(Denis)

Charry mívá většinou pravdu, když očekává něco nepříjemného. Ani tentokrát se nespletl; asi po týdnu putování portugalským územím přiběhl pes od Tošia s jednoznačným pokynem: okamžitě zastavit karavanu a připravit se na kruhovou obranu. Objevil se nepřítel.

Charry vydal příslušné rozkazy; karavana se sjela do houfu a vytvořila ze zavazadel a nákladních koní pevný kruh opevnění. Ochranné oddíly zaujaly místa předem připravená a zkontrolovaly zbraně. Charry svolal velitele.

Ale nedělo se nic, víc než půl dne. Až se soumrakem přijel Tošio osobně; okamžitě byl uveden k císaři.

„Psi objevili vojáky ve stepi jižně od nás. Zastavil jsem oddíl, vyslal hlídky na různé strany a podal ti zprávu. Vypadá to asi takto: pruh území mnoho desítek kilometrů na sever i na jih je kontrolován jízdními patrolami; ty střeží kraj a zjišťují, zda někdo necestuje tím směrem. Jsou velmi rychlé, zřejmě spojené moderní bezdrátovou telegrafií.

Na jihu je velký, dobře hlídaný vojenský tábor. Zvědové jej obhlédli jen zdálky, přiblížit se báli. Je v něm mnoho tisíc vojáků, přesně to nelze odhadnout. Lidé bílí i černí, dragouni, arabská jízda, muži s turbany, snad Sikhové. Hodně koní; asi se můžou rychle přesunovat. Lehká polní děla.

Odhaduji jejich plán takto: vědí, že máme velkou karavanu, která se tak snadno neukryje před těmi jejich jízdními hlídkami. Ty okamžitě informují velení, které vyšle oddíly: jízdu, později i pěchotu. Protože se mohou pohybovat rychleji než my s celou karavanou, dostihnou nás a budou zdržovat, než přijde hlavní voj. Počítám, že další oddíly jsou rozmístěné po trase. Alespoň já bych to takhle rozestavil.“

Charry se škrábal na hlavě a prohlížel si mapu, do které Tošio dislokaci nepřátel zakreslil. Tvářil se povážlivě.

„Zdá se nezbytné svést bitvu. Otázkou je kdy, jak a kde, za jakých podmínek. Daleko od pobřeží nejsme; tam kotví naše lodi. Ta karavana... hrozně nás zdržuje a oni to vědí, chtějí ji dostat. Vědí, že ať budeme manévrovat jakkoliv, karavanu stejně neopustíme, takže na nějaké finty nebudou příliš reagovat. Různé klamné útoky...“

„Kdybys dovolil, pane, vzal bych tak sto jezdců a provedl s nimi klamný útok... třeba třicet, čtyřicet mil od hlavní trasy...“

„Ano, to je dobrý nápad, ale vezmeš tři sta jezdců včetně reortských těžkooděnců. Bojovat s nimi můžeš jak chceš, ale dávej dobrý pozor: jestli na to zareagují a vytáhnou na tebe s většinou armády, bude dobře. Jestli naši fintu prokouknou a zahájí všelijaké ty honičky, nech to plavat a vrať se. Nech jim tam pár jezdců, aby se měli s čím honit, ale do žádných důležitých bitev se nepouštěj. Měj pořád na mysli, že nejsou hloupí!“

Tošio mohl upozornit, že on taky ne, ale neříkal nic.

„Chtělo by to něco, co by způsobilo zmatek... něco, co my můžeme a oni ne!“

„A já mám nápad!“ ozvala se Diana, „Denisi, pojď sem! Jestlipak ti aspoň trochu funguje barvoměna?“

„No... mně ano. Většině jakž takž.“

„Tak mě sleduj a případně oprav. Pamatuješ na výslech toho důstojníka, tu část o Brandonovi? Přijel v dokonalé uniformě a předal jim jakýsi písemný rozkaz; protože všichni tvrdíte, že je mrtvý, musela to být iluze. Dokázali byste postavit jízdní oddíl anglických dragounů, který by se zamíchal mezi ty pravé a způsobil tam zmatek?“

Jakmile jsem pochopil, okamžitě jsem vytvořil iluzi: uniformu anglického důstojníka, velmi věrohodně vypadajícího mladého poručíka.

„Ano, tak nějak to myslím. Dokážeš to?“

„Určitě; kolik jezdců?“

„Kluky z FF, případně WF. Doufám, že tě nenapadne brát nějaké šelmy!“

„To ne, ale... co holky?“

„Ty, co se dokážou přestrojit za kluky. Denisi, pamatuješ si vůbec ještě, jak vypadají lidé? Realistické vlasy, žádné ozdoby, tetování... a hodně oslabit auru. Může se stát, že se tam potkáš s nějakým čarodějem!“

„Ano, správně!“ dodal Charry, „To je úkol číslo dvě: jestli někde narazíš na Brandona... Rastagara, zlikviduj ho! Bez milosrdenství a...“

„...a potichu,“ řekla Diana, „Nevylučuju, že nebude sám!“

„Přímo s potěšením!“ řekl jsem odhodlaně.

„A tentokrát se přesvědč, že je opravdu po něm!“

„Uvažoval jsem o tom, pane. Obávám se, že má někde uložený Vzor...“

„Uložený – kde?“

„Těžko vysvětlit. Z hmotného hlediska vlastně nikde. Já ho mám... v nexusu, informačním poli; v případě, že bych ztratil tělo, ale vědomí zůstalo jakž takž v pořádku, můžu je obnovit dle původního Vzoru. Pokud na to budu mít dost materiálu – a energie.“

„Podle mírného zaváhání v hlase soudím, že v tom je háček!“

„Ano. Té energie mám dost málo.“

„Jak je na tom Rastagar?“

„Myslím, že to moc jinak nebude. Ovšem on nepotřeboval hmotné tělo, jenom iluzi; ukázal se vojákům, vydal rozkazy, ale sám do boje nešel...“

„Takže z něj zůstalo co? Jen ta iluze?“

„Vědomí. Falešné Ego.“

„Vasilisa mi vyprávěla takovou pohádku. Byl Kostěj Bessmertnyj, kterého nikdo nedokázal zabít, protože jeho život byl ve zlatém vejci, a to vejce leželo ve stračím hnízdě na starém dubu...“ ozvala se Diana.

Charry se na ni podíval jako na pitomce, ale já přikývl.

„Tak něco. Staré pohádky mají občas něco do sebe.“

„Udělej to jak chceš, ale zab ho!“

„Ano, pane.“

S tím byl Charry spokojen; začal promýšlet, jak odlákat pozornost od karavany, dokonce uvažoval i o možnosti napadnout nepřátelský hlavní tábor. Zatímco by na něj útočili, karavana by mohla projít...

Já vyšel ven a přivolal gardisty. Něco už vytušili, někteří jsou tp. Jen co se sešli, vysvětlil jsem jim situaci i Charryho záměry. Ohlas byl ještě nadšenější, než jsem předpokládal. Ona už stačila ta moje uniforma.

„Pořádně poslouchejte! Vezmu do oddílu toho, kdo si umí vytvořit věrohodný vzhled: uniformu, zbraně a tak. Kdo má problémy nebo si nevěří, radši ať to ani nezkouší. Jdeme do dost nebezpečné akce!“

„To vypadá, jako že tam zahyneme?“

„Tolik bych se zas netěšil. Na sebevražedné mise je zatím dost času; máme za úkol nadělat zmatek, případně chytit Rastagara.“

„Souboj čarodějů?“ oživla Zuzanka a Irma se připojila.

„To by měl být spíš můj problém. Pokud ho zaregistrujete a já ne, pak mi dejte okamžitě echo; obávám se, že spíš bude nebezpečný on nám! Nestojím o to, aby vás některého zabil!“

„Fajn,“ řekla Senta, „Co máme dělat, kdyby zabil tebe?“

Vyletěl jsem vzteky, ale kvůli něčemu docela jinému:

„Kam ty se hrneš? Chceš jít do boje, když máš dvě děti?“

„Tak hele! Jsem princezna Wulffssonnů, taky čarodějka! Co by to bylo za válku, kdyby se obešla bez Wlků? Assama slíbila, že se mi postará o malýho, Danča je stejně pořád s Ginou – tak o co ještě jde?“

Vypadalo to na hádku a někteří se na ni těšili, ale mávl jsem rukou.

„Hele, napřed chci vidět ty uniformy! Personální obsazení potom!“

Jak jsem očekával: u většiny to byla spíš představa o tom, co je uniforma; možná docela pastva pro oči, ale každý voják by to okamžitě prokoukl. Což jsem jim začal vysvětlovat; přitom mi zrak padl na Monty Draggona, jednoho z jezdců. Pokynem ruky jsem ho přivolal.

„Prosím vás, dobře si Montyho prohlídněte! Takhle má vypadat vzorový bílý mladý muž! Žádné výstřednosti, žádné zbytečné ozdoby. Seriózní, slušný...“

Monty se trochu styděl, ostatní se šklebili. Přiznávám, Monty neměl v cowenu nijak významné postavení; pokud bych ho měl charakterizovat, byl skrz naskrz průměrný. Ani malý ani velký, tlustý ani hubený, hezký ani ošklivý; chytrý ani hloupý. V bojových disciplínách limity pokaždé splnil; v magii sloužil jako celkem spolehlivý pomocník, i v sexu si odpracoval svoje. Nikdy neudělal nic špatně, nikdy neudělal nic významného. Jediné, pro co měl talent, bylo obchodní podnikání, ovšem to ve stepi nemohl moc využít.

Pamatuju si ještě, jak zazářil při smlouvání na různých tržištích; tam ho holky měly rády s sebou, dokázal vyjednávat s kupci podstatně líp a ke všeobecné zábavě. Dobře hrál karty, kostky, ale i šachy nebo go; to dokonce natolik dobře, že ho občas vyzval ke hře i Tošio, když se chtěl odreagovat. Možná se mohli spřátelit, kdyby měl Monty větší chápavost v bojovém výcviku nebo Zenové filosofii. Takhle se hodil jen ke hře.

A přece jen něco ovládal: rád se sázel a často vyhrával. Soupeři se vztekali a obviňovali ho, že má nezasloužené štěstí, ale není to pravda; umí si rychle spočítat únosnou míru rizika a vykalkulovat, jak věc dopadne. Získal tak většinu děvčat a mezi kluky proslul jako borec, kterému je každý něco dlužen ze hry. Ne že by to z nich ždímal, co by taky s penězi dělal uprostřed Afriky; ale tak nějak to zůstává v povědomí.

„Ano, laskavě se přizpůsobte Montyho vzhledu! Abyste to líp chápali, povýším Montyho na vrchního strážmistra; budeš mým zástupcem. Potřebuju tam mít spolehlivého chlapa bez všelijakých výstřelků! Pro začátek zkontroluješ ostatní a upozorníš je na jejich chyby!“

Tedy: Monty vzal svou funkci velmi vážně a zodpovědně. Ostatní spíš jako žert; ale že do akce chtěli, nechali se od něj šikanovat. Zakázal veškeré ozdoby, tetování, příliš odvážný střih oděvů, moc dlouhé nebo krátké vlasy. Doporučil všem včetně dívek několikadenní strniště na tváři, povolil výraznější knírek, ježto ten dragouni nosí. Na krku mohli nosit křesťanské symboly, ne však jiných božstev. Ze zbraní důsledně vyloučil všechny podivné a příliš zdobené; sem tam povolil arabskou šavli. Přísně však zakázal veškeré extravagance typu bat°legh.

(Co že je bat°legh? To slovo znamená meč cti a pochází z nějaké kultury, se kterou se WZ zkontaktovaly v cizích světech. Velká půlkruhovitá zbraň z oceli se spoustou trčících čepelí; bojuješ s tím trochu jako s naginatou nebo... viděl jsem všelijaké takové věci, ale vysvětlování by zabralo moc místa. Podstatou je, že se dá útočit i odrážet oběma (všemi) konci; dá se to však zvládnout dvěma meči, případně mečem a štítem.)

„Vyrážíme za svítání,“ oznámil jsem, „Dopít, dozpívat, zalehnout bez orgií a spát, ať jsme všichni provozuschopní!“

Vzhledem k napjaté situaci byl rozkaz proveden neprodleně, bez odmlouvání a připomínek. Rovněž tak před úsvitem byli všichni na nohou, sedlali koně a chystali zbraně. Přišel Charry s Dianou, domluvit s námi přesný plán našich operací; nejvhodnější mi připadalo místo přibližně den cesty na jih, blízko nepřátelského opevnění. Podle zvědů se tam nacházela dost členitá pahorkatina, ve které bude rozkoš hrát si na Indiány.

Vyčkával také Wa-gah a několik dalších psů. Protože jsme nemohli přibrat žádné lvy ani leopardy, byli psi jediní, kdo mohli sloužit jako stopaři. Wa-gahovi to proti mysli nebylo, docela s chutí by se sešel s Bonny; udělala na něj hluboký dojem.

Za svítání jsme vyrazili; kromě osobních přátel si nás nikdo ani moc nevšímal, každý měl dost svých starostí. Díky psům jsme jeli rychle a bez zbytečného propátrávání terénu, celý den k jihu, dokud jsme nedorazili do předpokládané oblasti; tam psi objevili napajedlo s dostatkem vody, které podle stop navštěvovali jezdci na okovaných koních, jistě dragouni. Nejspíš se domnívali, že jsou tam dobře schovaní a tím v bezpečí. Napojili jsme sebe i koně a ukryli se ve skalách, obklopujících kotlinu.

Vojáci přijeli se soumrakem; asi už přišli na to, jak nebezpečné je toulat se v noci po stepi. Sjely se tam tři oddíly po dvaceti jezdcích, každý oddíl vedený poddůstojníkem; páni četaři si dali zapálit extra oheň dál od mužstva a projednávali u něj události dne, vcelku běžné: nepřátele, tj. nás, neobjevili, ba ani žádné stopy. Muži trochu nadávali na velení, které je nutí courat po všech čertech, když by stejně dobře mohli sedět v kasárnách a ládovat se uzeným.

Nechali jsme je v klidu povečeřet a popovídat si; pak postavili hlídky, zalehli a do půl hodiny už všichni chrápali, jako když pilou řeže. To jsme se zas vzbudili my a vydali se do jejich tábora, pochopitelně potichu, jako když jde šelma na lov. Rozprostřel jsem na ně deku, hluboký spánek; všechny zbraně jsme posbírali a odložili stranou, o zásoby potravin jsme se rozdělili s našimi trvale hladovými psy. Koně jsme taky uklidnili, aby se zbytečně neplašili a nedělali rámus.

Procházel jsem táborem a vnímal jejich sny. O domově, o dívkách, které tam nechali, o práci, kterou dělali doma – ale nejčastěji o mámě a tátovi, kteří na ně doma čekají. Je zvláštní, jak často dospělí chlapi sní o tom, že se přitulí do teplé a bezpečné máminy náruče; je v těch snech velká jako z pohledu malého dítěte, přestože muž už bezpečně ví, že ve skutečnosti je drobná a zchátralá jako věchýtek; ale je to vzpomínka z dětství...

V té chvíli jsem si uvědomil, že nemám právo poslat je na smrt jen proto, že mi zkřížili cestu. Budu je muset zajmout a poslat pod ochranu karavany; jednak tím nepříteli ubyde šedesát bojeschopných mužů, jednak... už patří mně, jsou zajatci pod ochranou řádu Templářů. Asi mají štěstí.

Tři poddůstojníci spali u svého odděleného ohně. Prozkoumal jsem jejich mysl a vybral z nich toho nejinteligentnějšího; i když mezi námi, ani on nebyl zas tak nic moc. Když jsem ho probudil, koukal dost zblble.

„Ano... co se děje, pane poručíku?“

„Hledám majora Brandona!“ řekl jsem, dokud byl rozespalý.

„Brandona – tady?“ V duchu zahájil zmatené úvahy, proč si myslím, že by zrovna on měl něco vědět o Brandonovi, kterého zrovna moc nemiluje; pokusil se mi to vysvětlit, ale já vnímal podstatně dřív jeho myšlenky.

„Měl by tady být,“ trval jsem na svém, „Generál Reynolds tvrdil, že byl pověřen zvláštními operacemi v tomto prostoru...“

Četař zmateně uvažoval; neměl sebemenší pochybnost, že jsem opravdu vyslán generálem, nezarazilo ho ani, že Brandon má dělat diverzní akce. Pokládal ho za schopného třeba nechat vypálit pár vesnic, jen abychom v nich my nenalezli pomoc či útočiště. Vlastně přesně nevěděl, co má major za úkoly; ale vcelku oprávněně mu nedůvěřoval.

„A ten plukovník se šedivým knírem... jak se jmenuje?“ využil jsem vzpomínky, která probleskla četaři hlavou.

„Latterbery? Ze štábu?“

„Ano, ten. Přece s Brandonem spolupracoval!“

„To jo... ale pane, já o tom opravdu nic nevím!“ četař se probudil aspoň natolik, že se dokázal rozhlédnout po táboře a uvědomit si, že se tam pohybuje větší počet mých vojáků. To ho nezarazilo, ale zvědavý Wa-gah, který se taky přišel podívat, ho překvapil víc.

„No nic, klidně spěte a nenechte se rušit. Ráno času dost!“

„Provedu!“ zamručel, zamotal se zase do houně a usnul.

Naši přiložili do uhasínajícího ohně a vařili čaj. Přišel jsem si k nim sednout a promyslet situaci; hned mi samozřejmě nalili taky.

„Co s nimi chceš dělat?“ položil otázku Monty.

„V tom je ten problém. Bohužel, už nepatří své armádě, ale nám; nemohu je s klidným svědomím nechat zemřít. Budeme je muset zajmout a hlídat, než se situace vyřeší.“

„Na to budeme ovšem potřebovat strážné!“

„Ano, to souhlasí. Přivoláme nějaké lvy a leopardy, ti je určitě ochotně pohlídají, ale potřebujeme je dostat na nějaké chráněné místo daleko odtud. Tady je příliš rušno... Wa-gahu, neznáš nějaké vhodné údolí, třeba u vody, odkud by nemohli utéct?“

Wa-gah si nechal vysvětlit, jaké požadavky na zajatecký tábor máme. Potom navrhl jezero asi třicet mil na západ odtud; bude sice napolo vyschlé, ale na krátký čas by to nemělo vadit.

„Určitě neutečou, když jim sebereme koně, oblečení a boty,“ zasmála se Irma, „V podstatě nebudeme ani muset moc hlídat...“

„Vzala by sis to na starost?“ zašklebil se Monty, „Taková spousta nahých a nadržených chlapů, to by ti mohlo dělat dobře!“

„No, možná by se mi to líbilo; ale na velitelku zajateckýho tábora mám jinou a podstatně lepší kandidátku: Priscillu. Té je celkem fuk, komu bude znepříjemňovat život; šikanovat je určitě bude pořádně a když bude mít náladu, může si mezi nimi na noc někoho vybrat!“

„Takže... ráno je probudíme, vysvětlíme jim situaci a pošleme je tam pod stráží... to byste si mohly vzít na starost, holky. Mezitím tam už Charry pošle strážní oddíl šelem a Priss jako velitelku; tepnu to Chrisovi a on to vyřídí. Možná těch zajatců bude víc...“

„V každým případě je to humánnější než je zabíjet! A zbavíme se jich na dost dlouho...“

A tak jsme nechali naše zajatce v klidu vyspat. A když vyšlo slunce, probudil je zvuk vojenské trubky jako každý jiný den...

„Sakra chlapi – to jste nás nemohli probudit dřív?“ vztekal se druhý četař, který o nás nevěděl, takže překvapeně zíral na cizí vojáky, „Nevíte, že jsme už měli být dávno na trase? Lotři ochrápaní, zalezli jste někam do roští a vyspáváte jako dobytek! Já vás asi... sakra, kde mám šavli? Kdo mi vzal... a hrome, můj revolver je taky pryč!“

Chlapi urychleně otvírali oči; mnozí snad už ani nespali, ale nechtěli se zbytečně zvedat, aby nemuseli vstávat předčasně. Teď se rozhlíželi a hledali ručnice, které před usnutím postavili do trojhranů; pak zjistili, že nemají ani koně a co horšího, nic k snídani. To už bylo povážlivé.

„Zloději!“ usoudil moudře jeden z četařů, „Jinak to není možný, museli to bejt zloději! Nejspíš ta černá verbež!“

„To je ovšem průšvih!“ řekl druhý, „Musíme je chytit a vzít jim naše věci, jinak z nás starej udělá pudink!“

„Jak je chceš chytat, když nemáš koně a ani nevíš, kde se lotři schovali? Mně se to nějak moc nezdá...“

V té chvíli jsem uznal za vhodné zasáhnout; stejně už někteří začínali chápat, že naše přítomnost věští něco neblahého.

„Přeju všem dobré ráno. Abychom to zbytečně neprotahovali: jsem velitel vojenského oddílu Arminského císaře, který vás během noci zajal. Až budete tak laskaví a vstanete, budete odvedeni do internačního tábora, kde počkáte na konec války. Pokud skončí naším vítězstvím, budete navráceni svému velitelství a vrátíte se domů. Pokud to dopadne jinak, myslím, že už to nebude naše starost...“

Zírali na mě dost vyjeveně; ani se nedivím.

„Vy jste se zbláznil, chlapče?“ řekl pak jeden z nich.

„Nemyslím. Proč?“

„Jste si vědom, že jsme britští vojáci?“

„Ano. To je důvod, proč jsme vás zajali.“

„Máte na sobě anglické uniformy!“

„Promiňte!“ luskl jsem prsty a změnil uniformu na tygří pruhy, „Už je to lepší? Ach, nepředstavil jsem se: plukovník Denis Baarfelt.“

Postupně vstávali, rozhlíželi se a žasli.

„Co byste kupříkladu dělali, kdybychom odmítli uposlechnout?“

„Jistě, s tím by byly určité potíže. Museli bychom vás přinutit.“

„To myslíš jak?“ zeptal se jakýsi hromotluk a zaťal pěsti.

Popálil jsem mu zespodu bosá chodidla; zařval a začal poskakovat.

„To je nějaký zatracený trik!“ namítl kdosi bystřejší.

„Ano, jeden z našich zatracených triků. Máme jich v zásobě mnohem víc, podstatně nepříjemnějších. Ale nechceme nikomu ubližovat; pouze v případě, že se nebudete chovat rozumně. I tak by nám to bylo líto!“

Četař, se kterým jsem v noci mluvil, dokázal svou inteligenci; přistoupil ke mně a pokoušel se vyjednávat: „Začni uvažovat rozumně, chlapče! Je nás tu šedesát, vycvičených vojáků, kteří by dokázali těm tvým několika klukům a holkám klást účinný odpor i beze zbraně! Myslím, že bys měl uvažovat spíš o nějakém rozumnějším řešení...“

„Fajn. Chci vidět ten účinný odpor. Jestli tím myslíš tu dýku, co máš pod košilí, tak na tu bych nespoléhal. Radši mi ji dej!“

„Je mou povinností se bránit...“

Šlehl jsem ho výbojem energie. Zařval bolestí.

„Prosím. Přemohl jsem tvoji obranu. Stačilo to?“

Nestačilo. Vyškubl dýku a napřáhl ji proti mně.

„Je mi líto, chlapče! Ale přísahal jsem, že budu do konce svých sil bojovat za svoji vlast, dokud budu nosit tuto uniformu! Budeš mne muset zabít, než abych svou přísahu porušil!“

Nebylo zbytí, sežehl jsem ho Ohněm; uniforma na něm shořela včetně dýky, kterou svíral v hrsti. Mezi přihlížejícími to vyvolalo hrůzu, ale když vyšel z plamenů sice nahý, ale nezraněný, taky úžas.

„Této formě říkáme Živý Oheň; normálně ho používáme k léčení a tak. Ovšem umí si poradit s jakoukoliv hmotou...“

Četař si prohlížel vlastní tělo, teď po obnažení trapně bílé. Neochotně se zakryl rukama, aby dal najevo slušné vychování.

„Už vím, proč ses ptal na majora Brandona! Jsi prokletý čaroděj – jako on!“

„Nevím, zda jsem prokletý, ale tento trik umím. Nuže pánové, jaký osud si vyberete? Nabízím vám dobrovolný odchod do internace s přiměřeným vybavením a na koních – nebo násilný, pěšky, nazí a pod bičem. Uvažte to!“

„Naše armáda nás bude hledat! Až nás najdou a zjistí, co jste...“

„Tak udělají co? Zmůžou něco víc, než vy?“

Začal o tom uvažovat. Taky ostatní přemýšleli, ale situace jim byla jasná; postupně se uklidňovali, vztek nahradila tupá rezignace.

„Takže prosím! Seberte si věci a srovnejte se podle oddílů; moji lidé vás prohlédnou, odeberou vám předměty, kterými byste si mohli uškodit, pak vám vydají koně a odjedete do internace. Tam si vás převezmou... no, to uvidíte sami. Myslím, že byste nám měli být vděční, zachránili jsme vám život!“

Ještě nějakou chvíli se někteří vzpouzeli, ale nakonec uposlechli. Naši je pro jistotu prověřili a odebrali vše, co se nám nezdálo; prozatím jim ale nechali ty uniformy, vojáci si na ně strašně potrpí. Co s nimi udělá Priss a její komando, je ovšem...

Dostali samozřejmě taky snídani, z jejich vlastních zásob. Když se dobře najedli, vyrazili na cestu a zakrátko nám zmizeli z očí. Vše, co po nich na tábořišti zůstalo, jsme sežehli ohněm a terén upravili tak, aby nezbyla jediná známka, že tu někdo pobýval.

Shromáždil jsem zbytek svého mužstva a Monty zkontroloval, zda vypadají přiměřeně. Sotva jsme vyrazili, už doběhl jeden pes a hlásil další skupinu vojáků. Nařídil jsem uchystat léčku v jednom místě cesty, zarostlém dostatečným množstvím křovisek. Urychleně a tiše jsme se tam přesunuli a vyčkávali, až kořist dorazí.

Tentokrát to bylo třicet mužů, opět dragouni, v čele s mladým nadporučíkem; rozhlížel se dost ostražitě a zřejmě si byl dokonale jist svými schopnostmi, v armádě doposud nejspíš nedoceněnými. Jeho vojáci vypadali otráveně a byli uprášeni od hlavy k patě; asi toho už dost najeli.

Vystoupil jsem na cestu s puškou v ruce, zrovna když ke mně dojeli; nadporučík přitáhl koni uzdu a štěkl: „Co je? Co tady strašíte, člověče?“

„Mám takový rozkaz, pane. Sesedněte laskavě s koní; tady tím údolím smíte procházet pouze pěšky a po jednom.“

„To bych rád věděl, proč?!“

„Vyskytují se tu domorodci. Položili na stezku nějaké otrávené trny, které by mohly zchromit koně. Ať vojáci jdou pěšky a dobře se dívají na zem, kam šlapou. Když naleznou takový trn, musejí ho opatrně odstranit šavlí a odhodit na okraj stezky. Jinak hrozí...“

„Jo, chápu.“ Nadporučík se obrátil a vysvětlil to svým lidem podstatně spletitějším způsobem. Koukali hloupě, nicméně sesedli a šli pěšky dopředu, hledíce pod nohy; nadporučík počkal, aby šel poslední a riziko otravy se tím minimalizovalo.

„Kde je četař Wilkie?“ ptal se, „Mají tady někde mít tábořiště...“

„Přespali tam a ráno odjeli. Teď už tam nikdo není.“

„Nepřátelskou aktivitu jste nepozorovali? A vůbec, co tu vlastně pohledává váš oddíl? Nemám pocit, že bych vás znal...“

„Barrow, pane; speciální služba, od majora Brandona.“

Na okamžik zbystřil pozornost, pak potřásl hlavou.

„Máte nějaké úkoly, o nichž můžete mluvit? Možná by bylo lepší, kdybyste byl pryč dřív, než přijede plukovník. Nemusel by vás vidět...“

„Plukovník?“ odvážil jsem se otázat.

„No ano, samozřejmě. Jede sem na inspekci plukovník Latterberry z generálního štábu. Upozorňuji, je to přísně tajné, jestli někde špitneš...“

„Dle rozkazu, pane!“ vypjal jsem se jako struna.

Důstojník přimhouřil oči. „Ian McDougal. Tvoje jméno?“

„Danny.“

Podal mi ruku. Měl docela příjemnou osobní energii. Prohlížel jsem si ho; kromě jména naznačovaly jeho původ také další znaky: namísto šavle skotský palaš s košem zvaným tulipán, na krku keltský kříž, dokonce stužka v barvě jeho klanu, kterou měl uvázánu za nárameník namísto tartanu. Narychlo jsem prověřil jeho myšlenky; docela by se mi zamlouval. Bohužel je nepřítel.

Kráčel přede mnou opatrně jako na jehlách; náhle se ke mně zprudka obrátil: „Ty se nedíváš pod nohy, chlape!“

„Ale jo, dívám...“ bránil jsem se, ale on pojal nějaké podezření.

„Něco tady nehraje... nevím co, ale...“

Samozřejmě jsem se mohl ještě chvíli vykrucovat, ale už mi nedůvěřoval. „Ano, správně. Jste obklíčeni.“ řekl jsem a pokynul našim lidem.

„Aha. Takže Barrow od majora Brandona?“

„Nebo Denis Baarfelt od arminského císaře.“

„To mě dost mrzí. Docela ses mi líbil.“ řekl a myslel to opravdu vážně.

„Ty mně taky, fakt!“

„Škoda, že tě budu muset zabít.“ položil ruku na koš svého palaše.

„Docela milé. Už dávno jsem si pořádně nezašermoval!“

„Počkají ti tvoji podřezávači krků, až si to vyřídíme?“

„Určitě. Mají šerm rádi stejně jako já.“

Vojáci si naší hádky samozřejmě povšimli, ale nesnažili se do ní jakkoliv zasáhnout. Možná proto, že na ně naši ještě pořád mířili.

„Hned tady, na cestě?“

„Možná by to bylo lepší tam v údolí.“ navrhl jsem, „Je tam víc místa.“

Souhlasil přikývnutím. Pak nařídil vojákům, aby pokračovali v cestě; také naši se přemístili. My dva jsme šli jako poslední, za námi jen psi.

„Když jsi z toho... Ostrova, to jsi taky Templář?“ položil otázku.

„Ano. Jako většina našich.“

„Hm. Slyšel jsi někdy o skotském obřadu?“

„Aha. Takže jsi bratr z jiného kláštera?“

„Nejsem. Ale když jsem byl mladý, chtěl jsem být.“

„Mladý? Teď už nejsi?“

„Čtyřiadvacet. Dost na to, aby člověk opustil romantické sny.“

„Být Templářem není žádný sen. Je to vážná a zodpovědná práce.“

„Zabít každého, kdo s tebou nesouhlasí. Skutečně důležité.“

„Tuhle léčku jsme vymysleli, aby nikdo zemřít nemusel.“

„Kromě mne?“

„Ani tebe k tomu nic nenutí.“

„Jen jeden z nás bude žít, bratře z jiného kláštera. Pro nás oba není na tomto světě dost místa. Jestli mne porazíš, doporučuji, abys mne nenechával naživu, jinak projdu celý svět, ale najdu a zabiju tě. A pokud mě zabiješ, dávej si do konce života pozor na lidi z našeho klanu!“

„Nezabiju tě a nebojím se tebe ani tvého klanu.“

„Ještě řekni, že se odvážíš pustit mě na svobodu!“

„Až skončí tahle válka, docela určitě.“

„Víš jistě, že nejsi blázen?“

„Blázen je slovo, které nic neznamená. Psychiatři říkají, že neexistuje normální člověk. Jen takový, u kterého ještě nestanovili diagnózu.“

Došli jsme do údolí; rozhlížel se a neviděl žádné stopy, však víte proč. Pojal podezření, že jsme ho nějak oblafli. Horečně přemýšlel, jak obelstít nás; mým řečem samozřejmě nevěřil ani na chvíli. Vzhledem k tomu, že vojáci šli po jednom a pod namířenými hlavněmi, nedalo našim velkou práci okamžitě je odzbrojit; pak je nechali, aby si sedli.

Ian McDougal vytasil palaš, zapíchl ho do písku a rozepínal si řemení. Měl revolver, ale ani ho nenapadlo ho zkusit vytáhnout, těšil se na souboj. Revolver i s pouzdrem odložil stranou, dokonce svlékl vojenský kabát, vyhrnul si rukávy a rozepjal límeček. Usmál jsem se a nechal rozplynout svoji uniformu; Ian poněkud povytáhl obočí, ale zůstal klidný.

„Teď už bych docela uvěřil, že jsi ušlechtilý barbar!“

„Tvoji předkové chodili do boje nazí a natření na modro!“

„A tetovaní po celém těle. Asi jako ty. To se mám taky svléknout?“

„Jak chceš. Není to nezbytné.“

„Chtěl bych zemřít pod prapory svého klanu. Připadá ti to hloupé?“

„Nijak zvlášť. Jak moc je váš rod spřízněn s MacLawweny?“

„MacLawwenové z Loch Culloughu? Jsou to bratranci – a vedeme s nimi čtyři sta let válku. Vyber si.“

„Hezké. Donald MacLawwen je teď velmistr Evropské části. Kdyby ses s ním chtěl setkat, mohl bych to zařídit.“

„Nechci se setkat se žádným MacLawwenem a kdybych si mohl vybrat, nechtěl bych nikdy potkat ani tebe. Čím dřív tohle vyřešíme, tím líp!“

Vzal do ruky palaš a na zkoušku s ním sekal do vzduchu. Pak se zarazil, neboť zároveň se stejnokrojem jsem zrušil i svou zbraň a stál před ním zcela neozbrojen. Vyřešil jsem to a vytvořil si toledský kord.

„Ovládáš dost zajímavé techniky.“ přiznal.

„Ta zbraň ve skutečnosti neexistuje. Je to pouhá iluze.“

„Ta moje je pravá. Jak se chceš tamtím bránit?“

„Zkus to!“

Zaútočil sérií rychlých útoků, kterými chtěl prověřit mé schopnosti; bez problémů jsem je odrazil, zbraně o sebe zvonily jako opravdové. Několikrát jsem zkusil své oblíbené finty, ale zvládal to; věřil si oprávněně.

„Bojovat tedy umíš,“ řekl a setřel si z čela pot, „Můžeš mi odpovědět na něco... ta tvoje zbraň. Je iluzorní, ale dokážeš jí odrážet ocel. Jak?“

„Ovlivňuji tvoji mysl. Předstírám něco, co neexistuje.“

„Hloupost. Nic takového jsem nepostřehl!“

„Kdybys to postřehl, nebyl bych Mistr čaroděj.“

Nevěřil mi, samozřejmě; poodstoupil jsem, vzal kord za čepel a probodl si jím zespodu břicho, až špička vyjela někde na zádech ven.

„To snad...“ přece jenom byl trochu překvapen.

„Iluze,“ řekl jsem a nechal zbraň rozplynout. Pak jsem ji opět materializoval v ruce. Je jasné, že na těle nezůstala jediná stopa.

„Hraješ si se mnou. Měl bych se urazit...“

„Celý život je iluze, Iane. Vlastní mysl si s námi pohrává.“

„Ty si pohráváš. Skončíme to – bojuj!“

Opět jsme se několikrát střetli; naposledy jsem ho oklamal fintou, palaš mu vyrazil a odkopl stranou. Skočil po něm a uklouzl; šlápl jsem mu na prsa a hrot kordu opřel o hrdlo. Cítil jeho ostří.

„Zvítězil jsi. Skonči to.“ řekl trochu smutně.

„Ne. Ale patříš mi; rád bych, abys to uznal.“

Zašeptal jakousi modlitbu; pak prudce zvedl hlavu, aby si vrazil můj kord do krku. Nepodařilo se mu to, protože tam žádný nebyl.

„Nedokážeš se zabít, dokud ti to nedovolím.“ řekl jsem.

Zkusil si vzít svůj palaš, ale na něm seděl Wa-gah a vrčel.

„Co je zas tohle za hru, sakra?“ rozhněval se.

„Do teď to byla hra. Jsi zralý, abychom začali vážně?“

„Co to znamená – podle tebe?“

„Zkřížil jsi zbraň s Templářem, byl jsi poražen a zajat. Od této chvíle máš některá práva Služebníka chrámu; samozřejmě ne všechna, ale to se časem může změnit. Hodně to bude záležet na tobě, rytíři skotského obřadu.“

Zamračil se; štvalo ho, že se mu posmívám. „Já nejsem...“

„Od teďka jsi.“

Potřásl hlavou. „Dobrá; tvoje hra, tvoje pravidla. Co dál?“

„Tvoji chlapi jsou od teďka zajatí. Pošlu je do tábora, ale tebe si budu muset nechat. Jsi bystrý mládenec se značnými schopnostmi; po kratším výcviku bys mohl být hodně dobrý. Hlavně v magii, máš talent. Opravdu nevím, co s tebou. Někdo bojácnější by tě zabil.“

Pomyslel si, že to můžu udělat stejně; ale neřekl to.

„Zatím zůstaň sedět tadyhle a čekej; musím to vyřešit s tvojí armádou. Bude tě hlídat můj pejsek. Dej si na něj bacha, kouše.“

Wa-gah se mu naprosto nelíbil. Nedivím se.

Vojáci přijali informaci, že jsou zajati a budou internováni, celkem bez větších protestů. Snad na ně zapůsobilo, jak klidně a rezignovaně přijal svůj osud nadporučík; osobně jsem je neprověřoval a nikdo z našich nehlásil žádné závady. Odebrali jim všechno přebytečné jako těm prvním, utvořili oddíl a poslali je pryč. Začal jsem mít trochu obavy, že jestli pochytáme ještě nějaké další, nebudu mít už dost lidí.

„Tak, teď budeme mít klid na práci. Můžeme začít...“

Ian si během toho času ujasnil situaci a vymyslel i nějaké plány. Nemohl jsem čekat nic jiného; podstatnou částí těch plánů bylo zabít mě a utéci.

„Začni, s čím chceš.“ řekl podmračeně. Nic dobrého ode mne nečekal.

„Účelem toho, co teď dělám, je tvůj výcvik na Templáře. Chápu, že sis to nepřál, ale to málokdo. Do řádu se lidé dostávají dvěma způsoby: jednak se přihlásí sami a chtějí, jednak jsou zajati a po určitých událostech je už nemůžeme pustit, aby proti nám nepoužili, co se naučili.

Ano, hodlám tě naučit některé věci. Vím, že je chceš proti nám využít; to je přirozené. Klidně ti prozradím, že vnímám tvoje myšlenky, od začátku co jsme se potkali. I to bych tě dokázal naučit...“

Na chvilku mi napadlo, že nejpříjemnější způsob by byl, kdybych na něj ve vhodnou dobu vyštval Danielu; propojili bychom se a on by získal informace rychle a jednoduše. Možná to dokonce časem udělám; ale teď ještě ne.

A on? Mlčel. Koukal na mě a čekal, co bude dál.

„Měl bych ti vysvětlit něco o své moci. Mám řadu znalostí a schopností; je důležité, abys věděl, že tě mohu kdykoliv k čemukoliv přinutit. Zda to udělám nebo ne, záleží na okolnostech. Bude-li to zapotřebí, nebudu váhat, ale zbytečně nechci. Je to součást mé osobní etiky.“

Otevřel ústa. Chtěl říct něco v tom smyslu, že nevěří na etiku u vrahů a podvodníků, ale neřekl to, dokonce ani nedomyslel. Problém byl v tom, že se nedovedl rozhodnout, jaké označení přiřadit k tomu prvnímu. Vrah, to mu bylo jasné od první chvíle; ale nehodilo se ani zloděj, ani ten podvodník. Snažil se najít přesnou definici a přitom si ujasnil, že vlastně žádné další obvinění nemá.

„Teď budu pokládat otázky. Latterberry.“

Jako většina nezkušených se soustředil na utajení nejdůležitějších věcí. Chvilku jsem ho v tom nechal škvařit, pak jsem řekl:

„Takže, přijede dnes, pravděpodobně okolo čtvrté odpoledne. Jako doprovod bude mít padesát jízdních gardistů, deset poddůstojníků a tři důstojníky jako pobočníky. Tvůj úkol byl prověřit stav bojové pohotovosti jednotlivých oddílů a uvést vše do pořádku před příjezdem, aby nenašel žádné závady.“

Tohle už nevydržel. Vybuchl: „Jak to všechno víš?“

„Od tebe. Říkám nahlas, co čtu v tvé mysli. To, co se snažíš utajit.“

„To je sprosté!“

„To je válka, Iane. Potřebuju znát situaci.“

„Co uděláš s plukovníkem a jeho lidmi?“

„Pravděpodobně je zajmu. Abych je nemusel zabít.“

„Předpokládám, že zabít bys je dokázal taky tak snadno?“

„Zabíjení je velice lehké.“

„Ale mne jsi nezabil!“

„Chceš asi znát důvod. Tak dobrá: třeba ten keltský kříž na krku. Nechtěl bych se dostat do konfliktu s tvými Ochránci. Ne, nebojím se jich; ale oni jsou moji přátelé, a přátelům se neubližuje.“

„Čemu říkáš Ochránci?“

„Matka Boží, jejíž obrázek visíval nad tvou postelí, když jsi byl malý. Svatý Brendan. Svatý Jan. Eponé, bohyně koní. A Eówayn, ochránkyně řek.“

Koukal na mne a v hlavě měl zmatek. Počkal jsem, až ho vyjádří:

„Můžeš vědět o Latterberrym, to můžu pochopit. Můžeš uhádnout, jaké svaté jsem měl pověšené nad postelí. Ale jak můžeš vědět, jaké pohádky mi jako klukovi vyprávěla babička?“

„Já jsem se neptal, jaké jsi slýchal pohádky. Hledal jsem, kdo nad tebou rozprostírá ochranná křídla. Tyhle jsem rozeznal.“

„Takže: ty umíš poznat... svaté? Dokonce dávné keltské bohy?“

„Několik jsem jich už v životě potkal.“

Jeho myšlenka: Kvůli tomuhle ho chce dostat Latterberry.

„Ano. Hledá mě; a potřebuje mě živého. Ale ne Latterberry.“

Brandon?

„Nebraň se myšlenkám. Nebo ti začnu klást otázky.“

Nevím nic o Brandonovi. Jenom ty kecy, co říkají vojáci.

„A chtěl bys vědět?“

Škubl sebou; pořád ještě si nezvykl.

„Jeho čarodějnické jméno je Rastagar. Je Templář; z nějaké skupiny, která si říká Nezávislá lóže. Vycvičen ve Zlatém úsvitu, možná i leckde jinde. Hodně toho asi umí z minulých životů. Už jednou jsme ho dostali, až jsem se divil, jak snadno. A zabili jsme ho.“

„Takže... je mrtvý?“

„Ne tak docela. Napůl; zčásti mrtev, zčásti ne. Nevím z které.“

„Může sem přijít?“

„Těžko říct. Nepočítám s tím, ale možné to je. Podle okolností.“

Ty informace pro něj byly nové a nějaký čas si s nimi nevěděl rady. Různě je promýšlel, obracel ze všech stran a snažil se v nových faktech vyznat; byl jsem tomu rád, měl analytický způsob myšlení a nepropadal často předem stanoveným fikcím. Půjde to s ním.

Opět jsem vyčkal, až svůj názor zformuluje a řekne nahlas:

„O Brandonovi toho moc nevím; vojáci vedli všelijaké řeči, ale nevěnoval jsem jim pozornost, chlapi vždycky mají moc keců. Ale neoblíbil jsem si ho; je takový... jak bych to řekl? Je v něm něco, čemu nevěřím.“

„Máš instinkt. Mimochodem, jak jsi poznal, že něco nehraje se mnou?“

Upadl do rozpaků, nedokázal to vysvětlit. Měl jen nejasný pocit.

„Instinkt, intuice. To si pěstuj, bude se ti to hodit.“

„Proč ti nevadí, co si o tobě myslím?“

„Tak, zvykl jsem si. Kdybych měl kvůli všemu propadat nervozitě, nic bych nedokázal. Lidé mají stále nějaké myšlenky.“

„Jaké je to, umět vnímat, co si myslí druzí? Můžeš kupříkladu...?“

„Ano, můžu všechno. Jaké to je? Z větší části otravné; lidé jsou hloupí. Výhody to má, když potřebuješ svést nějakou dívku nebo oblbnout někoho, kdo na tebe něco chystá. Ze začátku tě to baví; pak přestane.“

„Jak dlouho to provozuješ?“

„Od dětství. Mohl bych říct od nepaměti.“

„A nevadilo by ti, kdyby tvoje myšlenky mohl číst každý?“

„Nevadilo. On může. Jsem ve spojení se svými sourozenci, manželkami a do jisté míry i s jejich dalšími partnery.“

„Manželkami? Máš jich víc?“

„Téměř všechny holky, co jsou tady.“

„Ty nejsi křesťan?“

„Jsem. A nejsem si jist, zda je někde skutečně stanoveno, že bych měl mít pouze jednu ženu. Na to si časem zvykneš.“

„Co tím myslíš? Jako že já bych...“

„Ještě sis nevšiml, jak si tě naše holky prohlížejí? Už teď uzavírají mezi sebou sázky, která tě svede dřív. Jo, to si klidně mysli; i nejhloupější wézetka dokáže sbalit kluka, kterej se jí líbí...“

Tím jsem mu nasadil do hlavy pěkného brouka; samozřejmě se podíval, když kolem něho procházela některá z žen, dokonce vzplanul erotickou touhou, ale snažil se to potlačovat, je přece slušně vychovaný. No – marně.

„To je naprosto v pořádku. Jsi zdravý kluk plný síly, daleko od domova; všecky holky se na tebe těší. Teď mi nadávají, že jsem ti to prozradil a tím jim zkazil legraci. Nesmysl, zábavy s tebou bude dost!“

„Chtějí se mi posmívat?“

„Kdybys měl ten pocit, přehni je přes koleno a nařež jim na holou. Mladá holka má dostávat výprask třikrát denně místo jídla!“

„No to snad ne! Bít ženu je až do poslední...“

„Tak to ti něco prozradím; a vy držte zobáky! Holky z našeho klanu berou nářez jako milostnou předehru; a čím jsou starší, tím víc. Až uvidíš jejich ranní rozcvičku, přestaneš koukat takhle hloupě...“

Skutečně zíral dost vyjeveně, zvlášť když se vedle nás objevila Zuzanka.

„Hele D, přestaň ho oblbovat a svěř ho do mý péče! To nemáš žádnou práci? Já se o něj něžně postarám a dám mu úvodní instruktáž!“

„Tak to jsem právě nechtěl...“

Ian na ni koukal z bezprostřední blízkosti. Nahou bílou dívku, vyzdobenou po celém těle tetováním a různými ozdobami, ještě neviděl; samozřejmě se snažila být co nejkrásnější, vytvořila si i nádhernou dlouhou hřívu vlasů, zlatou trochu do rezava, protože takové dívky se mu líbily.

„Já... nejsem si jist, slečno...“ pokusil se najít nějaký důvod.

„Vyhrála jsem.“ řekla naprosto klidně, „Mám tě hlídat, dokud nebudeš dost zpracovaný, abys nedělal blbiny. Ale půjdeme trochu bokem, ne?“

„Ano. To ano.“ Byl ve stavu, kdy by souhlasil i s vlastní popravou.

Nechal jsem je odejít. No, takže Iana máme pojištěného.

Ale klid stejně nebyl; sotva zmizeli, už tu byl Wa-gah a hlásil, že se sem řítí trojice jezdců, splašených jako by je někdo honil.

„Jak na pražským mostě,“ povzdychl jsem, „Jedněch se sotva zbavíš a už se hrnou další...“

Trojice vrazila do údolí vskutku na pokraji sil; vojáci s koní přímo spadli a ten, co vypadal jako velitel, se připotácel a neobratně zasalutoval: „Pane poručíku, zaplať pámbu... že jste tady! Hlásím kontakt s nepřítelem: obrovská karavana, nevím kolik lidí. Je potřeba okamžitě poslat zprávu...“

„Rozumím,“ řekl jsem, „Děkuji vám za úsilí, které jste prokázal. Co dělá váš velitel... četař...echm?“

„Bailly, pane. Nedělá nic, čeká na příkazy.“

„Dobře, pošlu k němu někoho. Hej, stewarde – dejte těm vojákům trochu kávy, nevidíte, jak jsou unaveni?“

„Děkuju, pane poručíku. Prosím vás, hlavně to nahlaste; nikde jsme nepotkali hlídku, až tady před údolím. Co se stalo?“

„Toho si nevšímejte, museli jsme provést korekci plánů. Odpočiňte si, chlapci, máte toho jistě dost...“

Vojáci se napili kávy a usnuli jako špalek, ani jsme je nemuseli hypnotizovat. Nechal jsem je odnést na chráněné místo.

O půl čtvrté oznámil strážní pes, že se blíží velká skupina jezdců; okoukl je a seznal, že mají jiné uniformy než my. Dal jsem poplach a spolu se třiceti jezdci nasedl na koně a vyrazil jim naproti.

Uviděli nás okamžitě a zastavili, zatímco my jsme přijeli blíž. Jejich důstojníci vyjeli z řady, já nechal oddíl taky zastavit a přijel k nim jen s pěti vojáky. Plukovník pozoroval náš příjezd dalekohledem.

Byl to prototyp britského důstojníka: tlustý a robustní, s zarudlou tváří a červeným nosem, zpod něhož trčely výbojně dopředu mohutné rezavé kníry. Také měl rezavé licousy a za dřívějších časů musel mít i rezavé vlasy, ale z těch už zbyly jen drobné zbytky okolo holé lebky. Tvářil se nepřívětivě, což zřejmě patřilo k jeho obvyklé náladě; když promluvil, hovořil brumlavě a skřípavě, tónem rozhodným a obviňujícím. Nejspíš si zvykl často předsedat válečnému soudu.

Dojel jsem k němu, zasalutoval a podal hlášení: „Pane plukovníku, poručík Rattcliff se třiceti jezdci. Provádíme rekognoskaci terénu pro případné vojenské střetnutí s nepřítelem a zároveň výzvědnou činnost za účelem zjištění dislokace potencionálního protivníka...“

Plukovník nakrčil nos: „Řekněte to srozumitelně anglicky, člověče!“

„Provádíme průzkum, kde je nepřítel.“

„No proto. Kde teda?“

„Doposud jsme nenalezli žádné stopy jeho přítomnosti. Soudím, že se doposud nedostavili na místo střetnutí...“

„Soudíte? Tak pan poručík Rattcliff soudí! Smím se zeptat, kdo je pan poručík Rattcliff, aby měl právo něco soudit? Je tady snad od toho, aby posuzoval situaci? Nebo aby provedl průzkum a podal hlášení? Rozumíte?“

„Ano, pane.“

„No proto. Tak: viděl jste nepřítele?“

„Neviděl, pane. Zřejmě tu doposud není.“

„Aha. Zajisté jste rád?“

„Nikoliv, pane plukovníku. Objevení se nepřítele by nám dalo možnost prokázat svoji oddanost koruně, statečnost a odvahu a pokrýt naše zbraně nehynoucí slávou, dotýkající se hvězd.“

„Och – pan poručík je básník? Vzpamatujte se, člověče! Moc si nepřejte nepřítele, nebo se tady skutečně objeví. A vůbec, pojďte blíž...“ plukovník si mne pátravě prohlížel, „Poslechněte, co to máte okolo očí? A vaši vojáci taky? To je nějaké malování, či co? Vypadáte jako šestáková děvka!“

„S prominutím, pane plukovníku, je to podle příkazu generálního štábu č. 4805-208/BC/§ 1A. Opatření proti vzniku pouštní slepoty...“

„Pha! Příkazy generálního štábu jsou všechny blbost, pamatujte si to! Jsem u armády čtyřicet let a nezažil jsem ještě rozumný příkaz. A ten váš je jeden z nejblbějších; v životě jsem neslyšel o pouštní slepotě!“

„Pokud jsem byl informován, pane, je to obdoba něčeho jako sněžná slepota v polárních oblastech...“

„Chachá! Dovolte, abych se zasmál, sněžná slepota! Okamžitě si ty oči umyjte, ať vypadáte jako normální člověk!“

„Lituji, plukovníku, ale lze to smýt až po čtrnácti dnech, do té doby to drží. Dostali jsme takovou pastu od oddělení C ministerstva války...“

„Parádní blbost! A vy jste jim to samozřejmě sežral; je vidět, že jste zelené ucho, mladíku! Začínám se tu nudit; nepojedeme do vašeho tábora? Provedu si inspekci té vaší jednotky, poručíku!“

„Podle rozkazu, pane plukovníku!“

Vyrazili jsme směrem k táboru; plukovník se rozhlížel orlím zrakem okolo, především po mojí jednotce. Já se snažil ho nenápadně zkoumat; připadalo mi, že není tak hloupý a namyšlený, jak se snaží vystupovat. Jako bychom si oba hráli na schovávanou...

„Vaši vojáci, poručíku, nevypadají vůbec jako vojáci! Vypadají jako banda lupičů, všiml jste si? Jezdí na koních jako Indiáni! Každý sedí na kobyle jako potlučená opice a vypadá, jako by v životě neprodělal jezdecký výcvik! Podívejte se na moje gardisty, jak vypadají v sedle; a pak je srovnejte s těmi vašimi chcípáky!“

„Dovolil bych si poznamenat,pane, že náš styl jízdy je v boji podstatně výhodnější...“ osmělil jsem se říct.

„Pan poručík mě hodlá poučovat? V kolika bitvách už mladý pán byl, že je tak chytrý, co? Mám dojem, že ty své vojáčky rozmazluje! Vypadají jako slečinky, jen se potento... Potřebují tvrdý výcvik, aby z nich byli chlapi!“

„Jak říkáte, pane plukovníku.“

„Ostatně, vy sám vypadáte nemožně! Kolik je vám roků, člověče? Vypadáte tak na sedmnáct! Nechápu, jaké děti teď dělají důstojníky!“

„Račte být na omylu, pane. Jsem už ženat a mám syna...“

„Cože? Takové neštěstí! Máme snad očekávat, že za nějakých dvacet let dostaneme do armády další takové dřevo? Vypadáte jako kluk, pane, to je mé poslední slovo! Rozumíte?“

„Rozumím, pane plukovníku.“

„No proto! A neodporujte svým nadřízeným!“

Neodporoval jsem, takže jsme se dostali v pořádku do tábora. Plukovníkovi se tábor líbil, především proto, že byl dovedně ukryt ve skalách. Nařídil svým gardistům se utábořit, složit s koní potraviny a uvařit něco k jídlu.

„S dovolením, pane plukovníku, moji vojáci dopoledne ulovili pěknou antilopu. Právě se peče a jak doufám, bude vám chutnat..“

„Ach, skutečně? Zdá se, poručíku, že nejste tak nezkušený, jak vypadáte. Sem s tím zvířetem!“

„Obávám se, že ještě nebude hotova...“

„Nevadí, dáme si zatím malý aperitiv, abychom spláchli prach té zatracené stepi. Hej, přineste ten soudek!“ To platilo důstojnickým sluhům; přinesli pěkně vysmolený soudek, postavili ho na podstavec z klacků a počali nalévat whisky. Chtěl jsem se jít podívat na antilopu, ale plukovník se rozkřikl:

„Hej, mládenče, kam jdete? Snad se s námi napijete, ne?“

„Bude mi ctí, pane plukovníku!“

„To bych prosil! Aspoň poznám, jestli takový kluk umí vůbec pít. Nevím, co dneska dělají za děti důstojníky...“

Už první přičichnutí mne varovalo, v tom nápoji bylo něco víc než chutný alkohol. Samozřejmě jsem se napil; kdybych neuměl neutralizovat něco takového, těžko bych měl nějakou šanci. Převaloval jsem whisky na jazyku a pokoušel se ji analyzovat; tvůrce do ní nemohl dát nic vrcholně nebezpečného, protože nemohl vědět, komu ji plukovník nabídne. Něco na lehké uvolnění?

Plukovník Latterberry. Nejspíš bych se měl nad jeho osobností zamyslet trochu zodpovědněji. Je prototypem britského důstojníka, naprosto klasický, jako vystřižený z dobrodružného románu. S největší pravděpodobností takový je; rozhodně však není hloupý. Celý život je zvyklý hledat a nacházet chyby a závady v podřízených složkách; má bystré oči a okamžitě prokoukne vše, co není v pořádku. Jako třeba moji barvu kolem očí.

Drobná vsuvka: vytváření iluzí se dá provádět různými způsoby, dle potřeby. Některé jsou trvalé, jiné příležitostné; zkušení WZ však mívají sklon na ty zafixované zapomínat. Když jsem vytvářel svůj vzhled, pečlivě jsem si vytvořil uniformu a všechny další náležitosti, taky to neprokoukl; přehlédl jsem však podmalované oči, které mám trvale fixnuté. Maličkost? Zřejmě ne, ten chlap má mimořádně bystrý zrak!

A copak má ještě? Důkladnou ochranu; když jsme spolu jeli, zkoušel jsem se nenápadně dostat do jeho mysli, ale šlo to mimořádně ztěžka. Nějaký čas mi trvalo, než jsem objevil zdroj: ochranný amulet na krku pod košilí. Byl křesťanský, malý smaltovaný obrázek Matky Boží s malým Ježíškem, jaký prodávají na kdekteré pouti; to důležité bylo ukryté mezi smaltem a kovovou zadní destičkou. Šikovná věcička, že? Měl jsem podezření, že kromě ochrany má za úkol taky varovat svého tvůrce, že se někdo pokouší ji narušit. Proti začátečníkům nebo domorodým šamanům velice účinné kouzlo.

Pro mne to znamená, že ten amulet nesmím porušit ani vydráždit. Zběžným průzkumem nedokážu odhadnout všechny jeho funkce; kdybych nebyl varován, že tenhle chlap se kamarádil s Brandonem, možná bych použil razantnější útok, ale co by se stalo potom? Jeden náznak: nebál se využít křesťanských symbolů, které se my snažíme nezneužívat. Pod ochranný plášť křesťanství se dá bohužel schovat ledacos. Takže jsem mohl zkoumat jen ty myšlenky, které sám plukovník dával otevřeně najevo; v podstatě se shodovaly s tím, co říkal. Doposud neměl podezření, že bych byl něco jiného, než se zdá.

Alkohol mu rozvázal jazyk. Zřejmě jsem na něj učinil dobrý dojem, protože mi počal obšírně líčit svá dobrodružství za služby v Egyptě, Súdánu, Indii, Číně, Austrálii, Kanadě a leckde jinde; projel a zažil toho dost a skutečně většina byla pravda, jen mírně nadnesená, jak je zvykem starých vojáků. Asi bylo záměrem toho, kdo upravil tu whisky, aby se rozpovídal jeho společník a něco na sebe vykecal, ale to by musel plukovník pustit někoho ke slovu. Postupně k nám přisedli tři jeho pobočníci; zběžně jsem je osáhl, běžní důstojníci bez složitějších ambicí. Přizval jsem taky některé své kamarády a pobízel hosty k hojnějšímu pití, zvlášť když whisky začínala docházet. Nebyla při tom Zuzanka ani Irma, byly zaměstnány jinde, byla tu však Efka a ta se dá málokdy odradit, aby nevyzkoušela nového partnera. Zatím neměla příležitost poznat víc starších partnerů, ale samozřejmě ji to velice láká, tak se snažila v mužské i (po půlnoci) dívčí podobě.

Jo, ta půlnoc? Postupně jsem vypozoroval: sotva zapadlo slunce, účinnost křesťanského amuletu prudce poklesla, zato ta druhá složka nabírala dech. Kdyby byl plukovník zkušený mág, mohl získat spoustu energie; jenomže on to zcela přestal vnímat a soustředil se na dobrodružství s exotickými ženami, samozřejmě pod vlivem Efky. Teď už hrubě lhal; kdyby aspoň něco z toho byla pravda, zapříčinil by několik závažných diplomatických incidentů, protože se soustředil na princezny z královských rodů, harémové krasavice a chrámové tanečnice, zasvěcené divokým a nelítostným božstvům. Také se proslavil jako významný svůdce panen, částečně vázaných slibem panenství neztratit pod trestem smrti, takže se na hrdinného plukovníka (tehdy jen kapitána!) vrhali strážci harémů a chrámů, s nimiž musel svádět šermířské souboje. Jak jsme vnímali, skutečnost byla podstatně prostší, z exotických žen poznal hlavně prostitutky, z evropských... V mládí měl ve zvyku balit nudící se manželky svých nadřízených (a měl z toho párkrát nesnáze), nyní spíš sváděl ženy podřízených, pokud se k nim dostal – a považoval to za své právo.

Do půlnoci jsem se omezil na lehké monitorování toho jeho medailonku; pak mi ale Efka tepla, že hodlá zaútočit a žádá o pomoc. Tak jsem zahájil útok: ten amulet jsem obalil ochranným polem a nadhodil informaci, že majitel je totálně zlitý a chystá se upadnout do spánku. Přístroj tohoto druhu se dá oblbnout snadno, když ho důkladně prozkoumáte. Pak jsem ho nechal na starost Efce a jejímu týmu a šel si odpočinout.

Když jsem seděl na skále nad táborem a pozoroval hvězdy, vystoupil ze tmy Ian McDougal a usedl vedle mne. Mlčel; ani já neměl moc co říct.

Konečně promluvil: „Tak teď nevím.“

„Co nevíš?“

„Dozvěděl jsem se příliš mnoho. Uskutečnil jsem Propojení... teda, vyspal jsem se s tvojí Zuzankou. A pak s Irmou. Několikrát. Netušil jsem, že bych to dokázal... ale ovládaly to ony. Dokážou... to asi víš.“

„Vím.“

„Teď jsme... co jsme vlastně my dva? Ne, počkej... spolumanželé? Směšný pojem. Představa, že bych... byl manželem každé ženy, se kterou... teda ono jich zas nebylo tak moc, ale... chápeš, co myslím?“

Chápal jsem. Potřeboval si něco ujasnit sám pro sebe, tak o tom musel co nejvíc mluvit. Mně zas bylo jedno, zda mlčí či něco říká.

„Správně by mě měl manžel svedené ženy vyzvat na souboj!“

„Jestli na tom trváš... ráno se obvykle koná rozcvička.“

„Tady mě vyzve spíš žena, kterou bych odmítl!“

„Tak to spolehlivě. Ale ráda se s tebou serve i taková, která si s tebou v noci pěkně užila a jen tak cvičně osondovala, kde máš v boji slabiny. Dej si na ně pozor, jsou hravé – a tím nebezpečné.“

„Ještě žádná žena mě nepřemohla v souboji! I když...“

„Ne aby ses nechal jen proto, že je to holka! Snadno se urážejí!“

„Jo, jistě...“ odmlčel se a pokoušel zformulovat své myšlenky: „Takže já jsem teď tvůj spolumanžel a mám právo na všechny ženy, které...?“

„Slovo právo bych snad... nepředstavuj si to tak, že k některé přijdeš a nahlásíš: jsem Denisův spolumanžel, tak se koukej svalit na postel a držet! Ačkoliv, některé by tento přístup jistě pobavil!“

„Rozhodně jsem to tak nemyslel! Jen jsem chtěl vědět...“

„Vím. Takže chceš znát svá práva. No, slušnost velí, abys postupně složil uctivou poklonu všem mým manželkám. Samozřejmě těm, které jsou v dosahu! Nikdo se nebude zlobit, pokud na některou zapomeneš, já jich mám víc než někteří jiní. Vlastně skoro všechny. A další snad přibudou. V tomto případě to není důležité, ale kdybys někdy přišel na nějaké odlehlé Sídlo a odmítl prokázat poctu choti nebo sestře pána domu...“

„Cože, sestře?“

„To má svůj smysl. Přece jenom manželka pána si na svoje přijde, ale když má neprovdanou sestru, mohla by strádat nedostatkem pozornosti. Proto se sluší, aby se jí host věnoval co nejčastěji po celou dobu pobytu!“

„To je ovšem... já mám taky mladší sestru! Kdyby na ni někdo sáhl...“

„Já vím. Říkáš jí Brenn a je ti hodně podobná. Kolik je jí let?“

„Pat... za dva měsíce jí bude šestnáct.“

„Nejvhodnější věk. Ráda se dívá do zrcadel?“

„Já tě zabiju, jestli se jí jen dotkneš!“

„Uklidni se. Ode mne jí nic nehrozí; jestli je jako ty, nebezpečí je v ní samotné. Až budeš se Sentou, zeptej se, jak se provdala za Nughu, to je lví bůh Wassongů. Dokáže procházet zrcadly.“

„Zrcadlová magie? Něco jsem zaslechl, ale...“

„Stručně a jednoduše: cizí osoba nebo bytost může vstoupit dveřmi, oknem či dalšími otvory; třeba myší dírou, ale to není obvyklé. A také lesklými plochami, zrcadlem, vodní hladinou... pomocí předmětu, který vnese dovnitř někdo podplacený. Detaily bych ti mohl vysvětlit, kdyby bylo potřeba... Ten průchod zrcadlem ale předpokládá spolupráci někoho uvnitř. Chápeš?“

„Ne tak docela. Pokračuj!“

„Dívky ve věku Brenn mají svoje sny a představy. Mohlo by se jí zdát něco velmi přitažlivého; a potom, kdyby se jí někdo zjevil... souhlasila by. Má stejně dobrodružné nápady jako ty, že?“

„Já nejsem... hm, no vlastně ano.“

„Co by řekla, kdybys jí vyprávěl o tomhle? Víš jistě, že by odmítla?“

Chvíli nad tím soustředěně uvažoval. Potom zkřivil obličej.

„Co by udělala Brenn?“ opakoval s neurčitým šklebem ve tváři.

Vnímal jsem, nač myslí: že jeho sestřička by zaržála nadšením, kdyby mohla beztrestně běhat nahá, vyrobit si na hlavě nějaký šílený účes, ověsit se podivnými šperky, pomalovat... možná by se mu podařilo ji na nějakou dobu odradit, ale že by trvale? Má tvrdou skotskou palici a...

„Zkusím tě ujistit, Iane, že nemám v úmyslu svést tvoji malou sestřičku. Je daleko odtud a nemohl bych se jí věnovat, jak si zaslouží. Naproti tomu považuji za zdvořilé, abys v příhodné chvíli prokázal poctu mým sestrám; samozřejmě pokud se ti líbí! Pozor, kdybys někdy chtěl zájem předstírat, WZ to poznají, takže si dávej pozor!“

„Čtou myšlenky jako ty?“

„Samozřejmě. A někdy reagují rychleji, než bys čekal.“

„Co když... nevím, jestli se to stává tobě, ale občas mám chuť na nějakou ženu... víš, jen tak fyzicky, ne že bych ji zrovna miloval...“

„Neboj se, tím nikoho neurazíš. Láska, víš... láska není první okouzlení. Je to dlouhodobý proces; vlastně spíš přátelství. Mít s kým strávit noc je něco jiného. Natož pak vyždímat z něj energii.“

Seděl, přemýšlel a tvářil se sklesle. Pak mu prolétla hlavou tak překvapivá myšlenka, že jsem radši počkal, až ji řekne nahlas: „Kdybych už hledal pro Brenn muže, byl bych radši, kdybys to byl ty, než... někdo jiný.“

Chvilku jsem počkal, než jsem se tiše zasmál. „Dost odvážný návrh!“

„Donutil jsi mne zamyslet se nad ní. Mám ji velmi rád, víš? Nechtěl bych, aby byla nešťastná. Ani aby se dostala do nějakých potíží. Otec a matka... no, jsou staří a hodně odtržení od světa. Jejich kořeny jsou hluboko v minulosti. Nerozumí dnešnímu světu. Ani mladým jako já a Brenn.“

Teď nemělo smysl něco říkat.

„Správně je to Braenwynn – nebo Brînwenn, jak to chceš vyslovovat. Žije ve starém domě na našem panství... no, statku! ...tedy spíš... zkrátka máme takový dům na Vysočině, okolo pastviny, ovce, koně, krávy... poslali jsme ji i do internátu ve městě, ale vůbec se jí tam nelíbilo a ona se nezdála těm ostatním. Ještě bych zdůraznil: nejsme vůbec bohatí. Brenn je zvláštní dívka; nikdy se nedá k ničemu přinutit. Hlavně ne násilím!“

Ještě pořád jsem mlčel a čekal.

„Dovol mi otázku, Denisi: je možné, aby nějaká žena patřila jen tobě, nikomu jinému? Ani těm... spolumanželům?“

„Špatně položená otázka. Nepatří mně ani jiným. Patří pouze sobě. Možná Bohu; ale o tom, koho vpustí do svého lůžka, rozhoduje výhradně ona. Včetně těch bláznivých her, které provádějí, třeba vsadí samy sebe do hry a tak. Nikdo nedonutí ani holku na úrovni FF, natož pak WF!“

„Tak nějak jsem to pochopil od Z-I. Dokázaly by zabít člověka, který jim není po chuti? Jen proto, že se jich zmocnil násilím?“

„I kdyby to neprovedly samy, udělá to jejich velitelka nebo nejlepší kamarádka. To je... víš, v každém cowenu jsou kromě laskavých božstev taky kruté bestie, které požadují lidské oběti. Bojovnické holky je málokdy můžou uspokojit, protože nesmějí zabít nevinného. Tak když se stane, že objeví někoho provinilého, dají si záležet!“

„To je ovšem hrozné!“

„Ano, to bohužel je. Na druhé straně jsem si znepřátelil řadu významných démonů, když jsem jim odmítl dát nějakého ničemu.“

„Co se s tím dá dělat?“

„No... to je těžký. Většinou nic. Vyřešit situaci obětí nějakého lumpa je nejjednodušší, co se dá. Démoni tě pobízejí, snaží se tě ovlivnit. Dávej si na ně pro jistotu pozor, ne vždycky si to oběť zaslouží...“

„Myslím, že ti rozumím. Ať je to jak chce, občas se to dělá. Věřím, že ty to nepodporuješ, ale některé takové jsou – viď?“

„Například moje první manželka Assama. Paní mého domu. Té je úplně jedno, zda zabije zvíře nebo člověka – a komu obětuje jeho krev. Pochází z národa Wassongů a jejich božstva pijí krev všechna, i ta dobrá.“

„To je ta černá dívka? Ta tady ale není s tebou!“

„Je paní mého domu, což znamená, že by měla být neustále přítomná na mém sídle a starat se o jeho prosperitu. Ty ostatní mohou přicházet a odcházet, jak se jim zlíbí. Assama je velmi svérázná. Její bohyně Assi taky.“

„Jak snášejí ty ostatní... bílé dívky její nadřazenost?“

„Snášejí. Občas se servou, ale neradil bych to, Assama je bojovnice!“

„Tobě nenadává, když si přivedeš nějakou další?“

„Rozhodně ne! U Wassongů je zvykem, že král má mnoho žen; čím víc, tím je významnější. Sama mi vyhledává vhodné uchazečky.“

Ian se rozesmál. „Představil jsem si Brenn v té partě.“

„A zděsil ses.“ řekl jsem, i když jsem věděl, že právě naopak.

„Vůbec ne. Budu muset promyslet, jak jí bránit. Kdyby to věděla, byla by schopna utéct z domu a přijet za mnou. Hrozná holka!“

„Ještě že je tak daleko. A nedozví se to.“

„Líbí se mi, jak jsou ty tvé holky sebevědomé. Chovají se jako princezny; už chápu, jak na to přišly. Brenn by se to strašně líbilo. Bojím se, že ani těch orgií by se moc nebála!“

„Ptal ses jí někdy?“

„Ještě to tak! Už tak byla od malička na takové věci nemístně zvědavá!“

„Aha. Tak jestli správně chápu: tvá roztomilá malá sestřička je přesně stejná jako naše holky z cowenu; ale protože jí to nepřeješ, chceš ji od nás držet co nejdál. I když je ti jí trochu líto, že?“

„Přesně tak. Ale copak to jde udělat jinak?“

„Iane, chápu tě a soucítím s tebou. I s tvou Brenn. Ale neudělám pro tebe ani pro ni nic, co by vyžadovalo enormní použití magie. Přenést dospívající holku z ničehož nic sem doprostřed Afriky, navíc před bitvou, je tak hrubý přešlap, že bych to božstvům hodně těžko vysvětloval!“

Jeho nálada krutě poklesla. „No jo – ta bitva! Já úplně zapomněl, že jsme vlastně nepřátelé. Naše armády se chystají vzájemně pozabíjet...“

Nebylo důvodu ho šetřit: „Je to ještě horší. Já se chystám zabít plukovníka Latterberryho. Dokonce nějak... výrazně.“

„Obětovat rozhněvaným božstvům?“

„Kdyby to splnilo účel, tak jo.“

„Jaký účel?“

„Nalákat majora Brandona. Nebo spíš čaroděje Rastagara.“

„Abys ho mohl zabít?“

„Co udělám s Rastagarem, to ještě nevím. Udělám, co půjde.“

„Je to obtížnější, než přenést jednu holku na druhý konec světa?“

„Zkontaktovat Brenn je věc, kterou dokážu. Mezi námi, dokázala to i malá holka, má dcera Danae. Polehčující okolnost: viděla to u mámy, když flirtovala s tím lvím bohem. Již zmíněná Senta.“

„Chtěl bych ji poznat!“

„Je dole a supervizuje holky, co svádějí Latterberryho. Představím vás.“

„Možná by to bylo lepší zítra. Až budu víc při síle.“ Tohle z něj vypadlo dřív, než si to stačil promyslet.

Zasmál jsem se: „Jo, to souhlasí.“

Chvíli opět promýšlel situaci. Pak řekl: „Je mi úplně fuk, co uděláte s Latterberrym, Brandonem a kýmkoliv dalším. Začíná mi dokonce být jedno, co se stane s celou armádou. Měl bych se začít zajímat spíš o blaho rodu McDougalů. Nemyslíš?“

„Pozoruhodný přístup. Já s tím souhlasím, ale co armáda?“

„Existuje nějaký předpis, co mají dělat Templáři, když bojují na různých stranách fronty?“

„Hm. Pokynů je samozřejmě mnoho. Bojovat na té straně, na které stojí, je v pořádku. Mohou se střetnout, ale pokud možno by se neměli vzájemně zabít. Ani neřešit záležitost, která je postavila proti sobě, dokud to nebude bezvýhradně nutné. Nejlepší je zařídit se dle pokynu pro vzájemné souboje: stanovit roční lhůtu pro příští střetnutí. O politických věcech se pobavíme v příznivém případě za rok, v nepříznivém nikdy.“

„Souhlasím. Až na to, že... měl bych tě varovat. Dobře mě hlídejte, když budu mít sebemenší možnost, okamžitě uteču. Je to má povinnost, chápej!“

„V pořádku! S tím se počítá. Počítám dokonce s tím... Umím si představit, že čím déle s námi zůstaneš, tím víc se naučíš. Pak tě propustíme, ale ty už si budeš umět najít informace, jaké potřebuješ. Postupně se staneš čím dál nebezpečnějším soupeřem. Třeba budeš mít zábrany bojovat přímo proti nám, ale určitě ne našim spojencům; a nikdo neví, kam život postaví mne.“

„Tomu všemu bys předešel, kdybys mne včas zabil.“

„Jednou tě možná zabiju. Ale dnes ještě ne.“

„Dokonce mne naučíš, jak bojovat proti tobě?“

„To je další věc, kterou musím udělat. Když mi položíš otázku, musím na ni odpovědět. I kdyby byla zákeřná a mělo mi to přinést problémy do budoucna. Nejsi jen nepřítel, jsi taky Templář z jiného kláštera.“

„Musíš odpovědět... pravdivě?“

„Tak, abys z toho měl co největší prospěch. Kdybych došel k názoru, že by pro tebe bylo nejlepší, aby ses pravdu nedozvěděl – tak to zamlžím.“

„Můj prospěch je tak důležitý?“

„Zlepšení stavu světa. Když poznáš, že svět vylepší něčí smrt, měl bys ho zabít. Ale jen v tom případě, že to budeš vědět naprosto jistě! Jinak bys mohl způsobit škodu a zabít někoho, kdo má zůstat naživu.“

„Jak se to pozná, podle tebe?“

„Každý z nás neustále zkouší odhadnout, jaká je vůle Boží. Koho chce Bůh zničit a koho ponechat naživu; když to uhádneme správně, je to v pořádku. Ale jednou se nám to nepodaří; musíme se snažit hádat co nejdéle správně.“

„To není zrovna lehký povolání!“

„Teoreticky to ještě můžeš vzdát.“

„Neřekl jsem, že to chci vzdát!“

Neřekl jsem nic, jen jsem se zasmál.

Taky on mlčel a jeho úvahy byly zmatené.

„Pojďme spát, Iane. Noc bude krátká a ráno náročné.“

„Počkej. Ještě chci něco vědět. Musím to vědět! Kdyby ses spojil s Brenn, získala by taky ty vědomosti, které mají tvoje holky?“

„Kdyby to bylo dokonalé Propojení, tak jistě.“

Váhal. Uvažoval o tom, že je v zájmu rodu McDougalů, aby se jeho sestra stala čarodějkou. Ale kdyby to aspoň šlo podle morálních pravidel!

Pak mě opět šokoval: „Vyměnil bych... Brenn za Danielu. Co ty na to?“

„Kolik toho víš o Daniele?“

„Je... nějakým způsobem tvá sestra. Mladší dvojče. Ale to je nesmysl, ne?“

„Příšerný nesmysl. Nemůžeš mít Danielu!“

„A hleďme! Řekni proč!“

„Neexistuje žádná Daniela. Byla... vytvořil jsem ji jako svou dívčí verzi. Vlastně jsem to já sám, v dívčím těle. Šokuje tě to?“

„Existuje taky nějaká Bonny, která se mění v divokého psa. To mě šokuje daleko víc. Tuším, že je taky tvojí ženou? Hm... naší ženou?“

„Jistě. Pobíhá tady poblíž a bude se ti moc líbit.“

„Fajn, souhlas. Ale já chci Danielu. Jinak ti nedám Brenn!“

„Nechci Brenn a nemůžeš mít Danielu. Dokud jsem tady já. To snad chápeš!“

„V tom případě vyhvízdni a pošli Dany. Podle holek je moc hezká. Tak jaký jsou s tím ještě problémy?“

Problém byl jediný: věděl dobře oč jde, ale dělal si ze mě legraci. Dobré znamení, už se naučil aspoň žertovat.

„Jdi spát, Iane. Nech si zdát o Dany nebo o čemkoliv, ale už dej pokoj!“

„Jak chceš. Dobrou noc. A nech si zdát o Brenn.“

Spát jsem šel. O Brenn se mi nezdálo. Proč taky?

Ráno se plukovník probudil s příšernou bolestí hlavy. Vnímal jsem ji, byl jsem při tom a pozoroval ho, stejně jako jeho důstojníky; ti ovšem leželi jako klády a zatím se neprobrali. Latterberry se zvedl, rozhlížel se zblble kolem sebe, pak zaúpěl a počal si usilovně mnout čelo a pleš.

„Bože můj, to byla včera noc! Proboha, kolik je hodin?“

„Řekl bych tak půl desáté. Hodinky nemám.“

„No, to je jedno. Nedovedu pochopit, že jsme to včera tak přehnali. Měl jsem velmi divné sny, poručíku... zdálo se mi, že jste někde sehnal děvčata přestrojená za vojáky, a že jsme s nimi... ach, moje hlava!“

„To nebyl sen, plukovníku. To byla pravda.“

„Co? Chcete říct, že ty holky opravdu existují?“

„Ovšem. A moc si vás pochvalovaly.“

„Žvaníte!“ plukovník se posadil, objevil téměř prázdnou flašku a rázně do sebe obrátil zbytek. Otřásl se a zavrčel: „Blbé žvásty... fuj!“

„Já bych na vašem místě víc věřil tomu, co vidím.“

„Blbost. Kde by se tady vzaly bílý ženský? Dokonce v uniformách naší armády a s ostříhanou hlavou! Zřejmě jsem nebyl zcela ve své kůži, tak se mi něco zdálo. To je jednoduché a jasné vysvětlení!“

„Jak chcete, plukovníku. A líbilo se vám to?“

„No ovšem! Ta holka, co se mi o ní zdálo, byla... a, co bych vám povídal! Kdybyste zažil to, co já...“

„Taky jsem to zažil. Znám tu dámu.“

„Vy... poručíku, snad jsme přátelé, ale žerty tohoto druhu...“

„Pane plukovníku, důrazně vám doporučuji, abyste se probudil a pokusil se rozhlédnout kolem sebe. Zároveň s tím vám zcela oficiálně oznamuji, že jste zajat a budete eskortován do zajateckého tábora. Jsem...“

„Odporný zrádce! Zabiju tě, ty hnusný...“ pokusil se najít svůj revolver, pak šavli, pak... cokoliv. Bohužel nenašel ani svoje kalhoty; zato si jasně uvědomil, že je nemá a upadl poněkud do rozpaků. Rozhlédl se kolem a věci mu pozvolna začaly být jasné.

„Takže v té vaší armádě slouží i ženy? Nepředstavitelné! Pořídil jste si tu hambinec, mladíku! Nestydíte se?“

„Nijak zvlášť. Mně se hezké dívky líbí. Konečně... Efko, pojď sem!“

Efka napochodovala rázným vojenským krokem v elegantní uniformě, půvabně zasalutovala a tázala se: „Nějaké rozkazy, pane poručíku?“

„Nic; jen tady plukovník se chtěl přesvědčit, že opravdu existuješ!“

„On toho v noci neměl dost?“

„Já... jenom nechápu... ženská přestrojená za vojáka?“

Efka mu nastrčila před oči špičaté pružné hroty prsou; Latterberry otevřel pusu, jako by jí chtěl jeden spolknout.

„Hnus! Posílat ženy za sebe bojovat?“

„Já jsem se přihlásila sama, dědoušku. Bordel nebo armáda, pro nás je to stejný. A neříkej, že se ti to v noci nelíbilo!“

„Ale fuj! Pane poručíku, snad byste mohl trochu usměrnit tuhle ordinérní kurvičku, aby se chovala poněkud... zdvořileji!“

„Mohl – ale to by se mi muselo chtít. A musel bych mít dobrou náladu.“

„Tedy pane! Vaše chování... jsem upřímně znechucen!“

„Já rovněž. Pokud se vám na ní něco nelíbí, dejte jí pár facek. Nejspíš vám je vrátí, tak doufejte, že vás rovnou nezabije.“

Plukovník chtěl pokračovat v rozčilování, ale namísto toho si sevřel hlavu rukama: „Aspoň ta hlava kdyby mě tolik nebolela!“

Efka mu zlehka přejela spánky dlaněmi. „Už je to lepší?“

Na pár okamžiků se mu zrak rozjasnil, potom však pochopil:

„Cože – ty jsi ještě ke všemu čarodějnice?“

„K službám!“ ušklíbla se.

„To je ovšem hrozné! Já... už jsem pochopil! Vy jste mladý Baarfelt! Syn toho starého černokněžníka... Obelstili jste mě!“

„Tak už to ve válce bývá.“ potvrdil jsem.

„Ničemnost! Zrada! Jak to, že... můj amulet nefungoval?“

Napřáhl jsem ruku a podal mu na dlani jeho ochrannou známku.

„Teď už je jenom to, co má být: obrázek Panny Marie. Pokud to někdy bylo něco jiného, dokázal jsem to neutralizovat!“

„To ti nedovolí! Pomstí se ti!“

„Rastagar? Vzkázal bych mu, aby to přišel zkusit; ale asi ho uvidím dřív než vy. Počkáte si v zajateckém táboře...“

„Jsem důstojník! Nemůžete mne jen tak beze všeho zavřít!“

„Můžeme. A drž hubu, nebo ti Efka dá druhý kolo!“

„Efka? Tahle hnusná...“ sice nedořekl, bohužel domyslel; a panenka s ním v průběhu noci sladila mysl tak, že ho vnímala zcela zřetelně i teď.

„Denisi, nevadilo by ti, kdybych mu rozbila hubu?“ ptala se nadšeně.

„Mně ne. Jak jemu, to se zeptej!“

„Hele dědo, urážíš mě! Co kdybych tě za to vyzvala na souboj?“

Latterberry se naštval: „Souboj se ženou? Nedopustím takové ponížení! Ale naopak, já vyzývám vás, pane Baarfelte! Jste-li šlechtic, nemůžete...“

„Můžu. Nechce se mi a kašlu na to, co si o mně myslí kdejaký obejda. Taky bych si dovolil vás varovat: nepřijímejte to, ta holka je nebezpečná!“

„Neznám ženu, která by dokázala vzít do ruky šavli! Tak leda jehlu!“

„S jehlou neumím, chodím radši nahá,“ opáčila Efka, „A jestli máš strach, vyberu si jako zbraň bič. Draci bojují ocasem, dámy karabáčem!“

Plukovník měl chuť se hádat a jeho snahou bylo přinutit mne, abych s ním zkřížil zbraň; neměl jsem naprosto žádnou chuť a jeho kecy na to téma mi byly lhostejné. Naopak holky byly plné nadšení; tak dlouho ho dráždily roztodivnými urážkami, až se rozhněval a souhlasil. Efka vybrala dvě kamarádky jako svědky, ostatní začali vytvářet kruh diváků.

„No dobrá; mými svědky budou dva moji důstojníci!“

„Bezva! Holky, polejte je něčím, ať se proberou!“

Nevím, zda Efka tušila, čím by je tak mohly polít, ale holky to pochopily naprosto správně. Bylo z toho další laškování, protože to si žádný čestný důstojník nemůže nechat líbit, kdežto správná efka využije každou možnost. Já využil času, abych se povzbudil další kávou.

Od první chvíle mi bylo jasné, že tenhle souboj bude trapas. Už jenom ten rozdíl soupeřů: zatímco Efka předváděla svoje nádherné štíhlé tělo a kočkovité pohyby, rozvlnila svaly a hlavu si vylepšila bojovým copem, pruhovaným jako ocas šelmy, plukovník stál proti ní ve spodním prádle, trapně tlustý a směšný. Zahájil sestavou rozhořčených protestů, které podporoval výraznými gesty; sotva však zvedl šavli, Efka švihla, omotala mu konec biče kolem těla a škubnutím natrhla poněkud našpiněný nátělník. Zařval bolestí, ponížením a vztekem; zkusil po ní seknout šavlí, té se elegantně vyhnula a přetáhla ho znovu; pak ještě několikrát.

No, diváci se smáli. Důstojníci (všichni tři) se neprozřetelně postavili za svého velitele, pokusili se bránit jeho čest a případně i jeho tělo, tak dostali okamžitě nářez taky. Samozřejmě se mohli bránit, kdyby uměli; avšak jejich partnerky byly stejně dobré v boji jako v milování.

Nakonec chudák Latterberry ležel na zemi, skučel a proklínal nás všecky; Efka stála nad ním a požadovala výrok, že se vzdává nebo aspoň uznává její vítězství, jinak ho přetáhne při každém pokusu se zvednout. Nakonec jeden po druhém uposlechli a přiznali porážku, plukovník jako poslední.

„Proboha, podívejte se, pane Baarfelte, co s námi udělali! Mám tělo plné ran a šlehanců! Považujete za čestné působit nám taková zranění?“

Neodpověděl jsem vůbec; Zuzanka mi právě přinesla k snídani čerstvě upečené placky, já si na nich pochutnával a hádal, z čeho jsou. Když si plukovník tak vehementně stěžoval na bolest, WZ Z se zachovala jako správná čarodějka a nenechala ho trpět; šlehla po nich všech Živým Ohněm a vypálila jim nejen ty rány, ale taky jejich spodní prádlo. I vlasy a vousy, samozřejmě.

„To snad... to snad nemyslíte vážně!“ vřeštěl Latterberry jako zapíchnuté prase, „Vy jste... zničila... Vy jste mne obnažila!“

WZ Z se hihňala. Efka pokrčila rameny: „V noci ti to tak nevadilo!“

Jenže udělala závažnou chybu, v zápalu hry zlikvidovala i ten jeho vzácný medailonek. Když na to přišel, naštval se nejen on, ale i já:

„Všimla sis někdy, že seš tele?“

WZ Z mi poděkovala mimořádně vzteklým pohledem. Neřekla nic; sevřela ruce dlaněmi k sobě, zkřivila tvář mimořádným úsilím a stáhla z okolí veškerou volnou energii, včetně té, co nasbírala během noci. Pak vítězoslavně natáhla ruku k plukovníkovi a podala mu medailonek, naprosto identický s tím původním. Však jej v noci společně se mnou důkladně zkoumala.

Až na takovou maličkost: zlikvidovala tím veškeré myslitelné možnosti, že by medailonek mohl sloužit k tomu, k čemu jej uzpůsobil Rastagar.

Když chytila moje myšlenky, spustila se na čtyři a udělala ze sebe ukázkově krásné hnědobílé telátko. A řekla: „Múúú...!“

Tuto formu omluvy už jsem nevydržel. Smáli se všichni, ale ze všech nejvíc žasl Latterberry, který na iluze tohoto typu nebyl zvyklý.

„No jo, přestanem blbnout.“ rozhodl jsem, „Musíme rozhodnout, kdo odvede tyhle do zajateckýho lágru. Na tolik lidí budem potřebovat pořádnou eskortu! Jistě, Efko, vidím tě; ty budeš velitelka. Vyber si k tomu pár lidí, já se potom s tebou o ně pohádám...“

Nebyl to bezvýznamný ani směšný problém; lidí jsem vážně neměl nazbyt, už jsme poslali dvě skupiny a tahle třetí byla největší. Tepnul jsem do lágru, jestli už tam je velitelka Priscilla s nějakými šelmami; ano, byla. Nařídil jsem, aby se všichni přebyteční okamžitě vrátili zpátky.

Efka vydala patřičné rozkazy a přišla ke mně pro pokyny; taky jsem si chtěl stáhnout její poznatky, protože v noci důkladně prosondovala plukovníkovy vzpomínky. Na dokonalé Propojení nebyl čas ani patřičná nálada, ale ujistil jsem ji, že si na sebe co nejdřív uděláme čas a patřičně sladíme aury, aby nebylo nač si stěžovat. Zatím jen ty informace:

Takže, plukovník Latterberry je klasický britský důstojník, ani lepší, ani horší než ti ostatní. Celoživotně ve službách Impéria; svoji vlast bezmezně miloval a oddaně jí sloužil, nikdy neměl ani stín pochybností, že co rozhodli nadřízení, je správné. Tím samozřejmě myslím, že si byl sice dobře vědom, že ten či onen ministr nebo generál udělal chybu, ale celkový úmysl Impéria to nemohlo narušit. Ani takové drobnosti, že Latterberry v rámci svých pravomocí ukradl a zašmelil nač přišel, nahrával výhodné kšefty svým přátelům a likvidoval politické nepřátele; to považoval za běžnou činnost politickou, zcela přirozenou. Rovněž tak nepovažoval za hřích zmasakrovat různé povstalecké bandy, zvláště domorodce v koloniích; nepřál jim sice nic zlého, ale ti mizerní darebáci soustavně rozkrádali vojenský majetek, podřezávali neopatrné hlídky a stříleli po hrdinné britské armádě otrávené šípy ze svých smrdutých úkrytů.

Latterberry byl nápaditý muž a vždy si věděl rady. Přišel na to, že nadšení vzbouřenců náležitě zchladí, když dá postřílet pár jejich významných rukojmích; oni se domorodci vždycky nějak dohodnou mezi sebou. Když to nestačí, je nutno spálit jejich vesnice, znásilnit ženy atd.; protože jsme však dobří křesťané, přeživší děti odvedeme do nejbližší misie, kde budou řádně křesťansky vychovávány. Pak už se určitě nevzbouří.

Po pravdě je nutné podotknout, že tyto věci už dávno plukovník neprováděl osobně, pouze kontroloval, zda je řádně vykonávají podřízení. Vlastně většinu času podepisoval rozkazy, někdy dodatečně (po vykonání rozsudku). Měl s tím řadu problémů, mladší důstojníci byli hloupí a častokrát musel na koberec ke generálovi, když nějaký poručík či seržant omylem místo vesnice povstalců zmasakroval sousední sídla pokojně žijících rolníků; ale jak je rozeznat, když ti zatracení chlapi jsou všichni stejní? Inu, stalo se; armáda se upřímně omlouvá. Příště si dáme větší pozor!

Co zbývá? Ano, rodina. První manželka: dcera generála, v době svatby poněkud těhotná. S kým? No... V každém případě byl v rámci svatebních příprav povýšen a přeložen na výhodnější místo. Narodila se dcera, kterou si nikdy moc neoblíbil, divoká, prostopášná a rozmazlovaná celou rodinou. Následující syn byl bezesporu jeho; tichý bezvýrazný mladík bez velkých ambicí, nyní sloužící jako úředník na nějakém ministerstvu. Kromě pečlivého plnění povinností se zajímá o exotické známky, což je zvyk z dětství; tatínek jim soustavně psal z nejrůznějších kolonií.

Po smrti první ženy (na pohřbu ani nebyl) zůstal nějakou dobu sám, pak se oženil podruhé. Z lásky, doopravdy; dokonce se svou mladou manželkou zůstal nějaký čas doma, než vlast došla k názoru, že potřebuje jeho zkušenosti a povolala ho do aktivní služby. Paní choť je přiměřeně slušná, dobře pečuje o rodinný majetek a rozhazuje pouze za svou parádu a čajové dýchánky. Jen s dětmi jsou trochu starosti; chybí jim otcova péče, takže neprojevují dostatek píle a chuti prospívat ve škole. Každý má nějaké starosti.

Zajímal jsem se, jak se dal Latterberry do spolku s Rastagarem. Zajisté je věřící; původně přísluší k církvi anglikánské, ale časem přešel plynule na víru hlásanou vojenskými duchovními, jednoduchý extrakt pro prosté vojáky ve smyslu: co dělá velení, je správné. Když se ti zdá, že jsi spáchal nějaký hřích, zajdi za svým kaplanem, vyzpovídej se a on ti vysvětlí, že to jinak nejde. Při veškerých církevních obřadech sedává Latterberry v první řadě, ve slavnostní uniformě, a dohlíží, aby tam byli i všichni důstojníci, kteří nemají zrovna službu. Ty teze z kázání, které pochopí a zapamatuje si je, potom v případě potřeby použije v pohovoru s podřízenými.

Majora Brandona považoval za velmi zbožného muže. Což docela chápu; každý čaroděj mu určité kontakty s božstvy. Ochotně se s ním radil, kdykoliv měl nějaký problém, a Brandon vždy dokázal dobře poradit, výjimečně i pomoci. Podobné styky s majorem měli i ostatní důstojníci; byl oblíbený a postupně se stával nepostradatelným. Měl jakousi morální úroveň, což mu u ostatních zjednávalo úctu a respekt. Když mu nabídl ochranný amulet, Latterberry se jen ujistil, že je křesťanský, pověsil si jej na krk a bylo to v pořádku. Do této chvíle jej nenapadlo pochybovat o ničem, co souvisí s armádou a ani teď s tím nehodlá začínat, i když jsme jej tak obelstili svými dokonalými uniformami. O to víc se na nás zlobí.

Co s ním? Vysvětlovat mu cokoliv nemá smysl, žádné argumenty nemohou převážit základní pravdu, že Britské Impérium je vždy v právu a pokud některý úředník udělá chybu, je to jeho vina, nikoliv celého státu. Naprosto neomylná a nedotknutelná je královna; to leda její rádcové jsou darebáci. Ještě poslední připomínka: ani hloubkový průzkum nenarazil na případy, kdy by si Latterberry myslel něco jiného, než říkal. Byl to dobrý občan a vcelku hodný člověk; i podřízené důstojníky měl upřímně rád, v hloubi duše přehlížel jejich chyby a nesprávné názory a trpělivě je převychovával jen proto, aby jim pomohl. Však mu za to jednou poděkují!

Tak jsem ho poslal do zajateckého tábora.

Ještě před odjezdem jsem svolal poradu a přizval na ni velitelku Efku.

„Dobře poslouchej, kotě: mám pořád takový dojem, že na nás Rastagar něco chystá. Tys ho viděla, bylas přitom, když jsme ho zabili. Dávej si na něj dobrý pozor, nevěřím mu! Mohl by se pokusit toho chlapa osvobodit, případně zabít. Čekal jsem, že zaútočí v noci, když jsem dráždil ten jeho amulet, to ale neudělal. Může to znamenat ledacos: není tady, nemůže útočit nebo chystá něco jiného. Rozhodně si dávej pozor!“

Efka neměla ani sebemenší strach. Přejela si dlaní všechny posvátné symboly, vytetované po celém těle, a ušklíbla se. Důvěřoval jsem jí.

Pak odjeli. Vyslal jsem hlídky po okolí, sám zůstal v táboře a dohlížel na Iana, který klidně spal. Já jsem zkusil spíš meditovat.

Pak mi došla jedna Latterberryho poznámka: Ty jsi syn starého Baarfelta, toho černokněžníka... Co když v očích nepřátel nejsem ten nejdůležitější Baarfelt? Co když Rastagar jde po tátovi? Má to svůj smysl; otec je kancléř císaře Charryho, kardinál, nejdůležitější rádce! Kdyby ho zlikvidoval, celý rod ztratí stabilitu, pak nás může zničit po jednom... Že bych se celou tu dobu honil po falešné stopě?

Okamžitě jsem se spojil s otcem i Valérií. Oba přijali mou zprávu se zájmem. Přiznávali, že na tom něco je; provedli i nějaká další opatření, ale utajili jaká. Rozumné, Rastagar by nás mohl sledovat.

Pak jsem uvažoval o vlastních nástrahách. Jak jsem sledoval hrající si strážné psy, vzpomínal jsem na svého miláčka Anúbise. Jak krásně by mě psí bůh dokázal ochránit! Jenže bohužel, teď nejsem dost silný, abych se s ním mohl dát do hry. Nemyslím, že by mi chtěl ublížit, ale s takovými je dobře mít dost síly a odolnosti, i kdyby si chtěli jen hrát.

Koho tam ještě známe? Nejmocnější bůh Egypta Osiris (Usírev) má taky psa, s krásným jménem Wepwawet, což znamená Hledač cesty. Osiris má pro změnu jistou slabost pro našeho kamaráda Llaga; i ke mně byl vždycky hodný. Bylo by možné si vypůjčit jeho pejska? Určitě se v zásvětí nudí... Samozřejmě, budu mít u Osirise dluh, budu mu muset být vděčný. Ale ježto jsem po něm nikdy nic nechtěl, mohl by...

Uprostřed úvah jsem usnul. Nepamatuji se, že by se mi něco zdálo.

O Priscille se v našem vyprávění mluví málokdy, což vcelku odpovídá jejímu významu. Divná holka; na jedné straně by chtěla, aby si jí každý vážil a obdivoval ji, na druhé straně je protivná a sprostě odhání každého, kdo by jí chtěl projevit sebemenší přízeň. Lidi nenávidí jako celek a ještě každého zvlášť; jakž takž toleruje svoje občasné milence, ale začne je krutě nenávidět, jakmile ji opustí (obvykle po dost nepříjemné hádce). Zkusil jsem ji samozřejmě zpacifikovat, ale nejsem krotitel dravé zvěře. Nejdéle s ní vydržel Omar, jeho morbidní zájmy ji docela přitahovaly.

Zásah se jí netýkal, Morrigan ji přehlédla jako hovno u cesty. Priss byla na jednu stranu ráda, ale zároveň se hrubě urazila; ona přece je dostatečně významná čarodějka, aby byla vzata na vědomí! Tak se vztekala, ale nikdo si toho nevšímal, měli jsme jiné starosti. Po Zásahu přišla na to, že získala vyšší úroveň než řada jiných; vlastně ani nevím, jaké závěry z toho vyvodila, každopádně se nafoukla.

Jmenování velitelkou zajateckého tábora brala jako logický důsledek toho, že ostatní WZ hodně ztratili. Teď vám dokážu, jak jsem potřebná! V tom mém táboře bude takový pořádek, až se vám protočí panenky! Tím spíš, že mě konečně budou poslouchat i ty smradlavé kočky!

Okamžitě tam vyrazila, a ty kočky ji kupodivu skutečně poslouchaly. Taky skupina moranů a méně významných čarodějů, včetně jedné Panny, ta měla za úkol ovládat Oheň. Tvrdý šikan, který Priss zavedla v oddíle, byl přijat se souhlasem, neboť byl předobrazem šikanu, jaký bude v lágru.

Dojela, převzala velení a prohlédla si zajatce. Celkem spokojeně uznala, že jsou to mladí a pohlední muži, plní síly; možná jí konečně uspokojí po sexuální stránce, ale budou z ní mít taky patřičný strach. Priss byla feministka, sexistka, sadistka... proberte si důkladně psychiatrický slovník, zhruba polovina diagnóz na ni bude sedět. Jestli byla hloupá? No... vlastně ani nevím. Někdy se tak jevila.

Jako první opatření nechala všechny projít Ohněm. Spálila jim veškeré oblečení i vybavení, včetně každé dokumentace. Pak přišla na to, že tím se zbavila jakékoliv možnosti se v zajatcích vyznat; nechala jim tedy namalovat na tělo čísla a příležitostně zjišťovala, ke kterému číslu patří jaké jméno. Seznam na ni byl moc pracný, ale pověřila jednu mladou lvici, aby si to všecko pamatovala. Lvům kupodivu nedělá potíže zapamatovat si jmenovitě všechny bojovníky, kteří se zúčastnili nějaké bitvy před pěti tisíci lety, proč si tedy nepamatovat chlapy, kteří jsou přímo tady?

Pro velký úspěch tuto fintu opakovala s druhou skupinou, s malou změnou: doklady dala spálit až poté, co zajatce důkladně označila. Číslem vyžíhaným na zadku, což považovala za skvělý nápad, neboť nikdo nemůže zjistit, jaký má kód. Možnost, že by se zeptal kamaráda, ji napadla až dodatečně; ona sama nikomu nevěřila a nepřipouštěla, že může věřit někdo druhý.

Dále zavedla rozsáhlý systém trestů. Bohužel, dát někoho sežrat lvům nesměla, ačkoliv by to strašně ráda udělala. Velení však bohužel trvalo na tom, že zajatců musí zůstat stejný počet, jaký převzala; o každém úbytku se musel sepsat protokol, což Priss nebyla ochotna. Utěšila se tím, že rychlá smrt v zubech šelmy by pro ty ničemy byla příliš milosrdná.

Nemuseli však přežít všichni koně, takže to bylo jednoduché: některé dala sežrat lvům, některými nakrmila zajatce. Pěkně jí lezla z krku dlouhodobá vegetariánská strava čarodějek; teď si tedy mohla poručit flák masa a nikdo si ji překvapeně neprohlížel. Koně ráda neměla; kopou, koušou a nechtějí si nechat čistit kopyta. Omar se jí pokoušel objasnit rozdíl mezi dobrým koněm do chovu a ubohou herkou; jakž takž to pochopila. Ježto lvi si koně zabíjeli sami, nařídila jim vybírat přednostně ty horší.

Majetek zajatců v podstatě zabavila. Co se jí líbilo (a dalo se strčit do sedlové brašny), si ponechala, zbytek dala zničit. Se zvláštním potěšením likvidovala věci, na nichž zajatcům mimořádně záleželo. Občas vymýšlela roztodivné finty, jak by jí mohli zlepšit náladu a získat nějaké výhody, ve skutečnosti ale záleželo jen na její libovůli; nejvíc ji pobavilo, když ty ničemy přinutila brečet lítostí či vztekem.

Podřízení ji poslouchali. Šelmám byli zajatci lhostejní, černochům bylo fuk naprosto všechno; trochu lítosti cítili jen ti mladí, ale protože jich se to týkalo minimálně, nechali to plavat. Priss si jich všímala, jen když něco chtěla; na týrání měla zajatce, s psychikou znatelně labilnější.

Když se dozvěděla o dalším přírůstku, byla velmi spokojena; dřívější členy eskorty poslala okamžitě zpátky, stejně jí už lezli na nervy. Potom šla prohlédnout tábor, vytkla nebožákům veškeré chyby na jaké přišla, a hned na místě některé potrestala. A ježto se jí zdálo, že jeden kůň se na ni divně zašklebil, nechala ho porazit a usmažit si jeho játra.

Potom ulehla s pocitem dobře vykonané práce.

Po odjezdu karavany nastal v táboře naprostý klid. Většina vyspávala po nočních orgiích a chystala se večer na další; zvláště výrazný zájem byl o Iana, který se už probudil, chodil opatrně po táboře a snažil si zvyknout na to, že je nahý. Holky byly ochotny povolit mu kilt, skotskou sukni, ale protože svou vlastní nechal v ležení, neměl šanci. Zatím ho učily vytvořit iluzi oblečení a dost se při tom bavili.

Až pozdě odpoledne ohlásili psi příjezd dalších vojáků. Tentokrát jeli od severu a vypadali špatně, mnozí byli raněni a měli zakrvácené obvazy.

„Proboha, pane poručíku, pospěšte si!“ vzdychal četař, který je přivedl; sotva se držel na nohou ztrátou krve z rozbité hlavy, „Proč nám nikdo nepřišel na pomoc?“

„Klid, už jsme tam poslali podpůrný oddíl. Co se stalo?“

„Jeden oddíl? Ale jich je strašně moc! Napadli nás, takoví skvrnití... kočky veliké, nevím jak se to řekne!“

„Leopardi. Proč jste k nim lezli tak blízko?“

„My jsme nechtěli! Oni nás objevili, tak jsme se bránili... roztrhali nás na mraky. To, co tu vidíte, je zbytek dvou oddílů; četař Hammerton padl, propíchli ho kopím. Byla to hrůza... Nemáte tady lékaře, poručíku?“

„Mám lékaře. Pomůžeme vám, buďte klidný... slezte s koní, odložte zbraně a počkejte, hned zapálím Oheň.“

„Copak tu není dost ohňů? K čertu, na co...?“

„Nestarejte se. Hned to dáme do pořádku.“

Vyvolal jsem Živý Oheň; vojáky zatím obklopili naši lidé, pomáhali jim sesedat a odebírali zbraně; ti chlapi se nebránili, ani ničemu nedivili.

„Tak ukaž, co je ti!“ vyzval jsem četaře.

„Dostal jsem kulku... semhle do boku. Průstřel, zacpal jsem to obvazem a přestalo to krvácet, ale hrozně to bolí. Mám strach, aby mě nechytila nějaká sněť...“

„Klid, to nic. Omyjeme tě Ohněm a bude to v pořádku.“

„Co to znamená, omýt Ohněm?“

„Když tě ožehne, vypálí ránu, vyčistí ji a částečně i zatáhne. Neboj se; můžeš vstoupit do Ohně jak jsi, včetně té uniformy. Látka sice shoří, ale na tom zas tak moc nezáleží, stejně je špinavá a potrhaná...“

„Co mi to vykládáte za pitomosti?“ zděsil se.

„Neboj se. Zkus strčit do plamene ruku!“

Vložil jsem mu ruku do Ohně a držel; četař užasle zíral, jak mu plamen obtéká prsty. Pak vzplanul rukáv košile, on zařval, ale já ho držel; pomohl jsem mu dovnitř, on se očistil a když vyšel, jen kulil oči:

„Skutečně to pomohlo – bolest ustala! Čím to je, pane?“

„My už to známe, nová metoda. Tak další!“

„Děkuju, pane poručíku. Dáte mi něco na převlečení?“

„Jistě, časem. Zatím snad nezmrzneš. Dejte mu něčeho napít!“

Dostal napít a začalo mu být všechno jedno. Ostatní šli za ním; ošetřili jsme je, ale jejich zranění byla natolik závažná, že jsem je prozatím nechtěl posílat do tábora. Snad časem...

Iana jsem předhodil Sentě. Potěšilo ji, že je už zacvičený a ví, jak vyhledat v její mysli starší záznamy. Pochlubila se kontaktem s Nughou a taky přidala něco o zvláštnostech života mezi Wlky; ježto se svěřil, že Vikingové jsou odvěkými nepřáteli jeho klanu a před tisíci lety spolu vedli kruté a nesmiřitelné války, pozvala ho na návštěvu k Wulffssonnům a vybídla, aby dal své city najevo zprzněním každé rusovlásky, kterou tam potká. Dodala, že by vůbec nevadilo vzít s sebou i Brenn; kluci budou určitě rádi a naučí ji toho tolik, že na to do smrti nezapomene. Pak se chvilku prali a milovali a tak pořád dokola, dokud byl schopen se hýbat.

Mezi ostatními vzplanula hádka, zda jsou vhodnější uniformy dragounů nebo gardistů; ty druhé byly podstatně vyzdobenější, víc zlatých knoflíků, hezčí premování, parádní zlaté nárameníky a ještě barevné šňůry na levé straně od límce k epoletám. Takže zvítězily samozřejmě příznivci gardistů a celý oddíl se přestrojil.

V druhém kole diskuse se řešila otázka slavnostních stejnokrojů arminské gardy; dosavadní tygří a leopardí kombinézy (později barva přímo na těle) se ukázaly jako nepříliš parádní. Nevěnoval jsem tomu pozornost, zajímaly mě leda postřehy Iana, který se přišel zrestaurovat po prožitém trýznění, cpal se zeleninovým sabdží, zapíjel to vínem (!) a vtipkoval. Vyhrožovaly mu strašlivě, ale už ho přešel jakýkoliv strach, takže do nich rýpal dost jedovatě. Zejména trval na skotských sukních v barvách klanů.

Čímž přišla na přetřes stará otázka, příslušnost ke šlechtickým velkorodům a malorodům, jejich vymezení, vzájemná provázanost a tak. Výsledek: po delším jednání bylo konstatováno, že jediná osoba, která patří pouze svému klanu a ničemu jinému, je malá Brenn, všichni ostatní jsou vzájemně spřízněni či sešvagřeni. Návrh na opatření: co nejdříve provdat Brenn a zmlátit Iana, bude-li mít ještě nějaké námitky.

Postřehl jsem, že se Brenn stává čím dál víc populární, aniž ji kdy někdo viděl, nebo by o tom sama věděla. Doufám. Stále víc hrozilo nebezpečí, že to někdo nevydrží a pozve slečnu sem, mezi nás.

Kdepak, nepozve! Ian se zabral do diskuse s mládeží a na přetřes přišly též svatební obřady. Ti mladí se hádali o každý detail, shodli se pouze na jediném: součástí musí být rituální Očištění ocelí, tedy oholení veškerého tělesného ochlupení, nejlíp pod veřejnou kontrolou za zpěvu nábožných písní k uctění dobrotivých bohů. Sotva si Ian představil, že by jeho milované Brenn ostříhali rezavé kudrny (až do pasu, obvykle splétané do dvou copů), rozzuřil se a sprostě jim vynadal. K nemalé zábavě všech.

Holky Iana ve vší vážnosti ujistily, že kdyby Brenn vyrůstala s nimi, tak by se té podmínky nejen nebála, ale přímo na ní trvala jako všecky ostatní. V poslední době se prosazují čím dál slavnostnější svatby, některé trvají až týden a zúčastní se jich každý, kdo chce ve smečce něco znamenat. Nevěsta si od útlého dětství pečlivě pěstuje co nejkrásnější a nejdelší vlasy, jen proto, aby je v ten den mohla dát slavnostně ostříhat.

Ian se postupně uklidnil; když chtějí, je to jejich věc. Přestal zuřit, ale při představě, že by se to mělo týkat Brenn, pořád ještě vybuchoval. Asi bude zapotřebí nechat ho ještě nějaký čas podusit.

Spát jsem šel brzy. A odpočíval klidně až do rána, kdy mne probudila cizí výzva, dosud neidentifikovaná: Wepwawet, Razič cesty. Jeho impuls byl naléhavý a způsobil, že jsem vyletěl z pelechu zbrocený mrazivým potem.

Dostali Efku! Zabil ji Rastagar, ale kde a jak? To Wepwawet nevěděl.

Na východě se začínalo jasnit. Rychle jsem probudil několik spolehlivých kamarádů; na okraji tábora nás čekala Bonny, zřejmě už věděla, oč jde. Sám od sebe se připojil Ian, snad se to dozvěděl od své dívky. Ještě jsem důkladně zkontroloval, zda jsou všichni chráněni proti zlým silám, ale věděl jsem, že ho určitě nechytíme.

Hnali jsme se ranní stepí asi dvě hodiny; slunce zatím vyšlo vysoko nad obzor a bylo přímo nádherné jitro, plné barev, vůní a ptačího zpěvu. Jeli jsme, jak nejrychleji koně dokázali; Bonny běžela v čele, občas zavětřila a mírně zkorigovala směr. Informace vnímala přímo od Wepwaweta.

Zavedla nás k mohutné akácii; viděli jsme ji už zdálky a já přesně věděl, co tam najdeme. Dívčí tělo viselo mezi větvemi vysoko nad zemí, ovinuté spoustou trnitých výhonků; dlouhé ostny jí probodaly kůži. Všude po těle měla další rány, více či méně nebezpečné, ale nepochybně bolestivé. Kosti v rukou i nohou zpřelámané na několika místech. Musela umírat řadu dní. Stopy na těle naznačovaly, že před smrtí bojovala; a asi byla poražena.

Ta bezdůvodná krutost měla jediný účel: byla to výzva. Takhle mi Rastagar dává na vědomí, že se chystá se mnou bojovat.

Mezitím se z druhé strany přiblížila karavana. Také tu vedli psi; jezdci spěchali a když zjistili, co nás přivolalo, byli otřeseni. Já také, zvlášť když mi vypověděli svou verzi, co se stalo. Efka totiž byla s nimi, jeli až do tmy a teprve když neviděli ani na krok, zastavili a rozhodli se přespat v otevřené stepi. Zapálili také oheň, udělali si něco k jídlu a chvíli si povídali; o čem přesně, nikdo nevěděl. Jednu chvíli Efku kdosi zavolal, tak se zvedla a šla za ním, sotva pár desítek metrů od ohně. V té chvíli citlivější jedinci postřehli nějakou energetickou změnu; když se pak po kamarádce začali shánět, nenašli ji. Zmizela beze slova rozloučení, dokonce ani nevykřikla na poplach.

„Jak je to dlouho?“ zeptal se Ian, ohlížeje se na to mrtvé tělo.

„Co já vím? Pár hodin! Vstávali jsme za prvního úsvitu...“

„Tohle přece nikdo nemohl dokázat...“ V rozpacích zmlkl.

„Tak dobře, když to chceš vědět,“ odpověděl jsem mu, „Odnesl ji do svého světa. Do něčeho takového, co ti předvedly Zuzanka a Irma. V různých prostorách probíhá různě i čas, proto ji mohl týrat řadu dní. A proto můj zvěd Wepwawet zjistil její smrt až ve chvíli, kdy ji sem vrátil.“

„Ale v tom případě... on musí mít strašlivou moc!“

„O tom nepochybuj. Jinak bychom ho už dávno dostali.“

Cítil jsem, jak to Ianovi pozvolna dochází. Teď se přímo klepal strachy.

„Ty ještě můžeš couvnout,“ ujistil jsem ho, „Tebe nevyzval.“

A tím jsem ho příšerně urazil. „Denisi z klanu Baarfeltů, muži z rodu McDougalů nemají ve zvyku ustupovat, když jejich příteli hrozí nebezpečí. Chápu, co je zač tvůj nepřítel, a mám z něj kvůli tomu strach; ale to ještě neznamená, že do toho nepůjdu. McDougalův klan je s tebou!“

Dokonce jsme si podali ruce. Bylo to vcelku nesmyslné teatrální gesto; ale jednou v budoucnu z něj může být důležitý spojenec.

Zkusil jsem najít, kam Efka odešla, ale nikde jsem nenašel její stopu. Není vyloučeno, že její duši ještě Rastagar vězní; proč by ji měl propustit, když nemusí? K výzvě stačí, že nám vrátil její tělo.

Takže jsem pozvedl ruce a sežehl vysokým sloupem Ohně to tělo i se stromem, na němž viselo. A pak jsem čekal, dokud zcela neshoří a vítr nerozvane jeho zbytky po celé širé stepi...