Noci děsu
Vypadá to, že se příroda už vybouřila, na severním konci trasy to občas zaburácí, z louže na styku obou trhlin vyrazí sloup páry. Desky už jsou v protipohybu, a už se jen čeká, až dosáhnou nějakého stabilizovaného stavu. Lidé už pomalu začínají zapomínat, když se přihodí sled událostí, kterou později novináři a historici pojmenují jako Noci děsu.
Chvilku po západu slunce těsně u břehu Saltonova jezera vytryskne sloup vody, která se prakticky okamžitě mění na páru. Vodu následuje žhavé bahno, které už začíná být odspodu rudě nasvíceno. Nikdo neví, co se děje, tím méně vědci. Tam by nemělo nic být, tak proč tam do výše cáká žhavé bahno? Je to však jen předehra, po chvíli se země začíná otřásat. Starší si vzpomenou, že tak nějak se cítili ve starém nákladním výtahu, který se ještě řídil klikou, žádná elektronika. Tam se také celý výtah klepal, vrzal a řinčel, ale důstojně klesal do suterénu. Po chvíli se ukáže, že tito lidé jsou jasnozřiví, země totiž skutečně klesá. Celá oblast, ohraničená zlomy San Andreas a San Jacinto pomalu klesá pod úroveň mořské hladiny. Jižní konce zlomů končí po stranách Kalifornské zátoky, San Jacinto u města San Felipe, San Andreas u městečka s malebným názvem El Golfo de Santa Clara.
Sestup skutečně připomíná starý nákladní výtah. Jeho rychlost je pomalá, z hlubin se ozývá jen temné dunění. Bahnitý gejzír v Saltonově jezeře už dokončil svoji činnost, jiný rachot se ozývá v Tichém oceánu, asi patnáct kilometrů od silnice I-5 z Los Angeles do San Diega. Kilometr čtvereční dna se propadá do propasti, ale téměř vzápětí je zastaveno a odmrštěno zpátky tlakem řídkého blátíčka, vystupujícího z propadliny. Na hladině to tvoří útvar podobající se blátivému kopci. Pravděpodobně to má něco společného s propadem celé oblasti, neboť ten se celkově zklidnil a mírně zrychlil. Stále to není nic nebezpečného, země nepraská, divoce se netřese…
Problémy začaly, když se břeh Kalifornské zátoky ocitl pod hladinou. A zase, nekoná se žádná blesková zátopa, žádná tsunami. Lidí i zvířata v pohodě ustupují, moře stoupá jen po centimetrech. Tak to postupuje celou noc. O trochu zpestření se postaralo Saltonovo jezero, jelikož leží pod hladinou moře. Přes předěl se nejdříve převalily pramínky, které se rychle změnily v široký prudký proud, strhávající vše, na co dosáhne. Po nekonečné noci konečně nastává ráno.
Nový severní konec Kalifornského zálivu se pomalu blíží k Palm Springs. Od něj na jih se táhne vodní plocha. Ta se hemží všelijakými plavidly, fungující jako záchranáři. Vytahují z vody trosečníky, domácí zvířectvo a sem tam, bohužel, i mrtvé tělo. Na mexické straně je vidět i několik Imperiálních kosmických přepravníků, které zde dělají umělé ostrovy, na které houf Včel snáší zachráněné. Když je přepravník plný, odlétá k nejbližšímu táboru profesionálních záchranářů a zdravotníků. Dva nehybně stojí na mexické straně hranice, ale vypadá to, že nic nedělají pro záchranu lidí. Pouze v okamžiku, kdy se přes hranici dostane nějaká loď, nastává horečná činnost. To přímé účastníky a pozorovatele rozčiluje a začínají nadávat na Imperium. To utichá, když přichází skupinka lidí, zachráněných Imperiem, protože je to spláchlo přes hranici.
Imperium oficiální cestou, těsně po půlnoci, nabízí USA svou pomoc. Na odpověď si muselo počkat dvou dvou hodin, kdy se žádost konečně dostala k někomu kompetentnímu. Tím je viceprezident, odvěký nepřítel Imperia, který mu klade za vinu vše špatné, co USA potkalo, dokonce horko v létě a sníh v zimě. Také podle toho zní oficiální odpověď na nabídku pomoci. Proto také trčí dva Imperiální přepravníky u mexických hranic, místo toho, aby sbíraly trosečníky na americké straně.
Lidé udiveně kroutí hlavami. To přece není možné, aby naše skvělá vláda odmítla takovou nabídku! To si Imperium zcela jistě vymyslelo! Pak jeden ze zachráněných Imperiem vykládá, jak to s ním bylo. Dvě hodiny se napůl brodil, napůl plácal jako ryba na mělčině. Už si myslel, že zhebne, když překročil hranici kousek on Imperiálů. Prakticky okamžitě se na něj zaměřil reflektor a bylo vidět, že z toho monstra cosi odstartovalo. Během chvilky to bylo nad ním. Bylo to něco divného, žádný rachot ani větrné poryvy, jak tomu bývá u vrtulníku. Na vyklopených schůdcích seděl mladý muž, pojistným lanem přivázaný k něčemu uvnitř. K údivu toho ve vodě se nejdřív pragmaticky zeptal, jestli chce zachránit, už se setkali s několika jedinci, kteří, ač v nebezpečí života, pomoc odmítli. Vypravěč i teď nad tím kroutil hlavou.
Pomoc samozřejmě přijal, to cosi létajícího ještě o něco pokleslo, takže po schůdcích vystoupal z vody jako doma z bazénu. Uvnitř bylo ještě několik lidí, od řízení se k němu otočila mladá žena v helmě a ukázala mu palcem OK. To už dostával od někoho termohrnek s horkou kávou, pěkně hutnou a sladkou. To byla panečku vzpruha! Pak dolétli k tomu monstru a tam si ho převzali záchranáři. Chtěl se rozloučit, ale ten letoun už zase někam letěl. Pak už to šlo rychle. Horká sprcha, místo mokrého oblečení měkoučká kombinéza a ještě k tomu nadýchaná deka. Na zápěstí dostal plastový proužek a od té doby si ho nikdo moc nevšímal. Na ten proužek dostal najíst, napít a dostal místo na spaní, pokud se mu bude chtít. To bylo také podivné. Představte si místnost pět krát pět metrů, uprostřed vyznačená metrová ulička a po obou stranách, na ničem, půl metru nad podlahou, spí a povaluje se houf lidí. Nevěřil svým očím, hmatu ale uvěřit musel. To nic bylo příjemně měkké a teplé…Natáhl se a prakticky okamžitě usnul.
Ráno je všechny Imperiálové vzbudili s tím, že mají možnost se vrátit do USA. Bohužel, jejich vláda ve Washingtonu jim zakázala pomáhat na americkém území, takže je vysadí na nejbližším břehu co nejblíž k hranici. Dál musí po svých… Jeho výpověď potvrzovali i ostatní, mají stejnou zkušenost. Pak byli přerušeni, poblíž přistál vrtulník Národní gardy. Z něj vylezl muž, kterého tady vůbec nečekali. Znali ho všichni, vždyť si ho zvolili guvernérem. Teď tu stál, místo v obleku v oblečení spíše vhodným do lesa nebo na místo katastrofy. Okolo jeho suita, oblečená obdobně. Pouze sekretářky vypadal podivně, v šatech, na nohou humpolácké holínky.
Skupinka zachráněných ho sledovala, jak se rozhlédl a začal suitě diktovat. Dolétly k nim útržky vět:
„Nouzové sklady zásob… více plavidel… vrtulníky, vidíte ty lidi na střechách… hajzlové Imperiální, jen se baví!“
Od skupinky se ozvaly protestní výkřiky, tak guvernér zamířil k ní. Tam se dozvěděl, jak je to s Imperiem. To ho zarazilo, vyštěkl dotaz ke svému tajemníkovi. Ten se pootočil a mobilem se kamsi snažil dovolat. Pak už jen poslouchal a bledl. Otočil se k guvernérovi a podával mu mobil. Ten si ho převzal a ozval se do něj. Všichni pozorovali, jak bledne, aby vzápětí byl vzteky fialový. Zaklapl mobil, podal ho tajemníkovi a přemáhajíc vztek se otočil ke skupince:
„To jsem netušil. Děkuji za informace o skutečnostech, já teď letím něco zařídit. Zkuste sehnat nějaký fungující televizor nebo rádio, v poledne tam budu mít nějaký proslov. A pozvěte co nejvíc lidí!“
Už od desáté hodiny upozorňovaly všechny televizní a radiové stanice na guvernérův proslov, který bude v poledne. Také apelovaly na všechny, ať toto oznámí i lidem, kteří jsou nyní bez prostředků, popřípadě ať k nim vezmou nějaký přenosný přístroj. Už z toho mnozí usuzovali, že to bude něco mimořádného. Dočkali se v poledne. V televizi vypadal guvernér úchvatně. Zahnal kostymérky a maskérky a vystoupil tak, jak vylezl z vrtulníku. Místo obleku vytahaný svetr, manšestráky a kožená vesta. Sem tam mokré kalhoty, sem tam blátivá šmouha. Vlasy rozcuchané, na bradě strniště. Jeho hlas však zněl jasně:
„Vážení spoluobčané. Vysílám z guvernérské kanceláře v Los Angeles. Nechci jen zdálky, ze své rezidence v Sacramentu, přihlížet, co se děje. Mluvím k vám ve chvílích nejhorší katastrofy, která naši zemi postihla. Katastrofy, za kterou může člověk. My všichni víme o tektonických zlomech v jižní Kalifornii, kde se střetává pacifická a severoamerická deska. Víme také o nebezpečí, které může takový zlom způsobit. Z historie víme o zemětřesení vyvolané náhlým pohybem zlomu a které zapříčinilo téměř zkázu San Franciska.“
Guvernér si odkašlal a pokračoval:
„Ovšem, najdou se lidé, kteří nedbají na varování odborníků z celého světa ani na zamítavé stanovisko místních úřadů. Prostě, armáda si potřebuje vyzkoušet nové zbraně, pro tuto chvíli maskované jako vědecký výzkum. Jak všichni víme, pokus se nepovedl. Mnozí z vás to pocítili na vlastní kůži. Můžeme zatím mluvit o štěstí, že rozsah a způsob katastrofy byl omezený. Vím, že dotčeným osobám se to bude zdát přitažené za vlasy, ale je to pravda. Dotčených okresů je jen několik, jediná vážná věc je pokles území okolo Saltonova jezera, když se k nám nastěhoval Kalifornský záliv. I ten pokles byl natolik pozvolný, že přežila většina lidí. Mohli to být všichni, nebýt naší skvělé vlády ve Washingtonu. Naše skvělá vláda odmítla nabídku pomoci. Slyšíte dobře. Imperium už od půlnoci zachraňuje životy, ale jen v Mexiku. Jejich záchranné prostředky, které jsou zatraceně výkonné, trčí u hranic s Mexikem a bezmocně sledují, jak se pár desítek metrů od nich topí děti.“
Guvernér se odmlčí, napůl se odvrátí, ale zvědavá kamera ho sleduje. Diváci vidí, jak guvernér silou potlačuje vztek, opatrně uvolňuje zatnuté pěsti i čelisti. V tuto chvíli si mnozí říkají: Dobře jsme zvolili, je to chlap s gulama… To ještě netuší, co bude dál:
„Promiňte, tohle nejde jen tak překousnout. Naše skvělá vláda nejen zakázala Imperiu pomáhat, ale ještě vyhrožuje nukleárním úderem, pokud Imperium neposlechne! Pro toto jednání už není žádná omluva, proto jsem na doporučení vnitřní guvernérské rady rozhodl vydat rozkazy. Ty už jsou na cestě, nyní s nimi budete seznámeni i vy.“
Guvernér trochu poodstoupí, od stropu sjede promítací plátno, na které se promítá několik bodů:
Na území Jižní Kalifornie vyhlašuji stav nouze;
Pověřuji Národní Gardu dohledem nad záchrannými pracemi a jejich ochranou před vměšováním se s cílem zabránit záchraně;
Guvernér pokračuje v řeči:
„Hodlám tento seznam rozšířit o několik bodů, k tomu potřebuji vaši podporu. Chtěl bych požádat Imperium o pomoc se zvládáním této katastrofy. Je tady ovšem hrozba naší skvělé vlády nukleárním útokem. V případě, že by chtěla jít vláda přes mrtvoly a skutečně se odhodlala k tomu útoku, rád bych vyhlásil samostatnost dle vzoru Texasu a severních států. K tomuto kroku ale potřebuji vaši podporu, nechci dělat ukvapená rozhodnutí, ale samostatnost je podmínka toho, abych v dalším kroku požádal Imperium o pomoc a ochranu…“
Obraz se najednou zakymácí, je slyšet temné dunění, v pozadí je slyšet zvuk padajících věcí. Guvernér se přidržuje pultíku, podle hýbajících se úst něco volá, zároveň si dává ruku k uchu, jak se snaží něco zaslechnout. Světla pohasnou, ale hned se rozzáří. Ke guvernérovi přistupuje jedna ze sekretářek a něco mu říká. Guvernér kroutí hlavou, ale opětovně se chápe mikrofonu. S křivým úsměvem říká:
„Tak jsem zažil to, co mnozí z vás. Toto vyfotila jedna ze sekretářek před hlavním vchodem do budovy.“
Z promítacího plátna mizí text a nahrazuje ho obrázek, který se vryje do podvědomí celého lidstva. Stačil jen název fotografie – Potápějící se Los Angeles. Navíc se zopakoval stejný scénář jako v případě Saltonova jezera – Los Angeles klesá pomalu, ale nezadržitelně do hlubin země. Nyní je jen otázkou, jak hluboko to bude. Hranice poklesu jsou celkem jasné, kdo se vyzná v problematice zlomů a trhlin v okolí LA. Severně od San Bernardina se podél hor táhne řada podružných zlomů, jeden míří směr Pasadena, Santa Clarita a končí v Santa Barbaře. Jižní břeh je překvapením pro všechny. Je známo, že mezi zlomem San Jacinto a pobřežím je několik paralelních podružných zlomů, ale nový zlom si to namířil přímo pře ně. Míří od Salton City údolími na Temeculu a dál k pobřeží Tichého oceánu u San Clemente.
V guvernérské kanceláři dokončuje guvernér svou přerušenou řeč:
„Tak jsem na tom stejně jako vy. To by se mi nestalo, kdybych seděl ve své rezidenci v Sacramentu. To bych se ale nezúčastnil a neviděl bych, jakou pomoc kdo potřebuje. A nejvíc pomoci potřebujeme tady, v Los Angeles. Klesáme pomalu, ale jistě a nikdo si netroufne odhadovat, jak budeme hluboko, až pokles skončí. V postižené oblasti žijí dva miliony lidí, někteří se zachrání, jiní bez pomoci zahynou. A co dělá naše vláda? Klade Imperiu nesplnitelné požadavky! Například, že každému stroji bude velet americký důstojník a pouze on bude rozhodovat, koho zachránit a koho ne. Mám sto chutí vyhlásit samostatnost okamžitě, ale musím brát ohled na mínění vás, obyvatel Kalifornie. Bohužel nemáme čas na nějaká referenda, uděláme to jinak: Kdy souhlasí se samostatností, přesně ve tři hodiny odpoledne vypne veškeré elektrické spotřebiče a ponechá je vypnuté čtvrt hodiny. Žije nás tady skoro čtyřicet milionů, takže pokud spotřeba klesne o 40%, bude to znamenat ano. Tak teď se loučím, jdu vyjednávat s naší skvělou vládou a Imperiem. Snažte se vydržet, snad to vše projde…“
Tajemníci obvolávali všech deset největších kalifornských energetických společností, sekretářky vařily kvanta kávy a všichni čekali, jak to dopadne. Do toho přicházely povzbuzující telefonní hovory jak od obyčejných lidí, tak i mnohých politických špiček. Asi největší ohlas vzbudil telefonát jeho konkurenta:
„Vážený pane, nesouhlasím se všemi věcmi, co děláte, ale v tomto případě máte moji plnou podporu. Je na čase ukázat těm šaškům ve Washingtonu, že s námi nemůžou beztrestně orat a manipulovat. Pokud budete potřebovat pomoc s některými mými stranickými kolegy, zavolejte mi.“
Pak, těsně před třetí hodinou, se ozvaly společnosti provozující železniční dopravu v Kalifornii s tím, že stojí za guvernérem, ale že s ohledem na pokuty za zpoždění a zdržení si netroufnou vypnout elektřinu. Poskytnou ale relevantní údaje o okamžité a průměrné spotřebě, pokud by se to dalo nějak zapracovat do celkového množství odpojené elektřiny… Chvilková porada a zpět letěla odpověď, že je to možné, pokud poskytnou údaje o aktuální spotřebě potvrzenou dodavatelem a podepsanou zástupcem společnosti.
Už chvilku před třetí byl vidět pokles spotřeby, jak někteří nedočkavci… Jedna sekretářka se postarala o uvolnění napjaté situace prohlášením, že to nemusí být nedočkavec, ale dotyčnému jdou špatně hodinky. A že tohle se jejímu manželovi stává často. Vyvolala tím vlnu smíchu, která odplavila skoro všechen stres. Už v pohodě sledovali, jak se úderem třetí hodiny mění energetická situace. Počáteční mírný pokles se za chvilku změnil v lavinu a nakonec ve strmý pád. Vypadalo to, že se vypínají celá města i venkovské okresy. Pád se nakonec po sedmi minutách zastavil na sedmnácti procentech aktuální spotřeby, chvíli tam stagnoval a pak se začal pomalu zvedat.
Guvernér na ta čísla zíral, stejně jako jeho štáb. Takovou podporu neočekával ani ve svých nejdivočejších představách! Pak se vzpamatoval, zvedl telefon a zavolal svému konkurentovi:
„Tohle musíte vědět jako první. Tipněte si, kolik to bylo. Ne, ani zdaleka. Šedesát také ne. Osmdesát tři. Ne nedělám si srandu. Nechcete přijet sem k nám do štábu a zapojit se do děje?“
Na druhém konci nastalo užaslé ticho. Ještě nikdy, co si kdo pamatoval, nepozval jeden politik druhého, navíc protivníka, aby s ním sdílel jeho triumf. Podle toho zněla odpověď:
„Ehm, to jste mě parádně zaskočil. Jistěže rád přijedu, má podpora trvá!“
Oba dva věděli, že tohle je jen začátek, hlavní bitva, ta s vládou ve Washingtonu, je teprve čeká a musí být vybojována co nejdřív. Snad se trochu zaleknou, když se proti ní spojili dva rivalové.