Toho dne byla audience u sira Lery zvláště nepříjemná – napjatá vyčkávací atmosféra a spousty nevyřčených otázek, které poletovaly ve vzduchu, ochromovaly každý pokus přítomných myslet aspoň trochu normálně. Alwin se choval sebejistě, ačkoliv prakticky neměl proč. Tiskový šéf Gardner se naopak velmi zle mračil a maloval si tužkou do bloku samá malá kolečka.

Jakmile se skončil vstupní ceremoniál a Alwin odříkal svoje obligátní: „Přátel Vládce a lidu Arminu přibylo – nepřátelé se neobjevili...“ vybuchl sir Lera:

„Hlásili mi moji věrní, že se včera stala v Kingtownu vražda! Objevili ji prý někdy večer...“

„Ano,“ Alwin vytáhl svoje papíry, „Zavražděný byl funkcionář řádu komthur Clarence Whigg. V poslední době nepracoval ve svém úřadu a zabýval se činností, o které bych radši pomlčel...“

„Nepomlčíš! Jenom to řekni!“

„Jsou oprávněné obavy, nebyl-li skutečným vůdcem ilegální teroristické organizace, která vznikla po rozpuštění Černé Lilie ze zbytků členstva, pokud nepochopilo včas neudržitelnost své situace a nepřidalo se na stranu vlády...“

„No – dobrá. Kdo jej zavraždil a proč?“

Alwin potřásl hlavou. „Nemáme zatím tušení! Vražda byla objevena až večer, ale odhadujeme, že byl mrtev již delší dobu. Možná od rána, možná od předvčerejší noci. Na místě byly nalezeny stopy ohledávání, jakoby lékařem – pocházející z doby včerejšího odpoledne nebo časného večera...“

„Jakým způsobem byl zabit?“

„Několika kulkami ze samopalů a pistolí různých značek. Vrahové mohli být dva i tři...“

„To by ukazovalo na politickou vraždu. Ukradeno nebylo nic?“

„U mrtvého se nenašla náprsní taška. Identity card měl zasunutu do kapsy kalhot. Zásuvky psacího stolu byly vypáčeny a prohledány – žádné peníze se v bytě nikde nenašly, ale šeková knížka je nedotčena a ležela vcelku volně v zásuvce nočního stolku. Názor policie je, že loupež byla fingována. Nebylo známo, že by Clarence Whigg měl u sebe větší částku peněz.“

Sir Lera se zamračil.

„Celý případ má několik znepokojivých aspektů,“ pokračoval Alwin, „Například již včera večer došla zpráva o vraždě do Rossa Blanky. A první ze všech ji věděl Roger Monroes, nejbližší spolupracovník zavražděného. Není to zajímavé?“

„Co tím chceš říct?“

„V případě smrti Clarence Whigga stává se totiž Roger Monroes hlavou Černé Lilie! Je poněkud zvláštní, že o tom tak brzy věděl, ačkoliv je pět set kilometrů odtud! Nehledě k tomu, že má příliš dobré alibi, pokud někdo nezná situaci v Kingtownu a neví, že mladý Monroes má k disposici několik set oddaných a fanatických stoupenců!“

„Jaký je tedy uzávěr policie?“

„Policie se domnívá,“ prohlásil Alwin autoritativně, „Že Roger Monroes dal zavraždit Clarence Whigga, aby se zmocnil velení nad Černou Lilií!“

„Máš pro to nějaké důkazy?“

„Doposud ne. Ale dovolím si je opatřit.“

„Rád bych to viděl! Tvých hrdých prohlášení už jsem slyšel dost a dost! A rád bych viděl také nějakou skutečnou činnost! Jak si například stojíš s případem Iron-city?“

Alwin si těžce povzdychl. Případ Iron-city vytahoval sir Lera vždy, když mu chtěl způsobit menší nepříjemné překvapení. Také tentokrát vyhlížel Vládce, jako by měl něco pod palcem.

„Situace v Iron-city se zkonsolidovala,“ řekl vyhýbavě, „Za poslední týden nebyly hlášeny žádné velké akce banditů...“

„Není divu, připravovali se na festival. A vraha prefekta Simpsona jste doposud nedopadli, že ne?“

„Sledujeme několik stop, z nichž jedna bude zřejmě tou pravou!“ řekl ministr, pomalu sleduje, jak se mu propotil límeček košile, „Naši příslušníci pátrají dnem i nocí, aby zjistili...“

„Tak já ti to povím, kamaráde! Prefekta Simpsona zlikvidovali gangsteři, protože už na ně příliš moc věděl, víš? Pan prefekt Simpson byl totiž jejich spojencem a dodával jim informace o policejních akcích! To samozřejmě ty nevíš, že ne?“

„Milosti,“ Alwin se zpotil ještě víc, „Nedovedu si představit, kde bereš informace, které máš, ale...“

„Od svého tajného agenta v Iron-city. Ty totiž ani nevíš, že máme v Ironu svého člověka, že?“

Alwin přelétl v mysli seznam tajných agentů. „Nemám tušení, že by byl někdo služebně v Ironu! Kdo to vlastně je? Nerad bych byl na omylu...“

„Krycí jméno Bernardýn. A jestli se zeptáš, kdo je to ve skutečnosti, dám tě zpráskat! Správný šéf policie má svoje lidi znát! Jen pátrej, můj milý, hledej v archívech, však bys měl na to pomalu přijít! A jestli na to nepřijdeš, slož funkci ministra vnitra a já ti to na odchodnou prozradím...“

S tím Alwina propustil v nemilosti. Herbert usedl a ulehčeně si oddychl. Vládce se sice hněval, ale zatím jeho hněv nedopadl trestající rukou...

A nadešlo ráno, jasné slunce se oslnivě třpytilo na zbraních náčelníků i v očích všech těch mladých chlapců a dívek, kteří se sešli na břehu moře, aby vyslechli pokyny svého učitele.

„Mluv!“ oslovil ho Roger Monroes, „Splň svoji povinnost gurua! Nakaz nás svou chladnou nenávistí, protože tvoje válka je i naše válka, tvůj nepřítel je i náš nepřítel! Povídej nám o všem, co ti táhlo hlavou v tichu tvé mnišské cely, když jsi snil o pomstě za ztracenou čest, kterou jsi nechal někde pod horami severu! Povídej nám o tom, půjdeme ji hledat s tebou!“

Mike Cross vyčkal jen okamžik tak krátký, aby se mohl každému osobně podívat do očí.

„Hledejte krále! Protože král a země jedno jsou! Země, která nemá krále, zahyne. Země, která nemá krále, si nezaslouží, aby zůstala naživu!“

Roger, potomek kardinála Baarfelta, a Pedro, potomek knížete Kasby, si vyměnili pohledy.

„Kde ho máme hledat?“

„Nejdřív se ptej, proč ho máte hledat. Nejdřív se ptej, kdo je to král. Nejdřív se ptej, jaké je poslání šlechtice!“

„Chránit zemi. Chránit svůj národ!“

„Ano, jak se zná, znáte to. Budeme mluvit o naší vlasti, o této zemi, které se dotýkáme nohama. Sir Lera nemá dědice, který by převzal jeho moc. Proto možná ztratil důvěru v budoucnost a svolil, aby se vlády ujali lidé nízcí, neschopní, starající se jen o svůj osobní prospěch...“

„Šúdrové!“ řekl někdo.

„Už dlouho se snažíme zapomenout, co je to šlechtic a jaká je jeho povinnost před národem. Mnozí pošetilí lidé se nám snaží namluvit, že šlechtici patří už jenom do pohádek. Jiní, mnohem ničemnější, plivají jedovatou slinu: šlechtici byli zahálčiví lenoši, kteří se váleli ve svých přepychových palácích, zatímco ubohý zbídačený lid na ně dřel v potu tváře! To je názor šúdrů. Názor lidí, kteří přišli občas do paláce a viděli něco, co sami doma nemají. Ale neviděli, jak si to šlechtic zasloužil.

První šlechta vznikla z náčelníků kmenů, které lovily zvěř a žily v jeskyních. První starostí každého člověka bylo přežít. Když se mu podařilo se najíst tak, aby neměl hlad, začal se starat, aby přežila i jeho rodina: žena, děti, bratři, rodiče, vnoučata a jejich rodiny. Pak pochopil, že nestačí, aby přežilo několik jedinců: že musí přežít všichni. Od té chvíle byl šlechtic a pán nad svým národem. Od té chvíle přicházeli k němu všichni, kdo potřebovali ochranu a prosili: Ujmi se nás, pane! Ochraň nás před zvěří i před nepřítelem, dej nám kus chleba, dovol nám žít ve stínu tvého hradu, rozsuzuj naše spory, dej nám právo a zákon, abychom věděli, jak máme žít!

A to byl král. Teď mohou šúdrové namítnout, že třeba nebyl na nejvyšší úrovni, na jaké měl být. Že měl spoustu osobních chyb, že třeba příliš miloval ženy, lesk zlata, svoji moc, omamné nápoje, cokoliv. Ano, možné to je. Kdo má velkou povinnost, dělá i velké chyby. Ale on věděl, že se dopouští chyb. Dopouštěl se jich vědomě, s vědomím, že za ně jednou přijme trest. Nezáleželo mu na těch chybách, pokud plnil svou základní povinnost: aby všichni jeho lidé přežili. Třeba je vedl i do bitev, třeba věděl, že většina jeho mužů padne: ale za nimi byly jejich ženy a děti, a ty musely žít! Hnal je hlad, nouze a nenávist, ale jejich král necítil ani hlad ani nenávist. Cítil odpovědnost za všechny ty lidi, za každého z nich, i toho nejubožejšího. A umíral s každým z nich, bolelo ho zranění každého z nich, jeho útroby svíral hlad každého osiřelého dítěte! Trápil se tisíc nocí, jak zařídit, aby ty hladové děti a opuštěné vdovy měly co jíst. Aby nepřítel už neohrožoval hranice, aby bylo možné zavěsit meče na stěnu a zase se chopit pluhů a rozorat zemi.

Mnohý z těch králů byl poražen. Nesplnil svůj úkol a zůstal ležet někde na bitevním poli či na lůžku, kde kolem něho mniši zpívali svoje žalmy. Umíral a prosil Boha: ať můj národ přežije! Ať se najde někdo, kdo dokončí mou práci a povede moje lidi dál! Bože, nedej zahynouti nám ni budoucím!“

Mike se zarazil, aby nechal doznít svá slova. Doufal, že někdo promluví a otáže se. Byl to Roger: „Dobrá, přijímáme to. Ale co máme udělat teď?“

„Probuďte se! Uvědomte si, kdo jste! Jste vojenská šlechta našeho Impéria. Říšští princové arminského císařství, poddaní Vládce, který teprve přijde. Je čas, abyste se ujali svého dědictví a zvedli hlavy. Nežádám od vás, abyste se hnali bezhlavě proti zbraním nepřátel. Ale žádám, abyste svolali všechny, kdo chtějí zvednout hlavu z prachu! Každého, kdo se nechce podrobit všeobecné nízkosti a pokleslosti mravů, každého, kdo nechce být otrokem. Ať si každý z nich připraví zbraň a vyčkává, než se setká se zlem. A potom ať bojuje, jak nejlépe umí!“

„Ale zlo už je příliš blízko našich stanů!“ řekl Pedro.

„Krev také, můj chlapče. Na tvých zbraních už krev je. Ty už jsi začal bojovat, a mnoho tvých nepřátel o tom vypráví v pekle.“

„To byli jenom zločinci!“ namítl Roger.

„A co jsou ti, kdo kradou zemi? Je lepší ukrást pytel peněz nebo celý stát? Je lepší otrávit lidi drogami nebo falešnými zákony? Je větší zločinec chudák, který odnáší svoji kořist v pytli, nebo vznešený politik, kterému ji připíšou na konto?“

Roger odfrkl jako hřebec. „Rozumíme ti!“

A zeptal se Jackie Therlowe: „Kde máme hledat krále? Sám jsi řekl, že náš Vládce nemá potomky!“

„Hledání krále není lehká ani snadná práce. Nejdříve je nutné zavést mír, pořádek a zákon v zemi. Každý z vás je náčelníkem nějaké skupiny. Každý z vás má v držení kus země jako své léno. Nejdříve je nutné zavést tam klid a pořádek, pak upevnit svoji vládu. Pak teprve hledat krále!“

„Ale ten král bude vládnout i nad námi!“ řekl Joy Maszlányi.

„Proto je nutné vybírat uvážlivě. Vědět, komu svěříme vládu. Musí to být ten nejlepší. Za dávných časů bylo zvykem přijímat krále od pluhu nebo od loveckého oštěpu, pokud nikdo ze vznešených náčelníků nebyl vhodný. Nebude to lehké. Je to práce na celý váš život.

Mám pocit, že mnohým z vás se to nelíbí, ani se jim nedivím. Čekáte rychlou pomoc? Porazit nepřítele je možná lehké a rychlé, ale zavést pořádek a mír v zemi je práce na dlouhý věk. Možné to nestihnete vy, ale vaše děti. Ale je nutné to vykonat.“

„Řád Templářů nám pomůže?“ zeptal se Jimmy Dixon.

„Nevím. Já vám pomohu. Taky já jsem členem řádu, ale nemluvím za všechny. Jenom za sebe. A možná za toho hloupého kluka, který před dávnými lety přísahal hvězdám. Který právě proto, aby už nikdy nikomu nebyla spáchána křivda, přijal povinnost bojovat a sloužit...“

„Tu záležitost můžeme vyřídit...“ řekl Santanueva.

„Ne. Ta záležitost se stala podle zákonů, které řídí Bůh. Já už nejsem uražený šlechtic, Pedro. Pochopil jsem, proč se mi stala tato křivda. Byl jsem slepý a neviděl svět ve skutečných souvislostech. Byl jsem příliš pyšný, příliš zaslepený, příliš hloupý. Bylo zapotřebí dát mi ránu, abych se probudil a otevřel oči. Abych pochopil, co je to nepřítel.

Ty tři muže, kteří mi tehdy ublížili, vedla vyšší moc. Kdyby nebylo té noci, potom bych možná nepochopil, co je mojí povinností. Možná bych se staral o ženu a děti, rozmnožoval svůj majetek a byl spokojený, jak mi pěkně tloustnou prasata v chlívku a konto v bance. Možná bych se nikdy nevydal na Cestu Poznání, nikdy bych nenosil osmihrotý templářský kříž.

Anebo bych možná dostal další úder, a zase další, až bych se konečně probral. Spánek rozumu je velmi sladký a příjemný. Probudit se z něj naopak bolí, a čím dál víc, jak získáváme další poznání. Vlastně, kdykoliv jsem jen na chvíli zavřel oči, dostal jsem další ránu. Nebyl jsem vyvolen k tomu, abych změnil tento svět. Ale možná mám povinnost naučit tomu vás!

Někdo z vás je tím mužem, který zachrání svoji vlast. Někdo z vás bude možná králem nebo vybere krále. A každý z vás musí splnit svůj díl povinnosti. Nebo zemřít. Jak mu káže jeho čest a jeho svědomí. Ještě to bude moc bolet. Ale musíte to vydržet, jste vojenská šlechta této země...“