Tichý posel
Konečně se pořádně vyspali, pořádně osprchovaní a nacpaní plackami. Druhý den by se povalovali na lůžkách co nejdéle, ale nastala příhoda, kvůli které chtělo Orákulum ještě pár dní trvalý dozor. Zdálky zazněl praskavý zvuk, světla pohasla a od místnosti s přehledovým pracovištěm se ozvaly pištivé zvuky, jako by se tam hádal houf myší. Na panelu prudce blikala jedna z chodbiček, zatímco na obrazovce na zdi běžel přímý přenos. Vypadalo to, jakoby jeden z kabelů nebyl pořádně upevněn ve stroji stejném, jako rozchodili jako první. Kabel se uvolnil zrovna v okamžiku, kdy čistící robot vyfukoval stlačeným vzduchem nečistoty z uložení. Nyní ležel na robotovi, z místa dotyku tryskaly snopy jisker a robot už byl rozpálen do tmavé červeně. Dva mechaničtí údržbáři byli zaklesnuti do sebe v průchodu, jak se snažili projet oba zároveň. Před průchodem stálo několik jejich kolegů a jen bezmocně mávali klepety.
První vyrazil Ivoš se svým robotem, pomaleji se za ním vydal Miloš. Pak už to šlo jedno po druhém. Ivoš velel ostatním robotům přes toho svého. Dva roboti vyrazili, každý chytil jeden ze zaklesnutých strojů a začali společně couvat a uvolňovat průchod. Jakmile to jen šlo, mezerou proklouzl další robot, uchopil kabel a škubnutím ho uvolnil z čističe. Poslední záblesk, poslední snop jisker a světla se opětovně rozzářila na plný výkon. Další dva roboti se přidali k tomu prvnímu, jeden přidržoval kabel hned u koncovky a další nějakým nástrojem čistil a opravoval samotnou koncovku. Za chvíli byla kontrola u konce a kabel byl opětovně zacvaknut do určeného místa. Další kontrola, tentokráte podrobné zkoumání připojení i kabelu. Čistící robot mezitím vychladl, takže ho odtransportovali ke stěně k těm zaklesnutým. Po chvíli přijel další čistič, asi přímo ze skladu, jen se blýskal. Zkontroloval čistotu všech důležitých míst, některá opětovně profoukl a uklidil se do svého výklenku. Ivoš s Milošem se vraceli, doprovázeni oběma roboty.
A pak byl najednou konec. Poslední hodiny roboti jen uklízeli, zarovnávali podlahu a podobné činnosti. Někteří odjížděli, pravděpodobně do skladu a jejich místo zaujímal úplně nový typ robotů. Vypadali jako kovové želvy, skoro metr v průměru, kopule těla se tyčila přibližně stejně. Kola schovaná pod trupem, na teleskopických podvozcích, pro případ nutnosti překonat nějaké nerovnosti. Mimo trup vyčnívaly jen tři taktéž teleskopické ruce s několika klouby, ale zakončené jen držákem. Potřebné nástroje se skrývaly v trupu, to se rozevřel segmentový poklop na vrcholu stroje. Mimo zásobu nástrojů skrýval trup také lepší typ logiky, pohon a v neposlední řadě akumulátorový blok, díky němuž byl stroj zcela samostatný a nezávislý.
Návrat byl jedním slovem triumfální. S dostatkem energie se Orákulum pustilo do řádného dokončení všech úprav a oprav, na které nebyla energie. Pumpy hnaly vodu z jezera k okrajovým stěnám, tam roury ústily na povrch a voda tekla zpět do jezera jako potůček. Lampa napodobující Slunce již nebyla pevně uchycená, ale kroužila v polovině poloměru okolo středu. Také již fungovalo zařízení, které na čtvrtinu plochy, synchronně se Sluncem, vrhalo stín v nápodobě noci. Stín nebyl úplně dokonalý, odrazem světla od stěn byla noc jen částečná. Nastal čas, aby Orákulum splnilo slib ohledně pomoci se spojením s vnějším světem a s opravou pivovaru.
Spojení s vnějším světem měl obstarávat letounek připomínající pterodaktyla. Sametově černý materiál neodrážel téměř žádné světlo ani elektromagnetické vlny používané v radarech. Pracovat měl pouze v noci, tehdy byl neviditelný. Nemusel toho nést moc, jen několik dopisů. Maximálně unesl jeden kilogram. Kluci prohrabali kapsy, našli několik známek na dopisy, Orákulum k nim vyrobilo obálky, do kterých kluci vložili dopisy. Na obálku přišla adresa a letounek odletěl. Dle úkolu měl najít poštovní schránku v ne příliš blízkém okolí a tam ty dopisy vhodit. Takže v několika schránkách paneláku i rodinných domků nacházeli překvapení rodiče dopisy od svých synáčků. Ti se měli podle předpokladů vrátit ze svých toulek až zítra, ale podle dopisů to bude jinak.
A nejen rodinní příslušníci byli obdarováni obálkami. Podobné mířily na osobní oddělení podniků a škol podle toho, kde daný jedinec pracoval nebo studoval. Nejhůře dopadl Miloš, který byl takzvaný furťák – byl důstojníkem z povolání v hodnosti poručíka. I když, důstojník je v jeho případě silné slovo, neboť dělal šéfkuchaře v Židenických kasárnách v Brně. Přesto, nebo právě proto musela být jeho nepřítomnost vysvětlena zásahem z vyšších míst. Tam se nedalo použít služeb národního podniku Československá pošta, ale muselo se použít sofistikovanějších metod.
Ve funkci deveťáka4 Židenických kasáren sloužil ten den stoprocentní Východniar, neboť ČSLA5 měla ve zvyku umisťovat vojáky po celé ČSSR6, hlavně co nejdál od domova. Matka byla z vesnice Veľké Slemence, ležících prakticky na hranicích se Sovětským svazem. Za hranicemi vesnice pokračovala jako Mali Selmenci, odkud byl pro změnu jeho otec. To jen pro upřesnění. Jeho hrubý hlas se nesl předjitřním tichem jako polnice:
„Boha! Čo za debila má službu na bráne?!? Rovno pred vchodom sa váľa dajaký list pre veliteľa!“
Nikdo nevěděl, jak se tam tlustá obálka barvy vybledlé khaki dostala. Ještě podivnější byl strojem napsaná adresaVojenský útvar 5611, Svatoplukova kasárna Brno, velitel útvaru. A aby toho nebylo málo, celá zásilka byla omotána provázkem přilepeným k papíru, aby jej nikdo nemohl strhnout bez poškození. Konce provázku byly secvaknuty olověnou plombou s vyraženou pěticípou hvězdou, v níž byla vepsána jen čtyři písmena – CCCP7. Krásně si s tím Miloš vyhrál.
Velitel obálku chvilku obracel v rukách, potom přestřihl provázek, otevřel obálku a na kusu papíru četl:
Chvilku nad tím bádal, jestli se má nějak pídit, co se s poručíkem Navrátilem stalo, pak mávl rukou. Jediný problém byl s osobou hlavního kuchaře, to zatím vyřešil povýšením Navrátilova zástupce.
=*=
K dopisům pro rodiče byl připojen malý kotouček stříbřité barvy. Ten sloužil jako znamení pro případnou odpověď. Dopis nebo malý balíček se musel položit na nějaké neosvětlené místu, navrch položit kotouček a potom se vzdálit minimálně deset metrů. To z důvodů utajení. Odpověděli všichni, jen Jerryho malý bráška se dost vztekal. Přislíbil tajemný kotouček kamarádovi za album vzácných známek a teď se ho musel vzdát. Navíc musel tvrdit, že si kotouček vymyslel...
Odpovědi
byly různé, od milých (Jsem ráda, že ses ozval. Miluji tě! Máma)
po výhružné (Ne, že budeš dělat ostudu. Po průšvihu
raději zůstaň tam, kde jsi...
Hlavně nezlob, víš, jak se táta rychle rozčílí!). Klukům
spadl kámen ze srdce a mohli se pustit do dalších vylepšování
země Strejdů a Tetek. Na pořadí dne byl pivovar. Na první pohled
to vypadalo snadno, ale Jerry je vyvedl z omylu. Potřebné
znalosti má mladý člověk po absolvování čtyř let školy, ať už
učiliště nebo střední školy. Pro jemné detaily pak vysoká škola
chemicko-technologická. Jerry sedl ke stolu s hromadou papíru
a začal vzpomínat na výuku technologie, jak ji přednášeli
v učilišti v Plzni...