(Charry)

Zvolil jsem trasu šikmou k předpokládanému pohybu karavany; soudil jsem, že budeme muset naše přátele pracně shánět, ale kupodivu byli blíž než jsem čekal. Naproti nám přijel Ernaye Lasquier, špinavý od hlavy k patě a vzteklý jako brigadýr; hned mi taky vysvětlil, proč.

Dianě se organizace pochodu zcela vymkla z ruky; ani ona, ani muži přítomní v oddíle, nevyvolávali v Reortech takový strach a úctu jako já, Denis nebo dlouhozubý Tawarr. Naším odchodem se uvolnil prostor pro náčelníky, ochotné o všem dlouze diskutovat a velmi pomalu provádět; a takových byla většina. Dále nastala možnost obnovit vzájemné divoké spory mezi černohřivými a zlatohřivými lvy, mezi lvy a leopardy, leopardy a gepardy a všemi menšími šelmami navzájem; psi, vlci, šakali a hyeny se přidali na stranu lidí, to jest Diany a spol., pročež se dostali do nemilosti koček. Černohřívci se rozhodli vytvořit vlastní karavanu a táhnout souběžně se zlatohřívky, spíš o něco napřed; jako důvod uváděli, že mají právo, neboť jejich bratři bojují za celý Armin a tudíž se víc zasloužili než druzí. Horkokrevný leopard Tašša svolal své věrné do zbraně a vyhlašoval, že potáhne lvům na pomoc, aby si o něm nikdo nemyslel, že je zbabělec; Diana ho zmlátila karabáčem a seřvala, že je idiot a je ho třeba tam, kde zrovna je; po tomto extempore sice nerad, ale přece jen uznal její nadřazenost a poslechl.

Jak šelmy mohly zachovávat disciplínu, když ji nezachovávali lidé, ač by měli jít příkladem? Lord Brian Monroes se rozhodl vymoci právo na zvláštní zacházení, a když byl Dianou striktně odmrštěn, chodil od jednoho k druhému a všude roztrušoval své názory, že to není tak, jak by mělo být. Nejvíce sluchu nalezl u Willy Lehndorffa, který v důsledku událostí v Simbabwe upadl téměř na úroveň Denisovy Rezidence, staral se jen o Karolínu a trojčata; nyní se však překvapivě probral z letargie a počal se snažit dělat kariéru. Projevovalo se to tak, že se pletl do záležitostí evropské části řádu, kamarádil se s jeho členy a zjevně šilhal po komthurském kříži Velkoněmecké říše. Roztrušoval, že evropská část řádu je mezi námi záměrně opomíjena, není jí věnována pozornost příslušející hostům a je s ní zacházeno sprostě; komthurové a rytíři se mu sice smáli, ale mezi jezdci nacházel dost pozorných posluchačů. Nejhorší situace byla s Araby, kteří odchodem prince Omara ztratili veškerou disciplínu, jen se flákali po táboře, odmítajíce jakoukoliv práci.

Karavana se roztáhla do neúnosné délky a šířky; někteří ji dokonce vůbec opustili, aby nemuseli dýchat prach zvířený předchozími. Stáda zůstala kdesi daleko vzadu i s poháněči, zato ochranný přední oddíl se neustále vzdaloval víc a víc dopředu. Diana byla u konce sil, dokonce její nevyčerpatelná energie už polevila natolik, že se snažila udržet pevnou vládu jenom do chvíle, než se vrátím.

Tak jsem se tedy vrátil; Diana mi přijela vstříc celá uštvaná, sotva sípěla, což je u ní neobvyklý handicap; objala mne kolem krku a chvíli se ke mně mlčky tiskla.

„To nic, holčičko,“ řekl jsem jí, „Hned všechno napravíme, jen si trochu oddechnu. Nemusíš být nešťastná, to se stane; je jich moc a nás málo. Však oni zas budou poslouchat...“

„Ale to ne,“ vydechla nešťastně, „Ale že ses vrátil... víš, já mám vždycky takový strach, když jedeš někam beze mne! Tomáš tvrdil, že jsi zraněn... moc jsem se o tebe bála!“

„A, to nic není – odnesl to kus ucha, mohlo to být horší!“

„No, já vím, že hezčí už nebudeš – ale stejně...“ zkusila plakat, ale měla příliš vyschlé oči.

„Tak dost!“ uklidňoval jsem ji, „Víš co, přestaň plakat, to si povíme až večer. Teď je třeba rychle svolat poradu velitelů...“

Páni náčelníci se sjeli asi za hodinu, jeden po druhém. Asi tušili, že nadšen nebudu, tak se preventivně řadili dle stáří a hodnosti. Šelmy dost šilhaly po biči, který jsem držel v ruce jako svůj velitelský odznak.

„Tak aby bylo jednou provždy jasno!“ rozkřikl jsem se, aby všichni dobře slyšeli, „To, že odejdu od karavany, neznamená, že moje příkazy přestávají platit! Určil jsem Dianu, aby velela za mne, to znamená ten, kdo ji neposlechl, má dostat výprask, až mu blechy vyskáčou z kožichu! Jednou jsem dal nějaké příkazy ohledně postupu karavany a ty se budou dodržovat, i kdyby hrom bil a blesky lítaly! A jestli si někdo myslí, že je chytřejší a šlo by mu to líp než mně, tak prosím, já mu to klidně přenechám! Ale upozorňuju, že pořádek v karavaně bude, i kdybych vás měl všecky pověsit za uši na nejvyšší ráhno!“

Ta perspektiva je dost polekala, už proto, že žádný nevěděl, co je ráhno. Tušili ale, že by to nebylo nic příjemného.

„Postup karavany je pomalý, to tvrdím a tvrdit nepřestanu, dokud nebudeme dodržovat předepsaný harmonogram. Dnes jsme už měli tábořit u Zelené řeky; vypadá to, že tam dojedeme za tři dny. Já nebudu nikoho přesvědčovat; když je urozeným pánům jedno, že nemáme vodu ani píci pro dobytek a že jejich koně a krávy budou o tři dny déle hladovět, tak prosím, dělejte si to jak chcete! Upozorňuju jenom, že kdo nebude včas u moře k nakládání na lodi, ten si tady může zůstat a vést válku s lidma na vlastní pěst!“

„Ale pane,“ řekl jeden ze lvů, „Za to může válka s Angličany!“

„Bojoval jsi v ní snad ty? Tak co se na ni vymlouváš? Bojovali stateční černohříví lvi, a jejich Vládce Kamenné srdce položil v tom boji život jako hrdina. I mnozí další Reorti padli; pláč a nářek se ozývá v jejich rodech. Ale ta tragédie nám musí být jen a jen poučením do budoucna; musíte pochopit, že jediná cesta je železná kázeň a disciplína! Kdyby Kamenné srdce dodržel moje rozkazy, mohl zvítězit, aniž zemřel. To je pravda, o níž není třeba diskutovat! Já vím nejlíp, co se má stát, tak žádám, abyste všichni poslouchali, jak se sluší a patří, rozumíte?“

Tvářili se všelijak, ale neříkali nic.

„Nařizuji co nejrychlejší postup k Zelené řece; tam se utáboříme k odpočinku, všichni, celá karavana; podle zvědů je v Zelené řece dostatek vody a okolo dost trávy pro dobytek. Během... hm, týdne, se nám obnoví síly natolik, že budeme moci přejít rychlými denními pochody na portugalské území, kde již budeme mimo nebezpečí. Pokud někdo dorazí k Zelené řece o den později, bude odpočívat jenom šest dní. A pokud zůstane tak vzadu, že dojede k řece až při našem odjezdu, bude pokračovat bez odpočinku!“

Ta hrozná prognóza je dorazila; málem jsem slyšel kvílení, které mezi nimi propuklo.

„Námitky a připomínky mě naprosto nezajímají! Karavana se během pochodu srazí do původního tvaru; oddíly, které se za ní opozdily, nás dojedou zvýšeným úsilím! Končím schůzi, račte se rozejít a provést moje rozkazy!“

Ani neblefli; šelmy se rozjely kam patřily, lidé za nimi. Princ Omar, kterému jsem před všeobecným vynadáním promluvil do duše, se rozhodl vletět na svoje chlapy a poučit je karabáčem, kdo je tady pánem. Lorda Briana a Willy Lehndorffa jsem se rozhodl poučit sám, jen co je dostanu do ruky.

Lord Brian byl sice dost nedovtipný, ale tolik rozumu měl přece, aby se ke mně nehrnul moc blízko; a když jsme se přece jen setkali, choval se tak nenápadně, jak jen mohl. Možná s ním už někdo promluvil; pochybuji, že by poznal bouřku, kdyby se nad ním schylovala.

„Koukni,“ řekl jsem mu, když jsme večeřeli fazole s uzeným, obojí poněkud nakyslé chuti a nazelenalé tvářnosti, „Já vím, doma v Anglii ve tvým zámku se ti vedlo líp, každý tě obsluhoval a bral na tebe ohledy. Já jsem taky zvyklý na lepší zacházení, než je tady; ale ke všem čertům, buďto jsme sem přijeli na exkluzivní výlet, nebo na práci. Já nevím jak ty, já se řídím hlavně tím, co chci dokázat, ne tím, co se mi zrovna nezdá. V luxusním restaurantu na Oxford street bych tyhle fazole hodil vrchnímu na hlavu; tady nejsou ani tak špatný, když se řádně zapijí whiskou. Takže doporučuji zařídit se podle nás, v tomhle i v ostatních věcech!“

„Já chápu,“ řekl, „Já jsem nikdy nechtěl... samozřejmě bych se ani neodvážil něco namítat proti všeobecně uznávaným skutečnostem, které jsou zvykem v tomto společenství, ale měl jsem na mysli jen zachování jistého existenčního minima...“

„Já taky chápu. Tak to ber na vědomí! A budem kamarádi jako dřív...“

„Ano, zajisté.“ řekl zdvořile, „Já to chápu.“

Ale existovala řada skutečností, se kterými jsem se nemohl vypořádat tak snadno. Vlastně ani pořádně promluvit; leda s Dianou, Tomášem, Valérií... Na ty přišel čas, když jsme večer odpočívali, těsně před usnutím, či dokonce ráno, když jsem se probudil zalitý potem po strašlivých snech...

Diana se nezeptala; a to se stále ještě nenaučila číst myšlenky. Mlčela, ale pohlížela na mne způsobem, který mluvil sám za sebe. Vyčkávala, co jí řeknu; a pokud jsem ji uklidňoval, že se nic neděje, přikyvovala, ale dobře věděla, že je to jen odkládání, zastírání zřejmých faktů.

Kde je jádro problému? Jsem Vládce, nejvyšší pán a ochránce své země. To je neoddiskutovatelný fakt; mám povinnost zemi i její obyvatelstvo chránit před každým nebezpečím. Taky hezké. Jenže co dělat, když je nebezpečí větší a horší, než dokážu zvládnout? Na moje rozkazy čekají všichni ostatní; ale jaké rozkazy mám vydat, když je nepřítelem někdo jako Morrigan?

Postavil jsem se proti ní, když mě chtěla zbavit nejdůležitějšího článku obrany Arminu: mých čarodějů. Ano, mých; to mi soustavně zdůrazňuje Tomáš, Valérie a každý z jejich kasty. Král je ochráncem práva a zákonů, on se musí postarat, aby bráhmani mohli žít v klidu a pokojně bádat nad svými jistě důležitými záležitostmi. Příliš složitými na moje jednoduché myšlení, to je mi taky jasné. Oni mě za to samozřejmě podporují; vyprosí mi i přízeň bohů, kteří nás ochraňují.

Jenže bohové se rozhněvali, začali žárlit, že jsme příliš silní. Asi ne všichni, stačí že někteří. Jak je jejich dobrým zvykem, vyslali na nás člověka, mocnou čarodějku. Ne že bych se divil; bylo to lepší, než kdyby se zjevil v hromu a kouři některý bůh a zničil nás všecky svými blesky. Možná by to mohl udělat; dávným králům se to stávalo soustavně.

Namísto toho přišla Morrigan a udělala, co udělala. No dobrá, přestaneme plakat nad tou ztrátou a promyslíme, co dál. Ještě se nestalo nic tak hrozného, leda že se Denis začal opět věnovat denním starostem – a holkám. Taky Tomáš, Valérie, Julka... vlastně bych měl mít radost, jsou mnohem komunikativnější a je s nimi lepší domluva. Dřív se vzdalovali na dlouhé dny a když byli přítomni, koukali přese mne do blba. Teď jsou kamarádi, jako dřív.

A přestože je to k smíchu, nejvyspělejší čaroděj je tady malý Chris. Když se na to dítě koukám, mrazí mne v zádech; vůbec se nechová jako dítě, spíš jako by spadl z Marsu. Trpí odloučením od Sif a Iris, které mu tak najednou zmizely z dosahu? Nebo úpadkem své matky Valérie, která dělí svůj čas napůl mezi vznešené meditace a bezuzdný sex s každým, u koho zjistí trochu E+?

No, vlastně nevím. Kdyby to byl dospělý člověk, řekl bych, že ho ovládá pocit zodpovědnosti. Ale jakou zodpovědnost může mít takové dítě? Morrigan ho ani neuznala za hodna pozornosti, nezasáhla proti němu, protože je zcela bezvýznamný. Na druhé straně s ním Přízračný lev Wašoriwe jednal, jako by byl dospělý čaroděj. Chris se nepokouší získat pozornost dospělých; když se na něj někdo dívá, většinou mlčí, kouká do blba nebo si hraje s nějakými drobnostmi; jen tak, aby zabil čas. Trochu zájmu projevuje, když si s ním chtějí hrát Gina a Danae; spíš se snaží je odehnat, ale ony se nenechají. Jsou děti, chytré a zvědavé, přesto děti. Občas si Chris popovídá s bratrem Denisem; méně už s matkou, ještě méně s otcem Tomášem. Jinak – s nikým.

A pořizuje si záznamy. Ve váčku na krku nosí krystal, na který zapisuje vše, co se kolem něho děje. Ze začátku si psal do sešitu, který mu vrazila Valérie, aby se vůbec naučil psát; pak ho přestalo bavit, jak je to pomalé, a používá tento způsob. Matčin příkaz tím splnil a psát se nenaučil; zato si zkopíroval záznamy všech ostatních, možná dokonce i moje.

Ještě jsem neřekl, co mi vlastně tolik vadí. Tohle jsou jen průvodní jevy – já vlastně ani nevím, co se děje. Kdybych věděl, vyslal bych hlídky. Ale co mám dělat, když nevím nic, jenom cítím nebezpečí? Něco se na nás chystá, a bude to kruté. Naši Ochránci nás přestali bránit.

Ano, to je asi ta správná věta. Dlouhou dobu jsme byli na výsluní pozornosti všech dobrých bohů; chodili k nám na oslavy, rozmazlovali nás, dávali nám své požehnání. Teď to skončilo; moji čarodějové jsou příliš slabí, aby nám tu přízeň zajistili, a já Vládce stojím sám a bez ochrany proti hrozící pomstě těch druhých. Nevím kterých; vždycky jsou nějací druzí. Ti, kterým jsme nepřinesli oběti, které jsme nepozvali na svoje hry, nebo kterým se to z nějakého důvodu nelíbilo. Když to řeknu svým čarodějům, pokyvují hlavami, pronášejí moudra, která bych si mohl říct sám – a neudělají nic.

Kromě Chrise; ten aspoň získal přízeň lvího démona. Mezi námi, přátelství Wašoriweho není zrovna to, o čem jsem snil; nebudu předstírat, že z něho nemám strach, když se ho bojí všichni ostatní. Je nevypočitatelný; možná je v této chvíli naším přítelem, ale jak dlouho?

Lví čarodějka Alt'ankh má na to zcela jasný názor: Wašoriwe je ničemný démon a že jsme se s ním spojili, ji hrubě urazilo. V době zasedání se do ničeho nepletla, ničeho si nevšímala, dokonce ani hostí z mimosvěta; přišla na úvod slavnosti, nechala se pohladit, olízla a očichala ty z čarodějek, které to byly schopné vydržet, potom odešla. To měla ještě dosti dobrou náladu; pamatuji se na reakci Lyetty, která se po celou dobu nezbavila jistého strachu ze všech šelem, i když se jí líbily a uznávala jejich přednosti. Nepochybně by si šplhla, kdyby s sebou přivedla do svého světa takhle mocné spojence; ale ať je radši krotí někdo jiný!

(Na jeden večer se tu stavil její kolega Dorregaray; chytrý chlapík dost konvenčního vzhledu, představili mi ho, ale než jsem si s ním stačil nějak promluvit, zase odešel. Navázal jakési kontakty... víc nevím.)

Když se Alt'ankh dozvěděla, co provedl Chris (ona to tedy věděla už v té chvíli), strašně se urazila; od té doby neopustila svůj stan, na cestách ji obklopují její žákyňky jako stráž a že by s námi mluvila? Ona se s nikým nebavila ani předtím, tak proč by?

Jediný, kdo je ochoten se mnou o tom mluvit od rána do večera, je Mario di Carialti. Bohužel ten jediný, se kterým diskutovat nechci; jeho rady mi připadají naprosto k ničemu. Vlastně má jen jednu: nedělej si starosti, své pochybnosti svěř do rukou matky církve, já se za tebe budu modlit a všechno dobře dopadne. No dobře, kdybych v jeho schopnosti věřil...

Jenže já se bojím, že po povýšení na arcibiskupa jeho sebevědomí vzrostlo nad únosnou mez. Mario k tomu míval sklony už předtím, a když se mu nedařilo, kompenzoval to zas úpadkem až na dno. Ne že by ostatní WZ netrpěli depresemi, když se jim nedaří; ale aspoň vědí, že v takových případech je nejlepší zavřít se doma, dělat nějakou mechanickou práci a vyčkat, až se to zlepší. Mario... no, snad jste o něm už něco slyšeli.

Teď šel strmě nahoru; věci se mu dařily, jeho ideové protivníky z cesty odstranila Morrigan a jeho si ani nevšimla; usoudil z toho, že se ho bojí, je to v podstatě jen hloupá čarodějnice. Kdežto on je arcibiskup, takže je přirozené, že Bůh a všichni svatí mu půjdou na ruku! V tom stavu mysli mě laskavě ujišťoval, že za všech okolností ochrání jak mne, tak ostatní. Mohl jsem se s ním hádat; ale radši jsem jen kýval.

Takže mi nakonec zbývá jen Diana. Nepomůže mi, ale aspoň chápe, co se se mnou děje a co mě trápí. A umí mě hezky pohladit...

Přestože jsem vydal rozkazy ostře a nekompromisně, nebyly přesně a v plné míře splněny, jak jsem si přál. Opozdilci karavanu samozřejmě nedojeli; ačkoliv se o to možná snažili, ba dle hlášení gardistů skutečně dělali co mohli, unavená a hladová zvířata odpírala poslušnost. Cesta byla čím dál obtížnější; snad už jen stádový pud vedl koně, aby pokračovali v cestě směrem, kudy jsme karavanu vedli. Zelená řeka se stala naším snem, neustálým námětem všech hovorů; mnozí už ani nedoufali, že se tam dostanou.

Konečně ji naši koně ucítili; poznali jsme to, když najednou můj hřebec zprudka zaržál a koně oddílu, který jel za mnou, pozvedli hlavy a větřili. Pak se můj kůň dal do běhu mnohem čiperněji, než kdybych ho tloukl bičíkem, a všechna ostatní zvířata rovněž. Všiml jsem si, jak se karavanou šíří neklid; koně si umějí navzájem sdělit, že jsou v blízkosti čerstvé vody, a že je většinou trápila nelítostná žízeň, přímo se rozběhli. Opět jsme byli nuceni udržovat pořádek, aby se jednotlivé části karavany nezapletly do sebe; tentokrát ne proto, že by se soumaři nechtěli hnout, jako že se hýbali až příliš rychle.

Řeka se ohlásila zelenými stromy a zelenou trávou; tekla v nízkém údolí, kalná, špinavá a bahnitá, víceméně potok, nad jakým by v Evropě ohrnul nos i pasák prasat. Dojeli jsme k ní v místě, kde se rozšiřovala, koně vběhli do vody až po břicho a hltavě pili, zatímco my seskočili dolů, lokali vodu a cachtali se v ní jako mladé kačeny. Diana si lehla na vodu na záda a rukama na sebe tu životodárnou tekutinu šplíchala; potopil jsem ji, ona se smála a prala se se mnou jako malá holka.

Ale jen jsme se osvěžili, už bylo třeba opět organizovat; Reorti se samozřejmě nahrnuli na jedno místo a každý chtěl tábořit právě tady. Svolal jsem velitele a rozdělil oba břehy na parcely; každému jsem určil jeho díl a pohrozil uříznutím ocasu v případě, že zabere jiný, než který má přidělen. Opět byly při tom hádky a diskuse, opět jsem musel křičet a mávat karabáčem; než se všichni utábořili, byl tu soumrak a bylo nutno urychleně najít místo pro náš tábor.

Lord Brian se rehabilitoval za vzniklé potíže; nečekal na žádné rady ani pokyny a zabral nejlepší kus místa, malé údolí sevřené mezi skalami vysoko na horním toku. Tam zkrátka rozbili spolu s děvčaty tábor a nikoho tam nepouštěli; když jsme tam dojeli, už hořel oheň, večeře byla téměř dovařena a byly v ní dokonce čerstvé ryby, které nachytal Algie s několika děvčaty od gardy. Lord Brian, vymydlený a rozveselený, se procházel po táboře a nafukoval se pýchou.

„Výtečně!“ stiskl jsem mu pravici, „Musím přiznat, žes to provedl skvěle! Jak se zdá, jsi přece jen platným členem společnosti!“

Ničím jsem mu nemohl udělat větší radost. Sice se bránil, dojatě mumlal: „No ovšem, já chápu...“, ale po straně koukal, zda to slyší všichni kolem. Slyšeli, a to ho těšilo.

Zalehli jsme ke spánku co nejdřív, všichni jsme byli unaveni k smrti. Vůbec jsem se nezajímal, co se kolem nás děje, i hlídky obešel a zkontroloval Denis; měl jsem toho zas jednou pořádně dost.

Ráno bylo nádherné. Shora ze skal přitekla za noc čerstvá chladná voda, a když jsme vstali, měli jsme k snídani tuhle božskou tekutinu. Co jsou všecky nápoje světa proti čerstvé, chladivé vodě! Pili jsme a pili, co se do nás vešlo; však ono zbyde i na druhé. A potom ještě větší rozkoš: skočit do chladného potoka, i když mělkého; ale když se v něm člověk pohodlně rozvalil, obtékala ta nádherně studená voda celé tělo, hojila modřiny a rány, vlévala sílu, dávala život. Nikdo, kdo neprožil dlouhé týdny bez možnosti omytí špíny s těla, si nedovede představit rozkoš chladné koupele.

A po vykoupání jsme byli veselí a šťastní; nadšení, že nemusíme nasednout na koně a pokračovat v cestě, že můžeme zůstat tady, klidně se najíst, posedět s Reorty jako přátelé a ne na ně křičet a komandovat sem tam, honit, případně rovnat jejich spory a hádky karabáčem. Dokonce i lvi se záhadně rychle uklidnili a zrušili své staré rozepře, leželi napití, najedení a ospalí u vody a klímali. Jejich dobytek a koně se popásali na trávě, koně bez sedel a bez nákladů; pancíře bojovníků ležely mírumilovně v trávě, i jejich pušky byly odloženy stranou.

Dopoledne jsem projel na neosedlaném koni podle celé řeky, zkontroloval kdo tu je a kdo není, a kdo přece jen něco vyvedl; přitom jsem svolal všecky na poradu. Opozdilců nebylo mnoho, ačkoliv mnozí dorazili teprve před chvílí, téměř o den později; ale byli tak rádi, že jsou u vody, že dokonce zapomněli si stěžovat a hádat se. Dá se říct, že jsem se vrátil spokojen, i když mnozí tvrdí, že nikdy s ničím spokojen nejsem.

Během dopoledne se objevil Tošio Yamanaki; vypadal stejně jako jindy: nízký, klidný, spolehlivý, do tmava opálený. Přijel s pěti jezdci a hlásil mi, že táboří asi půl dne cesty odtud na východ u nějakého potoka, který do naší řeky přitéká. Jeho oddíl je v pořádku, jen se všichni těší, až dorazí k cíli. Vyprávěl jsem mu, co jsme zatím prožili.

Odpoledne se sešla porada všech náčelníků. Předsedal jsem jim jakožto vrchní velitel. Tentokrát to nebyla pracovní porada, při které jsme jezdili na koních a pokřikovali na sebe jako tatarští agové, ale klidná a souvislá rozmluva. Rozhodl jsem se rozebrat příčiny nešťastné bitvy, jak to už dávno udělali reortští náčelníci. A svěřil jsem to našemu nejlepšímu vojenskému odborníkovi, vévodovi Dunbarovi.

„Nuže prosím, abyste mi věnovali pozornost. Jistě už všichni víte, jaký byl průběh našeho boje s Angličany; i když neškodí, abych stručně připomněl základní fakta. Tedy, byli jsme upozorněni našimi psími zvědy pod velením Bonny, na pluk vojáků majora Brandona, který se pohyboval v nebezpečné blízkosti. Velmi správně nás upozornila na toto nebezpečí; císař Charry oznámil svoje obavy Vládci černohřívých Reortů Kamennému srdci, který měl na starosti ochranu jižního křídla karavany. Z neznámých příčin Kamenné srdce nevyčkal na zformování úderné skupiny, ale vyrazil ještě v noci se svým oddílem proti nepříteli. Byl to statečný a hrdý lev, který měl velmi špatné zkušenosti s lidmi; snad to ho přimělo, aby je zničil okamžitě, jakmile počali ohrožovat jeho národ. Kamenné srdce je mrtev; padl jako hrdina a mnozí jeho bojovníci s ním. Je to zlá a strašlivá tragédie; a byla by horší, kdyby nebylo pomoci ostatních, které přivedl Vládce.

Zvláště musím vyzvednout činy Vítka Jeřábka a Tomáše Baarfelta. Jejich let na pomoc za použití letadla byl grandiózním činem, doposud nikdy nevídaným ve vojenské technice; Vítek dokonce naváděl letadlo do bojové pozice nad útočící vojáky, které pak Tomáš odstřeloval z ručnice. Myslím, že se jedná o první použití letadla v boji, alespoň tohoto druhu. Je velmi dobré, že naši bratři připadli na tento nápad a realizovali jej tak skvělým způsobem. Rovněž myšlenka instalovat přímo na letadlo kulomet a používat v boji je převratnou novinkou, která bude mít jistě značnou odezvu ve světovém válečném umění. Děkuji vám za to.

Je však třeba také promluvit o horších věcech; třeba o příčinách selhání reortské taktiky při střetnutí s nepřítelem. Přemýšlel jsem o tom dost dlouho a vyžádal si nejrůznější zprávy; prohlížel jsem raněné a prozkoumal i pancíře padlých. Pravdou je, že nedošlo k žádné hrubé chybě z vaší strany; chybou bylo, že technika nepřátel je na vyšší úrovni než vaše.“

Jsem bohužel nucen konstatovat, že jeho přednáška neměla takový ohlas, jak bych si představoval. Je samozřejmé, že příslušníci velitelského sboru mu věnovali patřičnou pozornost, ale mladí, pro které by měla být největším poučením, se spíš bavili. Už jim otrnulo, situace byla jasná a co udělají příště? Však ještě nebojujem, tak co?

Všiml jsem si, že mnohým, zvláště děvčatům, už zas fungují barvoměny. Ono je to tak, že jako by žádná žena v Evropě nevyšla mezi lidi nahá, tak naše holky považují za první a nejdůležitější se po ránu rozhodnout, jakou barvu pokožky si zvolí. Oblečením pohrdají jako hloupou vymyšleností bělochů, nahota je pro ně posvátná; ale zdobit se chtějí, a pokud možno tak, aby byly každý den jiné a přitahovaly pozornost. Takže sotva se naučily měnit barvu kůže, už začaly vymýšlet různé ozdobnosti; napřed tygří pruhy a leopardí skvrny, potom všelijaké blýskavé kresbičky a nakonec... nakonec to došlo do stavu, kdy zejména na zábavy vymýšlely extravagance, které celkem oprávněně vyvolaly pohoršení Lady Morrigan.

Nemyslím, že proti nim vyloženě zasáhla; ale letargie, která padla po Zásahu na celý cowen, měla za následek, že se podstatně omezily. Teď už zas začínají; jasný náznak, že jim otrnulo a cítí se skvěle. Ano, věci se začnou zase vracet ke svému dobrému standardu...

„Znám taktiku, kterou používáte v boji. Kamenné srdce zřejmě zaútočil rozvinutou řadou obrněných lvů; nepřátelé správně dle předpokladu zaútočili rovněž rozvinutou řadou, pomocí karabin, pistolí a šavlí. Jejich koule sklouzly po pancířích bez účinku, naopak zbraně lvů zasáhly přesně a způsobily mezi nepřáteli značné ztráty; též paniku, která vedla k útěku a pronásledování lehkou jízdou. V té chvíli zřejmě došlo k obratu; nepřítel vypozoroval, že lehká jízda těžké pancíře nemá a není chráněna; zaútočil kulomety, případně granáty. Tak padli první Reorti.

Kamenné srdce zformoval znovu oddíl, vytvořil další řadu a chystal se asi k novému útoku. Nepřítel se mezitím stáhl do skal za úzký průsmyk, v němž se zřejmě hodlal držet. V té době došlo k pokusu Tuárega Khassima o vyjednávání; šel k lidem a pokusil se je vyzvat, aby se buď vzdali nebo opustili bojiště; v každém případě chtěl zabránit dalšímu krveprolití. Nepřátelé ho zabili a Kamenné srdce z toho poznal, že jeho nabídka smírného řešení nebyla přijata – tak zavelel k útoku.

Právě v té chvíli nastala tragédie: Reorti byli v útoku natlačeni těsně mezi skály, kde se nemohli pořádně rozvinout, tím jejich taktika jízdní falangy neměla úspěch. V té chvíli je nepřítel napadl střelbou z kulometů, které dokázaly poškodit slabší části brnění; kromě toho postříleli nedostatečně chráněné koně. Reortský těžký jezdec je nepřemožitelný v sevřené řadě, ale osamělý uprostřed nepřátel poněkud těžkopádný a snadno zranitelný. Brnění má několik slabých míst; především většina novodobých příleb má otevřené hledí, jímž je možno střelit do obličeje; dál se mezi jednotlivými pláty nacházejí škvíry, jimiž lze rovněž způsobit zranění. Nejnebezpečnější zbraní nepřítele jsou granáty, jejichž střepiny mohou vniknout do některé nechráněné části těla, třeba zespodu či v podpaží, kde brnění nepřiléhá k tělu. Sám Vládce byl zraněn, kus střepiny mu usekl část ucha. Kdyby letěl jen o kousek dál... nechci domýšlet!

Z pochopení příčin vyplývají zkušenosti, ze zkušeností rady do budoucna. Bude zřejmě třeba přehodnotit způsob výroby brnění s ohledem na tyto skutečnosti. Především mnohem lépe vyřešit vzhled přílby, zvlášť v obličejové části a na krku, kde se rovněž nalézá dost velký otvor. Dál krytí tlap, především klouby; v těch místech bude nutno buď vytvořit kulovité kryty pro kloub, které se budou moci pohybovat, nebo alespoň musí být otvory překryty prsním pancířem. Chápete to, nebo to mám předvést názorně?“

„Chápeme,“ to řekl Spletená hříva, „Ale.. jistě už víš, že výroba pancířů je značně složitá a obtížná. Nebude jen tak lehké změnit celý způsob výroby. V této době ani nemůžeme vyrábět nic nového!“

„Ano, slyšel jsem, že jsou s tím potíže. Jaké nevím, protože jsem ještě, po pravdě řečeno, neviděl žádného Reorta pracovat. Jak vlastně vyrábíte tu svoji slavnou lístkovou ocel?“

Spletená hříva kývl na Přeraženého Tesáka; ten vystoupil a vysvětloval:

„Především je třeba nalézt v horách železnou rudu, z té se taví železo. Tuto rudu je třeba vytavit v pecích na houbovité surové železo; vysvětlím vám, jakým způsobem se to dělá...“

„Není třeba, to umíme. A co se surovým železem?“

„Surové železo je třeba znovu tavit, tentokrát za vysokých teplot. V tom nám pomáhá slunce; vytvoříme velké skleněné čočky a ty sestavíme tak, aby v ohnisku byla houbovitá ocel. Tavíme ji, přičemž je třeba velmi mnoho surového železa; spousta se totiž odpaří do okolního vzduchu, proč, to nevím. Je třeba přidávat další sloučeniny, především další ušlechtilé kovy a také uhlík v přesných dávkách; používáme k tomu malé diamanty, které jsou tvořeny čistým uhlíkem. Kdyby bylo uhlíku mnoho nebo málo, ocel by se buď snadno lámala nebo nebyla pevná. Tak tavíme železo, až změkne do tekutého stavu; úplně teče jako voda, jen je žhavé a nelze se jej dotknout.

Předtím musíme připravit formu; dělá se to v písku podle předlohy buď z obyčejné oceli, nebo ze starého brnění. Do té formy nalijeme roztavenou ocel; musíme přesně spočítat, kdy ji vylít a za jaké teploty. Pak čekáme, dokud ocel částečně neztuhne; ve chvíli, kdy je ještě horká a měkká, musíme odlitek vyjmout z písku, očistit a zformovat, jak potřebujeme, neboť po úplném ztuhnutí by se nám už nikdy nepodařilo jej opracovat nebo třeba jen roztavit. Opracování je dost obtížné, především proto, že ocel je žhavá a kdo se jí dotkne, spálí se. Když se nám podaří ji zformovat, jak si přejeme, necháme ji zchladnout a současně kalíme pomocí vody smíchané s krví, močí a dalšími tekutinami, které musíme mít rovněž předem připraveny. Poměr tekutin ve směsici musí být samozřejmě přesně stanoven. Krev se na to nejlépe hodí čerstvá, vytrysklá z hrdla nepřítele. Po vychladnutí je už všechna práce hotova a kus lístkové oceli má definitivní podobu. Již nikdy na něm nelze nic změnit.“

„Umíš to udělat? Viděl jsi takovou práci?“

„Ano, když jsem byl malý, vytvořil můj otec podobným způsobem moji přílbu. Tehdy mi řekl, jak se co dělá, dal mi podrobný návod. Ale sám jsem to nikdy nedělal.“

„V každém případě je to způsob velmi pracný a zřejmě nebude možné udělat v té věci něco teď a tady. Musíme zůstat u obyčejných brnění, přes veškeré nevýhody. Pamatujte si to, až bude třeba opět bojovat!“

„Brnění je dobré,“ řekl Jednooký, „Ale síla Reortů je v jejich odhodlání, statečnosti a vysoké morální úrovni nás všech. Bratr Kamenné srdce padl, ale splnil povinnost Reorta: bít nepřítele do poslední chvíle. Až přijde náš čas, splníme svoji povinnost stejně, jako to učinil on. I přes to, že můžeme být zabiti nemravnými vynálezy bělochů!“

„Děkuji ti,“ řekl jsem, „Máš pravdu; nicméně dobře víte, že k cíli dojde jen ten, kdo zůstane naživu. Prosím, myslete na to, co jsem vám řekl: neumírejte zbytečně. Žádný z vás se smrti nebojí; ale přejeme si, abychom všichni žili alespoň do chvíle, než vybojujeme šťastný život pro naše děti. To je moje i vaše přání. Prosím, abyste na to pamatovali – pro slávu a čest Kamenného srdce. Děkuji vám, bratři...“

Slavnostní projevy byly předneseny, nastal čas poradu ukončit. Ale mladým zřejmě ještě něco chybělo; tak vyslali Irmu:

„A oslava vítězství žádná nebude?“

„Především nemyslím, že by to bylo tak slavné vítězství, aby bylo nutné je oslavovat. A pak... jak si to představuješ?“

„No, jestli už můžeme začít chlastat. Abysme si zlepšili náladu...“

„Chlastat – co? Vy snad někdo máte ještě nějaký alkohol?“

Ušklíbla se: „My si ho umíme vyrobit! Vzpomínáš?“

„Ach jo! Už s tím zase začínáte?“

„Někteří s tím ani nikdy nepřestali...“

Na můj souhlas se zřejmě nečekalo, zeptala se jen ze zdvořilosti. Jasně, nechal jsem věcem volný průběh. Konečně, proč mladým něco nedopřát?

Trochu jiný názor měl arcibiskup Mario Carialti. Přišel za mnou po poradě, ale zpočátku vedl všeobecné, dost nekonkrétní řeči, které mě měly přimět, abych na potřebnost jeho plánů sám přišel a vyžádal si je; pochopil jsem okamžitě, ale taky mi připadalo lepší stavět se nechápavým.

„Domnívám se, že by bylo rozumné raději nějak povzbudit svatou víru a odhodlání všech našich lidí i šelem. Především proto, že se mezi námi rozmáhají všelijaké odstředivé tendence. Nechci nikoho urážet ani napadat, ale Arabové prince Omara občas prohlašují takové věci... například že vítězství nad Angličany je jejich dílem, z dopuštění Alláhova. Dokazují to mimo jiné tím, že Reorti si dovezli z tažení mrtvé, my Armini rány a pohmožděniny, ale jen oni si přivezli kořist. Konají děkovné modlitby Alláhovi...“

„A víš jistě, že nemají alespoň část pravdy?“

„Napadlo mi, zda by nebylo rozumné uspořádat děkovnou mši svatou; pro všechny, kdo se hlásí ke křesťanské víře. Pozveme i náčelníky Reortů, ať něco vidí! Představoval bych si mši se vší slávou, zpěvem, použitím ornátů a religiózních předmětů. Máme naštěstí všechno s sebou...“

„Správný nápad! Taková podívaná na duše Reortů určitě zapůsobí!“ podpořil ho Tomáš Baarfelt.

„No dobře; já rozhodně souhlasím!“

„Navrhoval bych zítra, hned po probuzení, dokud není horko a dokud pozornost Reortů neochabne; nejlíp ještě před snídaní. Uspořádali bychom to zde v údolí; tady bychom připravili oltář z neotesaných kamenů, máme monstranci a kalich, do zítřka připravím i Tělo Páně. Navrhuji krátké kázání, potom sborový zpěv, vyznání víry a vyznání všech hříchů; to by mohli provést gardisté, ti jich mají nejvíc! Mše svatá bude ukončena svatým přijímáním; po obřadu může být ještě sborový zpěv a...“

„Výtečně, skvěle! Dokonce bych navrhoval podat svátost oltářní i Reortům, kteří o to budou mít zájem. V kázání jim můžeš vysvětlit, jaký to všechno má smysl a jaká milost na ně sestupuje, když jim podáš hostii a víno!“

Mario byl svým nápadem velmi nadšen; nicméně přece jen není tak důvěřivý a hloupý. „Je mi jasné, že Reorti berou křesťanství jen jako jakousi další víru k těm všem, o kterých už slyšeli. Ale lidem bychom měli dát možnost to pochopit a přijmout; je na čase udělat v řádu pořádek a vrátit se k povodní verzi obřadů, ne k nějakým pozdějším zpotvořeninám...“

„Souhlasím se vším,“ řekl jsem, „Jde o to, jak si to představuješ. Jaká je podle tebe správná verze?“

„Tedy... já to vím, ale... jaká je podle tebe?“

„Mario, ty dobře víš, že jsem byl vychován jako protestant, navíc ve víře dosti vlažný. Než jsem se dostal do řádu, ani jsem si neuměl představit, že by na tom něco záleželo. Potom došlo k jakémusi vývoji; mohl bych ti o tom vyprávět, ale nemyslím...“

„Ano, to chápu. Chtěl bych položit tuto otázku: máš nějakou představu, jakým způsobem by se měla křesťanská víra sjednotit v Arminu?“

„No – abych pravdu řekl...“

„Aha. Nemáš vůbec žádnou. A ty, Tomáši?“

„Jsem křesťan, jak víš. Ale jsem si vědom, že věci víry vyplývají z osobního přesvědčení každého člověka. Dodržuji určitý svůj kodex...“

Carialti si povzdychl. „Ano, obávám se, že je tomu skutečně tak. Dovolíte mi aspoň vytvořit nějakou... závaznou formu?“

„Jistě, pro tebe všechno. Jsi arcibiskup, nejvyšší hlava církve na tomto území a v této chvíli. Uděláme všechno tak, jak si přeješ...“

Jak moc byl spokojen Mario, je pochybné; avšak když jeho záměr vešel ve všeobecnou známost, vyvolal kupodivu živý zájem mládeže. A co by překvapilo i renomované odborníky, všichni byli pro!

„Ano, je nejvyšší čas začít dodržovat křesťanské principy!“ vyhlásila jako mluvčí všech Irma, „Je nepochybné, že různí naši Ochránci z dávných dob hanebně zklamali, když dovolili Morrigan Zásah! Někteří ji dokonce vyslali; já nebudu pátrat po tom, kteří to byli, to ať si vyřeší sami se sebou. Ale je jasné, že nemá smysl s nimi dále v něčem počítat; možná jsou už příliš staří, možná zeslábli. V každém případě: jsou k ničemu!“

„Takže ses rozhodla stát vášnivou křesťankou?“

„Já jsem křesťanka od narození! Kdysi jsem mívala dokonce křestní list, ale v některém sirotčinci ho asi někam zašantročili...“

„Já jsem taky křesťansky vychovaná!“ chlubila se Zuzanka, „A jestli si něco pamatuju ze školy, tak Templáři byli vždy vášniví křesťané!“

„To jsme doposud,“ souhlasili ostatní, „A co s tím?“

„Ještě to není dost jasné? Jestli jsou různí Ochránci tak neschopní, že nás nedokážou ochránit ani před nějakou keltskou ježibabou, tak se musíme obrátit na někoho mocnějšího, kdo to dokáže!“

„Tak, správně! Stejně mám dojem, že nás ti staří bohové využívali jen na to, aby si zvýšili osobní prestiž ve svým světě! Řekni, Z: tvůj manžel Wašoriwe přece říkal, že díky tomu, co udělal Chris, půjde výš!“

„No, tak přesně to nebylo, ale...“

„Nikdo nemůže zapřít, že Nga, Assi a Nugha se dostali do vyšší úrovně jen díky tomu, že je tam vyzvedl Denis! Sami by byli hovno v trávě!“

„Hele, zas tolik bych je neprovokoval...“

„Kašlem na ně na všecky! Stejně jako oni se vykašlali na nás!“

„Tak moment,“ usmíval se kardinál Baarfelt, „Nehodláte doufám uspořádat nějaká slavnostní představení s veřejným odříkáním se bludů minulosti, mocným proklínáním dřívějších Ochránců a... tak něco?“

„No, tak daleko bych to nehnala,“ zamyslela se Zuzanka, „Jistě, každý máme mezi starými bohy nějaké své oblíbence; když je někdo kamarád, tak jím samozřejmě zůstane, i když se mu všechno nepodařilo. Ale rozhodně nebudeme uctívat kdejakého šupáka jen proto, že je náhodou bůh!“

„Čili rázná selekce?“

„To je ono! Jednoduše je rozdělíme na ty, kteří pro nás skutečně někdy v minulosti něco kloudného udělali, ty budeme samozřejmě uctívat, zvát a... tak dál, a na ty příživníky, kteří by rádi božské pocty, ale jinak jsou na nic. Ty rozhodně rozmazlovat nebudeme!“

Ostatní jí zatleskali a začali provádět osobní průzkum, kterého z Ochránců si uchovat a kterého odmrštit. Po krátké diskusi vyšlo najevo, že menší část považují za užitečnou a hodnou úcty a obdivu, podstatně větší část si však chtějí ponechat, protože je jim sympatická. Jasně to řekla Senta:

„Když on Nugha je taková roztomilá kočička! Já vím, že je víceméně nanic, ochránit mě nedokázal, akorát umí řvát, vrčet a ježit hřívu – ale já ho asi stejně budu... opatrovat a chránit.“

„Co – ty jeho?“

„Hele, já vím, že nejsem žádná moc extra čarodějka. Spíš takový ucho; no ale... už jsem byla lepší, a než na nás zas něco pošlou, budu zpátky na svý úrovni! Mezitím povyroste Danča i Leon a jestli budou dobrý, dokážou mi pomáhat! A jestli si nějaká Morrigan na Nughu něco troufne, tentokrát z ní nadělám nudle do polívky!“

Opět exploze nadšení; všichni se pozvolna propracovávali k myšlence, že by měli své Ochránce nejen uctívat, ale i chránit před cizími Ochránci. Což jim vydrželo kupodivu dost dlouho. Pak začali spřádat plány a jelikož je hojně zalévali alkoholem, byly ty plány čím dál odvážnější.

Hlavní slovo měly Zuzanka a Irma. Zcela přirozeně se staly vůdkyněmi mládeže a nikdo proti tomu neprotestoval; starší čarodějky přijaly jejich nápady stejně lhostejně jako cokoliv dalšího. Ale kupodivu jim věnoval hodně pozornosti Tomáš Baarfelt; trávil s nimi odpoledne u řeky a vlídně si povídal, což u něj rozhodně nebylo pravidlem. Samozřejmě byl k mladým vždy přívětivý a přátelský, jen neměl moc času, takže obvykle stručně řekl, co měl na srdci, a pospíchal za svými povinnostmi. Mladí byli zvyklí okamžitě mu vyhovět, nikdy toho po nich nechtěl mnoho a mohl být velmi nepříjemný, kdyby to neudělali. V podstatě jediný, koho vůbec kdy napadlo znepřátelit si Baarfelta, byla Priss.

Že by důvodem jeho ochoty povídat si s nimi byla jejich právě nalezená křesťanská orientace? Nebo dokonce (což v nich vyvolávalo velmi vzrušující nápady) dostal chuť vybrat si partnerku pro dnešní večer? Legendy pravily, že kromě Valérie mívá občas chuť na nějakou mladší dívku, ale vybírala je zpravidla Va. Dále legendy říkaly, že taková vybraná dívka prožije během noci velice zajímavé zážitky; stinnou stránkou bylo, že si příležitostné milenky vybíral(a) velmi zřídka, zvlášť v poslední době. Ale (opět dle legend) Va pečlivě dohlíží na jeho duchovní i energetickou rovnováhu a sežene takovou dívku přesně o chvíli dřív, než na to pomyslí on. V každém případě tady ta možnost byla a všechny se snažily udělat na něj dojem.

Na Baarfelta lze udělat dojem jedinou věcí: inteligencí. Říct něco, co ho zaujme, znamená, že dívku vezme na vědomí, prohlédne si ji a třeba uzná, že se mu líbí. Což je dobrý začátek; pak už stačí jen udržet jeho zájem až do chvíle, kdy dojde k názoru, že si verbálním vysvětlováním nebude ničit ústa a vyzve ji k Propojení. Nepochybovaly, že vnímá jejich myšlenky, ale třeba by jim dovolil vnímat ty jeho...

„Takže – vy jste se pevně rozhodly dodržovat křesťanské zvyklosti?“

Holky samozřejmě kývaly, že ano.

„Včetně třeba oblékání? Křesťané trvají na tom, že nikdo nesmí chodit nahý!“

Jenže tím žádnou FF neobelstí; ty vědí svoje!

„Podle výnosu císařovny Diany tetování a pomalování nahrazuje oděv! Podle toho jsem oblečená dokonale; nikdo nemůže říct, že bych nebyla vyzdobená!“

„Fajn, tak přejdeme k závažnějším věcem. Znáte Desatero?“

„Jistě, v několika verzích. Kterou chceš slyšet?“

(Někdo to možná nevíte: třeba adventisté trvají na formulaci Pomni na sobotní den, který ti budiž posvátný namísto katolického Pomni, abys den sváteční světil. Ani zdaleka to není totéž.)

„Myslím, že přikázání Nesesmilníš zní ve všech verzích stejně.“

„Samozřejmě. Chceš vysvětlit jeho smysl?“

„Jistě! Jak bys tomu rozuměla?“

Nebylo jasné kterou myslí, ale díval se zrovna na Naike, vášnivou studentku a nadšenou absolventku různých zkoušek, takže spustila:

„Smilstvem se obvykle rozumí sexuální styk s nepovolenými partnery; platí to zejména pro dívky, které jejich otec nebo manžel považuje za svůj osobní majetek natolik, že je nechce dopřát jiným...“

Tomáš mírně zvedl prst. „No, paměť máš jistě dobrou. Já chtěl vědět, co to znamená pro tebe – osobně!“

„No... nespat s někým, kdo není... kdo si to nezaslouží?“

Vnímal nejen její myšlenky, ale taky zmatek, který jí vznikl v hlavě. Ona se skutečně poctivě snažila na něco chytrého přijít; jenže až do té chvíle ji nenapadlo, že by nad tím měla přemýšlet. Natož pak, že by mohla někdy udělat něco nesprávného.

„Podle křesťanské věrouky můžeš mít jen jednoho manžela; a tomu musíš být za všech okolností věrná a nemilovat se s žádným jiným.“

„No jo – ale kterýho bych si měla vybrat?“

„Kolik jich máš?“

„Dvěstě třicet osm. Všechny mám řádně zaznamenané včetně jmen a titulů!“

„Slyším v tvém hlase oprávněnou hrdost. Kolik dalších bys chtěla mít?“

„Co nejvíc, samozřejmě. Ale... není to podle nich nějak špatně?“

Tomáš se tiše smál. Naike dělalo dobře, že je středem pozornosti. Ostatní čekali, jak to dopadne.

„Kolik žen jsi měl ty, otče kardinále?“ otázala se Efka. Taky ona zkoušela skrývat své soukromé záměry a plány.

„Spoustu, děvče. Nevím přesný číslo; za mého mládí nebylo zvykem vést si záznamy. Navíc jsem je nepovažoval za řádné manželky.“

„Tak za co teda?“

„Nevím, nepřemýšlel jsem nad tím. Prostě se stalo, že jsem někde ve světě potkal nějakou ženu, zalíbili jsme se jeden druhému... a stalo se to. Potom jsme se rozešli; já musel za svými povinnostmi a ona... taky.“

„A jak jsi věděl, že je to svazek schválený a požehnaný Bohem?“

„Víš... vlastně jsem se nestaral ani o to. Neuvažoval jsem o tom.“

Holky se všelijak ksichtily; pak řekla Efka: „To zní tak... romanticky!“

Jejich názor byl jasný: všechny jejich svazky jsou schválené; nemohou být jiné, už proto, že je provádějí ony. Byly vychované tak, aby nikdy nepochybovaly o svých činech. Vyjma extrémních případů; co povídal Tomáš, se extrému pozoruhodně blížilo.

Jedna velmi mladá a doposud zcela bezvýznamná FF se přišmajchlovala blíž.

„Odpověz mi, otče kardinále: Musím se opravdu vyspat s každým, za koho mi přikážou se vdát? Nebo můžu odmítnout, když se mi nelíbí?“

Tomáš násilím potlačil chuť se smát. „Kdo ti to nařizuje?“

„No... brácha je vůdce smečky. Když měl jednání s nějakým důležitějším kamarádem, vždycky mě za něj provdal. Aby se propojily rody, chápeš? On si zase vzal nějakou jeho významnější příbuznou...“

„A tobě se to nelíbilo?“

„Ale, docela jo! Akorát že někdy se mi to nehodilo, když jsem měla jinačí plány. Víš co: není to blbý, když přijde a všecko ti zbourá, protože musíme zrovna teď jet někam do jejich Sídla a já vím, že než tam odbydeme svatební obřady se všema lepšíma náčelníkama, nedostanu se tejden domů?“

Tomáš si kousal rty, ostatní se řehnili docela nepokrytě.

„Ale zásadní námitky jsi doufám neměla?“

„No – kdybych měla, tak bych snad... Já vím, že bych třeba mohla zásadně odmítnout, kdyby s tím klukem bylo něco špatnýho. Nebo by se mi nelíbil. Ale taky vím, že by to vyvolalo zbytečný rozepře! Některej kluk se ti líbí víc, některej míň; no ale o co jde? Nesmějte se, pitomci! Vám se nestalo, že by to s některým prostě nešlo? Jasně, bráchovi je to jasný: seš pitomá, neumíš si to pořádně vychutnat. Ale ani jemu se všecky moje kamarádky pokaždý nelíbily, tak ať nekecá, žejo?“

Naike se rozhodla poradit: „Nebuď měkká! Když se ti nechce, tak je pošli všecky do prdele i s bráchou! Ať si to vyřeší, jak umí!“

„No ale, to bych... zanedbala bych svý povinnosti princezny, ne?“

„No jasně – a co? Koukej, nesmíš se bát trochu se prosadit! Prostě řekneš třeba i svýmu klukovi: nemám náladu, padej! Jdi si za nějakou jinou, máš těch manželek tři stovky, tak co otravuješ zrovna mě? Občas si postav hlavu a dělej jim problémy, ať si zvykaj, že nevisíš na hřebíčku u dveří! Nemusíš hned každýmu udělat, na co si vzpomene!“

„No jo, ale co když se naštve?“

„Správně, jen ať se naštve, to je zdravý! Nerozmazluj je! Buď taková... no, trochu nevypočitatelná! Dost dobrý je, když říkáš dnes něco zcela jinýho než včera; a když to pochopí a vometou ti to vo hubu, pohodíš hlavou a řekneš: Tak jsem změnila názor! No a co?“

„A nebudu vypadat jako blbec?“

„Nejvíc vypadáš jako blbec, když posloucháš. Napřed je nech nějakou dobu tápat; a když začnou dorážet moc, nakonec řekneš: Meditovala jsem, a moji Ochránci mi sdělili, že je to takhle! Jasný?“

Starší holky přikyvovaly, mladší se hihňaly; Tomáš se tiše usmíval. Věděl o jejich zvyklostech hodně; taky věděl, že spousta děvčat má na něco svoje vlastní názory, ale nikdy by si netroufly je projevit veřejně. Co kdyby se jim někdo za něco posmíval? Ovšem Naike a Efka a Irma a Zuzanka...

„Je pravda, že král Šalamoun měl tři sta manželek?“ zeptala se Naike.

„Bible to říká, tak asi ano.“

„Jak to stíhal?“

„To nevím. Nejspíš těžko.“

„Připadá mi logické, že si je vzal, nějakou dobu si je ponechal a potom je předal svým oblíbeným podřízeným. To by se mi docela líbilo. Přiváděli mu taky dvořané do harému svoje dcery a vedlejší manželky jako dar?“

„Nevím. Do takových detailů to zas Bible neprobírá.“

„Já bych docela chtěla zažít nějaký opravdový dobrodružství. Třeba že by mě chytili a prodali do harému někam, kde bych nerozuměla místní řeči, ani nechápala kulturu a náboženství... abych se musela vypracovat úplně odspoda a sama, chápeš? Prostě něco dokázat, ne mít všecko nalajnovaný a umetený!“

„Hezký plán, ale obávám se, že těžko použitelný. V tomto světě sice jsou ještě nějaká místa, kde bys to mohla zkusit, ale...“

„Ne, ty to pořád ještě nechápeš! Já nemyslím vypravit se někam jako čarodějka s pověřením cowenu, abych tam zavedla pořádek! Já myslím vyskytnout se tam najednou, zcela nečekaně jako bezprávná oběť! Znásilněná, zmučená, v okovech... prostě v naprosto nemožný situaci!“

„Tak to ne. To fakt nejde. Jak by ses z toho dostala?“

„No právě o to jde! Jak se z toho dostat, když to nejde, chápeš? Abych se musela o něco snažit... zkoušela jsem o tom mockrát meditovat, ale...“

„Ale tvoji Ochránci ti nedokázali splnit ani takovou maličkost. Tak ses na ně naštvala a poslala je ke všem čertům!“

„Ty nechceš, abych se stala křesťankou?“

„Já o tom nerozhoduju, Naike. Jen se s tebou bavím. Jsi moc hezká holka; správně, sluší ti i ty drápance na tváři. Ano, docela by se mi líbilo se s tebou milovat. Nevadilo by mi, že by ses tím všude chlubila; ledaže mi to připadá k smíchu, vždyť ani nevíš, jestli by se to líbilo tobě. A dokázal bych ti zprostředkovat nějaký hezký sen, třeba o dlouhém, zcela beznadějném boji s nepřemožitelnými nepřáteli. A cítím, jak tě to vzrušuje.

Naike, jsi velice milé a hezké děvče; přesně taková, jakou bych si před dvaceti lety s potěšením vzal. Zkomplikuju si život, když to udělám; zvlášť jestli se budu nad tvými pocity zamýšlet víc, než je zdrávo. Obvykle jsem to udělal a mělo to vliv na spoustu věcí. Mnohdy nepříznivý vliv.“

„Vážně?“ Naike zazářily oči nadějí.

„Rozhodnu to takto: Vezmu si tě, ale sám rozhodnu, kdy a jak. Chtěl bych, aby to pro tebe bylo nečekané a překvapivé. Podle tvých rozzářených očí... no ano, těš se. Zatím si můžeš promýšlet varianty.“

Skutečně to udělala. A zatím si šla zahrát něco s míčem.

Nejsem si jist, zda měl Tomáš skutečně v úmyslu si Naike vzít; když ano, tak kdy. Ale o věci se dozvěděla Valérie.

„Sliby se mají plnit! Nevím, kdy přesně byly vánoce, ale...“

Nezeptal se, co je jí do toho. Vysvětlila to sama:

„Taky by mi nevadilo načerpat trochu energie. Je mladá, zdravá...“

„Neměli bysme to milé dítě tak kazit! Konečně, rozhodla se pro křesťanství...“

Va se zatvářila pobaveně. „Oceňuji tvůj herecký talent, ale Naike jsem si všimla už dřív a mám o ní celkem jasný názor. Co je křesťanství, má dost osobité mínění. Co je sex, ví naopak velmi dobře a ty jsi jeden z mála, kdo jí ještě chybí ve sbírce. Já ostatně taky. Výměny energií jí jdou...“

„Vlohy k magii?“

„WF. Zatím ji baví ty bojové disciplíny. Sex k nim částečně počítá, ráda se při tom pere. Občas ztratí cit pro míru, dávej si na ni pozor. Mohla by tě ve víru vášně zabít...“

„Poslechni Va, to mě strašíš schválně? Chceš mě jen pro sebe?“

„Pokud můžu prosit, tak chci dnes večer tebe, Naike a všecky, které se mi podaří zřetězit. Jestli si ji nevezmeš, budu zítra v E deficitu, tudíž mimořádně nepříjemná; neriskuj. Postav to těm mladým tak, že se zítra koná ta slavnostní mše s veřejným vyznáním hříchů; takže aby to k něčemu vypadalo, musejí napřed nějaké hříchy mít. Ať se snažej!“

Takže se konaly slavnostní orgie. Naike je označila za svou svatební oslavu, což zavdalo důvod k mimořádnému veselí; každý se snažil jí blahopřát. Po delší době zařídili i chutnější jídlo a především spoustu pití; už zase jim to nedělalo potíže. I Diana byla celý večer nezvykle milá, nebránila mi v pití a dokonce pila trochu taky; proč bych tedy nebyl spokojen?

Ráno jsem se oblékl do všech svých Vládcovských odznaků, aby se tím posílila důstojnost chvíle. Také všichni ostatní lidé byli v gala, především Mario, který procházel mezi všemi v ornátu se zlatým vyšíváním, tvář nepohnutě vznešenou, jako by patřil spíš do nebe než mezi nás. Úlohu ministranta převzal Denis (ještě se pamatoval) a jeho pomocníky byli Michal Estragon a Rudi Aussengraben, známá dvojice uličníků; hlásil se i Algie Monroes, ale coby protestant nikdy mši svatou neviděl a neměl tušení, co by měl dělat, takže byl s díky odmítnut.

Sešli jsme se na určeném místě; ježto nebylo nač si sednout, usedli jsme na zem se zkříženýma nohama, v půlkruhu před oltářem zdobeným křížem. My komthurové a vyšší společnost jsme obsadili privilegovaná místa pod velkým košatým platanem, přímo před oltářem si posedala mládež; bohužel přišli oblečeni v tom nejlepším, co měli, což je vlastní kůže, zdobená pomalováním, tetováním a šperky. Šelmy obsadily všechna zbývající místa a napjatě očekávaly, co se má dít; naši je už poučili, že to bývá vznešené divadlo.

Mario vystoupil k oltáři, otevřel Bibli a přečetl latinsky nějaký odstavec, k němuž hodlal hovořit. Poté přeložil celý text do reortštiny a kde nevěděl, pomáhal si arminštinou a italštinou; byl to jazyk biblický, tudíž velmi složitý a náročný, polovina lvů tomu nerozuměla; jsou však stejní jako lidé a čím méně rozumí, tím větší úctu cítí k tomu, kdo nejen chápe, ale umí to i přednášet.

Když Mario začal kázat, hovořil velmi jednoduše a jasně. Více méně pouze vysvětloval základy křesťanské víry, vyprávěl o životě Ježíše Krista, jeho zázracích a hrdinské smrti. Záměrně posunul do trochu jiné polohy důvody, nezdůraznil dobrovolné sebeobětování, což by posluchači nemuseli pochopit, spíš vysvětlil, že smrt na kříži byla nepřátelským činem, kterým se ho nepřátelé zbavili. To bylo našim bratřím jasné a pochopitelné mnohem víc; často se jim stalo, když byli dopadeni, že byli krutě mučeni a poté zavražděni. Cítili soucit s kamarádem ve zbrani a zlobili se na neznámé nepřátele, kteří tak skvělého a dobrého člověka zabili. Dá se říct, že tuto část kázání pochopili a přijali velmi vřele.

Pak se jal Mario hovořit o Poslední večeři Páně. Vysvětloval její význam na reortské poměry dost zmateně, přesto se mu podařilo vštípit lvům mínění, že se jedná o jakési tajemné kouzlo, které je má spojit s Bohem. Souhlasili a byli potěšeni, že jsou přizváni k večeři Beránkově.

Po kázání došlo na sborový zpěv; hned po první sloce se šelmy přidaly, jak to ostatně bývá vždycky. Všichni mají značné hudební nadání a prostou píseň dokážou opakovat, i když slova jsou nad jejich možnosti. Vroucný zpěv se nesl k nebesům a zvěř daleko ve stepi zřejmě napjatě poslouchala, co se to zase děje.

Po zpěvu a po společné modlitbě došlo na vyznání hříchů; na to se mladí obzvlášť těšili, brali to jako jistou formu vychloubání. V extázi poklekali před oltářem a jeden přes druhého hlasitě vykřikovali všechny své prohřešky za poslední dobu, pokud si na ně vzpomínali; mám určité obavy, že si je někteří dokonce vymýšleli. Bohužel se to odbylo bez sebebičování; Tomáš sice zastává názor, že škoda rány, která vedle padne, ale Mario soudil, že by se to mohlo zvrhnout a předem takové extrémy zakázal. No, někteří z nás pamatují, kdy se sám s rozkoší sešlehal až do krve.

Nyní vykonával se vší vážností proměnu chleba a vína v Tělo a Krev Páně. Bylo napjaté ticho, když zvučným hlasem vyzpěvoval latinské verše, pozvedal tácek s hostiemi a poté pohár s vínem; v pokleku přijal Tělo i Krev a tím svou duši uvedl do stavu milosti. Jednu z hostií vložil do nádherné monstrance a obrátil se k auditoriu, aby jim ukázal Tělo živého boha.

V ten moment jsem spatřil cosi, co proletělo vzduchem; než jsem si stačil uvědomit, odkud to spadlo, ozval se výbuch a před oltářem vyletěl do výše sloup ohně. Byl to ruční granát, přesně takový, jaký používali nepřátelé proti Reortům a před jakými jsme je varovali.

Mario di Carialti, arcibiskup evropské části Templářského řádu Blesků a Svatého Kříže, stál v té chvíli před oltářem s monstrancí ve vztyčených rukou. Udiveně pohlédl na kráter, který se otevřel u jeho nohou jako propast pekelná; pak se stejně udiveně rozhlédl kolem sebe. Monstrance mu vypadla z rukou; pozvolna spouštěl ruce na prsa, odkud po zlatém ornátu prýštila krev. Kolena pod ním pomalu podklesala; zachytil se ještě oltáře, ale potom se zvolna svezl k zemi.

V té chvíli už nastal zmatek; zkušené šelmy okamžitě mizely do bezpečí, taky lidé prchali; ale odněkud shora z převislých skal, počaly štěkat kulomety. Málokdo z přítomných měl zbraně; i já jsem odhodil cop a háček ze své faraónské výbavy, koruna mi kdesi spadla, když jsem se přískoky vrhl za balvany a snažil se dostat ke svému stanu pro opakovačku.

Kulometů bylo několik, ale dva umístěné tak, že měly celé údolí pod přímou palbou. Jejich kulky rozrývaly půdu, mnozí lidé i šelmy byli zraněni – a bylo by jich mnohem víc, kdyby se před oltářem náhle neobjevila Naike. Pohledem sledovala směr kulek – pak se vztyčila, napřáhla ruce a mohutným výbojem energie spálila ty kulky ve vzduchu až k jejich ohnisku, to jest ke kulometné hlavni; tam vybuchly také, hlaveň se roztrhla a nejspíš zabila kulometníka i jeho pomocníka.

Jenže tu byl ještě druhý; před jeho útokem nebyla nijak chráněna. Dávka ji prošila dřív, než stihla reagovat; ale pak udělala totéž co předtím a na stanovišti druhého kulometu se také objevila ohnivá koule. Naike však padla na kolena, přejížděla si rukama po prsou a břiše a pokoušela se nějak zastavit stříkající krev.

To už jsem měl pušku v rukou. Povšiml jsem si, jak se za skálou vysunuje hlava člověka, který chtěl zřejmě zjistit, co se s kulomety stalo. Když se na chvíli odkryl, zmáčkl jsem spoušť; ta hlava sebou prudce škubla, chlap se téměř postavil; vypálil jsem znovu, on přepadl přes okraj skály a klouzal po kamení dolů do hlubiny. Spatřil jsem další pohyb a vypálil zas; zřejmě jsem zasáhl, ten muž se hýbal nějak divně.

Palba z několika pušek mi sesypala na hlavu kupu listí a větviček; zaryl jsem hlavu do hlíny a snažil se nepřivolávat smrt, neboť jsem tušil, že mě má na mušce další střelec z jiné strany. Všude kolem hřměla střelba; poznal jsem taky Dianinu karabinu. Útoky pomocí výbojů energie slyšet nebylo, ale cítil jsem je. A slyšel zuřivý řev útočících šelem.

Zato jsem si povšiml, jak se Tomáš připlížil k zraněné Naike. Dotýkal se jí rukama, pokoušel se vyléčit její rány; možná dokonce chtěl vyvolat Živý Oheň, ale ona nesouhlasila.

„Ne... nech mne odejít!“

Zaváhal. Pokusil se pochopit, co má v úmyslu.

„Vyšli mě... do boje! Mám tolik síly... já jim ukážu!“

Tomáš jí několik okamžiků hleděl do očí. Pak mírně pohladil trojitý šrám na její levé tváři; spokojeně se usmála. Nevím přesně, jakou sílu a odkud jí předal, ale byla zdrcující, neboť v ten moment se prudce zavlnil celý prostor; Naike zavřela oči a klidně položila hlavu.

A Baarfelt se rozplakal.

Nikdy jsem se nedozvěděl, do jakého světa odešla; ale tuším, že někde je, zkouší tam své bojové hry a prožívá různá dobrodružství. Říkám vám: jestli někdy v životě potkáte bojovného anděla s ozdobným trojitým drápancem na levé tváři, dejte si na něj pozor. Nebo ho požádejte o pomoc; určitě pro vás udělá, co bude moci. A pozdravujte ji...

Ve skalách kolem údolí se bojovalo, slyšel jsem střelbu a výbuchy granátů. Po mně už nikdo nestřílel, mohl jsem vstát, najít svého koně a vyrazit za ostatními, ale pochybuji, že na mne zbyla nějaká práce; šelmy a mladí FF jsou podstatně rychlejší. Viděl jsem, jak se kdesi ze skal vynořil černoch v červeném kabátku, asi důstojnický sluha; napínal luk a než jsem stačil zamířit, vypustil šíp a zasáhl jednoho tygra do packy. Nebylo to nebezpečné zranění, přesto chudák tygr sletěl s koně a škubal sebou v křečích; že by šíp byl otráven? Jenže shora na něj skočil leopard, cvakl tesáky a zákeřníka okamžitě přešla chuť střílet jedovaté šípy. Další černoši, v mnohem méně parádních uniformách, se zmateně pokoušeli uprchnout, ale pustily se za nimi další kočky. Nechali jsme jim je.

Už dávno nejsem tak rychlý, abych se vyrovnal těm mladším. Ani to nebylo zapotřebí; spíš se hodilo, abych krotil rozzuřené šelmy, Omarovy Araby či FF. Kupodivu nejvíc zuřili Kwenzoriho morani; jakmile chytili nějakého černocha, byli ochotni ho na místě bez milosti rozsekat na kusy.

„Askari!“ vysvětlil mi, „Černí zrádci! Mají otrávené šípy! Připlížili se a zabili naše hlídky! Natřeli se sloním trusem, aby šelmy necítily jejich pach! Na chvíli přestali být opatrní...“

Byl šílený nenávistí. Zato askari už asi litovali, že si za jidášský peníz nechali navléknout uniformy nepřátel; byli to nejspíš ničemové, vyhnaní či uprchlí z vlastního kmene, nenávidění každým. Teď přede mnou padali na kolena a prosili o život; ten nejchytřejší vykřikoval:

„Milost, pane! Poručili nám! Už nikdy nebudeme bojovat proti vám! Teď budeme sloužit tobě, věrně a dobře, věř nám...“

„Nestojím o vaše služby! Zde je váš pán! Kwenzori, chceš je za otroky?“

„Nehodí se ani jako žrádlo pro psy!“ Kwenzori kopl mluvčího rovnou do tváře, „Používáte otrávené šípy? Tak ochutnáte vlastní smrt!“

Sebral toulec se šípy, který vypadl jednomu askari. Jeden vytáhl a přistoupil ke křiklounovi; ten v hrůze couval, ale nedovolili mu uprchnout. Kwenzori jej zlehka škrábl špičkou šípu na paži; chlap zařval, roztřásl se, pak sebou začal cloumat a mlátit v křečích. Ostatní začali řvát a prosit; obrátil jsem se k nim zády a nechal Kwenzoriho, ať to s nimi vyřídí.

„Zemřít vlastní zbraní je milost Alláhova,“ komentoval to Omar, „Měli by být šťastní, že smějí okusit sílu vlastního jedu...“

Odcházel jsem; křik za mnou postupně slábl.

Čarodějové zapálili Oheň a ošetřovali raněné. Mnohým už nebylo pomoci, hlavně těm, kteří byli pobiti první vlnou útoku. Naike neodešla sama, měla jako doprovod několik kamarádek a kamarádů, taky pár šelem. Jejich opálená svalnatá těla tu ležela, jak je ostatní nechali, aby nepřekáželi; ještě nebyl čas je hezky urovnat. Připomnělo mi to rána po orgiích; tehdy se také tak váleli jeden přes druhého, unavení a šťastní. A teď...

Arcibiskup Evropy Mario di Carialti ležel před oltářem, tváří na monstranci, která mu vypadla z rukou. Pod jeho tělem se rozlévala kaluž krve a vsakovala se do ornátu, vyšívaného zlatem. Padl ve službě Boží, ve chvíli nejvyššího milosrdenství. Padl na prahu nového života a nových činů, krátce po tom, co se rozhodl znovu pomoci bratřím z řádu obnovit jeho slávu. Miloval řád a pro jeho slávu byl ochoten k čemukoliv; hluboce věřil v Boha a služba mu byla nejvyšším štěstím. Snad by si přál takovou smrt, kdyby si mohl vybrat.

„Je svatý...“ zašeptal kdosi, když jej zvedali.

Nevím, kdo má v našem společenství právo rozhodovat, komu bude přiřčena koruna světce a mučedníka; ale lidem stačilo, jak zemřel. Ať byl v životě jakkoliv zvláštní, smrt všechno smazala; teď už rozhodovalo něco jiného, něco mimo lidské chápání.

Přicházela sem Bonny, opět v lidské podobě; kopanci poháněla důstojníka, který klopýtal, padal a snažil se bránit proti jejím psům, kteří ho kousali do lýtek. Nejmocnějším kopancem mi ho srazila pod nohy.

„Jejich velitel!“ hlásila, „Poslechni si, co říká!“

Neříkal nic, leda že prosil, aby ho už nechali. Bonny je odvolala, chytla ho za krk a postavila na nohy. Byla podstatně silnější než on.

„Já za nic nemůžu!“ vykřikl, než jsem stačil promluvit, „Dostal jsem rozkaz!“

„Rozkaz zabíjet – tyhle?“ ukázal jsem na ty mrtvé.

Letmo si je prohlédl, nohy se mu třásly. Ale odpověděl:

„Každý je nepřítel.“

„Ať řekne, kdo mu dal ten rozkaz!“ zavrčela Bonny.

„Major Brandon!“ vychrlil důstojník, aniž jsem se zeptal.

„Cože? Kdy jsi s ním mluvil?“

„Včera večer, pane...“ zaváhal, nechápal proč se ptám.

„Včera večer? Říkáš, že jsi mluvil s Brandonem?“

„Ano, pane... Přijel od vrchního velitele s rozkazy!“

Vedle mne se objevil Tomáš a okamžitě se ujal výslechu:

„Nebylo ti na něm něco divného? Vypadal jako jindy?“

„No... nic zvláštního! Ledaže... nebyl vůbec unavený. A uniformu měl docela čistou, jako novou. Vypadal líp než kdokoliv z nás po té cestě...“

Chápal jsem, co tím myslí. Jeho chlapi byli špinaví, neoholení, unavení po táboření v divočině. I na jejich uniformách to bylo vidět. Jestli...

„Ty jeho rozkazy – jaké byly?“

„Podepsané vrchním velitelem. Že máme zaútočit podle jeho disposic...“

„Proč s vámi nezůstal?“

„Velitelem jsem já. Major Brandon... on říkal, že má ještě nějakou práci jinde. Že se prý brzo zas uvidíme.“

„Asi ano.“ Pokynul jsem, aby ho odvedli. Vzali si to na starost Omarovi beduíni; samotný Omar se tvářil, jako bych mu něco vyčítal.

„Zabil jsem ho vlastní rukou, Hazreti!“ ujistil mne.

„Ano, jistě, všichni jsme to viděli...“ odpověděl jsem.

„Zdá se, že jsme sice zabili majora Brandona, ale ne Rastagara.“

Mlčel jsem. Co se na to dalo říct? Co bych s tím já dokázal udělat?

Maria di Carialti a ostatní mrtvé jsme pohřbili pod skalou v tom údolí, a do skály nad jejich hrobem vytesali osmihrotý kříž.

Ať je Bůh milostiv jejich duším.

(Denis)

Po masakru v rokli u Zelené řeky se Charry ještě víc změnil; jako by celý ztvrdl, jeho činy ovládala chladná, nezkrotná nenávist. Už jsem ho takového viděl, v Německu, když plánoval Zimní válku. Bylo jasné, že jestli na nás někdo zaútočí, nebo se jen setkáme s nepřáteli, bude to zlé. Pro ně, ale též pro nás; Charry je snad skutečně inkarnací boha války a kdo se mu postaví, zemře.

Otec strávil většinu času, kdy jsme ještě měli odpočívat, ve svém stanu. Nebylo radno tam vstupovat, ani by to jeho stráže nedovolily. Ty viditelné byli Taššovi leopardi, ale ti nechránili ani tak jeho klid, jako spíš život lidí, kteří by neprozřetelně vešli a ocitli se tváří v tvář tomu druhému, co číhalo uvnitř. Nezajímal jsem se, co to je; nechtěl jsem to vědět, tím spíš se s tím nechtěl setkat.

Věděli jsme to všichni: já, Valérie, Julka... možná i Chris. A Alt'ankh; ta sice odmítala jednat se mnou, ale otce několikrát navštívila a setrvala u něj několik hodin. Lví čarodějka mi byla záhadou; nepřišel jsem na to, co vlastně umí a s jakými bytostmi komunikuje. Podle některých tvrzení byla Wašoriweho dcera, ale on se se svými potomky vyloženě nesnáší; snad z toho vyplývala její zuřivá nenávist vůči němu.

Co ovšem vím: pokusy se nedařily Tomášovi ani Alt'ankh. Byli na tom tak, jako já před navázáním kontaktu s Assi; jako by tápali v neproniknutelné mlze. Což neznamená, že mně se dařilo lépe; jen jsem to víc čekal. Když něco není poprvé, nepřekvapí vás to.

Ale strašně naštve. A způsobí pochmurnou náladu. Nespřádal jsem plány na pomstu Morrigan, tím méně jejím nadřízeným. Takové ty řeči: ...kdybych je dostal do rukou! Kdybych je dostal do rukou, znamenalo by to, že jsou tak slabí, že je budu moci ušetřit. O tomhle se to hraje, o ničem jiném.

Teď šlo o to myslet prakticky. Co nejrychleji se dostat na pobřeží, nalodit se a odplout domů, na Ostrov. Co bude tam, se uvidí; v každém případě tam bude jiná konfigurace moci. Využijeme energie, kterou máme uloženou do různých věcí. Nabereme sílu a připravíme se na útok. A už nikdy nebudeme věřit, že když nějakou moc máme, jsme v bezpečí.

Až na to, že tu cestu musíme nejdřív dokončit. Což se nestane, pokud se nám budou stávat takové věci jako ten přepad. Pokud dovolíme, aby se stávaly. Aby nějaký Rastagar přežil useknutí hlavy posvěcenou šavlí; no dobrá, jednou se mu to povedlo. Je lepší než my? Stejně dobrý? Nebo jak?

Pokud to vidím správně, je stejně silný; leda že stojí na straně zla. Tím myslím Zlo s velkým Z; v žádném případě někoho jako je Axhar nebo Červené kopýtko. Vším způsobem jsou tyhle roztomilé dívenky považované za zlo jen omylem, dokonce ani jejich tatíček není to nejhorší, co můžeme potkat v astrálu, teď dokonce na zemi. Horší než oni je bůh, který fandí konkurenci. A my ani nevíme, který to je.

Tak jaké vlastně máme šance? Známe viditelné, hmotné projevy; lidi, co proti nám stojí. Morrigan, s pravděpodobností blížící se jistotě původní Víla Morgana, vycvičená chudákem starým Merlinem; později se postavila jak proti němu, tak proti jeho bohům. Křesťanským, ale možná i keltským; našla si nějaké jiné. Nebo je vytvořila. Vyvolala z nebytí a dala jim sílu, jako jsem já dal Assi. Pak se na tisíc pět set let uložila do rakve a vylézala z ní jen občas, aby se nasytila. Krví, nejlépe dětskou. Dobrou chuť.

Nadějnější je jít po stopě Rastagara. Původně patřil ke Zlatému úsvitu; to jsou pokračovatelé T, ale značně odchýlení stranou. Nebo jsme my, mínění se různí. Golden Dawn považují mnozí za satanisty hrubého zrna, ale právě jsme si vysvětlili, že papá Satan není v téhle hře nejdůležitější osoba. On taky Rastagar už není GD; prohlašuje se za člena Nezávislé lóže, což může něco znamenat, nebo nemusí. Jméno neřekl, asi je tajné. Nebude jich mnoho, ale budou velice schopní. A důkladně zakonspirovaní.

Já si v tom případě počínal tak, že jsem prohledával astrál, až jsem něco našel. Oni to udělali nejspíš taky; v které oblasti? Nepohybujeme se po přímkách, ale po spirále; mnoha proplétajících se spirálách. Nejlepším Ochráncem by byl někdo, koho ostatní nenávidí či neberou vážně; někdo jako Loki, ale Loki to nebude, ten je spojen s Ősgardem. A drží s námi.

Rastagar (a ještě kdo?) objevil někoho, koho já zcela jistě snadno neobjevím. Připravoval se dlouho a pečlivě; času měl jistě dost. Pojistil se na neobvyklé případy, i na ten, kdyby byl zabit; vzkřísili ho, nebo měl dost síly, aby se vzkřísil sám. Nebo dokázal vytvořit iluzi, že ho Omar zabíjí, tak dokonalou, že jsme tomu uvěřili. Obelstít nás čaroděje, dokonce šelmy? Musí být hodně dobrý.

Teď jsem přesně tak daleko, jako otec a všichni ostatní. Dokonce i plán mám podobný jako on: počkat, až se zase vynoří. Pak sledovat jeho spojení, pokusit se zachytit a identifikovat jeho Ochránce. A poslat na něj svoje. Hodně jsem jich ztratil, ale snad funguje aspoň bráška Jerzy. Na sestřičku Janu bych nespoléhal, tu už nejspíš zaangažovala Julka. Anebo...

Myslím, že tím směrem otec vyslal Naike. Čarodějku nic moc, ale bojovnici docela schopnou. Nadšenou amatérku... Teď musíme počkat, až něco vyčmuchá, což asi nebude hned. Ale je to tátova hra; zatím mě do ní nepřibral, ačkoliv bych to čekal. Taky jsem měl Naike rád, byla milá. Táta ví...

Ach! Táta mě do té hry nevezme, protože se o mě bojí. Zabili mu Naike; a příliš brzy po tom, co se mu začala líbit. Nechce, aby zabili taky mne. On se o mne bojí! On nevěří, že bych dokázal...

Táta mi nevěří!

Měl bych se asi urazit. Jenže... věřím já, že to zvládne on? Začínáme být nervózní, přestáváme věřit jeden druhému. Nejvyšší čas se vzpamatovat. Pohovořit si, dohodnout schopný plán. Obšancovat přístupové cesty. Nastražit pastičky. A zagitovat kamarády.

Pitomče! Kvůli tobě tak zastaví svou válku v Infernu!

Hrome, Inferno! Že by nepřátelé pocházeli až odtamtud? Jak by se dostali do našeho světa, jak by navázali kontakty...

Ale ano, dokázali by to. Kdyby je někdo navigoval. Někdo velmi schopný. Komu jsme kdysi šlápli na kuří oko. Jenže nikoho takového si nevybavuju. Jistě, nemusí to být můj nepřítel, ale já znám minulost každého...

Každého vlastně ne. Nevím, odkud se vzal Feroz. Nevím, proč přišla na svět Diana a kdo ji chránil. Nevím, z které zasrané díry vylezl Charry.

Nevím, z které zasrané díry vylezl Bharwald, praotec našeho rodu.

Neměl bych se zamyslet, co jsem komu provedl v minulých zrozeních?

Nezačínám být trochu paranoidní? Hm, víc než trochu.

Ale co! Příště prostě toho hajzla uškvařím bleskem; a jestli mi ještě nějaká energie zbude, napálím to tomu jeho Ochránci do koulí, až zavyje. Teda jestli má koule. V opačným případě ho to bude bolet ještě víc.

Charry vydal jasné příkazy. Tři dny odpočinek, ošetření raněných, pohřbení mrtvých. Potom odjíždíme; kdo nebude schopen, toho povezeme v nosítkách. Postupovat v ukázněných, sevřených kolonách, nikdo nebude opouštět své místo, nikdo nebude dělat problémy. Po tom, co se stalo, by se ani lví rozmazlené kočky s koťaty neodvážily neposlouchat velitele. Charry jezdil v čele, zamračený, vzteklý jako čert; na dotazy neodpovídal buď vůbec, nebo vzteklým vrčením. Jedině Diana se odvážila mluvit s ním normálně, ostatní k němu chodili jen pro rozkazy. Pokud to opravdu bylo nezbytně nutné.

Cesta pokračovala rychleji než dřív, karavana postupovala disciplinovaně; snad to bylo i tím, že každým dnem ubývalo dobytka, jak byl zabíjen a pojídán. Taky zásobní koně ubývali, občas některý padl vysílením nebo se zranil ve zrádných dírách od surikat. Ochranné oddíly se už nepletly uprostřed, ale řádně držely službu u boků karavany a vzadu, což byl Charryho příkaz; od předního Tošiova oddílu jsme udržovali předepsaný rozestup a denně přebíhali psi se vzkazy.

Čím dále jsme putovali, tím víc se Charry chmuřil, přestože měl mít vlastně radost; blížili jsme se území, jež je označováno za portugalské. A když jsme se konečně dostali za řeku, která tvoří hranici (byla napůl vyschlá), Charry svolal poradu velitelů.

„Já vím, že jsem řekl, že nám největší nebezpečí hrozí na neutrálním území, případně považovaném za anglické. Taky vím, že jsme přes veškeré ztráty odrazili nepřátelský útok. Ale nevěřím, že je to konec.“

To by se kromě zcela šílených jedinců nedomníval nikdo. Jestliže jednou existuje nějaká armáda, dříve či později na ni musíme narazit.

„Území, které nelze kontrolovat, není ničí. Portugalci mají v celé zemi pár misií a opevněných stanic. Těch pár vojáčků, poslaných sem nejspíš za trest, před armádou vezme do zaječích, nebo se zabarikáduje a nevystrčí ani nos. Oni tady někde jsou a musíme očekávat, že nás napadnou. Nařizuji dodržovat stále maximální opatrnost, jak jsme to činili doposud. Nesmíme nikomu věřit, nepříteli tím méně!“

Tak jsme postupovali dál v sevřeném útvaru, zajišťovaném ze všech stran Reortskou jízdou. Charry dokonce poslal Tošiovi vzkaz, aby byl ještě opatrnější než dřív. Málokdo to považoval za přehnanou opatrnost.

Moje povinnosti nebyly náročné; vlastně téměř žádné. Příležitostně jsem pátral po nějakých známkách aktivity nepřítele; zbytečně. Občas jsme o tom mluvili s těmi lepšími kolegy; ani oni nic nepozorovali. Dokonce i otec se se mnou jednou dal do diskuse a potvrdil, co jsem si myslel už předtím.

Zajímalo mne, proč zapojuje do svých pokusů Alt'ankh; podle něho se stará lvice zajímala sama, existence Rastagara ji silně dráždí a znepokojuje. Že by dokázal být nebezpečný i reortským božstvům? Nejspíš ano; jejich panteon je velmi rozsáhlý, nesourodý a těžko pochopitelný, z velké části tvořený duchy předků. Ovšem tím se nemyslí předkové jednotlivých Reortů, ale celých rodů, případně kmenů; spřízněnost s tím či oním mýtickým hrdinou je značně důležitá a ovlivňuje vše následující. Hrdinské zpěvy, které slýcháme za dlouhých jízd, nejsou jen dávné vzpomínky, ale živá realita; jejich hrdinové stále ještě pečují o své potomky. A jsou-li ohroženi, přispěchají jim na pomoc. Což by měli logicky udělat i nyní.

„A jak se to daří?“

Otec jen pokrčil rameny. Moc ne; Alt'ankh se hněvá a považuje to za své osobní selhání. Nebo za činnost nepřátelských sil, hlavně Wašoriweho; jak by se tedy nenaštvala, když někteří (Chris a já) ho podporujeme? Chápe, že to třeba jinak nešlo, ale to neznamená, že souhlasí.

A do toho ještě to křesťanství! Šíří se mezi lvy jako lavina; pokud někdo myslel, že smrtí Maria Carialtiho něco skončí nebo se omezí, stal se pravý opak, Mario během několika dní povýšil na významného světce a patrona celé Afriky. Došlo už i k několika zjevením a zázrakům, za zvláštních a těžko vysvětlitelných okolností; a stává se to hlavně lvům a leopardům!

Zbystřil jsem pozornost. Nemůže to být nějaká nepřátelská iluze?

Otec kýval hlavou. Ano, to napadlo i jeho. Ale zatím je takový předpoklad dost šílený; navíc nelze zjistit přesné okolnosti, nikdo neví nic přesně, jenom slyšel, že se stalo kdysi, kdesi, v předním nebo zadním oddíle, avšak pokaždé na opačné strany kolony. Žvanění, nic víc.

„Měli bychom to důkladně prověřit.“ navrhl jsem.

„Zkus to. A nezapomeň na svoje jezdce, ti taky nezahálejí!“

I v tom měl pravdu. Křesťanství se šířilo, a hlavní slovo měly Zuzanka a Irma. Že Naike už je svatá, mě nepřekvapilo, ale kde se vzal a proč se šíří kult dívčiny jménem Lasana, která je inkarnací něčeho dávného a žije (bude žít?) v jakési vesnici u Jičína? (v Čechách; nejspíš vzpomínka některého kamaráda z dětství, co s námi utekl z Rakouska). Lasanka je milá holka, asi tak dvanáct třináct; nic neumí, nic nedělá, dokonce se ani s nikým nebaví, jen předává energii a požehnání. Žasnul bych.

Ale záležitost Lasany mi vnukla nápad: jestliže chci najít Rastagarova Ochránce, musím hledat v docela jiné oblasti, než jakou znám. Jedna možnost je prozkoumat dosud neznámé kulty a vyeliminovat ty, kteří to naprosto jistě nejsou. Tím se vymezí, které jsou podezřelé. Samozřejmě to bude chvilku trvat, bude to složité, ale to by nemělo vadit.

Už letmým průzkumem jsem zjistil, že mezi mládeží koluje spousta různých kultů a nauk, o kterých nevím; není ani vyloučeno, že zatímco jeden přijímá nějakou bytost jako příznivou a ochrannou, pro druhého je nepřítel, případně zákeřný démon stojící vychytrale bokem. Že snaha najít si co nejzvláštnějšího Ochránce je všeobecně obdivována, nebylo pochyb. Horší bylo, že okolo každého se vytvořila zcela speciální mytologie, kterou mi ochotně vyprávěli, ale trvalo to hrozně dlouho. Nešlo jinak, musel jsem se s každou z těch dívek Propojit a provést hloubkovou sondu do vědomí. Neříkám, že to bylo nepříjemné.

Zvlášť mě zaujal kult Aštara Šarana, velitele jakési kosmické lodi, který přiletí odkudsi z vesmíru, aby zachránil lidstvo před zkázou. K té zkáze by mělo dojít někdy na konci tisíciletí, zhruba za sto let; mystický rok 2000 je vůbec všeobecně považován za období, kdy se Bůh na nevděčné lidstvo už konečně pořádně naštve a buď je vyhubí osobně, nebo si k tomu zjedná členy Templářského řádu; je tedy zapotřebí nabrat co nejvíc schopných bojovníků a příslušně je vycvičit, abychom si neudělali ostudu. Nepřátele samozřejmě povede Satan osobně; jaké postavení budou mít naši známí čertíci, nevím. V tom boji zhyne většina ničemů, kdežto spravedliví budou Aštarem Šaranem odneseni do nějakého jiného světa. Čímž se na Zemi uvolní prostor, abychom mohli zahájit velkoplošné experimenty a konečně vybudovat vzorovou civilizaci, jak si ji představujeme.

Ta věc měla samozřejmě různé varianty, podle toho, jak na to kdo hleděl. Mnozí kladli důraz na nutnost mučednického sebeobětování, jak nám to právě předvedla Naike; my všichni postupně zahyneme ve spravedlivém boji, abychom očistili svou krví deset hříšníků a přivedli je ke Službě. Pokud se někdo zachrání, pak jen proto, že ještě není dostatečně svatý. Možná děvčatům by mohla být dopřána drobná výhoda, aby stihly porodit a odchovat děti; kluci ale počítali s hrdinskou smrtí tak jistě, že ani netoužili vybudovat si nějaké sídlo a získat majetek. Příchod Morrigan a vůbec celý Zásah byl brán jako varování Ochránců, že jsme příliš zlenivěli a zchoulostivěli, a začali si myslet, že se nějak vyhneme mučednické smrti a následným hrůzám; proto nám to bylo tímto způsobem připomenuto.

Hlasatelé těchto pozoruhodných názorů byli mimo jiné silně zvědaví na mé zážitky ze Zásahu; předpokládali, že by oddělení dalších bytostí mělo aspoň příšerně bolet, abych z toho něco měl. Nesmysl; necítil jsem celkem nic. Na vlastní Zásah jsem byl uspán a když jsem se probudil, cítil jsem se jako... hm, jako něco, co vyvrhla hyena ze spolykané kořisti svým mláďatům. Vůbec mi nepřipadalo, že bych něco ztratil; spíš jako bych já sám byl kdysi částí něčeho velikého, od čeho jsem byl odloučen. Kdyby mi někdo řekl, že toho pravého, skutečného Denise někdo poslal někam do nekonečna a mne nechal zde jako jeho část, byl bych ochoten mu věřit.

„No... a není to nakonec tak?“

„Nevím. Možná jo; každopádně to tak můžeš brát.“

„Počkej! Jak to vidí ostatní?“

„Většinou skoro stejně. Já nevím, možná to tak vážně udělali!“

„Nepřipadáš mi nijak jiný než dřív...“

„Ani bych nemyslel, že se nějak změním.“

„Dokázal by ses změnit třeba na Danielu, jako dřív?“

„Samozřejmě; uložil jsem ji do Vzoru, ty se nezměnily. Ale potřeboval bych na to víc energie. Dřív jsem to dělal automaticky.“

„Energii ti předám!“ nabízela ochotně dívka, kterou jsem právě zkoumal.

„To nejde jenom nasát, musíš ji zpracovat a přetransformovat; nemyslím krátkodobé akce cílené na něco konkrétního, ale úrovňový vzestup...“

„Kdy se tak asi dostaneš na dřívější hladinu?“

„To záleží na spoustě okolností. Rok, dva, pět...“

„Můžeme ti nějak pomoct?“

„Samozřejmě, řeknu si, až budu potřebovat. Počítám se všema...“

Byli spokojeni; přesto se nějaká přemýšlivá hlavička zeptala:

„A jak je to s duší? Máš ji se svými součástmi rozdělenou nebo společnou?“

„Nemám zdání. Jestli se někdy spojíme, zjistím to. Momentálně bychom asi takové spojení nedokázali. Víš, dřív jsem dokázal svoje dvojníky nalézt jen v hluboké meditaci; věděl jsem o nich, občas jsme si dali echo, ale opravdu pouze v kritických případech. Ve chvíli smrti a tak...“

„Smrti? Oni někteří zemřeli?“

„Když umírá v boji čaroděj, vzbouří svým řevem celý vesmír.“

„Zkusme se vrátit ještě jednou k duši. Berme to, že je tvoje a že ty jsi jediný a původní D. Když někdo odloučí D1, vznikne nová duše, nebo se od té tvé kousek oddělí?“

„Podle Písem je duše nedělitelná. Existuje individuální duše, zvaná Ego; její součást je Nadduše, oživující boží jiskra. Jestli se od Ega dá oddělit něco životaschopného, vyzkoušela Valérie; Bart byl živý a samostatný, ale nevím, zda by takový zůstal, kdyby ho přestala udržovat v existenci. Hmota se dá vzít z čehokoliv, to by neměl být problém; třeba by zkušený čaroděj opravdu dokázal vytvořit jednoho nebo několik dvojníků a všechny je držet naživu! Já jsem pouze ubohý začátečník...“

Tomu se holky samozřejmě smály, ale já to myslel vážně. Nemůžu zapřít, že závidím Morrigan její znalosti. Škoda, že je používá... vlastně nepoužívá. Příchod na naše shromáždění byl výjimečná činnost na příkaz Cowenu, jinak odpočívá ve své rakvi a nedělá naprosto nic.

(Budu taky jednou takový? Brrr! To radši tohle tělo zničit a opustit!)

„Já bych se klidně polobohem stala, kdyby mi to někdo nabídl!“ hlásila další dívka, „Docela dost tě nechápu, žes to odmítl!“

„Ano, svým způsobem máš pravdu. Ovšem když uvážím, že bych tam mezi nimi byl ten nejslabší... zkusím si počkat, až na to budu mít přirozený nárok. Nejsem si jist, jestli ta nabídka nebyla nějaká Pastička; třeba by mě za čas srazila zpátky, nebo zdržela na cestě. A navíc Morrigan nevěřím.“

Posluchači, hlavně děvčata, na mě koukali s obdivem, závistí a příjemnou touhou po dobrodružství. Trochu jim vadilo, že to nebolelo, ale jinak by se klidně nechali rozdělit a rozposílat po vesmíru. Některým se to dokonce stalo, některému z nižších bohů se zalíbili a vzali z nich vzorek do svých hmotných světů. Jenže si na to nevzpomínali.

„Uvažujme: do té chvíle jsi měl s ostatními společnou karmu. Teď jste se rozdělili, i vaše karma se bude větvit. Jak asi?“

„Nemám tušení. Budu muset pátrat a zjišťovat. Bude to trvat dlouho; ale slibuju, až na něco přijdu, že to hodím do veřejnosti. Dočkáte se...“

Padla ještě spousta otázek, ale moje odpovědi byly čím dál neurčitější; skutečně jsem neměl tušení, co říct. Mělo by mě těšit, že mají takový zájem o vyšší filosofii; tak proč jsem byl spíš znepokojen, jako by jejich úvahy mířily zakázaným směrem? Existují snad opravdu zakázaná témata? Je něco, co je lidem zapovězeno poznat?

Té noci za mnou přišla Bonny. Nebylo to poprvé, to bych lhal; vynořila se ze stínů na tichých tlapkách, krásná a elegantní ve své skvrnité kožešině; ale k milování se změnila do lidské podoby. Tedy... téměř.

Byla ke mně hodná. Nezištně sbírala energii, kde na nějakou přišla, a za mnou chodila, abych si ji odebral. Jestli mě měla ráda? Asi ano; zas tolik jsme se o tom nebavili. Vůbec omezovala lidskou řeč, měla raději všelijaké psí zvuky. Čím dál víc se podobala šelmě i v lidském Vzoru.

Po milování u mne zůstala spát, ještě propojená tělem i myslí. Dělalo mi dobře takhle usínat; věděl jsem, že ráno odejde, než se probudím. Možná si za svítání, ještě v polospánku, dáme další kolo. Nebo ne... nevím.

Ale v noci přišel signál. Z velké dálky, větší, než si umím představit.

Tady je Vasilisa – pamatuješ se na mne?

Probouzel jsem se ztěžka, však víte proč.

Ano, pamatuju. Upír z Ruska, že?

Mám na tebe prosbu, Denisi. Potřebuji tvou pomoc.

To bude horší. Nedokážu za tebou přijít! Kde jsi?

To místo se jmenuje Sarakš.

Zarazil jsem se. Zní to jako prokletí...

Je to prokleté místo. Velmi zlý svět. Plný nebezpečí.

Neptal jsem se, co tam dělá. Asi měla nějaký důvod.

Potřebovala bych tady tvoji oddělenou část. Dokázal bys to?

Až teď jsem se zcela probudil. Cos to řekla?

Potřebuji tady tvoji oddělenou část. Dokážeš to?

Ano, rozuměl jsem. Ne, nedokázal. To udělala Morrigan!

Tak nic. Myslela jsem, žes to očíhl a zkusíš to po ní...

Teď jsem byl dokonale vzhůru. A dost v šoku.

Vasiliso, už ten Zásah mě dost poškodil! Ty chceš, abych udělal dobrovolně ještě další? Tím bych se zničil!

Ty ne. Jsi silný. Aspoň jsem si to myslela.

Ještě to se mnou pěkně cloumalo, když promluvila Bonny:

„Pošli tam mě!“

„Nesmysl! Jak si to představuješ?“

„Já jsem Zásahem nedotčená, byla jsem ve stepi. Odděl ode mě část; od nás, protože budu mít štěňata... Pošli nás tam, prosím!“

To je Bonny? zajímala se Vasilisa, Poznávám její auru!

Zdravím tě, dlouhozubko! dala Bonny najevo jistou zdvořilost.

„Poslouchej, to je naprosto šílený nápad!“ odrazoval jsem ji.

„Mají tam pejsky jako já? Nemají – tak tam půjdu! A co?“

„Zahyneš tam! Slyšela jsi, co říkala!“

„Tak zahynu. Ale třeba vyhrajeme! Udělej to!“

„Ale já to neumím!“

„Umíš, přečetla jsem si to. Možná máš málo síly; můžu ti přivolat divoké psy z celé stepi! Ale chci tam jít!“

Tak ji pošli! souhlasila Vasilisa, Dám ti souřadnice...

Nebudu zapírat, ten experiment mě lákal. Věděl jsem, že je to prohřešek proti čarodějnické etice; možná dost hrubý. Ale když jsem viděl ten kroužek zářících očí, dal jsem se ukecat. Konečně, stejně jsem to chtěl vyzkoušet!

Naštěstí v tom místě bylo zřejmě dost volného materiálu. A díky Propojení jsem dokázal vytvořit Bonny kopii, tam v tom světě. Vidět ji nemohla, ale nějakou dobu ji dokázala vnímat. A byla vrcholně spokojená.

Zato já byl nesmírně vyčerpaný. Jak mne Vasilisa ujistila, že tamta Bonny žije a i její děti budou doufám zdravé, radši jsem se rozloučil. Dva tři dny musím počítat s naprostou neschopností cokoliv dělat. Ach jo!

Prosím, zapamatujte si to jméno: Sarakš. Svět, který se podobá peklu. Ani nevím, kde se nachází. Ale až budu mít jednou dost síly, udělám svou kopii a vyšlu ji tam. Chci to vidět na vlastní oči. Chci ten svět zachránit, změnit k lepšímu. Jestli Vasilisa o to ještě bude stát.

Zatím mne prosím nechte spát...