Jak se dělá slad
Zdá se to jednoduše. Vyrobí se slad, podrtí se, rozmíchá se ve vodě, chvilku se zahřívá, aby se škrob ze zrna změnil na cukr, scedí se a povaří s chmelem. Na spilce proběhne hlavní kvašení a ve sklepě dlouhé dozrávání, než proběhne koncová činnost, neboli pití piva. Existují učebnice k výuce technologie výroby sladu a piva, kde je podrobně rozepsán technologický postup, požadavky a zařízení. Tak například popis požadavků na sladovnický ječmen včetně jeho setí, růstu, složení... zabírá v takové učebnici 33 normostran. Takže zatímco ostatní pomalu rozebírali poškozené části pivovaru a sladovny, Jerry se hrbil za stolem a doloval z paměti informace. Při tom litoval, že tady dole neznají kávu ani čaj, takže se občas odreagoval a chladil si hlavu skokem do jezera.
Při jednom takovém ochlazení jeho trýzněné hlavy mu došlo několik věcí. Nedělají vše technologicky správně. Rozebírají a opravují pivovar, ale aby fungoval pivovar potřebuje kvalitní slad. Aby dostal kvalitní slad, potřebuje kvalitní vybavení a suroviny. Soustředili se na ječmen, ale ten je pouze jednou z nutných surovin. Dalšími jsou voda a energie. Ječmen se musí namočit, aby začal klíčit a začaly se aktivovat enzymy. Nelze vzít ledajakou vodu, ta musí mít nějaké parametry. Ohledně vody má na výběr jezero nebo říčku, což je ale zase jen jezerní voda, navíc s různými nečistotami, které nasbírala po cestě od okraje. Jerry pamatuje, jak si při druhém chlazení nechtě lokl jezerní vody a nebyla tak špatná. Nyní podnikl další pokus. Lok vody z hloubky, vynořit se a začít zkoumat, čeho má plnou pusu. Vůbec nechutnala špatně, brněnská voda, vydávaná za pitnou, chutnala mnohem hůř. Ano, s touto vodou to půjde. Co se týče energie, musel se jít poradit s Orákulem. Chvilku probírali všelijaké možnosti, nakonec co do snadnosti regulace zvítězila tzv ostrá pára, což byla suchá vodní pára o tlaku 4 atmosféry a teplotě 380°C, což je prakticky standard v lidských pivovarech. Tuto páru bude vyrábět Orákulum ve skalní dutině poblíž pivovaru.
Když už seděl Jerry u Orákula, přišla na řadu otázka, jak byla podzemní prostora vybudována. Na to, aby byla přírodního původu je příliš pravidelná a velká. Jak vlastně velká? Kolik tady vlastně žije strejdů a tetek? Jak je možné, že obyvatelé ještě stále nezdegenerovali? To už Orákulum začalo protestovat, že je to moc otázek naráz, aby z toho neměl Jerry v hlavě guláš. Něco zodpovědět nedokáže, informace se ztratila při havárii kosmické lodě. Jedno je jisté – Orákulum je proti lodi nepatrný drobek. Třeba otázka degenerace je otázkou na trvanlivost a multiplikaci genetického vybavení. O vytváření podzemních útočišť vědělo Orákulum, jak to probíhalo, ale použité technologie... Bohužel. Bytosti v lodi měli zařízení na degeneraci hmoty. To umožňovalo vzít kilometr krychlový skály a nechat hmotu rozpadnout na sub-sub atomární elementy, u kterých se už nehraje na nějakou přitažlivost. Z toho krychlového kilometru skály vznikla hromádka o velikosti průměrného mraveniště. S její hmotností to bylo poněkud odlišné, mraveniště by vážilo jako lokomotiva. Z části vznikla vyvýšenina pod Úrodnou oblastí, ze zbytku pak základy ostrova v kónické prohlubni dna. Co se týče velikosti, přibližný průměr dutiny je 17 kilometrů, neboli velikost dutiny odpovídá velikosti Brna. A žije tady oproti Brnu jen sto dvacet tisíc obyvatel, takže hustota obyvatel je dostatečně malá, aby tady nebyla tlačenice. Jerry poděkoval a šel si do jezera zchladit hlavu, než zase vzpomínat na technologii.
Teď se Jerry dostal k dalšímu kroku, totiž k technologickému vybavení. Ječmen se musí namočit, teď záleželo, v čem. Té správné nádobě se říká náduvník. Válcová nádoba na nožičkách, která se kónicky zužuje k výpusti namočeného ječmene. Do něj se nasype vyčištěný ječmen a zalije se vodou tak, že je hladina jen několik centimetrů nad povrchem ječmene. Ječmen nesmí být pod vodou dlouho, to by se zrno utopilo. Klasická způsob máčení je ten, že po pěti hodinách máčení se voda vypustí a dalších 15 až 20 hodin se ječmen provětrává, aby zrno mohlo dýchat. To celé tak třikrát až do doby, kdy se na konci zrna začínají objevovat kořínky. Namočený ječmen postupuje k dalšímu technologickému kroku, a to je klíčení.
Klíčení probíhá buď na humně nebo v průmyslových sladovadlech. Jerry na vlastní ruce a nohy poznal, jak je ruční práce na humně náročná a chystal se proto postavit nejjednodušší sladovadlo, Gallandovo bubnové klíčidlo. Je to dutý buben, který se otáčí. Na vnitřním plášti bubnu jsou lopatky, které zrno otáčejí, rozhrabávají a provětrávají. Buben se větrá, popřípadě obsahuje zařízení na kropení obsahu. Když je zrno naklíčeno, lopatky se přeuspořádají do tvaru šneku a naklíčený ječmen druhým koncem vypadává a jde k finálnímu kroku, hvozdění.
Naklíčený ječmen je v plném rozpuku, ale to je nyní na škodu. Nyní se musí zrno umrtvit, to se provádí sušení horkým vzduchem. Provádí se to na hvozdě, což je několikapatrová budova vybavení děrovanými nebo siťovými podlahami. V přízemí je zdroj horkého vzduchu, který dosušuje hotový slad v prvním patře. Už trochu zchlazený vzduch prochází vrstvou vlhkého sladu až do určité vlhkosti. Úplně nahoře je strop s komínem, ve kterém je ventilátor, pomocí kterého horký vzduch vůbec proudí. Dosušený slad jde do sila, předsušený slad do prvního patra a do druhého vlhký slad ze sladovadla.
Jerry si zhluboka oddechl. První část byla hotova, teď stačí opravit sladovnu a může se začít dělat slad. Při tom se bude opravovat pivovar a Jerrymu přibude práce. Jednak bude učit strejdy vyrábět slad, a přitom sepisovat technologický postup vaření piva. Rozhodl se to oslavit s ostatními, nejlépe u vody.
Možná to s aktivním odpočinkem poněkud přehnal, večer se převaloval v posteli, nemohl pořádně usnout a když už usnul, tak se hned vzbudil. V noci se tudíž pořádně nevyspal, byl celý rozlámaný, až si myslel, že na něj leze nějaká choroba. Naštěstí se mu podařilo po snídani ještě na pár hodin usnout a probudil se poměrně svěží.