Puč, verze USA
Z vládního speciálu se ozval poplach a doporučení, ať si pustí televizi a zkusí naladit CNN. Běží tam přímý přenos z Washingtonu, jde o pokus o armádní puč. Podle prvních, zatím neověřených zpráv, byl prezident zabit vlastní ochrankou v okamžiku, kdy vylézal z vany. Komentátor silně pochyboval o pravdivosti takové zprávy, vypadá tak nějak vyumělkovaně. Skoro nestačil doříct větu, když se ozvala střelba. Ke komentátorovi doběhl technik a něco mu šeptal. Bylo vidět, jak komentátor bledne. Pak se vzpamatoval a začal opět mluvit do kamery:
„Právě mi byla předáni zpráva, že na naše vysílací studio zaútočila skupina Afroameričanů v civilu vedená jedním mužem v uniformě. Měli také armádní zbraně. Byla odražena naší ochrankou, takže máme chvilku klid. Obáváme se však, že některý další útok bude úspěšný. Bez ohledu na to se budeme snažit vysílat další informace. Moment…“
Komentátor si přitiskl dlaň na levé ucho, aby lépe slyšel hovor z režijního sluchátka. Pak pokračoval:
„Po ulicích jezdí vojenské náklaďáky a rozdávají zbraně, ale jen černochům. Po bílých obyvatelích střílejí obě skupiny. Vypadá to, že armáda chce využít rasové nesnášenlivosti černých vůči bílým a … „
Další poslech ze sluchátka:
„Ehm, promiňte, nebude to až tak jednoduché. Ulicí proletěly dva vrtulníky a rozstřílely jak náklaďáky se zbraněmi, tak i skupiny černochů. Vypadá to, že puč provádí jen jedna část armády a druhá stojí za prezidentem, ať je mrtvý, živý či nezvěstný.“
Prezident zíral na obrazovku jako uhranutý. Nejdříve zbledl, pak, jak mu vše začínalo docházet, postupně červenal. Byl vidět, jak se násilím uklidňuje, aby nevybuchl. Obrátil se na pana Chavéze:
„Tímto si to ty zelené mozky posraly úplně. Už jsem myslel, že jsme ty nenávistné jestřáby vykouřili a teď tohle. Když se teď obrátím na vás jako zástupce Imperia s prosbou o pomoc, pomůžete mi?“
Pan Chavéz se podíval zpříma na prezidenta:
„Ano, ale za podmínky, že to není jen vaše nějaká hra. Jak se to říká v Duně – plány v plánech jiných plánů…“
Prezident se na chvilku zarazil, pak odpověděl:
„To je ta sága od Herberta, že? Myslím, že po zkušenostech s mými předchůdci se ani nedivím. Jak to sakra dokázat, že to myslím vážně… Detektor lži tady asi nemáte, že?“
Imperiál s úsměvem zakroutil hlavou, pak však přistoupil k prezidentovi a přiložil mu ruku na čelo. Komunikační čip zprostředkoval spojení a o pár stovek kilometrů jeden ze Zářících druhé generace pokýval hlavou: Ano, prezident myslí vše vážně, žádný podraz za tím není. Trvalo to necelou vteřinu, než Imperiál sundal ruku a s úsměvem téměř doslova zopakoval telepaticky předaná slova.
Prezident se na chvilku zarazil, pak se jen usmál:
„Koukám, že ani ten detektor nepotřebujete. Už mi věříte?“
Ani vzdálení poradci v Srdci Imperia nezaháleli. Panu Chavézovi nastínili rámcový plán dalšího postupu, ať ho probere s prezidentem, takže se pan Chavéz obrátil na prezidenta a spustil:
„Navrhoval bych toto, jestli budete souhlasit: Nastoupíte i s ochrankou do našeho vládního speciálu, tam budete podstatně bezpečnější než ve vašem letadle. Moji nadřízení se již domlouvají se zdejší zpravodajskou pobočkou CNN o možnostech vystoupení amerického vysokého vládního úředníka. Zaletíme do Santiaga, je to slabých 400 kilometrů, do půl hodiny tam jsme. Přistaneme na ploché střeše agentury a vy půjdete promluvit k národu. Dokonce vám půjčíme osobní ochranný štít, kdyby se našel nějaký fanatik.“
Prezident fascinovaně přihlížel, nakonec souhlasil, lepší plán by nikdo jiný nevymyslel. Tak se stalo, že se komentátor ve vysílací stanici CNN zarazil v řeči, strnul, překvapením vykulil oči a pak velmi vzrušeným hlasem promluvil:
„Vážení diváci a posluchači, mám nové, vysoce překvapivé zprávy! Povstalci útočící na Bílý dům útočí na prázdný barák! Pan prezident je na neplánované zahraniční cestě, nyní je v jedné z našich agentur… Ne, nebudeme uvádět ve které, z hlediska bezpečnosti. Určitě by se našel nějaký maniak se zeleným mozkem, který by se pokusil zlikvidovat prezidenta bombou i uprostřed milionového města.“
Komentátor pohlédl přímo do kamery a ohlásil:
„Dámy a pánové, nyní, přesně o půl osmé, v přímém přenosu CNN, prezident Spojených států amerických!“
Ve podzemním velícím bunkru povstalců právě na sebe řvali dva velící generálové, kdo za to může. Marné bylo opatrné uklidňování jejich adjunktů, ti nebyli vůbec bráni na vědomí. Během deseti minut se už hádal každý s každým. Napětí a frustrace se dala nabírat bagrem a exportovat. Nakonec to ten s nejslabšími nervy nevydržel a jako argument požil střelu z osobní zbraně. Netrefil se, jeho protivník ano. Během pěti minut bylo po všem. Poslední přeživší podlehl svým zraněním pouhé tři centimetry od poplachového tlačítka. Již nezaregistroval následnou zkázu, kdy se od zkratu vzňal kryt komunikačního pultu. Z něj přeskočil oheň na papírové podklady, pak na křesla polstrované molitanem a nakonec i na skříně plné šanonů. Povstalecké centrum přestalo existovat.
Navenek se to projevilo zmatkem mezi pučisty. Najednou nikdo neurčoval, na koho střílet a na koho ne. To se ovšem týkalo jen vojáků. Barevné obyvatelstvo, vyzbrojené armádními zbraněmi z dokořán otevřených zbrojních skladů, dál poslouchali původní rozkaz: Střílejte do bílých, ať jsou v uniformě nebo ne. Nepůsobil na ně ani prezidentův projev, ukončený zvoláním k národu, aby vzbouřenci složili zbraně. Mají na to čas do deseti hodin, pak vyhlásí prezident stanné právo a povolá věrné armádní jednotky k udržení pořádku, což v praxi znamená, že se na ozbrojeného člověka bude střílet a teprve potom zjišťovat, kdo to byl.
Pak někoho moudrého napadlo pustit prezidentův projev do záchranářské sítě, která v sobě zahrnovala i veřejný městský rozhlas. Teprve teď to mělo jakýsi účinek. Jelikož už bylo tři čtvrtě na deset, bylo vidět mnohé vojáky i několik rozumnějších barevných, jak poklekají, zbraň pokládají na zem a dávají ruce za hlavu v gestu kapitulace.
Hned po projevu nastupoval prezident do imperiálního speciálu, který se chystal na cestu do Washingtonu. Speciál tam samozřejmě nedoletí, jeho maximální rychlost je pouhých Mach 2 neboli 2400 kilometrů za hodinu. U jezera Titicaca, kousek od městečka Puno, na ně bude čekat jedno Kuře. Zbytek cesty bude v pohodě, se vším komfortem, ale hlavně rychle, aby mohl prezident vystoupit přesně v deset hodin přímo v Bílém domě. On sám sice na takový plán hleděl s nedůvěrou, ale byl okolím ujišťován, že vše je v pohodě, při maximálních rychlostech, s určitým nepohodlím, by to zvládli i dřív. Navíc, Kuře je podstatně lepší stroj, pokud se letí do války. Nic většího brát nechtějí, Kuře se v pohodě vejde na Jižní trávník u Bílého domu.
Komentátor CNN ve vysílací stanici ve Washingtonu už chraptěl, když k němu opětovně došel technik s nějakým papírem. Komentátor na něj pohlédl a vytřeštil oči. Protřel si je, podíval se znovu na krátkou zprávu a pak se otočil ke kameře:
„Dámy a pánové, pro dnešek se s vámi loučím. Již hodnou chvíli na mě mává má kolegyně, která by mě chtěla vystřídat. Jelikož mi právě vedení naší stanice pověřilo speciálním úkolem, tak se právě dočkala. Dámy a pánové, Randi Kaye, mimořádně z Washingtonu.“
Reportérka se uvedla svým popisem situace:
„Jak je rok dlouhý, nevytáhnu paty z New Yorku, ale jen co se zajedu podívat za rodiči do Washingtonu, vypukne armádní puč. Ještě teď se klepu, přímo před naším domem došlo k přestřelce mezi vzbouřenci a vládními vojáky. Zbloudilé kulky nám zdevastovaly obývák…“
Těsně před desátou se s diváky loučila:
„Dámy a pánové, nyní přepneme na přímý přenos z Bílého domu. Nebudete věřit, co se bude dít. Na desátou hodinu je ohlášen projev prezidenta, přímo z Bílého domu! Já vím, zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Zpráva o puči zastihla prezidenta v Chile, kde se účastnil podpisu smlouvy s Imperiem o statusu Mississippského zálivu. Z naší úřadovny v hlavním městě Chile také odříkal svůj první projev. Říkáte si, jak to mohl za dvě a čtvrt hodiny stihnout do Washingtonu? Vždyť je to 8000 kilometrů! Vysvětlení je prosté: Vypomohlo Imperium s jeho téměř zázračnými stroji. Ten pomalejší ho za padesát minut dopravil k jezeru Titicaca, kde přestoupil na výkonnější stroj, který před chviličkou přistál na jižním trávníku Bílého domu. Mimochodem, ten speciální úkol, co dostal můj kolega, kterého jsem vystřídala, je exkluzivní zastoupení CNN při tomto prezidentském vystoupení, pan prezident si právě jeho speciálně vyžádal.“
Na to, jaká byla situace v USA, se prezident tvářil docela spokojeně. Důvod vysvětlil hned na začátku projevu:
„Dámy a pánově, zdravím vás z Bílého domu. Možná vás zarazilo, že se navzdory situaci usmívám. Má to svůj důvod. Před chvílí se ke mně dostala potěšující zpráva. Nejvyšší velící centrum povstalců již neexistuje, takže povstalci již nemají jednotné vedení. Jestli čekáte nějakou vzrušující historku o hrdinném přepadení, musím vás zklamat. Vrchní velitelství se zlikvidovalo samo, přítomní generálové se nemohli shodnout na tom, kdo může za to, že informace o mé zahraniční cestě nebyly úplné. Pak někomu povolily nervy a tasil zbraň. Nepřežil nikdo, navíc byl samotný kryt zlikvidován požárem z výstřely poškozených zařízení.“
Prezident se mírně otřásl, jak zapracovala fantazie o ohnivém pekle.
„Nyní zvažuji, co teď. Podle mých informací se většina prostých vojáků vzdala, bojují již jen nějací fanatici se zeleným mozkem. Kdo se však nevzdal a stále terorizuje pokojné obyvatelstvo jsou členové různých militantních skupin, složených většinou z barevného obyvatelstva. Těmto obyvatelům otevřeli vzbouřenci zbrojní sklady, které nyní zejí prázdnotou. Vyzývám proto aktivistická hnutí Black Lives Matter a jemu podobné, aby uplatnily svůj vliv a zklidnilo tyto skupiny obyvatel. Konečný termín je dnešní půlnoc. Co se stane potom, záleží jen na vás. Již nyní proto vydávám tento prezidentský výnos.“
Prezident si odkašlal, upil vody z karafy a pokračoval:
„Přesně o půlnoci bude ustanoveno stanné právo. Tím začne platit ustanovení, že ozbrojené osoby, nepatřící k žádné složce pravidelné armády USA, budou považovány za nepřátelské se všemi důsledky. Zároveň vydávám rozkaz pravidelné armádě USA, aby o půlnoci zahájila operace vedoucí k potlačení nepokojů. Žádám tímto loajální obyvatelstvo, aby se o půlnoci odzbrojilo a mírumilovně se rozešlo k domovům, jinak nelze zaručit jejich bezpečnost. To je pro tuto chvíli vše. Dámy a pánové, děkuji za pozornost.“
Prezident se mírně uklonil ke kameře a odešel. Následoval střih do Oválné pracovny Bílého domu na stolek s mikrofonem a dvě křesla. O jedno se opíral komentátor CNN a čekal. Během pěti minut se otevřely dveře a vstoupil prezident USA. S úsměvem přistoupil ke komentátorovi, podal mu ruku a řekl:
„Sledoval jsem váš komentář od začátku i během cesty. Takové zaujetí a nasazení se jen tak nevidí! Proto jsem vám udělil exkluzivitu k tomuto rozhovoru. Posaďme se… Ehm, jak vás mám oslovovat?“
Komentátor nad tím úvodem zčervenal, ale podařilo se mu říct svoje jméno:
„Děkuji za uznání, pane prezidente. Já jsem Chris Cuomo, možná si mě pamatujete z Nočních zpráv v 9 večer… A hned mám jednu otázku: Jak jste se dostal k Impériu?“
Prezident se pousmál:
„No jak to říct. Na rozdíl od mých předchůdců chci skutečně věnovat ne výbojům po světě, ale zvelebováním vlasti. Začal jsem omezovat tu černou díru na peníze, která se nazývá armáda USA. Po letech tučných příspěvků se z ní stal tlustý moloch, téměř neakceschopný. Možná to bude pro mnohé překvapení, ale počet členů vyššího vedení od plukovníka výše byl větší než počet normálních vojáků. Připojte si jejich statisícové platy… Pak jsem využil podpisu smlouvy o Mississippském zálivu, o jehož vznik se zapříčinila právě armáda. Navštívil jsem místo jednání s úmyslem pohovořit si s někým z Impéria… Jak to dopadlo, vidíte venku. „
Chris udiveně kroutil hlavou:
„A to vám jen tak uvěřili, po zkušenostech s vašimi předchůdci?“
Prezidentův úsměv zůstal na jeho tváři:
„Ale to víte, že ne hned. Zpočátku mi nevěřili, pak jo. Sice nemají detektor lži, ale něco mnohem lepšího. Ten člověk mi jen položil ruku na čelo, pak jsem měl pocit, jako by mě někdo přečetl… Ne, špatně, tak to nebylo… Jako by přítel nakoukl oknem do obýváku. Příjemný pocit, žádné hrubé přehrabování paměti. Pak už měli jistotu, že nic nehraji, že to myslím upřímně.“
Rozhovor pokračoval ještě chvíli, pak byli přerušeni. Jeden člen ochranky se sklonil k prezidentovu uchu a cosi naléhavě sděloval. Prezident se zachmuřil, potřásl hlavou a něco mu přikázal. Muž odešel a prezident se s proslovem To jsou ale pitomci obrátil na Chrise:
„Tak jsem dostal informaci, že se barevní z celého Washingtonu stahují k Bílému domu. Jeden z nich se vcelku ochotně nechal chytit ochrankou. Prozradil, že mají od vedení příkaz, bez ohledu na oběti, zajmout nebo zabít prezidenta, že mají připraven scénář využití následného zmatku. V celém baráku nikdo není, jen my s ochrankou. Máte vy něco proti Impériu?“
Chris stačil jen zavrtět hlavou.
„To je dobře. Přesuneme se na ten Imperiální letoun na Jižním trávníku. Na ten nestačí, ani kdyby jich byl milion…“
Byl to později kouzelný pohled. Útočníci prosmýčili Bílý dům, zjistili, že tam nikdo není, všechny dveře jsou zamčené a nedobytné. Alespoň rozbili výzdobu na chodbách a schodištích. Pak soustředili pozornost na Kuře, poklidně se vznášející metr nad zemí. Až přímo k letounu se jim nepodařilo dostat, pět metrů od něj je zastavila neviditelná zeď. Ti více vzadu nechápali, proč se ti před nimi zastavili a dál se cpali dopředu, ti vpředu řvali bolestí, kolabovali, ale masa těl jim nedovolila padnou na zem, což jim paradoxně zachránilo život. Situaci nakonec vyřešil velitel Kuřete, který na radu poradců nechal silové pole pulsovat na nízkém kmitočtu. Ten navíc pomalu snižoval až do infrazvuku. O některých infra kmitočtech je známo, že ovlivňují psychiku člověka, některé jsou při vysoké hlasitosti i smrtelné. Tak daleko to snad nedojde, doufal velitel. Nedošlo, v jednom okamžiku se sevřený dav změnil na houf jedinců, zoufale utíkající od Kuřete. Mnozí se motali jako opilí, potáceli se s drželi se za hlavu. Během pěti minut se v širokém okolí nenacházel jediný vzbouřenec. Ještě nebyla půlnoc, ještě se mohli vzbouřenci probrat ze svého vražedného opojení… Po půlnoci to už bude horší.
Po náročné noci nastávalo kalné ráno. Prezident se špičkami armády seděl v Bílém domě ve velitelské místnosti a poslouchal hlášení jednotek. Vojáci nedůvěřivě pokukovali po dvou osobách, které by za normálních okolností nemohly být přítomny. Jedním byl komentátor Chris, kterému nešlo zajistit bezpečnou cestu domů. Tím druhým byl zástupce velitele Kuřete. K údivu mnohých to byla mladá žena. Ta zajišťovala kooperaci mezi armádou a Kuřetem. To se vznášelo nad Washingtonem a sloužilo jako pozorovatel. Na stole mimo standardního monitoru ležel metrový kruh z černošedého materiálu, který zobrazoval situaci, jak je vidět z Kuřete. Už měli za sebou ukázku, kdy Chris seděl na schodech Bílého domu, v ruce měl noviny a Kuře mu je četlo přes rameno. Teprve až přiblížení a zvětšení na jednotlivá písmena začal být obraz rozmazaný.
Výhled sice kazil kouř z mnoha požárů, ale již žádné nové nevznikaly. I jednotky potlačující nepokoje po Washingtonu hlásily úspěšné ukončení svých misí. Ve zbytku Spojených států se naštěstí vzbouření moc neprojevilo, prakticky všude byl klid. Jedinou výjimkou, která se dala očekávat, byl Bronx. Samostatný obvod New Yorku s počtem přes jeden a čtvrt miliónu převážně barevného obyvatelstva. Tam normální armáda narazila na nečekaný odpor, stáhla se proto k hranicím obvodu, kde neprodyšně obsadila mosty, tunely a tratě metra. Mnohým to připomnělo Carpenterův film z roku 1981 Útěk z New Yorku12. To bylo teď největší prezidentovo dilema. Jeho vlastní armáda by při dobývání Bronxu měla velké ztráty. Imperium by to zvládlo levou zadní, co by na to ale řekli obyvatelé USA? Jak z toho ven? Pak ho napadlo, že existuje ještě jedno řešení, totiž zachovat nynější stav a nechat to tam vyhnít. O čtvrté variantě, hodit tam atomovku, se raději ani nepřemýšlelo.
Pomohl mu Chris. Domluvil se s prezidentem i se svým vedením a provedli asi historicky první lidové hlasování v historii USA. Nápad to byl jednoduchý. Jak dát lidem možnost přímo se rozhodnout mezi několika možnostmi? Telefonní ústředna Bílého domu umožňuje provolbu, kdy se po zavolání na telefonní číslo k tomu určené pokračuje volbou linky, kam se chce člověk dovolat. CNN to v mimořádném vysílání oznámila národu, ale zároveň varovala před zneužíváním, neboť pro každé telefonní číslo se počítá jen první zavolání. Navíc se hovor jednu vteřinu po automatickém přijetí hovoru přeruší.
Nastavení ústředny provedla dodavatelská firma přes vzdálený přístup. Stihli to tak akorát, na pravé poledne washingtonského času byl nastaven počátek akce. CNN každou půlhodinu přerušovala vysílání a upozorňovala na tuto možnost, jak projevit svůj názor. A pro ty, kteří se báli možné vysoké částky za takový hovor, dodávala, že se telefonní společnosti dohodly, že zavolání na toto telefonní číslo bude zdarma.
Nejdřív se na počítači nic moc nedělo, pak se strhla lavina. Všechny tři svislé čáry pro jednotlivé možnosti se hnaly nahoru. První začala zaostávat možnost použít vlastní armádu, právě z důvodu vysoké úmrtnosti vojáků. Pak se zastavila možnost Imperiální pomoci, jen možnost Nechat to tam vyhnít se vytrvale zvedala. Tomu pravděpodobně pomohlo chování barevného obyvatelstva při puči, kdy se barevní chovali jako zběsilí a útočili na všechny bílé, ať to byli muži, ženy či děti. Koncový stav nakonec připomínal mrakodrap mezi normálními domky. Chris dokonce našel i obrázek mrakodrapu Tchaj-pej 101, ten to krásně ilustroval…
Bílý dům už pomalu najížděl na normální provoz. Komentátora Chrise dal prezident odvézt domu, poté, co ho nalezl spát na několika sražených polstrovaných židlích. Zástupkyně velitele imperiálního letounu se také vrátila do letounu. Tu ještě prezident požádal, aby s odletem ještě počkali, až se situace skutečně uklidní. Také už neseděl ve velitelské místnosti, ale ve své úřadovně. Společnost mu dělali mimo ochranku ozbrojení příslušníci pohotovostního pluku. Ti hlídkovali i mimo hlavní budovu, ale i na celém pozemku i na střechách. Největší pozornost poutal dav u plotu u Jižního trávníku. Opatrným průzkumem se zjistilo, že to jsou zvědavci, kteří poprvé měli možnost na vlastní oči spatřit imperiální bojový stroj. Pro ně to byly druhé vánoce, proto fotili a natáčeli. Mnozí si při tom protírali oči, protože ten stroj nestál na nějakých podpěrách, ale volně se vznášel půl metru nad trávníkem.
Prezident měl potvrzen postup od obyvatel, ale teď ho čekala realizace. Nyní stál v houfu poradců, vojáků a stavebních inženýrů nad mapami New Yorku a řešili problém ohraničení Bronxu. Už měli za sebou humornou chvilku, kdy kdosi navrhl, aby USA vstoupilo do Impéria, v tom případě by problém Bronxu připadl Impériu a byl by klid… Smáli se všichni, bylo to odlehčení stresové situace. Nakonec prohlásil prezident, že by je asi v tomto stavu Impérium nechtělo a že je rád, že mu pomohli i tak.
Další hodiny plánování, spoustu kávy, koly a chlebíčků. Mezitím dorazil i starosta New Yorku s částí zastupitelstva, hlavně s městským architektem a půlkou odboru výstavby. Ti přinesli aktuální detailní plány. Pomalu začínal vznikat rámcový plán, jak na to. Jelikož největší koncentrace barevného obyvatelstva Bronxu je na severovýchodě, ohraničení oblasti by bylo v ulicích Bronx River, Cross Bronx, Hutchinson River, New England Thruway. Severní strana ohraničení se bude řešit přímo na místě, ale nejlepší variantou bude asi E 233 road.
Další problém byl, jaké služby zachovat. Elektřina, voda, plyn, odpady, doprava, zdravotnictví… Poslední položka je snadná. Přímo v Bronxu je několik nemocnic, bohužel to jsou ty horší jakosti. Panuje obava,že již byly vybrakovány. Pouze Boulevard Medical Healthcare je v pořádku díky přítomnosti bělošské občanské domobrany. Tato nemocnice se stana spádovou pro ohraničený prostor Bronxu. Ty ostatní služby… Plyn bude odpojen, snadno hoří a exploduje. Elektřina půjde jen tam, kde nebude zničený rozvod. Voda a kanalizace je na tom podobně. Přímo v Bronxu existuje několik linek metra, ty budou na hranicích uzavřeny a zablokovány.