Když jej Mike navštívil, byl John právě zaujat skládáním nějaké písně a tak jeho vstup ani hned nepostřehl. Teprve když se Mike sklonil nad ním a znalecky se zahleděl do partitury, které ani za mák nerozuměl, zvedl John hlavu:

„Ahoj. Právě lepím takovou písničku... k té včerejší události. Počkej, přehraju ti to...“

„Okamžik – byla tu už Marguerita Lembergová?“

„Ne, ale má každou chvíli přijít. Proč?“

„Že by se ta písnička hodila pro ni.“

„Konečně, proč ne? Ale nezdá se ti, že ona není právě ten typ, co by měl zpívat smutný a vůbec... takový písničky?“

„Typ netyp, to se dá upravit. Zahraj mi to, ať vidím, co dokážeš...“

Mike se uložil do křesla a poslouchal. V duchu si představoval místo klinkání piana velebné zvuky varhan a pozounů a místo alkoholem ochraptělého Johnova falešného tenoru zvučný, trochu zastřený Margueritin alt.

Jenže Marguerita ječela sopránem, když vpadla do místnosti s několika pomačkanými výtisky novin v ruce. Praštila novinami o piano, padla na židli a rozbrečela se.

Mike vstal a pohladil ji po oškubaných vlasech. „To se stává,“ řekl. Pak vzal do ruky noviny a pracně hledal její kritiku – ačkoliv tušil dopředu, co je tu napsáno.

„Slečna Lembergová odvedla vcelku dobrou profesionální práci, které však chyběla osobitost, šarm a švih, jaký postrádáme u našich pěveckých hvězd už dávno. Dá se říct, že Lembergová je pouze vybledlou kopií některých dalších zpěvaček, z nichž si bere vzor. A není příliš naděje, že by se někdy mohla povznést nad hranici šedivého průměru...“

„Je to napsáno poněkud ostřeji, než jsem čekal. Očekával jsem chladnější, ale přátelštější kritiku. To bude zřejmě rozčílením z Clarencovy smrti...“

Marguerita vyskočila a vytrhla mu noviny z ruky. „Tys to věděl! Tys věděl že to takhle dopadne – a nic jsi neřekl! Kdybych to byla věděla, vůbec jsem na tuhle zatracenou soutěž nechodila! Teď abych si pustila plyn nebo skočila pod vlak! Kam přijdu, všude se budou smát, že jsem propadla!“

Mike dvakrát naprázdno polkl, když jej obvinila, že jí nic neřekl. A pak, při zmínce o sebevraždě, ji rázně uchopil za bradu a otočil jí tvář k sobě. „Už sis zkusila dát studenou sprchu? Jestli ne, tak to zkus a třeba dvakrát nebo třikrát, když to poprvé nezabere! A jestli ani potom nedostaneš rozum, tak přikročím k druhé fázi a dám ti pár facek!“

Dívka se vymrštila jako divoká kočka a v očích ji zaplál zběsilý vztek. „Ty mně – nafackovat? Ty, takový... kdo vůbec jsi, že se opovažuješ mi radit a poučovat mě? Já ti vyškrábu oči, rozumíš?“ naznačila nalakovanými nehty tuto činnost.

Mike se od srdce rozesmál a John se k němu přidal. Marguerita zírala vzteklýma očima z jednoho na druhého, rozhodujíc se, kterému z nich hodit na hlavu svou kabelku z krokodýlí hlavy. Náhle si povšimla na stole ležícího nože na dopisy, zmocnila se ho a zamávala jím Mikovi před nosem. Ten, aniž se přestal smát, ji uchopil za zápěstí a zkroutil, až nůž pustila.

„Ale no tak, panenko! Ty musíš mít jistě nějakou španělskou nebo italskou krev, viď?“ A poněvadž se pokoušela jej kousnout, odhodil ji drsně do křesla.

Marguerita se vyčerpaně opřela o opěradlo a sklonila hlavu. „Nenávidím tě! Nenávidím zpěv, festivaly, soutěže, lidi, všechno! Nenávidím, nenávidím...“ A několikrát udeřila zaťatými pěstmi do podlahy, načež se zase rozplakala.

Mike chvíli počkal. Pak k ní přistoupil a položil jí dlaň na rameno. „Klid, děvče, klid! To přece nic neznamená! Řekl jsem ti to, copak se nepamatuješ? Věděl jsem od začátku, že to dopadne takhle. Teď jsi prohrála – ale neztratila jsi ještě všechno, co máš. Tvůj hlas ti zůstal! Teď musíš být hodná a hezky poslouchat strejčka Mika. Musíš být hodná holčička...“

Marguerita se vymrštila. „Nechci, aby se o mě někdo staral! A zvlášť ne ty – táhni pryč, nechci tě vidět! Hnusí se mi, když se o mě někdo stará a mluví se mnou jako s malou a hloupou...“

„A ty jsi zatím dost veliká... že?“

Margueritě zase zablýskaly oči. „Tím chceš říct, že jsem hloupá?“

„Ale ne, proč? To přece nic není! Jsou tisíce jiných, které jsou ještě hloupější než ty! Nebudu se o tebe starat, jen si odjeď někam daleko, okopávej tam zeleninu nebo plej bavlnu. Vždyť je to krásná práce a zpívat si při tom můžeš taky, když budeš chtít a někdo tě bude poslouchat...“

Podle jeho očekávání se opět vymrštila a vrhla se na něj. Mike stál v rohu u umývadla. Když proti němu vyletěla s bojovně tasenými dlouhými nehty, uhnul, uchopil ji odzadu za štíhlý krček a rázně jí stlačil hlavu pod vodovod, přičemž druhou rukou otočil kohoutem. Dívka ječela a svíjela se, ale nepustil, dokud se nezačala dusit. Teprve potom jí dovolil usednout do křesla. Marguerita vyhlížela teď zplihle a krotce, tiše vzlykala a popotahovala nosem. Na němý Mikův pokyn přitáhl John ze stolu láhev whisky, nalil do sklenice a přistrčil dívce k nosu. Marguerita tiše zaštkala, pak se napila a rozkašlala se.

„No,“ řekl Mike, „A teď, jestli máš dost kočkování, mohli bychom konečně přejít k rozumnějším záležitostem.“

Marguerita popotáhla nosem, což znělo jako souhlas.

„John ti zahraje takovou jednu písničku. Dobře poslouchej, protože ji budeš zpívat. Budeš-li ovšem chtít. Když se ji do zítřka naučíš, odvezu tě do Kingtownu a večer ji zazpíváš v televizi. O to, jak se tam dostaneš, se nestarej, to zařídím já. Co se stane pak, je nevypočitatelné – buď zaujmeš, nebo oba prohrajeme. Rozumíš?“

Marguerita k němu zvedla oči. „To myslíš vážně? Opravdu to uděláš – pro mne?“

„Ne. Pro sebe, moje milá. Musím to udělat, abych vyhrál jednu válku, kterou jsem nezačal, ale kterou mi vyhlásili. Rozhodl jsem se, že zničím Herberta Alwina. A potřebuji na to tvůj hlas.“

Dívka potřásla mokrou hlavičkou. „Dejte mi text!“ řekla rezignovaně. John jí ho podal a současně se usadil k pianu a začal hrát:

„V dnešní době stala se vražda

a růže každá je v černé róbě

jejich sestra má pošlapanou tvář

mizí slunce zář – a vrah je neznámý

Proč lidé nevíte o růži zabité

a proč chodíte kolem růže zabité

bez povšimnutí?“

Marguerita popotáhla znovu nosem a otřela si jej hřbetem ruky. „Zabitá růže... to je jako...“

„V té dnešní době je málo citu

a jenom z mýtů jde soucit k tobě -

milión růží nad hrobem slzí

a někdo brzy napíše tuší:

Proč lidé nevíte...“

„Ach,“ řekla Marguerita, „A smí se tohle vůbec?“

„Všechno se smí. Já to smím!“

„V té dnešní době stala se vražda

a růže každá je v černé róbě

v té dnešní době se růže bojí

a lidé stojí stále proti sobě...“

Marguerita doposlouchala. Pak znovu potřásla hlavou. „Nevím, je-li dovoleno hovořit o mrtvých. I když jsou to jenom mrtvé růže. Co když někdo bude spojovat tu píseň se smrtí Clarence Whigga, velitele Černé Lilie?“

„Ano,“ řekl Mike, „Každý, kdo to uslyší.“

„Ach...“ vydechla. Chvíli mu mlčky zírala do tváře, pak řekla: „Dobrá. Budu to zpívat!“

„Děkuju ti. Ale ještě několik maličkostí, které budou nezbytné pro tuhle hru. Musíš změnit vzhled – a trochu i jméno...“

Marguerita uchopila svoje zmáčené kadeře a trochu je natáhla. „Víc ostříhat už se dát nemohu!“ upozornila.

„Děkuji, i tak je to dost strašlivé. Ale dostaneš paruku, koupím ti ji v Iron-city. Dlouhý tmavý vlasy až k pasu.“

„Ale...“ ohradila se, „Ono totiž to teď není v módě!“

„Jestli ještě jednou budeš mluvit o módě, vezmu nůžky a ostříhám tě ještě víc! Nehraješ strašidlo, ale krásnou dívku!“

„No dovol? Tím chceš říct, že vypadám jako strašidlo?“

„No, to zrovna ne, ale jsi mu hodně podobná. Konečně, dělej si, co chceš – ale vystupovat budeš v paruce!“

„Tak dobře. A co šaty? Ty, co jsem měla včera na představení, jsou dobrý, nemyslíš? Dala jsem za ně...“

„Majlant. A je to šmejd. Na vystoupení budeš mít dlouhé bílé roucho bez ozdob, pokud možno jen ze dvou pruhů látky sešitých na bocích. Ruce můžeš mít nahé, nebo se ti na ty šaty přišije kus bílé látky jako pláštík...“

„A v tom mám vystupovat? Vždyť to vypadá jako ze starýho Řecka nebo něčeho podobnýho! Tohle se přece nenosí!“

„Tak se to nosit bude! Tentokrát budeš utvářet módu ty, rozumíš? Všechny dívky budou tentokrát nosit šaty podle tebe. A všechny ty svý módní kreace hoď do kamen, je to celé nesmysl, zařízený jen na tahání peněz z lidí...“

Marguerita potřásla rezignovaně hlavou. „Nojo. Tak já tě teda poslechnu, i když...“

„No proto! A Marguerita Lembergová se už jmenovat nemůžeš. Jednak to jméno včera propadlo, a pak bude nejlíp, když si všichni laskavě oddělí tu zpěvačku od tvé soukromé osoby. Musíš mít nějaké krátké zvučné jméno, které by se dalo zapamatovat a kterým bych ti mohl taky já říkat bez nehody. Marguerita je přece jen příliš dlouhé.“

„Kluci z party mi říkali Maya, když jsem byla malá. Bude ti to vyhovovat – šéfe?“

„Skvělé! A příjmení... Freemanová. Maya Freeman, líbilo by se ti to jméno? Zítra večer je uslyší celá země!“

„Miku,“ potřásla hlavou a usmála se, „Ty jsi asi úplný blázen, když si myslíš, že ze mě bude hvězda – ale já ti chci věřit! Někdy je potřeba trochu riskovat, a já chci...“

„Budeš-li se řídit podle mne, nic se nemůže stát. A teď půjdu. Ty tady zůstaň a uč se tu písničku. Až ji budeš umět, přijď pro mne, budu někde na pláži a budu tě čekat. Pak pojedeme do Kingtownu. Za slávou, Mayo...“

„Přijdu.“ slíbila tiše Maya Freemanová.

Mike seděl ve stínu zakrslé pokroucené borovice opřen o její kmen, se zavřenýma očima. Ale nespal, neboť občas zvedl ruku a pohladil po hedvábně měkké skvrnité srsti jaguára, který ležel vedle něho s hlavou opřenou o jeho koleno.

„Na co myslíš, bratříčku?“ zeptal se Quiroqa.

„Jen tak...“

„Když tak sedíš a medituješ, rád se na tebe dívám. My jaguáři také přemýšlíme, možná víc než lidé. Ale nikdy k tomu nejsme tiší a klidní. Když takhle sedíme, spíme nebo čekáme na kořist. Když přemýšlíme, můžeme běhat a skákat a jezdit na koních, dokonce lovit a bojovat. A přitom myslíme na řadu věcí! Já jsem toho už taky hodně vymyslel a můj synek Gunnarr je ještě chytřejší...“

„Znám tvého syna. Mluvil jsem s ním. Je to dobrý jaguár. Jistě nejlepší z jaguářího kmene...“

„Je divoký! Vládce jaguárů by měl mít v sobě trochu tygří nebo lví krve, aby byl klidnější a uvážlivější. I já jsem příliš divoký, příliš impulsivní – a nepřátelé toho někdy využívají! Hlavní ctností jaguára je statečnost, odvaha, odhodlání a bleskurychlé rozhodování. Uvážlivost až potom...“

„Lidé tomu říkají zbrklost! Ale ty, kníže, jsi uvážlivý a moudrý, moudřejší než ostatní. Vím to. Třeba proto, že jsi mi odpustil po mém včerejším doznání...“

Jaguár mírně, uvážlivě zamručel. „Vy lidé máte spoustu starých nevyřízených účtů, pro které nedáte spát dávným sporům. My hned zapomeneme, jen co zabijeme toho, kdo nám ublížil. Nestíháme kletbami jeho potomky až do sedmého kolena. Pomsta ti unikla jako polní zajíc – nech ji běžet! Najde se jiný, kdo bude mít rychlejší tlapu a pevnější vůli zarazit tvým nepřátelům do těla kus dobré oceli. Ty vracej novým dlužníkům. To je moje slovo.“

„Slovo knížete by pro mne mělo být zákonem...“ řekl Mike s trošičku ironickým přízvukem. Ale jaguár dobře slyšel.

„Sha!“ prskl, „Stal jsem se knížetem po vůli svých bojovníků, jako zákonný dědic po svých předcích! Nevím, proč připomínáš tu věc ty, kterému jenom zbabělost brání ujmout se vlády nad svojí zemí a raději trpně vzdycháš a stěžuješ si vpravo vlevo! Proč nezvedneš svůj meč a nehlásíš se o svá práva?“

V polovině této řeči přešel náhle jeho tón z klidně ironického rozprávění do prudké, afektované výtky, jako se často stává u leopardů a jaguárů, a skončil hněvivým zasyčením.

„Můj milý...“ pokusil se jej Mike přerušit a pohladil zlehka srst na krku, která se počínala zlobně ježit.

„Také ty sám máš právo být knížetem, ba králem své země! Jistě víc práva než ti, kdo jí teď vládnou! A jsi Armin, bratříčku, příslušník národa Vládců Země a Nebe! Na tebe, jenom na tebe čeká koruna králů tvé země!“

Mike se rozesmál.

„Eyáá!“ zaskučel Quiroqa, „Ty se opovažuješ se mi smát?“

„Skoro bych řekl, že můj meč nebude stačit. Je k tomu zapotřebí vojáků, jestlipak to víš?“

„Postavím ti tisíc jaguárů, jízdních a ve zbroji, s mým osobním velením! Představ si, bratře, jak to bude krásné, když pojedeme do boje – bok po boku, pod tvým praporem! A-hííí!“

„Tvých tisíc jaguárů by asi bylo dost málo. Nevíš asi, jak strašní jsou vojáci lidí. Neviděl jsi je nikdy?“

„Sha! Jeden můj jaguár stačí na deset lidí, to mi věř! Dobrá, když dám příkaz, půjdou do boje naše kočky a třeba i mláďata, pokud už budou vidět a budou umět vytasit drápky předních pacek! Ale mám sotva pět tisíc všech poddaných – stačí ti to teď?“

Mike se usmíval a kroutil odmítavě hlavou.

Jaguár se zasmušil, ulehl a chvíli mlčky hleděl do dálky velkýma kulatýma očima, v nichž občas přebíhaly zelené záblesky. Ležel tak delší dobu – a pak se náhle vymrštil. „Co myslíš – když vyhlásím Chansiá-watl, svatou válku, přidají se ke mně i leopardi a tygři? Požádám je, aby mi pomohli, a společně s nimi tvoji zemi dobudeme! Co tomu říkáš?“

„Říkám jenom to, abys přestal snít o takových plánech a zapomněl na ně. Osud mé země je v rukách jejího lidu a lidé si jistě nepřejí, aby o jejich životě a smrti rozhodoval rozmar jaguářího důstojníka. Je to šílený nápad, a jenom děti džungle mohou věřit v úspěch takové války. Tvoji bojovníci by zahynuli, když ne zbraní, tak mrazem, hladem, nemocemi. A i kdyby zvítězili, zničili by všechno, co lidé vybudovali...“

„Ale – vždyť svět přece musí patřit Arminům! Musí a musí!“ trval na svém jaguár, „Pravda je na naší straně, my jsme tu byli dřív! A ty jsi jeden z nás, bratříčku, i když jsi člověk!“

„Uděláš nejlíp, když na to zapomeneš. Nechceš se jít raději vykoupat v příboji?“

„Ne. Jde k nám jakýsi člověk. Třeba bude nutné ho zakousnout!“

Mike otevřel oči. Přes pláž k nim rychlým krokem šel chlapec v džínách useknutých nad koleny a bílé košili, vyzbrojený pistolí. Na hlavě měl slaměné sombrero, k němuž před Mikem přiložil dlaň a zahalekal: „Komthure kardinále, posílá mne sir Roger!“

Mike se zatvářil poněkud nechápavě, zvlášť nad tím zvláštním oslovením. „Jak jsi mi to řekl? A sedni si u nás...“

Kluk oproti jeho přání zůstal stát. „Excelence, na tvoje doporučení poručil sir Roger prostudovat staré původní stanovy řádu Templářů, jak jsou uloženy v archívech a zjistil, jak se sestavovalo velení řádu za výjimečného stavu, v době války či nepřízně panovníka. Dovol, abych ti je předal.“

Z úkrytu za košilí vytáhl velkou obálku a podal Mikovi. Ten ji otevřel a vytáhl několik listin, na nichž byly poměrně nevypsanou rukou zapsány nesouvislé výpisky ze starošpanělského textu, jak jej mladí členové Černé Lilie pochopili. Mike se v tom vyznal nevalně, ostatně soudil, že i autor výpisků měl s rekonstrukcí textu určité potíže.

„Řekni mi to nějak... svými slovy!“ požádal.

„Ano, jistě. Tedy v čas boje... zkrátka, je to nějaká dozorčí rada, která se skládá z diktátora a čtyř vysokých hodnostářů řádu, všichni jsou v hodnosti komthura. Rada byla okamžitě ustavena a tebe do ní zvolili taky.“

„To mne těší. Ale nevím, jak to vlastně...“

„Komthurem-diktátorem byl jmenován Roger Monroes. Ty jsi komthur-kardinál, podle tehdejších zvyklostí... autorita ve věcech víry. Teď by se to dalo nazvat...“

„Ideologický vedoucí. Mockrát děkuju.“

„Komthurem-maršálem, velitelem vojska, se stal Harky Alliger. Nesnáze jsou s obsazením funkce komthura-inkvizitora, velitele bezpečnostních oddílů, soudu a výzvědné služby. To ještě nikdo neví, koho by se na to mělo nasadit. Roger říkal, že se nad tím bude muset zamyslet.“

Mike se zamyslel rovněž. Přejel dlaní po jaguárově srsti a řekl, potutelně se usmívaje: „Vyřiď Rogerovi: navrhuji kandidaturu knížete Quiroqy.“

Jaguár nadskočil překvapením, kluk udiveně otevřel ústa a o krok poodstoupil. Quiroqa neřekl nic, ale chlapec vyjekl: „Ale... to snad nejde, aby byl jaguár šéfem řádu!“

„Proč by nešlo? V ústavě je zakotvena rovnost všech ras a národností, tedy i jaguárů. Jediná nesnáz je v tom, že nemůže nosit řádový prsten, ale to u Černé Lilie není tak hrozná chyba. Vyřiď Rogerovi, ať si to rozhodne...“

Kluk několikrát zhluboka nadechl a vydechl, aby se uklidnil. „A potom komthur-almužník, finanční velitel řádu. To by mohl být Santanueva, je nejbohatší ze všech...“

Mike s tím taky souhlasil. „Za chvíli odjedu do Kingtownu, jedním z Pedrových automobilů. Dej mi instrukce, jak se mám v případě potřeby spojit s bratry. Jestli jste zavedli hesla...“

„Používáme pouze osobních známostí. Ale tebe snad budou znát a bude stačit říct jméno...“

„Well,“ řekl komthur-kardinál mile, „Můžeš jít. Děkuji a přeji siru Rogerovi hodně úspěchů v nové funkci...“

Chlapec se odpotácel. Za pět minut po něm přišla Marguerita, celá rozzářená a už zase veselá a vyrovnaná. A oblečená do další fantastické róby. „Hallo, Miku! Výborně, umím to, mohla bych zpívat třeba hned. Jak jedem do toho Města?“

„Mým automobilem. Pedro mi jeden půjčil.“

Zvedl se a pohladil ještě jednou Quiroqu. Dívka se neodvážila jej obejmout, ale pohladila jej rovněž. Pak se vydali směrem k parkovišti a Maya se bedlivě rozhlížela, které auto bude jeho, ale Mike se rozhlížel také, neboť Pedro mu dal klíče a řekl číslo, ale ne jeho popis. Byla to nablýskaná limuzína, ve které přijeli kdysi vrahové Pedrova otce, ona všechna Pedrova auta pocházela z kořisti po banditech.

„Fíha!“ řekla Maya, když otevřel dveře a pokynul jí, aby usedla. Pedro dal odmontovat střechu jako u většiny aut, a tak k Mayině velké radosti bylo dobře vidět z vozu ven a také z ulice na ni, což ji potěšilo, neboť se v takovém autě ještě nevezla. Mike ostatně taky ne. V diplomatické škole byl sice jeden z předmětů obsluha automobilu, ale to ještě neznamenalo, že absolvent této školy je odborníkem v řízení pozemního tryskáče, jakým bezpochyby tento gangsterský vůz byl. Takže Mike vyjel z parkoviště poněkud bezhlavě a donutil tím policejní džíp k zoufalému zabrzdění přímo před stříbrnou maskou limuzíny. Velitel džípu poručík Sidney Hawker vystrčil hlavu a zařval:

„Kterej pitomec se to tady motá? Když tomu nerozumíš, tak si do toho nesedej...“ a chtěl dodat „kreténe“, ale všiml si, kdo je řidičem a úsměv mu zmrzl na rtech. Pak si uvědomil krásnou spolujezdkyni, dvakrát zprudka vydechl, zvrátil se do sedadla a dal svému řidiči pokyn, aby ucouvl. „Já mám halucinace! Kdo sedí v tom voze, řekni?“

Řidič přehlédl posádku limuzíny jediným pohledem. „Vošklivej fousatej chlap a přepychová kočka. Co má bejt, mám je sebrat? Takovejch tu je, to bysme měli kriminál brzo nacvakanej...“

To už ovšem limuzína vystartovala a Sid, kroutě hlavou, dal pokyn k pokračování v cestě.

Do Iron-city nebylo daleko, Maya vydržela sedět klidně a dokonce i část cesty mlčela. Zbylou část prodiskutovala s Mikem o úrovni pop-music všeobecně i o své vlastní, což snášel i při jízdě. Na speciální otázky se dostala teprve když vjížděli do města a pro rámus nebylo nic slyšet. Mike zajel do obchodního centra a tam koupil pro Mayu slíbenou paruku. Co se týkalo šatů, měla je dle jeho názoru spíchnout garderobiérka Kingtownské televize (což se stalo). Maya ovšem vytrvale požadovala alespoň nějakou minimální ozdobu, takže jí koupil starobyle vyhlížející šperk, vzdor krásnému vzhledu za půl dolaru, neboť to byla napodobenina. Ale byla spokojená.

Když zase vyjeli, mlčela tak dlouho, dokud nebyli dosti daleko od města. Pak se protáhla a řekla: „Ach bože, Miku, neměli jsme odjíždět z města! Já mám hlad, vůbec jsem neobědvala a zapomněla jsem na to jako na smrt! Ty jsi jedl?“

Mike již nějaký čas soudil, že lidé nepotřebují nezbytně jíst, alespoň ne pravidelně, ale pokrčil rameny. „Mám se vrátit?“

„Ne, to od tebe nemohu žádat!“ řekla diplomaticky, „Musíme jet, to vím – ale co kdybychom se zastavili v Hnízdečku?“

Hnízdečko, jak věděl, byla chata v průsmyku Orlích hor, kam jezdily na výlety lepší střední vrstvy z Ironu a okolí. Mike tam byl jen jednou za dobu své rekonvalescence, koupil tři pohlednice a nechal tam patnáct centů a špatný dojem, neboť v Hnízdečku se slušelo utrácet větší částky. Také teď se mu Mayin nápad příliš nezdál. Ale s novou funkcí bylo spojeno i volné konto a Mike se rozhodl trochu využít prostředků komthura-kardinála. Zatočil tedy u Hnízdečka na parkoviště, vystoupili a šli dovnitř. Vrchní, který viděl auto, se jim hluboce klaněl. Maya se vyznala v lokálech a našla velmi bystře místo, odkud bylo vidět na celý sál stejně dobře jako ze sálu na ně. Mike přenechal možnost volby jídla Maye a s údivem zaznamenal, že vybrala ani ne tak draze jako dobře, což u ní nikdy nepředpokládal.

„Něco k pití?“ usmíval se cukerínově vrchní.

„Víno?“ ptala se Marguerita tázavě Mika a ten pokrčil ramenem, takže vybrala něco z dlouhého seznamu sama.

„Svatební cesta?“ vyzvídal vrchní.

Mike chtěl něco vysvětlit, ale Maya nepostřehnutelně sepjala ukazováčky rukou v němé prosbě, tak se jen usmál a Maya kývla.

Jídlonoš donesl předkrm. „Tyčinky nebo příbor?“

I tentokrát dal Mike na vybranou Maye. Vybrala tyčinky a on se zařídil podle ní, ačkoliv jedl raději příborem. Tyčinky byly ze slonoviny, ozdobené stříbrem na rukojetích. Maya s nimi jako většina mládeže uměla skvěle zacházet a Mike procestoval Čínu i Japonsko. Láhev vína vypila skoro celou sama, Mike si jenom občas svlažil rty, ačkoliv dle dopravních předpisů měl na trochu alkoholu právo – mimo to se předpisy moc nedodržovaly. Dívka byla z toho poněkud veselejší, pokoušela se kouřit a nutila jej také, ale odmítl a podruhé se neodvážila naléhat. Zaplatil dosti vysoký účet bez mrknutí a nechal obvyklé spropitné (čímž se tedy moc nevytáhl). Přesto jej díky střízlivosti a velkopanským způsobům považovali za vynikající osobnost a klaněli se až k zemi.

Venku se Maya opřela o auto a rozhlížela se po kraji. „Tady je krásně, Miku! Zůstaňme tady, nejezděme do Kingtownu, nemusíme přece, když nebudeme chtít!“

„Chceš přece zpívat, ne? Chceš být slavná!“

„K čertu se zpěvem, k čertu se slávou! Ty přece víš, že neumím zpívat, že jsem hloupá husa! Zůstaňme tady, budeme tu týden nebo čtrnáct dní a všechno bude jiné! Prosím tě...“

„Holčičko, pamatuj si, že se nikdy nevydávám na cestu, abych nedojel k cíli. Sedni si a jedem!“

Usedla, Mike nastartoval a vyrazil po výborném asfaltu. Maya seděla se zavřenýma očima a hleděla někam do vnitřního světa, neboť občas pohybovala rty, jako by někomu něco říkala.

Pak počala pomalu, táhle zpívat Lailu, reortskou baladu o zklamané lásce pouštního jezdce k princezně sousedního kmene, kterou od Reortů převzali také Arabové a dodnes ji používají jako svoji národní pověst. Ta balada je dlouhá, táhlá a výtečně se hodí ke kolébavému rytmu kroků velbloudí karavany. Ale zněla docela příjemně i do hukotu motoru superrychlého auta, řítícího se džunglí. Když Maya dozpívala Lailu, začala ještě další podobnou píseň Volám Tě, ale asi v polovině zmlkla a seděla mlčky, pokukujíc po něm. Mike se plně soustřeďoval na jízdu a vůbec si jí nevšímal. Chvíli hleděla mlčky do jednotvárné džungle kolem, potom si vzpomněla, že by měla dozpívat Volám Tě a taky dozpívala. Pak se k němu najednou přivinula: „Kde vlastně chceš zastavit? Kam až pojedeme?“

„Do Kingtownu. Chceš, abych zastavil?“

„Myslela jsem...“ nedokončila větu, „Ale... džungle už brzo skončí! Máš poslední možnost...“

„S tvým laskavým dovolením ji nevyužiju.“ řekl klidně.

Pohlédla na něho se zajiskřením v očích a chtěla možná říct něco ostrého, ale pak zmlkla. V příští chvíli vyjeli z džungle a řítili se mezi pečlivě obdělávanými rýžovými poli.

Marguerita pečlivě odhadovala vzdálenost. Znala tuhle cestu docela dobře, ačkoliv jezdila jenom autobusem a stopem. Přesto se dokázala přivinout k Mikovi v pravou chvíli. „Chtěla bych se vykoupat... je mi horko...“

„A bolí tě hlava, viď? To je tím vínem...“

„Tady kousek je jezírko. Tam za tím malým lesíkem...“

Přikývl, dojel k lesíku, odbočil a zastavil přímo u břehu. „Máme dost času, můžeš se vykoupat.“

„Ty nepůjdeš?“

„Neumím plavat a nemám rád studenou vodu.“ usmál se.

Pokrčila rameny. Svlékala se přímo u auta a šaty házela na sedadlo. Mike se opíral o okraj a pozoroval ji klidným, nezúčastněným pohledem, na jaký nebyla zvyklá. Stejně klidně ji sledoval, když širokými rozmachy paží brázdila tichou hladinu jezírka. A když vystoupila a naznačila, že se hodlá opět obléknout a pokračovat v jízdě, nezadržel ji, setrvával ve stejně nehybné pozici a Maya měla dojem, že právě myslí na to, jak využít krásy jejího těla pro účely televizní. Rozčilovalo ji to. V hloubi duše nevěřila, že se o ni skutečně zajímá jen obchodně a předpokládala hlubší zájem, ale ten buď neměl, nebo jej pečlivě skrýval.

Při plavání získala Maya zpět chladnou rozvahu, kterou předtím potlačilo víno a její bujná představivost. Ale posílilo ji to též v odhodlání prosadit svůj názor na jejich soužití. Byla odjakživa zvyklá prosazovat svoji vůli, a nelíbilo se jí, že proti její povolnosti stojí klidná neústupnost partnera.

Ale byla dívka obeznámená se všemi triky sloužícími slabé ženě k ovládání zbytku lidstva. Proto se pečlivě oblékla. Auto stálo dosti blízko strmého břehu, takže udělala krok dozadu, kde jí ujela noha a ona se s výkřikem skácela do vody. Mike povytáhl udiveně obočí a poněkud natáhl i krk, aby se podíval, co se s ní stalo, ale na první pohled viděl, že nic, neboť se velmi rychle vyhrabala zase ven. Tvářila se poněkud rozpačitě.

„No jo! Ale tohle jsou jediný šaty, který mám! V mokrých nemůžu zůstat!“ A počala se zase svlékat, zřejmě v tom měla dost praxi. Mike ji sledoval s neutuchajícím zájmem, ale mimo několika účastných poznámek nejevil žádnou snahu jí pomoci.

„Co budeme dělat? Kousek odtud začíná M-zóna!“ hořekovala, „Do Kingtownu nemůžem!“

„To je pravda. Sbalila by nás policie.“

„Copak, kdyby nám dali společnou celu? Víš co, tadyhle pár kilometrů je krásný chatový camp, myslím že mu říkají Srdíčko. Co kdybychom tam přespali?“

„Má drahá,“ zdůraznil, „Dnes večer v Kingtownu budeme! Při vedru, které je, tvoje hadříky uschnou během půlhodiny i v případě, že si je zas pěkně oblékneš. Maximálně ti můžu pomoci je vyždímat. Mimochodem, tvůj nápad se Srdíčkem je nesmysl, protože v tom campu bydlí většinou cizinci a na ty dává policie moc dobrý pozor. Ty si můžeš dělat z poldů legraci, protože kdyby nás chytili, mohou tě maximálně na čtyřiadvacet hodin zavřít pro porušování M-zóny – ale mě by zastřelili!“

Maya zprudka vydechla překvapením. „Zastřelili? Proč?“

„Znají mne z dřívějška. Patřil jsem k nim, ale od jisté doby stojíme – ne mou vinou – proti sobě. Jestli ta tvoje ostříhaná hlavička je aspoň z poloviny tak dobrá jako tvoje tělo, tak bys to mohla pochopit...“

Maya se zatřásla, snad zimou, snad něčím jiným. „Jsem sice z provincie, ale vím, kdo byl ten skvrnitý, se kterým ses bavil. A vím, co znamená černá stužka na jeho krku. Možná na to poldové mají jiný názor, ale já myslím, že hraješ férovou hru. Odpusť, prosím tě! Ale přesto, nebo právě proto, co jsi řekl, bys neměl chodit do Kingtownu!“

„Vždycky jsem se chtěl vyhnout všemu, co mi připadalo nebezpečné. Byl jsem hlupák. Teď už nemám strach, Mayo. Obleč se a nasedej. Pojedeme do města.“

„Ano. Prosím tě... já budu dělat, co budeš chtít, budu tě poslouchat! Budu ti pomáhat ve všem... když budeš chtít...“

„Děkuji,“ usmál se, „Zapomeň na to, holčičko. Nezatěžuj si takovými řečmi tu svoji krásnou hlavičku...“

Maya se rychle oblékla. Byla od moře a dobrovolné i nedobrovolné pády do řeky i moře provázely její život od útlého mládí, takže jí mokré šaty ani dost málo nevadily. Mimo to než se na obzoru objevily věže Kingtownu, téměř uschla.

„Kde budeme bydlet?“

„Mám tam malý domek. Je to dost stranou, ve vilové čtvrti. Už jsem to zařídil, bude připraven k obývání...“

Zařadili se do hlučného městského provozu a proplétali se pomalu na druhý konec města. Mike jel nejvhodnějšími a nejbližšími trasami bez odboček na různá pamětihodná místa, jako je Victory street, Nábřeží, Centre-circus a tak dál, takže se ve vilové čtvrti ocitli brzy.

Mikův dům byl jedním z mnoha stejných, které se na té ulici nacházely a bylo vidět, že nebyl stavěn na osobní přání, neboť neměl žádných zvláštních architektonických příkras. Vrata do garáže byla otevřená, takže bez rozmyšlení vjel přímo dovnitř a tam teprve nechal Mayu vystoupit. Současně vstoupil dveřmi z domu černoch v rudé košili s pozoruhodně spleteným účesem z drobných copánků a mírně se uklonil.

„To je Saíd. Bude se o tebe starat, když tady nebudu. Poslechne tě ve všem, ale ty jej taky poslouchej, když ti něco poručí. Vždycky ví, co dělá, pamatuj si to!“

Mike řekl několik slov v cizí řeči k Saídovi a ten mu stejně odpověděl. Na Mayu pohlédl černoch jen zběžně a vedl je nahoru.

Dům měl sklep, přízemí a první poschodí. Mayin pokoj byl v patře a byl to neosobní, chladný pokoj pro hosty. Nahlédla do Mikova pokoje, který byl naproti a zjistila ke svému údivu, že je ještě nevlídnější a pustší a připomíná mnišskou celu. Zřejmě tu nebydlel, jen přespával.

„Uprav se, jak chceš, ale nelič se ani nepřečesávej. Za půl hodiny tě očekávám v garáži. Pojedeme do televize.“

A bez dalších instrukcí za sebou zavřel dveře.