Maya byla obvykle dosti nedůsledná v dodržování časových limitů, ale tentokrát se objevila v garáži za devětadvacet minut po příkazu. Mike stál u auta a hovořil o něčem se Saídem. Převlékl se a měl teď na sobě uniformu nadporučíka pěchoty, černou večerní. Neměl kord, který ke slavnostní uniformě patří, zato revolver, který se nosí většinou k uniformě polní. V ruce držel hůl s okovaným bodcem a ohnutou rukojetí, o kterou se při chůzi opíral.

„Výtečně,“ zkontroloval ji, „Pojedeme, Mayo.“

Saíd zůstal v domě, ačkoliv by se lépe slušelo, aby měli černého řidiče. Černé služebnictvo bylo stále ještě znamením vyšších vrstev.

Když vyjeli, Mike se naklonil k Maye: „A teď si zapamatuj několik věcí. Svoje pravé jméno jsi už doufám zapomněla. Teď ještě laskavě zapomeň i moje, pokud je znáš.“

„Vím jenom, že se jmenuješ Mike.“

„Stačí. Můžeš si to pamatovat, ale před lidmi mi říkej nějak jinak, neutrálně...“

„Třeba chérie, miláčku?“ usmála se.

„Ano. A teď k ujasnění našich vzájemných vztahů. Zaprvé nepovídej nic o nás dvou v jakékoliv společnosti bez vyzvání. To znamená, když se tě někdo zeptá, odpovíš mu, ale sama nebudeš rozvíjet žádné litanie, zvláště ne, když to nebudu slyšet. Všechno co komu o mně a sobě napovídáš, mi okamžitě řekni.“

„Rozumím. Četla jsem spoustu detektivek.“

„Výborně. Jsem nadporučík pěchoty na zdravotní dovolené. Poranil jsem se při výcviku, proto kulhám a nosím hůl, rozumíš? Ty jsi moje snoubenka a máš moc velkou radost, že jsem tady. O armádě nemusíš nic vědět. Zpíváš z čiré radosti nad světem a o profesionální kariéře soudíš, že je to neslušné pro mladou dívku tak dobře vychovanou, jako jsi ty.“

„Ano, chérie...“

„Tohle opakuj i před lidmi, kteří mne budou poznávat a mluvit se mnou velmi důvěrně. Aspoň nic nepopleteš a budeš se držet pořád jednoho. Maximum všeho, co uvidíš a uslyšíš, ti co nejdřív vysvětlím. Pokud ti něco odmítnu říct, prosím tě, abys po tom nepátrala. Uvědom si, že jsem odpovědný za tvůj život.“

„I za svůj, chérie...“ řekla s mírnou výčitkou.

„Ano.“ Pak již mlčel, neboť vjížděli do podzemního parkoviště pod budovou Kingtownské televize. Mike předal vůz mladíkovi v montérkách, vzal od něj žeton a vyšel s Mayou k výtahu. Nikdo si jich vcelku nevšímal, jenom vrátný jim vyšel vstříc, ale když se jej Mike bez rozmyšlení zeptal: „Percy Higgins je tady?“, vrátný přikývl a propustil je bez ptaní.

Vyjeli do třetího patra a tam Mike vedl Mayu přímo do dveří, označených vizitkou Mr. Parsifal Higgins. Za dveřmi byla kancelář sekretářky, které Mike přátelsky pokynul: „Ahoj, Millie! Je tady Percy?“

„Ahoj!“ řekla radostně, ale vzápětí se zarazila a dodala poněkud chladněji: „Mr.Shane! Ano, pan Higgins je přítomen...“

U dveří, tak aby nebyl viděn, seděl jakýsi chlapík s aktovkou a tvářil se znuděně. Ale když sekretářka Mikovi odpověděla, zvedl oči a pozorně se na něj podíval.

„Jsi ohlášen, Shane?“ zeptala se, „Jak se daří siru Goldwynovi? Továrna prosperuje?“

Při jméně sira Goldwyna položila si jemně prst do koutku usmívajících se úst. Mike věděl, že v řeči hluchoněmých znamená dotek úst rodiče, takže řekl: „Ale ovšem, otec se má výtečně! Přijel jsem na zdravotní dovolenou, Millie. Percy mě čeká?“

„Moment, slečno,“ vmísil se pán s aktovkou, „Čekám tady už...“

„Pan Shane je jedním z našich obchodních partnerů!“ řekla sladce Millie, „Jedná s námi o inzerci, račte pochopit, pane Bullstrode – jde o peníze!“ A vzala domácí telefon, stiskla knoflík a řekla: „Pan Michael Shane...“

Dveře se otevřely a Mike s Mayou vstoupili dovnitř. Mladý muž za šéfovským stolem jim radostně pokročil vstříc. „Hrom tě zab! Mysleli jsme, že jsi mrtev! Ale všechna čest, ani bych tě nepoznal!“ Zvědavě se podíval na Mayu a ohnul ukazovák pravé ruky, aby si jej položil na nos.

„O.K.“ řekl Mike, „Můžeš mluvit. Zapomeň to, Mayo!“

„Ten chlap venku je tiskový dozor, Bullstrode z vnitra. Přišel si stěžovat, že naše programy nepodporují vládu, ale naopak síly starousedlíků. Protiva a trumbera.“

„Jak víš, co chce?“

„Chce pokaždý totéž. Ale teď k tobě. Orchestr jsem sehnal dohromady, ale byla to fuška. Tahle kočka ti bude skřehotat? Tak fajn, pošlem ji do maskérny. A co noty, máš?“

Mike mu podal složku s několika ručně psanými archy notového papíru. „Je to rozepsaný na nástroje. Myslíš, že by to šlo?“

Ale Percy četl text a čím dál víc kroutil hlavou. „To zas Alwin vyletí! Klepy říkají, že...“

„Nech klepy, já to vím jistě. Je to kvůli tomu.“

Percy si skousl rty. „Počkej, kampak to vsuneme? Budeme to vysílat ze záznamu, nemusíte tady už být. V sedm jsou zprávy, ty nikdo neposlouchá... pak je sport, ale mezi to to nepůjde. Od půl osmý do osmi běží seriál, na ten kouká zas každej. Hm. Máš na to, abych to nacpal hned za reklamy?“

„Platí to výbor Lilie. Spolu s podpůrnými složkami. Jestli na ně máš spojení...“

„Když jsi mi volal, co potřebuješ, optal jsem se jednoho známýho, jak je to s prachama. Řekl, že vrchní šéf přes prachy seš ty a že mi dáš přesný instrukce...“

„Vzal jsem funkci v poledne, nemám šajnu o ničem. No, pro každý případ to vraz mezi reklamy. Ale ke konci, prosím tě, ne mezi nějaký prací prášky a žvejkačku!“

„Těsně před seriálem! Bude to trvat tři, s pausou čtyři minuty. Tě prsk, to bude prachů! Možná se mi podaří to usmlouvat na správní režii, to byste z toho vyšli lacino. A teď jdem do zkušebny, snad už se připravili...“

„Počkej, a co uděláš s tím Bullstrodem?“ zeptala se Maya.

Percy se usmál. Přistoupil ke skříni, řekl: „Zavřete oči!“ a i když mu nevyhověli, stiskl jeden z ozdobných vyřezávaných lvíčků na okraji. Ve skříni to s tichým hučením zapraskalo a odsunula se stranou. V otvoru za ní se objevila úzká chodbička.

„I tuhle budovu stavěli našinci! Pojďte za mnou!“

Když prošli, něčím znovu zasunul skříň zpět. I když jim mechanismus neukázal, bylo zcela jasné, co skříň odsunulo. Mike dle zkušenosti soudil, že vyplazený jazyk dřevěného lva je páčkou, která uvádí mechanismus do pochybu.

„Co se s tím protivou stane?“ ptala se Maya vesele.

„Pracovní doba je do osmi. Millie vidí na panelu, že jsem odešel. Když se s ním nebude chtít bavit, na chviličku odejde s nějakým papírem a už se nevrátí. Ve dveřích mezi mojí a její kanceláří je zámek, takže se on dovnitř nedostane, nemá-li kód k Milliině panelu. Může tam sedět, jak dlouho bude chtít, nebo třeba jít domů. Jsme demokraté, nikoho tady nezdržujem.“

Za řeči prošli chodbou na konec, kde Percy odsunul opět jednu skříň a vstoupili do prázdné kanceláře. Na stole byly rozloženy papíry, tužky a pera, jako by tu někdo pracoval, ale byla to jen kamuflovací místnost, do níž ústily tajné chodby celého patra.

Vyšli na chodbu a výtah je vyvezl ještě výš, kde byla zkušební místnost. Dvanáctičlenný orchestr právě ladil nástroje a dirigent zostra diskutoval s asistentem režie o tom, který pitomec si vymyslel zkoušku a nahrávání právě v této době. Mayu odvedla nějaká slečna do maskérny. Jiná zatím zajišťovala bleskurychlé sešití róby, jakou měl Mike na mysli. Orchestr zatím zkoušel píseň hrát a kapelník ostře nadával na autora i na toho, kdo si to vymyslel. Mike neměl příliš znalostí o hudbě a zkouška se mu celkem líbila, Percy prskal vzteky pomalu jako kníže Quiroqa a v přestávkách nadával osvětlovačům a kameramanovi.

Konečně se objevila Maya. Vyhlížela přesně dle Mikových představ a chovala se s nově nabytou důstojností, kterou v ní předtím marně hledal. Když se rozsvítila červená světla kamer a orchestr zahrál malou předehru, upřela oči na jediný bod stropu a počala zpívat, hlubokým zastřeným altem, smutně a s důrazem, jako nějaký žalm nebo modlitbu. Mike poslouchal mlčky, bez jediného pohybu, ruce složeny na rukojeti své hole. Percy, který už přece ledacos viděl, mechanicky šmátral po náprsní kapse pro cigaretu, ačkoliv se zde nesmělo kouřit. A když ji našel, stejně ji nezapálil a během poslechu rozdrtil v prstech a nechal spadnout na zem. Teprve když Maya dozpívala, vyskočil a vykřikl: „Výborně! Výtečně! Tohle je zpěvačka, ke všem čertům!“

Takový pochvala od přísného režiséra, to bylo něco dost neobvyklého. Maya k nim přiběhla a pohlédla Mikovi do očí: „Jsi spokojený?“

Mlčky jí přejel prsty po tváři pod okem a setřel malou slzičku, která se tam bůhvíjak objevila. „Mayo – zazpívej takhle, a svět ti padne k nohám!“

„A ty?“ zašeptala.

„Já budu šťastný...“

„Budu tak zpívat...“

„Tak nežvanit, nežvanit!“ napomínal Percy, „Mayo, na pódium! Panstvo, teď maximální soustředění, pojedem na ostro! Kamera, jsi připraven? Pánové, pěkně vás prosím!“

„Ve finále,“ řekl Mike tiše, ale velmi slyšitelně, „Trubky a pozouny trochu fortissima, prosím. Ve středních partiích zase žestě piano a housle mohou trochu výš, třeba i výš než zpěvačka. Ty se tím ale nenech rušit, Mayo...“

Percy údivem otevřel ústa. „Kdo je sakra režisér, já nebo ty?“

„Já ti to neberu! Jenom, že by to líp vyznělo.“

„No tak dobře. Slyšel jsi to, ne?“

„Jo.“ řekl kapelník a odklepal.

„Jedem na ostro!“ zařval Percy a složil se do židličky vedle Mika. Kapelník mávl hůlkou, zahřměly pozouny, zalkaly housle a zvučný, zastřený Mayin alt zazpíval:

„V dnešní době stala se vražda...“

Mike měl zavřené oči a seděl klidný, nehnutý, jako kamenná socha. Dokonce tak dlouho, dokud nedozněl poslední tón a studio se zase nerozšumělo.

„U mě dobrý!“ hlásil kameraman i jeho druhý kolega.

Zvukař ve své kukani zvedl palec nahoru.

„Fajn,“ řekl Percy, „Do výroby, kvaltem! Je tři čtvrtě na šest, v půl osmý to jde do vysílání. Dělejte, chlapi, ať...“

„Já se ti vykašlu na takový kvaltovky!“ hučel kameraman, vytahuje kazetu, aby ji zanesl do laboratoře.

Maya stála stranou a z očí jí tekly slzy. „Myslím, že jsem začala plakat ještě při zpěvu... Můj Bože, Miku! Já nevím, co to se mnou je... Jsem tak šťastná!“

Mike se jen usmíval a něžně ji hladil po tváři. „To nic, holčičko, to nic! Jenom klid, to vždycky, když začínáš novou cestu. Musíš být klidná... všechno je v pořádku...“

„Já vím...“

Ale i tentokrát je přerušil Percy. „Je zde Hamilton Ring, reportér z Hlasu. Nechceš si střihnout interview?“

„Já?“ vykulila Maya oči.

„No a kdo? Zítra budeš slavná!“ řekl Percy Higgins se smíchem, „Musíš to trochu přikrmit nějakými osobními zajímavostmi!“

Maya se bezradně ohlédla na Mika.

„Dokážeš to?“ zeptal se, „Pamatuj, nic o sobě neříkat a přesto něco říct. Uměla bys to?“

„Ano... myslím, že ano. Já budu hodná, neboj se!“

„Tak jdem za tím hochem.“

Hamilton Ring byl veselý mládenec s foťákem na řemeni přes krk a propiskou za uchem. Mike ho neznal a ani on zřejmě neznal Mika, aspoň to nedával najevo. Projevil přání si Mayu vyfotit, což mu splnili televizní pracovníci sami, při vhodnějším nasvícení a nalíčení, takže vyšla na snímku ještě krásnější než ve skutečnosti. Hammy zamyšleně hryzal tužku a chvíli přemýšlel, na co se zeptat. Dělal několik rozhovorů s různými hvězdami, ale o těch už většinou slyšel, kdežto o téhle dívce ještě ani jediné slovo. Přesto věřil, že bude zítra slavná a že se čtenáři budou zajímat o její osobu. Zahájil nešťastně tím, že se zeptal, proč se Maya nezúčastnila festivalu v Rossa Blance. Byl velmi rozzloben, že jej tam neposlali a považoval všechny podobně postižené za nešťastníky.

Maya se bezradně ohlédla na Mika. Pak řekla: „Nezpívám profesionálně. Začala jsem zpívat jenom z lásky ke svému národu. Protože cítím, že to potřebuje.“

Hammy udiveně protáhl obočí. „Domníváš se, že naší zemi hrozí nebezpečí?“

„Ano. Vidím mraky, které se stahují nad Ostrovem. Jsou to černé bouřkové mraky a hrozí zastínit všecko: modré nebe, slunce, hvězdy – jestli nás mrak zavalí, zahyneme...“

Hammy mrkal udiveně očima, ale pilně zapisoval.

„A ty myslíš, že tomu můžeš nějak pomoci?“

„Zpívám o zabité růži. Ta růže – to je svoboda. Někdo v téhle zemi se připravuje zabít svobodu a štěstí lidí. Chtěla bych říct lidem, aby pozorně sledovali, co se děje. A chránili svoje štěstí před zlými lidmi...“

„To...“ Hammy Ring pokrčil jedním ramenem, „Ale to přece nemohu napsat! Zrovna teď, když...“

„Právě teď je třeba to říct,“ řekl Mike, „Piš, jak to Maya řekla. Nevynechej a nepřidej ani jediné slovo!“

„Tedy... ano!“ řekl Hammy, „A mohl bych se tě ještě zeptat, odkud vlastně jsi a jak ses sem dostala a tak?“

„Maya je poněkud unavena,“ řekl Mike, „Bylo by dobře, kdybys umělkyni neznepokojoval. Později ti všechno řekne.“

Hammy se k němu otočil. „Co tobě je vlastně do toho?“

„Víc než si myslíš. Posloucháš takhle někoho? Třeba Černou Lilii?“

V Hammym hrklo jako ve starých švarcvaldkách. „No samozřejmě! To jistě! A ty jsi...“

„Tak buď rád, žes dostal interview a zmiz! Maya obvykle s novináři nehovoří. Napiš, že bylo těžké se k ní dostat. O mně ani slovo, chápeš? Vůbec, všecko okolo toho zapomeň a pamatuj si jenom to, co máš v notesu...“

Hamilton Ring přikývl snaživě hlavou. „Provedu... Jak si přeješ!“ a vypadl.

„Jdi se odlíčit, Mayo,“ řekl Mike, „Pojedeme domů.“

Maya nechala svůj kostým i paruku v garderobě televize a objevila se zase ve staré podobě. Vrátili se dolů na parkoviště. Mike si vzal svůj vůz a ponořili se do městských ulic.

„Co budeme večeřet? A kde?“

„Kde budeš chtít. Je to tvůj večer...“

V duchu se připravoval, že navrhne nějaký drahý bar, ale překvapila ho nezvyklou rozumností svého návrhu. „Pojďme někam, kde se tobě líbí. Neznám tady nic – třeba bych chtěla poznat tvoji oblíbenou restauraci...“

Mika to uvedlo do menších rozpaků. „Abych řekl pravdu, nemám vůbec rád hospody a snažím se z každé vypadnout co nejrychleji. Ale jestli se chceš podívat, jak budou lidé reagovat na tvůj zpěv, můžeme zajít do Liščího Doupěte. Tam se scházejí lidi od kumštu.“

„Výtečně – jdeme tam!“

„Už jsem tam dlouho nebyl. Doufám, že mě hned tak nikdo nepozná. Vídali mne tam v trochu jiné podobě...“

Skutečně, nikdo ho nepoznal, zvláště proto, že jej doposud nikdy neviděli se žádnou dívkou a jejich zájem se soustřeďoval spíš na Mayu než na jejího průvodce. U Lištiček byla skutečně bohémská hospoda s dobrou kuchyní a bohatým sklepem, s mnoha lokály. Mike a Maya si vybrali ten nejtmavší, s televizí v rohu, a usadili se tak, aby oba viděli na obrazovku – zatím ještě končil odpolední pořad a téměř nikdo se nedíval.

Jídla vybírala Maya, pití rovněž. Večeře se skládala z několika chodů, ale byla méně výživná než oběd, což se stává. Cena přiměřená kvalitě, praví Armini by nikdy nevkročili do podniku, kde je už jednou natáhli o víc než pět centů. Víno bylo dobře vychlazené a zvláště Maye chutnalo. Mike opět nepil víc než bezpodmínečně musel, i když se už nemusel bát nepřízně dopravní policie.

O čtvrt na osm zbystřila Maya i Mike pozornost. V televizi začaly sportovní zprávy, někdo pustil víc zvuk a mnozí poslouchali. Pak proběhly dvě nebo tři reklamy a najednou se objevila hlasatelka:

„Milí diváci, podařilo se nám získat unikátní pěvecký snímek zpěvačky Mayi Freemanové. Byli bychom rádi, kdybyste si jej poslechli. Je možné, že bude mnohé z vás zajímat...“

Maya pevně stiskla Mikovu ruku. V té chvíli zazněly pozouny a trubky, na obrazovce se objevila v mlhavém oparu postava v dlouhé bílé říze. Během předehry se stále více zaostřovala, až při prvních slovech nabyla ostrých, konkrétních rysů. Smutný, nádherný hlas zpíval o zabité růži – a muži i ženy v sále pomalu tichli a obraceli hlavy k televizoru. Při druhé a třetí sloce by bylo možno slyšet pád smítka – a když se ve finále objevila na obrazovce dívčina tvář se slzami v očích, zaslechl Mike někde vzadu tlumené vzlyknutí.

Když Maya dozpívala, nastala v lokále chvíle ticha. Stejně jako na obrazovce. Teprve když se zase zjevila hlasatelka, lokál se rozšuměl. Jeden se obracel na druhého a vzájemně se ubezpečovali, že tuhle dívku nikdo ještě nikdy neviděl. Maya okouzleně poslouchala a slyšela ze všech stran samou chválu.

„Miku,“ zašeptala, „Ti lidé mne mají rádi! Co by se stalo, kdybych se jim přiznala? Vždyť...“

„Ne, ten čas ještě nepřišel. Co když je tu někdo, kdo by s tebou nesouhlasil? I takoví lidé jsou...“

„Nebojím se jich!“ řekla oportunisticky a v očích jí blýsklo.

„Budeš sedět a mlčet. Poslechni mne, prosím!“

Chviličku se zdálo, že se chce vzbouřit – ale pak vydechla a řekla tiše a pomalu: „Budu tě poslouchat...“

Dojedli a teď seděli a mlčky popíjeli víno. Každý z nich myslel na svoje věci a jenom očima se občas setkávali a ubezpečovali se, že první tah jejich války se podařil.

Najednou vstoupili do prvního lokálu noví hosté. Byli to dva policisté a poručík, zřejmě jejich velitel. Byl to muž, který jistě překročil padesátku, přesto nenabyl vyšší hodnosti ve službě. Zřejmě k tomu neměl některý z předpokladů. Na tu dálku jej Mike dobře nerozpoznával, ale viděl i tak hrubé a nepříjemné rysy, tvrdé a pyšné chování a naprosté přezírání jiných lidí. A zdálo se mu, že Maya se zachvěla, když jej spatřila.

To poslední podezření se mu zakrátko potvrdilo. Sotva policajti skončili prohlídku první místnosti a vešli do druhé, zamířil poručík přímo k jejich stolku a jeho zlé oči se přímo zavrtávaly do Mayi – která jej očekávala s hlavou vztyčenou.

„Tak jsme se přece ještě sešli, ty děvko!“ vyštěkl, „Neboj se, poznal jsem tě – jsi přece Marguerita Lembergová!“