Malý, statečný a houževnatý národ Gurkhů pochází z Nepálu, knížectví pod nebetyčnými štíty himálajských hor. Gurkhové jsou rození bojovníci, stateční až fanatičtí v boji, nebojí se smrti o nic víc než bodnutí včely a jejich oddanost velitelům je příslovečná. Většina kmene slouží od mládí až do zralého věku v cizině, většinou jako členové tělesných stráží. Po návratu domů žijí už jen z výtěžku bojové činnosti.

Naši Gurkhové nebyli výjimkou. Sir Lera je najal jako tělesnou stráž hned po válce a od té doby byli pravidelně vyměňováni, až na plukovníka Aymara, který se v Arminu oženil a žil tu se svojí rodinou. Jejich řeč shodou okolností nepatřila do univerzálního vzdělávání, neboť žádný z jejich národa nebyl přítomen, když Denis Baarfelt prováděl svoje pokusy. Gurkhové záměrně nebyli učeni arminsky či anglicky, aby jim nikdo nemohl dávat rozkazy. Samozřejmě někteří se něco přiučili, ale jediný, který dobře ovládal cizí jazyky, byl jejich plukovník. Vládce a někteří další uměli samozřejmě zase nejběžnější pokyny gurkhsky, ale v této chvíli byl celý pluk ochromen velitelovou smrtí.

Rychle jsem se dozvěděl, co se vlastně stalo: Aymar odešel ze zasedání okamžitě po vyhlášení bojové pohotovosti, aby dal přesné rozkazy svým vojákům. Šel do svého bytu, který byl v západním křídle zámku, aby se převlékl do polní uniformy a vzal si zbraně, ale z bytu už nikdy nevyšel. Když nepřicházel, šli se za ním dva vojáci podívat a nalezli velitele ležet na zemi v kaluži krve a okolo čtyři muže v civilu, podřezané Aymarovým křivým nožem kukri. Aymar byl těžce raněn a umíral. Stačil ještě dát poslední rozkaz: „Bezpodmínečně poslechněte císaře!“ a zemřel.

Gurkhové to běželi oznámit siru Lerovi. Ten pochopil, co se stalo, ale pomoci jim neuměl. A navíc také pochopil, že se jeho tělesná stráž stala prakticky neovladatelná. Při audiencích rozuměli samozřejmě jeho posunkům, ale při hájení zámku podobný způsob dorozumívání selhával.

Konečně se objevil Mike a s ním gurkhský desátník, který mu něco rozčíleně vysvětloval svou mateřštinou. Mike došel až k vojákům a řekl pár zcela nesrozumitelných vět. Načež se Gurkhové rozprchli jako hejno koroptví.

„Neříkej mi, že umíš Gurkhsky!“ vydechl překvapeně Lera.

„Trochu. Od dob, kdy jsem tamtudy procházel z Indie do Tibetu. Pak jsem občas trochu mluvil s tvými vojáky, ale stejně jim všechno nerozumím. Poručil jsem, aby doběhli pro Aymarova synka, který teď bude asi ve škole. Ten umí arminsky dobře...“

„Kolik je mu let? Není moc malý, aby...“

„Tak asi jedenáct. Je to šikovný kluk, jeden z těch, co se zapletli do té aféry se zvony, vzpomínáš?“

„Pozoruji, že máš o mých strážích přesnější informace než já sám! To je velice zajímavé!“

„Zřejmě sis jich ještě nikdy nevšiml. Jestlipak víš, jaké je třeba největší přání tvých Gurkhů?“

„Vyhnout se jakékoliv práci, řekl bych.“

„Ovšem, to je samozřejmé. Muži jsou skutečně líní a prací pohrdají jako všichni kšatriové, ale ženy jsou velice pilné a šikovně obdělávají od slunka do slunka ty jejich kamenité úhory. Gurkhové mají jeden veliký sen: usadit se v podhůří na jihu, postavit si tam opevněné statky a nechat svoje ženy pracovat na úrodnější půdě, než je ta doma. Hovořil jsem o tom kdysi s Chief Tigerem Ghírrou a ten s tím souhlasil. Ale nevím, co by tomu řekl Garn, který tam teď vládne...“

„A ty si skutečně myslíš, že by se jim tam líbilo? Že by se tady chtěli usadit natrvalo?“

„Nemusel bys platit Nepálské vládě tolik peněz. Ti muži by mohli sloužit ve tvé armádě klidně dál...“

„Tak dobře! Řekni jim: kdo se vyznamená v dnešním boji, dostane kus půdy v podhůří, kde se jim bude líbit, pokud to už není osídlený kraj...“

Mike svolal několik poddůstojníků k sobě a něco jim dlouho a naléhavě vysvětloval. Když skončil, nenastal žádný jásot, ale muži se obrátili k Vládci a mlčky sklonili hlavy.

„Na hradby, pánové!“ řekl Mike, „Vyberte si každý nějaký úsek – hradby jsou poměrně dlouhé a budou možná dobývány...“

„Nemohou nepřátelé přijít přes park?“ ptal se sir Lera.

„Těžko. Tam někde je jízda knížete Quiroqy, teď už jistě na cestě k nám. Ta by si to s nimi docela ráda vyřídila...“

K bráně přisunovali právě vojáci dvě děla a stavěli tak, aby hlavně byly namířeny na otevřená vrata, ale děla nebyla zvenčí vidět. Stejným způsobem instalovali o kus blíž kulomety. Mike určoval úseky obrany Gurkhům a my dvořané, vojáci a hosté Vládce, jsme zaujímali místa podle chuti. Tygři se stahovali blíž k bráně a chystali se k případnému výpadu.

Na Victory street byl poměrný klid, lidé chodili sem tam jako obvykle a jenom tam, kde stáli naši muži a vysvětlovali jim, že za chvíli tu bude bojiště, se odchylovali od svého směru a dávali se jinam.

Nad nádvořím se objevil orel, usedl Mikovi na rameno a hlásil:

„Tygři – leopardi – jaguáři – vyjeli!“

„Co je s lidmi?“

„Lidi – na cestě – tanky – auta...“

„Dobrá,“ konstatoval Mike a zamračil se, „Tak se tedy připravíme na cestu, kamarádi! Vítězství nebo smrt!“

Muži, pečlivě ukrytí, čekali na svoji chvíli.

Dlouhá řada kamiónů a džípů vjela do města v poměrném klidu, bez zvláštního zdůrazňování své přítomnosti. Ale sotva si lidé na ulicích všimli, že tohle není naše armáda a počali si cizinecké legie lépe všímat, zahájili bandité palbu do chodců. V několika minutách leželo několik pokojných občanů v krvi: muži, ženy i děti. Někteří muži měli zbraně a s hrdostí pravých Arminů se postavili přesile na odpor, ale jejich revolvery byly poněkud nedostatečnou zbraní proti kulometům a obrněným transportérům. Navíc policisté, jichž bylo na ulicích nezvykle mnoho, stříleli po každém, kdo vytáhl z pouzdra svoji zbraň a dopravní strážníci stavěli koloně zelenou ulici a zadržovali ostatní dopravu.

Na rohu Londýnské třídy a spojky na Tawarovo náměstí přecházela ulici mladá žena s kočárkem. První z těžkých kamiónů jel sice jako divý, ale přesto se dostala na chodník dřív, než ji stačil dostihnout. Důstojník v džípu, který jel za kamiónem a byl zřejmě hodně opilý, se nad tím rozhněval a bez rozmyšlení vystřílel dávku ze samopalu do ženy i do kočárku.

U kapitulního chrámu na Trhovém náměstí hodil nějaký voják do kostelního portálu granát právě ve chvíli, kdy odtud vycházel svatební průvod. Několik svatebčanů bylo zraněno střepinami, nevěsta svému zranění podlehla. Kněz, který je doprovázel, přišel o ruku.

Na Long Road, v obchodě se zbraněmi, zkoušel právě nějaký kluk z Jihu pušku, kterou si chtěl koupit. Koupě pušky je jednou z nejzávažnějších činností a tak pilně zjišťoval, co za zbraň má v ruce, těžce ji hanil a zdálo se, že nekoupí. Když jela kolem kolona, kluk sebral ze stolu hrst nábojů, skrčil se za roh a z dosud nevyzkoušené zbraně zahájil palbu. Když kolona přejela, zůstalo na ulici ležet dvanáct zabitých. Kluk, raněný do levé ruky a do boku, se vrátil zpátky a řekl: „Zmýlil jsem se, je to dobrá puška. Beru ji.“ Nato zaplatil požadovanou cenu a odešel. Obchodník se ani nikdy nedozvěděl jeho jméno.

Kolona projela ulicemi, ale dopravní i pořádkoví policisté zůstali. Proti nim stál nyní dav, rozhořčený a vzteklý, často ozbrojený, ale vždy odhodlaný pomstít oběti. Tuto část akce Alwin zřejmě nedomyslel, neboť muži, kteří před chvíli zajišťovali průjezd jeho vojákům, byli během pár minut pověšeni na pouliční lampy. Chlapi se rozbíhali domů pro zbraně, jiní se už vraceli a zaujímali palebná postavení podél ulice. Ti, kdo patřili k pravidelné armádě, se co nejrychleji snažili dostat do kasáren. Spojení s posádkami bylo sice většinou ochromeno a telefonní i telegrafní ústředny mimo provoz, ale jinak se dalo bez námahy do těchto objektů proniknout. Někteří důstojníci sice zradili, ale převážná většina zůstala věrna Vládci.

Victory Street očekávala nepřítele tichá, vylidněná – jenom v průjezdech se skrývali muži s ručnicemi a očekávali, až dá zámek signál k palbě. Vojáci si povšimli nezvyklého klidu, ale nevěděli čemu to přičítat, neboť zámek vypadal bezbranný a pokojný, jako by o útoku nevěděl. Stříleli do vzduchu i do oken, nějaký důstojník dal z pouhého rozmaru odstřelovat z lehkého kanónu i arminské museum, uzavírající Victory z druhé strany. Mířili původně na jezdecký pomník před museem, ale byli tak opilí, že se za žádnou cenu nemohli trefit.

Bylo určeno rozvinout se před zámeckou zdí do rojnice a teprve pak zaútočit na bránu. Ale velitel prvního kamiónu ve snaze se vyznamenat vjel přímo do brány, zmírnil jen trochu rychlost. V té chvíli se však ozval výstřel z děla a z kamiónu zbyla jen očazená a pokroucená kostra.

Generál Müller se z toho upřímně vyjevil. Očekával spíše, že Alwinovi lidé uvnitř připraví vše pro hladký průběh obsazení zámku. Teď tedy vydal příkazy vytvořit dodatečně rojnici a teprve pak zaútočit znovu. Po výstřelu z děla se totiž neozval žádný jiný výstřel odnikud a zdálo se, že tohle se stalo čistě nějakým nedopatřením nebo chybou.

Za neporušeného klidu a pořádku se kamióny a džípy rozvinuly do dlouhé rojnice. Muži vyskákali z vozů a s připravenými zbraněmi očekávali útok. Teprve potom vjel do brány jeden z obrněných transportérů, jichž bylo přes všechnu snahu jen pět. Více nebylo možno nepozorovaně převézt do Arminu. Vzápětí po něm zbyl jen kráter a kupa pokrouceného plechu.

V téže chvíli se zeď naježila hlavněmi pušek a práskla první drtivá salva, za ní ještě čtyři další. Gurkhové stříleli přesně a těmito pěti salvami zlikvidovali rázem přes polovinu útočníků dole u vozů. Vojáci samozřejmě také zahájili palbu, ale Gurkhové použili granátů a podařilo se jim první útok na celé čáře odrazit. Na bojišti zůstalo pět džípů, dva kamióny a větší množství vojáků. Ostatní se stáhli do bezpečné vzdálenosti a generál Müller konal s ostatními důstojníky válečnou radu.

„To byl jenom první útok,“ soudil Mike, „Za chvíli tu máme další. Mládenci, přiveďte sem Alwina! Doufám pane, že mi dovolíš v případě potřeby zabít jej hned, bez soudu...“

„Vládce má právo soudit na místě, bez vyslýchání svědků a bez důkazů,“ řekl sir Lera, „Ale domnívám se, že ta banda tam je dostatečný důkaz jeho viny...“

Alwin byl bledý, ruce se mu chvěly a zorničky dostaly podivnou žlutou barvu. Slyšel samozřejmě střelbu a věděl, co znamená. Jeho oči zbaběle těkaly z Mika na sira Leru.

„Tvoji vojáci zaútočili,“ řekl mu Mike, „Pamatuj si: jestli se nespokojili s tím, co jsme jim poslali jako předkrm, a zaútočí znova, zemřeš! A to tak, jak si od začátku zasloužíš...“

„Mám právo na řádný soud!“ řekl Alwin dost mírně.

„Nemáš právo na nic, maximálně na kulku! Ale máš šanci přežít dnešní den, když se ti chlapi rozhodnou zmizet bez rozloučení...“

„Jak ho chceš zabít?“ ptal se Lera.

Mike ukázal na žerď praporu, která stála před zámkem a na níž teď žádná vlajka nevisela. „Při útoku ho vytáhnou nahoru. Ať jeho chlapi vidí, že jejich velitel už z jejich smrti nemůže mít užitek. Snad se nám podaří je tím trochu zchladit v nadšení!“

„Souhlasím. Máme nějaký provaz?“

Mike sáhl za opasek a vytáhl odtamtud dlouhý karabáč. Zručně udělal na konci smyčku a navlékl ji Alwinovi na krk. Alwinova tvář zešedivěla hrůzou, a zašeptal zmodralými rty: „Jsi přece jen ničema, von Crossi...“

„Ano, jsem. Naučili jste mě to.“

Mike šel za Gurkhy, kteří odváděli Alwina k praporové žerdi a byl přítomen, když vázali konec karabáče ke kroužku, který obvykle držel vlajku. „Pomodli se, neboť stojíš na prahu věčnosti. Já jsem tam už stál, proto to znám...“

Alwin hleděl bez hnutí před sebe. „Proč?“ zeptal se zlomeně, „Proč jsi mi vlastně tohle všechno udělal?“

„Tys zasadil první ránu. Na železničním mostě, pamatuješ?“

„Ale předtím – to u soudu, s mladým Therlowem?“

„Malý Jackie je můj kamarád. Byl by smutný, kdybys provedl, co jsi chtěl. To jsem nemohl dovolit...“

„Taková maličkost?“ vydechl Alwin.

„Pro tu maličkost zemře dnes deset tisíc lidí. Nehledě k tygrům, leopardům, jaguárům, gepardům – ti všichni zahynou pro věci, které ty nazýváš maličkostmi. Já svobodou. Ty jsi svou svobodu nikdy neztratil, proto si nedovedeš vážit takových věcí. Až se ta smyčka zadrhne, poznáš cenu života. Bohužel pozdě.“

„Miku, říkej si, co chceš – já si stejně myslím, že jsem měl pravdu! Lidé musí vládnout světu, a musí to být lidé civilizovaní a kulturní. Tvoji přátelé z džungle s jejich výstřednostmi a svéráznostmi zahynou jednou jako plevel. To je moje víra! Já to myslel s lidmi dobře...“

„Buďto myslel a ne dobře, nebo dobře, ale nemyslel. Udělal jsi chybu, Herberte, postavil jsi se proti lidem. A za tu chybu zemřeš.“

Herbert Alwin se zlomyslně ušklíbl. „Ty taky nebudeš vítězem! Nemysli si, že z toho budeš něco mít, Vládce nezapomene, že jsi sáhl po jeho koruně! Dopomohl jsi mu k vítězství, ale vděčnost je květina, která se jenom zřídka dožije jara. Skončíš špatně, komthure Miku Crossi...“

„Já vím. Ale už nemám strach Teď už nesmím mít strach – teď musím dělat to, co je správné a ne to, co mi radí strach nebo touha mého těla. Jsem tím povinen Bohu – a také dívce, kterou jsi dal zavraždit. Myslel sis, že mne tím poraníš, ale dal jsi mi sílu, sílu zabíjet! Maya byla příliš krásná a příliš dobrá, abych ji nepomstil. Za její krev poteče krev tvých lidí... a tvá.“

Z hradeb volal jeden z Gurkhů, že nepřátelé se formují k novému útoku. Mike přikývl a chystal se jít na hradby.

„Hodně štěstí, císaři Arminu!“ zachechtal se Alwin, „Umírající tě pozdravují...“

„Buď Bůh milostiv tvé hříšné duši.“ odvětil mu Mike a odešel.

Obrněné transportéry se počaly řadit do klínovitého útvaru, za ně se řadily kamióny a džípy, ale korbou dopředu a motorem vzad, takže ve chvíli útoku musely couvat. Postranice a zadní části vozů byly totiž vyztuženy plechovými pláty, které střelce poněkud chránily proti kulkám. Počítalo se s obtížemi.

Mike se obrátil k četaři Laitangovi, který stál vedle něj a stínil si šikmé oči dlaní. „Ohnivou ruku! Sem ke mně!“

Ohnivá ruka byla pancéřová pěst. Ve skladišti jich bylo několik a měly jednu velikou chybu, že s nimi nikdo neuměl zacházet. Mike sám to viděl pouze jednou, ale nikdy na takovou zbraň nesáhl. Gurkhové si ohnivou ruku prohlíželi se značnou nedůvěrou.

Najednou se celá ta vozba rozjela proti zdi, ne tedy proti bráně, jak Mike předpokládal. Hlavně všech zbraní počaly chrlit olovo a oheň, výstřely z lehkých kanónů poněkud rozrušily zubatou zeď a zabily několik obránců. Mike dostal ránu do přílby, až mu zajiskřilo v očích, ale reortské brnění, ač značně staré, osvědčilo svoji neprůstřelnost. Vypálil několik ran z ručnice směrem, odkud kulka zřejmě přilétla, a s potěšením konstatoval, že čtyřikrát zasáhl a střelec zůstal ležet pod koly vozu.

Dva Gurkhové přivlekli pancéřovou pěst. Mike ji uchopil způsobem, o němž se domníval, že je správný, odehnal mávnutím i četaře Laitanga, který na něj zíral s očima vykulenýma, a zamířil na první obrněný transportér. Musel se při tom vysunout nad zeď a cítil, jak mu na ramenní pláty krunýře dopadlo množství kulek. Každá z nich znamenala úder jako švihnutí bičem. Bolestí a vztekem stiskl Mike spoušť dřív než původně chtěl, zepředu i zezadu jej zahalil oheň a v pravém rameni ucítil bolest, že to nevydržel a posadil se na zábradlí ochozu. Prázdná rampa mu spadla dolů do nádvoří. Když se vysunul opět na zeď, viděl, že obrněnec hoří a vojáci prchají rovnou pod palbu. Z jedné z věží počal rachotit kulomet, který tam obránci přenesli, a útok viditelně zakolísal.

Jenže v té chvíli zahájily palbu nepřátelské kanóny, a to na jedno místo zdi, právě tam, odkud předtím jejich granáty strhly část zdiva. Zeď nebyla nikdy určena k obraně a měla pouze dekorativní charakter, takže se nelze divit, že po chvíli soustředěné palby se v tom místě kus zřítil a pohřbil pod sebou zbylé obránce.

V té chvíli vytrhl Mike meč a mávl jím směrem vzhůru – to bylo znamení určené pro dva muže, kteří na tento signál vytáhli pozvolna umírajícího ministra Herberta Alwina na stožár. Vojáci, kteří se s řevem vrhli do průlomu, spatřili už jenom, jak bezvládné tělo stoupá pozvolna k nebesům.

Gurkhové s křivými noži v zubech seskakovali do trhliny a podřezávali útočníkům hrdla. Současně tam vpadlo několik tygrů, včetně mého Aflargea a Vládcova Dharrgího. Ti měli daleko větší účinek než Gurkhové, neboť nepřátelé z nich měli přímo panickou hrůzu a když se divoké pruhované šelmy objevily mezi nimi, měli mnozí chuť vzít nohy na ramena. Ale důstojníci, kteří je odzadu popoháněli, to tušili a byli neúprosní – podle staré pruské zásady, že voják se má bát více než svého nadřízeného než nepřítele, hnali nešťastníky do útoku.

Mike tam také doběhl, jak jen mohl nejrychleji – prvního vojáka, který se mu dostal do cesty, probodl mečem dřív, než se chudák stačil podivit. Vskočil do nejnebezpečnějšího místa – vojáci neznali lístkovou ocel a netušili, že jeho zbroj má takovou cenu. Když ale jeden vypálil Mikovi přímo do prsou ze vzdálenosti dvaceti centimetrů a kulka sjela po pancíři, zděsili se. Jenže střelec to už nestačil nikomu říct, neboť ostří Mikova meče mu rozťalo hlavu.

Přesto byl boj pro Arminy ztracen. Většina Gurkhů byla zraněna či mrtva, Dharrgí krvácel z několika ran, i Aflargeo byl už zraněn. Vládcův leopard ležel dokonce mrtev a reortský vyslanec, který pochopitelně nemohl v boji chybět, se jen těžko bránil náporu několika vojáků.

A průrvou se hrnuli noví a noví, někteří již byli v nádvoří a hnali se k siru Lerovi. Ten držel v rukou oba revolvery a střílel přesně a jistě. Všichni z personálu zámku již bojovali, i kuchař a jeho tři pomocníci drželi v rukou pušky a stará uklízečka aspoň podávala náboje, modlíc se hlasitě Zdrávas Maria.

Náhle proletěl Mikovi nad hlavou oštěp a zabodl se přímo do prsou jednoho z mužů. Mike se otočil a spatřil, jak od rohu zámku přímo z parku, se sem řítí kníže Quiroqa na vraníku, s černým pláštěm vlajícím za ním jako křídlo. Za knížetem se s divokým válečným pokřikem hnalo množství jaguárů v ocelových nebo kožených přílbách, někteří s pancíři na prsou. Mnozí měli vrhací oštěpy, které metali do průrvy.

Mezi vojáky zavládl strašlivý zmatek – přední chtěli zpátky, zadní byli tlačeni dopředu. Muži vypálili proti útočícím jaguárům poslední salvu a pak se odevzdaně připravili na smrt. Quiroqa, jedoucí v čele svých bojovníků, zaslechl blízko sebe výkřik a tak se ohlédl – spatřil, že to markýz Gunnarr si právě odpykává své pozemské viny a hříchy. O několik metrů dál zasáhla spravedlivá odplata také hraběte Wärëgu.

V Quiroqových očích se objevil zlý oheň. Šlehl koně ocasem a vpadl mezi nepřátele jako orel mezi holubice. Neměl zbraň, ale několik ran rozdaných těžkou tlapou stačilo, aby žádný zasažený už nevstal. V příští chvíli přeskočil jaguárův vraník průrvu a Quiroqa se ocitl na ulici. Jaguáři se hnali za ním, zbylí vytloukli během několika vteřin zbytek vojáků v nádvoří.

Zvenku se ozval zděšený křik vojáků, když spatřili, co se na ně řítí. Důstojníci jim sice veleli jaguára napadnout, ale to už útočil od hlavní brány Wärëgův bratr hrabě Wahrgund, ještě divočejší a vzteklejší než Quiroqův pobočník. Rozháněl se tesákem z ušlechtilé oceli a tlapou, která byla ještě strašnější. Všechno před ním prchalo, jenom transportéry natáčely po útočících jaguárech hlavně svých kulometů.

To už se však jako odpověď ozval dvojí válečný křik: od Nábřežní třídy se sem hnaly čtyři tisíce Garawahsigharího leopardů, z druhé strany se řítila gepardí falanga knížete Langhaarta. Gepardi nezůstali nic dlužní své pověsti bojovníků, kteří dovedou nepřítele vždy překvapit. První sled byl usazen na dlouhokrkých žirafách, z jejichž výšky vymršťovaná kopí zasahovala mnohem rychleji a přesněji, než krátké oštěpy leopardů. Ti však byli mnohem rychlejší a šikovnější při boji zblízka, boji muže proti šelmě. V krátké chvíli se setkali se svými příbuznými před zámeckou zdí. Zbytek útočníků, který vytrval na místě, byl zadupán do země. Ostatní prchali v divokém zmatku Victory street zpět, odkud přišli.

Teď zasáhli muži, skrytí v průjezdech a přízemních oknech. Na nepřátele se snesl přímo déšť olova a ohně. Střílel každý roh, každé okno, z průjezdů vyletovaly kulky po padesáti a každá dokázala přesně zasáhnout. A odzadu hřměl válečný pokřik a rozlícené šelmy nelítostně zabíjely každého, kdo se opozdil.

Markýz Soära měl zvláště odpovědnou úlohu: vedl za otěže Mikova Šedáka a měl za úkol svého přítele najít. Mike jej už očekával, navzdory tomu, že bojoval již v průlomu, naskočil na koně a vyrazil do boje za knížetem Quiroqou, ještě dříve než se na ně natlačili leopardi a gepardi. Quiroqa mlátil kolem sebe jako zběsilý, ale přesto se usmál, když na něj Mike zavolal:

„Tak jak jsi říkal, bratře – bok po boku!“

A ranou meče zabil vojáka, který se na jaguára sápal.

Ústup nepřátelské armády se změnil v bezhlavý útěk. Velitelé se marně pokoušeli dát mu nějaký řád a směr. Nicméně většina mužů prchala směrem odkud přišli, k muzeu a odtud po Long Road směrem k Trhovému náměstí. Na tomto poměrně malém prostoru se odehrála největší a nejkrvavější bitva, kterou Kingtown kdy zažil – ještě strašnější než boje za války.

Tady totiž číhaly studentské gardy. Purpurová Kočka Mabel dokázala současně velet a střílet ze starobylé zbraně, kterou zdědila od předků; tehdy se jí říkalo bleskomet a vystřelovala elektrické impulsy. Několika prvními ranami zneschopnila dva obrněné transportéry přímo v nejužším místě, takže ostatní stroje nemohly dál; muži se pokoušeli zjistit, co se jejich strojům vlastně stalo, ale než na to přišli, zasáhly je šípy, vrhací nože, oštěpy, šurikeny a vše, co mládež běžně nosí do školy. Gardisté ve skvrnitých a pruhovaných tričkách jim sebrali zbraně a nechali menší děti, aby je dotloukly klacky a kameny.

Long Road neboli Dlouhá třída vychází z Victory a táhne se k Trhovému náměstí s několika mírnými ohyby a jedním prudkým přímo před náměstím. Je plná obchodů, průjezdů, rohů a krámků, takže se tam lze snadno skrýt a vzít si na mušku toho, kdo jde středem vozovky. Za každým z těchto úkrytů byl schován člověk s puškou. Většinou muži, ale i malí kluci nebo dívky dovedly střílet z ručnice. Čekali a věděli, že se dočkají, neboť leopardi a gepardi, natož pak strašní jaguáři, jim hnali kořist přímo před hlavně.

Na rohu Long Road zapadla šťastná hvězda Gaimo Petersena. Mladý náčelník, který od dob památného Gunnarrova ghívaru získal určitou popularitu, se počal domýšlet, že je obdivuhodným a výtečným bojovníkem a tak uvítal boj s rozechvěním, přemýšleje, čím se asi vyznamená. Když se k němu přiblížil první džíp, vysunul se neopatrně z úkrytu za povalenou popelnicí, zamířil pušku a vypálil po řidiči. Ale současně jej důstojník, sedící vedle šoféra, prošil dlouhou dávkou ze samopalu. Gaimo klesl s puškou v ruce, bez hlesu – byl okamžitě mrtev. Černoch, který byl ukryt vedle něho, to zjistil jediným pohledem. Zašklebil se, vytrhl pojistku z granátu a hodil jej přímo do džípu. Granát pocházel z výzbroje gangsterů, které kluci po vzoru Ironských kamarádů po nocích lovili, a jeho kvality nebyly doposud vyzkoušeny. Džíp ujel ještě několik metrů a pak vybuchl. Byl tím dobrý chlapec Gaimo Petersen pomstěn? Černoch to nevěděl a už se to ani nedozvěděl, neboť zahynul brzy po tom zbloudilou kulkou, ani nevěděl, od koho.

Na Long Road padlo množství vojáků, zvláště jízda tu byla nemilosrdně kosena. Jízda totiž v tomto boji sehrála obzvláště smutnou úlohu – napřed nemohla stačit rychlým kamiónům a džípům, takže se dostavila v době, kdy už od zámku byly oddíly zaháněny Quiroqou. Lidé na ulicích již značně pročistili řady jezdců, zbytek se teď setkal s prchajícími, kteří měli jen jedinou touhu, zmocnit se koní stůj co stůj. Tentýž plán měli ale i mnozí počestní občané města, a také se podařilo, že ztráty koní v této bitvě byly minimální, zato však někteří šikulové získali během boje značné jmění ve štíhlých lehkonohých zvířatech.

Když se potom konečně dostal ještě velmi početný zbytek vojska až k ohybu do náměstí, strnuli muži hrůzou. Celá ulice byla zahrazena pruhovanými bojovníky, nad jejichž hlavami majestátně povlávaly korouhve z tygřích kožešin. Garn seděl v první řadě – když se lidé objevili před ním, mávl velitelsky tlapou a z krátkých karabin jeho jezdců šlehla salva. První řady nepřátel padly jako žito pod kosou, pak hodili tygří bojovníci ještě svá kopí a vzápětí s mohutným bojovým řevem vyrazili do útoku. Byla to několikatisícová armáda – ale z deseti tisíc vojáků Cizinecké legie zůstalo zřejmě naživu ještě víc než šest tisíc mužů, ač někteří zraněni. A tito muži se v zoufalství postavili pruhované a skvrnité záplavě na odpor.

Výstřely, křik a rámus naplnily vzduch. Čpavý pach krve a střelného prachu vnikal do chřípí citlivým šelmám a nutil ke kašli, který jim obzvláště vadí. Ale současně je rozněcoval až k šílenství, takže hnali nepřítele proti druhé straně a svírali je čím dál těsněji. Od náměstí tygři, od Victory street leopardi – a uprostřed, mezi zděšenou bandou vyvrhelů, hlouček Quiroqových jaguárů, vzteklých k nepříčetnosti. Quiroqa nebyl stále ještě ani škrábnut některou z tisíců kulek, které na něj byly vypáleny. S divokým řevem tloukl nepřátele po hlavách válečnou sekerou, strašný a přízračný jako nějaký bůh války. Mike mu byl stále po boku, meč se mu zlomil, tak se teď oháněl podivným palcátem s těžkými bodci na hlavici. Udělali mu ho Garnovi zbrojíři a Mike chtěl dokázat pyšným tygrům, že dokáže bojovat dávnou zbraní svých předků stejně jako mečem. Jeho brnění zrudlo nepřátelskou krví, tělo měl jako pomlácené neustálými údery kulek, ale setrvával neochvějně po boku svého jaguářího přítele, dychtiv osvědčit schopnosti Vládce, kterého si zvolili.

Z druhé strany se probíjel mezi nepřáteli Garnův tygří oddíl. Hlavní voj tygrů, zabývající se likvidací nepřátel, tisknoucích se ke stěnám a jinak se bránících, zůstal za nimi, ale tento oddíl, v němž byl i sveřepý Gwurrh a statečný Awram, šel dopředu bez ohledu na to, jak hluboko mezi nepřátele se dostal. Bílé kožešiny některých tygrů vyhlížely strašidelně mezi lidmi, vojáci s výkřiky prchali před podivnými šelmami a někteří počali už vážně věřit na jejich kouzelnou moc.

Mike náhle spatřil tygry kousek před sebou. Ve stejné chvíli viděl, jak pod Awramem klesl kůň a bílý tygr padl do prachu. Gwurrh mu pospíšil na pomoc, ale dávka ze samopalu tmavého tygra přibila k zemi a nešťastník se už jenom svíjel v bolestech. Mike popohnal koně k Awramovi, přímo v jízdě udeřil palcátem do hlavy vojáka, který chtěl tygra probodnout bajonetem a kopnutím smetl důstojníka, který jej chtěl zastřelit. Viděl, jak Awram vyskočil opět na nohy a už se vrhal na jakéhosi chlapíka na koni, aby se zmocnil poděšeně řičícího zvířete.

Jenže tímto složitým manévrem se Mike vychýlil ze sedla víc, než bylo únosné. Když jej jako šlehnutí biče zasáhla do prsou dávka ze samopalu, pustil bolestí otěže a skácel se na zem. Nějaký kůň mu tancoval po těle, Mike se převalil na břicho a pozvolna se snažil vstát, ale rána pažbou pušky jej srazila opět k zemi a druhá mu shodila přílbu.

Pohlédl vzhůru – proti nebi se tam tyčil mohutný voják, mířící mu na hlavu bajonetem nasazeným na hlavni pušky. Náboje už zřejmě neměl a tak chtěl vykonat svoji práci aspoň takovýmto způsobem. Mike nemohl udělat nic proti ostří, které ho chtělo probodnout, tak jenom zavřel oči. Ale ve chvíli, kdy je zavíral, zdálo se mu, že do jeho zorného pole se dostal ještě nějaký stín a když je zase rychle otevřel, spatřil, jak se nad vojákem vzepjal Garnův hnědák. Voják to viděl, nechal Mika, otočil se a vrazil bodák až po hlaveň do Garnova boku. Současně mu kopyta hnědáka roztříštila lebku. Kůň dopadl na všechny čtyři, ale Garn mu přeletěl přes hlavu a po sněhobílém kožichu se rozlila záplava rudé krve.

Mike se snažil zvednout se na kolena. Přelezl ke Garnovi a zvedl mu hlavu. Tygr žil – dýchal těžce a sípěl bolestí.

„Bratříčku,“ vykřikl Mike, „Žiješ? Musíš...“

„To je... dobré,“ zachrčel Garn, „Pomoz... mi...“

Mike jej vzal pod předními tlapami a sám lezouce po kolenou, táhl ho k nejbližšímu průjezdu. Quiroqa mu přišel na pomoc, ale nemohl účinně zasáhnout. Také Awram si povšiml, co se stalo a ochraňoval svoje spolubojovníky, aby jim nikdo nemohl překazit Garnovu záchranu. Současně Quiroqovi jaguáři napadli všechny vojáky v blízkém okruhu a ti měli jiné starosti, než se starat o muže, zachraňující bílého tygra.

V průjezdu se skrývali čtyři muži s puškami a dvě ženy, které měly lékárničku. Muži ochotně pomohli tygra vtáhnout dovnitř, když viděli znak jeho vyšší rasy, bílou kožešinu. Awram a Quiroqa zůstali s Mikem u Garna a hleděli na něj s obavami.

„Dostali mne,“ sykal Garn bolestí, „Awrame, poslouchej, co ti řeknu... už nebudu dlouho žít!“

„Musíš, bratře!“ řekl Mike, „Zvítězíme, jistě, a pak...“

„Mlč! Awrame, nebudeš Vládcem – musí jím být Kwarr, nejlepší z bojovníků a nejmoudřejší z nás! Ty vychováš toho, kdo se narodil včera nebo dnes, mého syna a nástupce! Ať nese moje jméno, a až vyroste, i mou korunu! A ty budeš jeho duchovním učitelem! Vím, že to bude syn... nový Vládce tygrů!“

Přivřel na chvíli oči, pak řekl: „A smiřte se s Mikem! Zachránil ti život, víš o tom?“

„A ty mně, bratře!“ řekl Mike, „Nebýt tebe, nežil bych...“

„Já vím. Tak je to dobře... když lidé a šelmy... spolu... spolu... celý Armin... celá naše vlast...“

Garn zavřel oči. Awram mu položil čenich na tvář a potom pomalu povstal. Také Quiroqa a Mike vstali a jeden z mužů smekl.

„Kdybych neměl přítele mezi lidmi, byl bych mrtev,“ řekl Awram, „Odpusť, bratře – buďme přátelé...“

„Vždycky jsem tě měl rád a vážil si tě!“

Quiroqa vykukoval z průjezdu a naslouchal. „Co je to? To nejsou naši ani nepřátelé!“

Zemi rozechvíval pravidelný, stejnoměrný dusot mnoha kopyt těžkých koní, znějící jako vzdálená bouře – a blížil se.

„To jsou tanky!“ zapochyboval Awram.

„To je reortská těžká jízda,“ řekl Mike, „Kde se tu vzali?“

„Přišli zvítězit.“ řekl kníže Quiroqa.

Vyšli na ulici. Boj se změnil v potyčky jednotlivých bojovníků a skupin vojáků, většina nepřátel byla pobita a jenom ojedinělé hloučky se ještě bránily dotírajícím šelmám. I těch mnoho padlo a většina byla poraněna, ale nebylo pochyb, kdo vítězí.

Mike ukázal nahoru k Trhovému náměstí. Tam se pomalu vynořovala řada jezdců. Přes celou šíři ulice dusala lavina lístkové oceli, rozložené v krunýře přes těla koní i jezdců. Před rytíře čněly jen špice čtyř až pětimetrových kopí, které výhružně probodávaly vzduch před sebou. Na celém těle Reortů nebylo jediného místečka nezakrytého ocelí, jen jejich oči svítily zpod úzkých štěrbinek zelenavým svitem. Nevyráželi žádný pokřik, ba dá se říct, že zachovávali naprosté ticho. Jen stejnoměrné bušení kopyt do tvrdé dlažby a občasné cinkání zbroje je ohlašovalo.

Někteří vojáci se obrátili proti novému nepříteli, ale jejich kulky sklouzly po pancířích bez účinku a dlouhá kopí je nabodla a srazila pod kopyta děsivě dusajících koní. Také tygři zůstávali stát, když se dostali do blízkosti Reortů, ale kopí se jim vyhnula a mezi pancíři se vždy v poslední chvíli našla úzká ulička, kterou bojovník bez obtíží pronikl za řadu.

„To je těžká reortská jízda,“ řekl Mike, „Falanx reortiae. Nejstrašnější armáda světa.“

Lvi jeli a jejich dlouhá kopí nemilosrdně čistila prostor před nimi. Pod kopyty těžkých koní zakončil svoji dobrodružnou pouť také generál Sepp Kongo Müller, vrah a zločinec, který ještě ráno měl zálusk na ministerstvo války Arminu.

„To je konec,“ řekl Awram, „Konec války. Vyhráli jsme ji...“

Reortská falanx byla již pět kroků od nich – nějaký voják se pokusil vběhnout dovnitř, neměl zbraň a byl vyděšený k smrti. „Milost! Já nechtít bojovat, já ne zabít, milost, já ne umřít, pro boha živého... ne umřít!“

Quiroqa jej chtěl zabít, ale v té chvíli muž vykřikl v nejhorší hrůze něco cizí řečí. Mike se k němu zprudka otočil a zarazil jaguára, potom se ho zeptal svojí mateřštinou: „Jak ses opovážil přijít bojovat sem? Zasloužíš smrt!“

„Proboha... Vy mluvíte...? Já jsem emigrant, nemohl jsem tam sehnat práci, tak jsem se dal k těmhle... proboha pane, zachraňte mě, já nechci umřít, nic jsem neudělal! Vy přece jste můj krajan, pane, nemůžete...“

„Táhni! A vyřiď doma, jak chutná smrt v Arminu!“

Voják padl Mikovi k nohám. A reortská jízda pomalu přehřměla okolo nich. Za ní jela druhá a pak třetí řada, po těchto skupina náčelníků a za nimi řady dalších lvů v desetistupech. Tentokrát to byli lehkooděnci, vyzbrojení pouze přílbami a prsními pláty. Mike vystoupil a zamával na náčelníky.

Byl to starý Reort s rudým chocholem na přílbě a dva mladší s bílými pštrosími péry. Spolu s nimi jel ještě nějaký kluk, ale měl turban a bílý šátek na tváři proti prachu, takže Mike nemohl poznat, kdo to je. Jeho kůň byl však Santanuevova chovu.

Na zavolání odbočili k Mikovi a lvi sňali přílby. Mike poznal ve starém bohatého obchodníka s koňmi Golden Raina, se kterým také několikrát jednal. Oba mladí mu byli povědomí, ale nemohl se na ně upamatovat.

„Buď vítán, bratře! Děkujeme ti za tvoji pomoc!“

„Splnil jsem jenom slib, který jsem dal!“ řekl Golden Rain, „Já a moji synové...“

Teď si Mike uvědomil: Zpívající nůž a Letící voda, kdysi nazývaní Toarr a Gha-warr. Před lety koťata, dnes mladí náčelníci, kteří před lety uzavřeli přátelství s Enkrou Westonem u jezera pod zámkem Guyrlayowem.

Chlapec zatím seskočil s koně a sňal turban i šátek – slunce se zalesklo na jeho zlatých vlasech a Mike poznal Jacka Therlowa, pobočníka Rogera z Monroesu. Jeho tvář byla unavená a šedivá, a byly na ní znát stopy pomalování z tygřích pruhů.

„Buď zdráv,“ řekl Mike překvapeně, „To ty?“

„Vyřiď Santanuevovi, že mi dal dobrého koně,“ usmál se Jackie, „Díky jemu jsem dojel do Reortie i zpět včas...“

„Tak ty jsi pozval Reorty? Ale proč?“

Jackie na něj pohlédl bezelstnýma modrýma očima. „Přátelství nepomíjí, jak si pošetilí lidé usmyslí. Je jedna dívka, víš? Deborah, Židovka a čarodějka od Asthry. Řekla mi, co se chystá. Přejel jsem poušť a jel za Reorty, bratry mého kamaráda Enkry. Věděl jsem, že bude boj...“

„Jsi velmi statečný! Mohl jsi zahynout...“

„Zachránil jsi mi život. A pak já tobě, tím jsme vyrovnáni. Ale s Alwinem mám ještě dluh krve, a ten není zaplacen! Chtěl jsem mu dokázat, že můj život má větší cenu než jeho jedno slovo. Proto jsem požádal Reorty, aby mne doprovodili a smetli toho ničemu z povrchu země...“

„Alwin se mýlil. Zemřel s pocitem, že tvůj případ byla maličkost, ze které jsem já udělal aféru...“

„Neměl mne nechat žít!“ modré oči hleděly na Mika zpříma, bez mrknutí, „Ublížit bojovníkovi a nechat ho žít, to se mstí! Musel jsem mu dokázat, že mám svou cenu. Kdo ho zabil?“

„Visí na vlajkové žerdi před zámkem. Tam, kde chtěl být Vládcem. Umřel, jak zasloužil.“

Jackie se už na nic neptal. Vešel do průjezdu a sklonil se nad Garnem.

„To je Vládce tygrů! Zemřel...?“

„Odešel ke svým ctihodným předkům.“ opravil kníže Quiroqa.

„Byl to nejlepší z tygřích náčelníků Wiirtova rodu!“ řekl Mike.

Golden Rain se otočil ke svým Reortům: „Zemřel bojovník – vyslovte mu poctu!“

A reortští lehkooděnci, kteří tam stáli a čekali, co se bude dít dál, udeřili třikrát těžkými tlapami do svých prsních štítů, až to zadunělo jako rachocení hromu.

Trojitá řada těžkooděnců dospěla už až na konec ulice, kde přibila poslední z vojáků ke zdi svými oštěpy. Bylo poledne a muži, kteří ráno vyšli do boje, byli do posledního zničeni.

„Je po válce,“ řekl Mike, „Je mír.“

Sir Lera prokázal, že je skutečný Vládce a Otec svých dětí. Jakmile se dozvěděl o výsledku bitvy, vydal několik závažných rozhodnutí: do úřadu ministra vnitra se vrací Leon Monroes, všichni spojenci a přisluhovači Herberta Alwina budou postaveni před soud a odsouzeni k smrti nebo vysokým trestům vězení. Zítra dopoledne bude uspořádána tryzna za padlé, večer ples na oslavu vítězství a v neděli slavnostní zasedání spojené s vyznamenáním těch, kdo přispěli k likvidaci zrádce a nepřítele státu a lidu Arminu, Herberta Alwina.

Mike, Awram, Quiroqa, Golden Rain, Garawahsigharí a Langhaart přišli do zámku společně. Byli okamžitě přijati Vládcem, který jim vyslovil svůj dík a jemuž odpřisáhli věrnost a poslušnost, bez ohledu na nedůvěru, kterou k nim měl a kterou měli dříve oni k němu. Vládce je slavnostně ujistil, že proti nim nikdy nezamýšlel nic zlého a že vše bylo jen pletichářství Alwinovo. Když to Mike potvrdil, nebyli už náčelníci na pochybách.

Opustili zámek a vrátili se ke svým armádám, které je očekávaly již shromážděné. Byli sneseni i padlí a ranění. Nejhůře doplatili na vítězství jaguáři, což se při jejich divoké a statečné povaze dalo očekávat. Hrabě Wärëga byl mrtev, markýzek Gunnarr vyvázl s těžkým poraněním, ale jeho lékař soudil, že se díky devíti kočičím životům vylíže. Zato markýz Soära zahynul, i mnozí další Mikovi přátelé.

Jeli ke Kwarrovi. Ten už věděl o svém ustanovení Vládcem od Awrama, náhle zkrotlého a velmi smutného ze smrti Garnovy. Byli přítomni, když byla Kwarrova funkce oznámena armádě, a byli také při tom, když smrtelně vážný Vládce Kwarr děkoval svým bojovníkům za projevenou důvěru a smutní a vážní tygři mu vzdávali hold pozvednutím pravé tlapy k nebesům.

Něžný a krásný gepard Langhaart málem plakal nad mrtvými ze svého i cizího rodu. Jediný se odmítl zdržet do zítřka a opustil ještě téhož večera Kingtown, když byl odpřisáhl poslušnost Kwarrovi. Garawahsigharí přišel o mnoho bojovníků, ale jako leopon se držel statečně a choval se s pochmurnou důstojností. Golden Rain utábořil svoje vojsko na Trhovém náměstí a s ostatními se moc nestýkal.

Orel Arron oznámil Mikovi věc, která byla pro něj důležitá: ničema kapitán Werther se nezúčastnil útoku, ale odjel s několika svými věrnými do pevnosti u Kravího brodu. Mike se zlobně kousal do rtů, když to slyšel – ale Kwarr mu slíbil, že vyšle ke Kravímu brodu své vojáky a určitě ho dostihne.

Poté odešel Mike do stanu, který mu přímo na Victory street postavili jaguáři. Ulehl tam na lůžko a ležel na něm jako mrtvý až do svítání příštího dne. Spal tvrdým spánkem podobajícím se smrti, a jeho skvrnití přátelé střežili jeho sen.