Rozruch
První rozruch nastal na přijímací stanici na kanadské straně. Scar byl svědomitý, zprávy posílal buď brzo ráno nebo v podvečer. Tato zpráva však dorazila o půl třetí ráno! Zpráva je již nahrána v počítači, právě doběhla kontrola správnosti přenosu. Místní pracovník pouští na zprávu vlastní verzi přenosového programu. Ten zprávu balí do další šifrované obálky, pak navazuje zabezpečené spojení na nejbližší server Imperiální rozvědky. Po ověření proběhl přenos včetně všech kontrol, připojení bylo ukončeno. Program vzápětí navazuje spojení s dalším úložištěm, proběhnou stejné operace a do třetice znovu. Tím je zajištěna zpráva pro případ nějaké katastrofy na přenosové trase.
Centrála Imperiální rozvědky sídlí v parku v jednom malebném údolí kousek od Brna. Pohled zvenčí připomíná víkendové sídlo nějakého zbohatlíka, zvláště umístění bazénku před vchod. Pár kroků u vchodu potvrzovalo ten dojem, několik křesílek, stolečku a pohovek. Teprve za předsunutou stěnou naznačovaly jen dvě stříbřité trubice laserů, pomalu se pohybující tak, aby vykryly celý prostor za stěnou, že se jedná o chráněný objekt. A za druhým ohybem chodby byl opravdový vchod. Sama chodba byla betonová a pokrytá do výš tří metrů svařovaným pancířem. Dva metry od začátku chodby byla umístěna mříž z tlustých tyčí, průchod zajišťovaly dva turnikety. Několik viditelně umístěných kamer a je tu centrální dvorana. Desítka výtahů spojující všech 33 rozlehlých podzemních pater. To vše schované v kopci ve stráni údolíčka, který se tváří jako obyčejná skála.
Mladá šéfka oddělení pro záležitosti USA, Janinka Hrozná, si od pozorného mladého sekretáře převzala speciálně pro ni udělané kafe, opatrně ho donesla ke svému pracovnímu stolu, kde ho odložila na podložku k tomu určenou. Pak se svalila do kancelářského křesla a s úlevou skopla z nohou módní, leč tlačící boty. Celým jménem, Jana Hrozná, jí tady nikdo neříkal. Říkali jí, že na to jak je drobná a roztomilá se takové jméno vůbec nehodí. Tak vznikla Janinka. I ona se nakonec přizpůsobila a představovala se tak. Janinka si úlevně povzdechla. Teprve tímto pro ni začal pracovní den. Spolu s prvním douškem kávy se začetla do první zprávy. Ještě nedočetla ani první větu, když tlumeně zabzučel telefon:
„Halo? Jo, teď jsem došla. Porada u nejvyššího? Teď jsem si sundala boty! Bosá? Skousne to? Tak jo, za pět minut…“
Chtělo by to nějakou miniaturní kameru, jak se bude ten páprda, jejich šéf, tvářit. Sice to byl ještě pán ve středních letech, ale vládl jim tu železnou rukou, pro veřejnost oblečenou v hedvábné rukavičce. Nemá, co nadělá. Páprda nezklamal. Nejprve vytřeštil oči na letní, zářivě žluté šatičky dlouhé do půli stehen, pod nimiž vykukovaly opálené nohy tak dlouhé, že musely být dole zahnuté. A byly bosé, zabořené do vysokého vlasu šéfova koberce. Šéf se rozhlédl okolo, zaregistroval rozzářené obličeje ostatních účastníků porady a raději vše pustil z hlavy. Počkal, až si Janinka sedne a spustil:
„Tak vás vítám na dnešním mimořádném briefingu, zvláště Janinku. Jak jistě víte, již delší dobu se soustřeďuje naše pozornost na jižní cíp USA, na jižní Kalifornii. Kámen potíží je tamější časovaná bomba, bohužel nevíme přesný čas exploze. Ano, mluvím o tektonickém zlomu San Andreas. Pro upřesnění, jde o dvě litosférické desky, které se míjejí, bohužel protisměrně. Problém nastane, když se ty dvě desky o sebe zaklesnou. Ano, vím, že opakuji známé údaje, ale tento úvod musí být. San Andreas je zrovna v takovém stavu. Město Los Angeles na Pacifické desce se posouvá rychlostí tři a půl centimetru za rok, zatímco San Fransicso ležící na desce Severoamerické míří opačným směrem. Za 16 milionů let tak Los Angeles na své cestě na sever předjede San Francisco zleva.“
Okolo stolu se ozval smích, který byl vítaným prostředkem k rozehnání jisté stísněnosti. Šéf však pokračoval:
„Pokud bude ještě nějaké Los Angeles existovat. Vypadá to, že zlom se na severu i na jihu zasekl. Bohužel, hornina není po celé délce zlomu stejná, právě na jihu a severu jde o tvrdý granit. Další problém, ze na severu leží San Francisco, na jihu Los Angeles, dvě přelidněné metropole. Po zemětřesení po explozivním uvolnění zlomu by z nich nezůstal kámen na kameni.“
Šéf upil vody a pokračoval:
„Zadali jsme geofyzikální sekci teoretický úkol, jak by se tomu dalo zabránit. Jestli si vzpomínáte, před několika měsíci se nešlo dostat na hlavní ani záložní počítač. V tu chvíli na něm jelo několik tisíc simulací, ale jen jedna se ukázala být použitelná. S použitím kosmických zbraní by se udělalo několik děr do země poblíž zlomu, takže by se zlom šířil mimo svařené místo. S pomocí místního spolupracovníka jsme použili hlavní počítač v Kalifornské univerzitě v Los Angeles, kde si jeden z tamějších teoretiků simuloval možnosti uvolnění zlomu. Jako jedna simulace byl nějakým studentem zadán náš výpočet. Simulace ještě ani nedoběhla a univerzitu obsadila FBI spolu s Národní gardou. Teoretik na týden zmizel, student se nenašel a počítač po banální poruše zkolaboval natolik, že byl na odpis. V této situaci my nemůžeme toto řešení nabídnout.“
Chvilkové odmlčení a pokračování:
„Nyní máme potvrzené zprávy, že se armáda spolu s několika vědci pokusí toto svařené místo uvolnit tím, že ho pomalu rozpustí. V armádním výzkumu objevili, že když je infračervený laser modifikovaný a podporovaný mikrovlnami ve stejném svazku, několikanásobně vzroste jeho účinnost. Pomocí několika desítek těchto laserů chtějí pomalu rozpustit svařený granit a tím zlom uvolnit. Už mají vybrané místo, kdy se pokus uskuteční, mělo by to být poblíž kopce s názvem San Gorgonio Mountain. Podle jejich výpočtů by to mělo být pozvolné, jako lžíce v medu. Bohužel, nikdo přesně neví, jak to v hloubce zlomu vypadá, testování a měření pomocí směrovaných explozí se nedělalo už desetiletí právě z obavy ze zlomu. To se týká jak severní části, tak i jižní. Právě na jihu bude probíhat ten hlavní armádní test.“
Šéf chvíli hleděl do neurčita, pak se vrátil do přítomnosti a pokračoval:
„Větší starosti nám dělá druhý armádní pokus. Ten by se měl odehrát mezi Andersonovým a Kojotím jezerem v severní části zlomu, asi 40 kilometrů jihovýchodně od San José. Také o něm máme méně informací. Mělo by se jednat o vrt o průměru jednoho metru a hloubce kam až to půjde, minimálně kilometr. Do tohoto vrtu se má spustit kombinovaná atomová a hydrogenová bomba, vrt zasypat a utěsnit a potom bombu odpálit. Měla by vzniknout velká podzemní dutina vyplněná extrémně horkou plazmou, která by měla rozpouštět zlom zespodu.“
Dušek vody a pokračování:
„Úplně nejhorší problém je, že nevíme, kdy to spustí, v těchto věcech jsou naprosto nevypočitatelní. Varovali jsme je, že by tento postup mohl mít celosvětové účinky, ale ani neodpověděli. Jelikož se k nám zprávy dostávají občas spletitými cestami s mnohým zdržením, je vcelku možné, že nějaké práce již začaly. Nařídil jsem alespoň sledování z družic. Všichni tiše doufáme, že…“
Jeho slova přetrhl bzučivý zvuk, zároveň se na interkomu rozsvítilo rudé světélko. Šéf sebou trhl, naklonil se nad interkom a zmáčkl nějaké tlačítko. Pak do interkomu vyštěkl dotaz:
„Co je, hoří? Mám teď důle…“
Interkom jen něco zabrebtal, ale šéf okamžitě zbledl. Pak cvakl klávesou a obrátil se k ostatním:
„Podle družicového pozorování náhle prudce vzrostly teploty zlomu San Andreas v severní i jižní části. Ti hajzlové to spustili!“