoje poklony. Prosím, abyste mne přijali mezi sebe, chcete-li slyšet moje mínění...“

„Prosím tě o ně,“ řekl Mike, „Právě tvůj názor bych rád slyšel, i kdyby pro mne měl znít nepříznivě...“

Jaguár se pohodlně usadil s oháňkou otočenou kolem tlapek.

„Skutečnost je taková, že jsi nesplnil, co se žádá od bojovníka Arminů! Jsi dosti stár, velmi zkušený a znáš moudrost obou světů, Tohoto i Onoho. Bylo tvojí povinností bojovat – a když jsi měl strach bít se s těmi zločinci tváří v tvář, bylo tvou povinností je napadnout ze zálohy, když tě pustili!“

„Bylo to v Evropě. Neměl jsem zbraň.“

„Chyba! Nemáš chodit beze zbraně! Proč jsi tedy neučinil to, co Gerd? Proč jsi nenavštívil nejbližšího náčelníka a nepožádal ho o pomoc? Přinesl by ti jejich hlavy...“

„V mé zemi není náčelníků. Nebylo tam široko daleko žádného bojovníka, jen samí běloši, kteří by mi nepomohli.“

„Tak tedy,“ řekl Quiroqa vztekle, „Proč jsi nepožádal o pomoc mne? Postavil bych ti tisíc bojovníků, projeli bychom tou zemí a zadupali do země všechny, kdo by se nám postavili na odpor!“

„Ano,“ řekl Mike vážně, „I na to jsem myslel. Ale jsem jenom člověk – nemám právo pro svoji osobní pomstu přinést smrt tisícům lidí. Tvoji jezdci by zničili nejen ty ničemy, ale možná celý národ...“

„Zač stojí národ, který neumí hájit svá práva a svou čest?“ prskl opovržlivě Quiroqa.

„Nechápu, proč je potřeba dlouho kecat,“ řekl Santanueva, „Dám ti pět nindžů, zaletíš s nimi na to místo a vyřídíš to. To je přece jasné, ne?“

„Lituji, ale to vůbec není jasné! Stalo se to už dávno a já jsem ztratil právo na pomstu. Víte dobře, že naše právo končí po pěti letech. Dnes to jsou už třeba docela jiní lidé...“

„Přejme mír kostem bílých bojovníků dávno mrtvých,“ mávl tlapou Quiroqa, „Zapomeň na svoji při, my na ni zapomeneme rovněž. Bylo to dávno a v zemi, která je bláznivá a v čase, který je bláznivý. Vyřeš svůj nový účet, který jsi započal s Alwinem – staré účty zahynou s ním! Až zabiješ ty nové nepřátele, budeš očištěn!“

„A přece je to jedna a tatáž válka! To pro tu starou válku jsem začal tento nový boj! Tehdy v noci jsem přísahal věčné nepřátelství těm, kteří mne urazili. Pro toto nepřátelství jsem se vmísil do pře Jacka Therlowa. Protože jsem nemohl dopustit, aby se stalo nové bezpráví a nový zločin z těchže špinavých rukou. Je to věčná nenávist a věčná válka, která se vede mezi mnou a jimi – nemůže skončit! Celý život se snažím jim škodit, a oni škodí mně. Proto stojím proti Alwinovi – a proto se Alwin pokusil mne zničit...“

„Myslím, že už vím, co chceš říct,“ řekl Roger, „Nevidím důvodu, proč bys nemohl zasednout v našem ghívaru. A promluvit o Alwinovi, který dal zabít muže, jehož jsi zasvětil...“

„Ano, to je pravda. Jsem zde, abych vám řekl: Alwin je jedním z lidí, kteří představují to nejhorší, co může na světě existovat a co ohrožuje nejen Armin, ale celý svět. Je to hlupák! Hlupák, který je tak drzý, aby se postavil do čela státu a zadusil ho svojí hloupostí! Hlupák, který klidně přinese smrt stovkám a tisícům lidí jen proto, aby se ta jeho hloupost neprojevila veřejně. Hlupák, pro kterého život každého z nás má tak malou cenu, že ho ani nenapadne svolávat k tomu účelu nějaký soud. My tady o jeho životě jednáme. On nás odsoudil k smrti a ani se nad tím nezamyslel. Proto je nutné, aby zemřel. Proto, abychom mohli žít my a tisíce dalších...“

„Je na čase,“ řekl Roger Monroes, „Abychom začínali nazývat věci pravými jmény. Abychom Armin, naši vlast, nazvali impériem. Abychom Vládce nazvali císařem. Abychom naplno řekli, že my, rytíři Templářského řádu, jsme ochránci své země a také světa, a máme povinnost soudit a chránit tuto zemi a svět! Že nejsme žádní všiváci a uličníci, jak nás titulují, ale lidé, kteří mají právo žádat spravedlnost – a vybojovat si ji, pokud na toto naše právo nebude brán ohled! Že tohle je naše země...!“

Když potom byl nad Alwinem vynesen rozsudek, zůstal Mike ještě na břehu moře a uvažoval, sledujíc vlny narážející na písek.

„A přece – i kdyby mi celý svět odpustil a zapomněl, já si budu pořád vzpomínat na onu noc. A budu vědět, že jsem nesplnil svoji povinnost, že jsem nevyhrál válku, ke které jsem se zapřisáhl té noci. Že jsem nezničil zlo, které ještě pořád existuje. Neočistil jsem svoji čest... a do konce svých dnů si to budu vyčítat...“