Praktická tektonika
Výletníci byli před několika měsíci nemile překvapeni. Údolí pod kopcem San Gorgonio Mountain se změnilo k nepoznání. Dříve pustá oblast se změnila na rušný vojenský tábor. Na přístupových cestách zátarasy, žiletkový drát a stráže. Vojenské stany k ubytování, jsme přece v Kalifornii, netřeba žádných pevných zateplených budov. Množství skříňových návěsů sloužící jako pojízdné velitelství a štáb, hezky seřazených bok po boku. Ve vedlejším údolí několik skříňových návěsů, tyto ale byly označeny cedulemi Vysoké napětí a mezinárodním znakem pro radioaktivitu. Tam také končilo několik tlustých kabelů od blízkého stožáru vedení vysokého napětí.
Podobné kabely se táhly k severnímu břehu Saltonského moře, což je slané jezero vzniklé na solných pláních po protržení několika hrází. Každých 250 metrů stál u vedení jeden obrněný transportér, každý druhý kilometr to bylo transportérů několik, dohlížející na přístroj podobný těžní věži na ropných polích, které ale měla na vršku tlustý stříbřitý válec. Každý válec mířil na přesně vypočítané místu poblíž vypočítané linie zlomu.
Na severní straně, prakticky na severním břehu Kojotího jezera, vyrostl podobný tábor. Pár stanů, pár návěsů a zařízení, které připomínalo přerostlou vrtnou plošinu. Ta tiše skřípala, vyvrhujíc rozdrcené kusy skal, které pásový dopravník dopravoval ke kraji údolí. Sem tam skřípání na chvilku polevilo, to se pak zahemžili dělníci a prodloužili spirálový vrták a podavač o další segment. Již byli skoro za požadovanou metou tisíc metrů, když vrtná soustava přetíženě zavyla. Z vrtu se ozvalo příšerné zaskřípání, následované zvukem, jako když se zlomí něco kovového. Soustava se pro změnu roztočila do otáček, jak byla zbavena zátěže. To už několik lidí bušilo do tlačítek nouzového zastavení, které se porůznu vyskytovaly na částech soupravy. Do vrtu byla spuštěna kamera s výkonným reflektorem, aby se zjistili, co se vlastně stalo. Hnací hřídel byla ulomena těsně u vrtací korunky, korunka sama vězela v hroudě něčeho stříbřitého. Všude okolo korunky byly kousky té hmoty, jak se korunka pokusila probrousit.
Další spuštění kamery, tentokrát byla vybavena zařízením na sběr vzorků. Do přihrádek putovaly jak stříbřité kousky, tak i ulomený kousek korunky a skály. Vzorky putovaly do jednoho přívěsu, kde byla laboratoř. Když se z ní vědci vynořili, tvářili se značně vyjeveně. Skála byl stále granit, kus korunky se ulomil proto, že se v hmotě korunky vyskytovaly dně mikroskopické bublinky spojené vlasovou trhlinou. Stříbřité kousky byla slitina wolframu s prvky ruthenium, rhodium, palladium, iridium a osmium. V této konfiguraci byla nesmírně těžká a tvrdá, takže nebylo pochyb, proč se hnací hřídel zlomila. Otázkou byla, co dál? Vytáhnout vše co jde, opravit korunku a napojení či vrtat novou díru? Vědci však po chvilce dohadování oznámila, že hloubka vyhovuje, těch pár metrů nikoho nezabije. Mýlili se, ale to se projevilo až později.
Do vrtu byl po vytáhnutí hřídele nalit kus betonu, jen tolik, aby vzniklo pevné rovné dno. Na dno kuličky plastiku, do nich se postupně skládaly části bomby. Spouštěly se třemi nezávislými jeřáby, aby byla jistota, že se nic nestane, pokud se nějaké lano přetrhne. Stejně si všichni oddechli, až byly všechny části dole. Pak opět plastové kuličky, které zasypaly bombu a prakticky ji ve vrtu utěsnily, takže z vrstvy plastu vycházela jen tenká titanová trubka, ve které byly umístěny kabely k bombě. Na plast přišel jemný písek, který zaplnil mezery v plastu a utvořil základ zátky. Na základ zátky byla nasypána betonová směs, která byla posléze skropena jemným deštíčkem vody. Několikadenní technologická přestávka, pak začala pracovat mobilní betonárka. To už se do betonu nedával jako výplň písek, ale předtím vytěžená hmota. Tak to šlo až téměř k povrchu.
Navrchu seděl na díře malý domeček plný jak elektronického zařízení ke sledování věcí tam dole, tak i komunikačních přístrojů odesílajících zjištěná data dál. Přes ujišťování vědců nikdo nechtěl být poblíž, až bomba vybuchne. Tábor se pomalu vylidnil, zůstaly akorát hlídky, velitel a pár vědců. Teď již jen čekali na povel ke spuštění. I v jižním táboře nahlásili stav připravenosti, takže se čekalo, co na to prezident. Ten si poslechl obvyklé penzum varování světových a imperiálních vědců a politiků, načež prohlásil k čekajícím generálům:
„Už jsou s tím trapní. Nemají nic v ruce a kňučí jako nakopnutý pes. Spusťte to!“
Nejvyšší velitel celé akce podal prezidentovi kovovou krabičku s jediným, výrazně rudým tlačítkem. Prezident zabodl prst do tlačítka, až se prudce zarazilo o doraz. Generálové zasalutovali, otočili se a spořádaně odpochodovali z Oválné pracovny. Prezident za nimi chvilku hleděl. Na malou chviličku zauvažoval, jestli neměl uposlechnout varování, pak se v duchu pokáral, že chtěl zahodit šanci, aby se USA staly opět velkými.
Samozřejmě se zmáčknutím tlačítka nevyřešilo vše, ale odstartovalo plnění plánu. V jižní části začala v obou větvích proudit energie, kterou odebíraly modifikované lasery na vrcholcích věží. Nejdříve jen pár wattů, plného výkonu dosáhnou do týdne. Navíc lasery začaly opisovat vypočítané křivky, čímž měly v hloubce vytvořit nepřerušovaný kanál měkké skály. Na povrchu to vypadalo jako čárkovaná křivka.
Na severu probíhaly testy a diagnostika. Čekalo se, až jižní část zahlásí, že lasery naběhly na polovinu výkonu, což by znamenalo, že skála v hloubce začne měknout. V ten okamžik vrchní technik a zároveň velitel tábora zmáčkl tlačítko, které iniciovalo sekvenci vedoucí k explozi kombinované bomby. Sekvence měla teoreticky trvat sedmnáct minut, takže záchvěv půdy už po osmi minutách všechny překvapil. Záchvěv se však již neopakoval, takže všichni usoudili, že to bylo něco přírodního. Nemohli tušit, že právě odstartovala největší katastrofa v dějinách Ameriky.
Při zemětřesení v San Francisku v roce 1906, jehož epicentrum bylo v moři tři kilometry od pobřeží, se v podloží vytvořila úzká, ale dlouhá trhlinka. Paradoxně nezačínala v oceánu, ale v sanfranciském zálivu přibližně v místech, kde je dnes Dumbartonský most. Trhlinka končila v dutině, pozůstatku dávného magmatického kotle, která se nacházela pod Hamiltonským kopcem. Dutina se přes trhlinou začala pomalu plnit mořskou vodou. Zatížení dna dutiny stoupá, stejně tak nápor na stěny. V roce 1922 je zaznamenáno menší zemětřesení v jižní Kalifornii. Tehdy dosáhl tlak v dutině kritického stavu, jižní stěna praskla a voda pronikla dále na jih do další dutiny. Tato byla úzká, ale dlouhá a hluboká, navíc ležela v ose zlomu. Voda radostně vtrhla do nových prostor. Ty však už byly částečně zabrány jiným majitelem. V hloubi dutiny, prakticky po jejím dnu se valil velmi žhavý magmatický proud. Od té doby zlobí jižní Kalifornii stálé slabé záchvěvy, jak spolu odvěcí nepřítelé bojují. Pak zemětřesení na přelomu tisíciletí uzavírá trhlinu, kterou jsou dutiny spojené s mořem. Od této chvíle je silnější magmatický proud. Veškerá voda se mění v přehřátou páru, pak následují termochemické cykly, neboli tepelný rozklad vody na kyslík a vodík. Kyslík se váže v magmatickém proudu za vzniku kysličníků, vodík uniká vzhůru ke stropu dutiny. Pak již v celém objemu dutin není nic, než silně stlačený vodík. Ten se stoupající teplotou a tlakem zlomu přechází do plazmatického stavu. Stačí málo, aby se zažehla termonukleární reakce několika kilometrů krychlových vodíkové plazmy. Tu zápalku představuje americká kombinovaná bomba ve vrtu, který končí několik desítek metrů nad velkou dutinou.
Iniciační proces pomalu kráčí ke svému vznešenému závěru, když tu vědci zpozorní. Teplota ve vrtu skokově vzrůstá, nejdříve o desítky stupňů. Hlavní vědec se vrhá k havarijní tlačítku, kterým se přeruší iniciační proces. Již se ho skoro dotýká, ale nestihne to. Jeho poslední vjem je, jak se z vrtu pomalu vysouvá betonový válec, vrt je ale obklopen oslnivým modrobílým jasem. Víc nestačí mozek zpracovat, než se vědec i s kolegy vypaří. Vnější pozorovatel, umístěný dostatečně daleko a vysoko, by mohl zpozorovat postup zkázy. Andersonovo i Kojotí jezero se propadají, až je v hloubi vidět žhnoucí magma. Prasklina se doširoka otevírá, jak se rozevírající země žene k severozápadu. Protíná východní část San José, jako zázrakem se vyhne prodejně potřeb pro večírky, která sídlí na Tully Road číslo 1986 a svou cestu prozatím ukončí v ústí Kojotího potoka. Je vidět, že má příroda občas bizarní nápady. Trhlina v Kojotím jezeře začala, v Kojotím potoku končí.
Chvíli se nic neděje, pak moře protrhává malou hrázku na potoce a vtrhává do trhliny. Chvíli není slyšet nic než řev několika Niagarských vodopádů, vzápětí vystřídaný sykotem mnoha hadů. To moře v hloubi narazilo na žhavé magma a vypařuje se. Sykot ustává, jak moře rozšiřuje vtok do pukliny, kterým proudí stále víc vody. Tato situace nemůže trvat moc dlouho, v oceánech není dost vody na uhašení zemského ohně. Lidem, kteří pracně vstávali, podtrhne nohy další škubnutí země. Na pomezí pevniny a moře letí do vzduchu kusy skal, tisíce tun vřelé vody a páry. To vše skropí široké okolí od místa výbuchu. Kusy skal ničí domy a auta, voda naštěstí vychladla natolik, že již nezpůsobuje opařeniny, ale jen silně nepříjemné pocity. V táboře bezdomovců v Bayland parku mnozí poprvé v životě zažili sprchu s teplou vodou.
Ještě však není konec. Trhlina se dál šíří na sever. Není pod vodou vidět, jen podle náhlého vzdutí nebo poklesu hladiny. Tyto úkazy naznačují směr. Trhlina míří skoro přesně k Ravenskému močálu, přesněji do maríny za ním. U jejího horního konce trhlina prudce uhýbá k západu a mírně na sever. Protne silnice a neomylně zamíří k hlavnímu sídlu společnosti Facebook. Společnost je už jen stínem její bývalé slávy, přesto je parkoviště před budovou plné. Stačí chvilička a místo honosné budovy a luxusních aut je mělký bazén, plný mořské vody. Trhlina proběhne neobydleným územím, městečko San Carlos protne v místě hlavní silnice, nikde není širší než tři metry, až dospěje k vodnímu chrámu Pulgas Water Temple. Ten se jí nějak nelíbí, propadá se proto do hlubin. A jako by trhlina cítila, že se blíží konec jejího putování, zrychlí a zamíří přímo na jihozápad. Proběhne několika parky, načež skončí v Tichém oceánu, asi kilometr od břehu, podle množství zuřivých bublin v tom místě. Podle užaslých pozorovatelů to celé trvalo jen něco přes tři hodiny. První jednání je u konce, druhé se chystá.
Kupodivu, obětí nebylo tolik, kolik se očekávalo podle rozsahu katastrofy. Daleko větší škody způsobila trhlina na infrastruktuře. Vedení vysokého napětí, vody, plynu a podobně bylo přetrháno, do krajiny se volně rozlévaly různé látky, syčely plyny. Stačila jiskřička, aby se dané místo ocitlo v plamenech, proto trhlinu doprovázely oblaka kouře. Vypadalo to, že vytvořením ostrova San Francisco vše skončilo, není tomu ale tak. Do trhliny u Kojotího jezera se stále ženou spousty vody. Že to občas nemá jednoduché, dokazují oblasti s vařící vodou, ze které stoupají oblaka páry.
Situace se začala pomalu uklidňovat, již několikátý den se mimo drobných záchvěvů půdy nic neděje. Houf vědců a novinářů, tábořících na jižním konci bývalého Kojotího jezera se pomalu balí a chystá k odjezdu. Ten poslední večer sedí u táboráku, někdo hraje na foukací harmoniku, prostě pohoda. Zase jednou se trochu otřese země, popadá pár šišek, ale zato je slyšet zesilující šumění, jako vítr v lese. Odněkud zavane smrad jako ze žumpy, lidé se nechápavě rozhlížejí okolo sebe, co se to zase děje. Je to něco jiného, než čekali. Pak ohniště poklesne o půl metry do země a místo přátelského žlutočerveného ohně najednou do noci svítí vysoký, duchovitý modrý plamen. Vyskakuje první vědec, chemik. Vykřikne silným hlasem:
„To je sirovodík! Všichni pryč, než to tu bouchne nebo se otrávíme!“
Dobrá rada, ale kam? Odkud přišel ten prvotní závan smradu? Ozývají se instinkty, to je jedno, kam, hlavně rychle. Rychle v USA znamená autem. První utíkající jsou již u svého karavanu, horečně se cpou všemi dveřmi dovnitř. Řidič už sedí na svém místě, startuje, pomáhá si podomácku udělanou podporu startu, kdy se do vstřikovacího potrubí vhání páry éteru. Namáhaný studený motor chytne, na chvilku se rozběhne v šílených otáčkách. Řidič nestačí reagovat, když se zlomí vačka výfukového ventilu. Ten není pevně uzavřen, takže následující vzplanutí pracovní směsi ve válci se procpe pod ventilem dále. Výfukové potrubí je plné nespálených zbytků paliva, vzduchu a éteru. Výfuk se mění na plamenomet, z ústí výfuku letí oblak kouře, kterým prosvítá plamenný zášleh. Jelikož je sirovodík extrémně hořlavý i v nízké koncentraci a bod vzplanutí je pouhých 100°Celsia, svítí celé parkoviště bledě modrým plamenem. Bohužel, osvětluje jen již nehybně ležící těla, kymácející se stromy a poskakující auta od další série záchvěvů země. Trhlina, která se z Kojotího jezera vydala k severu, se nyní chystá vyrazit i k jihu.
Vypadá to, že tentokráte to nebude náhlá katastrofa. Trhlina postupuje pomalu a rozvážně, do Hollisteru, vzdáleného pětadvacet kilometrů, dorazí před desátou hodinou dopolední. To je rychlost středně zdatného chodce. Následují městečka a vesnice Paicines, San Benito, Bitterwater, Parkfield, Cholame a Anette. Vznikají neoficiální sázkové kanceláře a sázky, kdy a kam trhlina trhlina dorazí. Mnohý geolog, zabývající se zlomem San Andreas a tudíž ve výhodě, dokázal zabezpečit jak sebe, tak i rodinu. Většinou pak prodali barák a odstěhovali se do klidnějšího místa.
Chvilkový odpočinek si trhlina dopřála v jezeře Soda Lake. To je slabě kyselé jezero, ze kterého neustále šumí unikající kysličník uhličitý, jak se rozkládají všelijaké uhličitanové sloučeniny. A opět to vypadalo, že tady trhlina končí, ale stále to ještě nebyl konec. Tady trhlina odbočila ze svého původního směru, čímž znechutila mnohé sázející. Z jezera zamířila obloučkem údolími do města Lancaster. Také podstatně zrychlila, ve městě byla během sedmi hodin. Městem prošla při jeho jižním okraji, těsně pod horským pásmem, které překonala jen o kousek dále, kde si to šinula podél Interstate 15 až do města San Bernardino.
=*=
Druhá část armádního pokusu natavit zlom natolik, aby se pomalu pohnut svým směrem se zdála být úspěšně splněná. Lasery již dávno nejely na plný výkon, jen na šedesát procent, který stačil k tomu, aby se zlom začal pomalu pohybovat. Jako lžička v medu!, zářili vědci, přesně podle předpokladů. O to víc se posmívali těm babrákům na severu, kteří pokazili, na co sáhli. Sice je poněkud znepokojoval postup druhé části trhliny směrem k jihu, ale nebrali ho moc vážně. Přesto raději nechali snížit výkon laserů v severní části na dvacet procent, aby zlom nebyl moc tekutý, až, tedy, ehm… pokud vůbec trhlina dorazí.
Trhlina dorazila, ale nějak se zadrhla kus od ohřívaného zlomu, ještě v údolí před městečkem Whitewater, těsně u rozvodny. I když, rozvodna je velmi nadnesený výraz pro jeden transformátor, od kterého se rozbíhaly dráty na dřevěných sloupech. Sama rozvodna byla raději vypnutá. Důvod zastavení byl jednoduchý: napříč údolím, trhlině v cestě, ležel pár set metrů v zemi několikakilometrový čedičový roubík. Ten byl také jednou z příčin zaseknutí litosférických desek. Již je delší dobu namáhaný, popraskaný, k jeho spodní části se vyšplhal magmatický proud. Teď se o něho opírá i trhlina, pomalu se plnící vodou. Je jen otázkou času,kdy se voda protlačí všelijakými prasklinami, až se potká s magmatickým proudem.
Stane se to jedné bouřlivé noci. Vichřice skučela v údolích, měsíční svit se skryl za hradbou černých mračen a jediné světlo bylo od blesků. Jeden z nich byl následován velikým oslnivým zábleskem a výtryskem jisker, neboť zasáhl generátor s transformátorem, který krmil baterii laserů. Většina jističů stihla odpojit svá zařízení, nestihl to ten nejdůležitější. A zatímco automatika nahazovala jističe zpátky, technici hasili hlavní počítač. Po uhašení zjistili, že nemají jak připojit záložní počítač, a to i v případě, že by se je podařilo rozjet. Teď se mohli jen utěšovat, že automatika v laserech tyto v případě ztráty řídících signálů postupně vypne.
V různých zmatcích při počátečním zapojování laserů byl technikovi vydán špatný plánek zapojení, ten ještě před revizí, takže automatika byla zapojena opačně. Lasery začaly najíždět na standardizovaný plný výkon a pak, díky teplotním změnám parametrů součástek, i dále, až k maximálnímu výkonu. Některé to nevydržely a vybuchly v rojích jisker, některé se zbláznily a se stále puštěným laserem sebou mávaly v prapodivných křivkách. Ač jich bylo docela dost a časem jich přibývalo, stále se nedařilo zasáhnout napájecí kabel. Když se tak konečně stalo, svítily škvíry vypálené v zemi jasným světlem. Nejmarkantněji to bylo vidět na severu v počátcích trasy. Ze sta kilometrů zbylo jen dvacet. Zbývající lasery dostávaly přehršel energie, generátor už nemusel zásobovat celou trasu. Přibližně v tu samou chvíli se voda konečně dostala ke žhavému spodku čedičového roubíku a tím i k magmatickému proudu. Voda se explozivně měnila na páru, ta okamžitě roztáhla škvíry, kterými se sem dostala, takže se přihrnulo víc vody. Výbuchy otřásaly čedičem a ten začal povolovat. Při poslední explozí se rozlámalo samotné dno trhliny a kvanta vody se vrhla do souboje živlů. To byla poslední kapka. Čedič se láme na několik kusů a trhlina míří přímo k severní, nejžhavější části trasy laserů. Zároveň s trhlinou vtrhává do trasy i voda.
Když zmizela největší překážka proti vzájemnému pohybu litosférických desek, ty začaly dohánět, co za tu dobu zameškaly. Severoamerická litosférická deska se pomalu pohybuje k jihu rychlostí tři centimetry za rok, Pacifická deska se pohybuje rychleji, až pět centimetrů za rok. Respektive, pohybovaly by se, kdyby nebyly minulých sto let zaseknuté. Teď se uvolnily, ale aby se desky dostaly do stavu, kde by byly bez zaseknutí, musely by se vzájemně posunout o šest metrů. Hezký skok. Jižní část zlomu je jen mírně natavená, ale pomalu začíná povolovat. Přispívá k tomu i nový souboj – severní část natavené trasy proti vodě, proudící novou trhlinou. Vody přitéká poměrně pomalu, přece jen je trhlina úzká.
Jižní strana natavené trasy, vlastními lasery odříznutá od napájení, pomalu chladne. Pouze v jednom místě chladne rychleji, takže se v ní objevují tepelná pnutí. Trasa vedla prakticky vedle silnice 111, poslední laser stál dva a půl kilometru jižně od městečka Mecca a byl zamířený jižně. Ten se za bouřky zasekl tak, že mířil na místo u břehu Saltonova jezera. Tím vznikl lokálně přehřátý, posléze prudce zchlazený vodou z jezera. Od toho bodu se dále k jihu šířila nejdříve mikroskopická, ale postupně se rozšiřující trhlina.
=*=